Věc Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku ­
Přípustná míra kritiky soudcovského stavu
(komentář)
JUDr. David Kosař
Věc: Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku1
Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)
Číslo stížnosti: 60899/00
Datum: 2. 11. 2006
Dotčené články Úmluvy: čl. 10 (svoboda projevu)
Výrok Soudu: čl. 10 porušen
Separátní stanoviska: Dotčené
právní předpisy: § 111 trestního zákona, § 6 odst. 1 mediálního zákona
Prejudikatura citovaná Soudem: Bladet Troms a Stensaas proti Norsku, rozsudek velkého
senátu z 20. 5. 1999, stížnost č. 21980/93, § 62, ECHR 1999-III;2
Ceylan proti Turecku,
rozsudek velkého senátu z 8. 7. 1999, stížnost č. 23556/94, § 37, ECHR 1999-IV; De Haes a
Gijsels proti Belgii, rozsudek z 24. 2. 1997, stížnost č. 19983/92 Reports 1997-I, str. 233-234,
§ 37; Nikula proti Finsku, rozsudek z 21. 6. 2002, stížnost č. 31611/96, § 65, ECHR 2002-II;
Nilsen a Johnsen proti Norsku, rozsudek velkého senátu z 25. 11. 1999, stížnost č. 23118/93,
§ 43, ECHR 1999-VIII;3
Perna proti Itálii, rozsudek velkého senátu z 6. 5. 2003, stížnost č.
48898/99; 4
Prager a Oberschlick proti Rakousku, rozsudek senátu z 26. 4. 1995, stížnost č.
15974/90, Series A no. 313, str. 17, § 34; Scharsach a News Verlags-gesellschaft proti
Rakousku, rozsudek z 13. 11. 2003, stížnost č. 39394/98, § 51, ECHR 2003-XI; Sürek proti
Turecku (č. 1), rozsudek velkého senátu z 08/07/1999, stížnost č. 26682/95, § 61, ECHR-IV;
Tammer proti Estonsku, rozsudek z 6. 2. 2001, stížnost č. 41205/98, § 69, ECHR 2001-I; The
Sunday Times proti Spojenému království (č. 2), rozsudek z 26. 11. 1991, stížnost č. 13166/87,
Series A no. 217, str. 28-29, § 50; Thorgeir Thorgeirson proti Islandu, rozsudek z 25. 6. 1992,
stížnost č. 13778/88, Series A no. 239, str. 28, § 63; Unabhängige Initiative
Informationsvielfalt proti Rakousku, rozsudek z 26. 2. 2002, stížnost č. 28525/95, § 46, ECHR
2002-I.
Další související rozhodnutí: Barfod proti Dánsku, rozsudek z 22. 2. 1989, stížnost č.
11508/85, Series A no. 149; Castells proti Španělsku, rozsudek z 23. 4. 1992, stížnost č.
11798/85, Series A no. 236; Cumpana a Mazare proti Rumunsku, rozsudek velkého senátu z
17. 12. 2004, stížnost č. 33348/96, ECHR 2004-XI;5
Kyprianou proti Kypru, rozsudek
velkého senátu z 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, ECHR 2005-...; Kwiecien proti Polsku,
rozsudek z 9. 1. 2007, stížnost č. 51744/99; Leempoel & S. A. ED. Ciné Revue proti Belgii,
rozsudek z 9. 11. 2006, stížnost č. 64772/01; Lingens proti Rakousku, rozsudek z 8. 7. 1986,
1
Originál rozsudku byl publikován v angličtině.
2
Rozsudek č. 71 v dvojčísle 7-8/1999.
3
Rozsudek č. 105 v čísle 1/2000.
4
Rozsudek č. 200 v čísle 2/2002. Přeložený rozsudek je rozsudek senátu (2. sekce) z 25. 7. 2001 a nikoliv
rozhodnutí velkého senátu přijaté o necelé dva roky později.
5
Rozsudek č. 330 v čísle 1/2005.
1
stížnost č. 9815/82, Series A no. 103; Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku, rozsudek
velkého senátu z 17. 12. 2004, stížnost č. 49017/99, ECHR 2004-XI;6
Skalka proti Polsku,
rozsudek z 27. 5. 2003, stížnost č. 43425/98; Urbino Rodrigues proti Portugalsku, rozsudek z
29. 11. 2005, stížnost č. 75088/01; Von Hannover proti Německu, rozsudek z 24. 6. 2004,
stížnost č. 59320/00, ECHR 2004-V;7
Wirtschafts-Trend Zeitschriften-Verlagsgesellschaft m.
b. H. (č. 3) proti Rakousku, rozsudek z 13. 12. 2005, stížnosti č. 66298/01 a 15653/02;8
nález
sp. zn. I. ÚS 367/03 [Sb. n. u. US, Svazek č. 36 Nález č. 57, str. 605]; nález sp. zn. IV. ÚS
154/97 [Sb. n. u. US, Sv. č. 10, Nález č. 17, str. 113]; Schmid-Spiegel, 12 BverfGE 113
(1961); Art Critic, 54 BverfGE 129 (1980); Credit Shark, 60 BverfGE 234 (1982); Garrison
v. Louisiana, 379 U.S. 64 (1964).
Klíčová slova: svoboda projevu; míra posuzovací úvahy; ,,nezbytné
v demokratické společnosti"; ochrana reputace jiných (vše k čl. 10)
Složení senátu: C. L. Rozakis, předseda senátu (Řecko), L. Loucaides
(Kypr), F. Tulkens (Belgie), E. Steiner (Rakousko), K. Hajiyev (Ázerbájdžán), D. Spielmann
(Lucembursko), S. E. Jebens (Norsko).
Ke střetu svobody projevu a ochrany osobnosti existuje u Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen ,,Soud") velmi bohatá judikatura, kterou ostatně obligátně cituje i český
Ústavní soud.9
Totéž se však nedá říci o kritice soudců a potažmo soudní moci obecně.
Poněkud překvapivěji stojí tato problematika i stranou zájmu akademické obce. Klasické dílo
Barenda Van Niekerka10
a komparativní studie Michaela Adda11
patří mezi vzácné výjimky.
V posledních letech však přece jen kauz tohoto typu před Soudem přibývá a k dnešnímu dni
tak lze konečně hovořit o judikatuře spíše než o jednotlivých rozsudcích. Nejnovější rozsudky
se navíc zdají potvrzovat tezi Michaela Adda, že Soud opouští svou dřívější restriktivní
judikaturu a misky vah se tak přiklánějí na stranu svobody projevu.12
Dokladem tohoto
tvrzení je i níže komentovaný rozsudek ve věci Kobenter.
I samotný Soud je však ve své argumentaci velmi opatrný. Celou problematikou
přípustné míry kritiky soudců se totiž prolíná střet protichůdných hodnot. Na jedné straně stojí
legitimní obava o zachování autority a nestrannosti justice, což představuje jednu ze
6
Rozsudek č. 331 v čísle 1/2005.
7
Rozsudek č. 315 v čísle 4/2004.
8
Rozsudek č. 364 v čísle 1/2006.
9
Srov. např. kauzu Vondráčková v. Rejžek, nález sp. zn. I. ÚS 367/03 [Sb. n. u. US, Svazek č. 36 Nález č. 57,
str. 605]; a její komentář In: BOBEK, M.: Helena, kontakt na mafiány a nové obrysy svobody slova v judikatuře
Ústavního soudu, Soudní rozhledy, č. 10/2005, str. 357-364. Srov. dále nálezy sp. zn. I. ÚS 156/99 [Sb.n.u.US
Svazek č.17 Nález č.19 str.133], I. ÚS 453/03 (kauza Zeman v. Brezina) a IV. ÚS 146/04 (kauza Respekt v.
Šlouf0, [Sb.n.u.US Svazek č.37 Nález č.71 str.9].
10
VAN NIEKERK, B.: The Cloistered Virtue: Freedom of Speech and the Administration of Justice in the
Western World, New York: Praeger, 1987.
11
ADDO, M. K.: Freedom of Expression and the Criticism of Judges: A Comparative Study of European Legal
Standards, Aldershot: Dartmouth, 2000.
12
Tamtéž, str. 239.
2
základních ústavních hodnot právního státu, jež může být ohrožena, pokud budou soudci
vystaveni bezdůvodné či trvalé kritice. Na druhé straně ,,kritika soudcovského stavu je sama o
sobě rovněž hodnotná, protože umožňuje členům společnosti participovat na veřejné diskusi a
přispívá k odpovědnosti soudců".13
Někteří autoři jdou dokonce tak daleko, že zastávají názor,
že ,,soudci jsou za své činy odpovědni ve stejné míře jako politici",14
což by je řadilo
v hierarchii veřejně činných osob (public figures) na samotný vrchol pomyslného žebříčku.
Hranice přípustné kritiky tak v konečném důsledku vypovídá mnohé o postavení soudce ve
společnosti, ať už z pohledu dělby moci či obecně ,,jaké pověsti se soudci v dané společnosti
teší".15
Jaké konkrétní hodnoty proti sobě stojí? V literatuře a judikatuře se objevují čtyři
argumenty v neprospěch širší kritiky soudní moci: 1) nutnost důvěry v právní řád a justici; 2)
ochrana autority a nestrannosti soudnictví; 3) výkon spravedlnosti; a 4) nemožnost (či
omezená možnost) soudců reagovat na kritiku své osoby.16
Naopak pro větší svobodu projevu
mluví následující hodnoty: 1) nezbytnost veřejné diskuse; 2) potřeba odpovědnosti soudců; 3)
argumenty založené na rozvoji a seberealizaci jednotlivce; 4) mnohdy absence jasné dělící
čáry mezi soudními a politickými otázkami; 5) právo veřejnosti ,,přijímat informace";17
a 6)
problém stavovské (v tomto případě ,,soudcovské") soudržnosti.18
Další dimenzi nabývá střet
svobody projevu a nezávislosti justice v případě, kdy jsou soudci terčem útoků ze strany
politiků, v horším případě ve spojení s médii.19
Tento jev Lord Sedley provokativně označuje
jako ,,judge bashing"20
a rozhodně se nejedná o specifikum České republiky.21
13
BARENDT, E.: Michael K. Addo (Ed.): Freedom of Expression and the Criticism of Judges: A Comparative
Study of European Legal Standards, European Public Law 7, no. 4 (2001), str. 702.
14
ADDO, M. K.: Freedom of Expression and the Criticism of Judges: A Comparative Study of European Legal
Standards, Aldershot: Dartmouth, 2000, str. 3; contra BARENDT, E.: Michael K. Addo (Ed.): Freedom of
Expression and the Criticism of Judges: A Comparative Study of European Legal Standards, European Public
Law 7, no. 4 (2001)., str. 704.
15
MILLER, M. C.: Freedom of Expression and the Criticism of Judges: A Comparative Study of European
Legal Standards, Law & Politics Book Review 11, no. 11 (2001), str. 525.
16
Což vždy nemusí nutně odpovídat realitě. Srov. např. kauzu Schmid-Spiegel, 12 BverfGE 113 (1961) či
diametrálně odlišnou situaci v USA, kde komunikace s veřejností včetně veřejné reakce na kritiku je běžnou
součástí soudcovského mandátu (což je dáno i skutečností, že v řadě států jsou nižší soudci stále voleni přímo
lidem). Typickým zástupcem judikatury Nejvyššího soudu USA je rozsudek ve věci Garrison v. Louisiana, 379
U.S. 64 (1964).
17
Které představuje druhou stranu mince svobody projevu. Svobody projevu totiž požívají nejen ti, kdo
informace šíří, ale i ti, kdo je přijímají (popř. jsou jejími potenciálními příjemci). Srov. znění čl. 10 odst. 1
Úmluvy: ,,[svoboda projevu] zahrnuje svobodu ... přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky...".
18
Která se projevuje v profesní solidaritě mezi soudci a často a priori odmítavý postoj ke kritice svých kolegů.
19
Jako typický příklad lze uvést praktiky ministerského předsedy a zároveň mediálního magnáta Silvia
Berlusconiho v Itálii.
20
Tento termín lze přeložit nejlépe jako ,,pranýřování soudců/soudní moci".
21
Pokud necháme stranou situaci v USA, soudci nejsou ušetřeni nemilosrdné kritiky z úst politiků ani
v Německu; srov. BOHLANDER, M.: Criticizing judges in Germany. In: ADDO, M. K.: Freedom of Expression
3
Tento komentář sice nemůže postihnout všechny nuance výše nastíněných argumentů,
ale jejich výčet může čtenáři pomoci zhodnotit, nakolik se s nimi Soud ve svém rozsudku
vypořádal.
KOBENTER A STANDARD VERLAGS GMBH PROTI RAKOUSKU
Skutkový stav a řízení před rakouskými soudy (§ 9-20)
Prvním stěžovatelem je novinář deníku Der Standard a druhým samotný vlastník a
vydavatel tohoto deníku. Celá kauza měla svůj počátek v demonstraci ,,Rakouského fóra gayů
a lesbiček" konané v St. Pölten v říjnu 1997, při níž redaktoři periodika Der 13. ­ Zeitung der
Katholiken für Glaube und Kirche (,,Třináctka - noviny katolíků pro víru a církev") pořídili
několik fotografií, které posléze publikovali společně s článkem pana K. D. Tento článek
odrážel nepřátelské postoje autora vůči homosexuálním svazkům, což dokládají i následující
výroky: ,,[homosexuálové] by měli být postaveni do latě `podle pohlaví' bičem a žílou!" (sie
gehören 'geschlechtsspezifisch' mit Peitsche und Ochsenziemer zurechtgewiesen), ,,měly by
být na ně aplikovány nacistické metody!" či ,,homosexuálové teď vylézají ze svých děr jako
krysy a jsou politiky a církevními hodnostáři `s láskou' hýčkáni".
V reakci na výše uvedený článek podala skupina homosexuálů žalobu (Privatanklage)
proti autorovi článku pro pomluvu a žalobu na náhradu nemajetkové újmy po vlastníkovi a
vydavateli Der 13 podle mediálního zákona. V červenci 1998 krajský soud v Linzi rozhodl ve
prospěch žalobců a nařídil vlastníkovi a vydavateli Der 13 uhradit náhradu nemajetkové újmy
čtyřem žalobcům, kteří byli na fotografiích identifikovatelní. Soud v Linzi zamítl odškodnění
ostatních žalobců a osvobodil autora článku K. D. Soud vzal v potaz skutečnost, že K. D.
nezmínil ve svém článku žádné jméno a že nebylo prokázáno, že věděl o tom, že jeho text
bude doplněn předmětnými fotografiemi. Jádro následujícího sporu spočívalo ve str. 14-15
rozsudku, na kteých soud provedl exkurz do podstaty homosexuality, přičemž odkázal mj. na
knihu ,,Lexikon lásky" (Lexikon der Liebe) a výsledky průzkumů veřejného mínění k této
problematice. Rozsudek mj. uváděl, že ,,homosexualita ve skutečnosti obsahuje rovněž svět
lesbiček a samozřejmě i svět zvířat", přičemž po této citaci následovala dlouhá pasáž, která
detailně popisovala ,,homosexuální" praktiky mezi různými druhy zvířat.
Po zveřejnění rozsudku politici a zástupci ,,Rakouského fóra gayů a lesbiček" veřejně
kritizovali soudce K.-P. B. pro znění a vyjadřovací styl jeho rozsudku, o čemž referovala
v několika tiskových zprávách i rakouská tisková agentura (APA) a rovněž deník Der
and the Criticism of Judges: A Comparative Study of European Legal Standards, Aldershot: Dartmouth, 2000,
str. 72-73.
4
Standard ze dne 1. 9. 1998 pod titulkem ,,Soudce a jeho milovaný dobytek" (Der Richter und
das liebe Vieh). O den později, dne 2. 9. 1998, deník Der Standard otiskl dva články napsané
prvním stěžovatelem, přičemž jeho první článek odkazoval na komentář, jehož relevantní část
zní následovně:
,,Trestací komora (Strenge Kammer)
Samo Kobenter
Je zvláštní, že mnohdy otevření zastánci západních hodnot inklinují k drakonickým metodám,
pokud mají pocit, že jsou tyto hodnoty ohroženy ze strany osob odlišného přesvědčení,
myšlenek či životního stylu. Pokud dopisovatel do nějakého plátku prohlásí, že by nejradši
zmrskal všechny gaye, popř. by je přetáhl volskou žíní, nestálo by to za normálních okolností
za zmínku; snad jen to, že každý má právo naplnit svoje sexuální fantazie a touhy jak se mu
zlíbí, dokonce i formou slovního projevu, do té doby, dokud z toho mají subjekty či objekty
jeho tužeb stejné potěšení jako on.
Pokud však o těchto záležitostech jedná soud, mohli bychom očekávat, že na konci dvacátého
století dokonce i minimálně poučený soudce vynese rozsudek, který se přinejmenším bude o
něco lišit od tradice středověkých čarodějnických procesů. Linecký soudce K.-P. B. dosáhl
velkého činu tím, že osvobodil žalovaného s pomocí zásady ,v případě pochybností ve
prospěch žalovaného`, ačkoliv v daném případě žádné pochybnosti neexistovaly ­ právě
naopak, soudcova argumentace dala autorovi do ruky dostatek argumentů pro ospravedlnění
hrozeb trestů, které tak entusiasticky pronášel, ačkoliv pouze v písemném projevu. To si zcela
protiřečí s pojetím práva, které vnímá soudní síň jako něco víc než trestací komoru pro
všechny možné sklony chování.
Podporování homofobní nenávistné kampaně užitím nehorázných příkladů z království zvířat
vrhá pochybnosti na intelektuální a morální integritu dotčeného soudce. Skutečnost, že je nyní
nutné veřejně vysvětlovat, že homosexuálové nejsou zvířata, vybízí k zamyšlení o stavu této
země."
Soudce K.-P. B. se v reakci na výše uvedené události rozhodl exkurz na str. 14-15
z rozsudku vyjmout. Posléze byl podroben i kárnému řízení, ve kterém mu byl udělen
disciplinární trest ve formě důtky.
Mezitím však soudce K.-P. B. podal na prvního stěžovatele žalobu na ochranu
osobnosti a rovněž požadoval náhradu nemajetkové újmy po druhém stěžovovateli podle
mediálního zákona. V červnu 1999 krajský soud v St. Pöltenu odsoudil prvního stěžovatele na
5
základě § 111 odst. 1 a 2 trestního zákona k peněžitému trestu ve výši 13 500 ATS (981 EUR)
s jednoroční zkušební dobou a druhého stěžovatele k náhradě nemajetkové újmy ve výši
50 000 ATS (3 633 EUR) podle mediálního zákona k uveřejnění rozsudku. Soud v St. Pöltenu
opřel svůj výrok zejména o závěr, že dvě následující tvrzení byla s to snížit vážnost soudce
K.-P. B. na veřejnosti a osočovala ho z porušení jeho povinností vyplývajících ze zákona a
stavovských předpisů požadovaných po osobách vykonávajících funkci soudce:
a) že rozsudek vynesený samosoudcem se jen o něco málo liší od tradice
středověkých čarodějnických procesů, a
b) že soudce K.-P. B. užitím nehorázných příkladů z království zvířat poskytuje
podporu homofobní nenávistné kampani.
Soud konstatoval, že ačkoliv argumentace rozsudku obsahuje nevhodné poznámky, nelze z ní
usuzovat, že by soudce K.-P. B. zastával názor, že homosexuálům naleží jiná práva než
heterosexuálům nebo že by srovnával homosexuály se zvířaty či že by je s nimi stavěl na
roveň.
V listopadu 1999 podali stěžovatelé odvolání, ve kterém namítali, že předmětný
článek směřoval výhradně proti odůvodnění rozsudku a nikoliv vůči způsobu, jakým vedl
soudce K.-P. B. samotné řízení. Dále uváděli, že se jedná o hodnotové soudy, že novinářská
svoboda umožňuje určitou míru přehánění a dokonce provokace a vzhledem k tomu, jakou
diskusi rozsudek rozpoutal nejen v médiích, ale i mezi samotnými soudci, nejeví se polemický
obsah článku jako nepřiměřený. Vídeňský odvolací soud však přitakal prvoinstančnímu soudu
a dospěl k závěru, že průměrný čtenář by prvnímu tvrzení rozuměl tak, že samosoudce hrubě
porušil základní procesní práva jako zásadu nestrannosti a kontradiktorního řízení, jež byly
regulérně přehlíženy středověkými čarodějnickými soudy. Z toho plyne, že nařčení z porušení
stavovských předpisů soudce musí být doloženo konkrétními důkazy, což ze soudního spisu
nevyplývá. Druhé tvrzení pak nebylo pouze hodnotovým soudem, ale rovněž naznačovalo, že
soudce K.-P. B. stranil žalovanému, a tudíž byl předpojatý. Odvolací soud (poněkud
nepochopitelně) konstatoval, že jelikož článek nezdůraznil, že soudce K.-P. B. vedl řízení
nestranně a že kritiku zaslouží pouze některé pasáže rozsudku, nelze tvrzení v článku uvedená
považovat za hodnotové soudy založené na faktech, nýbrž za skutková tvrzení.
Právní posouzení Soudem (§ 22-30)
Stěžovatelé namítali porušení svobody projevu. Mezi stěžovateli a vládou nebylo
sporu o tom, že jejich odsouzení resp. povinnost nahradit nemajetkovou újmu představovaly
6
zásah do svobody projevu, že tento zásah ,,byl stanoven zákony" a sledoval legitimní cíl
,,ochrany pověsti nebo práv jiných".
Spor se tedy odehrával pouze v posledním bodu testu, tj. v tom, zda-li byl zásah
,,nezbytný v demokratické společnosti". Vláda v tomto bodě více méně přejala argumentaci
rakouských soudů a tvrdila, že předmětná tvrzení představovala neprokázaná skutková
tvrzení, neboť pro jejich podřazení pod hodnotové soudy jim chybí dostatečná opora ve
faktech. Přidala však argumentaci v tom směru, že v sázce nebyla pouze pověst soudce K.-P.
B., ale rovněž reputace soudní moci obecně. Konkrétně vláda tvrdila, že ,,veřejnosti
nepochybně nebyly známy podrobnosti kritizovaného rozsudku a okolnosti projednávané
trestní věci do takové míry, aby ospravedlňovaly tak závažná obvinění soudce včetně útoku na
pověst soudní moci". (§ 27).
Stěžovatelé naopak namítali, že předmětná tvrzení představovala hodnotové soudy,
které měly oporu ve faktech, konkrétně v odůvodnění rozsudku. Dále nesouhlasili s vládou v
tom, že podle nich byly faktické okolnosti případu veřejnosti známy natolik, že si z nich
mohli učinit patřičný úsudek. Neopomněli rovněž připomenout, že článek byl označen jako
,,komentář", a znalý čtenář tudíž mohl čekat kritický postoj jeho autora. Na závěr pak
stěžovatelé podotkli, že podmínka výslovně v článku zmínit skutečnost, že ,,jinak bylo řízení
vedeno ve spravedlivém duchu", je v rozporu s judikaturou Soudu k čl. 10.
Soud zahájil svou argumentaci obvyklou formulkou o klíčové úloze tisku
v demokratické společnosti, jež implikuje povinností šířit informace o všech otázkách
veřejného zájmu,22
přičemž této povinnosti na druhé straně odpovídá právo veřejnosti tyto
informace přijímat. V opačném případě by tisk nemohl plnit roli ,,hlídacího psa".23
Tato úloha
tisku se dle Soudu nepochybně vztahuje rovněž na otázky spojené s fungováním justice ­
klíčové instituce demokratické společnosti. Tisk je tak vnímán jako ,,jeden z prostředků jak si
mohou politici a veřejnost ověřit, zda-li soudci plní svou těžkou úlohu způsobem, který je
v souladu s cílem, který tvoří základ úlohy jim svěřené. Nicméně je nutné vzít v potaz zvláštní
úlohu soudní moci ve společnosti. Jako ochránkyně spravedlnosti, jež představuje zásadní
hodnotu právního státu, musí soudní moc požívat důvěry veřejnosti, pokud má být v plnění
svých úkolů úspěšná. Může se tudíž jevit jako nezbytné chránit tuto důvěru před
destruktivními útoky, které jsou zjevně neopodstatněné, zejména s ohledem na skutečnost, že
22
De Haes a Gijsels proti Belgii, § 37.
23
Soud zde cituje rozsudky ve věci Bladet Troms a Stensaas proti Norsku, § 62; Thorgeir Thorgeirson proti
Islandu, § 63; Unabhängige Initiative Informationsvielfalt proti Rakousku, § 46.
7
kritizovaní soudci mají povinnost zachovávat zdrženlivost, která jim brání [patřičně]
reagovat" (§ 29, bod ii)).24
Následuje slovy disentujících soudců ve věci I. A. proti Turecku25
další ,,zaklínací
formulka" o klíčové úloze svobody projevu v demokratické společnosti a pro rozvoj každého
jednotlivce. Svoboda projevu se tak ,,vztahuje nejen na `informace` a `myšlenky`, které jsou
příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují,
šokují nebo znepokojují", přičemž ,,výjimky stanovené čl. 10 odst. 2 musí být vykládány
restriktivně a jejich potřeba musí být přesvědčivě doložena" (§ 29, bod iii)).26
Omezený
prostor pro aplikaci výjimek obsažených v čl. 10 odst. 2 je pak ještě více zúžen v případě
svobody projevu s politickým podtextem (political speech) či v debatě o otázkách veřejného
zájmu (§ 29, bod iv)).27
Pojem nezbytnosti v čl. 10 odst. 2 tak vyžaduje ,,naléhavou
společenskou potřebu", což v případě čl. 10 znamená, že Soud zkoumá, zda-li předmětný
zásah byl ,,přiměřený" sledovanému cíli a zda-li důvody pro jeho ospravedlnění jsou
,,relevantní a dostatečné" (§ 29, bod v)).28
Mezi další faktory při posuzování proporcionality
patří i povaha a přísnost trestu (§ 29, bod vi)).29
Při samotné aplikaci výše zmíněných principů na projednávaný případ se Soud
přiklonil na stranu stěžovatelů. Dal jim za pravdu hned ve dvou bodech: 1) odůvodnění
rozsudku bylo podrobeno tvrdé kritice ze strany médií včetně deníku Der Standard, a (2)
tvrzení, že ,,rozsudek vynesený samosoudcem se jen o něco málo liší od tradice středověkých
čarodějnických procesů", je dostatečně jasné v tom smyslu, že kritika směřovala vůči
rozsudku samotnému a nikoliv, jak konstatovaly vnitrostátní soudy a rakouská vláda, vůči
tvrzeným pochybením soudce v soudním řízení. Při konečném vážení zájmů v sázce Soud
konstatoval, že ,,zájem stěžovatele na šíření informací k dané problematice, ačkoliv
formulovaný provokativně a přehnaně, v kontextu projednávaného případu převážil nad
zájmem ... [ochrany pověsti soudce K.-P. B. a reputace soudní moci]. Skutečnost, že
předmětné pasáže byly posléze samotným soudcem vyňaty, a za druhé, že soudci byla
v následném kárném řízení udělena důtka, prokazuje, že soudce neplnil svou úlohu způsobem,
který by byl v souladu s cíly, které jsou soudcům svěřeny (a contrario Prager a Oberschlick)"
(§ 31). Soud tedy jednomyslně konstatoval, že stěžovatelé dostáli své povinnosti,
24
Prager a Oberschlick proti Rakousku, § 34.
25
Srov. § 1 Společného nesouhlasného stanoviska soudců Costy, Cabrala Barreta a Jungwierta ve věci I. A. proti
Turecku, rozsudku senátu z 13. 9. 2005, stížnost č. 42571/98, přeloženého v tomto čísle.
26
Nilsen a Johnsen proti Norsku, § 43.
27
Sürek proti Turecku (č. 1), § 61.
28
Soud zde jako oporu cituje rozsudky ve věci Lingens, § 39-40 a The Sunday Times proti Spojenému království
(č. 2), § 50.
29
Ceylan proti Turecku, § 37; Tammer proti Estonsku, § 69; a Perna proti Itálii, § 39.
8
odpovědnosti a vytrvalosti při plnění úlohy ,,hlídacího psa" a že předmětná kritika
nepředstavovala neospravedlněné útoky vůči dotčenému soudci či soudní moci jako takové
(tamtéž).
Komentář
Odůvodnění rozsudku ve věci Kobenter obsahuje hned na první pohled řadu
zajímavých aspektů. Za prvé, vláda odkázala ve svém podání pouze na legitimní cíl ,,ochrany
pověsti nebo práv jiných", ačkoliv čl. 10 odst. 2 Úmluvy výslovně obsahuje jako jeden
z legitimních důvodů omezení svobody projevu rovněž ,,zachování autority a nestrannosti
soudní moci" a argumentace vlády v poslední části testu (otázce nezbytnosti odsouzení
stěžovatelů v demokratické společnosti) se ve skutečnosti o tuto kautelu výrazně opírala (§
27). Tato skutečnost jen dokládá, že legitimního cíle ,,zachování autority a nestrannosti soudní
moci" je užíváno vládami smluvních stran i Soudem samotným jako šafránu.30
Druhým bodem, který stojí za zmínku, je absence jakéhokoliv stanoviska Soudu
k postavení soudce ve společnosti a zařazení soudců do hierarchie veřejně činných osob. Je
obecně známo, že na vrcholu tohoto pomyslného žebříčku stojí členové vlády,31
následováni
řadovými politiky, ať už působícími na celostátní32
nebo lokální33
úrovni či ,,pouhými"
kandidáty na politickou funkci,34
přičemž na opačném konci se nachází jednotlivci
nezastávající žádnou zvláštní funkci nebo významnou roli ve společnosti.35
Mezi těmito
dvěma póly se však nachází jakási ,,šedá zóna", kde Soud postupuje spíše případ od případu.
Do této ,,šedé zóny" patří celebrity,36
členové královské rodiny nezastávající žádnou oficiální
funkci37
a státní zaměstnanci, mezi nimiž lze dále diferencovat. Obecně však lze říci, že míra
přípustné kritiky policistů38
a soudců39
je nižší než u politiků a vyšší než u řadových členů
společnosti, nicméně ve vztahu k dalším skupinám v ,,šedé zóně" se zatím Soud explicitně
nevyjádřil. Neučinil tak ani ve věci Kobenter a celá kauza se tak odehrávala spíše v rovině
skutkové tvrzení v. hodnotový soud.
30
K tomu blíže srov. OVEY, C., WHITE, R. C. A.: European Convention on Human Rights, 4th edition, Oxford
University Press, 2006, str. 231.
31
Castells proti Španělsku, § 46.
32
Lingens proti Rakousku, § 42.
33
Kwiecien proti Polsku, § 52.
34
Tamtéž.
35
Wirtschafts-Trend Zeitschriften-Verlagsgesellschaft m. b. H. (č. 3) proti Rakousku (kauza Bonnie a Clyde).
36
Kam patří slavní umělci, zpěváci, sportovci a s určitou výhradou i novináři (srov. Urbino Rodrigues proti
Portugalsku, § 30). K ,,celebritám" srov. rovněž výše zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 367/03.
37
Von Hannover proti Německu, § 62.
38
Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku.
39
Viz níže.
9
Již v úvodu byl zmíněn posun v judikatuře Soudu od prvního rozsudku týkajícího se
kritiky soudní moci (v tomto případě přísedících) ve věci Barfod proti Dánsku. Pan Barfod
tehdy napsal článek, ve kterém pouze pochyboval o schopnosti přísedících rozhodovat
nestranně ve sporu, v němž byl jednou ze stran jejich zaměstnavatel.40
Soud nicméně zvrátil
rozhodnutí Komise pro lidská práva a přes nesporná fakta41
dospěl k závěru, že stěžovatel
mohl napadnout složení Vrchního soudu Grónska, aniž by se uchýlil k osobnímu útoku na oba
přísedící.42
Soud odmítl argumentaci stěžovatele, že jeho kritika směřovala pouze vůči
odůvodnění rozsudku Vrchního soudu, a konstatoval, že se jednalo o urážlivé obvinění obou
přísedících, které snižovalo jejich vážnost na veřejnosti a nebylo podloženo žádnými
důkazy.43
Co však Soud neřekl, byla odpověď na otázku, proč předmětný článek nepovažoval
za součást veřejné debaty nad úpravou soudnictví a proč se standard nastavený ve věci
Lingens nevztahuje v této souvislosti i na soudce.44
Jinými slovy, proč soudci požívají větší
ochrany před kritikou ze strany veřejnosti než politici.
Na tuto otázku Soud odpověděl až ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku, kde
zdůraznil zvláštní úlohu soudní moci ve společnosti a nemožnost soudců adekvátně reagovat
na svou kritiku (viz § 29 bod ii) rozsudku ve věci Kobenter reprodukovaný výše). Jinými
slovy soudci za prvé nemají takový přístup do médií jako politici a za druhé z povahy jejich
profese vyplývá, že by se k tomuto kroku neměli uchylovat. V tomto směru se snaha odlišit
kauzu Kobenter od rozsudku ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku jeví jako poněkud
umělá, protože ,,nevhodné" jednání soudce ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku
dosahovalo přinejmenším stejné intenzity jako v právě komentovaném rozsudku. Nic na tom
nemůže změnit ani udělení důtky kritizovanému soudci v kauze Kobenter.
Rozsudek ve věci Prager a Oberschlick byl jakýmsi mezníkem v judikatuře Soudu.
Ačkoliv výrok zněl 5:4 ve prospěch vlády, hned dva roky na to Soud ve věci De Haes za
velmi podobného skutkového stavu rozhodl ve prospěch stěžovatele (tentokrát poměrem hlasů
40
Konkrétně napsal, že oba přísedící, jež byli zaměstnanci místní samosprávy (strany sporu), ,,splnili svou
povinnost".
41
Samotný Nejvyšší soud Grónska konstatoval, že oba přísedící měli být pro svou podjatost vyloučeni z
projednávání a rozhodnutí dané věci.
42
Barfod proti Dánsku, § 33. Soudce Gölcüklü však ve svém disentu správně poukázal na skutečnost, že
stěžovatel neměl k osobnímu útoku na oba přísedící žádný důvod, neboť sám ani nebyl stranou sporu. Pan
Barfod se pouze cítil pohoršen tím, že oba přísedící rozhodovali v kauze jejich zaměstnavatele. Srov.
nesouhlasné stanovisko soudce Gölcüklüho, § 2.
43
Barfod proti Dánsku, § 35. Srov. ale disent soudce Gölcüklüho.
44
Soudce Gölcüklü ,,uhodil hřebíček na hlavičku", když konstatoval, že nelze bez dalšího vypreparovat a
contrario argument z odůvodnění ve věci Lingens, kde Soud konstatoval, že ,,politici" musí akceptovat větší
míru kritiky než nepolitici. Podle soudce Gölcüklüho je definice ,,politika" širší a zahrnuje rovněž zaměstnance
státních institucí, kteří ačkoliv nejsou politiky v užším slova smyslu, tak se podílejí na správě věcí veřejných.
Srov. nesouhlasné stanovisko soudce Gölcüklüho, § 3.
10
7:2). De Haes připomíná kauzu Kobenter zejména ve dvou aspektech: 1) kauza byla
rozhodnuta rovněž na základě dichotomie mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem; a
2) na rozdíl od kauzy Prager a Oberschlick nebylo vládou jako důvod pro omezení svobody
projevu namítáno ,,zachování autority a nestrannosti soudní moci". Ve většině následujících
rozsudků, v nichž byl terčem kritiky představitel soudní moci, se Soud rovněž přiklonil na
stranu svobody projevu.45
Výjimku představuje rozsudek velkého senátu ve věci Perna proti
Itálii a nedávný rozsudek ve věci Leempoel & S.A. ED. Ciné Revue proti Belgii. O ustálené
judikatuře však zdaleka hovořit nemůžeme, neboť pokaždé, když se v posledních čtyřech
letech kauzou tohoto typu zabýval velký senát Soudu, dospěl k odlišnému závěru než senát
sedmičlenný.46
V dohledné době tedy lze očekávat, že se velký senát k této otázce znovu
vyjádří.
Poslední úvaha nad rozsudkem ve věci Kobenter se vztahuje k aplikaci tzv.
,,counterattack (Gegenschlag) theory of free speech"47
na komentovaný rozsudek, přesněji
řečeno absenci této argumentace v odůvodnění rozsudku. Jádro této teorie svobody projevu
bylo pregnantně popsáno v rozsudku německého Spolkového ústavního soudu ve věci
Schmid-Spiegel.48
Spolkový soud v této kauze judikoval, že osoba, jež se stala terčem jízlivé a
zavádějící kritiky, se může proti takové kritice bránit s použitím stejně urážlivého jazyka,
pokud je taková obrana nezbytná k vyvážení nevraživosti a zkreslení obsažených v původním
verbálním ataku na tuto osobu. Zjednodušeně řečeno, nevybíravý útok na osobní čest
zasluhuje stejně nekompromisní odpověď. Aplikací ,,odvetné funkce svobody projevu" na
komentovaný rozsudek dospějeme k závěru, že soudce K.-P. B. sám citací Lexikonu lásky a
dalšími výroky, nikoliv nezbytnými pro odůvodnění rozsudku, zavdal příčinu k tvrdé kritice
rozsudku, a potažmo svojí osoby. Pokud tedy, ač patrně ne se zlým úmyslem, srovnával
homosexuály se zvířaty, nezdá se být excesivní reakcí, když pan Kobenter přirovnal jeho
argumentaci k tradici středověkých čarodějnických procesů. Ostatně i český zákon o soudech
a soudcích ve svém § 80 odst. 2 hlásá, že: ,,V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu
45
Srov. např. rozsudky ve věci Nikula proti Finsku, Skalka proti Polsku, Cumpana a Mazare proti Rumunsku
(velký senát) či Kyprianou proti Kypru (velký senát).
46
V rozsudku ze dne 6. 5. 2003 ve věci Perna proti Itálii velký senát zvrátil jednomyslné rozhodnutí senátu ve
prospěch svobody projevu, v opačném gardu ve věci Cumpana a Mazare proti Rumunsku (v rozsudku ze dne 17.
12. 2004) zvrátil výrok senátu v neprospěch stěžovatele (5:2) a konečně ve věci Kyprianou proti Kypru
(v rozsudku ze dne 15. 12. 2005) shledal porušení svobody projevu, přičemž senát nepovažoval za nutné se touto
otázkou samostatně zabývat.
47
Tuto funkci svobody slova lze přeložit nejlépe jako ,,odvetnou funkci svobody projevu" a doplnit ji ke třem
funkcím zmíněným in: BOBEK, M.: Helena, kontakt na mafiány a nové obrysy svobody slova v judikatuře
Ústavního soudu, Soudní rozhledy, č. 10/2005, str. 359.
48
12 BverfGE 113 (1961). Srov. rovněž kauzu Art Critic, 54 BverfGE 129 (1980); kauzu Credit Shark, 60
BverfGE 234 (1982); či KOMMERS, D.: The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany,
2nd ed., Duke University Press, Durham/London, 1997, str. 369-372.
11
soudcovské funkce soudce zejména ... b) je povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke
snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce, ... e) musí vystupovat nezaujatě
a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez ... sexuálních ... nebo jiných předsudků,
f) dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována".49
Závěrem lze jen doufat, že v budoucnu se snad dočkáme i od Ústavního soudu ČR
přesvědčivější argumentace než v nálezu sp. zn. IV. ÚS 154/97 ze dne 2. 2. 1998,50
kde
Ústavní soud poněkud alibisticky konstatoval, že ,,postup obecných soudů ..., tj. jakými
úvahami se řídily při hodnocení důkazů, nelze hodnotit jako překračující meze ústavnosti z
pohledu namítaného zásahu do svobody projevu", aniž by se nad postavením soudce jako
osoby veřejně činné vůbec pozastavil.51
Ostatně, Ústavní soud má již nyní příležitost se úlohy
poměřování svobody projevu a nezávislosti justice zhostit lépe, a to ve věci vedené pod sp.
zn. IV. ÚS 23/05.52
49
Důraz doplněn autorem.
50
Publikován ve Sb. n. u. US, Sv. č. 10, Nález č. 17, str. 113. Jednalo se o jednu z kauz týdeníku REFLEX, který
uveřejnil fotografii osobní povahy JUDr. J. H., která dle ÚS s jeho činností jako soudce pro informovanost
veřejnosti neměla žádnou souvislost. K uveřejnění fotografie podle odůvodnění napadených rozhodnutí
obecných soudů došlo v takové grafické úpravě, že při běžném čtení článku, v němž byla fotografie umístěna, v
souvislosti s nadpisem ,,Nejlepší lék na vraždu je oxasepam" a text ,,Opilý násilník brutálně umlátil svou
milenku", musel mít čtenář dojem, že nadpis a text patří k fotografii JUDr. J. H. (ze skutkového stavu uvedeného
v nálezu ÚS).
51
Nehledě na skutečnost, že rozsudek Soudu ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku citovaný Ústavním
soudem jako opora již neodpovídá nejnovějšímu vývoji v judikatuře Soudu (viz výše).
52
V době psaní tohoto článku dosud nerozhodnuto.
12