b právo muže a ženy uzavřít manželství a založit rodinu (či. 12 Úmluvy) h rovnost manželů mezi sebou a ve vztahu ke svým dětem (či. 5 Protokolu č. 7) a svoboda pohybu a svoboda zvolit si místo pobytu včetně svobody opustit kteroukoliv zemi včetně vlastní (či. 2 Protokolu č. 4) ■ zákaz vyhoštění státního příslušníka z území státu, jehož je státním příslušníkem (či. 3 Protokolu č.4) b zákaz kolektivního vyhoštění cizinců (či. 4 Protokolu č.4) a zákaz vyhoštění cizince usídleného na území státu s výjimkou vyhoštění na základě rozhodnutí příslušného orgánu (odst. 1 či. 1 Protokolu Č. 7) h právo na vlastnictví fyzických a právnických osob (či. 1 Dodatkového protokolu Č. 1) h právo na vzdělání (ČI. 2 Dodatkového protokolu Č.1). Pokud mluvíme o charakteru práv obsažených v této kapitole, lze poznamenat, že v převážné většině se jedná o práva, která mohou být posuzována jako práva občanská a práva smíšené povahy se sociálními a ekonomickými prvky. Na rozhraní mezi druhou skupinou práv a touto kategorií se nachází ustanovení ČI. 1 Protokolu č. 7, které na jedné straně poskytuje procesní garanci cizincům týkající se úzkého okruhu otázek a na druhé straně upravují materii pobytu a omezení ve vztahu k vyhoštění cizích státních příslušníků. 4. Politická práva a svobody zajišťující pluralismus, demokracii a toleranci v životě společnosti Jsou to zejména: b právo na svobodné volby (čí. 3 Dodatkového protokolu č. 1) s svoboda projevu (či. 10 Úmluvy) b svoboda shromažďování a sdružování (či. 11 Úmluvy) b svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (či. 9 Úmluvy). Posledně uvedené ustanovení v rámci realizace uvedených práv má jak Čistě individuální rozměr (mít názory a přesvědčení), tak i rozměr společenský a politický (projevovat se).17 Zvláštní místo v uvedené kategorizaci zaujímá generální antidiskriminační klausule obsažená v či. 14 Úmluvy, která na rozdíl od analogického ustanovení uvedeného v článku 26 Paktu o občanských a politických právech neslouží k použití samostatně, nýbrž v kombinaci s jiným článkem.18 Uvedený přístup v aplikaci je dán specifikou for- mulace tohoto ustanovení, která spojuje samotný kaz diskriminace s použitím práv a svobod konkré přiznaných touto Úmluvou, když v případě Paktv s^ jedná o obecně formulovanou rovnost před zákon' . Co se týče výčtu zakázaných důvodů diskrimin; v případě Úmluvy se jedná o poněkud širší rozsal Situace je odlišná v případě států, které pode ■ a ratifikují Protokol č. 12. V tomto případě se anti kriminační klasule stává samostatným právem19,) ré lze zařadit do třetí skupiny práv. Při výkladu vě působnosti EÚLP obecně je nutno zdůraznit, že ■ se správně poukazuje v odborné literatuře, Evror. Úmluva představuje „živoucí instrument", jehož , klad a obsah určuje svou judikaturou Evror ' soud.20 Jinými slovy dotváření náplně tohoto ins ■ mentu se uskutečňuje nejen prostřednictvím pri kolu, ale také autoritativním výkladem Soudu lidská práva, který vytyčuje rozsah i hranice jedn< vých práv artikulovaných v Úmluvě. 1) The Future of European Union, Laeken Declaration, SN 273/01,15. 12. 2001, s. 5. 2) Podrobně viz Malenovský, J.: Nad statistikami Evropského soudu pro lidská práva, „Právník", 2001, č. 8, s. 741. 3) Počet 10 ratifikací, požadovaný pro vstup Protokolu v platnost, zatím chybí. 4) Protocol No. 12 To the Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms, ETS, No 177. 5) Zejména Protokoly č. 3, 5, 8 se týkaly činnosti Komise pro lidská práva a Protokoly č. 2, 3, 8 Soudu pro lidská práva, Protokol č. 9 se týkal zlepšení procedur v rámci či. 31, 44,45, 48 Úmluvy a Protokol č. 10 zakotvoval změnu ve způsobu hlasováni ve Výboru ministrů. 6) Protokol č. 2 týkající se rozšíření kompetence Soudu pro lidská práva o pravomoc vydávat rozsudky o právních otázkách ohledně výkladu Úmiuvy a jejích Protokolů na žádost Výboru ministrů se stal nedílnou součástí Úmluvy od okamžiku vstupu v píatnost dne 25. září 1970. 7) Podrobněji viz Čepelka, Č.: Evropský standard ochrany lidských práv, Acta Universitas Carolinae - Iuridica, UK Praha, 1991, s. 93. 8) Podrobněji viz Šturma, P.: Úvod do evropského práva ochrany lidských práv, Univerzita Karlova, 1994, s. 79. 9) Podrobněji viz Sudre, F.: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, 1997, s. 159. 10) Generální tajemník o tom informuje ostatní strany Úmluvy. 11} Šturma, P.: Úvod do evropského práva ochrany lidských práv, Univerzita Karlova, 1994, s. 85-86. 12} Strážnická, V, Šebesta, Š.: Člověk a jeho práva, JUGA, Bratislava, 1994, s. 102. 13) Rozsudek Soudu pro lidská práva ve věci Lawless v. lísko ze dne 1. 7. 1961, série A, No. 3, rozsudek ve věci Irsko v Spojené království z roku 1978, série A - 25. Podrobněji viz také Čapek, J.: Evropská komise pro lidská práva, Linde, Praha 1995, s. 83-84. 14) Šturma, P.: Úvod do evropského práva ochrany lidských práv, Univerzita Karlova, 1994, s. 87. 15) Základní z těchto nástrojů jsou obsaženy ve sborníku, viz Výběr smluv Rady Evropy, „Prospektrum", Praha 2001. 16) Viz např. GorŠková, S. A.: Standardy Sověta Evropy po právam čeloveka i rossijskoje zakonodatelstvo, Izdatelstvo Nimp- 20 EMP Číslo 5-6 / ročník XI- Moskva, 2001, s. 72-73. Viz také Sudre, F.: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, 1997, s. 159-235. Čepeika, Č: Evropský standard ochrany lidských práv, Acta Universitaíis Carolinae - Iuridica, 1991, č. 4-5, s. 96-105. n Podrobně viz Sudre, F.: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, 1997, s. 193. j) Šturma, P.: Mezinárodní závazky v rámci kontrolních mecha- JDr. Naděžda Šišková, Ph.D., vedoucí Katedry ezinárodního a evropského práva Právnické fakulty niverzity Palackého v Olomouci 1 Ilavní potenciál Evropské úmluvy nespočívá v rozsahu chráněných práv (jenž je v podstatě srovnatelný s mezinárodními univerzálními instrumenty humanitární povahy), ale se nachází v jejím kontrolním mechanismu, který zabezpečuje efektivní prosazování hmotněprávních ustanovení EÚLP. Ke zvláštnostem Štrasburského mechanismu kon-iroly patří to, že se vyznačuje rysy systému soudního typu, což je méně frekventovaný model v rámci mezinárodní ochrany lidských práv, vyskytující se pouze u dvou regionálních úprav vzniklých na základě ev-Kipské a americké úmluvy o lidských právech. Po získání závazného charakteru Chartou základních práv hU včetně vypracování odpovídajících postupů k jejímu prosazování k nim může být přiřazen i evropský iinijní subregionální systém ochrany lidských práv. Avšak pouze štrasburský systém drží primát v počtu přijatých, registrovaných a projednávaných stížností ■'i vynesených rozsudků1 a tím de facto patří vůbec li nejvíce využívaným kontrolním mechanismům na poli lidských práv ve světovém měřítku. Ochrana lidských práv soudního typu znamená mimo jiné, že rozhodovací orgán vyřeší konkrétní případ porušení lidských práv rozhodnutím podloženým «utoritou rei iudicatae (podrobněji viz dále). Štrasburský kontrolní mechanismus je zajišťován soustavou institucí a procedurami řízení před nimi \ souvislosti se stížnostmi o porušení lidských práv ;i svobod vyplývajících z Úmluvy. Tyto procesní postupy jsou jurisprudencí běžně označovány jako „evropská procedura".3 Kontrolní systém dodržování lidských práv na Číslo 5-6 / ročník XI. nismů v oblasti lidských práv, in Implementace lidských práv a mezinárodní kontrolní mechanismy, Universita Karlova, Praha 1999, s. 31. 19) Podrobněji viz Šturma, P: Obecný zákaz diskriminace podle Protokolu č. 12 k Evropské úmluvě o lidských právech, „Evropské právo", 2001. Č. 8, s. 1. 20) Malenovský, J.: Nad statistikami Evropského soudu pro lidská práva, Právník, 2001, č. 8, s. 56. úrovni Úmiuvy za více než pět desetiletí své existence nezůstal rigidní, ale naopak doznal podstatných změn, jež se dotkly a citelně zasáhly jak institucionální strukturu, tak i postupy v rámci řízení před štrasburskými orgány. Nový 11. Protokol (jenž vstoupil v platnost 1. 11. 1998) nahradil předtím existující dva kontrolní orgány (Komisi a Soud) a ustanovil nový Soud pro lidská práva. Uvedený judiciální orgán na rozdíl od předchozích institucí vykonávajících kontrolní funkce je stálým, permanentně fungujícím a jednotným soudním tělesem. Výbor ministrů na základě modifikací, přinesených Protokolem, ztratil pravomoc rozhodovat o porušení práv, vyplývajících z Úmluvy, totiž rozhodovat meritorně, avšak byl mu ponechán dohied nad výkonem rozsudků Soudu pro lidská práva, tj. plnění qua-si-soudní funkce. Ke kompetenci nového soudu patří pravomoc rozhodovat o všech věcech týkajících se aplikace a interpretace Úmluvy a Protokolů k ní, které obdrží na základě článku 33,34 a 47 EÚLP. Jurisdikce štrasburského permanentního soudu může tedy být vymezena jako působnost k: n projednání mezistátních podání o porušení Úmluvy včetně Protokolů jinou smluvní stranou, která předkládá Členských stát b rozhodování ve věcech individuálních stížností jednotlivců b vydávání poradních stanovisek na žádost Výboru ministrů ohledně právních otázek týkajících se výkladu Úmluvy. Soud rozhoduje rovněž ve sporech o pravomoc (v kompetenčních sporech). Mechanismus činnosti Soudu zajišťující kontrolu dodržování lidských práv nemůže být adekvátně pochopen bez osvětlení otázek jeho struktury. Soud pro lidská právaje tvořen soudci, jejichž počet koresponduje s počtem smluvních stran (předtím se odvíjel od počtu členů Rady Evropy). Nová úprava přitom neváže mandát soudce na státní příslušnost a národnost toho státu, za který byl tento soudce zvolen, což v praxi již bylo využito.4 Úmluva novelizuje funkční období (šest let s mož- 21 ností znovuzvolení), vymezuje maximální věkovou hranici pro výkon úřadu (70 let) a stanoví kvalifikační kritéria a morální požadavky na osoby pro zastávání funkce soudce. Důležitým je ustanovení odstavce 2 či. 21 Úmluvy ohledně toho, že soudci zasedají jako soukromé osoby, což zajišťuje jejich nezávislost a nestrannost, a znamená mimo jiné, že soudci nesmí přijímat žádné pokyny nebo být ovlivňováni státními autoritami. Činnost soudu upravuje také jednací řád, což je zvláštní předpis, který obsahuje podrobnou reglementaci procesně-právních postupů s účinností od 1. listopadu 1998.5 Struktura Soudu vychází z věcných hledisek spojených s povahou projednávaných záležitostí a člení se na výbory, senáty, Velký senát a Plénum. V plénu skládajícím se z dvou třetin všech soudců se rozhoduje o organizačních záležitostech, zejména o přijetí jednacího řádu, ustavení senátů a o volbách funkcionářů Soudu (předsedů senátů, vedoucího kanceláře, jeho zástupců). Ve výborech zahrnujících tři soudce se jedná o nepřijatelnosti individuální stížnosti anebo o jejím vyškrtnutí ze seznamu případů. Senát složený ze sedmi soudců rozhoduje o přijatelnosti individuální stížnosti, stejně tak jako o přijatelnosti a meritu mezistátní stížnosti. Velký senát ve složení 17 soudců rozhoduje ve věci samé ohledně mezistátních podání a individuálních stížností, postoupených mu na základě článků 30 a 43 EÚLP, stejně tak jako posuzuje žádosti o posudky předkládané Výborem ministrů. Jelikož signatáři Úmluvy představují obrázek směsice různorodých států z hlediska státního uspořádání, ekonomické vyspělosti, úrovně demokratizace společnosti, právních tradic a kultur, soudních systémů, atd., velice důležitou pro zajištění správného rozhodování je otázka, jakým způsobem je formováno složení Soudu pro projednávání jednotlivých případů. Při kompozici výše uvedených struktur v rámci Soudu pro lidská práva při projednávání konkrétních kauz se berou v úvahu geografické aspekty, zastoupení pohlaví a reflexe různých právních systémů mezi smluvními stranami. Kromě toho, Členem senátu a Velkého senátu je vždy ex officio soudce zvolený za dotčenou stranu nebo, pokud takový není či není schopen zasedat, osoba jím určená, aby zasedala jako soudce. Obecné cíle reformy mechanismu kontroly EÚLP byly vymezeny ve Vídeňské deklaraci přijaté na zasedání hlav států a vlád rady Evropy 9. října 1993 a stanovily: h nutnost zvýšit účinnost prostředků ochrany h zkrátit řízení h udržet dosavadní úroveň ochrany lidských pre Po shrnutí výše uvedeného a s ohledem na k krétní formy realizace těchto cílů lze snadno dos k závěru, že primárním záměrem novelizace konti ního mechanismu Úmluvy bylo dosažení jeho vt -efektivity především ve vztahu k jednotlivcům.7 S přihlédnutím k této skutečnosti a vzhledem k lativně malé Četnosti mezistátních podání se bude věnovat činnosti kontrolního mechanismu poi v přímé relaci na individua. Průlom v zajištění práv individua lze spatřovat f devším v nové úpravě přímé legitimace jednotlh Protokol zrušil předchozí praxi, upravenou půvoi článkem 25, která opravňovala soukromé osoby dat stížnosti pouze za předpokladu, že dotčený s učiní prohlášení, že uznává pravomoc Komise p mat stížnosti. Uvedený modifikující dokument, kí odstranil tuto podmínku, otevřel cestu jednotí... k přímému a bezprostřednímu přístupu k Evropskému soudu pro lidská práva. Právo na podání individuální stížnosti je koncipováno extenzivně, jelikož mezi oprávněné osoby na základě či. 44 patří: b každá fyzická osoba b nevládní organizace o skupiny jednotlivců považující se za oběti v důsledku porušení smluvní stranou práv přiznaných Úmluvou a příslušných Protokolů. U tohoto výčtu stěžovatelů platí to, co již bylo řečeno v rámci obecného výkladu o osobní působnosti Úmluvy. To znamená, že k fyzickým osobám oprávněným podat stížnost patří jak státní příslušníci smluvních stran, tak i osoby jiných států a osoby bez státní příslušnosti. K těmto subjektům patří dokonce osoby, které vnitrostátní právní řad považuje za nezpůsobilé (nezletilé, duševně nemocné, aniž by byly zastupovány poručníkem nebo opatrovníkem) a stejně tak i osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, a to bez ohledu na důvod jejich odsouzení. Z formulace článku 44 je možno si povšimnout Žu právo na podání stížnosti je vyhrazeno expressis verbis nevládním organizacím. Tento v Úmluvě blíže nedefinovaný výraz je nutno vykládat a contrario, tedy tuk, že z jeho osobní působnosti jsou vyloučeny vládní organizace. Tak například bylo upřeno právo na podáni stížnosti obcím, a to z důvodu, že „místní společenství jako jsou obce, které vykonávají oficiální funkci jménem státu, jsou zajisté vládními organizacemi". Jinými slovy, pod nevládními organizacemi je nut- 22 EMP Číslo 5-6 / ročník XI- ■ o si představovat právnické osoby, tedy subjekty jiné ežli subjekty veřejnoprávní, a fyzické osoby. Specifikaci těchto právnických osob uskutečnila asuistika Soudu pro lidská práva, která tam zařa- uje zejména různá zájmová, profesní a jiná sdruže- ís obchodní společnosti, politické strany, sdružení a sociálním a charitativním účelem, náboženské církevní organizace, sdělovací prostředky atd. Vapříklad ve věci Plattform Ärzte für das Leben v. rakousko bylo stěžovatelem sdružení lékařů boju- cích proti umělému přerušení těhotenství.9 U všech výše uvedených subjektů musí být splněna odmínka, že se domáhají těch práv, která jim byla aruČena Úmluvou. Na rozdíl od nevládních organizací, jež jsou osoba-ii právnickými, status „každé skupiny osob" je jiný. ! '.ozumí se pod ním neformální sdružení, velmi často ocasné, dvou nebo více osob, které sdílejí stejné záj-iy a tvrdí o sobě, že jsou obětmi porušení Úmluvy.10 Judikatura štrasburského soudu dále definovala pojem poškozená osoba, pod kterou se rozumí „osoba přímo dotčená jednáním nebo opomenutím v daném případě".11 Stěžovatel podle závazného výkladu Soudu nemůže předkládat actio popularis, tj. adreso-\ ;tt abstraktní stížnost nebo stížnost týkající se jiných jednotlivců.12 Prvotní kroky v rámci štrasburské procedury po absolvování „předvstupní filtrace" směřují k posouzení otázky přijatelnosti individuálního podání. Pro každou individuální stížnost je senátem určený soudce-zpravodaj, kterýji spolu s posudkem předkládá k přezkoumání výboru. Přijatelné stížnosti jsou ta podání, která splňují všechny formální náležitosti vyžadované Evropskou úmluvou, a mohou být proto Evropským soudem posouzena ve věci samé.13 Úmluva podmiňuje přijatelnost a) vyčerpáním všech vnitrostátních prostředků b) lhůtou šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné rozhodnutí (odst. 1 či. 35). Další ustanovení téhož Článku obsahuje negativní lo emulace a stanovuje de facto kritéria pro nepřijatelnost: individuální stížnost nesmí být anonymní, nesmí hýt totožná se stížností již projednávanou Soudem nebo předloženou jinému mezinárodnímu nebo Mnírčímu orgánu, pokud neobsahuje nové důležité skutečnosti. Za nepřijatelné jsou dále považovány stížnosti zjevně nepodložené nebo zneužívající právo podat stížnosti, stejně jako neslučitelné s ustanoveními Úmluvy. Pokud výbor neshledá důvody pro nepřijatelnost, stížnost je postoupena senátu, který rozhoduje meri- torně. Avšak ani zahájení řízení ve věci samé neznamená, že Soud již nemůže vyškrtnout stížnost ze svého seznamu případů. Tento krok je Soud oprávněn učinit v kterémkoliv stádiu na základě důvodů uvedených v článku 37 EÚLP, stejně takjako je Soud oprávněn opětovně zařadit stížnost do svého seznamu na základě vlastního uvážení. Pokud k tomu nedojde, pokračuje běh evropské procedury v její novelizované podobě. To znamená mimo jiné, že řízení před Soudem se řídí zásadou veřejnosti, na rozdíl od dřívějšího netransparentního tajného řízení před Komisí. Princip veřejnosti se projevuje mnohostranně. Zahrnuje veřejnost samotného soudního projednávání, během kterého je stranám (včetně individuálního stěžovatele) poskytnuta možnost se k případu vyjádřit. Stejně tak předpokládá přístupnost pro veřejnost dokumentů, uložených u vedoucího kanceláře (pokud předseda Soudu nerozhodne jinak). Konečně rozsudky Soudu jsou povinně publikovány. Dále, řízeníje vedeno principem kontradiktornos-ti, Soud plní funkci vyšetřovací (ve smyslu zjištění skutkového stavu) a smírčí. Zachování smírného urovnání, které bylo součástí i dřívějšího kontrolního mechanismu, se osvědčilo v praxi. Proto tento institut může být považován za úspěšný prostředek pro zdárné vyřešení případu. Avšak ani volba stranami tohoto prostředku urovnání sporu sama o sobě nesmí být Soudem akceptována automaticky a musí být posuzována přes prizma nutnosti zachování lidských práv zaručených Úmluvou a Protokoly k ní. Řízení směřující ke smírnému urovnání sporů se totiž vyznačují důvěrností a jsou neveřejná {in camera). Vzhledem k tomu, že se jedná o kompromis, může být smírné ujednání spojené s rizikem, že dohoda dosažená mezi stranami sporu nebude odpovídat standardům lidských práv zaručených Úmluvou.14 Uvedená specifika smírného urovnání vyžadují proto odpovídající pojistky proti dosažení ujednání za „každou cenu". Ke zvláštnostem štrasburského řízení patří svou povahou ojedinělý institut vzdání se pravomocí senátů ve prospěch Velkého senátu, zakotvených v či. 30 Úmluvy. Tento postup může být uplatněn v případech, pokud záležitost projednávaná senátem vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo Protokolů k ní, nebo pokud by se rozhodnutí senátu o otázce jím projednávané mohlo dostat se do rozporu s rozsudkem dříve vyneseným Soudem. Uvedený procesní krok smí senát učinit v kterémkoli okamžiku řízení, ale pouze před vynesením rozsudku, za předpokladu absence námitek stran. Tento postup při komparaci s komunitami úpra- Číslo 5-6/ročníkXI. EMP 23 vou navozuje určité asociace s institutem řízení o předběžné otázce na základě či. 234/ex 177 Smlouvy ES. Společným prvkem je zejména nutnost autoritativního výkladu. Avšak v řízení o pre-judiciální otázce se aplikující orgán, jenž se obrací na Evropský soudní dvůr, nevzdává projednávání ve věci samé, ale pouze žádá o výklad relevantní otázky, vyčleněné pro tento účel z případu a předložené Lucemburskému soudu. Dále posouzení otázky se uskutečňuje v rámci jiného soudního tělesa nežli aplikující orgán, kdežto v případě postupu na základě čí. 30 Úmluvy se přesun uskutečňuje v rámci téhož, tedy Štrasburského soudu. Dále mezi odlišnosti patří námitky stran v případě Štrasburského řízení, které mohou zablokovat postoupení věci Velkému senátu, a naopak diskreční pravomoc soudu aplikujícího právo ES, nepodmíněnou souhlasem stran. Uvedený postup v rámci štrasburského mechanismu i přes veškerá pozitiva, která mohou přinést projednávání ve Velkém senátu, skrývá řadu nebezpečí a úskalí. Na některá z nich již bylo poukázáno v odborné literatuře. Především je to eventualita, že státy i jednotlivci si tak mohou při očekávání pro ně nepříznivého výsledku řízení prakticky vyhradit možnost svého druhu „odvolání" se k Velkému senátu. V případě transferu případu pod jurisdikci Velkého senátu by se strany o možnost tohoto „odvolání" připravily, neboť rozsudky Velkého senátu jsou konečné a závazné. Dále je vhodné poukázat i na prodloužení celkové délky řízení před štrasburskými institucemi, jelikož jedním z důvodů reformy kontrolního mechanismu bylo zrychlení procesních postupů. Tyto otázky mohou s větší intenzitou vyvstat v případě možného přistoupení ES k Úmluvě. Nicméně hlavní tíha meritorního rozhodování zůstává až na uvedené výjimky vyhrazena především senátům. Soud v rámci řízení ve věci samé na základě zjištěných skutečností rozhodne, zda došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, o Čemž vydá rozsudek. Rozsudek nabývá právní moci po uplynutí tříměsíční lhůty ode dne vynesení rozsudku za předpokladu, že nebylo požádáno o postoupení případu Velkému senátu. Stejně tak se rozsudek stává konečným, jakmile kolegium soudců Velkého senátu zamítne takovou žádost (v případě jejího podání) nebo v okamžiku prohlášení stran, že nebudou žádat o postoupení případu Velkému senátu. Právo požádat o postoupení věci Velkému se-náleží pouze stranám, nikoliv však senátu same mu, který po vynesení rozsudku již věc postoupí může. Ačkoli uvedené postupy na základě ČI. 43 Úrr zdánlivě připomínají dvouinstanční mechani; příznačný pro kasaci, z formálního hlediska se n< ná o odvolání, jelikož v tomto případě se setká\ s prostředkem výjimečné povahy, který se up pouze v případech vyvolávajících závažnou otázk kající se výkladu nebo použití Úmluvy nebo Prot ■ lů k ní nebo závažný problém obecného význam Pokud kolegium pěti soudců Velkého senáti dosti vyhoví, dojde k znovuprojednávání věci, tokrát ze strany Velkého senátu. Ten rozhc ■ o případu rozsudkem. Rozsudek Velkého senátu je vždy konečný a m . že být zvrácen. Takový verdikt je povinně publiko 1) Pouze v roce 2000 Evropský soud vydal 447 rozsudků ke tujících porušení nebo neporušení práv chráněných Úm vou, podrobně viz Malenovský, J.: Nad statistikami. Evropského soudu pro lidská práva, Právník, 2001, č. 8, s. 745. 2) Sudre, E: Mezinárodní a evropské právo lidských práv. * Brno, 1997, s. 248. 3) Strážnická, V, Šebesta, Š.: Člověk a jeho práva, JUGA, sláva, 1994, s. 105. 4) V případě Lichtenštejnská se jedná o zastoupení v Soud nadského státního příslušníka, podrobněji viz Boháč, L.. Ochrana lidských práv v Evropě podle jedenáctého Protoke lu, Právník, 1998, č. 3, s. 210. 5) Rules of Court (as in force at 1st November 1998), Council ci Europe, European Court of Human Rights, Strasbourg, 1999. 6) Podrobněji viz Malenovský, J.: Úvaha u kolébky nového Evropského soudu pro lidská práva, Právník, 1998, č. 8. s. S/1^. 7) Jeví se jako určitý paradox to, že ani po uskutečnění reformy nedošlo ke zkrácení a urychlení procedury řízení před E\ rop-ským soudem pro lidská práva, protože usnadnění přístupu k Soudu podnítilo nárůst počtu individuálních stížností ;i lim i prodloužení celkové délky Štrasburské procedury. V této souvislosti se uvažuje o „reformě reformy". 8) Podrobněji viz Sudre, E: Mezinárodní a evropské právo lidských práv, MU Brno, 1997, s. 258. 9) Rozsudek Soudu pro lidská práva ve věci Plattform Arzte íi:r das Leben v. Rakousko z roku 1988, A -139. 10) Sudre, F.: tamtéž. 11) Rozsudek Soudu pro lidská práva ve věci Johnson z roku 1986, A-112, §21. 12) Rozsudek Soudu pro lidská práva ve věci Marckx z roku 1979, A-31, §13. Í3) Malenovský, J.: Nad statistikami Evropského soudu pro lidská práva, Právník, 2001, č. 8, § 743-744. 14) Čapek, J.: Právnický slovník evropské ochrany lidských pi;ív, Orac, Praha 1998, s. 253. 15) Boháč, L.: Ochrana lidských práv v Evropě podle jedenáctého Protokolu, Právník, 1998, č. 3, s. 213. 24 EMP Číslo 5-6 / ročník XI . -nateSchaub ikonem o mezinárodním právu soukromém pro mi-Dsmluvní závazkové vztahy a věci z 21. května 1999 lo v Německu poprvé obsáhle kodifikováno - mimo [é - mezinárodní právo upravující protiprávní jedni, O celoevropské sblížení práva v této oblasti se üovalo už v první fázi j ednání o Římské úmluvě Ev-pského hospodářského společenství o právu použi-. ném pro smluvní závazkové vztahy, později bylo : toto úsilí pozastaveno a v současné době stojí zno-na seznamu priorit Rady Evropských společenství, atože mezinárodní právo upravující protiprávní Inání vykazuje mnoho styčných bodů s evropským itřním trhem, je níže zkoumáno, jak dalece odpoví-nová německá úprava potřebám komunitárního íva. Přitom dříve, než budou posouzeny Články 40 42 EGBGB1 stanovených principů, je třeba nejpr-obecně přijmout vliv práva Společenství na mezi-■odní právo upravující protiprávní jednání. A. Vliv práva Společenství na mezinárodní právo upravující protiprávní jednání !. Vliv evropského práva na německé soukromé právo Podle jedné ze zásad, jejímž stoupencem je také Evropský soudní dvůr (ESD), jsou ustanovení Smlouvy o založení ES (dále Smlouvy), která mají před národním právem zásadně přednost, obzvláště základní svobody, použitelná také pro právní normy soukromého práva. Částečně se ale ujalo, že u soukromo-pnívních ustanovení používá ESD méně přísné hodnotící měřítko než u veřejnoprávních, což lze vysvětlit zvláštnostmi soukromého práva, především smluvní svobodou. Výsledky některých rozhodnutí sondu mohou na první pohled takový závěr potvrdit; avšak je třeba vzít v úvahu, že za prvé nemůže být vždy přesně ohraničeno soukromé právo od veřejného; í; za další, právo Společenství rozděluje úpravu členných států nikoliv podle povahy ale podle účinků. Kvůli svému zásadně slabšímu působení na vnitřní trh budou soukromoprávní normy slučitelné s úpravou Smlouvy častěji než normy veřejnoprávní. To ale ne-/působuje žádné zásadně odchylující se hodnotící měfítko. laké právo upravující protiprávní jednání je třeba posuzovat podle zadaní práva Společenství, pokud spadá jeho použití do oblastí úpravy Smlouvy. Rozdílné úrovně odpovědnosti uvnitř Evropské unie (EU) nemohou kvůli stanovení preventivních cílů a účinků úpravy odpovědnosti představovat porušení zákazu diskriminace v ČI. 12odst. 1 Smlouvy ani omezení volného pohybu zboží, resp. služeb ve smyslu či. 28, resp. 49 Smlouvy, zejména když nastupuje úprava odpovědnosti v souvislosti s dodržováním svobod na vnitřním trhu. Jedná se např. o odpovědnost za vadné výrobky, informace, poškození osobnosti jakož i poškození práv k nehmotným statkům a ustanovení o hospodářské soutěži. Především národní pravidla chování (např. bezpečnostní standardy) jako základ odpovědnosti za protiprávní jednání mohou mít bezprostřední vliv na způsob dodávání zboží nebo služeb. II. Význam evropského práva pro kolizní právo Kolizní právo jako dílčí oblast soukromého práva podléhá rovněž ustanovením evropského práva. Vliv práva Evropských společenství na mezinárodní soukromé právo se může projevovat ve dvou formách: za prvé může právo Společenství samo obsahovat kolizní normy, které mají přednost před kolizními normami jednotlivých států (přímější vliv na mezinárodní právo soukromé). Zde bude tento aspekt ponechán stranou. Předmětem zkoumání je spíše druhá základní forma: nepřímý vliv evropského práva na pravidla mezinárodního práva soukromého, speciálně mezinárodního práva upravujícího protiprávní jednání. Sám výsledek použití práva, který je třeba vyvodit z kombinace kolizního a hmotného práva, se totiž musí hodnotit podle základních zásad evropského práva. A normy kolizního práva (zejména úprava navázání) mohou už jako předstupeň použití hmotných norem prejudikovat z hlediska evropského práva znepokojivý výsledek. To platí stejně pro pravidla mezinárodního práva upravujícího protiprávní jednání jako pro ostatní kolizní právo. Protože je právo upravující protiprávní jednání spojeno s normami chování a protože může být jeho použití vyloučeno jen velmi zřídka, je hodnocení dle měřítek evropského práva dokonce obzvlášť nasnadě. Naráží-li národní kolizní norma na evropské právo, musí být vykládána - je-Ii to možné - v souladu s evropským právem. Nepři-pouští-íi však takový výklad, nemůže být její skutková podstata ve vztahu ke Společenství použita. III. Úkoly evropského práva pro mezinárodní právo upravující protiprávní jednání Úkoly evropského práva pro mezinárodní právo upravující protiprávní jednání mohou vznikat především z obecného zákazu diskriminace jakož i ze zásad volného pohybu zboží a služeb. Protože však existují Cis]o 5-6/ročníkXI. EMP 25