Forma státu - Forma státu - to jak stát vystupuje navenek vůči svému okolí,
když je součástí politického systímu. Je založena na prvích státu,
kterými jsou státní území, obyvatelstvo a státní moc. Dále se dělí na:

Státní režim - zabývá se vztahy mezi jednotlivcem a státem
demokratický, totalitární, autoritativní

Forma vlády - zabývá se vztahy mezi nejvyššími státními orgány
monarchie (absolutistická, konstituční, dualistická) ,
republika (parlamentní, prezidentská, neoprezidentská, vláda shromáždění

Státní zřízení - zabývá se vztahy mezi státem a jeho částmi
federace, konfederace, unitární stát, míra centralizace a samosprávy 

 

 

Vztah státu a jednotlivce

Stát slouží jako integrační a reprodukční nástroj pro společnost, pro celek, celý lidský kolektiv.
Což vyvolává rozpor mezi státem a jednotlivcem, mezi svobodným bytím individua a nutností podřídit se celku
Řešení:
a) stanovení pravidel vztahu mezi jednotlivcem a státem, vymezení sféry osobní autonomie jednotlivce – tedy oblast lidských práv
b) zajištění participace jednotlivce na státní moci (volby, referenda, samospráva apod.)

Přirozenoprávní koncepce

Rozlišení práv a svobod vychází z toho, že svobody představují okruh osobní autonomie člověka, do které stát nemůže zasahovat (svoboda projevu), v této oblasti je stát povinen zdržet se zásahů. Právy jsou pak jednotlivé druhy možného aktivního chování jednotlivců vůči státu, stát je povinen aktivně tato práva poskytovat (např. sociální pomoc v nouzi). Pojem základní práva a svobody (Grundrechte) zdůrazňuje, že jsou obsaženy v určitých katalozích (seznamech), v textech ústav či mezinárodních smluv a jsou považována za nejdůležitější.

Z nejdůležitějších historických právních dokumentů je třeba v souvislosti s ochranou základních práv zmínit anglickou Magnu Chartu Libertatum (1215), zakotvující nedotknutelnost svobody jednotlivce, Petition of Rights (1628), kterou Karel I. potvrzuje dosavadní práva parlamentu a zaručuje určitá občanská práva, potrestání je možno jen rozhodnutím soudu dle práva. Důležitým pramenem je i anglický Habeas Corpus Act (1679), který zakotvuje řádný proces a zásadu, že nikdo nesmí být zbaven svobody, ledaže na základě zákona a soudního rozhodnutí. Dále nelze opomenout ani Bill of Rights (1689) s petičním a volebním právem i zákazem krutých trestů či Act of Settlement (1701), zaručující nezávislost soudců. Ve Spojených státech amerických je třeba zmínit katalogy základních práv v ústavách Virginie, Marylandu a Massachusetts (1776, 1789) či Vyhlášení nezávislosti USA (1776), ve Francii Deklaraci práv člověka a občana (1789), která je dodnes součástí francouzské ústavy. Ve střední Evropě se poprvé k systematické ústavní úpravě základních práv a svobod přistoupilo až v rakouské ústavě z roku 1867. Důležitým krokem k vývoji ochrany lidských práv na našem území je pak přijetí Ústavy ČSR z roku 1920, obsahující rovněž katalog základních práv a svobod.

Mezinárodněprávní garance
K prvním pokusům o přijetí garancí na mezinárodní úrovni dochází už v druhé polovině 19. století (zákaz s obchodování s otroky, ženami a dětmi, konvence o zajatcích a zraněných za války, pravidla vedení války). Novým obdobím v této oblasti je doba po skončení druhé světové války a Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv, následně pak Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto Mezinárodní pakty ratifikovala i Československá socialistická republika a byly publikovány ve Sbírce zákonů pod. č. 120/1976). Pro ochranu lidských práv v zemích bývalého komunistického bloku měly důležitý dopad i výsledky helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975). Tyto ústupky ze strany komunistických vlád v zemích reálného socialismu vedly i v ČSSR k určitým protivládním iniciativám upozorňujícím na porušování lidských práv v těchto režimech (Charta 77, Helsinský výbor, Výbor pro ochranu neoprávněně stíhaných).

V demokratickém právním státě jsou lidská práva pod ochranou nezávislých vnitrostátních soudů. Pro členy Rady Evropy (tedy i náš stát) je závazná Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.), která zřizuje Evropský soud pro lidská práva, před nímž v případě porušení svých práv a svobod může občan žalovat svého suveréna.

Základní práva a svobody lze členit dle jejich obsahové příbuznosti na
- základní práva a svobody vyplývající z rovností lidí
(zákaz diskriminace, rovnost podle měřítek spravedlnosti, požadavek egality a sociálního vyrovnání)
- svobody a práva vyplývající z lidské důstojnosti
(právo na soukromí, rodinný život, ochranu lidské důstojnosti, cti, jména, obydlí, listovní tajemství)
- práva a svobody spjaté s nedotknutelností osobní integrity
(právo na život, osobní svoboda, nedotknutelnost tělesné integrity, svoboda pohybu a pobytu)
- právo na řádný a spravedlivý proces
(Due process law, fair trial, garance ochrany práv ochranou procedury)
- duchovní svobody
(svoboda náboženského vyznání a světonázorového přesvědčení, svoboda myšlení, svoboda projevu, svoboda spolčování a navazující volební právo či právo na informace)
- hospodářské svobody
(svoboda vlastnictví, svoboda povolání, svoboda podnikání)
- sociální práva
(právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a na spravedlivou odměnu za práci, právo na humánní pracovní podmínky, na stávku, ochrana rodiny, žen, matek, dětí a mládeže, ochrana slabších, právo na vzdělání, zdravotní péči, životní prostředí atd.)
- práva menšin
(nejen vyloučení diskriminace, ale i pozitivní ochranná práva).

Již s ohledem na výše uvedené napětí mezi zájmem společnosti a zájmem jedince, ale i s ohledem na kolizi mezi zájmy různých jedinců musíme připustit i určité meze základních práv a svobod. Základní liberální zásadou v tomto smyslu je pravidlo: moje práva končí tam, kde začínají práva druhého. Dále musíme připustit, že práva individua lze omezit i z důvodů důležitého veřejného zájmu (např. jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých). Musíme-li však určité omezování práv a svobod připustit, je třeba se dobře bránit proti tomu, aby toto omezování nebylo zneužíváno. Proto čl. 4 odst. 4 naší Listiny základních práv a svobod stanoví: Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich postaty a smyslu, taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro která byla stanovena. Dále platí pravidlo, že omezení práv a svobod je možné jen, pokud to Listina základních práv a svobod dovoluje a pokud takové omezení směřuje vůči všem stejně a je stanoveno zákonem. 

      

 

Doporučená literatura:
Holländer, P.: Základy všeobecné státovědy, Nákladem Spolku právníků Všehrd, Praha 1995
Listina základních práv a svobod
Pro zajímavost:
Jan Sokol: Jsou lidská práva přirozená ?