Věcná práva Věcná práva jsou absolutní práva, jejichž předmětem je věc hmotná. Základní definiční znaky 1) absolutní práva - působí erga omnes, odpovídá jim povinnost každého jiného subjektu nerušit oprávněného ve výkonu jeho práva k věci, 2) povinnost odpovídající věcným právům spočívá především v nekonání 3) předmětem je hmotná věc. Výjimku tvoří zástavní právo (předmětem zástavního práva může být kromě věcí movitých, nemovitých a souboru věcí i pohledávka, jiná majetková hodnota, obchodní podíl apod.) Druhy věcných práv Vlastnické právo (§ 123 an.) Držba věci (§ 129 an.) Věcná práva k věci cizí (iura in re aliena): a) práva odpovídající věcným břemenům (§ 151a an.), b) právo zadržovací (§ 175 an.), c) právo zástavní a podzástavní (§ 152 an.) – pokud zástavou je věc Jde o výčet taxativní, platí numerus clausus, nelze jej na rozdíl od závazkových práv volně rozšiřovat. Strany si tedy samy nemohou zřídit věcné právo, které zákon nezná. Pro věcná práva k věci cizí je charakteristické, že povinnost, týkající se určité věci, na věci ulpívá, tj. povinnost týkající se oné věci se nemění, změní-li se věc vlastníka. Mezi věcná práva nepatří práva z odpovědnosti za vady věci. Platí, že u dalšího prodeje vadné věci první prodávající nemá odpovědnost vůči nabyvateli (novému majiteli). Vlastnické právo Pojem vlastnického práva je v právu občanském zúžen pouze na vlastnictví k hmotným věcem. Skutečností však zůstává, že v evropském prostoru je vlastnické právo chráněno především v čl. 1 Dodatkového protokolu čl. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení MZV č. 209/1992 Sb.) Čl.1 Ochrana vlastnictví Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut. V tomto směru je třeba říci, že Evropský soud pro lidská práva (viz např. rozhodnutí Anheuser-Busch proti Portugalsku, Balan proti Moldávii) přiznává ochranu dle tohoto článku i tzv. duševnímu majetku (nehmotným statkům). Na ústavní úrovni je vlastnické právo chráněno především v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Čl.11 (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Článek 11 zakotvuje především tyto principy: 1) Právo nabývat vlastnictví 2) Rovnost vlastnického práva K rovnosti vlastnického práva je však třeba dodat, že u tzv. veřejnoprávních korporací (obec, stát) je třeba brát do úvahy skutečnost, že tyto subjekty plní řady úkolů tzv. veřejného zájmu, a proto nemohou se svým majetkem nakládat libovolně tak, jak subjekty soukromoprávní. Majetek státu je třeba využívat způsobem, který stanoví zákon o majetku České republiky (zákon č. 219/2000 Sb.), majetek obcí způsobem, který stanoví zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb.) apod. Článek 11 odst. 1 Listiny byl do určité míry reakcí na skutečnost, že socialistické právo rozlišovalo různé druhy vlastnického práva (osobní vlastnictví, socialistické vlastnictví apod.) Z tohoto úhlu pohledu je třeba k tomuto článku přistupovat. Rozhodně však nelze tvrdit, že veřejnoprávní korporace (obec, stát) má co do nakládání s majetkem stejnou autonomii, jako kterákoliv fyzická osoba. Definice vlastnického práva Legální definice vlastnického práva je zakotvena v § 123: „Vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním“. Výčet je v tomto případě neúplný, neboť vlastník má, pokud mu v tom zákon nebrání, zejména i právo své věci nepožívat (ius non utendi), právo věc zničit (ius abutendi) atd. Obsah vlastnického práva Obsahem vlastnické právo je soubor dílčích práv: ius possidendi, ius utendi, ius fruendi, ius disponendi. · Oprávnění věc držet (ius possidendi) V tomto případě je institut držby součástí tzv. vlastnické triády. Držitelem je vlastník i v případě, že věc pronajme (nájemce je potom detentorem). · Oprávnění věc užívat (ius utendi) Vlastník sám využívá věc, aby realizoval své zájmy a potřeby, ať již ve formě individuální spotřeby či podnikatelské spotřeby. Toto oprávnění opět vlastník nemusí realizovat sám (může věc pronajmout, dát do výpůjčky apod.) Vlastník může věc ponechat i nevyužitou (ius non utendi). Současně v rámci tohoto oprávnění může vlastník svou věc i zničit (ius abutendi), pokud mu v tom nebrání zvláštní zákon. · Oprávnění věc požívat (ius fruendi) Znamená možnost brát z věci plody a jiné užitky (právní režim plodů a jiných užitků je stejný, při nabytí vlastnického práva se v obou případech hovoří jednotně o přírůstcích - § 135a). V úvahu ovšem přichází pouze u věcí plodonosných. Rozlišujeme přirozené plody (jablka, narozená zvířata) a civilní plody (úroky). Pokud není plod od plodonosné věci oddělen, tvoří tento neoddělený plod součást věci plodonosné a jako takový patří jejímu vlastníku. Pokud vlastníkovi nebrání zákon, není povinen věc požívat (ius non fruendi). · Oprávnění s věcí nakládat (ius disponendi) Toto oprávnění se realizuje prostřednictvím právních úkonů. Např. oprávnění s věcí nakládat umožňuje věc přenechat na základě smlouvy do nájmu, do úschovy, zastavit ji apod. Oprávnění disponovat s věcí může (pouze na základě dvoustranného právního úkonu) vyústit až ve zcizení (převod) věci na jinou fyzickou či právnickou osobu (ius alienadi). Ius derelinquendi - vlastník věci může v rámci svého oprávnění s věcí nakládat věc i opustit s úmyslem pozbýt své vlastnické právo. Podle § 135 odst. 3 opuštěním věci pozbývá vlastník vlastnické právo k věci a novým vlastníkem se následně stává obec. Právní úkon opuštění věci je však úkon jednostranný neadresovaný. V praxi je proto obtížné prokázat, že k opuštění věci došlo. V pochybnostech by o věci rozhodnul soud na základě určovací žaloby. U opuštění věci je současně brát do úvahy omezení vlastnického práva vyplývající z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto není možné opustit věc, která je zatížena ekologickou zátěží pocházející z činnosti vlastníka, nebo stavbu ve špatném stavebně-technickém stavu. Takový právní úkon (úkon opuštění) by byl absolutně neplatný pro rozpor se zákonem nebo pro jeho obcházení. Vlastnické žaloby Podle § 80 písm. b) OSŘ může vlastník podat žalobu na vydání věci nebo zápůrčí žalobu, podle § 80 písm. c) OSŘ může podat určovací žalobu na určení vlastnictví. · Žaloba na vydání věci (reivindikace) Jde o žalobu, kterou se vlastník domáhá u soudu ochrany proti tomu, kdo mu jeho věc neoprávněně zadržuje a zbavuje ho tak možnosti výkonu vlastnického práva a odmítá mu věc vydat. Reivindikační žaloba má obecně přednost před žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Aktivní legitimace: Vlastník věci, manžel nebo kterýkoliv ze spoluvlastníků. Pasivní legitimace: a) ten, kdo věc neoprávněně zadržuje a má ji fakticky u sebe (může jít jak o držitele, tak o detentora) b) ten, kdo nabyl věc od nevlastníka (žalovat lze tedy i osobu, na kterou byla věc převedena; výjimkou je § 486 ObčZ, který hovoří o nabytí věci v dobré víře od tzv. nepravého dědice a § 446 ObchZ, který stanoví pravidla pro nabytí movité věci v dobré víře od nevlastníka). Žalobní petit: U movitých věcí bude znít na vydání, přičemž věc musí být náležitě individualizována (pokud jde o genericky určené věci, pak se vlastník může obtížně bránit reivindikací, neboť není schopen je dostatečně identifikovat). Zřejmě lze vindikovat i věc hromadnou (byť na tuto problematiku panují rozdílné právní názory). U nemovitostí zní petit na vyklizení. Žalovaný má možnost vůči vlastníkovi vznášet námitky (nejčastěji námitku vydržení, námitku užívání věci na základě obligačního práva, námitku rozporu výkonu vlastnického práva s dobrými mravy anebo námitku zákazu zneužití vlastnického práva). V případě, že žalovaný je oprávněný držitel, může si vůči vlastníkovi odpočítat nároky dle § 130 ObčZ, v případě držitele neoprávněného si může odpočítat nároky dle § 131 ObčZ. V určitých případech je otázka vyklizení vázána na povinnost vlastníka poskytnout bytovou náhradu (viz rozhodnutí NS sp. zn. 26 Cdo 2962/99). · Zápůrčí žaloba (actio negatoria) Jde o žalobu, kterou se vlastník věci domáhá u soudu ochrany proti tomu, kdo mu neoprávněně zasahuje do jeho vlastnického práva. Aktivní legitimace: Vlastník, manžel nebo kterýkoli ze spoluvlastníků. Pasivní legitimace: Ten, kdo neoprávněně zasahuje do vlastnického práva vlastníka, a to jinak než neoprávněným zadržováním, tedy neoprávněným rušením. Zápůrčí žalobou se však lze domáhat ochrany pouze před již nastalými zásahy (případně před zásahy, u nichž hrozí jejich opakování). Rovněž v tomto případě je třeba věc individualizovat. Žalobní petit: Bude vždy odpovídat povaze konkrétního rušení. Zpravidla se bude žalovat na zdržení se neoprávněných zásahů do vlastnického práva, lze se domáhat i obnovení původního stavu. V určitém smyslu lze pod negatorní žaloby zařadit i tzv. sousedské žaloby (§ 127 ObčZ), a to v případě, kdy žalobcem je vlastník domáhající se ochrany proti imisím, které mají původ v činnosti vlastníka sousední věci. · Určovací žaloba Určovací žalobu může úspěšně podat jen ten, kdo má na věci naléhavý právní zájem. Nemusí se nutně jednat o vlastníka věci. Smyslem řízení o určovací žalobě je vydání rozhodnutí, které deklaruje, kdo je vlastníkem určité věci. Aktivní legitimace: osoba, která má na určení naléhavý právní zájem (za určitých okolností může jít i o nájemce věci, u níž je vlastnické právo sporné, nebo o osobu, která potřebuje z důvodů stavebních určit, komu patří sousední pozemek) Pasivní legitimace: obecně osoba, jejíž vlastnické právo je popíráno u nemovitostí evidovaných v KN osoba, která je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník u movitostí nejčastěji osoba, která má věc u sebe Žalobní petit: Bude znít např. na určení, že osoba XY je vlastníkem pozemku AB.