Státověda

Přednáška 30.11.07 + společná konzultace

 

Forma státu. Formy vlády moderního státu. Formy státního zřízení.Vztahy státu a jednotlivce.

 

 

 

Forma státu
 
 
Státní režim   - zabývá se vztahy mezi jednotlivcem a státem
                             demokratický, totalitární, autoritativní            
 
Forma vlády - zabývá se vztahy mezi nejvyššími státními orgány
                       monarchie (absolutistická, konstituční, dualistická) ,
                            republika (parlamentní, prezidentská, neoprezidentská, vláda shromáždění  
 
Státní zřízení   - zabývá se vztahy mezi státem a jeho částmi
                        federace, unitární stát, míra centralizace a samosprávy
 
 

 
Unitární stát
Federace
Konfederace
Zakládající právní
dokument
Ústava
Ústava
Mezinárodní
Smlouva
Státní orgány
Jednotná soustav
Dvojí
Mají je jen členské
státy
Státní občanství
Jednotné
Dvojí
Mají je jen členské
státy
Kompetenční spory
Princip nadřízenosti
Ústavní či Nejvyšší
soud
Řešení konsenzem,
poslední slovo má
členský stát
Charakteristika částí
Územně správní
Územně politické
Suverénní státy
 Subjektem mezinárodního
práva je
 Unitární stát jako
celek
Federace jako
celek
Členský stát +
Konfederace jako
mezinár. organizace
 
 
 
 

 
 
 
Vztah státu a jednotlivce
 
Stát slouží jako integrační a reprodukční nástroj pro společnost, pro celek, celý lidský kolektiv.
rozpor mezi státem a jednotlivcem, mezi svobodným bytím individua a nutností podřídit se celku
Řešení:
a) stanovení pravidel vztahu mezi jednotlivcem a státem, vymezení sféry osobní autonomie jednotlivce – tedy oblast lidských práv
b) zajištění participace jednotlivce na státní moci (volby, referenda, samospráva apod.).
 
Přirozenoprávní koncepce
 
Rozlišení práv a svobod vychází z toho, že svobody představují okruh osobní autonomie člověka, do které stát nemůže zasahovat (svoboda projevu), v této oblasti je stát povinen zdržet se zásahů. Právy jsou pak jednotlivé druhy možného aktivního chování jednotlivců vůči státu, stát je povinen aktivně tato práva poskytovat (např. sociální pomoc v nouzi). Pojem základní práva a svobody (Grundrechte) zdůrazňuje, že jsou obsaženy v určitých katalozích (seznamech) v textech ústav či mezinárodních smluv a jsou považována za nejdůležitější.
 
 
Z nejdůležitějších historických právních dokumentů je třeba v souvislosti s ochranou základních práv zmínit anglickou Magnu Chartu Libertatum (1215), zakotvující nedotknutelnost svobody jednotlivce, Petition of Rights (1628), kterou Karel I. potvrzuje dosavadní práva parlamentu a zaručuje určitá občanská práva, potrestání je možno jen rozhodnutím soudu dle práva. Důležitým pramenem je i anglický Habeas Corpus Act (1679), který zakotvuje řádný proces a zásadu, že nikdo nesmí být zbaven svobody, ledaže na základě zákona a soudního rozhodnutí. Dále nelze opomenout ani Bill of Rights (1689) s petičním a volebním právem i zákazem krutých trestů či Act of Settlement (1701), zaručující nezávislost soudců. Ve Spojených státech amerických je třeba zmínit katalogy základních práv v ústavách Virginie, Marylandu a Massachusetts (1776, 1789) či Vyhlášení nezávislosti USA (1776), ve Francii Deklaraci práv člověka a občana (1789), která je dodnes součástí francouzské ústavy. Ve střední Evropě se poprvé k systematické ústavní úpravě základních práv a svobod přistoupilo až v rakouské ústavě z roku 1867. Důležitým krokem k vývoji ochrany lidských práv na našem území je pak přijetí Ústavy ČSR z roku 1920, obsahující rovněž katalog základních práv a svobod.
 
mezinárodněprávních garancí 
K prvním pokusům dochází už v druhé polovině 19. století (zákaz s obchodování s otroky, ženami a dětmi, konvence o zajatcích a zraněných za války, pravidla vedení války). Novým obdobím v této oblasti je doba po skončení druhé světové války a Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv, následně pak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto Mezinárodní pakty ratifikovala i Československá socialistická republika a byly publikovány ve Sbírce zákonů pod. č. 120/1976). Pro ochranu lidských práv v zemích bývalého komunistického bloku měly důležitý dopad i výsledky helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). Tyto ústupky ze strany komunistických vlád v zemích reálného socialismu vedly i v ČSSR k určitým protivládním iniciativám upozorňujícím na porušování lidských práv v těchto režimech (Charta 77, Helsinský výbor, Výbor pro ochranu neoprávněně stíhaných). 
 
V demokratickém právním státě jsou lidská práva pod ochranou nezávislých vnitrostátních soudů. Pro členy Rady Evropy (tedy i náš stát) je závazná Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.), která zřizuje Evropský soud pro lidská práva, před nímž v případě porušení svých práv a svobod může občan žalovat svého suveréna.  
 
Základní práva a svobody lze členit dle jejich obsahové příbuznosti na
- základní práva a svobody vyplývající z rovností lidí
(zákaz diskriminace, rovnost podle měřítek spravedlnosti, požadavek egality a sociálního vyrovnání)
- svobody a práva vyplývající z lidské důstojnosti
(právo na soukromí, rodinný život, ochranu lidské důstojnosti, cti, jména, obydlí, listovní tajemství)
- práva a svobody spjaté s nedotknutelností osobní integrity
(právo na život, osobní svoboda, nedotknutelnost tělesné integrity, svoboda pohybu a pobytu)
- právo na řádný a spravedlivý proces
(Due process law, fair trial, garance ochrany práv ochranou procedury)
- duchovní svobody
(svoboda náboženského vyznání a světonázorového přesvědčení, svoboda myšlení, svoboda projevu, svoboda spolčování a navazující volební právo či právo na informace)
- hospodářské svobody
(svoboda vlastnictví, svoboda povolání, svoboda podnikání)
- sociální práva
(právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a na spravedlivou odměnu za práci, právo na humánní pracovní podmínky, na stávku, ochrana rodiny, žen, matek, dětí a mládeže, ochrana slabších, právo na vzdělání, zdravotní péči, životní prostředí atd.)
- práva menšin
(nejen vyloučení diskriminace, ale i pozitivní ochranná práva).
 
Již s ohledem na výše uvedené napětí mezi zájmem společnosti a zájmem jedince, ale i s ohledem na kolizi mezi zájmy různých jedinců musíme připustit i určité meze základních práv a svobod. Základní liberální zásadou v tomto smyslu je pravidlo: moje práva končí tam, kde začínají práva druhého. Dále musíme připustit, že práva individua lze omezit i z důvodů důležitého veřejného zájmu (např. jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých). Musíme-li však určité omezování práv a svobod připustit, je třeba se dobře bránit proti tomu, aby toto omezování nebylo zneužíváno. Proto čl. 4 odst. 4 naší Listiny základních práv a svobod stanoví: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich postaty a smyslu, taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Dále platí pravidlo, že omezení práv a svobod je možné jen, pokud to Listina základních práv a svobod dovoluje a pokud takové omezení směřuje vůči všem stejně a je stanoveno zákonem.
 
 

Doporučená literatura:

Holländer, P.: Základy všeobecné státovědy, Nákladem Spolku právníků Všehrd, Praha 1995

Listina základních práv a svobod

Pro zajímavost:

Jan Sokol: Jsou lidská práva přirozená ?

 
Následující