DRŽBA Držba lat. possessio – je faktická všeobecná moc nad věcí (hmotou). Na rozdíl od vlastnictví, které je právním panstvím, je držba panstvím faktickým. O držbě je možno hovořit jen tehdy splňuje-li toto faktické panství nad věcí dva požadavky: 1) possessio corporalis – fyzické ovládání věci – tělesné ovládání, vyjadřuje fyzický vztah mezi držitelem a věcí, kterou ovládá a 2) animus possidendi – vůle ovládat věc jako vlastní – vyjadřuje vůli držitele mít věc naprosto a úplně pro sebe, nakládat s ní jako s vlastní, jako s předmětem svého vlastnictví. Pojetí držby: 1) přesvědčení, že faktický stav odpovídá stavu právnímu – držba je tedy projevem vlastnického práva 2) opak bodu 1) tedy předpoklad, že není soulad mezi stavem právním a faktickým – někdo je vlastník a jiný má věc v držbě. Proto bylo definováno, že držba je stavem faktickým a není samostatným právem, nýbrž pouhou skutečností, kterou se projevuje vlastnické právo. Držba tedy nebyla považována za právo, ale za skutečnost. Držba, ale byla pod praetorskou ochranou (interdikty). Praetorská ochrana držby: 1) praetorské ochrana držby se opírala o představu, že mezi faktickým a právním stavem panuje nesoulad a držitelem byl podle práva především vlastník 2) vydržení – počátky v LDT; držba může mít samostatný význam a kdo určitou věc drží, musí být pokládán za jejího vlastníka Animus possidendi – tedy fyzické ovládání věci, je nezastupitelný znak Possessio corporalis – lze zprostředkovat skrze jinou osobu Detence – je stav fyzického působení na věc, kterou vykonává ten, kdo má věc sice u sebe, nikoli však pro sebe. Detektor má fyzické ovládání věci, nemá však a nemůže mít vůli působit na věc jako na vlastní, př. vypůjčené věci, věci v úschově, detentorem však není spící osoba, které dá někdo něco do ruky. Předmětem držby – mohla být jen věc, která mohla být předmětem vlastnického práva Držba v dobré víře – držitel musí být přesvědčen, že je vlastníkem věci, anebo je přesvědčen že držbou nikomu nepůsobí újmu – tato držba je pak držbou spravedlivou Držba ve zlé vůli – zloděj, lupič, nepoctivý nálezce - tato držba je pak nespravedlivá Ochrana držby – držba jako faktický stav byla považována za projev práva vlastnického; o držiteli se předpokládalo, že je vlastníkem věci. Possessor měl i výhodné postavení při procesu – byl zván beatus possidens – blažený, protože drží. Hlavním zdrojem ochrany byla praetorské interdikta: 1) interdikta sloužící k ochraně držby před rušením – interdicta retinendae possessionis: a) interdictum „Uti possidentis“ – „držte do budoucna tak, jak držíte“, toto interdictum se používalo při rušení držby u nemovitostí.(blíže např. Gaius IV. 160) b) interdictum „Utrubi“ – „u kterého z obou“ - toto interdictum se používalo při rušení držby u movitostí.(blíže např. Gaius IV. 160). Jeho princip spočíval v tom, že se rozhodne ve prospěch toho, kdo v posledním roce držel déle. c) 2) interdikta sloužící k ochraně držby před jejím odnětím – interdicta recuperandae possessionis: a) interdictum de vi – interdictum směřující proti užitému násilí, která směřovala proti tomu, kdo se násilím zmocnil držby pozemku – následek byla restituce, tedy navrácení držby původnímu držiteli. Interdictum prospívalo vypuzenému v roční lhůtě od vypuzení z držby. b) interdictum de vi armata – interdictum proti násilí mimořádné intenzity – vypuzení s pomocí zbraní nebo tlupou lidí. Platila zde zásada, že ozbrojeným násilím nesmí být odňata držba ani tomu, kdo ji získal závadně. Nabytí držby – držba, jak bylo řečeno výše, je faktický stav, a aby byla získána musel být tento faktický stav znovu realizován, tedy držbu nebylo možno převést, ale bylo ji třeba vždy nabýt; k tomu bylo zapotřebí possessio corporalis tak i animus possidendi. Ztráta držby – je opakem nabytí držby, ale s tou výjimkou, že ke ztrátě postačí i jen jedna znak držby, tedy buď corporalis possessio nebo animus possidendi. Držba, ale také zanikla i smrtí držitele, zánikem právní subjektivity držitele.