Poté,  co jsme se na přednášce věnovali  veřejné správě na úseku zaměstnanosti z pohledu státní správy, se stručně podíváme na předmětnou problematiku z pohledu územní samosprávy.    

 

 

 

Přímo v z.č.129/2000 Sb., o krajích můžeme nalézt jeden „styčný bod“ mezi krajským zřízením a zaměstnaností.

Dle ustanov. § 78 odst. 1 z.č. 129/2000 Sb., o krajích zastupitelstvo kraje   zřizuje vždy výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost. Tento výbor musí být nejméně pětičlenný. Výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost má následující legální působnost:

a) v návaznosti na demografický   vývoj a vývoj zaměstnanosti    posuzuje a vyjadřuje se k síti škol a školských zařízení,    studijních a učebních oborů a k jejich změnám v působnosti kraje,

b) předkládá návrhy na   zkvalitnění péče poskytované školami a školskými zařízeními,   popřípadě předškolními zařízeními, které kraj zřizuje,

c) vyjadřuje se k záměrům na poskytování dotací v oblasti mládeže,    tělovýchovy a sportu,

d) projednává zprávy o výsledcích výchovně vzdělávací činnosti škol, školských zařízení a předškolních zařízení, které kraj zřizuje,

e) plní další úkoly v oblasti výchovy a vzdělávání, kterými jej    pověří zastupitelstvo.

 

Zákon č.435/2004 Sb.   ve svém ustanov. § 3 odst. 1 písm. d). nepřímo pamatuje na kraje   jako na účastníka právních vztahů na tomto úseku. 

 

 

 

 

V současné době náš právní řád obcím - na rozdíl od krajů - zřízení výboru pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost  zastupitelstva obce neukládá. Zastupitelstvo obce si může v případě potřeby zmíněný výbor rovněž zřídit, zde je tedy uplatněn prvek fakultativity nikoliv obligatornosti. Zákon o obcích, jako základní právní předpis v sektoru obecního zřízení,   nyní pro tyto veřejnoprávní korporace nestanoví žádnou výslovnou povinnost týkající se zaměstnanosti. Nicméně nepřímo k podpoře zaměstnanosti na území předmětné obce (města) vybízí v ustanov.§ 2 z.č.128/2000 Sb., kde se mj. stanoví, že obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. A právo na zaměstnání za takovouto oprávněnou potřebu jistě nutno pokládat, totéž by šlo dovodit i pro kraje, kterým péči o potřeby svých občanů ukládá § 1 odst.3 z.č.129/2000 Sb. K této interpretaci napomáhal i zrušený zákon č.1/1991 Sb. který v ustanovení § 27 ukládal zaměstnavatelům za povinnost spolupracovat s obcemi.

Obcí se dotýká i problematika tzv. veřejně prospěšných prací.   Veřejně prospěšnými pracemi se - dle stávajícího zákona o zaměstnanosti - rozumí časově omezené pracovní příležitosti spočívající zejména (demonstrativní enumerace)   v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných obdobných činnostech ve prospěch obcí nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které vytváří zaměstnavatel nejdéle na 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců, a to i opakovaně, k pracovnímu umístění uchazečů o zaměstnání. Pracovní příležitosti jsou vytvářeny na základě dohody s úřadem práce, který na ně může zaměstnavateli poskytnout příspěvek. Zmíněný příspěvek lze poskytnout až do výše skutečně vyplacených mzdových nákladů na zaměstnance umístěného na tyto práce, včetně pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance. Nutno tu ovšem zdůraznit, že tato maximální plná výše je fakultativní a úřad práce tedy nemá ex lege za povinnost vždy hradit úplnou sumu nákladů na tyto veřejně prospěšné práce.