Římské právo I. Prameny římského práva Miroslav Frýdek © Osnova • Co je právo • Dělení pramenů práva • Prameny vzniku práva • Prameny poznání práva • Neprávní prameny práva I. Co je právo? Dig. 1,1,1 pr. Ulpianus Ius est ars boni et aequi Právo je umění dobrého a spravedlivého II. Dělení pramenů práva Dig. 1,1,1,6,1 Ulpianus Hoc igitur ius nostrum constat aut ex scripto aut sine scripto, ut apud Graecos: „non nomon hoi men eggrafoi, ohi de agrafoi. Toto naše právo pozůstává buď z práva psaného, anebo práva nepsaného, jako u Řeků, některé ze zákonů jsou psané, jiné nepsané Prameny římského práva III. Prameny vzniku práva n Otázka: jak vzniká právo v určitém státě → hledání právotvorných činitelů n Návaznost na „ústavní právo“ každého národa → ústavní dějiny národa n Hlavním předmětem zkoumání je, kdo má zákonodárnou pravomoc → z čeho/od koho právo ve státě vzniká nebo pochází n Pokud si zjistíme, kdo je právotvorným činitelem můžeme se pustit dále do zkoumání jednotlivých pramenů práva Materiální a formální prameny vzniku práva n Materiální prameny vzniku práva jde o rozhodující společenské jevy, které se spolupodílejí – ovlivňují vznik práva; např. války, občanské nepokoje, velké zadlužení, neúroda, politická lobby etc. n Formální prameny práva jde o jednotlivé „druhy“ normativních aktů Formální prameny vzniku práva – dle period římského státu n Doba královská n Republika n Principát n Dominát Doba královská n Mores maiorum – zvyk předků n Consuetudo – obyčej n Leges regiae – královské zákony n Pontifikální interpretace - Iurisprudentia – výklady o právní vědě právní věda Mores maiorum n Mores maiorum – zvyk předků; – dlouhodobé, ustálené chování v určitých situacích, které se bralo jako platné a jediné správné chování, – odkazem na něj se argumentovalo i u soudu; Conseutudo – obyčej, právní obyčej; podmínky, toho, aby bylo conseutudo závazné: • usus longaevus, longa conseutudo – dlouhotrvající, neměnné chování • tacitus consensus populi – tichý souhlas národa • opinio necessitatis – přesvědčení o právní závaznosti; to bylo vyžadováno především u nových obyčejů Leges regiae n královské zákony, jde o nejstarší římské právní normy, nedochovaly se však v autentickém znění (Plutarchos, Titus Livius, Cicero,Macrobius…), n je to souhrn příkazů a zákazů, n pocházejí z nejstarších dob Říma nebo jsou různým králům historiky připisována n králové je pravděpodobně vydávali, když bylo potřeba některé obyčejové pravidlo utvrdit nebo „doplnit“. Leges regiae - pokračování n Šlo o tzv. leges datae – normy vyhlášené králem, méně pravděpodobnější je, že je spoluschvalovalo kuriátní shromáždění n Král – rex, byl nejvyšší kněz a tak jeho slovo bylo orákulum a také značná část dochovaných leges regiae se zabývá náboženskými otázkami n Nejvíce zákonů vydali: Romulus, Numa Pompilius, Ancus Marcius Leges regiae – pokračování II. n ius civile Papirianum (de ritu sacrorum) – na konci královské doby byly královské zákony sebrány a vydány jakýmsi Papiriem (šlo jen o soukormou sbírku práva) Příklady královských zákonů n Marc. Dig. XI 8,2: Královský zákon zakazuje pohřbít ženu, která zemřela těhotná, dokud nebyl z jejího těla vyňat plod. Kdo jednal proti tomuto nařízení, byl považován za toho, kdo by vzal naději živé bytosti společně s těhotnou. Příklady královských zákonů II. n Joh. Lydus, De mensibus I 31: Numa rovněž ustanovil, aby se kněží stříhali bronzovými nůžkami a nikoli železnými. Pontifikální interpretace n Jelikož právo mělo výrazný sakrální charakter, tak k němu měli přístup jen kněží – pontifikové. Kněžími mohli být jen patricijové – výrazné jednostranné vykládání práva v prospěch patricijů. n Konec pontifikální jurisprudence je spojen s první římskou kodifikací práva – Lex duodecim tabularum (LDT) Republika n Mores maiorum n Conseutudo n Komiciální legislativa - Leges – zákony (nom. sg. lex, právo – ius) n Senatusconsultum – usnesení senátu n Edicta magistratuum – vyhlášky magistrátů, ius honorarium n Iurisprudentia – právní věda Mores maiorum a conseutudo n Mores maiorum n Conseutudo Tyto prameny si zachovaly i nadále svou platnost a byly velice často aplikovány. Komiciální legislativa n Leges Gaius I.3: Lex est quod populus iubet atque constituit – Zákon je to, co národ přikazuje a stanoví. n Plebiscita Gaius I.3: Plebiscitum est, quod plebs iubet atque constituit – Plebiscit je to, co plebejové přikazují a stanoví. Zákonodárný proces n Zákonodárná pravomoc za republiky příslušela nejprve jen komitiím, zákon na němž se komitie usnesla se nazývá LEX. n K platnosti zákona se vyžadovalo potvrzení senátu (sankce), toto potvrzení se nejdříve udělovalo potom, když se na něm komitie usnesly,to bylo změněno v r. 339 lex Publilia Philonis – potvrzení muselo být dáno předem Návrh zákona nebo plebiscita n Mohli podat jen magistráti s imperiem u plebiscit jen tribun lidu n Promulgatio legis - návrh zákona (rogatio) musel být veřejně vyhlášen zároveň se svoláním komitií n Trinum nundinum – doba od veřejného vyhlášení návrhu zákona do konání sněmu (3 týdny = 24 dní) Návrh zákona - pokračování n Contiones – veřejné rozpravy o návrhu, – Rogator – navrhovatel zákona probíral se spoluobčany návrh zákona. – rogator mohl v případě nepříznivého ohlasu svůj návrh stáhnout, nemohl jej však měnit. Hlasování n Na jednání komitií/concilií byla jakákoliv debata vyloučena, hlasovalo se o zákonu, který byl navržen, n Hlasovalo se o návrhu jako o celku, nebylo možné část vyloučit nebo hlasovat jen o části návrhu, n Recitare – komitiím předsedající magistrát přečetl celý návrh zákona a vznesl dotaz ke shromážděným spluobčanům, Hlasování - pokračování n Hlasovalo se podle hlasovacích jednotek – centurií, tribuí – a to prostým UTI ROGAS – jak navrhuješ nebo ANTIQUO – odmítám. n Potom co byly sečteny hlasy, dal předsedající magistrát vyhlásit výsledek hlasování – renuntiatio a zákon obvykle ihned vstoupil v platnost a účinnost Lex Caecilia Dida de modo legum promulgandarum z roku 98 př. n. l. Zakázal spojovat v jednom návrhu dvě rozdílné věci – ne quid per saturam ferretur (leges saturae) + znovu potvrzení trinum nundium. Lex Caecilia Dida - pokračování O tomto zákonu víme díky Ciceronovým spisům : n De Domo sua n Ad Atticum, II, 9 n Philosophia, V, 3 Tento zákon na základě Ciceronových děl rekonstruoval Désiré Nisard. Senatusconsultum - SC n Gaius I. 4 Senatusconsultum est quod senatus iubet atque consituit, idque legis vicem optinet, quamvis fuerit quaesitum Usnesení senátu je to, co senát přikazuje a stanoví. Také ono má sílu zákona, ačkoli se o tom pochybovalo. Ius honorarium n Edicta magistratuum – vyhlášky magistrátů n Rok 367 př. n. l. –zřízení úřadu městského praetora (praetor urbanus) n Rok 242 př. n. l. –zřízení úřadu cizineckého praetora (praetor peregrinus) n Další , kdo se podílel na ius honorarium byli kurulští aedilové a také tribunové lidu. Ius honorarium n Gaius I. 6 Edikty jsou příkazy těch, kdo mají právo vydávat vyhlášky. Právo vydávat vyhlášky mají pak úředníci národa římského. Nejbohatší právní předpisy obsahují však edikty dvou praetorů, městského a cizineckého, jejichž pravomoc (jurisdikci) mají v provinciích správcové provincií. Dále edikty kurulských edilů. Ius honorarium – pokračování I. n Praetor na začátku svého úředního roku vydával praetorské formule a exepce do tzv. praetorského alba n Kurulští aedilové vydávali tzv. vyhlášky kurulských aedilů n Pomocí ius honorarium se překonávalo velice strnulé a formalistické ius civilum. Ius honorarium – pokračování II. n konec honorárního práva – edictum perpetuum Hadriani v 2. stol. n. l. (L. Salvius Iulianus) – Věčný Hadriánův edikt n jde o konečné znění soudních vyhlášek a zastavení tzv. praetorské právotvorby. Ius honorarium – příklady Actio doli Dig. 4. 3. 1. Ulp. Proti těm, kdož způsobili něco zlého, jestliže proti nim není jiná žaloba, udělím žalobu, pokud je pro to spravedlivý důvod. Livius: Ab Urbe condita II.24 n Své řeči dostal konsul věrohodnosti touto vyhláškou (edicto): „Nikdo ať nedrží římského občana v poutech nebo ve vězení, aby mu tím nebylo znemožněno přihlásit se k odvodu u konsulů; nikdo ať nedrží ani neprodává statky vojáka, pokud je v ležení, ani nezadržuje v nevolnictví jeho děti a vnuky!“ Iurisprudentia – právní věda n Agere - radit n Cavere - sepisovat n Respondere – responsa – udílení dobrých zdání Lex duodecim tabularum n První a na dlouho dobu jediná kodifikace římského práva (až do Justiniána I. v 6. stol. n. l.) n Důvody jejího vzniku, všechny skutečnosti, které se k LDT vážou jsou dochovány např. v: Livius: Ab Urbe condita III. 32 - 58 Principát a dominát n Rescripta – odpovědi císaře na dotazy soukromníků , později se z této druhy odpovědí vyvinul reskriptový proces n Mandata – jsou císařovy instrukce pro podřízené úředníky (závaznost jen pro adresáta, pokud šlo o speciální obsah, závazná pro všechny, byla-li koncipována obecně) n Decreta – rozsudky císařského soudu (měly povahu precedentu) ↓ Constitutiones principum Constitutiones principum n Gaius I. 5 Císařská konstituce je to, co stanoví císař dekretem nebo ediktem nebo dopisem. A nikdy nebyly pochybnosti, že nabývá sílu zákona, protože císař sám na základě zákona přijímá nejvyšší moc (imperium). Justiniánská kodifikace n Císař Justinian I., ustanovil komisi právníků (nejvýznamnější Tribonianus), které pověřil sestavením kodifikace římského práva. n Komise měla právo přepisovat a upravovat texty klasických právníků, tak aby vyhovovaly potřebám doby; tyto změny se nazývají interpolace. Části kodifikace n Codex n Digesta (řecky Pándékeodai = všezahrnující) n Institutiones n Codex repetitiae prelectionis n Novellee IV. Prameny poznání práva n Je to veškerý historický materiál, který se nám dochoval a který se týká právních předpisů a právního života jako celku. Nemusí jít jen o texty zákonů, které se dochovaly, ale jde i o narativní materiál; např. různé spisy, soudní řeči, básně, nápisy na stěnách, obrazy zachycující určitý výjev apod. V. Neprávní prameny Zákon o urážce Veličenstva v Tacitových Letopisech n Annales III. 22: „V Říme byla obžalována Lepida, která měla kromě slavného rodu Aemiliů pradědy Lucia Sullu a Gnaea Pompeia, jí bylo kladeno za vinu, že se dotazovala astrologů na císařskou rodinu“. Děkuji Vám za pozornost…….