30 Cdo 214/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce K. D., zastoupeného
advokátem, proti žalovaným 1/ obchodní společnosti V. - L. - P., a 2/ J. H., oběma zastoupeným
advokátem., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 7/97, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 1999, č.j. 1 Co 57/99182,
takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 1999, č.j. 1 Co 57/99 - 182, se z r u š u j e
a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 1999, č.j. 1 Co 57/99- 182, změnil rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 1998, č.j. 19 C 7/97 - 159 tak, že zamítl žalobu, aby
žalovaná obchodní společnost (tehdy V. V., s.r.o.) do patnácti dnů od právní moci rozsudku
uveřejnila na poslední straně P. d. text ve znění: " Omlouváme se K. D. za nepravdivé výroky a to:
...je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je D., to mám pocit
že to jsou opravdoví gauneři", kterými jsme ho v článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem
likvidovat lidskou slušnost ?", otištěném v P. d. dne 15. března 1996 na straně 17 nepravdivě
obvinili a zasáhli tak neoprávněně do práva na čest. V. V. a J. H."., a aby žalovaný J. H. uveřejnění
tohoto textu strpěl. Vrchní soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí především uvedl, že soud prvního stupně správně
zjistil skutkový stav věci, avšak rozhodl nesprávně. Napadené výroky (které obsahuje zmíněný
článek) jsou autentickými výroky druhého žalovaného, které první žalovaný v nezměněné podobě
uveřejnil. Odpovědnost prvního žalovaného za uveřejnění napadených výroků je třeba posuzovat z
hlediska odpovědnosti za uveřejnění tzv. převzatých tvrzení. Odvolací soud mimo jiné připomněl,
že sice lze dovodit odpovědnost vydavatele i za převzatá tvrzení, avšak s odkazem na článek 17
Listiny základních práv a svobod deklarující právo na informace, je nezbytné převzatá tvrzení
rozlišovat na kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, apod. a kategorii ve formě
referátů o projevech státních a společenských činitelů, o jednání kolektivních činitelů apod. V této
druhé kategorii převzatých tvrzení je úkolem informačních prostředků, aby veřejnosti sdělili přesně,
co bylo řečeno, o čem bylo jednáno, co se odehrálo. Druhý žalovaný je pak osobou, kterou je třeba
chápat jako společenského činitele v oblasti kultury i politiky. Pokud tedy první žalovaný přesně
reprodukoval výroky druhého žalovaného a veřejnost o nich informoval, plnil tak svou povinnost a
nemůže za ně nést odpovědnost. Proto také nelze ve vztahu k prvnímu žalovanému přezkoumávat
pravdivost napadených výroků. Rozsudek Vrchního soudu v Praze nabyl právní moci dne 20. září
1999. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 14. října 1999 včasné
dovolání. Odvolacímu soudu v něm vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále jen
"o.s.ř."). Dovolatel připomíná, že se domáhá ochrany své cti vyplývající z práva na ochranu
osobnosti, zakotveného v článku 10 Listiny základních práv a svobod a v § 11 násl. občanském
zákoníku (dále jen "o.z."). Ochrana cti v rámci práva na ochranu osobnosti je právem absolutním,
které se uplatňuje vůči každému. Oba žalovaní - druhý žalovaný jako autor a první žalovaný tím, že
tyto výroky šířil v hromadném sdělovacím prostředku - jsou způsobilí zasáhnout do žalobcova
práva na ochranu osobnosti, pokud jsou dané výroky protiprávní. Dovolatel především odmítá
argumentaci odkazující na článek 17 Listiny základních práv a svobod zakotvující právo na
informace, jako na právní důvod, který by měl liberovat prvního žalovaného z jeho odpovědnosti za
neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Nadto vydavatelé novin nepožívají v úpravě
obsažené v občanském zákoníku v souvislosti s ochranou cti a osobnosti žádné privilegované
postavení a nesvědčí jim žádná výjimka, že by svým zpravodajstvím mohli zasahovat do práva na
čest třetích osob. Naopak vzhledem k závažnosti následků, který může vyvolat eventuální
neoprávněný zásah do cti třetí osoby, leží na vydavatelích novin (atp.) větší břímě odpovědnosti za
to, jaké informace v médiích šíří. Argumentace odvolacího soudu podle dovolatele zcela pomíjí
otázku přiměřené a vyvážené analýzy zájmů na poskytování informací na jedné straně a ochraně
osobnosti na straně druhé. Přitom i tzv. osoby veřejného zájmu požívají v rozsahu přiměřeně
sníženém právo na ochranu své osobnosti a cti, které musí média, která se o známé osobnosti
zajímají, respektovat. Stěžejní otázkou přitom zůstává, zda předmětné výroky jsou ve své povaze
neoprávněným zásahem do práva na ochranu cti a osobnosti žalobce. Tyto výroky jsou hodnotícími
úsudky, které, pokud mají být přípustné, musí být věcné, konkrétní, přiměřené co do obsahu a
formy a celkově nevybočující z mezí nutných k informování veřejnosti při respektování pravidel
slušného chování. Sporem dotčený výrok pak nesplňuje ani jedno z dílčích kritérií přípustnosti
hodnotícího úsudku, a proto nemůže být shledán přípustným. Výrok je nadto obecný a nekonkrétní
a nerozvádí žádná fakta či důkazy pro v něm uvedená tvrzení.
Žalovaní se k podanému dovolání vyjádřili podáním ze dne 28.února 2000, v němž po rozboru
dovolatelem uváděných argumentů navrhli zamítnutí tohoto dovolání s tím, že napadené rozhodnutí
považují za správné. Dále žalovaní upozornili na změny v zápisu u příslušného obchodního rejstříku
týkající se prvního žalovaného.
S přihlédnutím k části dvanácté, Hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl
novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto dále
aplikován o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). V případě složení
senátu dovolacího soudu bylo uváženo ustanovení § 27 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a
soudcích ve znění novely provedené zmíněným zákonem č. 30/2000 Sb. s přihlédnutím k části
dvanácté, hlavě třetí téhož zákona.
Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Podané
dovolání žalobce je tedy ve své podstatě důvodné, byť dovolací soud nemůže neprojevit jisté
podivení nad užitím některých formulačních nástrojů v dovolání (expozice řady vykřičníků a
otazníků apod.), resp. soud zlehčujících formulací (např. konstatováním dovolatele, že "odpověď v
duchu argumentace odvolacího soudu vede k absurdním a komickým závěrům"). S ohledem na
znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze
zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán
nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce
zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v
ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí
přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z
případů, na něž dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové
pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.
d) o.s.ř. Tento dovolací důvod předpokládá, že rozhodnutí odvolacího soudu je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom
nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské
důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 o.z.). Podle ustanovení §
13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba v případě zásahu do jejích osobnostních práv možnost domáhat se
mimo jiné přiměřeného (morálního) zadostiučinění. Jak již bylo naznačeno, podstata úvah
odvolacího soudu při rozhodování této věci spočívala v názoru, že sice lze dovodit odpovědnost
vydavatele i za převzatá tvrzení. Současně však mimo jiné dovodil, že druhý žalovaný je osobou,
kterou je třeba chápat jako společenského činitele v oblasti kultury i politiky, takže v případě, že
první žalovaný přesně reprodukoval výroky druhého žalovaného a veřejnost o nich informoval,
plnil svou povinnost vyplývající z článku 17 Listiny základních práv a svobod, a nemůže proto za
ně nést odpovědnost. Popsané závěry odvolacího soudu však podle názoru dovolacího soudu
pomíjejí jeden závažný fakt, který vyplývá již z vlastní žaloby, v níž se zásah proti osobnostní sféře
žalobce spojuje s výroky druhého žalovaného ve vztahu k žalobci, které byly obsaženy v interview,
uveřejněném dne 15. března 1996 v P. d. Zde odvolací soud bez dalšího dovozuje, že tím, že první
žalovaný tento rozhovor uveřejnil ve svém deníku, plnil tím svoji povinnost informovat veřejnost (v
tomto případě o názorech druhého žalovaného). Je však třeba uvážit (což odvolací soud zřejmě
opomněl), že interview jako forma rozhovoru mezi dvěma nebo více osobami zaměřený na získání
informací, argumentů a názorů a určený k publikaci, se liší od běžného rozhovoru tím, že v zájmu
publicistického záměru vydavatele vedením tohoto rozhovoru tazatelem, jsou cíleně kladeny otázky
vyplývající z tématu, ze záměru a z konkrétní situace. Nelze proto mít zato, že bez dalšího v
takových případech jde pouze (v rámci plnění povinnosti veřejnost informovat) o reprodukci tvrzení
určité osoby, ale je nutno současně přihlížet i k faktu publicistické součinnosti vydavatele (resp.
jeho pracovníků či spolupracovníků apod. na interview) a tím i jeho podílu na obsahu a vyznění
rozhovoru, resp. vlivu na to, zda interview bude uveřejněn. Dovolací soud má proto zato, že v
případě, že publikovaný rozhovor ve formě interview je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry
fyzické osoby, nelze bez dalšího uzavřít, že jestliže vydavatel přesně reprodukoval výroky osoby, s
níž byl rozhovor uskutečněn, plní tak jen svou povinnost informovat veřejnost a nemůže za ně nést
odpovědnost. Tak to učinil odvolací soud, který pak se z tohoto důvodu již nezabýval otázkou, zda
sporem dotčené výroky byly oprávněné a přiměřené. Z vyložených důvodů je proto patrné, že z
hlediska dovolatelem uplatněného důvodu dovolání, nelze dovoláním napadené rozhodnutí ve věci
samé Vrchního soudu v Praze pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České
republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.) napadené rozhodnutí zrušil
a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. února 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková