Historie evropské integrace

Integrace v Evropě: vícevrstevnatá - zejména na konci 40. a začátku 50. let vzniká řada integračních uskupení např.

• NATO
• Rada Evropy
• OBSE
• a další…

Specifické kvality ve srovnání se shora uvedenými organizacemi vykazují 3 evropská společenství:

1. ESUO - 23. července 1952 (tzv. Pařížská smlouva, 50 let)
2. EHS 1. ledna 1958
3. EUROATOM)- 1. ledna 1958
   všechny koncipované na principu nadstátnosti.

V čem se odlišují proti "tradičním" mezinárodním organizacím?

V tradičním systému mezinárodního práva veřejného platí, že:

• Subjektem jsou pouze státy, odvozeně pak mezinárodní organizace
• „Anarchický systém“ - chybí ústřední, státům nadřazená autorita
• Státní suverenita: na 1 území je vrchnostenská moc vykonávána jen 1 státem
• mezivládní mezinárodní organizace sice disponují právní subjektivitou (odvozeně od států), ale nemohou státy zavazovat proti jejich vůli;
• Smlouvy zavazují jen státy (výjimky nedávné – ZLPS), navíc pouze ty státy, které s touto smlouvou výslovně souhlasí. Nakládání se smlouvami určuje vnitrostátní (ústavní) právo.

ES se odlišují a shora uvedené principy do značné míry narušují - projevy principu nadstátnosti:

• omezení svrchovanosti členských států ES a přenos některých pravomocí z čl. st. na ES; => Společenství disponuje pravomocí náležející jinak jen státům (tj. moc nadstátní); ES disponuje mocí: zákonodárnou, výkonnou a soudní - avšak pouze ve vymezených oblastech, kde došlo k přenosu pravomocí;
• většinové rozhodování, váha hlasu státu není vždy stejná = státy si nejsou zcela rovny;
• finanční nezávislost ES na členských státech;
• samostatné, přímo použitelné, přednostně aplikovatelné právo

Princip nadstátnosti se projevuje i ve specifické struktuře orgánů ES. Základ je tvořen tandemem Komise reprezentující zájmy integorvaného celku (ES) a Rady, reprezentující zájmy členských států. V současné době pak je tento tandem doplněn o Evropský parlament, za účelem snížení kritizovaného demokratického deficitu, kdy se na rozhodování v ES dlouho nepodílel orgán, který by byl přímo volen občany EU. Proto v současné době hovoříme nikoliv o tandemu, ale tzv. institucionálním trojúhelníku:

1. Evropská komise – reprezentuje zájmy ES
2. Rada EU – reprezentuje zájmy čl. st.
3. Evropský parlament – reprezentuje zájmy lidu

Otázka k zamyšlení: Srovnej se státy, kde tradiční struktura vypadá: parlament, vláda, soudy či mezinárodními organizacemi, které zpravidla disponují: shromážděním, sekretariátem a soudem.

Otázka k zamyšlení: Proč byla struktura orgánů ES koncipována zrovna tímto způsobem?

Prohlubování Integrace v rámci ES probíhalo ve dvou rovinách:

1. integrace ekonomická a politická - zintenzivňování spolupráce;
2. územní rozšiřování ES/EU;

Územní rozšiřování ES probíhalo ve vlnách:

1. 1952 + 1958 – založení, Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko;
2. 1973 – „Severní rozšíření“ – VB, Dánsko, Irsko;
3. 1981 – Řecko (počátek tzv. jižního rozšíření)
4. 1986 – Španělsko a Portugalsko
5. 1993 – Finsko, Švédsko, Rakousko
6. 2004 - Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko;
7. 2007 – Rumunsko, Bulharsko;
8. ? – Chorvatsko a Turecko

Politicko-ekonomické rozšiřování spolupráce v rámci ES:

1. 50. léta – počátek integrace
2. 60. léta – krize – Lucemburský kompromis (19. leden 1966) - zpomalení procesu integrace
3. 70. stagnace (ropná krize…) - zpomalení procesu integrace (neovlivnilo ale činnost Soudního dvora)
4. 80. léta – nový impulz - JEA (1. červenec 1987)
5. 1993 – vznik EU - Maastrichtská smlouva
6. 1997/99 – Amsterodamská smlouva
7. 2001/03 – Niceská smlouva
8. ? – Smlouva o Ústavě pro Evropu

Jednotný evropský akt byl první významnou "novelizační" smlouvou, která zcela zásadní způsobem pozměnila zakládací smlouvy a ovlivnila tak další směřování ES. Jednotný evropský akt posílil postavení Evropského parlamentu v oblasti přijímání rozhodnutí zavedením procedery spolupráce. Rozšířil hlasování kvalifikovanou většinou na nové oblasti, čímž umožnil, aby v následujících letech byla přijata řada harmonizačních předpisů (technických, bezpečnostních, veterinárních a fytosanitárních). Odstraněny tak byly dosud existují skryté překážky obchodu zbožím mezi členskými státy. VByly vytvořeny předpoklady pro další uvolnění pohybu osob (postupné rozšíření okruhu oprávněných osob i na studenty, důchodce a rentiéry), volného pohybu služeb a kapitálu. Společný trh se proto v důsledku Jednotného evropského aktu přetváří na kvalitativně vyšší formu spolupráce - jednotný vnitřní trh.  

Rok 1993 byl zlomový. Vedle Evropských společenství, ekonomicky zaměřených integračních uskupení vzniká na základě Maastrichtské smlouvy Evropská unie, jež tyto tři společenství zastřešuje a přidává k ním další oblasti spolupráve. EU je charakteristická též tím, že není mezinárodní organizací, jen entitou bez právní subjektivity. EU bývá charakterizována jako antický chrám o 3 pilířích. Pilířová struktura představuje:

1. I.(komunitární) pilíř: zahrnuje 3 (dnes již jen 2) ES
2. II. pilíř: společná zahraniční a bezpečnostní politika
3. III. pilíř: vnitřní bezpečnost a justice 

Pouze první pilíř je nadstátní. 2. a 3. pilíř jsou mezivládní. Shora uvedené projevy nadstátnosti se zde proto neprojevují.

Maastrichtská smlouva dále zavádí institut občanství EU, jsou položeny základy hospodářské a měnové unie, provedeny institucionální změny (změny v Evropském parlamentu, Evropská rada, Výbor regionů)

Amsterdamská smlouva posiluje první pilíř tím, že do něj přesunuje některé oblasti spolpráce z pilíře třetího (vízová a azylová politika), Schengenský systém je vtažen do rámce EU, III. pilíř zúžen pouze na trestní záležitosti. Zaveden princip flexibility. Rozšířeno použití procedury spolurozhodování (posílení legislativní funkce Evropského parlamentu).

Niceská smlouva řeší otázky, které vyvstaly v souvislosti s procesem rozšiřování EU a zvyšování počtu členských států.Reší proto především institucionální změny tak, aby orgány ES/EU byly funkční a akceschopné i po rozšíření.

Pravomoci ES

Smlouva o založení Evropského společenství (dále jen "SES") neobsahuje výslovný katalog pravomocí. Ty vyplývají především z cílů, úkolů ES a jejich věcné působnosti a z jednotlivých ustanovení SES. Cíle Společenství jsou obsaženy v čl. 2 SES a patří mezi ně zejména:

• podpora vyváženého rozvoje hospodářských činností v celém Společenství;
• trvalý a neinflační hospodářský růst;
• vysoká úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany;
• zvyšování životní úrovně a kvality života;
• hospodářská a sociální soudržnost;

Do věcné působnosti patří zejména:

• problematika cel a kvantitativních omezení dovozu a vývozu;
• společná obchodní politika navenek;
• vnitřní trh – 4 svobody (volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu);
• společná politika v zemědělství a rybolovu;
• společná politika v oblasti dopravy;
• zajištění řádného fungování hospodářské soutěže;
• politika v oblasti životního prostředí;
• ochrana spotřebitele;

Pravomoci mohou být vykonávány buďto výlučně ES, pak hovoříme o výlučných pravomocech, nebo společně ES a členskými státy. Tyto pravomoci označujeme jako sdílené pravomoci. Oblast výlučných pravomocí zahrnuje např. společnou obchodní politiku navenek, některé oblasti zeměmdělství, rybolovu a ochranu hospodářské soutěže. Mezi sdílené pravomoci patřé oblast ochrany spotřebitele, životního prostředí, jednotného vnitřního trhu a další. Společným výkonem těchto pravomocí ES a členských států v jejich případě rozumíme, že rozhodnutí mohou být přijímána jak ES, tak i členskými státy.

Výkon pravomocí je ovládán zásadou subsidiarity a zásadou proporcionality. Obě uvedené zásady se projevují v případě sdílených pravomocí. Znamenají, že ES by měla vyvíjet činnost pouze tam, kde určitého cíle nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států (zásada subsidiarity). Vždy by pak měly být voleny takové prostředky, které jsou přiměřené k dosažení vytyčených cílů (zásada proporcionality). Zásada proporcionality se projevuje i v případě výlučných pravomocí ES. V praxi znamená např. to, že tam kde postačí přijetí směrnice, by neměla být k regulaci volena nařízení.