Iura in re aliena neboli věcná práva k věci cizí jsou práva, která dávají oprávněnému možnost zvláštního, obsahově přesně vymezeného působení na věc, která není jeho vlastnictvím. Toto působení má podobnou povahu jako právo vlastnické. Je to oprávnění přímé a výlučné (srovnejte přímost a výlučnost u práva vlastnického), nikoli však všeobecné, neboť je jeho obsah jednoznačně určen. Iura in re aliena patří spolu s právem vlastnickým do skupiny práv absolutních (působících erga omnes)

 

Servitutes – služebnosti – Římané neměli pojem věcných práv k věci cizí, jeho název je až pozdější vědecké pojmenování, Římané používali označení servitutes pro určitou skupinu práv, která měla shodné znaky. Římané měli původně služebnosti pozemkové, později vznikly i služebnosti osobní.

 

a)      rozdíl mezi oprávněním a vlastnickým vztahem věci, které se služebnost týká (rozdíl mezi oprávněným a povinným), zde platila zásada sua res nemini servit – nikomu nemůže sloužit jeho věc

 

b)      vlastník věci, který je služebností zatížena nemá žádnou pozitivní povinnost (není povinen něco činit) je povinen určité chování či jednání oprávněného strpět i zde je zásada servitce in haciendo nequit – služebnost nemůže náležet v konání ale jako všude v právu je zde výjimka, který potvrzuje pravidlo a ta je obsažena v zásadě servitus oneris ferendi – služebnost nést břemeno – při tomto druhu služebnosti byl vlastník pozemku, k němuž byla služebnost zřízena nejen povinen strpět, aby soused opíral stavbu o jeho, ale musel i svou stavbu udržovat v dobrém stavu.

 

 

Každá skupina služebnosti (pozemkových i osobních) dávala oprávněnému možnost jistého užívání cizích věcí. U pozemkové služebnosti bylo toto oprávnění vždy spojeno s vlastnictvím určitého – sousedního pozemku, takže tu vznikaly vztahy mezi dvěma pozemky, ve kterém jeden pozemek sloužil druhému – od tohoto sloužení je i odvozen název – služebnost. V uvedeném vztahu měl vlastník jednoho pozemku vedle všeobecného právního panství, ještě omezené právní panství, které dovoluje užívat sousedův pozemek, to omezovalo právní panství vlastníka – souseda pozemku. Tento stav byl stavem trvalým – věčným, byl to stav, který nevázal na jednotlivé vlastníky, ale na pozemek a tedy na právní nástupce vlastníka. Pozemky podle svého postavení své názvy: pozemek panující – praedium dominant – je pozemek jehož vlastník je oprávněn v omezené míře užívat sousední pozemek, který se nazývá pozemek služebný – praedium serviens – což je pozemek jehož vlastnictví je služebností omezeno.

 

Pozemková služebnost mohla vzniknout, trvat nebo zaniknout jen ve spojení s určitým pozemkem; osobní služebnost mohla vzniknout, trvat nebo zaniknout jen ve spojení s určitou osobou. Proto oba druhy služebností nemohly být zcizovány nebo převáděny

 

Vznik služebností – služebnosti mohly vzniknout z právního jednání osoby, která je kviritským vlastníkem. Venkovské polní služebnosti bylo možno zřídit mancipací, ale i jinak se u všech služebností dalo k jejich vzniku využít injuirecessi – kviritský vlastník např. prohlásil, že Gaius může chodit přes jeho pozemek, který má v kviritském vlastnictví a který leží u 25 milníku a je znám jako Luciova louka (tento pozemek musí být přesně určen).

Služebnosti je také možno zřizovat neformálními dohodami a stipulacemi. Dalším způsobem jak bylo možné zřídit služebnost je kvasitradice – vlastník věci dovolil určité osobě, aby počala fakticky služebnost vykonávat, tato tradice se tedy stávala držbou služebnosti. Služebnost vznikla tradicí – je snášen její výkon (určité jednání) a tím služebnost vzniká.

 

a)      objektivně – nezávisle na vůli stran – zánik služebné věci, změna podstaty služebné věci, splynutí neboli konfuzí, která nastávala při spojení služebného a panujícího pozemku, dále smrt oprávněného u osobních služebností

 

b)      nevykonáváním – 1 rok u movitostí a 2 roky u nemovitostí, justiniánské právo lhůty rozšířilo na 10 a 20let

 

c)      zvl. pravidla platila pro zánik domovních služebností – ty nezanikly prostým nevykonáváním, ale tzv. vydržením svobody – usucapio libertatis – služebný pozemek musel být uveden do takového stavu, který odporoval výkonu služebnosti a v tomto stavu musel zůstat dva roky

 

d)      vzdání se výkonu služebnosti ze strany oprávněného – akt vzdání se mohl být proveden jen formou injurecesse

1)      Pozemkové služebnosti – vlastník panujícího pozemku měl možnost v jisté míře užívat jiný pozemek – zpravidla sousední – pozemek služebný. Výkon služebnosti měl být co nejméně omezující pro vlastníka služebného pozemku.služebnost mohla spočívat buďto v snášení, trpění nějakého jednání – afirmativní služebnost nebo v zákazu něco činit – služebnost negativní.

 

a)      služebnosti k pozemkům venkovským – nejstarší služebnosti, jednalo se o:

-          služebnost cesty – tato služebnost zahrnovala rozmanitá práva, jejichž polesným znakem býval přechod přes cizí pozemek. Rozsah takovéhoto oprávnění byl různý podle toho, zda šlo o právo stezky – iter – chůze nebo jízda na koni přes služebný pozemek, dále to bylo právo průhonu dobytka – actus – právo oprávněného hnát přes služebný pozemek dobyteknebo právo cesty – via – to bylo obsahově nejobsáhlejší právo

 

-          služebnost vodní - do této skupiny náležely: práva vodovodu – aquaductus -  právo odběru vody na cizím pozemku zvláštním zařízením popř. právo vodu takovým zařízením vést po cizím pozemku, dále sem patřila  služebnost odběru vody – servitus aquahaustus, dalšíslužebnost byla služebnost hnát na cizí pozemek k vodnímu zdroji dobytek a tam jej napájet – servitus pecoris ad aquam appulsus, další služebnost byla servitus navigandi – právo plout na loďce

-          další služebnosti – např. právo pastvy, právo kácet stromy za účelem odběru dříví, právo lámat kameny, dobývat a pálit vápno, kopat hlínu, těžit písek apod.

b)      služebnosti k pozemkům domovním -  jsou mladší než služebnosti k pozemkům venkovským

-          právo zapustit do sousedovy zdi část stavební konstrukce – trám – servitus tigni immittendi

-          povinnost udržovat v dobrém stavu svou zeď – servitus oneris ferendi

-          právo mít část své stavby nad cizím pozemkem nebo právo v cizí zdi prorazit okno – servitus proiciendi, protegendi, servitus lumium, popř. servitus luminis immettendi

-          služebnost okapu – servitus stillicidii – opravňující svádět dešťovou vodu na cizí pozemek, dále např. služebnost stoky - právo svádět nečistotu na služebný pozemek stokou

Negativní služebnosti - služebnosti zakazující rázu, které dávaly oprávněnému možnost něco zakázat::

 

-          zakázat vyšší stavbu na pozemku služebném

-          zakázat takovou stavbu, která by bránila v přístupu světla či výhledu

 

a)      ususfructus – právo požívací – je právo užívat cizí věc (uti) a těžit z ní plody (frui), tak aby nebyla změněna její podstata – salva rerum substantia. Předmětem mohly být věci nemovité, movité ne však věci zuživatelné.

-          právo věc užívat a těžit z ní plody

-          přirozené plody ususfruktář získával originálně – sklizní nebo separací

-          ususfruktář mohl těžit jen takové plody, které je možno považovat za pravidelný přínos

-          ususfruktář nesměl působit na věc tak, aby změnil její podstatu, a to ani v tom případě, že by tím její hodnota byla zvýšena, proto také s ní ususfruktář nemohl disponovat a ani ji nemohl zatížit věcným právem, kotu dával ususfruktář vlastníkovi věci zvl. slib cautio ususfructuaria

 

Zřízení ususfructu bylo podstatné omezení vlastnického práva a vlastníkovi zbylo jen tzv. holé vlastnictví – nuda proprietas.

 

b)      usus – právo užívací – je právo osobního užívání věci, které vylučuje těžit plody. Usuarius – uživatel – si mohl v případě, že z věci je možno těžit plody, plody přivlastnit, ale jen v omezené míře – jen pro svoji potřebu.

c)      habitatio – právo užívat byt v cizím domě

d)      opere – právo výlučně osobně užívat služeb cizího otroka nebo zvíře.

Osobní služebnosti velice často vznikala odkazem

Služebnosti byly chráněny věcnými žalobami, které měly povahu vindikace služebnosti – vindicatio servitutes. U požívacího práva se žaloba označovala jako petitio ususfructus. Projednání takovéto žaloby se podobalo sporu o vlastnické právo.

Došlo-li ke sporu a žalobce dokázal existenci služebnosti, byl žalovaný vyzván, aby umožnil výkon služebnosti, teprve, když neuposlechl, byl žalovaný odsouzen peněžité kondemnaci.

 

Viz. neskenované materiály ve studijních materiálech ve složce 7. přednáška – Ostatní věcná práva