Učební text do ISu Infostížnost aneb Stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace Napsal: JUDr. Petr Kolman, Ph.D. , odborný asistent na Právnické fakultě MU v Brně[1] Ústavní právo na informace je právem specifické povahy. Jeho zvláštnost tkví v tom, že je právem jako takovým (tedy samo o sobě) a zároveň je třeba ho chápat jako most k uskutečnění práv dalších. Zároveň také právo na informace naopak může stát v cestě k realizaci jiných práv. Pokud jsem se zmínil o významu práva na informace jako mostu či prostředku k právům dalším, zaručených v našem ústavním pořádku, dokládám toto tvrzení kupříkladu skutečností, že právo na informace je nezbytné pro efektivní realizaci práva shromažďovacího ( zaručené v článku 19 Listiny) nebo práva petičního (článek 18 Listiny) taktéž je přirozeným předpokladem pro výkon práva sdružovacího (čl. 20 Listiny). A conto práva na informace jako relevantní překážky k výkonu práv dalších zde poukazuji zejména na možnost střetu realizace práva na informace versus právo na ochranu soukromých údajů , tedy dat ze soukromého a rodinného života (článek 10 Listiny). Právními vlastnostmi práva na informace, jako práva být informován a práva informace šířit, jsou nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost. V neposlední řadě musíme za vlastnost práva na informace jako ústavního práva označit možnost jeho přímé aplikace resp. tzv. samo-vykonatelnost ústavního práva, ze které mj. vyplývá[2], že ještě před platností a účinností zákona číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím či z.č.123/1998 Sb. o informacích o životním prostředí, už byla veřejná správy České republiky povinna poskytovat požadované informace. Územní samosprávné celky a jejich orgány jsou nejpočetnější skupinou tzv. povinných subjektů, které mají za povinnost umožnit svobodný přístup k informacím spadajících do jejich působnosti.[3] Nicméně zdaleka se nejedná o povinné entity jediné. Mezi zmíněné povinné subjekty mj. kupříkladu patří: orgány státní správy (ústřední i dekoncentrované) , Česká televize, Český rozhlas, Česká tisková kancelář, Pozemkový fond ČR[4], veřejné nemocnice. Všechny veřejné školy (tedy i základní, střední, vyšší odborné či vysoké školy) Stejně tak např. Všeobecná zdravotní pojišťovna, která má rovněž informační povinnost . Nezapomínejme na pilíř zákonodárný , pod informační povinnost spadají i obě komory Parlamentu ( Poslanecká sněmovna PČR a Senát PČR). Z moci soudní spadají pod informační povinnost všechny typy soudů, jelikož se jedná o text učitele správního práva, tak je vhodné připomenout i např. Nejvyšší správní soud.[5] Otázka (ne)povinných subjektů dle z.č. 106/199 9 Sb. by jistě vydala na samostatný článek my se ovšem disciplinovaně vrátíme zpět k tématu. Jedním z nových institutů zavedených loňskou „velkou jarní novelou“ – z.č. 61/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb. , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb. , a zákon č. 128/2000 Sb. , o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů je tzv. stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace ( kterou bych si pro větší názornost dovolil v dalším textu označit jako „infostížnost“) . Právně-teoreticky můžeme rozlišit 1) Stížnosti 2) Oznámení 3) Podněty občanů [6] Stížností, můžeme rozumět takové podání, které se přímo týká zájmů stěžovatele. Ostatní stížnosti bývají chápany jako oznámení, mezi podněty se pak zařazují taková podání, kterými je sledován širší společenský prospěch[7] (resp. zájem – který v praxi nemusí být samozřejmě pokaždé celospolečensky užitečný). Oznámení můžeme zjednodušeně chápat jako stížnost podanou ve prospěch jiného, institut podnětu se svou intenzivnější společenskou povahou naopak blíží k institutu petice. M. Hansel stížnost vymezuje následně : „ Pojem stížnost jako takový definován není a ani jeho explikace není bez problémů. Z povahy věci by mělo jít o podání, ve kterém stěžovatel napadá (označuje za nesprávnou) činnost orgánu vykonávajícího veřejnou moc (resp. práci konkrétní fyzické osoby, které v rámci orgánu tato činnost přísluší), přičemž se domnívá, že mu v důsledku nesprávné činnosti mohla vzniknout nebo vznikla újma“.[8] (Ne)právníky někdy mate skutečnost existence dvou typů „stížností“ a to a) stížnost – dle ustanovení § 175 z.č.500/2004 Sb., správní řád b) „info–stížnost“[9] - stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace ( § 16a z.č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím)[10] Musíme zdůraznit, že na zmíněný relativně nový institut infostížnosti , se absolutně nevztahují, a to ani podpůrně ustanovení § 175 správního řádu o vyřizování stížností. Tato nezávislost obou stížnostních druhů je založena kogentním ustanovením § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., - relevantní jsou tu pro nás slova : v ostatním se správní řád nepoužije a infostížnost nám tu spadá právě do množiny „ostatní“. Stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace může ex lege podat žadatel, a) který nesouhlasí s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v § 6 InfZ – tj. odkázání na zveřejněnou informaci, b) kterému po uplynutí lhůty podle § 14 odst. 5 písm. d) nebo § 14 odst. 7 nebyla poskytnuta informace nebo předložena konečná licenční nabídka a nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, c) kterému byla informace poskytnuta částečně, aniž bylo o zbytku žádosti vydáno rozhodnutí o odmítnutí, nebo d) který nesouhlasí s výší úhrady sdělené podle § 17 odst. 3 zákona č.106/1999 Sb nebo s výší odměny podle § 14a odst. 2, požadovanými v souvislosti s poskytováním informací. Jakým způsobem může nespokojený žadatel stížnost podat? Infostížnost lze podat písemně nebo ústně. V případě, že je infostížnost podána ústně a nelze-li ji okamžitě vyřídit, musí o ní povinný subjekt (např. obec) sepsat písemný záznam.[11] Kam se podává? Infostížnost se podává přímo u povinného subjektu, což je pro žadatele vysoce komfortní stav , jelikož nemusí pátrat po tom, kam by svou stížnost správně zacílil, jelikož ji podá tam, kde prvotně žádal o informaci. Do kdy musí stěžovatel podat svou infostížnost? Musí tak učinit do 30 kalendářních dnů ode dne, kdy info-žadateli bylo doručeno oznámení o odkazu na publikovanou informaci nebo kdy info-žadateli bylo doručeno sdělení, že žádost byla odložena, protože se požadované informace nevztahují k působnosti povinného subjektu. Anebo ode dne sdělení částky, kterou má uhradit za náklady na poskytnutí informace podle § 17 (nebo kterou má dle § 14a odst. 2 uhradit za poskytnutí licence na požadovanou informaci). V ostatních případech, které jsou taxativně vyjmenovány v § 16a odst. 1 zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. , se podává stížnost do 30 dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro poskytnutí informací popřípadě prodloužená lhůta dle § 14 odst. 7 zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.[12] Kdo rozhoduje o podané stížnosti? Dle ustanov. § 16a odst.4 o infostížnosti rozhoduje nadřízený orgán povinného subjektu. Nelze-li podle § 178 správního řádu nadřízený orgán určit, rozhoduje v řízení o stížnosti ten, kdo stojí v čele povinného subjektu.[13] Primárně platí že povinný subjekt, tedy ten který byl žádán o informaci, musí infostížnost předložit , a to spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu do 7 kalendářních (nikoliv pracovních) dnů ode dne, kdy mu stížnost došla. Výjimku tvoří případ, že v této lhůtě stížnosti sám zcela vyhoví tím, že poskytne požadovanou informaci nebo konečnou licenční nabídku, nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že a) postup povinného subjektu potvrdí, b) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil, případně předložil žadateli konečnou licenční nabídku c) usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Pro obce a kraje je důležitý fakt, že tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti , v rámci přenesené působnosti obce (resp.kraje) toto možné ovšem jest. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti podle 16a odstavce 1 písm. d) z.č.106/1999 Sb. ( tj. žadatel nesouhlasí s výší úhrady, resp. s výší licenční odměny) přezkoumá postup povinného subjektu a rozhodne tak, že a) výši úhrady nebo odměny potvrdí, b) výši úhrady nebo odměny sníží. Pozor, tento postup nelze použít vůči orgánům územních samosprávných celků při výkonu samostatné působnosti[14] c) povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 kalendářních dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, zjednal nápravu, jde-li o úhradu nebo odměnu za poskytnutí informace územním samosprávným celkem v samostatné působnosti. Nadřízený orgán musí o zmíněné infostížnosti rozhodnout do 15 kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla předložena. V případě, že dokonce ani nadřízený orgán nevydá v tomto případě žádné rozhodnutí, lze podat žádost o opatření proti nečinnosti podle ustanov. § 80 z.č.500/2004 Sb., správní řád. Pro vyšší informační komplexnost dodejme, že výše zmíněná rozhodnutí[15] nadřízeného orgánu se ex lege oznamují jak žadateli tak i „původnímu“ povinnému subjektu. Proti zmíněným rozhodnutím[16] se nelze odvolat. Kvůli omezené použitelnosti správního řádu vyplývající z ust. § 20 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., je zde rovněž vyloučeno přezkumné řízení a obnova řízení. Zajímavá situace nastává tehdy, když nadřízený orgán usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti, žadatel pak i zde může postupovat ve smyslu ustanov. § 16a odstavce 1 písm. a) nebo c) InfZ – tj. nesouhlasí s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v § 6 z.č.106/1999 Sb.[17] – odkázání na zveřejněnou informaci, nebo dle zmíněného písm. c) - nespokojenost s částečně poskytnutou informací. ------------------------------- [1] Příspěvek byl zpracován za podpory GA ČR – standardní grantový projekt reg. číslo 407/06/1159, článek je zpracován k právnímu stavu ke dni 1.6..2007 [2] Což si žel neprávnická a novinářská veřejnost neuvědomuje, takže se mylně domnívá, že právo na informace resp. svobodný přístup k informacím je nový fenomén, přicházející v úvahu až s nástupem 3. tisíciletí. [3] Obce (resp. statutární města, města,městyse, městské části a obvody) patří v praxi také mezi nejčastěji oslovované povinné subjekty dle zákona č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. [4] Stejně jako všechny ostatní veřejné fondy – demonstrativně zmiňme Fond rozvoje bydlení či Fond dopravní infrastruktury [5] Srov. Kužílek, O., Žantovský, M.: Svoboda informací, Linde Praha, str. 29 [6] V rámci „pozitivního“ práva jsme mohli toto rozdělení nalézt v „legendární“ vládní vyhlášce č. 150/1958 Ú.l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Tato poznámka je samozřejmě činěna při vědomí spornosti právní závaznosti této vládní vyhlášky. Od 1.1.2006 byla zmíněná vyhláška definitivně zrušena z.č.370/2005 Sb. [7] Srov. Madar, Z.: Slovník českého práva , 2. rozšířené a doplněné vydání, Linde Praha, 1999, s. 1420 (zpracovatel hesla P.Průcha) [8] In Hansel M.: Vyřizování tzv. anonymních stížností, Právní rádce č. 11/2005, Praha 2005 [9] Připomínám že výraz „infostížnost“ není oficiálním legálním termínem, pro pedagogickou názornost ho zde zavádí autor tohoto textu, aby podtrhl rozdíl oproti jiným stížnostním typům [10] Stranou ponechme např. kasační stížnost podle soudního řádu správního či další typu stížností, kde k záměně již z podstaty věci naštěstí nedochází [11] Lidová zásada : Co je psáno, to je dáno promítnutá do pozitivně-právní úpravy [12] Srov. Fadrný,M., Kousal,M.: Přístup k informacím po letošní novele, publikovaný názor in ASPI (lit) č.27299 [13] Viz. § 20 odst.5 z.č.106/1999 Sb. [14] V rámci přenesené působnosti obce (resp.kraje) toto možné je [15] Tj. rozhodnutí podle § 16a odst. 6 a 7 [16] Opět zde máme na mysli rozhodnutí podle § 16a odst. 6 a 7, dodejme pokud jde o rozhodnutí podle § 16a odstavce 6 písm. c), nelze se odvolat pouze v případě, kdy rozhodl nadřízený orgán určený podle § 178 odst. 2 věty poslední správního řádu nebo podle § 20 odst. 5 tohoto zákona. [17] Pokud žádost o poskytnutí informace směřuje k poskytnutí zveřejněné informace, může povinný subjekt co nejdříve, nejpozději však do sedmi dnů, místo poskytnutí informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace. Pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt mu ji poskytne.