Z časopisecké literatury: EZfctf, r. Etuda o prokuře. Právník, č. 3/1993, s. 425 -440; Eliáš, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník, č. 4/1999, s. 298 - 333; Jablonka, B. Podpis na zmenke zpohladu viazanosti konajúcich osob. Právní rozhledy č. 8/2003, s. 424 an.; Kovařík, Z. Obce a^ směnky po novele obecního zákona, č. 3/2003, s. 140 an.; Kovařík, Z. Nález Ústavního soudu a rozhodování ve směnečných věcech obcí. Soudní rozhledy č. 4/2002, s. 117-120; Plíva, S. Právní jednání podnikatele. Právo a podnikám' č. 9/1993, s. 7 - 10.
KOMENTÁŘ K§8
1. Úvod
Zastoupení, bez kterého by nebylo možno uskutečnit řadu zcela běžných operací, resp. by to sice možné bylo, ovšem jen za cenu nepřiměřených nákladů, patří k běžné součásti právního a hospodářského života. Směnečný provoz není v tomto směru Žádnou výjimkou.
Zastoupení při podpisu směnky přitom oprávněně poutá značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Jde sice o materii, kterou nelze označit za typicky směnečnou, neboť zákon směnečný a šekový neupravuje oprávnění k podpisu směnky komplexně a při úpravě zastoupení buď postupuje v souladu (tj. duplicitně) s obecnou úpravou, nebo jí mnohé otázky zcela přenechává (v obou případech srov. či. lil § 3). Jak ale uvidíme na níže prezentovaných soudních rozhodnutích, jsou to velmi často právě podpisy na směnkách a z nich vycházející spory, v nichž doktrína a soudní judikatura řeší mnohé obecné otázky jednání a zastoupení.
Zde se zaměříme pouze na vybrané otázky podepisování zástupců a statutárních orgánů právnických osob, a to zejména v oblasti obchodního práva. Na různé případy mohou být samozřejmě různé názory. Stejně jako u jiných názorů prezentovaných v tomto komentáři jsou níže uvedená stanoviska překládána k diskusi.
2. Zastoupení ve směnečných vztazích (obecný výklad)
Osoba podepisující směnku nemusí být vždy přímým účastníkem směnečného právního vztahu. Může podepisovat v zastoupení, tedy jménem a na účet jiného. Z právních úkonů zástupce, který činí své prohlášení vůle, vznikají potom práva a povinnosti zastoupenému. Kromě toho může jednat jako tzv. nepřímý
57
zástupce (náhradník). V těchto případech je přímým účastníkem směnečného vztahu podepsaná osoba, bez ohledu na to, že eventuálně jedná na cizí účet např. na základě komisionářské smlouvy (§ 577 an. ObchZ). Viz k tomu blíže výklad k či. I § 3 odst. 3 o komisionářské směnce.
Ustanovení či. I § 8 dopadá na dva případy. Za prvé jde o situaci, kdy se někdo podepíše na směnku jako zástupce osoby, aniž by k tomu byl oprávněn. Podepíše tedy směnku jako zástupce jiného bez jakéhokoliv zmocnění (zákonného či smluvního).
Druhou variantou upravenou v či. I § 8 je potom podpis osoby, která sice zmocněna je, ovšem podpisem směnky své oprávnění překračuje (např. je zde oprávnění k podpisu směnky do určité výše a podepsaná směnka zní na sumu vyšší)- Důsledky jsou v obou případech shodné: podepsaný je ze směnky zavázán sám, stává se sám směnečným dlužníkem, a to ve stejném postavení, v jakém by byl ten, za koho podle svých údajů jednal. V případě, že za směnku zaplatí, má tedy stejná postižní práva.
Praxe někdy považuje za spornou otázku, jak posoudit podpisy zástupců učiněné tak, že někdo podepíše jméno osoby zastoupené. Podle ČI. III § 3 odst. 1 je takový projev neplatný (viz také komentář k či. I § 7).
3. Podpisy prokuristu
Prokura je zvláštním druhem typizované obchodněprávní plné moci, které může využít každý podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku. Její rozsah je v převážné míře fixován přímo zákonem, a to velmi široce: prokurista je zmocněn ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, i kdyby k nim jinak bylo zapotřebí speciální plné moci (srov. § 14 odst. 1 věta první ObchZ).
Odchylná, ať už zužující nebo rozšiřující, dispozice ze strany takto zastoupeného podnikatele je možná, ovšem pouze do určité míry. Podnikatel může prokuru rozšířit o oprávnění zcizovat a zatěžovat nemovitosti (srov. § 14 odst. 2 ObchZ). Omezit prokuristu sice může, půjde ovšem pouze o vnitřní pokyny, které nebudou mít žádné právní následky vůči třetím osobám (§ 14 odst. 3 ObchZ).
Prokura je tedy typově možná pouze dvojí: buď jednoduchá, tj. pro všechny úkony související s provozem podniku, ovšem bez zmocnění k nakládání s nemovitostmi, anebo právě o tuto pravomoc rozšířená. Jiné „cizeíovanější" varianty zákon směrem ke třetím osobám nepřipouští. Nejsou tedy přípustná omezení, aby se prokura vztahovala jen na určité úkony, na určité druhy úkonů (např. mimo úkony směnečné), aby byla vykonávána jen za jistých okolností, jen
58
po jistou dobu, jen na určitých místech nebo vůči určitým osobám (volně dle Malovský-Wenig, A. Příručka obchodního práva. 1947, s. 153, srov. také jeho výklad o filiální prokuře).
Zřejmé jsou cíle, které zákonodárce touto úpravou sledoval. Díky této úpravě jsou třetí osoby, se kterými prokurista jedná, zbaveny nutnosti zkoumat případnou plnou moc či jiné, např. zákonné, pověření jednající osoby. Ověřování z jejich strany se může omezit na zjištění, zda v podnikovém provozu jednají s autentickým prokuristou, který byl řádně zapsán do obchodního rejstříku, respektive v případě, že jde o výše uvedené dispozice s nemovitostmi - zda jde o prokuru, která byla tímto směrem rozšířena.
Podnikatel může udělit i kolektivní prokuru. K zastupování a podepisovaní může být potom oprávněn každý prokurista samostatně, nebo bude třeba souhlasného projevu vůle nejméně dvou prokuristu či všech prokuristu , srov. § 14 odst. 4 ObchZ.
Obrátíme-li pozornost ke směnečnému právu, můžeme konstatovat, že obtíže obvykle nevyvolá otázka, zda podepisování směnek náleží k provozu podniku. Směnky jsou běžnou součástí obchodního života, manipulace s nimi patří k rutinním podnikovým operacím a v zásadě tak nelze prokuristovi podepisování směnek upírat. Nelze ale a priori vyloučit, že se neobjeví mimořádné případy, které bude nutno posoudit odchylně, kdy tedy podpis směnky prokuristou bude určitým excesem.
Jako u každé osoby, která jedná jako zástupce za jiného, musíme dále rozlišovat otázku, zda je oprávnění k podpisu směnky vůbec dáno, od otázky, zda existující oprávnění bylo řádně realizováno z formálního pohledu.
Podobně jako u jiných zástupců musí být z právního úkonu prokuristy zřejmé, že jedná za jiného; jinak platí, že jednající jedná vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.). V podstatě totéž je v obecné poloze u směnek stanoveno v či. in odst. 3: Zmocněnec musí podepsat své vlastní jméno a připojit údaj, za koho podepisuje. Tím ovšem nejsou dotčena zákonná ustanovení obchodního zákoníku o jednání prokuristy.
Zatímco okolnost, zda je prokurista oprávněn podepisovat směnky, je -s výhradou uvedenou výše - v zásadě jasná, není zcela zřejmé, jakým způsobem má toto oprávnění prokurista formálně osvědčit.
V § 14 odst. 5 ObchZ se stanoví, že „prokurista podepisuje tím způsobem, že k firmě podnikatele, za kterého jedná, připojí dodatek označující prokuru a svůj podpis". V ideálním případě podepíše prokurista firemně (uvede tedy firmu podnikatele, za kterého jedná), a to s dovětkem o prokuře.
Ani naše praxe není ušetřena liknavých prokuristu, kteří neuvedou (vedle firmy podnikatele a svého podpisu) dodatek o prokuře. Tím se rozpoutává spor,
59
zda lze takový podpis - tj. pouze firemní podpis bez dodatku, který by označoval prokuru - považovat za projev prokuristy.
Dle převládajícího náhledu doktríny a judikatury jde i v těchto případech o platný podpis prokuristy. Výslovně tak konstatoval např. prvorepublikový Nejvyšší soud (Vážný, č. 11 328): Ku platnosti podpisu prokuristy za firmu se nevyhledává, by vyznačil u podpisu dodatek naznačující prokuru podle či. 44 ObchZ. K jeho podpisu na směnce stačí, že jej prokurista vyznačí tím, ze podepsal, připojiv svůj podpis ke znění firmy vyznačenému na směnce razítkem, třebaže bez dodatku naznačujícího prokuru. Argumentace starším rozhodnutím je v tomto případě zbytečným manýrismem. Jako u každého odkazu na starou judikaturu je totiž třeba dodat, z j aké právní úpravy soud tehdy mohl vycházet, aby čtenář mohl sám posoudit, zda by rozhodnutí obstálo i dnes. Tehdejší úprava byla sice v podstatě shodná s nynější, alespoň co se dodatků o prokuře týká. Ovšem či. 52 v odst. 1 a 2 obecného obchodního zákoníku stanovil následující: „Právním jednáním, které uzavře prokurista nebo obchodní zmocněnec podle prokury nebo plné moci jménem principálovým, jest pouze tento vůči třetímu oprávněn a zavázán. Nic na věci nemění, bylo-li jednání výslovně uzavřeno jménem principálovým, či vyplývá-li z okolností, že podle vůle smluvníků mělo být uzavřeno pro principála." Na volnějším přístupu starší judikatury i nauky se muselo právě citované ustanovení - které v našem pozitivním právu nenajdeme — nutně odrazit. Ve světle citované normy se totiž neuvedení doložky o prokuře muselo jevit jako zcela bagateíní pochybení.
Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo potvrzením závěrů, které byly většinově dovozovány již v době daleko dřívější. Dokazuje to jen letmý pohled do starší literatury. Tak např. v komentáři H. Stauba a O. Piska (Staub/Pisko. Kommentar zum Allgemeinem Deutschen Handelsgesetzbuch. Vídeň, 1908, s. 172) se konstatuje, že ustanovení či. 44 obecného zákoníku obchodního má pouze pořádkový charakter. Autoři citují příměr Tholův, který dovozuje, že v či. 44 obecného zákoníku obchodního jde o pouhé „zákonodárcovo přání" (Wunsch des Gesetzgebers); odkazují také na souhlasné stanovisko Randovo a Blaschkeho a dále konstatují, že tímto způsobem je předpis tradičně pojímán i v soudní praxi. Z pozdější literatury vyjadřuje shodné mínění např. Malovský-Wenig (viz dílo uvedené v úvodu tohoto komentáre, s. 154). V novodobé literatuře k podobnému závěru dospěl např. K. Eliáš (Eliáš, K. Etuda o prokuře. Právník č. 3/1993, s. 437), S. Plíva (Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. Obchodní zákoník, komentář. 7. vydání, 2002, s. 47). Stejné závěry najdeme v novější literatuře německé či rakouské (viz např. Heymann-Kötter. Handelsgesetzbuch, Walter de Gryuter, Berlín, 1971, s. 123 - 124; Roth, G. Handels- und Gesellschaftsrecht, 2. vydání, Vahlen, 1986, s. 252; Klunzinger, E. Grundzüge des Handel-
60
srechts, 4. vydání, Vahlen 1988, § 8 bod. 3; diferencovaně Krejci, H. Handelsrecht, 2. vydání, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung 2001, s. 164 atd.).
Současná judikatura není zatím ustálená. Od uvedeného názoru se odklonilo známé a často kritizované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 308/ /94 (Soudní rozhledy, Č. 4/1996, s. 88 an.), podle kterého součástí podpisu pro-kuristyje podle § 14 odst. 5 ObchZ doložka o prokuře. Bez této doložky nejde o podpis prokuristy. Nestačí jen skutečnost, že jde o osobu zapsanou jako prokurista v obchodním rejstříku. Přesto maže tento podpis podnikatele zavazovat, byl-li podepsaný oprávněn jednat za něj i z jiného důvodu.
V rozsudku Vrchního soudu v Praze čj. 9 Cmo 873/99-40 ze dne 26. listopadu 2001 (publikován v časopisu Obchodní právo, Č. 4/2002, s. 24an.) ovšem tento soud v souladu s dříve publikovanými názory naopak konstatoval, že „oprávnění prokuristy jednat na základě udělené prokury vzniká zápisem do obchodního rejstříku a není vázáno na uvedení dodatku označujícího prokuru". Je velmi pravděpodobné, že v praxi se nakonec prosadí toto druhé benevolentnější stanovisko.
Pro úplnost dodejme, že přijetím prvního názoru by se otevřela otázka aplikace či. I § 8 na případy, kdy prokurista neuvedl dodatek o prokuře. B. Jablonka k tomu publikoval podle mého názoru obhajitelný názor, že v takových případech ust. či. I § 8 na prokuristu nedopadá, neboť neuvedení doložky o prokuře neznamená, že se prokurista dopustil excesu při směnečněprávním úkonu (tj. nebyl oprávněný jednat jako zástupce anebo překročil své oprávnění). Podpisem bez uvedení doložky o prokuře pouze nedodržel formálně stanovený způsob podepisování podle § 14 odst. 5 ObchZ. Pokud tedy takové jednání prokuristy nezavazuje právnickou osobu [a samozřejmě i osobu fyzickou, pokud je zapsána do obchodního rejstříku a ustavila prokuristu, pozn. JK], stejně tak nezavazuje ani samotného prokuristu jako fyzickou osobu podle čil §8 {Jabloňka, B. Podpis na zmenke z pohladu viazanosti konajúcich osob. Právní rozhledy č. 8/2003, s. 428, originál je ve slovenštině, překlad JK).
4. Statutární orgány
Nejméně problémů by v praxi mělo přinášet přímé jednání právnických osob, tj. jednám uskutečňované skrze jejich statutárními orgány (srov. blíže § 20 ObČZ, u podnikatelů § 13 ObchZ). U tohoto typu jednání právnické osoby je pojmově vyloučeno, že by došlo k překročení vnější jednatelské působnosti, jako je tomu např. u smluvního či zákonného zastoupení.
61
Statutární orgán činí právní úkony ve všech věcech a případná omezení mají pouze interní povahu (u podnikatelů viz v podrobnostech § 13 odst. 4 ObchZ). Uvádí-li se v literatuře, že se ustanovení ČI. I § 8, které se týká důsledků jednání zástupce překročivšího rozsah uděleného oprávnění, vztahuje i na „obdobná jednání statutárních orgánů právnických osob", jde proto v zásadě o variantu, která dost dobře nastat nemůže. Řádné jednání statutárního orgánu zavazuje právnickou osobu vždy, bez ohledu na to, že se - z pohledu vnitfních norem - jedná o překročení jeho oprávnění jednat směrem k třetím osobám.
Situace ovšem nemusí být tak jednoznačná. Věc se komplikuje u některých kolektivních statutárních orgánů. Za příklad si vezměme představenstvo akciové společnosti, které zpravidla bývá tvořeno více Členy (srov. § 194 odst. 3 ObchZ). Způsob, jakým jedná představenstvo ve vztahu ke třetím osobám, určují stanovy; zapisuje se do obchodního rejstříku.
Podle § 191 odst. 1 ObchZ jedná jménem společnosti navenek každý člen představenstva samostatně. Od tohoto dispozitivního principu se společnosti velmi Často odchylují; způsob jednání je např. nastaven tak, že k jednání jménem společnosti jsou oprávněni vždy nejméně dva členové představenstva.
Spory vyvolává situace, kdy podle zápisu v obchodním rejstříku mají podepisovat dva Členové a směnku podepíše pouze jeden z nich (příp. s dovětkem, že jedná jako člen představenstva).
Bývá někdy argumentováno tím, že jde o omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu, které není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když bylo zveřejněno (obecně viz § 13 odst. 5 ObchZ). Společnost tak má být zavázána, byť jejím jménem podepsal směnku jen jeden člen představenstva.
Uvedený názor nelze podle názoru autora považovat za obhajitelný. Mylně totiž směšuje omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu (které skutečně nelze namítat třetím osobám, i kdyby bylo zveřejněno) se způsobem jednání statutárního orgánu (tj. s prostým mechanismem projevu vůle právnické osoby skrze její statutární orgán). Nebyl-li dodržen způsob, kterým příslušní členové představenstva mají podle zápisu v obchodním rejstříku zavazovat společnost, není společnost zavázána [Srov. také rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 29 Odo 216/2003 z něhož vyplývá, že ustanovení stanov o zpäsobu jednání právnické osoby není vnitřním omezením jednatelského oprávněníve smyslu ustanovení § 191 odst. 2 ObchZ. Za taková omezení lze považovat pouze omezení, která zakazují představenstvu jako celku nebo osobám jednajícím jménem představenstva, a tedy i jménem společnosti, učinit určitý právní úkon Či právní úkony anebo takový úkon podmiňují (např. předchozím souhlasem valné hromady). Jestliže však stanovy akciové společnosti určují odchylně od třetívěty ustanovení § 191 odst. 1 ObchZ zpäsob jednání jménem společnosti, což se následně zapi-
62
suje do obchodního rejstříku (v projednávané věci tak, že jménem představenstva žalobkynejednají společně dva jeho členové nebo jeden člen, jestliže k tomu byl písemně pověřen), nejde o vnitřní omezení jednatelského oprávnění, ale o stanovení odchylného způsobu jednání jménem společnosti, což citované ustanovení obchodního zákoníku umožňuje bezjakéhokoli omezení].
Spornou však zůstává otázka, zda je potom zavázán ve smyslu či. I § 8 samotný člen představenstva osobně. Podle J. Dědiče {Dědič, J. Podpisy na směnce. Profit č. 44/1995, s. V) není osobně zavázán jednající člen statutárního orgánu, protože nepodepisoval směnku jako zástupce právnické osoby, ale právě jako člen statutárního orgánu, resp. jako její statutární orgán. Dle citovaného autora jde o důsledek koncepce, že jednání statutárního orgánu není v Českém právu (na rozdíl od mnoha zahraničních právních řádů) chápáno jako zastoupení, takže na toto jednání nelze aplikovat ustanovení či. I § 8.
Vycházeje z uvedeného pojetí bychom mohli konstatovat, že z prohlášení na směnce nebude zavázán nikdo. Společnost proto, že jejím jménem nebylo řádně jednáno, a Člen představenstva proto, že se na něj nevztahuje či. I § 8, neboť ten se týká pouze zástupců. K podobnému závěru dospívá i Bráno Jablonka (Jablonka, B. Podpis na zmenke z pohladu viazanosti konajúcich osob. Právní rozhledy č. 8/2003,8.426-427).
Proti tomu stojí v soudní praxi stanovisko, podle něhož je příslušný člen zavázán i v tomto případě. Argumentuje se někdy tím, že jednání samotného člena představenstva nelze považovat zajednání Člena statutárního orgánu, když k tomu by bylo třeba podpisu dalšího člena. Nebo je ustanovení či. I § 8 vykládáno široce a je vztahováno i na jiné osoby než zástupce. Druhé stanovisko bývá odůvodňováno také na základě historického výkladu, neboť zákonná úprava tehdy nemohla vycházet z toho, že jednání statutárního orgánu není jednáním v zastoupení, jak je tomu v zahraničí (a jak tomu byío dříve u nás). Odpověď na uvedenou velmi spornou otázku dá zřejmě až judikatura vyšších soudů.
Novela obchodního zákoníku publikovaná pod č. 370/2000 Sb., upravila v § 66 odst. 7 ObchZ způsob podepisování osob, které činí jménem obchodní společnosti písemné úkony. Stanoví jim povinnost znamenat firemně: tyto osoby podepisují tak, že k firmě společnosti připojí sväj podpis. Neuvedení firmy u podpisu jednající osoby však podle obchodního zákoníku nezpůsobuje neplatnost právního úkonu.
Ze znění § 66 odst. 7 ObchZ vyplývá, že k podepisování statutárním orgánem postačí znamenat firemně. Funkci podepisujícího (např. uvedením slovy „člen představenstva) zákon nevyžaduje, byť její uvedení samozřejmě nemůže být na škodu a do praxe je lze s ohledem na transparentnost jednatelských oprávnění jen doporučit.
63
Neuvedení firmy nezpochybňuje platnost celého úkonu. Tím ovšem nemá být vyjádřeno, že podpis na směnce společnost přesto zavazuje. Nepřímo se stanoví, že příslušný Člen statutárního orgánu, který podepsal směnku pouze svým jménem a nevyjádřil vůbec, že jedná jménem společnosti, nemůže namítat neplatnost svého prohlášení (a případně tak zpochybnit účinky svého vlastního prohlášení).
5. Osoby pověřené určitou činností při provozování podniku (§ 15 odst. 1 ObchZ)
Další velmi významnou skupinu zástupců představují osoby, které byly při provozování podniku pověřeny určitou Činností. Jde o rozšířenou formu zákonného zastoupení, která ve věcech směnečných vyvolává řadu nejasností a obtíží.
Podle § 15 odst. 1 ObchZ „kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází". Na rozdíl od projevů statutárních orgánů nejde již o osobní jednání podnikatele, ale o jednání na základě zákonného zastoupení. Může proto dojít k překročení jednatelského oprávnění s důsledky uvedenými v čí. 18.
Pověřením dle § 15 odst. 1 ObchZ, které nemusí mít nutně formalizovanou podobu, podnikatel současně dává příslušné osobě zmocnění jednat za něj v zákonem stanoveném rozsahu. Jednateíská působnost je automatickým a třeba i nechtěným důsledkem určitého podnikového provozního pověření.
Nebezpečí, že zástupce učiní úkony pro podnikatele nevýhodné, lze předejít pouze vhodným výběrem osob a Činností, kterými budou pověřeny. Zatímco např. u zástupců, kteří jednají na základě plné moci, nebo u prokury či při jednání statutárním orgánem je možné mnoha podobným nebezpečím předejít - nastavením způsobu jednání, výslovným omezením v plné moci, u prokuristu např. kolektivní prokurou - podnikatel zmocnění dle § 15 ObchZ ve vztahu ke třetím osobám nijak omezit nemůže. Případné limity mají opět účinky pouze ve vztahu mezi podnikatelem a pověřenou osobou. Je proto možné domáhat se náhrady případné škody, resp. uplatnit jiné sankce vůči zákonnému zástupci, jednala-li však třetí osoba v dobré víře, nelze platnost úkonu zpochybnit.
Ve směnečných věcech se objevuje několik sporných otázek:
1) První z nich se týká generalizujícího závěru o „oprávnění k podpisu směnek". U smluv by jistě neobstál závěr, že osoba pověřená dle § 15 odst. 1 ObchZ může „podepisovat smlouvy"; je přece nutné vždy tyto smlouvy blíže vymezit (např. jejich druhem). Podobně - byť ne až tak intenzívně, neboť záleží především na tom, jak bude obvyklost úkonů hodnotit praxe - tomu může být v souvislosti se směnkami.
64
Směnka totiž může být použita v mnoha různých podobách, může jí být přímo placeno, může sloužit jako nástroj placení (tj. půjde o placení prostřednictvím směnky, na které pamatuje § 334 ObchZ), anebo poslouží jako instrument zajišťovací. Konkrétní podoba směnečného závazku je také různá; je značný rozdíl mezi pozicí přímého a nepřímého směnečného dlužníka a není pochyb o tom, že jsou i dlužnická postavení mimořádně neatraktivní (jde např. o směnečného rukojmí).
Stanovit paušálně, že pověřená osoba může či nemůže „podepisovat směnky", může být v určitých případech příliš hrubým zobecněním případů, které je nutno naopak posuzovat jemnější optikou, tj. s uvážením jednotlivých okolností případu, charakteru směnečné smlouvy, druhu směnečného závazku, výše směnečné sumy a také s respektem k dobré víře jednající osoby. Rozhodující ovšem nakonec může být jen zjištění, zda tímto způsobem jednotlivé směnečné operace rozlišuje praxe, neboť jen ta může poskytnout měřítka „obvyklosti" ve smyslu § 15 odst. 1 ObchZ.
2) Další otázka se týká způsobu, jakým tuto obvyklost příslušných úkonů budeme určovat. Ustanovení § 15 odst. 1 ObchZ bude nutno vykládat v zásadě objektivně; rozhodující tedy bude, jak se rozsah zmocnění jeví navenek, nikoliv to, jak toto zmocnění podnikatel zvláště upravil pro své potřeby např. v organizačním řádu. Tím se však z vnitropodnikových řádů nestává makuiatu-ra. Význam si ponechávají ve vztahu mezi podnikatelem a pověřenou osobou. Kromě toho ve svém souhrnu Časem přispívají k vytvoření hranic obvyklosti příslušných úkonů.
Z tohoto přístupu vychází i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3.2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000, které se týká právě směnek (publikován in Soudní judikatura č. 4/2002 pod označením SJ 68/2002). Vyplývá z něj mj.s žcjednatel-ské oprávnění vyplývající z ustanovení § 15 ObchZ není založeno na určenípří-sluŠných úkonů ve vnitřních organizačních předpisech, nýbrž na pověření určitou činností pH provozu podniku a na obvyklosti právních úkonů, k nimž pH této činnosti dochází, přičemž jejichž obvyklost je třeba posuzovat objektivně, nezávisle na případném vymezení ve vnitropodnikových normách.
Při aplikaci § 15 ObchZ nelze také pominout, že obvyklost úkonů, které souvisí s určitou Činností, se časem bude měnit. To, co nebylo obvyklé počátkem devadesátých let 20. století, může být běžné dnes a naopak. Z těchto důvodů má mimořádný význam judikatura, která může reflektovat posuny v pojímání obvyklosti příslušných úkonů.
V prvních letech renesance směnečného práva v České republice byl poměrně rozšířen (a tehdy byl možná i oprávněn) názor, že podpis směnky u obchodních společností přísluší pouze statutárnímu orgánu, resp. zástupci, který k tomu
65
byl zmocněn výslovně plnou mocí nebo prokuristovi. Směnka se mezitím stala běžnou součástí obchodní praxe a judikatura dnes běžně připouští zmocnění ke směnečnému prohlášení v rámci § 15 odst. 1 ObchZ
Z významných rozhodnutí lze odkázat zejména na rozsudek Vrchního soudu v Praze, č. j. 5 Cmo 308/94, který již byl citován v souvislosti s prokuristovou doložkou. Jelikož soud dospěl k závěru, že bez doložky o prokuře o podpis pro-kuristy jít nemůže, zkoumal další eventuální oprávnění podepisující fyzické osoby. Ta byla současně ředitelem akciové společnosti. Jak konstatoval odvolací soud, v případě ředitele akciové společnosti - středního průmyslového podniku - který není statutárním orgánem ani jeho členem, jde o osobu, u níž je obvyklé, aby za tuto osobu podepisovala směnky podle § 20 odst. 2 ObčZa § 15 ObchZ.
Další krok směrem k rozšíření osob oprávněných k podepisování směnek učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2074/2000 (cit. výše), v němž konstatoval, že pnjetí směnky ekonomickým náměstkem ředitele obchodní společnosti lze považovat ve smyslu § 15 ObchZ za obvyklý úkon. Posledně uvedené rozhodnutí dobře dokumentuje obecnou tendenci vyšších soudů k normativnímu rozhodování. V daném případě to znamená, že soud nerozhoduje ani tak o tom, co je v praxi obvyklé, ale spíše o tom, co by v praxi (podle něj) obvyklé být mělo. Do rozhodování tak vnáší své vlastní představy o rozumném uspořádání vztahů. Pokud mohu soudit podle mé (samozřejmě omezené) zkušenosti z praxe, rozhodnutí přiznávající jednací pravomoci ve směnečných věcech „ekonomickým náměstkům" neodpovídá skutečným poměrům v obchodním životě a je většinou podnikatelské veřejnosti vnímáno spíše jako překvapení.
Novela obchodního zákoníku publikovaná pod č. 370/2000 Sb. doplnila do § 15 ObchZ druhý odstavec: Překročí-li zástupce podnikatele zmocnění podle odstavce 1, je takovým jednáním podnikatel vázán, jen jestliže o překročení třetí osoba nevěděla a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vědět nemohla.
Jde o další opatření k posílení ochrany dobré víry třetích osob. Ani objektivní měřítko - dané charakterem činnosti a obvyklostí úkonů, které se s ní pojí - není rozhodující, jestliže třetí osoba o překročení nevěděla, resp. vědět nemohla.
Zásadní obrat ovšem od nového ustanovení zřejmě očekávat nelze. Na razanci mu ubírá předpoklad, že třetí osoba nejen že o excesu z rámce obvyklých úkonů nevěděla, ale že „s přihlédnutím ke všem okolnostem případu" vědět nemohla. Takových případů zřejmě nebude mnoho; obvyklost je dána objektivně a ne vždy bude tedy možné dovodit, že o jejím překročení třetí osoba „vědět nemohla" (roli může hrát např. zavedená praxe mezi stranami).
Z uvedeného je ale zřejmá tendence k vyšší ochraně třetích osob, se kterými zákonní zástupci jednají. Také proto se v naší praxi stále častěji objevují návrhy, aby vzhledem k významu směnečných závazků bylo oprávnění k podpisu směn-
66
ky vyčleněno z okruhu zmocnění podle § 15 odst. I ObchZ (a to případně i s dalšími významnými úkony).
Bylo tomu tak dříve (srov. či. 47 odst. 2 obecného zákoníku obchodního) a je tomu tak stále v mnoha zahraničních právních řádech. Např. v německém právu najdeme takové řešení v § 54 HGB, kde je upravena obchodní plná moc. Ustanovení § 54 odst. 1 a 2 HGB zní v originále takto: „(1) Ist jemand ohne Erteilung der Prokura zum Betrieb eines Handelsgewerbes oder zur Vornahme einer bestimmten zu einem Handelsgewerbe gehörigen Art von Geschäften oder zur Vornahme einzelner zu einem Handelsgewerbe gehöriger Geschäfte ermächtigt, so erstreckt sich die Vollmacht (Handlungsvollmacht) auf alle Geschäfte und Rechtshandlungen, die der Betrieb eines derartigen Handelsgewerbes oder die Vornahme derartiger Geschäfte gewöhnlich mit sich bringt. (2) Zur Veräußerung oder Belastung von Grundstücken, zur Eingehung von Wechselverbindlichkeiten, zur Aufnahme von Darlehen und zur Prozeßführung ist der Handlungsbevollmächtigte nur ermächtigt, wenn ihm eine solche Befugnis besonders erteilt ist. (3) Sonstige Beschränkungen der Handlungsvollmacht braucht ein Dritter nur dann gegen sich gelten zu lassen, wenn er sie kannte oder kennen musste". Obchodní plnomocník (Handlungsbevollmächtigter) je osoba, která - aniž by disponovala prokurou - byla ustavena k provozování Živnosti nebo k určitému druhu jednání, resp. k jednotlivým jednáním, které souvisí s provozováním živnosti (pověření nemusí být žádným způsobem formalizováno a může být dáno i kon-kludentně). Podle § 54 odst. 1 HGB je obchodní plnomocník zmocněn ke všem právním úkonům, které obvykle přináší provozování této obchodní činnosti nebo provádění takovýchto jednání.
Jak vyplývá ze druhého odstavce § 54 HGB, netýká se ale toto automatické zmocnění mj. právě směnečných závazků (dále také zcizování a zatěžování nemovitostí, půjček a vedení sporů.) TV jsou považovány zajeden z tzv. nebezpečných obchodů (gefährliche Geschäfte, srov. Holzhammer, R. Allgemeines Handelsrecht und Wertpapierrecht. 4. vydaní, Springer Verlag 1993, s. 64), k nimž zákon vyžaduje speciální oprávnění zástupce a ani dobrá víra třetích osob, se kterými bylo jednáno, na tom nic nemění (srov. § 54 odst. 3 HGB a contrario). A jak neopomenuli dodat Baumbach s Hefermehlem {Baumbach/Hefermehl, s. 139), je udělení plné moci k podepisování směnek s ohledem na hrozící rizika projevem obzvláštní důvěry.