úprava „stát-o-způsobu" způsobovala, že výrobek by byl soutěžiteli cenově nadhodnocen, což by vedlo k poklesu výrobků a případně by byl výrobek stažen z trhu. Skutečností je, že spotřebitelovy volby jsou vedeny vztahem cena-kvalita, což může i nemusí odrážet podmínky právní úpravy. Ale i když odráží, v důsledku tohoto vztahu bude veden jednoznačný směr změny právní úpravy relativní cenou a pružností kvality poptávky připsané konkrétním výrobkům spíše než podmínkám právní úpravy, s nimiž jsou spojeny. Tyto vztahy za určitých okolností mohou nebo nemusí být dobrými ukazateli kvality právní úpravy. Avšak obecně by neměly být považovány za související s politickými nebo sociálními přáními ani neodpovídají tradičním demokratickým kritériím provádění právní úpravy. Avšak jestliže není dostupná neboje alespoň problematická přímá cesta podmínek odvozujících poptávku po právní úpravě z rozhodnutí spotřebitelů na trhu, potom by snad mohla dodat důležitější zpětnou vazbu nepřímá cesta odpovědi výrobců na rozhodnutí o výrobcích na trhu. V tomto ohledu se věří, že soutěž právních úprav pracuje jako výsledek politického zprostředkování výrobců, přímo dotčených stran rozhodnutími spotřebitelů o výrobku. Například, tvrzení „běh na dno" předpokládá, že když má firma ztratit komparativní výhodu jako důsledek toho, že je předmětem vysokých nákladů na dodržení úpravy, regulátora odpovědní za ekonomický osud domácích firem a umístěných ve strategickém kontextu spolusoutěž-ních regulátorů, budou čelit silným ekonomickým pobídkám deregulovat. Ať v tom či onom stádiu, síla tohoto tvrzení však bude záviset na regulačním tlaku exportovaném politickým zprostředkováním výrobců z různých jurisdikcí. Konec konců je to politický vliv ekonomických výstupů, který j e považován za vedoucí regulátora k deregulaci. Totéž platí, když budeme zkoumat „běh do nejvyššího patra". Toto patro předpokládá, že kdyby právní úprava měla znatelně udělovat ekonomickým aktérům komparativní výhody, které jim množní zmocnit se podílu na trhu, vytvoří to pobídky pro jiné výrobce k tomu, aby nutili své regulátory k podobné konkurenční právní úpravě. V obou scénářích může i nemusí být viděno politické zprostředkování výrobců. Avšak skutečností je - a to pravděpodobně nemusí být přímo zřejmé - že teorie soutěže právních úprav potřebuje problematizo-vat analytický krok následujícího politického zprostředkování při řádném uznání mnohonásobných ekonomických a politických možností, které jsou otevřeny nespokojeným výrobcům, aby odpověděli na ne- dostatek mezinárodní konkurenceschopnosti. Lze zmínit množství ekonomických strategií, jež mohou výrobci věrohodně přijmout. Pokud jsou výrobci zatíženi náklady na dodržování, mohou zkusit snížit náklady jinde; restrukturalizovat organizaci, aby lépe zacházeli s těmito náklady; nebo se spojit se zahraničním partnerem, aby se vyhnuli takovým nákladům alespoň pro zahraniční trhy. Alternativně, výrobci se mohou uchýlit k politickým řešením jako pokusit se hledat státní podporu, vyjednat ochranu nebo najít příznivější podmínky soutěže (deregulace nebo nadměrná regulace). Zvláštní určitý bod mezi ekonomickými a politickými řešeními, i když subjektivně určený, závisí na objektivních podmínkách, jako jsou náklady na strukturu dotčeného podniku, postavení podniku ve strategickém kontextu trhu, existující struktura zprostředkování zájmů, odhady úspěchu uvažující výkon politického hlasu, atd. Skutečností je, že soutěž právních úprav, když je chápána jako fungující podél nepřímé cesty, rozhodně závisí na odpovědi výrobce. Analytická rekonstrukce této odpovědi je však dalším krokem a zahrnuje doplňkové části příčin a-důsledek, které by měly být zhmotněny pomocí empirického průzkumu spíše než být ponechány teoretickým domněnkám. Proto nemůže být předpokládán mechanismus zpětné vazby vyrovnávající politickou odpověď k ekonomicky optimálním pravidlům pouze na teoretických základech. (3) Asymetrické informace Další funkce tvrzení, že volba právní úpravy může být odvozena ze struktury rozhodnutí na trhu výrobku, se vztahuje k možnosti asymetrické informace o žádouc-nosti veřejných statků. Potud, že úprava byla ospravedlněna nedostatkem informací na straně spotřebitelů (jako např. tam, kde spotřebitelé mají nízké povědomí o rizikách, která jsou spojena s užíváním určitých chemických látek v potravinách), což připouští, aby volba právní úpravy následovala po rozhodnutí o výrobcích, lze považovat za problematickou. Spotřebitelům by bylo umožněno vybrat neregulované nebo málo regulované výrobky, aniž by řádně zhodnotili rizika s touto volbou spojená. A naopak však může být diskutováno, že skutečná tolerance spotřebitelů k rozdílům v právních úpravách na trhu výrobků, je-li jednou připuštěna, by primárně naznačovala relativní opotřebení regulační ochrany. A i když považujeme volbu právní úpravy za silnou ve smyslu oslovení opravdového pochybení trhu, čelíme problematické situaci, že umožnění volby právní úpravy za těchto (Pokračování na str. 73 ) 48 EMP Číslo 7-10 / ročník XI. PRAVM ASPEKTY EVROPSKÉ INTEGRACE iti-itik«: Mur. I iliii ku-|.i-lksi Diľ.JľDr. Vuiiiuu- J>ť l*.i. ll-ť. .M Dr. N- ictívftii ilii/.iliiii!■„■. JUDi: Věra Knoblochová, Ph.D. Simone Leitner v. TUI Deutschland GmbH & Co. KG, C-168/00, rozhodnutíze dne 12. března 2002 Rozhodnutí Soudního dvora ve věci Leitner spadá do oblasti ochrany spotřebitele, konkrétně se týká výkladu směrnice č. 90/314/EHS z 13. června 1990 o souborných službách pro cestování, pobyty a zájezdy ' (dále směrnice). Bylo vydáno na základě či. 234 Smlouvy o založení ES (dále Smlouvy) v řízení o předběžné otázce poté, co se na Soudní dvůr obrátil soud z Lince s žádostí o výklad či. 5 uvedené směrnice. Skutkový děj Rodina desetileté Simony Leitnerové si koupila u společnosti TUI Deutschland GmbH & Co. KG (dále TUI) Čtrnáctidenní dovolenou v Turecku na Červenec 1997 (pobyt all-inclusive v Pamfiliya Robinson club v Side). Asi po týdnu pobytu Simona onemocněla salmonelózou, a to po jídle, které bylo podáváno v klubu. Její nemoc trvala po celý zbytek pobytu a ještě i nějakou dobu poté. Rodiče o nemocnou dceru v průběhu dovolené pečovali. Stejně jako Simona onemocnělo také mnoho dalších hostů. Po asi dvou nebo třech týdnech po skončení dovolené zaslali Leitnerovi společnosti TUI stížnost. Neobdrželi však žádnou odpověď a Simona podala prostřednictvím svých rodičů proti společnosti žalobu o náhradu škody ve výši 25.000 ATS. Prvoinstanční soud přiznal žalobkyni částku pouze ve výši 13.000 ATS, a to za fyzickou bolest a utrpení způsobené otravou z potravy. Zbytek Žaloby, v němž byla požadována náhrada nehmotné škody způsobené tím, že si poškozená nemohla užít celou dovolenou (entgangene Urlaubsfreude), zamítl soud s tím, že rakouské právo "neobsahuje žádné ustanovení, které by umožňovalo náhradu nehmotné škody takové povahy. Ža-lobkyně se proti rozhodnutí odvolala k zemskému soudu v Linci. Ten souhlasil s prvoinstančním soudem, pokud šlo o rakouské právo, ale domníval se, že aplikace či. 5 směrnice by mohla vést k jinému závěru. V této souvislosti citoval rozhodnutí ve věci Silhouette International Schmied \ v němž Soudní dvůr konstatoval, že zatímco směrnice sama nemůže uložit povinnosti jednotlivcům a nelze se na ni proto odvolat ve vztahu k jednotlivci, národní soud musí vykládat ustanovení národního práva ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhl výsledku, který má směrnice na mysli. Odvolací soud také uvedl, že německé právo obsahuje ustanovení týkající se výslovně náhrady nehmotné Škody, když se cesta neuskutečnila nebo se výrazně zpozdila, a že německé soudy takovou kompenzaci přiznávají. Při zohlednění toho, že znění čí. 5 směrnice není dostatečně jasné, aby bylo možno vyvodit určitý závěr ve vztahu k nehmotné Škodě, rozhodl se odvolací soud přerušit řízení a obrátil se na Soudní dvůr na základě ČI. 234 Smlouvy s následující otázkou: Má se či. 5 směrnice vykládat tak, že znamená, že kompenzace má být v zásadě uhrazena, pokud se jedná o požadavek na kompenzaci nehmotné škody? Číslo 7-10 / ročník XI. EMP 49 Řešení Národní dvůr se svou otázkou snažil zjistit, zda či. 5 směrnice musí být vykládán tak, že v zásadě přiznává spotřebiteli právo na náhradu nehmotné škody, která vznikla pochybením při provádění nebo špatným provedením základních povinností obsažených ve směrnici. Žalobkyně se odvolávala na preambuli směrnice, která jasně uvádí, že operátoři musí mít možnost nabízet své služby ve všech členských státech za stejných podmínek. Článek 5 odst. 2 pododst. 4 směrnice3^ umožňuje, aby strany smlouvy omezily v případě nehmotné škody odpovědnost vzniklou v důsledku neprovedení nebo špatného provedení služeb tvořících souborný pobyt. Toto ustanovení podle ní znamená, že nehmotná Škoda musí být zásadně předmětem náhrady. Společnost TUÍ a vlády Rakouska, Francie a Finska byly v podstatě zajedno, když tvrdily, že harmonizace národních právních řádů požadovaná směrnicí spočívá pouze v definování minimální úrovně ochrany spotřebitele při souborných pobytech. Proto vše, co není směrnicí výslovně stanoveno, zejm. druh Škody, která má být kompenzována, zůstává v působnosti národních zákonodárců. Proto právo na náhradu nehmotné škody nemůže být dovozeno z neexistence výslovného odkazu ve směrnici na ni. Podle belgické vlády obecné a neomezené užití pojmu „škody" v ČI. 5 odst. 2 pododst. 1 ' směrnice předpokládá, že tento pojem je třeba chápat Široce, s tím výsledkem, že veškerá škoda musí být pokryta v legislativě, která směrnici implementuje. Těm Členským státům, které uznávají odpovědnost za nehmotnou škodu podle národního práva, dává směrnice právo omezit odpovědnost v souladu s určitými kritéria. V těch členských státech, kde odpovědnost za nehmotnou škodu závisí na existenci výslovného ustanovení k tomuto účinku, musí být absence takového ustanovení považovánaza absolutně vylučující náhradu nehmotné škody, což je v rozporu se směrnicí. Komise nejprve poukázala na to, že pojem „Škoda" je ve směrnici použit bez jakéhokoliv omezení a Že zvláště v oblasti prázdninovéh o cestování se často vyskytuje jiná škoda než fyzická. Poté poznamenala, že odpovědnost za nehmotnou Škodu je uznána ve většině členských států ve vyšší míře než náhrada za fyzickou bolest a utrpení, což j e tradičně upraveno ve všech právních systémech, ačkoliv rozsah odpovědnosti a podmínky, za nichž se přiznává, se v podrobnostech liší. Nakonec uvedla, že v moderních právních systémech je přikládán pravidelným dovole- 50 ným větší význam. Na uvedeném se zaklá> Komise, že obecnou koncepci škody obs; směrnici nelze vykládat restriktivně a nelži sobnosti vyloučit jako otázku principu m. '> \ >. škodu. Důvody, které vedly Soudní dvůr kjehoz ., byly nijak rozsáhlé. Omezil se na následujíc se odvolal na či. 5 odst. 2 pododst. 1 směn uvádí, že členské státy musí podniknout ni k zajištění toho, že organizátor dovoíenýc „škodu vzniklou spotřebiteli neprovedenín. chybením při provádění smlouvy". V tom ■ jak uvedl, je jasné takézpreambule směrnic cílem je vyloučit rozdíly mezi národními řády a praktikami různých členských státi souborných pobytů, které mohou způsobí! soutěže mezi operátory usazenými v růzr ských státech. Podle Soudního dvora m ■ o tom, že existence povinnosti nahradit nt škodu pouze v některých členských státech' biía závažné narušení soutěže na vnitřním ■ jména za předpokladu, který uvedla Komist vznik nehmotné škody je v této oblasti část) Navíc směrnice, především její článek 5, k ochraně spotřebitele a ve spojení s turistic tami náhrada nehmotné škody vzniklé ze zt nosti užít si dovolenou je pro spotřebitele důležitá. Na základě výše uvedených závěrů Soi ■ konstatoval, že i když či. 5 odst. 2 pouze obe zuje na koncepci škody, skutečnost, že pode tohoto ustanovení uvádí, že Členské stát v případě Škody jiné, než je osobní úraz, o hradu škody podle smlouvy, a to za předpc' takové omezení není nerozumné, znamená » nice implicitně uznává existenci práva na škody jiné, než je úraz, včetně nehmotné šk( . musí být či. 5 směrnice vykládán tak, Že v zá. spotřebiteli právo na náhradu nehmotiié sk\ vyplývá z neposkytnutí nebo Špatnéfio poskytl, tvořících souborný pobyt. Závěr Toto rozhodnutí patří do oblasti ochrany : tele,kterébylopřijatovtétooblastipodel ■ vce. Hlavním předmětem byl výklad poje která vznikla spotřebiteli tím, že si nen svou dovolenou. Otázka zněla, zdaje tako předmětem náhrady v Členském státě, k právní řád toto neupravuje, a ani ve směl není výslovná zmínka. Číslo 7-10 / ročník XI 11 ':::. Soudní dvůr postupoval v tomto případě jako obvykle u sporů týkajících se ochrany spotřebitele, a to ina základě extenzívního výkladu kOmunitárního práva. Výchozím bodem jeho závěru byla skutečnost, že jedním z cílů směrnice je vyloučit rozdíly mezi národními právními rády á praktikami různých Členských států v oblasti souborných pobytů, které mohou způsobit narušení soutěže rhézi operátory usazenými :v různých členských státech. Kdyby existovala povin-: nost nahradit nehmotnou škodu pouze v právních řádech některých státům k narušení soutěže na vnitřním. trhu by beze sporu došlo, což by bylo v rozporu i se základními principy Smlouvy. Navíc podlé Soudního dvora z čL 5 odsť. 2 pododst. 4 směrnice,implicitně vyplývá .existence; práva na, náhradu jiné. škody, než j ě. osobní úraz. Proto dospěl k závěru, že směrnice dává spotřebiteli právo na náhradu nehmotné škody,která vznikla.jako důsledek neposkytnutí nebo špatného poskytnutí služeb tvořících souborný pobyt, O jejívýši; však samozřejmě musí rozhodnout národní soud. Ministře de ľíntérieurv. Äitör Oteiza Oiazabal, C-100/Oi, rozhodnutíz 26.listopadu2002 Rozhodnutí se zabývá především otázkou volného pohybu ósób a možnostmi jeho omezení, konkrétne omezením, z důvodu veřejného pořádku. Jedná se o odpověď na předběžnou otázku dle čí. 234 Smlouvy o založení ES (dále Smlouvy) vydanou v řízení zahá-. jeném na žádost francouzské Statní rady (tj. Nejvyššího správního soudu), ;;která v/konečném stádiu rozhodovala.o. sporu, mezi francouzským /ministerstvem vnitra a panem Qlazabalem - španělským občanem baskické národnosti o .zákonností opatrení omezujících jeho právo pobytu na části francouzského území/ - . . .' / ..r'.'. /.- Skutkový děj Pan Olazabal.opuštilŠpanělsko v roce 1986 a odejel do Francie, kde požádalo statut uprchlíka, který mu byl odepřen.. V dubnu :1988 byl ve Francii vyšetřován v souvislosti s procesem zahájenýmpo únosu průmy-slňfka v.Bilbao. ve Španělsku, za což byla; odpovědná, organizace ETA. Včervénci 199.1 byl ve Francii ód-souzen k 18 měsícům vězení, z Čehož bylo osm měsíců, podmínečně odloženo, a ke čtyřletému zákazu pobytu pro-spiknutí k rušení veřejného pořádku vyhroŽo^ váním nebo terorem. \./-./ . Pan Olazabál.jako občan Společenství .požádal o kartu k pobytu, kterou mu francouzské úřady odmítly vydat. Povolily mu pouze dočasný.pobyt, přičemž se. musel podrobit speciálním opatřením dozoru, která mu mimo jiné zakazovala pobývat v devíti fraheouz-; ských départámentech. Platnost omezujících opatření; vypršelá ý Červenci 1995.:•/.. ;V- ..■■■: :-,..;;/:•-'•/// V roce 1996 se žalobce rozhodl usadit v oblasti francouzského území hraničícího :se; Španělskem;^ konkrétně se samosprávným územím Baskická; Na základě policejních zpráv ukazujících, že žalobce stale udržuje styky s ETA, rozhodl ministr vriitráy březnu téhož roku o zákazu pobytu pana Ölazabaly v 31 départámentech, aby byl udržován mimo hraniče se. Španělskem. V Červnu 1996 mu prefekt départámen-: tu Hauts-de-Seme zakázal opustit jehoúzemí bez poľ ■; .yolenL .''";■;•/ '""'-V . /.""''/■.//•:■ :.v-'::':- Obě rozhodnutí pan Olazabal soudně hapadí a; žá-^ dal jejich zrušení. Správní soud v Paříži/žalobě vyhověl a zrušující rozsudek potvrdil r odvolací soud. Podle názoru obou soudů zakazují cl. -T2y 18 a ■ 39; / Smlouvy asměrmcex.^fíái/EHS z:25*. února-196.4.: o koordinaci specifických opatření,týkajících se pohy-;;. bu á pobytu cizích státních příslušníků,rkterá jsOu. /ospravedlněna.ž aůvódu.veřejriého.pOřádkuv.yéř.ejné •." bezpečnosti nebo věřejného.zdravřVave světleVýSda-. du Soudního dvora y rozhodnutí ve věcí Řutilr^y&bý1 byla taková;opatřeníproti žalobci přijata. Ministr vnitra se proti rozsudku odvolal k francouzské Statní ■.radě.//-/ •///-'- '///.V' -" :V - ;;Ta'nejprye;konstátoyalav,že praya;občahů'EtJ..ob-; '•' sazená jaký či. i.8 takv.Č1.12SmlouVyj&-možp,é;omé-i ". zií za podmínek stanovených ve Smlouvě; ríavíe.cl:.39.-,'. "SiülÖüvy "sám. výslovné uvádí možnost omezení volné-; . ho pohybu pracovníků, a tó z důvodů veréjpéhoľpo-; řádku, veřejné..bezpečnosti, nebo.verejného; zdraví.; .'Dále-Státní; rada konstatoval katurou Soudního; dvora,výhrada obsažená y či. 39 odst, 3 Smlouvy umožňuječlenskym^tátum, aby^ždů-,, . ypdů veřejného- pořádku; při jaly/opatření, 'zakazující . státním příslušníkům jiného členskehp státuvsťoupit :na jeho území nebo z něho odejít, i'když lakovém opat- •' / -řerií .nemohou 'použít" vůči /vlastním. ';ObČánům.v:ŇáT; ■ • konec :;také .připomněla, ■ že/princip proporcionality•' ; vyzadujě/aby ■ omezující ppaťřění;byla vhodnáýzhle-': '. dem k cíli, jehož-ma být dosaženo," ;.a:nešmí překročit;' ' meze/toho,, co.; je:-k/danému"-úČeluZ^^ smyslu zdůraznila, že opatření omezujíčlúžemriípiat/. .■, nost povolení k.pobytu je méhe přísné nežvrozHodnúfi; ■ "o deportačĹ Statní ■raďa-siyšakhěbylajistá-sbulademí .-."s- komunitárním právem v případe, opatření,-, které omezuje právo pobytu státního,příslušný členského statu ha: části národnmoúzenrí.Přotópřé-. - rušilá.řížěriíä obrátila šěynaSoúdhí dvůr snásled.ujíeí'' - - otázkou:"'. /:/."" /\v./".. .->_':-:.'-- .■/•::/-;;;- //;' li I Číslo7-10/ročník XI. EMP 5% Zakazují články nyní 12,18 a 39 Smlouvy a ustanovení sekundárního práva, zejména směrnice č. 64/221/EHS, členskému státu, aby přijal proti státnímu příslušníku jiného členského státu, na něhož se ustanovení Smlouvy vztahují, opatření směřující k udržení veřejného pořádku, které omezuje jeho pobyt na část národního území, když mu zájmy veřejného pořádku zakazují pobyt na zbytku území, nebo je za takových okolností jedině opatření omezující pobyt, které může být přijato proti tomuto příslušníkovi, opatření vylučující ho z celého území a přijaté v souladu se zákonem? Řešení Soudní dvůr zahájil rozhodnutí posouzením, která ustanovení Smlouvy se pro daný případ použijí. Vzhledem k tomu, že po celou dobu pobytu ve Francii byl žalobce v postavení zaměstnance, byl jeho závěr takový, zeje třeba aplikovat či 39 Smlouvy. Články 12 a 18 Smlouvy se Soudní dvůr tedy nezabýval, protože, jak uved! shodně se Státní radou, či. 12 Smlouvy stanoví obecný princip nediskriminace z důvodu národnosti, který se použije v případě, když neexistuje specifický zákaz diskriminace; obdobné platí i pro či. 18 Smlouvy. Pokud jde o či. 39 Smlouvy, ten zaručuje státnímu příslušníkovi členského státu mj. právo pobývat v jiném Členském státu za účelem výkonu zaměstnání. Nicméně odst. 3 tohoto článku obsahuje možnost omezit uvedené právo. Omezení může být podle něj uloženo v případě, kdy je ospravedlnitelné z důvodu veřejného pořádku (ordre public), veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. Rozhodnutí v této věci založil Soudní dvůr v podstatě na výkladu rozdílu mezi daným případem a rozhodnutím ve věci Rútili, na který poukazoval i národní soud (viz výše). Předmětem rozhodnutí i?«-tíli byla především otázka výkladu „omezení ospravedlnitelné z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví". V tomto případu šlo o italského státního občana, který žil od narození ve Francii. Opatření omezující jeho právo pobytu byla odůvodněna jeho politickými a odborovými aktivitami. Byl obviněn z určitých Činností, které mely politický podtext v období voleb v březnu 1967, v průběhu událostí v květnu - červnu 1968 a z účasti na demonstracích na památku 14. července 1968. Soudní dvůr v tomto starším rozhodnutí jednak uvedl, že či. 39 Smlouvy se nevztahuje pouze na legislativní opatření, která omezují pohyb a pobyt státních příslušníků jiných členských států, ale i na individuální rozhodnutí přijatá na základě takových opatření. A dále v této souvislosti konstatoval, že posouzení, zda c ■ ■ směřující k zabezpečení veřejného pořadí ■ ■ zohledňovat všechna pravidla komunitárníh ■ ■ jejichž cílem je omezení pravornocí členský s i, v tomto směru, a musí zajistit, aby byla chrání ■ ■, ■ va osob, vůči nimž se restriktivní opatření. i V. Navíc Soudní dvůr uvedl, že omezení i ochra v být vždy spojena s osobním chováním dotčeii : dínce. Důvodem je zabránit přijímání opatřej ■ by nesouvisela s veřejným pořádkem nebo by. ně ovlivňovala výkon odborových práv. Nav i -i, pouze s výjimkou situace, kdy jde o rozpor s státní bezpečnosti, je třeba okamžitě informo ■ cenou osobu, proti níž jsou omezující opatře ■ i ', kována, o důvodech rozhodnutí, a umožnit ji i využití právních ochranných nástrojů. Soud také uvedl, že opatření omezující právo pobyt. : *., fc se vztahuje pouze na část státního území, nen použito vůči státnímu příslušníkovi jiného čle -' ■ ■ státu, pokud ho nelze použít také vůči státním níkům dotčeného státu. V případu pana Olazabala byl žalobce nao ■ ■ souzen ve Francii k 18 měsícům vězení a čtyi L .■ zákazu pobytu pro spiknutík rušení veřejného ■ ■ ku vyhrožováním nebo terorem. Trest byl ul( ■ ■■ základě skutečnosti, že žalobce byl členem ozl u. organizované skupiny, jejíž činnost předst • hrozbu veřejnému pořádku ve Francii. Preven takovoučinnostímůžebýtnavícchápánajako ■ u ní spadající do kategorie opatření na udržení • ■ .i bezpečnosti. V případu Rútili měl národní soud poch) zda daná situace vůbec ospravedlňovala použi « ření na ochranu veřejného pořádku. V proje ■. ném případě naopak vyšla Státní rada z předpt i1 že důvody veřejného pořádku zakazují pobyt r ■ čímu zaměstnanci na části území, a že bez m . ' uložit opatření zakazující pobyt v této částí Ú2 bylo možné ospravedlnit opatření zakazující pí celém území. Za těchto okolností považoval **■ ■■ ■ dvůr za nutné zabývat se otázkou, zda či. 39 Si zakazuje členskému státu použít vůči migrující městnanci - státnímu příslušníkovi jiného člei * ■ státu - správní politické opatření, které mu za" právo pobytu na části státního území. V této souvislosti proto s odvoláním na star katuru Soudní dvůr připomněl, že odst 3 uvec článku dává členským státům možnost, poki, vystaveny dostatečně vážné hrozbě ovlivňuj kladní zájmy společnosti, aby přijaly omezujíc ření volného pohybu pracovníků. Soudní dví uvedl, že výhrada v či. 39 odst. 3 a také v ČI. 46 Si 52 EMP Číslo7~lG7 roči V voluje členskému státu přijmout vůči státním pří-šníkům jiného členského státu zejm. z důvodu ve-k ného pořádku opatření, která nemohou aplikovat Si vlastním občanům, do té míry, zeje nemohou vy-stit ze svého území nebo jim na něj odepřít vstup ov. napr. rozhodnutí ve věci Van Duyn \ Calfa ?). \ šak, jak uvedl generální advokát, s jehož názorem ^ Soudní dvůr ztotožnil, ze znění či. 39 Smlouvy ne-jlývá, že omezující opatření volného pobytu pra-míků ospravedlnitelné veřejným pořádkem musí t vždy stejnou místní působnost jako práva tímto anovením zaručená. Takovývýklad nevylučuje ani oindární právo. Soudní dvůr tedy v rozsudku kontoval, že v situacích, kdy je státní občan jiného členko státu odpovědný za určité jednání, za které'mu \že být omezen nebo zakázán pobyt, je také způsobilý subjektem méně přísnělo opatření spočívajícího ástečném omezení práva pobytu, odůvodněného ve-ným pořádkem, aniž by bylo nutné, aby stejné opatře-muselo být použitelné i vůči státním příslušníkům tčenélio státu. Přitom je však třeba mít na mysli, jak ^ udní dvůr dále připomněl, že členský stát nemůže základě výhrady uvedené v či. 39 a 46 Smlouvy přij-„.jut opatření proti státnímu příslušníkovi jiného členského státu pro chování, které by nebylo trestné u státního příslušníka daného státu nebo by nedávalo vzniknout jinému původnímu a účinnému opatření směřujícímu k zastavení předmětného chování. Dále uvedl, že opatření omezující základní svobody zaručené Smlouvou lze ospravedlnit pouze tehdy, když splňují podmínku proporcionality. V tomto smyslu je třeba, aby opatření bylo vhodné pro dosažení cíle, který sleduje, a nesmí jít za rámec nutnosti k jeho dosažení. Soudní dvůr poté konstatoval, že je na národním soudu, aby posoudil, zda opatření aplikovaná v daném případě se opravdu vztahují ke konkrétnímu chování, které představuje původní a dostatečně vážnou hrozbu veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti a zda splňuje princip proporcionality. Konečná odpověď Soudního dvora na položenou otázku tedy zněla: ani či. 39 Smlouvy ani žádné ustanovení sekundárního práva, které implementuje volný pohyb pracovníků, nezakazuje členskému státu, aby migrujícímu pracovníkovi, kťeiý je státním příslušníkem jiného členského státu, uložil správně politické opatření omezující právo pobytu tohoto pracovníka na části státního území, za předpokladu, že h takové opatření je ospravedlnitelné z důvodu veřej-nělio pořádku nebo veřejné bezpečnosti vyplývajícího z jeho individuálního chování; n pro svou závažnost by takové důvody dávaly jinak vzniknout opatření, kteréby zakazovalo nebo omezovalo pobyt na celém státním území; a h chování, kterému chce dotčený členský stát zabránit, je v případe jeho státních příslušníků předmětem trestních opatření nebo jiných původních a účinných opatření vytvořených k zastavení takového chování. Závěr Právě komentované rozhodnutí Soudního dvora patří mezi ta, která lze označit jako citlivá. Šlo v něm o volný pohyb osob, resp. jeho omezení, a také o návaznost na starší rozhodnutí Soudního dvora ve věci Rútili, na něž se odvolávaly a z něhož vyšly při formulování svých rozsudků dva francouzské národní soudy, které rozhodovaly o sporu v prvním a druhém stupni. Nicméně závěry Soudního dvora uvedené v rozhodnutí Rútili chtěla Francie v projednávané věci změnit. V návaznosti na princip nediskriminace a volný pohyb osob, jakož i na závěry případu Rútili vyslovily francouzské soudy v prvním a druhém stupni rozhodování zákaz odepřít vstup Baskovi se španělskou státní příslušností do kterékoliv Části francouzského území, protože by bylo nemožné uložit stejné opatření francouzskému státnímu příslušníkovi nebo Baskovi s francouzským občanstvím. Tento zákaz byl nakonec projednáván u francouzské Státní rady, která se s ním nechtěla v daném případě ztotožnit. Soudní dvůr své původní závěry obsažené ve starším rozhodnutí sice zcela nezměnil (pravděpodobně nechtěl výslovně říci, že starší rozhodnutí mění, i když se jedná o jiné skutkové okolnosti), avšak dá se říci, že snížil význam skutkových okolností, o nichž tenkrát rozhodoval. V prvním sporu šlo o politické a odborové otázky, zatímco v případu Olazabal jde o trestní spiknutí a porušení práva a pořádku zastrašovaním a terorem. Soudní dvůr tedy konstatoval, že komunitami právo nezakazuje členskému státu omezit pobyt státnímu příslušníkovi na části jeho území, avšak dotčený členský stát musí prokázat, že takové opatření je ospravedlnitelné z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti vyplývající z individuálního chování dotčené osoby, vzásadě by bylo možné za daných okolností zakázat nebo omezit pobyt na celém státním území a předmětné chování by bylo předmětem trestních nebo jiných opatření i v případě jeho státních příslušníků. Rozhodnutí je však na národním soudu, který všechny výše uvedené aspekty musí posoudit a rozhodnout na jejich základě. Číslo 7-107 ročník XI. EMP. 53 1) OJ 1990 L158. 2) Silliouette International Schmied, C-355/96, [1998], ECR 1-4799. 3) Toto ustanovení uvádí: „V případě škody jiné než zranění osoby způsobené neprovedením nebo špatným provedením služeb zahrnutých v balíčku mohou členské státy umožnit, aby byia náhrada škody smlouvou omezena. Takové omezení nesmí být nerozumné." 4) Toto ustanovení uvádí: „S ohledem na škodu vzniklou spotře- biteli neprovedením smlouvy nebo jejím špatnýn podniknou členské státy potřebné kroky k zajisti zátor a/nebo prodejce nese/nesou odpovědnost, pochybení není způsobeno jejich chybou nebo cl poskytovatele služby..." 5) OJ, English Special Edition 1963-1964, str. 117). 6) Rutili, C 36/75, [1975], ECR 1219. 7) Van Duyn, C 41/74,1974, ECR 1337. 8) Calfa, C-348/96,1999, ECR 1-11. Mgi: Jiří Grygar Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 2001, ve věci C-438/99, předložené podle článku 234 SES Juzgado de lo Social Único Algeciras (Španělsko) ze sporu mezi Maria Luisa Jiménez Melgar proti Ayuntamiento de Los Barrios, týkající se předběžného rozhodnutío výkladu článku 10 bodu 1 směrnice Rady č. 92/85/EHS, ze dne 19. října, o provádění opatření ke zlepšení bezpečností a ochrany zdraví těhotných pracovnic, šestinedělek a kojících pracovnic. V červnu 1998 byla paní Jiménez Melgar zaměstnána obcí jako pomocnice v domácnosti u osamělé důchodkyně na dobu dvaceti hodin týdně. Smlouva, uzavřená původně na dobu tří měsíců, byla dvakrát, naposledy k 2. prosinci 1998, prodloužena. Dne 3. února 1999 byla s paní Jiménez Melgar uzavřena pracovní smlouva na Částečný úvazek o pečování a domácí pomoci dětem, které mely ve školním roce 1998/99 problém s dopravou do školy. Tato smlouva, která rovněž neobsahovala datum ukončení, zanikla 2. května 1999. Dne 3. května podepsala paní Jiménez Melgar Čtvrtou pracovní smlouvu na Částečný úvazek o výkonu služeb jako pomocnice v domácnostech s mnoha dětmi, které měly ve školním roce 1998/1999 potíže zajistit školní péči o své děti předškolního věku a umísťovat je do veřejných škol v obci. Stejně jako předchozí smlouvy, neobsahovala ani tato smlouva žádné datum ukončení. Dne 12. května 1999 všakpaní Jiménez '* držela od obce následující připiš: „Vaše smlouva konci podle v níuvedenýc dne 2. června 1999. Případně Vás však bě né výpovědní lhůty budeme informovat o, prodloužení nebo obnovení smlouvy a V mu personálnímu oddělení sdělte, zda p nem 1999 odpovídající prodloužení net smlouvy podepíšete nebo převezmete výp které' Vám na základě ukončení praco\ přísluší..." Tento připiš měl stejné znění jako př byly paní Jiménez Melgar zasílány již dřrv informována o ukončení třech před smluv. V mezidobí se obec dozvěděla o těhot Jiménez Melgar, přičemž přesná doba toh není ze spisu patrná. Dítě se narodilo 16 Jelikož pracovní smlouva paní Jiménez Mt! la dne 2. června 1999, byl pracovní pom. a obcí k tomuto okamžiku ukončen. Dne 7. června 1999 se uskutečnilo setk; kyní ohledně pokračování v jejím pracovn a to podpisem páté pracovní smlouvy n úvazek o zastupování pracovnic kategorie v domácnosti v období dovolených. Tat' mela nabýt účinnosti dne 3/Června. Paní JS'. však bránila podepsat a poslala obci násl< písemnou stížnost, v níž prohlásila, že její smlouva s obcí nezanikla, neboť jí byla dár diskriminujícím způsobem a došlo k pon základních práv. Proto nelze jednat o pot smlouvy, ale jen o návratu paní Melgar na viště. 54 EMP Číslo 7-10 / Paní Melgar následně podala žalobu proti obci luzgado de lo Social Único Algeciras (Španělsko). ito soud odhlédl - s výhradou možného pozdějšího /ratu k ní - od zkoumání otázky, zda pracovní po- r mezi paní Jiménez Melgar a obcí podle španěl- Jho práva vzhledem k okolnostem případu, ména Časové kontinuitě a stejnému druhu vykoná- íých činností, je třeba posuzovat jako smlouvu na ■ bu neurčitou. Zkoumal však, zda výpověď byla po- ía z důvodu těhotenství žalobkyně a zda tak even- ;lně došlo k diskriminaci na základě pohlaví. jména se zabýval otázkou, zda článek 10 směrni- 92/85 má přímý účinek a jaký má rozsah. základě těchto úvah přerušil Juzgado de lo Social lico Algeciras řízení a předložil Soudnímu dvoru sledující otázky k předběžnému rozhodnutí: 1. Je článek 10 směrnice 92/85/EHS dostatečně jasný, určitý a nepodmíněný,'aby mohl mít přímý účinek? 2. Ukládá článek 10 směrnice povinnost, podle které členské státy musí učinit potřebná opatření, aby zabránily výpovědím (těhotných) pracovnic (šestinedělek a kojících pracovnic) během doby od počátku těhotenství až do konce mateřské dovolené; s výjimkou výjimečných případů, nesouvisejících s jejich stavem, kdy členské státy mohou formou zvláštní výjimečné úpravy stanovit důvody, z nichž lze dát výpověď těhotným pracovnicím, šestinedělkám nebo kojícím pracovnicím a do národního práva včetně obecné úpravy o ukončení pracovních smluv pojmout zvláštní, užší a výslovnou výjimečnou úpravu pro podání výpovědi těhotné ženě, šesti-nedělce nebo kojící pracovnici? 3. Jaké účinky má článek 10 směrnice narozhod-nutí zaměstnavatele neobnovit těhotné ženě pracovní smlouvu za stejných podmínek jako u předchozích smluv? Dotýká se článek 10 směrnice ochrany těhotných pracovnic v rámci Časově omezených smluv a pokud ano, jakým způsobem, podle jakých kritérií a v jakém rozsahu? 4. Vyžaduje směrnice podle Článku 10, že pro podání výpovědi těhotné pracovnici, šestinedělce nebo kojící pracovnici v daném případě musí udělit souhlas příslušný orgán; že lze výpověď těhotné pracovnici, šestinedělce nebo kojící pracovnici dát jen způsobem ve zvláštním řízení, v němž příslušný orgán udělí souhlas s výpovědí zamýšlenou zaměstnavatelem? II. Právní rámec 1. Komunitami právo Směrnice Rady č. 76/207/EHS ze dne 9. února 1976 k uskutečňování zásady rovného zacházení s muži a ženami vzhledem k přístupu k zaměstnám, k odbornému vzdělávání a k pracovnímu vzestupu, jakož i vzhledem k pracovním podmínkám v článku 3 odst. 1 uvádí: aplikace zásady rovného zacházení vyžaduje, že u podmínek přístupu - včetně výběrových kritérií -k zaměstnání na pracovištích - bez ohledu na oblast činnosti nebo hospodářského odvětví - a ke všem stupňům odborné hierarchie nevzniká žádná diskriminace na základě pohlaví." Článek 5 odst. 1 této směrnice zní: aplikace zásady rovného zacházení vzhledem k pracovním podmínkám včetně podmínek propuštění vyžaduje, že mužům a ženám se garantují tytéž podmínky bez diskriminace na základě pohlaví" Směrnice 92/85 sleduje podle bodu č. 15 svého úvodu zejména cíl chránit těhotné pracovnice, šesti-nedělky a kojící pracovnice před nebezpečím, aby nebyly propuštěny na základě svého stavu, neboť tato skutečnost by mohla škodit jejich fyzickému a psychickému zdraví. Článek 10 směrnice 92/85 zní: „Za účelem poskytnutí pracovnicím, ve smyslu Článku 2, výkonu v tomto článku uvedených práv, se ve vztahu k jejich bezpečnosti a ochraně zdraví, stanoví následující: 1.1. Členské státy učiní potřebná opatření k zákazu podání výpovědi pracovnicím ve smyslu Článku 2 během doby odpočátku těhotenství do konce mateřské dovolené; z toho jsou vyňaty výjimečné případy, které nesouvisí s jejich stavem, které jsou podle vnitrostátních právních předpisů afnebo zvyklostí přípustné, přičemž popřípadě musí příslušný orgán udělit svůj souhlas. 2.2. Bude-Jipracovnici ve smyslu Článku 2 během doby uvedené v bodu 1 podaná výpověď, musí zaměstnavatel písemně uvést řádné výpovědní důvody. 3.3. Členské státy učiní potřebná opatření k ochraně pracovnic ve smyslu článku 2 před následky protiprávní výpovědi podle bodu 1." Podle článku 14 odst. 1 směrnice 92/85 byly členské státy povinny přijmout potřebné právní a správní lo7-10/ročník XI. EMP 55