Týden 5: Volby
Diskusní témata: Poměrný a většinový systém. Pokus o volební reformu do Poslanecké sněmovny 2000. Návrh australského alternativního hlasování do Senátu 2018, volební účast a demokratická legitimita voleb. Moravský pakt 1905. Trest zákazu činnosti a pasivní volební právo.
Změna názoru Ústavního soudu na sčítací uzavírací
klauzule pro koalice – „o
tvorbě koalicí Ústava neobsahuje žádné výslovné ustanovení, upravuje ji
teprve volební zákon. Ústava v čl. 5 zakotvuje princip volné soutěže
politických stran, Listina v čl. 22 používá pojem "politických sil".
Zákonodárce při stanovení výše uzavírací klauzule pro koalice politických
stran, popř. politických hnutí v podstatě uplatňuje metodu součtu 5 procent
připadajících na každou jednotlivou politickou stranu nebo politické hnutí,
kterou opouští teprve v případě koalice více než 4 politických stran, popř.
politických hnutí, neboť uzavírací klauzule pro 4 a více těchto stran či hnutí
činí vždy nejvýše 20 procent z celkového počtu platných hlasů. Podle názoru
Ústavního soudu nelze sice vyloučit možnost účelovosti tohoto ustanovení, neboť
zákonodárce, pokud vůbec upravuje možnost uzavírat volební koalice, zpravidla
by současně měl směřovat i k vytvoření podmínek pro jisté zmírnění hranice 5 %
stranám schopným vstoupit do koalice s jinými - takže v tomto směru se jeví
připuštění volebních koalicí v novele volebního zákona bez současného zmírnění
podmínek pro jejich účast na rozdělování mandátů jako nefunkční - existence
této případné účelovosti zákonodárcova záměru však stěží může vést k závěru o jeho protiústavnosti“ nálezu x body 40,
156-180 odůvodnění nálezu z 2. 2.
2021, Pl.ÚS 44/17.
Judikatura:
Nález Ústavního
soudu z 2. 4. 1997, Pl.ÚS 25/96 (5
% klauzule u voleb do Poslanecké sněmovny):
1. Podmínka přímých voleb je splněna, i když na základě
pětiprocentní klauzule určitá strana získá nárok na další mandát nebo mandáty
nad hranici konsekventního poměrného zastoupení. I v tomto případě musí však
jít o obsazení dalšího mandátu takovými kandidáty, kteří byli na listině strany
řádně uvedeni a u nichž mohli voliči předpokládat již při svém hlasování, že
mohou eventuelně získat mandát, jestliže straně, za niž kandidovali, nárok na
přidělení dalšího mandátu vznikne v důsledku toho, že jiné strany podmínku pěti
procent nesplnily. Tento způsob přidělení mandátu nelze právem označit za
administrativní, protože není produktem volné úvahy a rozhodnutí určitého
orgánu, ale přímým následkem výběru, který učinili voliči za určité situace v
podmínkách uvedené klauzule a u vědomí předvídatelných důsledků volebního
systému v zákoně stanoveného.
2. Pokud jde o rovnost v nároku na to, být přiměřeným
(proporcionálním) způsobem vzat na zřetel při přidělování mandátů, je jisté
omezení diferenciace při rozdělování mandátů nevyhnutelné a proto přípustné.
Smyslem hlasování je bezesporu diferenciace voličského sboru. Cílem voleb však
není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen
diferencovaného zrcadlového obrazu politických postojů voličů.
3. V té fázi volebního procesu, v níž dochází k rozdělování mandátů, se střetá s principem diferenciace princip integrace, má-li z voleb vzejít taková Sněmovna, která svým složením umožňuje vznik politické většiny schopné jak vytvořit vládu, tak i vykonávat zákonodárnou činnost, jež jí dle Ústavy přísluší. Proto je z hlediska principu reprezentativní demokracie přípustné zabudovat do volebního mechanizmu samého určité integrační stimuly tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu, že neomezenou proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran, k bezbřehému "přemnožení" politických stran a tím k ohrožení funkčnosti a akceschopnosti, jakož i kontinuity parlamentního systému. Zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí však ohrozit demokratickou substanci voleb. Vždy je také třeba poměřovat, zda toto omezení rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nutným k tomu, aby se ve Sněmovně mohla zformovat většina, potřebná pro přijímání rozhodnutí a pro vznik vlády. I pro omezovací klauzuli platí tedy zásada minimalizace státního zásahu v poměru ke stanovenému cíli.
Nález z 18. 2. 1999 č. 27/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (70/1999 Sb., I.ÚS 526/98, Lastovecká - volební kampaň).
Nález č. 16/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (64/2001 Sb., Pl.ÚS 42/2000), nález z 2. 2. 2021, Pl.ÚS 44/17.
Nález Ústavního
soudu z 26. 1. 2005, Pl. ÚS 73/04
(kauza Nádvorník):
1. Pokud jde o obsah volební kampaně, jsou voličům často
velmi emocionální a vyostřenou formou předkládány argumenty, které mají
ovlivnit jejich volební chování a rozhodnutí, koho budou volit. Smyslem volební
kampaně v pluralitní demokracii však je nepochybně také to, aby byly posouzeny
i ty nejkontroverznější otázky programu politických stran a kandidátů obecně,
tak i jejich osobních vlastností a způsobilosti zastávat volenou veřejnou
funkci. Jen v takovém případě budou moci voliči rozhodovat se znalostí věci a
jen tak může být naplněna ústavní zásada, podle které je lid zdrojem veškeré
státní moci. Pokud volební zákon hovoří o požadavku čestného a poctivého vedení
volební kampaně, má tím na mysli to, co se dříve označovalo jako čistota voleb
(srov. § 56 odst. 1 zákona č. 75/1919 Sb., řád volební v obcích republiky
Československé). Nelze však tyto pojmy vykládat z hlediska soukromého práva a
obecné morálky, neboť jde o jejich použití v podmínkách volební kampaně, která
není ničím jiným než bojem o hlasy voličů. Jeho negativní projevy lze
regulovat, nelze je však zákonem vyloučit. Chybějící účinná ochrana průběhu
voleb ve volebním zákonu povede vždy ke snaze řešit takové spory cestou
volebních stížností. Ochrana osobnostních práv však v tomto řízení může plnit
jen pomocnou úlohu z hlediska zajištění a dodržování pravidel řádného průběhu
volební kampaně.
2. Podstata řízení před Ústavním soudem podle čl. 87
odst. 1, písm. e) Ústavy spočívá v zajištění ochrany základních ustanovení
ústavního pořádku, ze kterých plyne zásada, podle které je lid zdrojem veškeré
státní moci a mimo jiné se v této roli podílí na jejím ustavování cestou
svobodných a demokratických voleb. Tomu odpovídá i zákonná úprava volebního
soudnictví a ověřování voleb. Pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup
v takovém řízení z toho plyne vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá
vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo
volební pochybení namítá. Naše volební soudnictví nezná absolutní vady
volebního řízení (tzv. absolutní zmatky volebního řízení), tj. takové porušení
ustanovení volebního předpisu, které by mělo za následek automatické zrušení
voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Všechny možné vady a pochybení je v
tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat
jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo
na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to
podle principu proporcionality. Řízení je tedy založeno na ústavním principu
ochrany rozhodnutí, které vzešlo z vůle většiny vyjádřené svobodným
rozhodováním a respektujícím práva menšiny (čl. 6 Ústavy), jak již v jiné
souvislosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/02 (in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek č. 28. nález č. 117. str. 25.
- č. 476/2002). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na
předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením
zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip
potenciální kauzality ve volebním soudnictví). Tuto možnou příčinnou souvislost,
jak ji zakotvuje § 87 volebního zákona, je však třeba vykládat nikoli jako
pouhou abstraktní možnost. Z čl. 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného
kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období [srov. nález
Ústavního soudu Pl. ÚS 30/95 (in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a
usnesení. Svazek č. 5. nález č. 3. str.17 - 31/1996 Sb.), který zdůraznil právo
kandidátů v případě zvolení tyto funkce bez překážek vykonávat]. Z toho třeba
dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve
výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly
prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný
kandidát. Podstatné však je, že zrušení voleb nelze brát jako trest za porušení
volebních předpisů, nýbrž jako prostředek k zajištění legitimity zvoleného
orgánu. Rozhodující je pravděpodobnost vlivu volební vady nebo volebního
deliktu (§ 177 tr. z., § 16 odst. 5 a 7 volebního zákona) na volební výsledek v
konkrétních volbách s konkrétními voliči. Pouhá abstraktní možná příčinná
souvislost nedostačuje. Hrozba zrušení výsledku voleb jako jedině možný
důsledek je v takovém případě v rozporu s ústavním principem přiměřenosti
zásahu veřejné moci. To jistě nevylučuje, aby kandidát, který se dopustil
závažného volebního deliktu (např. podvod, podplácení), nebyl diskvalifikován.
Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že ve srovnání s jinými
státy je právní úprava vad volebního procesu, volebních deliktů a vůbec
pravidel vedení volební kampaně, jednak velmi kusá, jednak svými kořeny v
podstatě tkvící v podmínkách úpravy odpovídající "volbám" z dob
minulého režimu. Volební zákonodárce bude proto muset zvážit, zda volební
kultura voličů, kandidátů a veřejných funkcionářů je na takové úrovni, že
úprava těchto otázek je zbytečná, nebo zda bude volební chování usměrňovat
cestou předem stanovených pravidel, která vytvoří stav právní jistoty subjektů
volebního procesu a která budou alespoň předpokladem volební ekonomie.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že nebyla prokázána ani
objektivní, ani potenciální příčinná souvislost mezi obsahem napadených
tiskovin a jejich rozšířením mezi voliči, a zvolením J. N. Nutno zdůraznit, že
Nejvyšší správní soud se zabýval pouze otázkou, zda Ing. Z. mohl postoupit do
2. kola senátních voleb. Z hlediska výše uvedené domněnky platnosti výsledku
voleb však nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty základního
hmotněprávního ustanovení našeho volebního soudnictví, tj. zda ve smyslu § 87
odst. 4 volebního zákona byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který
mohl ovlivnit výsledky voleb. Z odůvodnění, která byla k dispozici, nevyplývá
žádný logicky nebo statisticky doložitelný závěr o tom, že by se na výsledku
voleb ve 2. kole při použití principu absolutní většiny něco mohlo s velkou
mírou pravděpodobnosti změnit a že by J. N. nebyl zvolen senátorem. Domněnka
platnosti volebního rozhodnutí voličů proto nebyla zpochybněna.
4. Není sporu o tom, že tiskoviny, vydávané jako obecní
zpravodaje, tím, že jsou v rukou veřejné moci, musí zachovávat korektnost a
neutralitu. Ke zrušení voleb může dojít pouze v důsledku zásadního a
podstatného porušení neutrality státu v průběhu voleb. O takový případ však v
posuzované věci nejde.
Usnesení Nejvyššího
správního soudu z 21. 2. 2018, Vol 47/2018 (publicita kandidátů ve veřejné funkci): Úřadující
prezident republiky (stejně jako jiné osoby zastávající doposud veřejnou
funkci) má vyšší míru publicity spojenou s výkonem jeho funkce. Nelze po něm
spravedlivě požadovat, aby nebyl určitou dobu před volbou vidět nebo
nevykonával svou funkci tak, jako ve zbytku jeho volebního období. Navrhovatel
by musel v řízení o neplatnosti volby tvrdit a případně prokázat, že určitá
propagace hlavy státu již byla jednoznačně mimo výkon funkce a jednalo se ryze
nebo téměř výlučně o kampaň.
Nález Ústavního soudu č. 49/2021 Sb. z 2. 2. 2021 (Pl.ÚS 44/17), body odůvodnění 115–120, 124–135, 156–180, 187–192 a 197–217.
Doporučená literatura:
ZDENĚK KOUDELKA: Zákaz
činnosti a pasivní volební právo, Trestní právo 6/2012, ISSN 1211-2860,
s. 10-13. V ASPI.
OSKAR KREJČÍ: Nová kniha o volbách, Praha 2006, ISBN 80-86946-01-0.
Další
právní předpisy: