Právní klinika - Environmentální problémy a právo I Politická práva (shromažďování, sdružování, přístup k informacím) Přístup k informacím: Prameny právní úpravy: ˙ zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ˙ zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace na o životním prostředí ˙ Listina základních práv a svobod, článek 17 odst. 5, článek 35 odst. 2 ˙ zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), § 23; zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), § 133 ˙ Směrnice Rady 90/313/EHS z dne 7. 7. 1990 o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí ˙ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS ˙ Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a o přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva) Zásady a mechanismus fungování platné právní úpravy: Listina základních práv a svobod stanoví v článku 17 odst. 5, že státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti. Podobně článek 35 odst. 2 Listiny říká, že každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Tato ustanovení však v praxi mnoho neznamenala, pokud neexistovaly předpisy jednoznačně vymezující povinnosti úředníků při vyřizování žádostí o informace. Situace se změnila po přijetí zákona o právu na informace o životním prostředí (zákon č. 123/1998 Sb.) a zákona o svobodném přístupu k informacím (zákon č. 106/1999 Sb., obecný zákon o informacích). Vedle těchto dvou zákonů ještě existují některé speciální zákony, které upravují postup při poskytování informací z jimi upravované oblasti (například zákon č. 86/2002 Sb., o ovzduší, zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění...). Jak vidno základní zákony o poskytování informací jsou dva, bohužel také platí že se liší v podstatném množství konkrétních detailů -- rozdílné jsou např.: ˙ vymezení povinných subjektů ˙ vymezení informace resp. informace o životním prostředí jakožto kritéria pro postup podle zákona 123/1998 ˙ detaily v postupu v případě nesrozumitelné nebo obecné žádosti ˙ lhůty pro poskytnutí informace, možnosti jejich prodloužení ˙ lhůty pro odvolání, režim odvolání (odkaz na správní řád v 123/1998 a vlastní režim 106/1999), odvolací orgány ˙ platba za poskytnutí informace, je-li možná, za co lze platbu vyžadovat. Proto považujeme za užitečné uvědomit si především základní mechanismus vyřizování žádosti o informaci s jeho klíčovými pojmy a zásadami (jsou prakticky totožné jak v Aarhuské úmluvě a směrnici 2003/4/ES tak i v obou českých zákonech). Základní zásady poskytování informací, klíčové pojmy a vlastně i představu o mechanismu poskytování informací je možné vyčíst např. z článku 4 Aarhuské úmluvy (užitečná je i preambule úmluvy, podobně poslouží i preambule a článek 3 směrnice 2003/4/ES). Jako myšlenková kostra na jejímž podkladě lze studovat a srovnávat dva české zákony a i jejich vztah k Aarhuské úmluvě a evropskému právu může sloužit tento sled otázek: ˙ o jakou informaci žádáme (jde o informaci o životním prostředí?, jde o informaci vztahující se k činnosti daného úřadu...) ˙ povinný subjekt - kdo je a kdo není povinným subjektem (rozdíl mezi § 2 odst. 1 a 2 zákona 106/1999 a § 2 pím. b) zákona 123/1998) ˙ žadatel - kdo může o informaci žádat, co musí nebo nemusí dokládat či prokazovat ˙ jak má vypadat žádost o informaci (ústně, písemně, elektronicky -- vliv na proces vyřizování žádosti; upřesňování žádosti atd.) ˙ jak a jakou formou má úřad poskytnout informaci ˙ lhůty do kdy má úřad povinnost odpovědět, jaké jsou možné kroky když úřad mlčí a v jaké lhůtě je lze uplatnit ˙ z jakých důvodů může úřad odepřít poskytnutí informací (§ 8 zákona 123/1998, §§ 7 - 11 zákona 106/1999) ˙ jakou formou může úřad odepřít poskytnutí informace, institut fiktivního rozhodnutí o odepření poskytnutí informace, v jakých lhůtách a ke komu je možné se odvolat, jak a kde je upraven proces (odkaz na správní řád v zákoně 123/1998; vlastní lhůty zákona 106/1999) ˙ jak bude vypadat poskytnutí informací, forma (nahlížení do spisu, pořizování kopií), lhůta ˙ platba za poskytnutí informace -- je možno ji vyžadovat, ve které fázi poskytování informace, za co konkrétně, jak se bránit proti vymáhání neoprávněných plateb 1. Zákon o svobodném přístupu k informacím Okruh informací. Dne 1.1. 2000 vstoupil v účinnost zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Tento zákon upravuje práva občanů při snaze získat jakékoliv informace, vztahující se k činnosti státních orgánů, orgánů územní samosprávy a veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky. Není tedy omezen na jednu určitou oblast, jako je tomu v případě zákona o právu na informace o životním prostředí (viz dále). Z praktických zkušeností vyplývá, že úřady v mnoha případech vůbec nezaznamenaly, že existují zákony dva. Většinou k nim dorazila zvěst o zákonu 106/1999 Sb., zákon o právu na informace o životním prostředí však mnohdy na vědomí nevzaly. Často tedy vyřizují všechny žádosti podle zákona obecného. Správně by měl úřad nejprve u každé žádosti určit, zda se týká informací souvisejících se životním prostředím (co se rozumí pod pojmem "informace o životním prostředí" vymezuje zákon č. 123/1998 Sb. ve svém § 2 písm. a). Pokud ano, měl by postupovat podle zákona č. 123/1998 Sb, pokud ne, řídit se zákonem 106/1999. Povinný subjekt (§ 2 odst. 1). Podle "obecného" informačního zákona je možné žádat o informace nejen orgány moci výkonné (úřady), ale všechny státní orgány tedy například i Parlament nebo soudy (pokud jde o soudy zákon vylučuje poskytování informací o probíhajícím trestním řízení a o rozhodovací činnosti soudů). Zákon se dále vztahuje i na orgány územní samosprávy a dále na veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky Zveřejňování informací. Některé informace, například popis vlastní organizační struktury, základní právní předpisy, které upravují jejich činnost, nebo postup, který musí být dodržen při vyřizování veškerých podnětů občanů, musí orgány zveřejnit i bez žádosti a zpřístupnit ve svém sídle a například na internetu (jde o tzv. povinné informace). Pokud občané žádají o informaci, která již byla tímto způsobem zveřejněna, může orgán místo poskytnutí informace odkázat na zdroj, kde ji lze vyhledat. Žadatel, žádost o informace. Žadatelem o informaci může být každý (§ 3 odst. 1), není třeba jakkoliv prokazovat či vysvětlovat vztah žadatele k informaci nebo obecně odůvodňovat žádost. Žádost o poskytnutí informace se podává ústně nebo písemně, pouze na písemnou žádost ale dopadají §§ 14 - 16 a § 18 zákona. Náležitosti a obsah žádosti o informaci upravuje § 14, z žádosti musí být zřejmé kdo ji činí, komu je směřována a co je jejím předmětem (na nesrozumitelnou nebo příliš obecnou žádost pamatuje § 14 odst. 1 písm. a), je-li žádost podána orgánu ve věci, na kterou se nevztahuje jeho působnost, postupuje podle § 14 odst. 1 písm. b)). Vyřizování žádosti, forma poskytnutí informace, lhůty. Povinný subjekt poskytne požadovanou informaci ve lhůtě nejpozději do 15 dnů od přijetí podání, nebo od upřesnění žádosti podle § 14 odst. 1 písmena a), a to písemně, nahlédnutím do spisu včetně možnosti pořídit kopii nebo na paměťových médiích. Ve složitějších případech může být 15 denní lhůta prodloužena o 10 dnů. Žadatel však musí být o této skutečnosti a jejích důvodech informován ještě před uplynutím patnáctidenní lhůty (§ 14 odst. 5). Rozhodnutí o neposkytnutí informace. Zákon výslovně určuje důvody, na základě nichž mohou úředníci poskytnutí informací odepřít (§§ 7 -- 11). Jedná se zejména o utajované skutečnosti ("státní tajemství"), obchodní tajemství, ochranu osobnosti a informace o majetkových poměrech; zákon se nevztahuje na poskytování tzv. osobních údajů ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb. Opravné prostředky. O odepření informace musí orgán vydat správní rozhodnutí (§ 15 odst. 1), proti němuž se lze do 15 dnů odvolat. Také pokud není informace poskytnuta v uvedené lhůtě (a úřad mlčí), má se za to, že orgán vydal rozhodnutí, kterým podání informace odepřel. Nastupuje zde tzv. fikce negativního rozhodnutí (§ 15 odst. 4 ). Protože v takovém případě právně rozhodnutí existuje, je možné se i za těchto okolností do 15 dní od data, kdy měla být informace poskytnuta, odvolat (§ 16 odst. 1). Stejně tak v případě, kdy není v zákonné lhůtě vyřízeno odvolání proti rozhodnutí o neposkytnutí informací, nastupuje právní fikce zamítnutí odvolání (§ 16 odst. 3). Slovy zákona - "má se za to, že (odvolací orgán) vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl." Žadatel pak stejně jako v případě všech jiných správních rozhodnutí může podat tzv. správní žalobu. 2. Zákon o právu na informace o životním prostředí Okruh informací, žadatel. Podle zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, může kdokoliv žádat o jakékoliv informace týkající se alespoň částečně životního prostředí, a to bez udání důvodu. Vymezení toho, co se rozumí informací o životním prostředí obsahuje § 2 písm. a) zákona 123/1998 Sb. Povinný subjekt. Definice vinného subjektu obsažená v § 2 písm. b) je složitější, postačí snad formulace že poskytovat informace podle tohoto předpisu jsou povinny 1/ správní úřady a jiné organizační složky státu a orgány územních samosprávných celků, 2/ jiné subjekty vykonávající působnost vztahující se k životnímu prostředí a 3/ právnické osoby založené, zřízené, řízené nebo pověřené subjekty výše uvedenými v bodech 1 a 2; do bodu 3/ patří též tzv. pověřená osoba tj. osoba poskytující na základě dohody s výše uvedenými subjekty služby, které ovlivňují stav životního prostředí Žadatel, žádost o informace. Žadatelem o informaci může být každý (§ 2 písm. c), svou žádost nemusí odůvodňovat. Žádost lze učinit ústně, písemně, telefonicky, elektronicky, faxem nebo jinou technicky proveditelnou formou; na náležitosti a obsah žádosti a na postup úřadu v případě nesrozumitelné nebo příliš obecně formulované žádosti dopadá § 3. Vyřizování žádosti, forma poskytnutí informace, lhůty. §§ 6 a 10 zákona upravují způsob, formu a bližší podmínky zpřístupnění informace. Vzhledem k praxi některých úřadů je významné výslovné oprávnění každého k pořizování kopií listin. Úřady musí poskytnout informace ve lhůtě 30 dnů, ve výjimečných případech do 60 dnů po obdržení žádosti. Rozhodnutí o neposkytnutí informace. Zákon opět výslovně určuje důvody, na základě nichž mohou úředníci poskytnutí informací odepřít (§ 8 zákona 123/1998). Jedná se zejména o skutečnosti utajované ve státním zájmu, obchodní tajemství, duševní vlastnictví, ochranu osobnosti a individuálních údajů. Zákon ovšem neposkytuje ochranu obchodnímu tajemství v případech, kdy se informace týká působení provozní činnosti podnikatele na životní prostředí nebo hrozí-li bezprostřední ohrožení lidského zdraví a životního prostředí a nebo byla-li informace získána z prostředků z veřejných rozpočtů (§ 8 odst. 4). Podobně nelze některé důvod pro odepření informace použít v případě žádosti týkající se emisí do životního prostředí (§ 8 odst. 9). Opravné prostředky. O odepření informace musí orgán vydat správní rozhodnutí (§ 9 odst. 1), proti němuž se lze ve lhůtě 15 dnů odvolat. Také pokud není informace poskytnuta v uvedené lhůtě (a úřad mlčí), má se za to, že orgán vydal rozhodnutí, kterým podání informace odepřel. Stejně jako v případě zákona 106/1999 zde nastupuje tzv. fikce negativního rozhodnutí (§ 9 odst. 3). Právně rozhodnutí existuje, je tedy opět možné se proti němu odvolat. Lhůta je tentokrát jiná - zákon 123/1998 odkazuje z hlediska procesu na správní řád (§ 14 zákona 123/1998), vzhledem k tomu že fiktivní rozhodnutí neobsahuje poučení o odvolání je odvolací lhůta tříměsíční (srov. § 54 odst. 3 správního řádu). Na rozdíl od obecného informačního zákona zákon 123/1998 také nespojuje s marným uplynutím lhůty k vyřízení odvolání vznik fikce (druhého) negativního rozhodnutí. V takovém případě by zřejmě měla následovat žaloba proti nečinnosti. Získávání informací podle některých zvláštních předpisů Přístup k informacím o životním prostředí upravují i některé další předpisy; o některých z nich se zmíníme podrobněji dále. Důležitá je skutečnost, že všechny uvedené oblasti, procedury atd. mají i svoji "informační rovinu": ˙ Proces posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) - v každé z etap posuzování záměru má kdokoliv možnost nahlížet do odborných materiálů (oznámení, dokumentace EIA, posudek), činit si z nich výpisy a pořizovat kopie. Veškeré kroky v procesu EIA včetně alespoň zkráceného obsahu materiálů musí být také zveřejňovány na internetu (na stránkách ministerstva životního prostředí a na stránkách jednotlivých krajských úřadů). ˙ Územní plány - každý občan má právo nahlédnout do všech dokumentů, které byly získány v procesu vytváření územního plánu, v procesu schvalování územních plánů musí být dokumentace (návrh) vystaven k nahlédnutí veřejnosti. ˙ Obec - občané obce jsou oprávněni účastnit se zasedání zastupitelstva obce a nahlížet do zápisů o jeho jednání. O něco málo podrobněji zmíníme některé další zákony týkající se ochrany životního prostředí upravující zveřejňování informací obsažených v různých seznamech, evidencích a registrech. Tyto zákony by v žádném případě neměly omezovat právo na informace nad rámec informačních zákonů: ˙ Do budoucna se zřejmě jedním z nejdůležitějších zdrojů informací o životním prostředí stane tzv. integrovaný registr znečišťování, který vznikl na základě zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci. Tento registr zřizuje a spravuje MŽP jako veřejně přístupný informační systém veřejné správy. Ukládají se do něj údaje o látkách uvedených v prováděcím předpise k zákonu. ˙ Speciální úpravu poskytování některých dílčích informací obsahuje zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty, vesměs platí že informace z povolovacích řízení vedených podle tohoto zákona mají být s určitými výjimkami zveřejňovány. ˙ Podle zákona č. 353/1999 Sb., o prevenci závažných havárií je krajský úřad povinen zajistit účast veřejnosti při projednávání programu prevence závažných havárií, bezpečnostní zprávy a vnějšího havarijního plánu nebo jejich aktualizace. Každý pak do nich může po dobu 30 dnů nahlížet, činit si výpisy, opisy, popřípadě kopie. ˙ Orgány ochrany ovzduší zpřístupňují v souladu se zákonem č. 86/2002 Sb., o ovzduší, programy ke zlepšování kvality ovzduší v oblastech, kde je tato kvalita zhoršená, programy snižování emisí a povolení ke zvýšení obsahu síry v kapalných palivech určených pro stacionární zdroje znečištění. ˙ Každý může nahlížet do evidence stanovených průzkumných území, která obsahuje údaje o umístění a rozsahu průzkumného území, nerostu nebo ložisku, termín platnosti stanovení průzkumného území a údaje o osobě, na jejíž žádost bylo stanovení tohoto území provedeno. Tuto evidenci vede ministerstvo životního prostředí podle zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích. Právo EU, mezinárodní právo a přístup k informacím ˙ Směrnice Rady 90/313/EHS z dne 7. 7. 1990 o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí, byla vzorem i pro české informační zákony. Tato směrnice byla nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/313/EHS. Změny evropské legislativy reflektovala novela zákona 123/1998 Sb. ˙ Jak Česká republika tak Evropské společenství podepsali Úmluvu o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a o přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuská úmluva). Evropské společenství svým členským státům doporučilo, aby úmluvu ratifikovaly nezávisle na ES, budou-li na ratifikaci připraveny, Aarhuská úmluva by tedy měla ve výsledku být součástí práva komunitárního i práva národních států. Jedním ze tří pilířů úpravy Aarhuské úmluvy je právě přístup k informacím o životním prostředí. Doporučená literatura: ˙ Korbel, F. a kol: Právo na Informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím. Zákon o právu na informace o životním prostředí. Komentář, 1 vydání, Praha, Linde, 2004 ˙ Kužvart, P., Pazderka S.,: Právo na informace o životním prostředí, 2 vydání, Brno, EPS, 2000 ˙ Kužílek, O., Žantovský, M.: Svoboda informací: svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky, Praha, Linde, 2002 ˙ Hendrych, D. a kol.: Správní právo -- obecná část, 5. vydání, C.H.Beck, Praha 2003 ˙ www.otevrete.cz