Právo EU
Právo ES/EU, zásady aplikace práva
ES/EU jsou produktem práva, založena na panství práva, právo i vytváří. Společné cíle a jednota jsou prosazovány nikoliv násilím, ale právem. Právo ES – podstatná část – institucionální právo, dále materiální právo... Subjektem práva ES jsou státy i jednotlivec! Platí, že zztah mezi ES a členskými státy je určen právem ES!
Prameny komunitárního práva
= forma, ve které jsou obsaženy normy práva ES
Analogie s právem vnitrostátním pokulhává – neexistuje hierarchie obvyklá v právu vnitrostátním (ústava, zákony, vyhlášky…)
Členění:
je výchozím základem celého právního systému ES/EU (zakládací Smlouvy ES).
Složení: zakládací Smlouvy a stejně tak jejich doplnění a změny (zejména Jednotný evropský akt, smlouvy o vstupu nových členů a Smlouva o Evropské unii;
Jako primární toto právo označujeme proto, že bylo bezprostředně vytvořené samotnými členskými státy. Je specifickým pramenem mezinárodního práva veřejného.
Sekundární právo
Vzniká činností orgánů ES. Základ právní úpravy je obsažen v článku 249 SES [I-33]:
Ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Evropský parlament společně s Radou, Rada a Komise vydávají nařízení a směrnice, přijímají rozhodnutí a vydávají doporučení nebo zaujímají stanoviska.
Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.
Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.
Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu pro ty, jimž je určeno.
Doporučení a stanoviska nejsou závazná.
Nařízení
Komunitární charakter - v celém Společenství bez ohledu na státní hranice prosazují jednotné naprosto stejné právo.
Je charakterizováno vlastností bezprostřední aplikovatelnosti - nařízení bez nutnosti existence zvláštní vnitrostátní prováděcí normy stejným způsobem jako vnitrostátní právo bezprostředně udělují občanům Společenství práva a ukládají jim povinnosti
Směrnice
Adresátem jsou členské státy. Cílem není – na rozdíl od nařízení – sjednocování práva, nýbrž jeho harmonizace . Čl. st. při uskutečňování cílů práva Společenství mohou zohlednit svá národní specifika. Směrnice automaticky „nenahrazuje“ národní právní předpis, čl. st. jsou povinny upravit své národní právo podle ustanovení Společenství.
Je charakteristická „dvoustupňovým legislativním procesem":
Vlastnosti práva ES & zásady aplikace
Jedná se o specifický právní řád, zásady jeho aplikace byly vymezeny rozhodnutími ESD.
Zásady aplikace práva ES:
Případ Van Gend en Loos
Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch členské státy, byť jen v přesně vymezených oblastech, omezily svá suverénní práva. Subjekty tohoto nového právního řádu nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci, tedy fyzické a právnické osoby.
Případ Costa vs. Enel
„Na rozdíl od obvyklých mezinárodních smluv vytvořila SES vlastní právní řád, který ... se stal nedílnou součástí právního řádu členských států a který jsou jejich soudy povinné aplikovat, i kdyby neměly aplikovat právo vlastní“
Princip přímého účinku
Je to vlastnost normy komunitárního práva přímo a bez dalšího ovlivňovat právní postavení jednotlivce. Přiznávat mu práva či ukládat povinnosti. Princip přímého účinku v sobě rovněž zahrnuje povinnost soudů členských států přímo aplikovat dotčenou normu komunitárního práva. Jednotlivec se tak této normy může dovolat přímo před soudy svého státu.
PÚ má norma, kt. je:
Princip aplikační přednosti práva ES
Dopadá-li na určitou otázku jak vnitrostátní norma, tak i norma komunitární, je nutné přednostě aplikovat komunitární normu. (VN ≠ KN => KN). VN norma tím není rušena, není ani rozhodná její právní síla.
Případ Simmenthal:
Právo ES musí být úplně a jednotně aplikováno na celém území Společenství. Aplikovat ho jsou povinny všechny vnitrostátní soudy, a to na každé úrovni bez výjimky. Komunitární právo rozporné vnitrostátní předpisy nezneplatňuje!
Směrnice a PÚ?
Obecně nikoliv! Za určitých podmínek však ano:
Ad směrnice a PÚ - roviny přímého účinku:
Vertikální:
Vzestupný – Jednotlivec (Pr) vs Stát (Po)
Sestupný - – Jednotlivec (Po) vs Stát (Pr)
Horiznotální - Jednotlivec (Pr) vs Jednotlivec (Po)
Ad směrnice a PÚ - judikatura
případ Van Duyn: směrnice musí členskému státu ukládat jasný, přesně stanovený a kompletní závazek = požadavek právní jistoty jednotlivce pak požaduje, aby se na toto mohl spolehnout, i když je stanovena v právním aktu, který jako celek přímý účinek nemá
Případ Ratti: vymezení předpokladů existence přímého účinku směrnice neprovedené do vnitrostátního právního řádu.
Případ Dori: Jednoznačné odmítnutí horizontálního přímého účinku směrnice. (tj. ve vztahu mezi 2 jednotlivci).
Prameny komunitárního práva
= forma, ve které jsou obsaženy normy práva ES
Analogie s právem vnitrostátním pokulhává – neexistuje hierarchie obvyklá v právu vnitrostátním (ústava, zákony, vyhlášky…)
Členění:
- primární
- sekundární
- mezinárodní smlouvy uzavřené ES
- obecné právní zásady
je výchozím základem celého právního systému ES/EU (zakládací Smlouvy ES).
Složení: zakládací Smlouvy a stejně tak jejich doplnění a změny (zejména Jednotný evropský akt, smlouvy o vstupu nových členů a Smlouva o Evropské unii;
Jako primární toto právo označujeme proto, že bylo bezprostředně vytvořené samotnými členskými státy. Je specifickým pramenem mezinárodního práva veřejného.
Sekundární právo
Vzniká činností orgánů ES. Základ právní úpravy je obsažen v článku 249 SES [I-33]:
Ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Evropský parlament společně s Radou, Rada a Komise vydávají nařízení a směrnice, přijímají rozhodnutí a vydávají doporučení nebo zaujímají stanoviska.
Nařízení má obecnou působnost. Je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.
Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.
Rozhodnutí je závazné v celém rozsahu pro ty, jimž je určeno.
Doporučení a stanoviska nejsou závazná.
Nařízení
Komunitární charakter - v celém Společenství bez ohledu na státní hranice prosazují jednotné naprosto stejné právo.
Je charakterizováno vlastností bezprostřední aplikovatelnosti - nařízení bez nutnosti existence zvláštní vnitrostátní prováděcí normy stejným způsobem jako vnitrostátní právo bezprostředně udělují občanům Společenství práva a ukládají jim povinnosti
Směrnice
Adresátem jsou členské státy. Cílem není – na rozdíl od nařízení – sjednocování práva, nýbrž jeho harmonizace . Čl. st. při uskutečňování cílů práva Společenství mohou zohlednit svá národní specifika. Směrnice automaticky „nenahrazuje“ národní právní předpis, čl. st. jsou povinny upravit své národní právo podle ustanovení Společenství.
Je charakteristická „dvoustupňovým legislativním procesem":
- Na prvním stupni (stupni práva Společenství) je směrnicí závazně stanoven výsledek, jehož musí daný adresát, tj. více členských státu nebo všechny členské státy během stanovené lhůty dosáhnout.
- Na druhém stupni (stupeň vnitrostátního práva) probíhá obsahové provádění výsledku určeného právem ES ve vnitrostátním právu členských zemí
Vlastnosti práva ES & zásady aplikace
Jedná se o specifický právní řád, zásady jeho aplikace byly vymezeny rozhodnutími ESD.
Zásady aplikace práva ES:
- zásada přímého účinku a
- zásada přednosti práva ES.
- zásada nepřímého účinku práva ES
Případ Van Gend en Loos
Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva, v jehož prospěch členské státy, byť jen v přesně vymezených oblastech, omezily svá suverénní práva. Subjekty tohoto nového právního řádu nejsou jen členské státy, ale i jejich příslušníci, tedy fyzické a právnické osoby.
Případ Costa vs. Enel
„Na rozdíl od obvyklých mezinárodních smluv vytvořila SES vlastní právní řád, který ... se stal nedílnou součástí právního řádu členských států a který jsou jejich soudy povinné aplikovat, i kdyby neměly aplikovat právo vlastní“
Princip přímého účinku
Je to vlastnost normy komunitárního práva přímo a bez dalšího ovlivňovat právní postavení jednotlivce. Přiznávat mu práva či ukládat povinnosti. Princip přímého účinku v sobě rovněž zahrnuje povinnost soudů členských států přímo aplikovat dotčenou normu komunitárního práva. Jednotlivec se tak této normy může dovolat přímo před soudy svého státu.
PÚ má norma, kt. je:
- Jednoznačná, konkrétní (kdo, co, komu, kdy)
- Bezpodmínečná
- Nevyžaduje vnitrostátní provedení
- Nedává čl.st. možnost uvážení
Princip aplikační přednosti práva ES
Dopadá-li na určitou otázku jak vnitrostátní norma, tak i norma komunitární, je nutné přednostě aplikovat komunitární normu. (VN ≠ KN => KN). VN norma tím není rušena, není ani rozhodná její právní síla.
Případ Simmenthal:
Právo ES musí být úplně a jednotně aplikováno na celém území Společenství. Aplikovat ho jsou povinny všechny vnitrostátní soudy, a to na každé úrovni bez výjimky. Komunitární právo rozporné vnitrostátní předpisy nezneplatňuje!
Směrnice a PÚ?
Obecně nikoliv! Za určitých podmínek však ano:
- splňuje kritéria uvedená u případu VGL
- nebyla řádně a včas provedena do vnitrostátního práva
- určitého práva plynoucího ze směrnice se dovolává jednotlivec a
- povinným je stát, resp. jeho orgán.
Ad směrnice a PÚ - roviny přímého účinku:
Vertikální:
Vzestupný – Jednotlivec (Pr) vs Stát (Po)
Sestupný - – Jednotlivec (Po) vs Stát (Pr)
Horiznotální - Jednotlivec (Pr) vs Jednotlivec (Po)
Ad směrnice a PÚ - judikatura
případ Van Duyn: směrnice musí členskému státu ukládat jasný, přesně stanovený a kompletní závazek = požadavek právní jistoty jednotlivce pak požaduje, aby se na toto mohl spolehnout, i když je stanovena v právním aktu, který jako celek přímý účinek nemá
Případ Ratti: vymezení předpokladů existence přímého účinku směrnice neprovedené do vnitrostátního právního řádu.
Případ Dori: Jednoznačné odmítnutí horizontálního přímého účinku směrnice. (tj. ve vztahu mezi 2 jednotlivci).