«  / J
2. ročník 29. 7. 2005
Evropský justiční prostor ve věcech civilních
Část-VI
Uznání a výkon rozhodnutí podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001
ZDENĚK   KAPITÁN
JUDr.
Zdeněk Kapitán, Ph.D., katedra mezinárodního a evropského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně
Tato část seriálu je věnována problematice uznání a výkonu rozhodnutí, jak je zakotvuje nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení"), zejména ve svých ustanoveních či. 32 až 58.
Zaměření tohoto článku nedovoluje postihnout všechny okolnosti problematiky ani podat byť jen obecný výklad, jenž by reflektoval vývojové okolnosti úpravy volného pohybu soudních rozhodnutí v rámci evropského justičního prostoru ve věcech civilních, natož veškeré nuance obsahu stávající právní úpravy. Cílem příspěvku je vyložit podstatu materie a poskytnout alespoň obecný návod, s jehož pomocí se lze pustit do tajů v něm popisované právní úpravy.
Výchozí koncepce a legislativní prostředí problematiky uznání a výkonu cizích rozhodnutí
Vstup České republiky do Evropské unie přinesl právně-faktickou změnu v přístupu k uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí, a to změnu naprosto principiální. Dosavadní právní úprava této problematiky, jak byla provedena v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve
znění pozdějších předpisů,1) zakotvovala - s jistým zjednodušením - model, podle nějž:
1.  Rozhodnutí ve věcech majetkových nebyla uznávána v žádném specifickém řízení a k uznání docházelo tím, že k němu český soud v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí přihlédl, jakoby šlo o rozhodnutí tuzemské (§ 65 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním); takové rozhodnutí muselo být odůvodněno, a eventuální rozpor s důvody pro neuznání cizího rozhodnutí tak mohl být namítán v řízení o odvolání do výroku o nařízení výkonu rozhodnutí.
2.  Rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech určení rodičovství, pokud alespoň jedním z účastníků byl občan České republiky, byla uznávána ve zvláštním řízení, jež bylo konáno před Nejvyšším soudem, který rozhodoval o uznání rozsudkem, aniž musel nařizovat ve věci jednání.
Koncepce úpravy uznání a výkonu v rámci evropského justičního prostoru, jak byla historicky provedena již od podpisu Bruselské úmluvy,2) je však od-
Z důvodu větší přehlednosti tento příspěvek nezohledňuje úpravu v mezinárodních smlouvách.
Podrobnosti k povaze úmluvy viz ve drahém dílu tohoto seriálu in Rozehnalová, N.: Evropský justiční prostor ve věcech civilních. Nařízení č. 44/2001 (ES), o příslušnosti a uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních.
Právní fórum 7/2005
241
právo
lišná. Vychází totiž z toho, že jsou od sebe poměrně jasně odděleny tři fáze „realizace" soudního rozhodnutí na území cizího státu:
a) uznání rozhodnutí,
b) vykonatelnost rozhodnutí (resp. prohlášení vykonatelnosti, tzv. exequatur) a
c)  výkon rozhodnutí.
Přičemž všechny tyto tň fáze, ač spolu úzce souvisejí, si zachovávají do jisté míry svou autonomii, která způsobuje, že ne vždy je jedna existenční podmínkou druhé (k prohlášení vykonatelnosti může dojít, aniž jsou posuzovány podmínky uznání, k výkonu rozhodnutí nemusí dojít, ačkoliv došlo k prohlášení vykonatelnosti).
S ohledem na vymezení rozsahu věcné působnosti Nařízení (obchodní a občanské věci, tedy věci především majetkové) je zřejmé, že je na místě srovnání s vnitrostátní úpravou procedury, jak byla výše popsána sub 1. Z tohoto srovnání plyne, že úprava v rámci evropského justičního prostoru je komplikovanější. V souvislosti s uznáním a výkonem cizího rozhodnutí tak lze namísto dosavadního jednoho řízení vést až tři samostatná řízení (podrobněji viz dále). Kodifikace mezinárodního práva procesního v české (československé) úpravě byla i přes mnohé ideové momenty na svou dobu velmi progresivní35 a tuto progresivnost si do značné míry zachovává i dnes, a nutnost převzetí „evropského" modelu se tak jeví krokem nazpět.4) Tato okolnost je však vykoupena jinými výhodami, které s sebou například přináší zúžení výčtu důvodů, pro které lze odepřít uznání cizího rozhodnutí. Tak uvnitř evropského justičního prostoru odpadla podmínka uznání spočívající v zachování vzájemnosti [§ 64 písm. e) zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním], v důsledku jejíž existence byla podstatnou měrou vyloučena možnost uznání cizích rozhodnutí, jež pocházela ze států, s nimiž Česká republika neměla žádnou smluvní úpravu (ať už ve smlouvách bilaterálních, či multilaterálních) a naopak.
Model uznání a výkonu cizích rozhodnutí, do nějž je zakomponováno také řízení o exequatur, však není v oblasti unifikace mezinárodního práva procesního nikterak nový. Z činnosti Haagské konference mezinárodního práva soukromého vznikla například Úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, která byla přijata 19. října 1996 a kterou Česká republika podepsala 4. března 1999. Tato úmluva (publikována
Charakteristika, vztah k jiným normám, rozsah, působnost. Právní fórum č. 3, 2005, str. 81a násl.
Podrobněji viz např. Kučera, Z. - Pauknerová, M.: Nad mezinárodním právem soukromým a procesním. Právní rozhledy č. 10, 2000, str. 458 a násl.
Viz k tomu např. Bělohlávek, A. J.: Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu. Právní zpravodaj č. 5, 2004.
v č. 141/2001 Sb. m. s.) rovněž upravuje institut prohlášení vykonatelnosti. Proto tedy nejen přístup České republiky k Evropské unii, ale i závazek vyplývající z uvedené mezinárodní smlouvy byl motivem, pro který byl v České republice připravován vládní návrh novely zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním. Tento návrh byl vládou Poslanecké sněmovně předložen 12. listopadu 2003, která jej schválila 8. dubna 2004, a po schválení Senátem a po podpisu prezidenta byla novela publikována 15. června 2004 jako zákon č. 361/2004 Sb. Podle části názorů bylo této novely třeba k adaptaci vnitrostátní úpravy pravidlům obsaženým v Nařízení právě s ohledem na fakt, že české právo úpravu exequatur nezná.5) Lze/ mít za to, zeje otázkou další odborné diskuse, zda tato adaptační novela byla z hlediska legislativně-tech-nického vůbec potřebná, či zda naopak některé okolnosti neopomenula.
Bez nutnosti rozvádět doposud zmíněné okolnosti lze konstatovat, že poté, co se Česká republika v důsledku svého vstupu do Evropské unie stala součástí evropského justičního prostoru, existují v zásadě dva režimy uznání cizích soudních rozhodnutí, které lze pracovně nazvat:
a)  režim soudních rozhodnutí vydaných mimo členské státy EU,
b) režim soudních rozhodnutí vydaných ve členských státech EU.6)
Pokud jde o prve^ zmíněný režim, je regulován komplexně právní úpravou, jak je provedena (původními) ustanoveními § 63 až 68 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním, tam, kde ve vztahu k příslušnému státu existuje bezesmluvní reciprocita. Tam, kde existuje ve vztahu k příslušnému státu úprava ve dvou- či mnohostranných úmluvách, použije se na základě principu aplikační přednosti (či. 10 Ústavy České republiky) úprava v nich obsažená.
Předmětem následujícího rozboru bude režim uvedený sub b). Ten je spravován Nařízením a v návaznosti na ně i nově včleněnými ustanoveními § 68a až 68c zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním.7) Tento příspěvek se v následujícím zaměří na vymezení věcné působnosti Nařízení pro uznání a výkon a na popis jednotlivých „fází" uznání a výkonu.
5) Některé podrobnosti viz např. Pauknerová, M: Mezinárodní civilní procesní právo po vstupu České republiky do EU - vybrané otázky. Právní rozhledy č. 9, 2004, str. 337 a 338; viz k tomu i dílo citované v poznámce sub detto.
6> Po ratifikaci Luganské úmluvy Českou republikou (k níž by mělo dojít do konce roku 2005) by byl obsahově stejný režim uplatňován také ve vztahu k Islandu, Norsku a Švýcarsku coby zemím ESVO.
7) Po ratifikaci Bruselské úmluvy Českou republikou by ve vztahu k Dánsku funkci Nařízení plnila tato úmluva; k povaze úmluvy a vztahu pravidel různé povahy viz podrobněji stať prof. Rozehnalové, citovanou v poznámce 2.
Právní fórum 7/2005
Evropské   právo
Okruh použití Nařízení
Teritoriální použití
Ve srovnání s vymezením kritérií působnosti Nařízení v oblasti určování mezinárodní pravomoci (příslušnosti), jak byla popisována v předchozích částech tohoto seriálu, je vymezení působnosti nařízení pro oblast uznání a výkonu velmi jednoduché. V této souvislosti lze hovořit pouze o „ryzí intrakomirnitaritě", neboť Nařízení aplikuje pouze orgán členského státu Evropské unie a postupuje podle něj pouze ve vztahu k titulům, jež byly vydány na území jiného členského státu Evropské unie (či. 32 Nařízení).
Vecné použití
Pokud jde o vymezení okruhu titulů, na něž Nařízení dopadá, jedná se o:
b rozhodnutí - rozhodnutí je legislativní zkratkou pro všechny typy soudních rozhodnutí bez ohledu na označení podle národního práva; podmínkou zde je, aby se jednalo o individuální právní akt, jímž je uložena povinnost v mezích věcné působnosti Nařízení dle či. 1;
h veřejnou listinu, která se týká právních vztahů Y v mezích věcné působnosti Nařízení dlečl. 1 a je " vydána a vykonatelná v některém z členských států Evropské unie - v podmínkách českého práva notářský zápis se svolením k vykonatelnosti dle § 71a a násl. notářského řádu či exekútorský zápis ve smyslu § 78 exekučního řádu, podle některých právních řádů se například může jednat o dohodu o placení výživného uzavřenou před správním úřadem, nebo o takovou dohodu správním úřadem ověřenou - nezáleží tedy na kvalifikaci listiny či přípustnosti její vykonatelnosti podle práva místa, kdeje o výkon žádáno, nýbrž podle pravajnísta vydání (lex loci edici); v této souvislosti je však nutno zmínit rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Unibank A/S v. Flemming G. Christensen, při jejímž rozhodování dvůr učinil závěr, že uznání dluhu, které je vykonatelné v členském státě, kde byl vydán, a jehož pravost nebyla ověřena žádným veřejným úřadem, není veřejnou listinou a nemůže být vykonán v jiném členském státě;8'
h vykonatelný soudní smír - týkající se opět věcí v rozsahu věcné působnosti Nařízení dle či. 1 -schválený během řízení soudem některého členského státu.
Zvláštnost u veřejných listin a soudních smírů vyplývá z toho, že o nich nelze vést samostatné řízení S o uznání jako u soudních rozhodnutí (viz dále). Z prv-}:. ní věty či. 57 odst. 1 Nařízení a contrario vyplývá, že i veřejné listiny jsou předmětem řízení o vykonatel-\   nosti (podle oddílu 2 třetí kapitoly Nařízení) a na ří-
8)   Případ Unibank A/S v. Flemming G. Christensen ve věci C-260/97.
zení o uznání (podle oddílu I třetí kapitoly Nařízení) už tato norma neodkazuje. Naplnění podmínek uznání tak u těchto titulů lze namítat až v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti.
Proces uznání cizího rozhodnutí
A. Podmínky posuzování uznání
Úprava v Nařízení vychází ze základní premisy, že uvnitř evropského justičního prostoru je uznání
cizího rozhodnutí automatické (či. 33 odst. 1 Nařízení). Je nasnadě tedy otázka, proč Nařízení úpravu řízení o uznání obsahuje.
Soud uznávajícího státu nemá povinnost ex officio zkoumat splnění podmínek pro uznání cizího rozhodnutí. Zkoumání „uznatelnosti" je incidenční, soud k němu přistupuje tedy pouze na základě námitky osoby, která prokáže na tomto zkoumání právní zájem.
Z hlediska formálně časového v úvahu připadá možnost posouzení podmínek uznání:
:.a) ve zvláštním (samostatném) řízení o uznání (či. 33 odst. 2 Nařízení),
b)  v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti (či. 33 odst. 2 Nařízení),
c) jako předběžná otázka v rámci jiného řízení (či. 33 odst. 3 Nařízení).
Ada)
Samostatné řízení je prováděno na návrh a český soud o něm rozhoduje rozsudkem, aniž musí nařizovat ve věci ústní jednání (k tomu viz § 68b zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním). Příslušný v tomto případě bude okresní soud v místě povinného; Nařízení ani zákon sice tuto otázku výslovně neřeší, nicméně podle obsahu přílohy II a III k Nařízení (ve znění bodu 18 části A Přílohy II k Aktu o přistoupení) je povolán k řízení o nařízení výkonu rozhodnutí (či exekuce podle exekučního řádu) i k podání návrhu na opravný prostředek proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti okresní soud.9)
Adb)
Pokud není vedeno samostatné řízení o uznání, nelze vznést námitku existence důvodů neuznání rozhodnutí v řízení o prohlášení vykonatelnosti. Ta je možná až v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti; povinný totiž není v řízení o exequatur oprávněn činit jakákoliv podání (či. 41 druhá věta Nařízení), což je dáno povahou tohoto řízení (viz dále).
Viz k tomu i Schlosser, P. F.: EU-Zivilprozessrecht. Kommentar. EuGVVO, EuEheVO, EuBVO, EuZVO. 2. vydání. München: C. H. Beck, 2003. Str. 219 a 220.
Právní fórum 7/2005
243
pravo
Příslušnost soudu je shodná jako předchozím případě.
V případě, zeje námitka v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí o vykonatelnosti podána, nebude soud z povahy věci rozhodovat o uznání/neuznání samostatným výrokem, nýbrž fakt uznání/neuznání bude existenčně podmiňovat způsob, jakým rozhodne věcně o návrhu o opravném prostředku. Argumentem pro podporu tohoto závěru je, že Nařízení stanoví: „...strana uplatní uznání jako hlavní věc...", což svědčí o tom, že samostatným výrokem (v rozsudku) soud uznání vyřídí tehdy, bude-li se jednat pouze o samostatný návrh (předmět řízení).
Adc)
Rozhodnutí věci může být závislé na tom, zda dojde k uznání či neuznání rozhodnutí v jiné věci. Posouzení podmínek uznání tak bude představovat pre-judiciální otázku v jiném civilním řízení (například rozhodnutí o žalobě na určení vlastnického práva k movité věci vydané ve Francii bude podmínkou pro posouzení aktivní věcné legitimace pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení v České republice).
Pokud jde o formu výroku, jímž se soud vypořádá, platí totiž, co bylo řečeno shora sub b).
Otázkou příslušnosti soudu v tomto případě nemá smysl se zabývat, neboť jako prejudiciální otázku může tuto okolnost řešit kterýkoliv soud členského státu EU.
B. Důvody odepření uznání
Společné všem níže odpíracím důvodům podle Nařízení je, že soud je povinen - v případě, že jsou tyto důvody 1) namítnuty a 2) objektivně dány - odepřít uznání cizího rozhodnutí (formou samostatného výroku, nebo vydáním takového „navazujícího" rozhodnutí, které je projevem nesplnění podmínek pro uznání).10^
Nařízení pracuje s následujícím katalogem důvodů, které zakládají nemožnost uznat cizí rozhodnutí:
1. Rozpor s veřejným pořádkem (či. 34 odst. 1)
Nařízení jako důvod odepření odkazuje na rozpor s veřejným pořádkem státu, na jehož území má být rozhodnutí uznáno.n) Ve srovnání s tuzemskou právní úpravou, jak je provedena v či. 36 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním, však nařízení volí obrat, že uznání musí být „zjevně" v rozporu s veřejným pořádkem. Veřejný pořádek sám o sobě představuje velmi zásadní hodnoty, proto se obrat
10) Srov. k tomu např. či 16 Římské úmluvy o právu rozhodném pro závazky ze smluv, která volí při úpravě veřejného pořádku termín „...může být odepřeno...".
n) Ke kritériím veřejného pořádku a ke způsobům jeho zkoumám viz podrobněji Kapitán, Z.: Teorie veřejného pořádku a kritéria jeho použití. Časopis pro právní vědu a praxi, I. část v č. 3, 2004, str. 214 a násl a II. část v č. 4, 2004, str. 302 a násl.
„zjevně" jeví z hlediska teleologického jako nadbytečný, jakoby eventuální rozpor s veřejným pořádkem pro případ uznání cizích rozhodnutí měl mít ještě větší intenzitu; pro její určení však neexistuje žádná (abstraktní, natož konkrétní a exaktní) metoda, s jejíž pomocí by bylo možno „zjevný" rozpor s veřejným pořádkem identifikovat. Evropský soudní dvůr však opakovaně zdůraznil výjimečnost tohoto odpíracího důvodu, mj. tím, že zapověděl možnost použít výhradu veřejného pořádku jako prostředek řešení rozdílnosti v právních úpravách státu vydání rozhodnutí a státu uznání rozhodnutí (tak v rozhodnutí Hojfmann v. Krieg;lx> obdobně i v dále uvedené věci Renault v. Maxicar).
K otázce rozporu s veřejným pořádkem se Evropský soudní dvůr zásadně a poměrně průlomově vyjádřil v naukou často diskutované věci Krombach v. Bamberski,13^ při jejímž rozhodnutí konstatoval, že uznání nemůže být odmítnuto z důvodu rozporu s veřejným pořádkem pouze s odkazem na skutečnost, že příslušnost soudu, který rozhodnutí vydal, byla dána na základě státní příslušnosti oběti trestného činu (což není přirozeně kritérium mezinárodní příslušnosti [pravomoci] podle Nařízení, ani podle Bruselské úmluvy),14) a dále konstatoval, že rozpor musí být takového stupně, že porušuje základní principy právního řádu členského státu, ve kterém je podán návrh na uznání, a že nelze přezkoumávat podstatu rozhodnutí soudu jiného členského státu. Na obdobných pozicích setrval Evropský soudní dvůr také v případu Régie Nationale des Usines Renault SA v. Maxicar SpA and Orazio Formento,15^ podstatný v tomto případě však byl také závěr Evropského soudního dvora, že chyby při aplikaci komunitárního práva před soudem státu, který rozhodnutí vydal, jsou odstranitelné mimo jiné v řízení o předběžné otázce a nezakládají bez dalšího rozpor s veřejným pořádkem ve státě uznání rozhodnutí.
2. Vady řízení ve státě vydání rozhodnutí (či. 34 odst. 2)
Nařízení výslovně vyjmenovává vadu řízení, která zakládá důvod pro odepření uznání: „žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost." Jedná se o poměrně konkrétní důvod, týkající se kontumačních rozhodnutí. Tento důvod spadá obecně do skupiny vad, nazývaných někdy
12) Případ Hoffmann v. Krieg ve věci 145/86. 13> Krombach v. Bamberski ve věci C-7/98.
14)  Další souvislosti viz níže sub 4.
15)  Régie Nationale des Usines Renault SA v. Maxicar SpA and Orazio Formento vě věci C-38/98.
Právní fórum 7/2005
Evropské   právo
nepravidelnosti v řízení,16) někdy je nauka nazývá zásah do práva na slyšení či do práva podílet se na jednání soudu. Možnost participovat na řízení za podmínek stanovených v či. 34 odst. 2 Nařízení shledal normotvůrce tak důležitou, že ji zakotvil jako zvláštní důvod odepření uznání. Situace pokrytá tímto od-píracím důvodem je v praxi mezinárodního práva soukromého totiž poměrně častým důvodem „neúspěchu" povinných při uznání v řízení s mezinárodním prvkem (některé evropské právní řády totiž kontumační rozhodování upravují v mnohem větší a pro účastníky přísnější formě, něž je tomu například v tuzemské úpravě občanského soudního řádu). Ustanovení či. 34 odst. 2 Nařízení je poměrně úzce formulováno a přirozeně nepokrývá všechny nepravidelnosti řízení; stále však zůstává možnost namítat vady průběhu řízení jako rozpor s veřejném pořádkem. Evropský soudní dvůr ostatně v případu Hendrikman and Feyen v. Magenta Druck Verlag1^ konstatoval, že ustanovení či. 34 odst. 2 má ve vztahu k či. 34 odst. 1 povahu speciálního ustanovení.
Ve stejné věci také Evropský soudní dvůr konstatoval, že se či. 34 odst. 2 Nařízení vztahuje na rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, v němž nebyla žalovanému řádně doručena písemnost, kterou se řízení zahajuje, ani o ní nebyl vyrozuměn v dostatečném časovém předstihu, a žalovaný nebyl platně zastoupen, neboť se sice dostavil zástupce, ale neměl plnou moc a rozhodnutí nebylo vydáno pro zmeškání.
V souvislosti s výkladem zmíněného ustanovení Evropský soudní dvůr učinil v případu Volker Sonntag v. Hans, Elisabeth and Stefan Waidmann závěr, podle nějž se má zato, že žalovaný byl přítomen (i když fyzicky nebyl jednání účasten), když v souvislosti s uplatněným nárokem na náhradu škody v rámci trestního řízení skrze obhájce, kterého si vybral, reagoval na obžalobu, ale nevyjádřil své stanovisko k uplatněnému nároku na náhradu škody, který byl také uplatněn v přítomnosti jeho obhájce.18'
3. Res iudicata a překážky jí podobné (či. 34 odst. 3 a 4)
Ve dvou odstavcích upravuje Nařízení specifickou překážku řízení:
a)   založenou tím, že mezi týmiž účastníky bylo vydáno na území státu uznání rozhodnutí, jež je neslučitelné s uznávaným rozhodnutím,
b)   založenou tím, že mezi týmiž účastníky bylo o témže nároku vydáno dřívější rozhodnutí na území jiného členského či třetího státu, pokud to-
16)  K tomu viz např. Týč in Rozehnalová, N. - Týč, V.: Evropský justiční prostor ve věcech civilních. Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 309.
17)  Tak případ Hendrikman et Feyen v. Magenta Druck & Verlag ve věci C-78/95.
18)  Případ Volker Sonntag v. Hans, Elisabeth and Stefan Waidmann ve věci C-172/91.
to dřívější rozhodnutí splňuje podmínky uznání v daném státě.
Ze srovnání obou uvedených důvodů je zřejmé, že nařízení preferuje tuzemská rozhodnutí státu uznání ve srovnání s rozhodnutími cizími. Překážka uznání je dle důvodu sub a) založena bez ohledu na časovou prioritu a také přesto, že se nejedná o rozhodnutí o tomtéž nároku (není zde tedy totožnost subjektů a současně předmětu spora; v tomto ohledu se tedy vlastně nejedná ani o překážku věci rozsouzené, neboť nařízení jde nad rámec jejího běžného chápání). S ohledem na fakt, že rozhodnutí musejí být vzájemně neslučitelná, musí jít o rozhodnutí, jež spolu věcně souvisejí. Příklad takového rozhodnutí se vyskytl v již zmíněném případu Hoffmannn v. Krieg - na území Nizozemí bylo žádáno uznání německého rozhodnutí o výživném mezi manžely; to však bylo vyloučeno existencí nizozemského rozhodnutí o rozvodu manželství.
K tomuto odpíracímu důvodu se Evropský soudní dvůr vyjádřil rovněž v případu Italian Leather SpA v. WECO Polstermöbel GmbH Co, při jehož rozhodnutí konstatoval, že tzv. mezitímní (předběžné) opatření, kterým byla uložena povinnost zdržet se určité činnosti, je neslučitelné s rozhodnutím o jiném mezi-tímním opatření, kterým byl takový návrh zamítnut, jde-li o stejné strany; není přitom podstatné, že jde o zamítnutí z formálních důvodů a návrh nebyl věcně projednán.19)
Pokud jde o důvod zmíněný pod písmenem b), jedná se už o klasický odpírací důvod v případě existence věci rozsouzené. Ve srovnání s tuzemskou právní úpravou20' však Nařízení jednoznačně zakotvuje časovou prioritu existence cizího rozhodnutí a nadto -v duchu přístupu k problematice uznání - nepožaduje, aby takové rozhodnutí již bylo (formálně) uznáno, nýbrž postačuje „splnění" podmínek uznání.
4. Nedostatky mezinárodní pravomoci (příslušnosti)
Jako zvláštní důvody pro odepření uznání Nařízení v či. 35 odst. 1 zakotvuje nedostatky v podmínkách mezinárodní pravomoci (příslušnosti):
a)  jestliže byla porušena kritéria příslušnosti ve věcech:
I.   pojištění (či. 8 a násl. Nařízení),
II.  spotřebitelských (či. 15 a násl. Nařízení), lil. výlučné příslušnosti dle či. 22 Nařízení;
b)  jedná-li se o případ úpravy mezinárodní pravomoci (příslušnosti) podle dohod uzavřených mezi členskými státy před vstupem Nařízení v platnost (či. 72 Nařízení).
19)  Případ Italian Leather SpA v. WECO Polstermöbel GmbH & Co ve věci C-80/00.
20)  Srov. § 64 písm. b) in fine zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Právní fórum 7/2005
245
Evropské
právo
Odpírací důvody dle písm. a) bodů I. a II. jsou odůvodňovány tím, že úprava příslušnosti ve věcech pojištění a spotřebitelských je konstruována ve prospěch slabší strany závazkového právního vztahu. Tyto odpírací důvody jsou předmětem poměrně rozsáhlé diskuse,21' neboť jejich zařazení se jeví zčásti nesystémové - vztah vyplývající z pojištění nemusí být nutně ekonomicky a právně deformován v neprospěch pojištěného, a pokud lze mít z tohoto pohledu úpravu mezinárodní pravomoci (příslušnosti) ve věcech spotřebitelských za opodstatněnou, lze se naprosto oprávněně ptát, proč obdobným způsobem také není chráněn zaměstnanec. Existují rovněž názory, podle nichž tato úprava zasluhuje teleologickou redukci pro případy, kdy není dodrženo ustanovení o mezinárodní pravomoci (příslušnosti) ve prospěch slabší strany (spotřebitele).22) Tento přístup má svou nepopiratelnou logiku, neboť jak kolizní úprava v Římské úmluvě o právu rozhodném pro závazky ze smluv, tak úprava pravomoci v Nařízení pracuje s kritériem maximální výhodnosti pro slabší stranu. Za této okolnosti se proto jeví striktní výklad odpíracích důvodů neadekvátní. Judikatura se však k této otázce doposud zásadním způsobem nevyjádřila.23'
Odepření uznání z důvodu nerespektování výlučné mezinárodní pravomoci (příslušnosti) - písm. a) bod lil. - patří ke tradičním odpíracím důvodům. Státy si v určitých specifických případech (věcná práva k nemovitostem, zápisy do veřejných rejstříků aj.) jako projev zásady svrchované rovnosti osobují monopol rozhodovat o těchto věcech. Rozhodnutí soudu jiného státu v takovém případu pak přirozeně nemůže vyvolávat na území územního suveréna účinky.
Možnosti zacházení s odpíracími důvody, jež se týkají podmínek mezinárodní pravomoci (příslušnosti), jsou však ještě dále omezeny, a to dvěma způsoby:
a)   podmínky pro posouzení mezinárodní pravomoci (příslušnosti) je třeba hodnotit na základě skutkových okolností, za kterých rozhodoval soud státu, ve vztahu k jehož rozhodnutí jsou podmínky uznání posuzovány (či. 35 odst. 2 Nařízení),
b)   přezkoumávat podmínky mezinárodní pravomoci (příslušnosti) je možné jen tehdy, pokud je to Nařízením výslovně upraveno. Nedostatky mezinárodní pravomoci (příslušnosti), které nespočívají ve výslovně upraveným důvodech, nelze ani namítat jako rozpor s veřejným pořádkem (či. 35 odst. 3 Nařízení). Z uvedeného tedy plyne, že nor-motvůrce výslovně vyloučil vztah speciality mezi
21' Viz k tomu napr. Geimer, R. - Schütze, R. A.: Europäisches Zivilverfahrensrecht. Kommentar. 2. vydání. C. H. Beck, München 2004, str. 587 a nasi.
22> Tak viz Týč v cit. díle, str. 73 s odkazem na Krophollera a Burg-stallera.
23) Výjimku by snad mohlo představovat nepříliš vhodně strukturované rozhodnutí Oberlandesgericht ve Stuttgartu, publikované pod č. 155 v časopisu Neue Juristische Wochenschrift, roč. 2001, str. 538.
úpravou odepření pro rozpor s veřejným pořádkem a pro nedodržení podmínek mezinárodní pravomoci, jak jej například Evropský soudní dvůr dovodil ze vztahu či. 34 a odst. 1 a 2 Nařízení (viz výše).
C. Ostatní okolnosti uznávacího řízení
Řízení o uznání je pouze způsobem přezkumu procesního charakteru a zásadně nesmí vést k věcnému přezkumu uznávaného rozhodnutí (či. 36 Nařízení).
Podmínkou návrhu na uznání cizího rozhodnutí není - ve srovnání s tuzemskou právní úpravou24' -právní moc uznávaného rozhodnutí. To je podmíněno odlišnými přístupy národních právních řádů ke kategorii právní moci. Na tuto okolnost reaguje Nařízení třemi způsoby:
h možností přerušit řízení o uznání v důsledku podání opravného prostředku ve státě vydání rozhodnutí (či. 37 Nařízení),
h úpravou důvodů odepření uznání dle či. 34 odst. 3 a 4,
h úpravou řízení o vykonatelnosti - podmínkou výkonu je splnění podmínek vykonatelnosti ve státě, na jehož území bylo rozhodnutí vydáno; ochrana se tak materiálně projeví až ve fází výkonu rozhodnutí.
Řízení o vykonatelnost
A.Vlastní řízení o vykonatelnost
Řízení o vykonatelnost (exequatur) je specifickým řízením, jehož smyslem je ověřit, zda cizí rozhodnutí splňuje vymezené formální náležitosti. Nejedná se tedy o přezkum věcných podmínek uznání či výkonu. Návrh na prohlášení vykonatelnosti se podává k orgánu, který je uveden v Příloze II Nařízení - v podmínkách České republiky je to:
a)   okresní soud v místě domicilu povinného nebo v místě, kde má být rozhodnutí vykonáno,
b)   u soudního exekútora.
(Poznámka: Tento příspěvek nadále používá pouze termín soud, pro řízení o návrhu na prohlášení vykonatelnosti se tím rozumí i soudní exekútor; který předloží věc soudu k nařízení exekuce ve smyslu § 44 exekučního řádu).
V souladu se zásadou lex fori se v řízení o prohlášení vykonatelnosti postupuje podle procesního práva státu, v němž je návrh podáván.
Soud se v řízení o exequatur omezuje toliko na přezkoumání náležitostí návrhu, tj. zda je předloženo:
24) Srov. § 63 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním.
246
Právní fórum 7/2005
Evropské   právo
a)   vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky pro přezkoumání jeho pravosti (či. 53 odst. 1 Nařízení),
b)   dokument Osvědčení podle článků 54 a 58 o soudních rozhodnutích a soudních smírech,
který vydává příslušný orgán státu, na jehož území bylo rozhodnutí vydáno (zpravidla soud); vzor (formulář) osvědčení stanoví Příloha V k Nařízení (či. 54 Nařízení).
Pokud není osvědčení předloženo, může soud státu výkonu stanovit lhůtu k jeho předložení, může přijmout rovnocennou písemnost, nebo předložení osvědčení prominout, pokud je není třeba k dalšímu objasnění věci. Překlad osvědčení se překládá pouze na žádost soudu; v takovém případě se překládá překlad ověřený.
Uvedené písemnosti přikládané k návrhu ani procesní plné moci se dále nijak zvlášť neověřují.
Jsou-li formální náležitosti návrhu na prohlášení vykonatelnosti splněny, je rozhodnutí vykonatelné. Rozhodnutí o vykonatelnosti se bezodkladně doručuje povinnému. V této fázi řízení nemá povinný k dispozici žádné námitky, k návrhu na prohlášení vykonatelnosti se nevyjadřuje, s jistou mírou zjednodušení lze říci, že až do okamžiku doručení se jedná o řízení mezi oprávněným a soudem.
O návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhoduje podle tuzemské právní úpravy soud usnesením, které musí být odůvodněno (§ 68c drahá a třetí věta zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním).
B. Opravný prostředek proti rozhodnutí o vykonatelnosti
Proti usnesení o vykonatelnosti lze podat opravný prostředek - podle tuzemské právní úpravy odvolání, které se podává u orgánu, jenž je uveden v Příloze HI - v podmínkách České republiky je to okresní soud; pro určení místní příslušnosti platí pravidla zmíněná výše sub A. obdobně. V řízení o opravném prostředku (odvolání) se postupuje podle pravidel pro sporná řízení (či. 43 odst. 3 Nařízení).
Nařízení upravuje zvláštní lhůtu pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí o vykonatelnosti (či. 43 odst. 5):
a)   obecná lhůta - jeden měsíc od doručení prohlášení vykonatelnosti,
b)   zvláštní lhůta - dva měsíce - má-li strana, proti níž je výkon navrhován, domicil v jiném členském státě, než ve kterém bylo rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti vydáno; lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí straně, proti níž je výkon navrhován.
V řízení o opravném prostředku lze vznést námitky, které se týkají nedodržení podmínek prohlášení vykonatelnosti, a námitky, které se týkají nedostatku podmínek uznání.

Vzhledem k tomu, že neexistuje jiná úprava a rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti má formu usnesení, rovněž rozhodnutí v řízení o opravném prostředku bude mít v podmínkách tuzemské úpravy formu usnesení,25) i když bude soud posuzovat námitky, které se týkají podmínek uznání, o nichž by v samostatném řízení bylo rozhodováno rozsudkem (viz výše).
Vzhledem k tomu, že v řízení o návrhu na prohlášení vykonatelnosti (na „prvním stupni") má povinný omezené postavení, odpovídá tomu věcně i způsob rozhodnutí o odvolání - pokud odvolací soud zkoumal důvody, pro něž lze cizí rozhodnutí neuznat, pak, svědčí-li tyto důvody pro neuznání cizího rozhodnutí, odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodne o zamítnutí návrhu (či. 45 odst. 1 Nařízení a § 68c odst. 2 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním). Soud však nesmí přezkoumávat cizí rozhodnutí meritorně. Nařízení rovněž stanoví, že rozhodnutí o opravném prostředku má být vydáno neprodleně; úprava lhůty - ač stanovené za pomoci neurčitého právního pojmu - se jeví logická a žádoucí s ohledem na právní zájem oprávněného.
Proti rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o vykonatelnosti je přípustný opravný prostředek, který je uveden v Příloze IV Nařízení. V podmínkách České republiky je to dovolání nebo žaloba pro zmatečnost.
C. Částečné prohlášení vykonatelnosti
Úprava v Nařízení počítá také se situací, kdy je prohlášena vykonatelnost pouze ve vztahu k některým z výroků cizího rozhodnutí. Příčiny tohoto postupu mohou být:
a)   objektivní - či. 48 odst. 1 Nařízení - například za situace, že není splněna formální podmínka vykonatelnosti ve vztahu k určitému výroku rozhodnutí nebo některý z výroků postihuje důvod odepření uznání,
b)  subjektivní - či. 48 odst. 2 Nařízení - v případě, že návrh na prohlášení vykonatelnosti pouze ve vztahu k části rozhodnutí podá oprávněný; tento postup se nicméně jeví nepraktický, neboť i když je prohlášena vykonatelnost, nemusí strana podávat nutně návrh na výkon rozhodnutí, z hlediska praktického ale může mít strategický význam.
Otázkou částečné vykonatelnosti se zabýval ve své judikatuře Evropský soudní dvůr, který konstatoval v případu Van den Boogaard v. Lumen, že pokud je v jednom rozhodnutí vydaném v řízení o rozvod rozhodnuto o výživném a vypořádání majetku manželů, je možné vykonat pouze první výrok, který spadá do působnosti nařízení, takový výrok může ukládat zaplacení pevně stanovené částky a převod
25) Srov. § 167 odst. 1 občanského soudního rádu.
Právní fórum 7/2005
247

"■^gp T,1^WTWe"gg4 ■■ imtpmw«i'y»i*iwmw
Evropské   právo
majetku, je-li zřejmé, že cílem je zabezpečení výživy manžela.26-1
Řízení o výkon
Ačkoliv je marginální rubrika oddílu drahého kapitoly třetí Nařízení nazvána „Výkon", nařízení obsahuje jen minimum ustanovení o výkonu rozhodnutí. Podle obsahu Nařízení tak lze dovodit, že cizí rozhodnutí bude vykonáno (resp. povolen jeho výkon) za současného splnění tří podmínek:
a rozhodnutí je vykonatelné ve státě, kde bylo vydáno (prokazuje se shora popsaným osvědčením),
a   rozhodnutí bylo prohlášeno za vykonatelné ve
státě uznání a
a nebyly dány důvody odepření uznání rozhodnutí, byly-li namítnuty.
(Poznámka: Tento příspěvek pro zjednodušení používá pouze termín nařízení výkonu rozhodnutí; tím se má na mysli jak nařízení soudního výkonu rozhodnutí, tak nařízení exekuce podle exekučního řádu.)
S ohledem na specifičnost národních úprav výkonu rozhodnutí je úprava postupu při výkonu rozhodnutí v souladu s principem subsidiarity ponechána vnitrostátní úpravě.
Ze vztahu procedury řízení o vykonatelnosti a řízení o výkon však vyplývají některé zásady, z nichž některé nalezly také oporu v úpravě provedené zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním:
a)   návrh na výkon lze podat buď samostatně, nebo společně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti; v posléze uvedeném případě však soud rozhoduje dvěma samostatnými a odůvodněnými výroky;
b)   vzhledem k tomu, že lhůta k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o vykonatelnosti je delší (jeden, event, dva měsíce) než lhůta pro odvolání proti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí (obecná patnáctidenní lhůta), stanoví zákon dvě zásady:
opravný prostředek proti rozhodnutí o nařízení výkonu lze podat ve lhůtě stanovené pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí o exequatur (§ 68c odst. 1 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním),
rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí nemůže nabýt právní moci dříve než rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti (§ 68c odst. 3 zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním).
Závěrem
Z hlediska ryze formálního se procedura uznání a výkonu ve srovnání s dosavadní praxí jeví formálnější, zdlouhavější a procedurálně náročnější. Tyto nevýhody jsou však vykoupeny podstatným zúžením důvodů, pro které lze realizovat odepření uznání cizího soudního rozhodnutí.
Tento příspěvek jistě nevyčerpal všechna zákoutí právní úpravy,27' jeho cílem ale - jak bylo zmíněno v úvodu - nebylo podat vyčerpávající výklad, nýbrž prakticky použitelnou právní informaci. Celou řadu dalších problémů jistě přinese jednak aplikace Nařízení samotného a zřejmě i právní soužití Nařízení a zák. o mezinárodním právu soukromém a procesním.
Ve srovnání s principy Nařízení je na ještě progresívnejších přístupech v oblasti uznání a výkonu postaveno Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, o vytvoření evropského exekučního titulu pro nesporné pohledávky, jež nabývá účinnosti 21. října 2005, či existující návrh nařízení o zřízení evropského platebního roz-kazu.28) O dostatek podnětů k diskusi proto jistě nebude nouze.
27)  Autor při psaní této stati šije vědom nejméně čtyř právních problémů, o nichž se oprávněně domnívá, že budou vyvolávat aplikační obtíže. Jejich podrobnějšímu rozboru by se však rád věnoval na jiném místě.
28)  Návrh publikován jako dokument Komise č. 2004/0055 (COM).
Práce
2005
PRÁCE 2005 - Průvodce pracovněprávní problematikou
MERITUM PRÁCE 2005 se věnuje nejčastějším pracovněprávním otázkám a nevyhýbá se řešení současných problémů personální praxe.
Celá problematika je rozdělena do 13. kapitol, např.: vznik a skončení pracovního poměru, práva a povinnosti subjektů pracovního práva, pracovní doba a odměňování, problematika zaměst-• • "            nanosti. Součástí výkladu jsou rozsáhlé přílohy - vzory smluv, vnitřní předpisy zaměstnavatele,
upozornění na nejčastější chyby a příklady řešení konkrétních příkladů, vybrané rozhodnutí soudů apod.
Předností výkladu je přehledná a praktická struktura textů, kde se snadno orientujete díky tzv. marginálním číslům, která pomáhají jednoduše vyhledávat požadované oblasti nebo jejich jednothvé části či pojmy.
cena 795 Kč, 688 stran, praktická plastová vazba
Právní fórum 7/2005