Právo EU
Volný pohyb služeb
Volný pohyb služeb
Právní úprava služeb v právu ES je obsažena zejména v ustanovení čl. 49 a násl. SES. V současné době je rovněž diskutována směrnice o službách, která by měla tuto problematiku souhrnně upravit a doplnit poměrně kusou úpravu ve Smlouvě. Služby představují velmi specifickou kategorii sui generis. Již sama Smlouva je, alespoň příkladmo vymezuje, a to jak pozitivně, tak negativně. Pozitivní výčet služeb, který je pouze demonstrativní povahy a tudíž není konečný, zahrnuje činnosti v:
Pojmovými znaky služeb dle čl. 49 a násl, jsou jejich:
V případě služeb je nejvíce vidět vzájemná provázanost jednotlivých svobod. Ve spojených věcech Luisi a Carbone ESD rozhodl, že svoboda poskytování služeb zahrnuje i svobodu příjemců služeb se přemístit do jiného státu EU, za účelem přijetí služby (viz. níže v textu). Státy jim přitom nesmí bránit žádnými omezeními, a to ani v otázce plateb za přijímané služby. Omezení množství platebních prostředků v hotovosti, které si strany podle vnitrostátního práva mohou vzít na pobyt v jiném členském státě, tak může představovat zásah do svobody pohybu služeb. Volný pohyb služeb ale nesouvisí jen s pohybem kapitálu, ale i s volným pohybem osob. V případě Turistické ceny ESD konstatoval, že osoby z jiného členského státu mají právo přijímat služby za stejných podmínek, jako tuzemci a za tím účelem navštívit jiný členský stát (obhájení pasivní svobody poskytování služeb). Opět se zde projevuje obecný zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti.
Kategorie služeb částečně hraničí se svobodou usazování. Je proto nutné mezi pečlivě rozlišovat mezi právem na usazování a právem poskytovat služby. Hranice je totiž neostrá a mnohdy je těžké ji určit. Obecně platí, že se obě jmenované svobody týkají činností vykonávaných za účelem dosahování zisku. Právo usadit se zahrnuje právo fyzicky se v daném členském státě usadit, založit si tam svou pobočku či obchodní společnost a víceméně trvale zde vykonávat podnikatelskou činnost. Naproti tomu poskytování služeb se děje spíše formou jednotlivých úkonů a postrádá tak trvalost. Praktické důsledky v rozlišování spočívají v tom, že režim volného pohybu služeb je výhodnější pro poskytovatele, neboť nemusí vyhovět všem požadavkům pro výkon činnosti platným ve státě, kde je služba jednorázově poskytována. Přechodný charakter služeb ale nebrání tomu, aby si poskytovatel služby zřídil v jiném státě kancelář či se vybavil jinou infrastrukturou (viz výše u svobody usazování případ Gebhard).
- průmyslové
- řemeslné
- a v obchodní oblasti
- a v oblasti svobodných podnikání.
Pojmovými znaky služeb dle čl. 49 a násl, jsou jejich:
- úplatnost;
- přeshraniční charakter
- krátkodobost.
V případě služeb je nejvíce vidět vzájemná provázanost jednotlivých svobod. Ve spojených věcech Luisi a Carbone ESD rozhodl, že svoboda poskytování služeb zahrnuje i svobodu příjemců služeb se přemístit do jiného státu EU, za účelem přijetí služby (viz. níže v textu). Státy jim přitom nesmí bránit žádnými omezeními, a to ani v otázce plateb za přijímané služby. Omezení množství platebních prostředků v hotovosti, které si strany podle vnitrostátního práva mohou vzít na pobyt v jiném členském státě, tak může představovat zásah do svobody pohybu služeb. Volný pohyb služeb ale nesouvisí jen s pohybem kapitálu, ale i s volným pohybem osob. V případě Turistické ceny ESD konstatoval, že osoby z jiného členského státu mají právo přijímat služby za stejných podmínek, jako tuzemci a za tím účelem navštívit jiný členský stát (obhájení pasivní svobody poskytování služeb). Opět se zde projevuje obecný zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti.
Kategorie služeb částečně hraničí se svobodou usazování. Je proto nutné mezi pečlivě rozlišovat mezi právem na usazování a právem poskytovat služby. Hranice je totiž neostrá a mnohdy je těžké ji určit. Obecně platí, že se obě jmenované svobody týkají činností vykonávaných za účelem dosahování zisku. Právo usadit se zahrnuje právo fyzicky se v daném členském státě usadit, založit si tam svou pobočku či obchodní společnost a víceméně trvale zde vykonávat podnikatelskou činnost. Naproti tomu poskytování služeb se děje spíše formou jednotlivých úkonů a postrádá tak trvalost. Praktické důsledky v rozlišování spočívají v tom, že režim volného pohybu služeb je výhodnější pro poskytovatele, neboť nemusí vyhovět všem požadavkům pro výkon činnosti platným ve státě, kde je služba jednorázově poskytována. Přechodný charakter služeb ale nebrání tomu, aby si poskytovatel služby zřídil v jiném státě kancelář či se vybavil jinou infrastrukturou (viz výše u svobody usazování případ Gebhard).