Sociologie jako věda


Období protosociologie (antika, středověk, osvícenství).


Formulování sociologie jako vědy francouzským sociologem Augustem Comtem (1798-1857) - v roce 1839
poprvé užil termínu sociologie, novotvar z lat. societas (společnost) + řeckého logos (věda),


Mezi dalšími zakladateli sociologie bývají uváděni: anglický sociolog Herbert Spencer (1820-1903) a
Karel Marx (1818-1883) - německý ekonom a sociolog, zakladatel marxismu.


Další významní klasikové sociologie:

Émile Durkheim (1858-1917)

Max Weber (1864-1920).



         Důvody vzniku sociologie


1. Důvody společenské:

·      bouřlivý rozvoj věd, zvl. přírodních,

·      nutnost řešení problémů vyvolaných procesem industrializace a rozpadem tradiční společnosti.


2. Důvody myšlenkové:

·      teorie sociálních filozofů (idea pokroku, teorie společenské smlouvy, teorie přirozeného
práva apod.),

·      myšlenky utopického socialismu (lze vytvořit novou ideální a harmonickou společnost),

·      klasická ekonomická teorie (ekonomizující teorie společnosti Adama Smitha a dalších velkých
ekonomů),


         Vymezení sociologie


Nejčastěji vymezujeme sociologii jejím předmětem


1. Syntetizující definice sociologie například jako vědy o:

·       organizaci a vývoji společnosti (T.G. Masaryk),

·       sociálních jevech (I. A. Bláha),

·       sociálních vztazích (G. Simmel),

·       sociálních faktech (É. Durkheim),

·       sociálním jednání (M. Weber),

·       sociálním životě jedinců, skupin a společností (A. Giddens).


2. Výstižnější je ucelená analytická definice sociologie základními okruhy studované problematiky,
kterými jsou:

·      společnost,

·      struktura společnosti,

·      sociální vztahy,

·      sociální jevy.


Sociální jevy lze rozdělit do těchto základních podskupin:

·      oblasti sociálního života (zejména hospodářství, politika, právo, morálka,

umění, náboženství, věda),

·      sociální seskupení (vedle sociálních skupin sem patří například komunita, dav, sociální
hnutí, veřejnost),

·      sociální činnosti (zejména práce zájmová činnost, rekreační činnost apod.),

·      sociální procesy (např. procesy enkulturace, urbanizace, industrializace).



  Sociologie práva


Formuje se na přelomu 19. a 20. století jako reakce:

·      na právní pozitivismus v Evropě, zakladateli jsou zejména:

Eugen Ehrlich (1862-1922), v “Základech sociologie práva” (1913) pojem

                                                                 “živé právo”;

Emanuel Chalupný (1879-1958), monografie “Sociologie a filosofie práva a

                                                                           mravnosti” (1929);

·      na potřeby právní praxe ve Spojených státech - zakladatel americké

       sociologie práva Roscoe Pound (1870-1964) rozlišil

       právo v akci (law in action) a právo v knihách (law in books).


Vymezení sociologie práva

Výstižně ji vymezil již Max Weber jako vědu empiricky analyzující vztah práva a společnosti.


Současní autoři vymezují sociologii práva zejména jako vědu studující fakticitu práva, sociální
skutečnost práva nebo sociální život práva.


Předmětem sociologie práva jsou:

·      Vzájemný vztah práva a společnosti,

·      Mechanismus působení práva ve společnosti,

·      Funkce a role práva ve společnosti.


Přínos sociologie práva pro právní praxi:

·      pro oblast tvorby práva (empirické podklady pro zkvalitnění právní politiky),

·      pro oblast aplikace práva (znalost širších sociálních kontextů),

·      pro ověření efektivnosti práva (použitím sociologických metod a technik).



  Sociologické poznání versus zdravý rozum


Sociologické poznání jako poznání vědecké představuje systematické a cílevědomé poznávání sociální
reality vědeckými postupy a metodami.


Zdravý rozum je zobecněním běžné nesystematické zkušenosti každodenního života. Jeho kvalita
v sociální oblasti odvisí zejména od sociální inteligence jedince a obecné lidské zkušenosti
(moudrosti) předávané socializací.


Sociální inteligence je schopnost orientovat se v mezilidských vztazích a sociálních situacích,
rozumět jim, žít s lidmi, působit na ně a nasměrovat je tam, kam chceme. Je geneticky podmíněna,
ale nerozvine se bez jejího průběžného rozvíjení (tréninku) v procesu sociálního učení.


Pravděpodobnost úspěšnosti zdravého rozumu (úsudku) při řešení konkrétního sociálního problému
závisí zejména na složitosti tohoto problému a úrovni sociální inteligence řešitele. Právní
problémy bývají současně i problémy sociálními nebo mají sociální konsekvence.


Sociologické poznání umožňuje porozumět sociálnímu dění a sociálním jevům kolem nás. Americký
sociolog Peter Berger říká, že umožňuje “vidět skrz”, “vidět za scénu”, “prohlédnout hru”, neboť
“věci nejsou tím, čím se zdají”.

^

^

  Sociální realita a způsob jejího poznání

Sociologie jako věda o společnosti

·      Věda – soubor empiricky prokazatelných pravd.


·      Společnost – souhrn individuí jednající s ohledem na jednání druhých v určitém historickém,
prostorovém, kulturním a sociálním kontextu, jehož parametry mohou svým jednáním ovlivňovat jen
částečně. (Keller J.)


·      společnost tradiční, moderní a postmoderní.

Přehled sociologických disciplín


·      Sociologie jednotlivých oblastí sociálního života.


·      Sociologie jednotlivých stránek společenského života.


·      Speciální sociologie společenských skupin.


·      Sociologie sociálních činností a procesů.


·      Sociální patologie.



  Naturalismus v sociologii v 19. a na počátku 20. století


Vysvětlování fungování sociální reality pomocí analogie s přírodou.


Dělíme na:

·      Mechanistický směr;

·      Biologicky orientované teorie;

·      Geografický determinismus.



  Psychologismus v sociologii


Vysvětlování fungování společnosti pomocí psychiky individua a  psychických jevů a procesů.


Nejvýznamnější :

·      Psychologie davů ( Gustav Le Bon 1841 – 1931);

·      Psychoanalytická škola ( Sigmund Freud 1856 – 1936);

·      Behaviorismus  ( John Broadus Watson 1878-1958).



   Sociologismus


Fungování společnosti je vysvětlováno z  ní samé. Společnost je realita zvláštního druhu “sui
generis” a nedá se vysvětlit  ani podle přírody ani podle psychiky jedinců.

Sociologie je koncipována jako věda o sociálních faktech ( Émile Durkheim 1858 – 1917).


Prvky sociální reality jsou sociální fakta, jejichž souhrnem je společnost. Sociálním faktem je
každý druh jednání, které je svou existencí nezávislé na individuu, ale  je schopné vnějšího tlaku
na jedince (móda, zákony, zvyky, obyčeje).


 Základní paradigmata sociologického myšlení


Odpověď na otázku, jak může fungovat pořádek ve společnosti.


·      Verze konsenzuální;


·      Teorie konfliktu;


·      Interpretativní pohled.




  Společnost strukturovaná a stratifikovaná

Sociální struktura - spojuje jednotlivé členy nebo části společnosti dohromady.


Definice:

·      Síť relativně stálých, podstatných vztahů sociálního systému jako celku a jeho  elementů,
jakož i elementů navzájem charakteristická pro daný sociální systém v dané etapě vývoje.

·    Relativně stabilní síť vztahů  jedinců, pozic, rolí a  sociálních seskupení různého typu.

Do sociální struktury je zahrnována makrostruktura, mezostruktura a mikrostruktura.

Sociální struktura má různé dimenze:

třídní,

vzdělanostní,

věkové,

podle pohlaví,

podle  místa bydliště,

profesní,

národnostní,

konfesní,

podle typu rodiny  apod.


Sociální stratifikace

Sociální stratifikace představuje hierarchickou diferenciaci společnosti do vrstev, tj. do širokých
skupin, odlišujících se navzájem podle celé soustavy kritérií.


Kritéria  mohou být:

·      Materiální;

·      Kulturní;

·      Politická;

·      Obecně sociologická.


Často se používá šestiúrovňová soustava vrstev:

·      vyšší horní,

·      nižší horní,

·      vyšší střední,

·      nižší střední,

·      vyšší dolní,

·    nižší dolní.

Sociální mobilita

Pohyb uvnitř daného společenského systému

·      vertikální,

·      horizontální.

Problém rovnosti

Cesta obsazování společenských pozic a možnost mobility.

Rovnost startu.

Zmenšování nerovností.


Společnosti dělíme na :

·      společnosti výkonu,

·      společnosti askripce.

^

Sociologické vymezení práva


Právo vymezují rozdílně:

·      teorie práva - zdůrazňuje normativní aspekt práva (právo jako systém právních norem),

·      sociologie práva - zdůrazňuje empiricky postižitelnou realitu práva, fakticitu práva,

·      právní filosofie - všímá si axiologické stránky práva (hodnoty a smyslu práva).




  Sociální kontrola, právo jako nástroj sociální kontroly


Sociální kontrola je především určitým sociálním procesem, při kterém se předávají lidem jisté
standardy a vzorce chování.


V nejobecnější rovině jde o  udržení řádu, pravidel a stability sociálního útvaru.


·        Společnost působí na jedince a umožňuje mu na základě daných podmínek seberealizaci, pokud
jedinec společnost respektuje.


·        Společnost působí na jedince represivně v případě, kdy jedinec společnost nerespektuje,
snaží se ze společnosti vymanit.


Problematika kontroly odkazuje k oblasti moci, neboť moc znamená schopnost kontrolovat dění. Moc je
předpoklad, prostředek i výsledek sociální kontroly.


Socializace – univerzální prostředek sociální kontroly


Předpoklady socializace:

·        Socializační proces není pouze pasivní přizpůsobení určitým danostem. Existuje jistá míra
volnosti.

·        Socializace není pouhou transmisí minulosti, svou podstatou je zaměřena na budoucnost.

·        Osvojená kultura není homogenní celek. V socializačním procesu si lidé osvojují jen část,
a to v přímé závislosti na své sociální příslušnosti.


Právo jako nástroj sociální kontroly

Právo je prostředkem sociální kontroly, který řídí a koriguje sociální život.


Z mechanismu sociální kontroly se vydělují dva aspekty:

·        Normativní - nalézající odraz v systému norem

·        Institucionální – systém úřadů a činitelů realizujících kontrolní funkci ve společnosti.
Má složitou organizační strukturu zahrnující státní orgány (soud, policie) i orgány nestátní
(zájmové spolky a organizace, referenční skupiny, rodina)


Právní socializace  -  adaptace na požadavky právního systému a schopnost užívat v potřebné míře
to, co právní systém poskytuje jednotlivci i skupinám.



 Sociální role, sociálně psychologické typy osobnosti a sociální kontrola


Sociální roli můžeme chápat jako standard chování, který je od jedince v určité pozici očekáván.
Nesplnění normativního očekávání nositele role je postihováno sociálními sankcemi.


Některé role vyžadují vysoký stupeň kontroly (vězeň).

Sociální kontrola a sociální typy osobnosti:

·      Autoritářská osobnost (touha po moci, podléhání autoritě, panovačnost atd.) Chce kontrolovat
jiné, ale současně chce být kontrolována jinými, chce být poslušná a nemít odpovědnost.

·      Dominantní osobnost – chce kontrolovat, aniž sama kontrole podléhá (vůdčí osobnosti,
diktátoři).

·      Submisivní osobnost – nechce kontrolovat, vládnout, rozhodovat, naopak chce být kontrolována
a kontrolu proto vyhledává.

·      Anarchistická osobnost – nechce být kontrolována a nechce kontrolovat  (žij a nechej žít).



 Sociálně psychologické pojetí normality, sociální deviace a protiprávní chování


Normalita - (z lat. normalis, pravidelný), v sociologii vystupuje především jako stav, kdy
jednotlivci, skupiny či celá společnost přiměřeně respektují ustavené systémy hodnot a norem.


Normalita tedy úzce souvisí s normou. Sociální normy regulují chování a usnadňují interakci mezi
lidmi tím, že vnášejí do vzájemného styku pravidelnost a umožňují předvídat chování.


Normalitu lze chápat v užším smyslu jako pouhou absenci úchylky, či v širším smyslu jako výraz
optimálního stavu organismu či systému.


Normalitu je možno vymezit podle:

·        normy ideální,

·        normy statistické,

·        funkcionální normy,

·        subjektivní normy pozorovatele.


Sociální deviace

Sociální deviaci chápeme jako odchylku od společenské normy nebo skupiny norem.


Protiprávní chování

Pojem užší než sociální deviace – vztahuje se k jednání, které je v rozporu s právní normou.
Rozlišujeme:

·        úmyslné chování,

·        chování nedbalostní.


Úmyslné chování představuje pro společnost největší nebezpečí a je možné ho rozdělit na:

·        chování orientované na vnější prostředí,

·        chování orientované k jednotlivci (subjektu).



 Teorie sociální deviace, sociální anomie


Rozlišujeme několik tzv. ”čistých” typů teorií, které vycházejí buď z analýzy aktéra nebo situace:

·      Teorie kladoucí důraz na aktéra;

·      Situační teorie;

·      Teorie konjunktivní.


Podle obvykle užívaného třídění můžeme dále vydělit tři základní teoretické proudy:

·      biologický,

·      psychologický,

·      sociologický.


Mezi základní sociologické přístupy patří:

·      Strukturálně funkcionální teorie deviace;

·      Konfliktní teorie deviace;

·      Interpretativní teorie deviace.


Anomie


Pojem anomie (řec. nomos tj. zákon) znamená rozklad vládnoucích morálních hodnot a norem, které
jedinec pociťuje jako demoralizaci a dezorganizaci.


Za anomickou pokládáme tu společnost, které chybí normalita (normalita je protikladem anomie) buď
ve smyslu:

·      statistickém  (velký počet jejich členů překračuje platné normy),

·      funkčním  (normy působí kontraproduktivně),

·    normativním (normy společnosti nejsou v souladu s našimi vlastními normami).


Je možné rozlišit tři různé, ale i vzájemně spojené výrazy:

1.   Anomie jako dezorganizace osobnosti.

2.   Anomie jako sociální situace (normy jsou v rozporu).

3.   Anomie jako sociální situace bez norem.




Sociologický výzkum


Pojem výzkum znamená tvůrčí poznávací činnost v oblasti vědy, směřující k odhalení příčin a
podmínek zákonitostí konkrétních jevů v přírodě a lidské společnosti.


 Předmětem sociologického studia je vztah sociální jev - jiné sociální jevy.


Druhy výzkumů:

·      Individuální nebo skupinový;

·      Reprezentativní;

·      Zkušební;

·      Experimentální;

·      Komparativní.

Reprezentativní vzorek

Matematická statistika poskytuje různé způsoby výběrů, kterými lze získat poměrně malý výběrový
soubor z něhož se dělají odhady na základní soubor (všechny případy v dané oblasti). Obvykle se
hledá vzorek, který má charakteristické rysy základního souboru (kvótní výběr). Reprezentativnosti
se přiblížíme také tehdy, jestliže vybereme vzorek tak, aby každý prvek základního souboru (celé
populace) měl stejnou pravděpodobnost se dostat do vzorku (náhodný výběr). Neexistuje
reprezentativnost stoprocentní.



 Metody a techniky sociologického výzkumu


Pojem metoda v nejširším významu znamená cestu, způsob, návod, kterým se něco dosáhne


Základní metodou v sociologii je metoda logická a historická (slouží především potřebám
teoretického studia).


Kvantitativní metody vycházejí z principu verifikace hypotéz, které od počátku směřují výzkum
k exaktnímu, číselnému vyjádření. Směřují k explanaci, k vysvětlení na základě odhaleného
kauzálního vztahu nebo zákonité tendence. Typickým řešením jsou statistické postupy.


Kvalitativní metody odmítají princip předběžné konstrukce skutečnosti aktivitou badatele. Výzkumník
vstupuje do terénu nezatížen apriorními předpoklady a nezdůrazňuje se objektivní odstup od
skutečnosti, ale naopak subjekt-subjektová povaha poznání sociální reality, do které musíme
proniknout a porozumět jí. Hypotézy tak stojí až na konci procesu zkoumání jako jeho výsledek.
Typický je přístup monografický a  historický (biografické metody).



Procedura je určitý způsob organizace sociologického výzkumu. Často se používá kombinace
jednotlivých procedur. Sociologie má k dispozici 5 základních procedur:

·      Statistická – používá se pro hromadné jevy, využívá některých metod ze statistiky.

·      Monografická – předmětem pozorování je jeden případ, objekt.

·      Experimentální – navozuje jevy a procesy (experiment laboratorní a terénní).

·      Typologická – vychází z empirických informací, které analyzuje a uspořádává do typů.

·      Historická procedura – informace zjišťuje z pramenů, dokumentů a výpovědí. (Zabírá obvykle
kratší časové úseky než historická metoda, slouží potřebám sociologického výzkum). Historická
procedura úzce souvisí s dlouhodobým tzv. longitudinálním výzkumem.

Techniky sociologického výzkumu:


Technika je souhrn speciálních postupů na efektivní využívání některé procedury, způsob sběru
empirických dat.


Výzkumné údaje se zachycují zejména pomocí těchto technik:

·      Pozorování (přímé, nepřímé; zúčastněné,nezúčastněné; utajené, neutajené).

·      Rozhovor (kategorizovaný, nekategorizovaný; zjevný, skrytý; individuální hromadný; měkký a
tvrdý).

·      Dotazník (anonymní, neanonymní).

·      Anketa.

·      Experiment.

·      Studium dokumentů (obsahová analýza, sémantická analýza).

Fáze sociologického výzkumu:

·    Příprava (projekt);

·    Sběr dat;

·    Zpracování;

·    Interpretace a praktická aplikace.



Sociometrie a sociotechnika


Sociometrii lze vymezit jako soubor kvalitativních postupů při analýze struktury a dynamiky
převážně malých společenských skupin pomocí zjišťování socioemočních preferencí ( volby sympatie a
antipatie).


Používá se zejména sociometrický test

Zakladatel sociometrie – Jakob Levi Moreno (1892-1974), americký psychiatr působící jako
psychoterapeut ve Vídni.


Moreno používá:

·      psychodrama, které se zabývá interpersonálními vztahy,

·      sociodrama, které se zabývá meziskupinovými vztahy.


Podstatou psychodramatu je hraní úloh – konfliktních situací, rolí za aktivní součinnosti jiných
osob.  Psychodrama se orientuje spíše na pochopení jedince, sociodrama na pochopení vztahů mezi
členy.


Sociotechnika nebo také sociální inženýrství je praktická vědní disciplína, která se zabývá tím,
jak pomocí určitých prostředků dosáhnout plánovaného efektu. Je to soubor doporučení, jak provádět
cílevědomě a plánovitě sociální změny, aby bylo dosaženo žádaného cíle.


Za předchůdce sociotechniky je pokládán Niccollo Machiavelli (1469-1527), který ve svém spise kníže
formuloval soubor doporučení, jenž by měla být v praktické politice použita.

Právo a sociotechnika

Termínu sociální inženýrství poprvé použil v práci Úvod do sociologie práva Roscoe Pound v roce
1922. Hlavní úkol práva – zachování společenské rovnováhy.


Problematikou sociotechniky a práva se dále zabýval Adam Podgórecki, podle něho má právo:

·      odradit lidi od určitých způsobů chování – odstrašující funkce práva;

·      informovat od chováních, která právní autoritu podporují – funkce práva jako ukazatele;

·      nutit k přesně vymezenému chování – potlačovací funkce práva.