NADĚŽDA SISKOVA VÝVOJ DOKTRÍNY ZÁKLADNÍCH PRÁV V IL'Dlk v SKÉHO SOUDNÍHO DVORA ' kí I \ Relevantní judikatura je velice důležitým a nezasiupiieJnýn zení oprávnění jednotlivce lidskoprávní povahy, jelikož ESD nj kům a je hlavní hybnou silou na poli lidskoprávní ochrany indr ES/EU. 1. VÝVOJ DOKTRÍNY ZÁKLADNÍCH PRÁV V JUDIKATUŘE ESD První zmínky o lidských právech v rámci acquis communau právě v rozhodovací činnosti Evropského soudního dvora v („Lucemburský soud"). Avšak ani v rámci kasuistiky Soudu n noznačný a bez komplikací a samotný tento judiciální orgán ! začátku působil rozpačitě a někdy i protichůdně předtím, ne; vána doktrína lidských práv jako součást obecných zásad právi acquis communautaire. Původně ESD nebyl vůbec nakloněn uznání lidských práv a zách odmítl se zaobírat těmito otázkami a odkázal na přísluš jednotlivých členských států (především Německa, Francie, Ilálie poukázal na to, že konkrétní spory musí být vyřešeny na záklat uznávaných legislativou, akademickou autoritou a judikaturou států.1) K obdobnému závěru dospěl i ve věci Stork a Geitling. Podstata případu Stork2) spočívala v tom, že žalobce uváděl. Ä kladní práva chráněná německým Základním zákonem (zejména člá byla porušena rozhodnutím Vysokého úřadu vydaného na základi Smlouvy ESUO. Soud prohlásil, že Vysoký úřad byl povolán pouze k tomu. ab právo Společenství, nikoliv však národní právo členských států, k č< odpovídající kompetence. Obdobně tomu na základě článku 3 ESUO je soud požadován, aby zajistil, že při interpretaci a aplika bylo dodržováno právo. Soud nemůže rozhodovat o ustanoveních práva, v důsledku čehož Vysoký úřad nemůže zkoumat žalobu ohl šení zásad německého ústavního práva. Analogicky na porušení německého ústavního zákona se odv< iláv 1) Rozhodnutí ESD ve spojených věcech č 7/56 a 3-7/57 Algera a spol SbSD 19^ 2) Rozhodnuti ESD č. 1/58 ve věci Stork v. Vysoký úřad ESUO, SbSD (1951)) " 342 PRA - zejména tvrdili, že rozhodnutím Vysokého úřadu byl po-ímecké ústavy. lu i v tomto případě bylo neměnné v tom smyslu, že „Soud zda národní, dokonce ústavní právo je respektováno. Ne-ani aplikovat národní právo při posouzení legality rozhodnu." ktně odmítavý postoj byl vyvolán mimo jiné i tím, že žalobci | své požadavky o ustanovení vnitrostátního práva, což po- ř i fec[u vylučovalo rozhodovací pravomoc jiného judiciálního ;tátní soud a de facto anticipovalo rozhodnutí ve věci samé. t ně komunitami právo postrádalo odpovídající nástroje t * x práv v ES, jelikož v době projednání těchto kauz scházela • i úrovni jak primárního práva, tak i příslušné sekundární í ak jako speciální úprava v rámci jiných pramenů práva. Ldox se jeví to, že uvedené dlouhotrvající rozpory mezi ju- - 10 dvora a praxí Německého federálního ústavního soudu { ;sgericht) v oblasti lidských práv nevyřešily ani revoluční Costa4) a Simmenthal II.5) Ačkoliv posledně jmenované miezily poměr práva komunitárního k odporujícím normám l io (včetně práva ústavního) a formulovaly zásadu nadřaze- vyřešily otázku ve vztahu k základním právům jednotlivce. ■ s communautaire se pak dostala do rozporu s tou skuteč- J S na rozdíl od ústavního práva členských států odpovídající chyběla. | [iuunt\u. .iv^ré zvolil Soudní dvůr, spočívalo ve vypracování komunitami 1 iy základních práv jako obecné zásady právní, jež zahrnovala také od- í Soudu zrušit každé ustanovení komunitárního práva, které bude od-| .t lidských právům. i ím judikátem, ve kterém Lucemburský soud demonstroval uvedený )t ochrany lidských práv prostřednictvím obecných zásad právních se J pad Stauder v. město Ulm. to kauze označované běžně také jako „kupónové máslo" byl Soudní uccii vypořádat se s otázkou domnělého porušování základních práv i n'/ení o předběžné otázce. i Siauder byl recipientem zlevněného másla poskytovaného příjemcům ich podpor. Distribuce tohoto produktu v členských státech Společen-uskutečňovala v souladu s Rozhodnutím Komise č. 69/71/EHS ze dne %9 metodou tzv. kupónové privatizace. Tento akt Komise obsahoval .i proti zneužití výhod plynoucích z něho ve formě ustanovení č. 4. linu nutí ESD č. 36-38 a 40/59 ve spojených věcech Geitiing v. Vysoký úřad ESUO, SbSD i 12*. ^uik-k ESD č. 6/64 ve věci Costa v. E.N.E.L, SbSD 1964, s. 1251. m J nutí ESD č. 106/77 ve věci Simmenthal II, SbSD, 1978, s. 629. [K 4/2003 343 Uvedená norma zakotvovala povinnost příjemce se prokázat kup hujícím se k příslušné osobě". V německé jazykové mutaci ustan *" tak, že „kupující se prokáže kuponem vystaveným na jeho imt L' Stauder pokládal tento postup, tj. uvedení jeho jména na kuponu ? a tuto skutečnost považoval za porušení svých základních práv' '/ i jména tvrdil, že uvedený akt Společenství je neplatný, pokud obs il požadavek. Stutgartský ) správní soud, který projednával žalobu pana Stau.i rátil na Evropský soudní dvůr s předběžnou otázkou ohledně toho i tečnost, že Rozhodnutí Komise podmiňující prodeji zlevněného m ^\' ním jmen osob využívajících sociální podporu může být považoval telnou s obecnými zásadami platného práva ES. Soudní dvůr nejprve konstatoval, že dohled nad distribucí zlevně . i může být uskutečněn jinak než jmenovitým uvedením příjemce. Mi \| | přednost takovému výkladu, který dosáhne svého cíle a občam >• i způsobí co nejmenší omezení. „Je-li dotčené opatření interpretováno tímto způsobem, neobsaliu,. by bylo způsobilé zpochybnit základní lidská práva, která jsou obsa/em vána - enshrined) v obecných zásadách komunitárního práva Soudním dvorem."7) Z tohoto závěru Soudu je patrné, že když v předchozích kauzách ský soud důsledně popíral existenci v komunitárním právu norem právní povahy a vždy odkazoval na relevantní ustanovení národníhc teď našel způsob, jak interpretovat lidská práva v rámci acquis com taire: tato práva jsou uschována a implicitně obsažena v obecných z; komunitárního práva. Jako takové nepochybně tvoří součást právj Soudní dvůr musí dodržovat při výkladu a provádění zřizovací smlou tenčích článku 164 SES. Rozhodnutí Soudu v případě Stauder vyvolalo otázku, zda obecné právní Společenství se liší od jiných obecných zásad právních. Jinými si je to nová kategorie obecných zásad právních, která obsahuje lidská \ Samotná formulace výroku Soudu by tomu mohla nasvědčovat, avša ších rozsudcích vztahujících se k problematice ochrany základních pr; vynechal slovo Společenství a místo obecné zásady práva SpoleČensl používat formulaci obecné zásady právní. Nicméně otázka zůstala otevřená ohledně toho, jaký je obsah, st;iti sobení tohoto principu, jeho místo v hierarchu právního řádu ES a k jiným pramenům komunitárního práva. Soud se nepřímo vypořádal í problémy v jiných svých kauzách s lidskoprávním prvkem. 6) Rozsudek ESD č. 29/69 ve věci Stauder v. město Ulm, SbSD 1969, s. 419. 7) Bod 7 Rozsudku ve věci Stauder. 344 PRAVN později následovala kauza Internationale Handelsgesellschaft.8) .: se jednalo o to, že v rámci realizace společné zemědělské politiky aiištění kontroly určitých zemědělských komodit byl zaveden systém n předpokládal složení peněžité kauce ze strany vývozce při získání erá zanikala v případě, pokud exportní transakce nebyla uskuteč-iběhu platnosti licence v souladu s článkem 12 nařízení EHS č. 120/ >& namítal, že celý systém je neplatný, jelikož odporuje základním -ávům, zejména zásadě proporcionality. Tím měl na mysli princip 3 ústavního práva, na základě kterého občanům mohou být uloženy ovřonosti, které jsou nutné pro dosažení veřejného zájmu. Německý ud (Verwaltungsgericht) ve Frankfurtu nad Mohanem, který pro-;nto spor, vznesl předběžnou otázku na Soudní dvůr v rámci článku vy ES. Uváděl mimo jiné, že napadený akt sekundárního práva ES -u s německou ústavou a zakládá její porušení, a žádal proto posouti platnosti nařízení č. 120/67 v souladu s právem ES. i rozhodnutí Soud nejdříve již tradičně naprosto zamítl možnost >latnost aktu Společenství byla posuzována prostřednictvím pravidel ího práva: „Odvolání se na právní pravidla a koncepty národního íčely posouzení platnosti opatření přijatých institucemi Společenství mít záporný efekt na jednotu a účinnost práva ES. Platnost těchto lůže být posouzena pouze ve světle komunitárního práva. Ve sku-ávo odvozené ze Smlouvy jako z nezávislého pramene práva ne-é samotné povahy být překonáno pravidly národního práva v jaké-ě, aniž by byl popřen charakter práva ES a aniž by byl zkoumán lad samotného Společenství. Proto platnost komunitárního opatření íčinek na členský stát nemůže být ovlivněn tvrzením, že je v rozporu 'mi právy zakotvenými v ústavě tohoto státu nebo zásadami národní iktury."9) Soud při posouzení platnosti aktu Společenství odmítl vzít v úvahu ost, že byla porušena lidská práva chráněná německou ústavou, k otázce lidských práv v komunitárním aspektu vyjádřil kladně, í, že: „Je třeba zkoumat, zda nebyla porušena nějaká analogická ika Společenství, neboť respektování základních práv tvoří integ-st obecných zásad právních chráněných Soudním dvorem. Ochrana , ačkoliv je inspirována ústavními tradicemi společnými pro Členské být zajištěna v rámci struktury a cílů Společenství. Proto je třeba ětle pochybností, které vyjádřil Verwaltungsgericht (Správní soud), kaucí neporušuje práva základního charakteru, jejichž respektování tjistěno právním řádem Společenství.10) utí č. 11/70 ve věci Internationale Handelsgesellschaft ze dne 17.12.1970, SbSD 1970, zhodnutí. zhodnutí. 2003 345 V tomto rozsudku ESD učinil další významný krok k formo, doktríny lidských práv Společenství. Na rozdíl od předchozí ľ dále ve smyslu vymezení původu těchto zásad. Uvedl totiž <>x že ačkoliv odvozuje platnost svých norem pouze od práva pc inspirován národními ústavními tradicemi společnými pro členském -*" slovy deklaroval ústavní principy vnitrostátních právních řádů " ' zdroj koncepce lidských práv ve Společenství. Rozsudek ve věci Nold11) byl prvním případem, ve kterém se \ zmínil i o jiných zdrojích své inspirace na poli lidských práv. V této kauze se Soudní dvůr zaobíral žalobou na neplatnost i ■ meckým obchodníkem s uhlím. Pan Nold požadoval zejména prol \\ platné rozhodnutí Komise č. 73/94 vydané na základě Smlouvy 1 m vodu porušení jeho základních práv. Na základě tohoto aktu Kmi i k úpravě nových obchodních podmínek ze strany uhelné společnou i [i le, podle nichž každý velkoobchodník musel pro přímý odběr spln p nákupu určitého minimálního množství uhlí (tzv. fixní smlou\\). Nold byl předtím stálým velkoodběratelem této společnosti, *i x, vedení nových pravidel prodeje nemohl těmto požadavkům who\ ^ i i možností pro něho pak byl nákup pouze přes zprostředkovatele. N"a tohoto žalobce považoval sebe za poškozeného pokud se t\'če pori kladních práv - jednak práva rovnocenného práva vlastnického a jedni na provozování ekonomické činnosti a výkonu povolání. Tcnlo svi zdůvodňoval nejen poukazem na ustanovení německé ústavy, ale i c na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod í kovy protokol Č. 1 k této Úmluvě. Soudní dvůr uznal, jak se již dalo předjímat, uvedená práva /a ob sady právní, avšak ne bez omezení, a stanovil jejich určité limity. ', prohlásil: „Jak již Soudní dvůr rozhodl dříve, lidská práva Koří ii součást obecných zásad právních, jejichž dodržování musí zajišťovat. bezpečení těchto práv je soud povinen přihlížet k ústavním tradicím bp pro členské státy, a proto nemůže podporovat opatření, která jsou nes se základními právy uznanými a chráněnými ústavami těchto MáuV Obdobně mezinárodní smlouvy na ochranu lidských práv, na kt členské státy podílejí nebo jsou jejich signatáři, mohou poskytol at vodí delines), kterými je třeba se v rámci komunitárního práva řídv.r) Dále Soudní dvůr vymezuje hranice těchto práv, když uvádí: , ústavní právo všech členských států zajišťuje ochranu vlastnictví a po způsobem je zajištěno i právo na práci, obchodní činnost i w'kon r nicméně takto chráněná práva nejsou považována za absolutní' a ne< a musí být posuzována s přihlédnutím k sociální funkci chráněných | statků a činností. Z uvedeného důvodu jsou práva tohoto druhu c ") Rozsudek č. 4/73 ve věci Nold v Komise, SbSD 1974, s. 491. 12) Bod 13 rozhodnutí Soudu. 346 v\< \vs ■adou omezení, která jsou ve veřejném zájmu. Ukazuje se jako anovit pro tato práva určitá omezení, která jsou ospravedlnitelná i sledovanými Společenstvími, která slouží obecnému zájmu, po-ráva nejsou dotčena ve své podstatě."13) Soud deklaroval dále, že my a komerční příležitosti se ocitají mimo rámec takto chráně-úrovni Společenství. jdikát rozvinul komunitami doktrínu lidských práv hned ve dvou [nak stanovil mantinely oprávnění jednotlivce lidskoprávní po-hou být omezena ve prospěch legitimních cílů Společenství. Ta-snce do lidských práv však nesmí být disproporcionální a neadek-,ak jako se nesmí dotýkat samotné podstaty lidských práv (což je isuistice Štrasburského soudu). Dále Soudní dvůr vymezil nový ;e a nalézání těchto práv, totiž mezinárodní smlouvy o lidských Soud pohlížel na mezinárodní smlouvy i ve věci Rutili.]4) Zde sil, že speciální ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských íních svobod poskytují vodítka (guidelines) pro ochranu základ-rávním řádu Společenství. o to, že italskému státnímu příslušníku zaměstnanému ve Francii sylo nařízeno přemístit se do jiného departementu kvůli jeho ořových aktivitách v Meurthe-et-Moselle. Soud v této souvislosti ívněnost uplatnění ze strany Francie výjimky ze článku 48 SES Ire public. Zejména použil speciálního ustanovení Úmluvy pro ýklad pojmů omezení odůvodněná veřejným pořádkem v případě tou osob na základě článku 48 SES. Soudní dvůr považoval toto >rojev obecného principu obsaženého v článku 8-11 Evropské kých právech a článku 2 Protokolu č. 4, který stanoví, že „žádná ohou být uvalena na výkon těchto práv, kromě těch, která sta-jsou nezbytná v demokratické společnosti", pečnostní klauzule obsažené v Úmluvě a v Protokolu k ní po-jako zdroj inspirace, tentokrát zejména jako vodítko pro výklad tveného ustanovení lidskoprávní povahy v právu ES. ijší rozpracování a již vyhraněnou a ustálenou koncepci lidských ;ovat v rozsudku Soudu ve věci Hauer.15) )oru, který projednával Správní soud ve městě Neustadt, spočí-íní nařízení EHS č. 1162/76 o opatřeních k přizpůsobení vinařství léčného trhu, jež stanovovalo dočasný zákaz vysazení vinné révy. terá zažádala o povolení k pěstování této zemědělské plodiny, se kozena tímto aktem. Uváděla zejména, že napadené nařízení udku. SD č. 36/75 ve věcí Rutiíi v. ministerstvo vnitra /Minister for the Interior/, SbSD ). SD č. 44/79 ve věci Hauer v. Land Rheinland Pfalz, SbSD 1979, s. 3727. 13 347 odporuje článku 12 Německého základního zákona (svoboda tak jako je neslučitelné s článkem 14 Ústavy SRN (právo ví- Kompatibilita uvedeného nařízení EHS s obecnými zásadai klad tohoto aktu ve svetle doktríny lidských práv se staly n o předběžné otázce před Evropským soudním dvorem, na soud obrátil. Ve svém odůvodněním Soud nejprve opakoval svou již trad základní práva patří k obecným zásadám právním, které jsou < Společenství, poukázal na zdroje inspirace a původ těchto prá-společné členským státům a mezinárodní smlouvy o lidských Dále Soud uvedl: „Toto pojetí bylo následně uznáno ve Společném prohlá; Rady a Komise z 5. dubna 1977, které s přihlédnutím k judi dvora odkazuje na práva zaručená na jedné straně ústavám a na druhé straně Úmluvou o ochraně lidských práv a zákís dne 4. listopadu 1950." Takovéto „posvěcení" uvedených zdrojů inspirace lidsb léčné deklaraci institucí a orgánů Společenství a odvolání se n ESD je považováno za „uznání za přímý pramen komunitami neznamená, že „jednotlivá ustanovení EÚLP tvoří součás práva".16) Při posouzení předběžných otázek Soud zkoumal ústavní n ustanovení legislativy a praxi všech, tou dobou devíti, členskýt směru dospěl k názoru, že vzhledem ke společným ústavním ských států a stálé zákonodárné praxi v nejrůznějších obfc o takový druh omezení, který se vyskytuje v ústavních řádech států a je považován ve stejné nebo podobné formě za oprá^ Tím však problém nastolený Správním soudem podle názo čerpán. „Je třeba zkoumat, zda omezení obsažená ve sporné korespondují s cíli Společenství sloužícími obecnému zájmu . vují se zřetelem na sledovaný účel nepřiměřený a neúnosný zá práv vlastníka, jež ohrožuje samotnou podstatu vlastnického Uvedený Judikat vyhranil formulaci doktríny lidských prá Soudní dvůr zejména deklaroval, že žádná opatření ES nem( za legální pokud jsou neslučitelná se základními právy, chrái členských států a mezinárodními smlouvami. Z tohoto závěru Soudu lze vystopovat dva hlavní zdroje i: munitární koncept lidských práv: 1) ústavní tradice členských států, 2) mezinárodní smlouvy na poli lidských práv. Pokud se týče posledně jmenovaného zdroje, lze v case-law ) Betten, L., Grief, U.: EU Law and Human Rights, Longman, London a s. 62. 348 PR pnat vývoj od „vodítek, kterými je třeba se řídit v rámci komu-a" (Nold), až k posílení vlivu Úmluvy a její uznání za „přímý Společenství" (Hauer).17) islosti je nutno uvést, že mezinárodní smlouvy, ze kterých ESD nezují pochopitelně na Evropskou úmluvu o lidských právech, rách Soud nalézal ustanovení lidskoprávní povahy i v Evropské : (ve věci Defrenne v. Sabena)18) a Konvenci 111 Mezinárodní íce stejně tak jako v Paktu o občanských a politických právech 9)' m nelze považovat za vyčerpávající a konečný a lze předpoklá-jde i nadále při hledání prostředků své inspirace vykládat pojem mlouvy extenzívně. Již teď Soud přistupuje k interpretaci tohoto ^se, jelikož tam zařazuje nejen akty, jichž jsou členské státy akty, na kterých se členské státy podílejí. Z této formulace je í nutno, aby členský stát byl skutečně stranou smlouvy; postačí, ú na negociacích nebo jednáních, jež vedly k jejímu uzavření; pis smlouvy nemusí být nutně následován ratifikací. To posky-povídající prostor pro hledání vodítek.20) kládat, že Soud bude Čerpat i z dalších mezinárodních instru-rávní povahy kromě těch, na které se již odvolal ve své judika- je možné anticipovat, že tak bude činit bez ohledu na to, zda se ě závazné a vynutitelné akty anebo deklarace a další akty ob-gy lidských práv. OJE INSPIRACE A POSTAVENÍ ZÁKLADNÍCH PRÁV V CASE-LAW O SOUDNÍHO DVORA ístě chceme po přehledu výše uvedených rozsudků ESD učinit jící závěry. lovažujeme za vhodné odlišit jednotlivé pojmy. V průběhu uvezu se vyskytovaly pojmy jako základní práva, obecné zásady '.antní judikatura ESD. Tyto pojmy nejsou identické, nicméně lěňovány a některými autory jsou používány v totožném vý- yjmem v rámci acquis communautaire je konstantní judikatura íudního dvora, která zahrnuje nejen obecní zásady právní, ale I ' D č. 149/77 ve věci Defrenne v. Sabena, SbSD 1978, s. 1365. D č. 374/87 ve věci Orkem v. Komise, SbSD 1989, s. 3283. f C: The Foundation of European Community Law, Clarendon Press, Oxford, I le, J.: The Sphere in which Member States are Obliged to Comply with the :iples of Law and Community Fundamental Rights Principles, in Legal Issues of egration, 1991, č. 2, s. 23. ■ ^ /2003 349 také formulaci zásady nadřazenosti a přímého účinku, stejně tak i;-další mezery v právu Společenství (např. se vyjadřuje k otázc orgánů ES/EU atd.). Obecné zásady právní tvoří jen jeden z námětů konstantní judil a formují tak pouze část z mnoha dalších souborů kasuistiky Sou Ochrana základních práv je podle názoru Soudu zase jen jednou zásad právních, jež se vyznačuje určitým stupněm specifičnosti a 2. 1 Pojem obecných zásad právních v kontextu case-law Evropského soudního ď Pokud mluvíme o obecných zásadách právních, je nutno uve definice v acquis communautaire chybí. Tento pojem je všeobecni za vágní i v teorii práva, jelikož „má několikerý a vždy více či n význam."22) Nutnost existence obecných zásad právních vůbec je vyvolána ností, že legislativa žádného státu nemůže poskytnout odpověd otázku, která vzniká v rámci aplikace práva, jinými slovy že není dného právního systému předvídat dopředu veškeré problémy a ■ formě výslovného zakotvení všechny možné cesty řešení těchto p Obecné zásady právní proto slouží jako právní prostředek pro v; se spornými otázkami v případech, kdy právní úprava chybí nebo ■ jednoznačnou odpověď. Obecné zásady právní mají nenormativní a normativní význai nenormativním významu se blíží nenormativním obyčejům a sloir jako interpretační pravidlo. Pramenem práva jsou obecné zásady právní jen výjimečně. J aplikace obecných zásad právních jako pramene práva na vnitror lze uvést natural justice a v rámci mezinárodního práva ustanove odstavec 1 písm. c) Statutu mezinárodního soudního dvora v Ha; výslovně dovolává obecných zásad právních uznávaných civiliz-rody23) V intencích acquis communautaire Evropský soudní dvůr využi zásad právních jako „pláštíku pro zahalení nahoty soudní norn > jinými slovy Soud se opírá o tyto principy ve své rozhodovací zacelování mezer v komunitárním právu. Lucemburský soud odvozuje obecné zásady právní ze třech zdrojů: 1) ze samotných zřizovacích smluv (nejen Smlouva ES jako 1 ale i Smlouvy ESUO a EURATOM jako lex specialis), 2) z vnitrostátních právních řádů (zejména z ústavního práv států, ') Knapp, V.: Teorie práva, C.H.Beck, Praha 1995, s. 137. ') Podrobněji viz Knapp, ibid-, s. 137-138. l) Hartley, T., citované dílo, s. 137. 350 PB inárodních smluv, na kterých se členské státy podílejí nebo jichž signatáři. souvislosti je zajímavé, že nejen všechny uvedené zdroje inspirace o vodítka pro Soud, který pod jejich vlivem formuluje obecné zásady q probíhá i opačný proces. Zejména lidská práva jako obecná zásada promítají do některých výše uvedených zdrojů (např. zřizovacích ikže jednosměrný proces se stává dvousměrným, tedy vzájemným, becných zásad právních na komunitami úrovni lze zjednodušeně vy-střednictvím dvou etap nebo stadií: ctivní - když Soud vyčleňuje obecnou zásadu právní z ustanovení vaď smlouvy Společenství, z mezinárodní smlouvy nebo z ústavních z členských států, ktivní - když Soud dochází k závěru a specifickému řešení v konkrét-}řípadě cestou použití obecné zásady právní. r tento proces díky své povaze vyvolává do určité míry asociace práva (zejména subsumpcí), ve skutečnosti jí není, jelikož se jedná f nových pramenů práva. Následný výsledek je takový, že pramenem se nestává zdroj, odkud Soudní dvůr induktivně čerpá, ale deduktivní )udu, totiž obecná zásada právní jako pramen komunitárního práva. >rmuluje a vymezuje rozsah působení těchto zásad a jejich limity uzpůsobuje komunitárním podmínkám. Zároveň s tím Lucemburský lůjčuje obecným zásadám právním vlastnosti norem acquis commu-zejména vlastnosti nadřazenosti a přímého účinku, které se projeví :h konfliktů s ustanoveními vnitrostátního práva. Jedná se o samo-závislý a specifický pramen práva ES. irchii samotného acquis communautaire se obecné zásady právní úrovni pramenů primárního práva. To znamená, že v případě roz- i obecnými zásadami právními a např. sekundární legislativou ES ipjikační přednost. m o jejich výjimečné postavení uvnitř acquis communautaire je dáno podle *. o nřízoru dvěma faktory. Jednak jejich dá se říci „cizím" původem, který ■ :h;í/í vně komunitárního právního systému; je jím tedy právo meziná- ii a vnitrostátní členských států. A za druhé tím, že se stávají podle názoru . i «podmínkou právnosti a zákonnosti" jiných právních aktů ES (zejména ■p základních práv), tedy indikátorem legality dalších pramenů acquis ■n n unautaire. I ji/ bylo poukázáno výše, Soud našel oporu pro nalézání obecných zásad i ícli ve třech zdrojích, včetně zřizovacích smluv. Všeobecně je za takovou II N na úrovni primárního práva, která poskytla právní základ pro formulaci " ých principů, považováno ustanovení článku 288/ex 215 odstavec 2 SES, říká, že „v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Společenství *' adu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států - způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkcí". <1K 4/2003 351 Soud tuto formulaci interpretoval extenzivně a vztáhl obecr* společné právním řádům členských států i na další oblasti ko*ľm ''U' mu. Obdobně široce je vykládáno i ustanovení článku 220/ex 164 a i" ex 175 odstavec 2 SES, kdy „provádění této Smlouvy1', nebo „nrax, p" se jejího provádění" je interpretováno tak, že zahrnuje i obecné zá\ Pokud mluvíme o zdrojích inspirace pro ESD v rámci nalézái ■ zásad právních na vnitrostátní úrovni, je nutno uvést, že nenínezNn aby konkrétní princip byl přímo obsažen v ústavním právu všeťi i států (ačkoliv ve většině případů tomu tak je, zvlášť pokud se jedu zásady); „postačí když je obecně akceptován právními řády nebo s trendy v členských státech, tedy se dá říci, že národní právní s^> rozvíjeny směrem k ní".25) Soud vychází z toho, že pokud základní právo neodporuje cílů i s ství a nebrání v realizaci komunitárních politik, může být prohlásí, n* nou zásadu právní i v případě, že je ústavně chráněna jen v nekula nebo dokonce v jednom z nich. Názorná ilustrace může být posb i n pádě Grogan,26) kdy Soud se zaobíral otázkou, zda k takové / i i právo na život nenarozeného dítěte v intencích článku 40 odsta\^ * ústavy. Jinými slovy pokud se jedná o požadavek obecnosti, zdaleka se i ■ příslušná ústavní praxe plošně všech Členských států. Nejvýstižněji přístup Soudu k otázce meritorního obsahu koní* n právní vystihl generální advokát Lagrange, který uvedl, že „Soud l -i dého státu taková řešení, která s ohledem na cíle (zřizovací) Smlouvj být nejlepší".27) Tento poznatek má zvláštní význam s ohledem na to, že ES/ EU se r v podstatě v procesu permanentního rozšiřování a extenzivního rt předpokládá mimo jiné přijetí nových členských států odlišných právn kultur a tradic. Stejně tak signifikantní je i ta skutečnost, že existence určitého o právního principu v ústavě jednotlivého členského státu sama o sol kláda automaticky nárok na použití této zásady na komunitami úrovr tato zásada nezíská komunitami rozměr v rozhodovací činnosti Evr soudního dvora. Takto vyabstrahovane obecné zásady právní se slaví statným pramenem práva v kontextu acquis communautaire. Obdobně to platí i v případech inspirace mezinárodními smlouv; pramenem se stávají nikoli příslušné ustanovení smlouvy (ta i nadák normou mezinárodního práva, tedy jiného právního systému), ale ft ') Hartly, cit. dílo, s. 138. ') Rozhodnutí ESD č. 159/90 ve věcí Společnost pro ochranu nenarozených dělí Grogan a další, SbSD 1991, s. 1-4685. ') Viz Rozsudek ESD č. 14/61 ve věci Hoogovens v. High Authority, SbSD 1962. 25 352 PK A vr ■ti" zásad, které slouží jako „vodítka" v konstantní judikatuře Evrop-3ního dvora. PRÁVA JAKO OBECNÁ ZÁSADA PRÁVNÍ NA ZÁKLADĚ JUDIKATURY bylo poukázáno výše, Evropský soudní dvůr vypracoval doktrínu oráv jako součást obecných zásad právních. Uvedená práva tvoří [ a samostatný postulát v rámci těchto principů, jelikož přístup ídským právům je poněkud jiný než k jiným obecným zásadám íý status lidských práv v kasuistice Soudu vedl v doktríně dokonce íe lidská práva tvoří svou „vlastní jasnou kategorii"28) v rámci obec- [ právních. é straně je naprosto zřejmé, že přestože v případě základních práv i epochybně o princip sui generis, vztah k ochraně práv jednotlivce , ho názoru mají i další obecné zásady právní nalezené a deklarované vorem. Ty napomáhají prosazování základních práv a některé z nich r ;e objevit i v katalozích lidských práv jako samostatná práva. r například zásada právní jistoty (včetně zachování nabytých práv [ho očekávání), zásada proporcionality, zásada rovnosti a zákazu i se, zásada subsidiarity, právo na dobrou správu (včetně práva na ■ , právo být slyšen (jako součást procesních zásad).29) poukázat, že jasné vymezení zásady základních práv, jak to stanovil | léně postrádá pevné základy pro odlišení v rámci tohoto specific- l lene práva ES a je někdy těžko rozpoznat, kdy se jedná skutečně nv" princip právní, a kdy se jedná o součást postulátu ochrany lidských t | ičnč pouze a výslovně ochrana základních práv jako jedna z těchto ;ch zásad právních - jak je to patrno z judikatury ESD - tvoří specifický ! i práva, který je „podmínkou právnosti a zákonnosti jiných aktů Spo- j ví" (podrobněji viz dále). i zásada má v kasuistice Soudu své zvláštní a výlučné projevy, poněkud | než u jiných obecných principů právních, které jsou manifestovány í inspiračních zdrojích, okruhu působení a vztahu Soudního dvora k vy- ' jejích limitů. \ )je odkud Soud čerpá v případě lidských práv jsou pozměněny ve srov- | ostatními zásadami právními, jelikož při komparaci s posledně jmeno- zde schází inspirace ve formě zřizovacích smluv, poněvadž původní ten. L., Grief, N.: EU Law and Human Rights, Longman, London and New York, 1998, v ;i i f 1, D.A.O., Lane, R.C: Üvod do práva Evropského společenství, M&M, Praha, 1993, ÍK ^ 2003 353 I,„ smlouvy reference na základě práva, jako obecnou zásadu postrádaly. Naopak do zřizovacích smluv v jejich novelizov u -'Vfl1" '*W stala ustanovení, kterým poskytla právní základy relevantní u-11 * ■ ského soudního dvora. Zůstávají však 1) ústavní tradice člen '-'í ' *:-" mezinárodní smlouvy, což je pojem, který je vykládán pro tvú- *"' ' živně. Kromě těchto jednoznačných zdrojů tvůrčího vnuknuti n '£ hokrát poukázal sám Soud a na které se hodně odvolává i í i" v případě lidských práv se podle našeho názoru rýsuje i další w',„" totiž kasuistika Soudu pro lidská práva, která podává internu«'! a Protokolu k ní, a tím de facto dotváří obsah a náplň jednotím li tohoto „živoucího" instrumentu Rady Evropy. V této souvislí w, zdůraznit, že přestože na judikaturu Štrasburského soudu jako i i respektovaný Společenstvím již poukázala i Charta základních rv t\ preambuli, vztahy mezi Lucemburským a Štrasburským soudem n i pretace jednotlivých pojmů zůstávají i nadále nikoli bezproblé i ,i\ rých ohledech, a právě v této oblasti lze postřehnout někdy odlitu strany těchto dvou evropských judiciálních těles. Tento fakt ] ,. i tom, že jako pravidlo by mělo platit, že ESD má běžně přihl / i zdroji a využívat poznatky Soudu pro lidská práva a jeho interpr« vodítka ve své rozhodovací činnosti. 4. JUDIKATURA LUCEMBURSKÉHO SOUDU A ŠTRASBURSKÉHO SOI PORY NEBO VZÁJEMNÉ DOPLŇOVÁNÍ? Přístup Lucemburského soudu ke kasuistice Soudu pro lidská pí trny zejména z níže uvedených judikátů: Ve věci National Panasonic31) byla zkoumána oprávněnost jed níků instituce ES v relaci na lidská práva. Zejména se jednalo o to,; Evropské komise se neohlášené dostavili do prostor této obchodní s za účelem kontroly účetních knih. National Panasonic namítal, že c rušení práva na respektování rodinného a soukromého života, obyc pondence v intencích odstavce 1 či. 8 Evropské úmluvy o lidských p podle názoru žalobce platí mutatis mutandis i ve vztahu k osobám pí Evropský soudní dvůr nepřijal tento argument s ohledem na spei Společenství. Namísto toho se soustředil na salvatorní klausuli obsa/.1' v ustanovení odstavce 2 téhož článku Úmluvy. Formulace tohoto ustari«». jež dovoluje zásah do uvedeného práva pouze v zájmu národní a veřcjík1*. pečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a /11 ■ nosti, ochrany zdraví nebo morálky anebo práv a svobod jiných, u/pr» 30) Hartíy, cit. dílo, s. 141-149; Betten,, cit. dílo, s. 56-68; Usher, J.A.: General proii EC Law, Longsman, London and New York, 1998, s. 5-12; Šejvl, M.: Evropské >>poK a lidská práva, Právník 1996, číslo 1041, s. 882-891. 31) Rozsudek ESD č. 136/79 National Panasonic v. Commission, SbSD 1980, s. 2033 354 PRÁVNIK •i tím podmínkám. Pravomoc Komise uskutečnit vyšetřování *'J * ho oznámení byla ospravedlněna podle názoru Evropského nutností předejít zkreslení hospodářské soutěže a porušení mu jednotlivých podniků a spotřebitelů. rčitá oprávnění lidskoprávní povahy Soud upřel osobám právnic-dech Hoechst a Orkema, a to bez ohledu na úpravu ochrany práv : ústavním právu jednotlivých členských států. f Hoechst v. Komise32) byla ze strany žalobce uplatněna námitka i ggjjf práva na domovní svobodu taktéž na základě článku 8 odst. t mluvy o ochraně lidských práv. Komise zahájila šetření v souladu l ■ informacemi, které zakládaly podezření, že mezi producenty thylenu došlo k dohodě nebo k jednání ve vzájemné shodě co É [ cen a kvót těchto komodit. Jelikož úředníkům Komise bylo ze f 5U0, aby vstoupili do provozních místností uvedené společnosti íutný radikální zásah ve formě soudního příkazu, považovala [ lednání uvedené firmy za průtahy, jež jsou v rozporu s komuni- i * -a (zejména porušení nařízení číslo 17/62 EHS) a uložila svým úhrnnou pokutu ve výši 55 tis. ECU. ř dnutí Komise bylo napadnuto žalobou na základě či. 230/ex 173 S vy ES. rvodnění svého rozsudku uvedl, že ačkoliv existence práva na I Dst obydlí v právním řádu Společenství musí být uznána jako ;ný pro právo všech členských států pokud se týče soukromého ich osob, toto právo se nevztahuje na podniky, jelikož existují úné rozdíly mezi členskými státy ohledně povahy a stupně mích místností před zásahem orgánu veřejné moci.33) Nic jiného ani z článku 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, na ho má každý právo na respektování svého soukromého a rodin-jbydlí a korespondence. Oblast ochrany tohoto článku se vzta-í svobodu lidí, a proto ji nelze rozšiřovat na prostor pro obchodní nutno poznamenat, že v tomto ohledu neexistuje ani judikatura ' oudu pro lidská práva.34) f oud uvedl, že právní řády členských států spojují zásahy orgánů j _Mié moci do oblasti soukromých aktivit každé osoby, ať již fyzické nebo i ; lickč, se zákonným zmocněním a tím, že zásah lz;e ospravedlnit jen na ( -i dč zákonných důvodů, a tedy tyto právní řády poskytují (ačkoliv v růz- ■ *. ■ formách) ochranu před svévolným a nepřiměřeným zásahem. Nutnost ' » c ochrany musí být uznána jako obecná zásada komunitárního práva, f ■ ito smyslu je nutno poukázat, že Soud již stanovil, že má pravomoc určit, ; i wudek ESD ve spojených věcech č. 46/87 a 227/88 Hoechst v. Komise, SbSD 1989, s. 2859. 1 'd 17 rozsudku, "d IK rozsudku. \ _______ j NIK $/2003 355 I 1 zda vyšetřovací oprávnění přijaté Komisí na základě Srnlouv kračuje meze práva.35) Dále Soud poukázal na to, že právo na výkon pravomocí sv včetně vstupu do firemních prostor, slouží k udržení soutěžnflic pro zabránění narušení hospodářské soutěže.36) Naprosto odlišný názor na aplikaci článku 8 odst. 1 Evroi ochranu lidských práv zastával Evropský soud pro lidská prt mietz.37) V této kause Štrasburský soud dospěl k závěru, že doi kanceláře právníka (advokáta) při nepřítomnosti nezávislého dotýká profesního tajemství. Podle názoru Soudu rešpektov; života zahrnuje do určité míry i právo navazovat a rozvíjet \ lidskými bytostmi. Není tedy důvod, proč by takto pojímaný mého života měl vylučovat aktivity profesionálního a podnikat teru od té doby, co v průběhu svého pracovního života vět: znamnou, ne-li největší příležitost pro rozvíjení vztahů s o Tento názor byl doplněn argumentem, že „není vždy možn zda individuální aktivity tvoří součást profesního či podnikř anebo ne". Kromě toho Štrasburský soud stanovil, že odmítnutí ochram odst. 1 Úmluvy na základě opatření, jež bylo předmětem stížn< k profesním aktivitám, jak navrhovala vláda stěžovatele, inůí nému zacházení, k tomu, že taková ochrana zůstane bezcenná profesní a neprofesní aktivity jsou natolik promíchané, že n prostředek rozlišení mezi nimi". Dále se Soud pro lidská práva zaobíral jednotlivými jazykc slova domov, zejména poukázal na to, že německá verze tohot prostory společnosti (provozní prostory), na rozdíl od francou který má širší význam a může být rozšířen i na profesní kance dále usuzoval, že činnosti vztahující se k povolání nebo k podni prováděny ze soukromého sídla (rezidence) osoby, stejně ta které přímo s nimi nesouvisí, mohou být uskutečněny z kane vozních prostor. Proto úzká interpretace slov domov a domicil může zvýšit ri v zacházení, stejně tak jako úzká interpretace pojmu soukrom V zobecněné podobě Soud pro lidská práva navázal na své nutí ve věci Marckx38) a stanovil, že výklady slov soukromý ži\ zahrnují profesní a podnikatelské činnosti nebo provozní prosť ladu s podstatným cílem a účelem článku 8 Úmluvy, zejména * livce před svévolným zásahem orgánu veřejné moci". ') Bod 19 uvedeného rozsudku. ') Bod 25-27 rozsudku. ') Rozhodnutí ESLP ve věci Niemietz, ECHR /1992/, Serie A, vol. 251 - B. !) Rozsudek ESLP ve věcí Marckx v. Belgie, ECHR /l 979/, Series A, No. ■ 356 "u ■dad podle názoru Soudu pro lidská práva v žádném případě ivat smluvní strany, kterým zůstane jejich oprávnění zasahovat • Im lených odstavcem 2 či. 8; toto oprávnění však bude dalekosáh- decb, jež zahrnují profesní nebo podnikatelské aktivity. řístupu dvou evropských judiciálních těles k výkladu pojmu práva soukromého života a. jeho mezí je diametrálně odlišný a jak je íchto dvou judikátů, jedná se zejména o teleologickou interpretaci, M k účelům, jichž má být dosaženo při aplikaci tohoto práva. V pří- .mburského soudu jednoznačně převažují zájmy ochrany hospodář- e které by bez realizace určitých intervencí a zásahů komunitárních ží byly dosažitelné, a proto i ustanovení zajištující takovou ochranu , prostředí by ztratila svůj smysl. rozsudek ESD ve věci Hoechst deklaruje ochranu jednotlivce před , nebo nepřiměřeným zásahem orgánu veřejné moci jako součást sady právní komunitárního práva, ve skutečnosti znamená, jak se mkazuje v jurisprudenci, „nebezpečí poklesu pod úroveň požadavku iÚLP"39) rezmeme v úvahu tu skutečnost, že v případě Evropské úmluvy se inimální standard ochrany lidských práv, je jasné, že ani specifické :enství nesmí převážit nad náležitým dodržováním tohoto stěžejního :íoevropského katalogu lidských práv. Je však nutno poukázat, že soudní dvůr přijal toto rozhodnutí, aniž by měl k dispozici relevantní cmdu pro lidská práva. ě na absenci příslušné kasuistiky Štrasburského soudu poukázal řípadě Orkem,40) kdy doslova uvedl: „Musí být poznamenáno, že ílánku Úmluvy, ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ují tomu, že by podporovaly právo nepodávat důkazy proti vlastní ! tomto případě Soud přihlížel přednostně k účelům Společenství na mího práva a dospěl k závěrům, které redukují působení článku 6 >rávo na spravedlivý proces včetně ochrany před sebeobviňováním) )Soby fyzické, nikoliv však právnické. V této kauze se žalobce mimo bal práva nepodávat důkazy proti vlastní osobě v průběhu vyšetřo-íého Evropskou komisí v rámci porušení pravidel hospodářské sou- icquis Rady Evropy (jak Úmluva samotná, tak i case-law Soudu pro va) neposkytlo uspokojivá řešení a postačující vodítka, obrátil se tradičnímu zdroji své inspirace, tedy vnitrostátnímu (ústavnímu) i, R.: Confussion and Conflict? Diverging Interpretations of the European Conven-iuman Rights in Strasbourg and Luxembourg, in: The Dynamics of the Protection of Rights in Europe. Essays in Honor of Henry G. Schermers. íutí ESD č. 374/87 ve věci Orkem, SbSD 1989, s. 3283. rozsudku. ■/2003 357 právu Členských států: „V obecné rovině poskytují právní řádv právo nepodávat důkazy proti vlastní osobě jen osobám fvzic řízení. Srovnávací rozbor vnitrostátních právních řádů pVot< existenci takových zásad společných pro právní řády členskvcr může spoléhat osoba ve vztahu k „porušení soutěžního práva' Naproti tomu Evropský soud pro lidská práva měl za to, žl slovné porušení článku 6 odst 1 Evropské úmluvy v případe uvedl: „Zvláštní rysy celního práva nemohou ospravedlnit por hokoliv obžalovaného z trestního činu v rámci autonomního \ výrazu uvedeného v článku 6 zůstat mlčet a nepřispívat k sehe Po vyhlášení tohoto rozsudku se dostala předchozí judikau soudního dvora do rozporu s case-law Štrasburského soudu. V této souvislosti vzniká otázka, do jaké míry se cítí být KS] tikou Soudu pro lidská práva v těch případech, které se dotyk cílů Společenství, jako například ochrana hospodářské sout právo, ve kterých komunitami orgány vykonávají vyšetřovací pj žívají investigativní metody pro zajištění řádného fungování je níno trhu? Uvedená předchozí praxe svědčila o tom, že v případech pc převažovala úvaha in dubio pro integratione, jinými slovy Luc upřednostňoval společné cíle Společenství před soukromým tlivce. V jednom judikátu z roku 1983 Lucemburský soud dokon článek 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) se nevztáhl vyplývající ze soutěžního práva, jelikož Komise nemůže být tribunál ve smyslu tohoto ustanovení.45) Avšak poslední vývoj v rozhodovací činnosti ESD naznačuj dence ve směru akceptace pozice Štrasburského soudu. Svě< příkladů. Poprvé Lucemburský soud výslovně odkázal na judikaturu S práva ve věci P. v. S. a Cornwall County Council.46) Tento případ se týkal propuštění ze zaměstnání transsexual plývajícího ze změny pohlaví dotčené osoby. Soudní dvůr expre své rozhodnutí o závěry Soudu pro lidská práva v kauze Rees,4 uvedl: „Evropský soud pro lidská práva stanovil, že pojem tram používán ve vztahu k tomu, kdo ačkoliv patří fyzicky k jednomi 42) Bod 29 rozsudku. 43) Rozsudek ESLP ve věci Funke, ECHR /1993/, Series A, vol. 256 - A. **) Bod 44 uvedeného rozsudku. 45) Viz Rozsudek ECD ve spojených věcech číslo 100-103/80 SA, Musique Dif aí. v. Komise, SbSD 1983, s. 1825. **) Rozsudek ESD č. 13/94 ve věci P. v S a Cornwall County Council, SbSĽ 47) Rozsudek ESLP z 17.října 1986 ve věci Rees v Velká Británie, EG A, No. 106. 358 Sííífi že patří k jinému pohlaví a často se snaží dosáhnout více iplné identity cestou lékařské léčby a chirurgických zákroků vání svých fyzických charakteristických znaků své psycholo- Xranssexuálové, kteří byli operováni tímto způsobem, tvoří ná- ?e definovanou a rozpoznatelnou skupinu v souladu s rozhodnutím afinice Štrasburského soudu vyvodil Lucemburský soud závěr, že ,j0 76/207 EHS, jež svou podstatou je vyjádřením principu rovnosti oblasti, který je jedním ze základních obecných zásad právních ího práva, je použitelná i ve vztahu k diskriminaci vyplývající z dů-f pohlaví dotčené osoby. * prohlásil, že propuštění transsexuála ze zaměstnám zakládá po-sktování důstojnosti a svobody, na které tyto osoby mají právo, d je povinen chránit, a je v rozporu s článkem 5 odst. 1 uvedené Soud Společenství použil jako vodítko case-law ELSP pro vyře-:auz i v dalších případech. | v judikátu Criminal Proceedings v. X48) z roku 1996 Soud čerpal Soudu pro lidská práva ve věci Kokkinakis a SW v. Velká Británie. g Familiapress z roku 199749) se nechal inspirovat rozhodnutím ho soudu ve věci Lentia,50) a v případě Grant51) z roku 1998 zase zsudek Rees,52) stejně tak jako se zaměřil i na rozhodnutí ESLP ve ucemburského soudu ve zmiňovaném případu Grant je zvlášť za- :oliv Soudní dvůr přihlížel k case-law Štrasburského soudu, neak- bezvýhradně. Uvedl, že článek 12 Úmluvy (právo na uzavření .tví) je použitelný pouze na tradiční manželství uzavírané mezi osobami ío biologického pohlaví. Sny přehled nastíněných kauz svědčí o tom, že ESD uskutečnil vý-í pokrok směrem k uznání závaznosti nejen Úmluvy, ale i příslušné uiy Štrasburského soudu. Je to zvlášť signifikantní s ohledem na to, uci lze sledovat od úplného odmítání Soudu se zaobírat kauzami s lid-vním prvkem až po uznání rozhodovací praxe ESLP. atím se nejedná o formální závaznost, nicméně Soudní dvůr, stejně jako stiluce Společenství, deklaroval mnohokrát svou vázanost těmito zdroji, ío zdůraznit, že řízení se Evropského soudního dvora judikaturou iuilck ESD č. 129/95 ve věci Criminal Proceedings v. X, SbSD 1996, s. 1-6609. ludck ESD č. 368/95 ve věci Familiapress, SbSD 1997, 1-3689. judcK ESLP ve věci Informationsverein Lentia a spol. v. Rakousko, ECHR /1993/, Serie !o ?76. irxlnutí ESD č. 249/96 ve věci Grant, SbSD 1998, s. 1-621. ■"tick. ESPL ve věci Rees, ECHR /1986/, Series A, No. 106. ÍK 4 2003 359 íl." Soudu pro lidská práva vyplývá z ducha Úmluvy, která ner v matickým instrumentem, ale naopak stále se rozvíjejícím ' **•&*. dotvářen právě kazuistikou ESLP. ' ' 11, ^ n i» Pokud se týče práv vyplývající z Evropské úmluvy, apb Soudním dvorem ve formě obecné zásady právní se stala » dentem, v případě závazné interpretace ESLP se nejedná vž Jako pravidlo platí, že Lucemburský soud běžně čerpá z ju< ■ ■ íidská práva jako ze zdroje své inspirace, každopádně a ■ í zkoumá, zda existují relevantní rozsudky Štrasburského s< " í být použity jako vodítka pro vlastní rozhodovací činnost na Z hlediska využití závěrů Štrasburského soudu Soudnu i statovat, že rozdílná interpretace se vyskytuje pouze v určit ' l například soutěžní a celní právo, kdy Soudní dvůr zpočř argumentaci lidských práv a podával restriktivní výklad ve ■ { a zajištění výkonnosti společných politik ES. Poslední jud ského soudu nicméně nasvědčuje tomu, že Evropský soud zachovat stejnou linii s ESLP a „nevybočovat z řady", poki ! ního standardu lidských práv obsaženého v acquis Úmluv * zcela dopředu vyloučit odlišnou interpretaci nelze, jelikož - uzpůsobuje acquis Úmluvy komunitárním podmínkám a n, ! z formálního hlediska vázán. ' Nejefektivnější a z právního hlediska i „nejčistší" česť f případným odlišnostem ve výkladu Úmluvy a eventuelním; I túře obou evropských soudních institucí je formální přistc společenství k Úmluvě. Avšak tento krok není jednoduclr j kou vůli všech zúčastněných stran a bude nutně narážet i j které vyplývají ze skutečností, že formální přistoupení zn Společenství štrasburskému kontrolnímu mechanismu se vší » V této souvislosti a pro zajištění jednotné aplikace lidskýcn pidV uviu]*.^ standardu se v doktríně nabízely i další z našeho hlediska méně vhodní .Ľ * nativy včetně „možné cirkulace soudců mezi Lucemburkem a Šírasfci n.' a naopak".53) Jednotná aplikace je nutná podle našeho názoru také s ohledem ne u „ • Lucemburský soud se již zapsal také jako významný přispívatel k apl praxi Úmluvy. Zejména s poukazem na článek 8 Konvence a s ohled." ústavní tradice společné členským státům deklaroval, že k základním p *, chráněným komunitárním právním řádem patří i právo jednotlivce na ía v ohledně jeho zdravotního stavu (s určitými omezeními).54) Jelikož Luct mi'- 53) Spielmann, D.: Human Rights Case-law in the Strasbourg and Luxembourg ( ou ■ flicts, Inconsistencies and Complementarities, in: Alston, P. and others: EU and ii Rights, Oxford University Press, Oxford 1999, s. 780. 54) Rozsudek ESD č. 404/92 ve věci X v. EC Commission, SbSD 1994, s. 1-4737, obd Rozsudek ESD ve spojených případech T 121/89 a T-13/90 SbSD 1992, s. 11-2195. 360 PRÁVNI\ ' i L ice rozhoduje o kauzách s lidskoprávním prvkem, lze oče- ii * narůstat i nadále jeho průkopnické snahy v oblasti interpre- i" i ustanovení Konvence, a tím může tento judiciální orgán 1 i facto zvedat laťku minimálního standardu práv chráněného UDIKATUROU ESD NA POLI LIDSKÝCH PRÁV A PRAXÍ ÚSTAV-LENSKÝCH STÁTŮ. „KRONIKA SOLANGE" ě jednou k ústavnímu právu členských států jako prvotnímu ^ývoj vztahů mezi Evropským soudním dvorem a praxí ústav-kých států byl obzvlášť dramatický, a proto zasluhuje patřič-fás v této souvislosti bude zajímat hlavně otázka, do jaké míry mských států ovlivňuje komunitami právní řád a popřípadě lovy zda dochází k interaktivnímu působení mezi nimi, což ochrany lidských práv. edli dříve, princip ochrany lidských práv má poněkud odlišné íatuře Lucemburského soudu. Podle názoru zahraniční dok- í národního práva pravděpodobně více ovlivňují case-law než je tomu v případě jiných obecných zásad právních.55) SD mnohokrát deklaroval, že poskytuje ochranu těchto práv struktury a cílů Společenství", což v praxi znamená určité [ těchto práv s ohledem na komunitami podmínky. Jinými i práva jsou Společenství vázána svým konceptem lidských čnost a také to, že lidská práva nepatřila k původním politi- í, jež vznikla primárně jako ekonomická seskupení zřízená za určitých společných cüu v rámci výtvorem a fungování spo~ , ltl. . h„._ j.dnotného vnitřního trhu, vedlo právě ve sféře základních práv u.» ihotrvajícím konfliktům mezi ES a některými členskými státy, které se , i Ľni zvlášť vysokou úrovní rozpracování a ochrany práv jednotlivce. \ ■ ju souvislosti je nutno zmínit především Spolkovou republiku Německo, ■ pí ■ /ní úprava, zejména v rámci Základního zákona, představuje podle >jm ■ rávní vědy „maximální standard ochrany lidských práv".56) Nicméně U -iáty, jejichž ústavní zakotvení lidských práv se dostalo do rozporu .» ii* ■ zeními komunitárního práva, poskytly živnou půdu pro rozhodovací 1 m BSD (např. Itálie, Francie, Belgie). Avšak pouze Německo vyvolalo .-. i imné podněty, že je dokonce přímo spojováno s nutností formulovat i. |\ lidských práv; zejména „vypracování výslovné doktríny základních • h o inspirováno přáním přesvědčit německé soudy akceptovat nadřaze- i ey, T.C.: The Foundations of European Community Law, Clarendon Press, Oxford, ;. 143. id, R.: 50 let Německého ústavního soudu, Evropské právo, 2001, č. 12, s. 8. -'1.4/2003 361 nost komunitárního práva dokonce v případě uváděných kori nimi základních práv v Základním zákoně".57) Zda tomu (ak < posoudit z následujících kauz. Již dříve námi zmiňovaný případ Internationale Hande ukončení preliminárního řízení před Lucemburským soude zvláštní dohru na německé vnitrostátní úrovni. Správní soud rieht) se totiž neomezil pouze na prejudiciální řízení před Evr dvorem, ale vznesl také předběžnou otázku podobného zn ustavní soud. Německý ústavní soud, který již měl k dispozici rozsudek soudu, nejdříve akceptoval názor Soudu Společenství ohledn nitární právo vytváří nezávislý právní řád, který vyplývá za mene. Zároveň s tím Ústavní soud prohlásil, že ačkoliv nei o platnosti a jiných záležitostech pravidel práva ES, může n takové pravidlo v Německu za neaplikovatelné, pokud byla p práva. Ústavní soud se opřel o to, že jeho úkolem je chrán německých občanů, jak jsou zaručena Ústavou, a žádný souc povinností zbavit. Ačkoliv německý orgán kontroly ústavnosti hned v úvodu ní konstatoval nutnost vyjasnění vztahu mezi sekundární koi tivou a vnitrostátním ústavním právem, ve skutečnosti k tomi Přestože nezasáhl přímo do otázky platnosti samotného kon nicméně zpochybnil jeho aplikaci na území SRN. Uvedl, 2 zkoumat slučitelnost sekundárního komunitárního práva se z dokud proces integrace nedosáhne takové úrovně, že právo S kodifikovaný katalog základních práv, jejichž podstatu spe značně stanoví jako podstatu ústavy. Dále si Ústavní soud v; přezkoumávat akty komunitárního práva z hlediska dodrž' práv, dokud Společenství budou postrádat demokratický f přímo na základě všeobecného volebního práva, kterému bu< orgány Společenství plně odpovědny. K tomu dodal, že práv být zaručena pouze rozhodnutími Evropského soudního dvo Toto rozhodnutí německého ústavního soudu, známé ta1 Solange I, vyvolalo reálné nebezpečí pro uspokojivé zajištěr munitárních politik a ohrozilo samotnou evropskou integra ního charakteru, ve které acquis communautaire hraje stěže notné aplikace a uniformního výkladu komunitárních právní členských státech bez výjimek, právo ES postrádá svůj smys 57) Hartley, T.C.: "The Foundations of European Community Law, Clan 1994, s. 143. 58) Internationale Handelsgessellschaft mbH v. Einrühr - und Vorratsste Futtermittel, BvL 52/71, B Verf Ge 271 (274), obdobne viz Internati schaff (1974) 2 CMLR 540. 362 PR^ tvní soud částečně zmírnil svůj postoj v červenci roku 1979, hodnutí ve věcí Steinike59) se vyjádřil, do jaké míry se cítí být • ějším názorem ve věci Solange L Je nutno uvést, že tomuto ucházely významné iniciativy Evropského parlamentu, Rady zující jejich odhodlám respektovat lidská práva, stejně tak jako první volby do Evropského parlamentu. V tomto případě ředí, že nemůže prohlásit za neaplikovatelné normy primárního , nechal otevřenou otázku, do jaké míry ve světle nového vývoje Ly vyjádřené v kauze Solange I ve vztahu k normám „odvoze- riho práva Společenství". namnou a radikální změnu v přístupu k této otázce ze strany avního soudu lze spatřovat teprve v rozhodnutí ve věci Solange ,0) kdy Soud v podstatě zvrátil své dosavadní stanovisko. De-e od té doby, co Evropská společenství a zejména judikatura i i v obecné rovině zajišťují účinnou ochranu základních práv, , i ř soud nadále rozhodovat o aplikaci sekundárního práva ES, , ude přezkoumávat tuto legislativu z hlediska její slučitelnosti se dadních práv stanovených v německé ústavě. V odůvodnění i stanoviska Soud zohlednil nejen vypracování koncepce lid-1 ozené ze společných ústavních tradic členských států a mezi-v v kazuistice Evropského soudního dvora, ale poukázal i na traci Evropského parlamentu, Rady a Komise z 5. dubna 1997, ekt k lidským právům.61) i se opíraly o skutečnost, že úroveň ochrany lidských práv nství nelze považovat za neměnnou, a že Soud se vzdává svého um, dokud úroveň ochrany v intencích komunitárního práva úroveň chráněnou národními právními řády. lnutí ve věci Maastricht,62) přijaté Spolkovým ústavním součte, v říjnu 1993, korigovalo závěry z rozsudku ve věci Solange e považovat za zklamání, jelikož ve svých důsledcích znamená ochrany základních lidských práv (znovuobnovení základních a národní úrovni) a posílení obecné kompetence ústavního ění svobod v rámci základního zákona".63) vní soud v tomto rozhodnutí hovoří o svém kooperativním ikému soudnímu dvoru, nicméně si vyhrazuje právo vykonávat kundárního komunitárního práva na teritoriu SRN a dokonce 'einling v. Bundesamt für Ernährung und Forwirschaft, (1980) 2, CMLR 531. lelsgessellschaft, BvL 197/83, 73 Verf Ge 339 /1987/ nebo W. H. (1987) 3 on of the European Parlament, The Council and the Commission, Official 1, 27.4.1977. Brunner, V.: The European Union Treaty, (1994) 1 CMLR 57. ztah mezi Evropským soudním dvorem a Spolkovým ústavním soudem, EMP 1. 363 zakázat účinky tohoto práva ES na německém výsostném veřejné moci Soud omezuje na základní standard lidských r V zápětí poté následovala série případů známých jako , Ba kterých se německé soudy odvolávaly na rozhodnutí ve věci se jeho závěry. Poslední vývoj však nasvědčuje tomu, že Ústavní soud přei pil ze svých „Maastrichtských pozic", zejména v rozhodnutí; 2002 ohledně nařízení ES na trhu s banány, kde uvedl, že sv již nevykonává, a že rovnocenná ochrana v jednotlivých ob] práv v Základním zákoně prostřednictvím práva Společei Evropského soudního dvora se výslovně nevyžaduje. Nac aby předkládající soud prokázal snížení standardu základních ESD.65) Zajímavým se jeví, do jaké míry bude praxe ústavního nejnovější pokrok na poli lidských práv na komunitami a un došlo nejen k naplnění požadavků Soudu v intencích rozhí lange II, ale i dokonce Solange I (ucelený katalog lidských p proměny Evropského parlamentu - přímé, všeobecné volby i do rozhodovacích procedur). Za každých okolností je nutno poukázat na to, že jaké] bezprostřední použitelnosti nařízení nebo aplikovatelnosti c už vedené jakoukoliv snahou, je popřením samotné podsta nautaire jako práva supranacionálního, tedy ze své povahy dujícím normám vnitrostátního práva. Otázkou zůstává, do v těch případech, kdy komunitami politiky zasahují do o acquis communautaire odpovídající úpravu postrádá nebo j rozpracovanou, což je i problematika lidských práv. Uspokojivé řešení, které naprosto odstraní důvody pro z nadstátních institucí interferujících do oblasti lidských práv, v případě dovršení procesu konstitualizace EU včetně prof kladních práv právně závazného charakteru na úrovni prim 64) Rozhodnutí ESD 280/93 ve věci Německo v. Rada EU, SbSD 1994,1-49 č. 286/93 ve věci Atlanta v. Rada a Komise, SbSD 1994. 65 ') Převzato z Sauder, G.: Vztah mezi Evropským soudním dvorem a Spolkovyn soudem, EMP, 2001, s. 5-6. 364 PR " i Summary lopment 0f jjuman Rights Doctrine in the Case-Law of the European Court of Justice Naděžda Šišková he authoress deals with the case-law of the European Court of Justice as the I" rce of individual rights of human rights character, as the ECJ ranks among the ■ , »Id of human rights on EC/EU level * 2 the most important cases the authoress follows the genesis of the evolution of ndamenta! rights in the case-law of the Luxemburg court. \ can be followed from the absolute refusal of the Court to solve the cases with J *ment to the recognition of the decision-making practice of the European Court I nvork of this evolution it is possible to trace the following principal sources of S pl- faC European Court of Justice: % iiional traditions of member states, liona í treaties in the field of human rights, I v of the European Court of Human Rights, presenting the interpretation of the i j i]ie protection of Human Rights and Fundamental Freedoms inch the protocols J , ,osircss of inspiration on domestic level, it is not necessary for the specific principle to *■ * \ I in the constitutional law of all member states. The Court holds that if the funda-h doe-i not contradict the objectives of the Community and does not hinder the im- ; i ol community policies, it can be declared a general principle of law even if it is t , nsliiutionally only in a few states or even in one of them. F usiiiii is of particular importance, as EC/EU are actually undergoing the process of * - xiciision and extensive growth comprising the admission of new member states of j il s\>tems, cultures and traditions. I 4 .isinificant is also the fact that the existence of a general principle of law in the S )1 an individual state does not involve in itself automatically the title to the application I pie on community level, until it has acquired community dimension in the decision- ä ice of the European Court of Justice. The so abstracted general principle of law then nomous source of law in the context of acquis communautaire. ■s analogously to the inspiration by international treaties, when the source of law are ■ :vi\\c provisions of the treaty (which, however, continue to remain a norm of inter- i. c. a different legal system), but the formulation of „adopted" principles, serving as idples" in the case-law of the European Court of Justice. í on is not entirely explicit in case of inspiration by the case-law of the Strasbourg : ' connection the authoress analyzes the question to what extent the European Court of I bound by the case-law of the European Court of Human Rights, particularly in the \ linu ihe specific objectives of the Communities, such as the protection of competition j as law, in which the organs of the Communities exercise investigative authority and Ítive methods to assure the functioning of the single internal market, ractice testified to the fact that in case of doubt the principle in dubio pro integrations \ in other words, the Luxembourg court preferred the common objectives of the ŕ i to the private interests of individuals. However, the recent development of the ing practice of the European Court of Justice suggests positive tendencies in the I icceptance of the position of the Strasbourg court, viz. that the Luxembourg court "* nil* to follow the same line with the European Court of Human Rights and tries „not to oi ilie line" with reference to the minimum standard of human rights contained in the linn. Theoretically, however, a different interpretation cannot be excluded, as the Luxem- .'ÍK 4/2003 365 burg court adjusts the acquis of the Convention to community conditions bound formally by the Convention. The most effective and legally „the cleanest" way how to avoid the possih interpretation of the Convention on the part of both European judicial insfi accession of the Communities to the Convention. As the Luxemburg court is deciding an ever growing number of cases wii ment, it can be expected that its pioneering efforts in the field of interore provisions of the Convention will continue to grow. In this way this judicial o nities can de facto be raising the standard of the rights protected by the acqui The conclusion of the article deals with the relations between the case-1; Court of Justice in the field of human rights and the practice of the con member states incl. the analysis of the „Solange Chronicle" and its impact < doctrine and the domestic judicial practice of the member states. 366 )VÁ VVY ŠTÁTU K ZÁKONODARNEJ MOCI ' OMNÝCH RELÁCII HLAVY ŠTÁTU A ZÁKONODARNÉHO TELESA $ formou moci, ktorá v Európe prevládala počas dlhých storočí bola rchu. Počiatky formovania moderného štátu boh podmienené pre- procesom delenia funkcií (čo do rozsahu aj úrovne), najmä medzi fn a utvárajúcim sa parlamentom a postupnou demokratizáciou prí- štitúcií. larné teleso sa výraznejšie začína formovať v Európe na konci 11. ričom určujúcimi inštitúciami v tomto procese sa stah parlament parlament francúzsky.1) Zárodky nového systému moci a vlády ho náznaky rozdelenia moci nachádzame na britských ostrovoch j polovici 12. storočia, kde sa prejavovali ako snahy o obmedzenie )vskej moci. Presvedčivo boli vyjadrené najmä v Magne Charte , ktorá predstavovala prvý z významných dokumentov kontinuálne cich formu vlády. Magnou Chartou začína v Anglicku obdobie í ako zmiešaná vláda (mixed government). Prvé zmeny systému a dotýkali vzťahu monarchu a legislatúry. Podľa teórie klasickej soci prebiehala diferenciácia monarchistickej vlády a utváral sa auto- legislatívny orgán. Postupne získal niektoré právomoci, ktorými pô- iisponoval iba monarcha a zároveň nadobúdal právomoci nové, ktoré i ako protiváha k právomociam hlavy štátu. V Anglicku je síce v počia- ázc vývoja parlament úplne závislý od panovníka, čo do svojho zloženia moci, ako však uvádza B. Baxa po vydaní Veľkej Charty začína par- nadobúdať zastupiteľské prvky. V r. 1295 sa v Anglicku konštituujú dnešného parlamentu v podobe tzv. Model Parliament. Panovník zo- ze vrchným zákonodarcom a právomoc parlamentu sa spočiatku ob- i len na vetovanie vypísania nových daní, resp. ich zvýšenia, rozvojom :ie zmiešanej vlády sa však panovník stáva pri výkone svojej zákono- unkcie súčasťou parlamentu, pričom sa v Anglicku vytvára zaujímavá áa nazývaná „kráľ v parlamente"(King in Parliament). Jej podstatou je osť. že keď kráľ vydáva akt písaného práva je ponímaný ako súčasť a. K: Parlament a parlamentarism. Praha, 1924, s. 8. IK.4'2003 367