III. ÚS 73/02
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze, že je vyloučena vždy
odpovědnost vydavatele v případě, že zpráva (článek) obsahuje citaci třetí osoby. Ve věcech
odpovědnosti vydavatele je nezbytné, aby obecné soudy převzatá tvrzení rozlišovaly na různé
kategorie (např. kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, sdělení o projevech
státních a společenských činitelů, sdělení o činnosti orgánů veřejné moci, názory třetích osob,
apod.). Pokud odvolací soud bez dalšího konstatoval, že není dána odpovědnost vydavatele za
převzaté sdělení (citaci), aniž by zkoumal, zda sporem dotčené výroky byly oprávněné a
přiměřené, porušil svévolnou aplikací norem jednoduchého práva ústavně zaručené právo
stěžovatele na řádný proces ( čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ).
Ústavní soud
rozhodl dne 17. února 2004 mimo ústní jednání se souhlasem účastníků v senátě ve věci ústavní
stížnosti stěžovatele PhDr. J. D., zastoupeného Mgr. P. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 16. října 2001, sp. zn. 1 Co 99/2001, za účasti vedlejšího účastníka S., s. r. o.,
zastoupeného JUDr. M. P., Ph.D., advokátem, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2001, sp. zn. 1 Co 99/2001, se zrušuje.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas ( § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších
předpisů, dále jen zákon) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [ § 30 odst. 1 , § 34 , §
72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona ], brojí stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. října 2001 (1 Co 99/2001-57) a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně
zaručené právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno
jeho jméno ( čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ).
K projednání ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. 34
C 86/2000 a zjistil z něho následující rozhodné skutečnosti:
Stěžovatel v právním postavení žalobce podal dne 3. července 2000 žalobu na ochranu
osobnosti proti žalované (S., s. r. o.). V žalobě uvedl, že žalovaná společnost je vydavatelem
časopisu S.. V časopise S. č. 20/2000 byl o něm na str. 18 až 20 uveřejněn článek, jehož součástí
jsou i vyjádření některých dalších osob. V této části článku je jako citace M. K. uvedeno, že "J. X.
D. je fízlík". Pojem fízlík dle slovníku českých synonym znamená udavač, donašeč či konfident.
Jde o nepravdivé vyjádření o osobě stěžovatele, které má na něj nepříznivý vliv v jeho okolí, u
veřejnosti a při novinářské práci. Podle názoru stěžovatele "již samo uveřejnění je difamující a
způsobilé přivodit značnou nemajetkovou újmu, která má však i konkrétní podobu ve formě SMS
nebo e-mailových zpráv", ve kterých je v souvislosti se zveřejněnými údaji osočován a slovně
napadán. Nejzávažnější je jeho fyzické napadení skupinou mladých mužů, kteří mu zároveň
nadávali do "fízlů a bonzáků". Stěžovatel se domáhal zaplacení 1 mil. Kč a náhrady nákladů řízení z
titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ( § 13 odst. 2 obč. zák. ).
Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 1. února 2001 (34 C 86/2000-41) žalobu
stěžovatele zamítl s poukazem na to, že sporná publikovaná informace byla označena jako citace
třetí osoby, pana K., dále bylo prokázáno, že obdobné informace šířil jmenovaný i před vydáním
článku. Předmětným údajem proto nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
stěžovatele.
Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele neshledal důvodným, vycházel přitom ze
skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně a dovodil, že u zásahů provedených tiskem je nutno
rozlišovat, zda autorem zprávy (článku) je třetí osoba nebo pracovník vydavatele. V dané věci jde o
citaci sdělení třetí osoby, M. K., určeného veřejnosti a jako takové bylo v textu článku označeno
uvozovkami. Podle názoru odvolacího soudu za této situace za obsahovou správnost tohoto sdělení
nenese občanskoprávní odpovědnost žalovaná, jako vydavatel časopisu S., ale autor tohoto sdělení.
Pro tento závěr svědčí i ust. § 15 odst. 1 písm. c) zák. č. 46/2000 Sb. , o právech a povinnostech při
vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen tiskový zákon), podle něhož vydavatel není povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné
sdělení, jestliže napadené sdělení, popř. jeho napadená část, je citací sdělení třetí osoby určeného
pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno.
Jestliže tedy nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele, chybí základní
předpoklad vzniku občanskoprávní odpovědnosti žalované podle ust. § 13 obč. zák.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s právním názorem odvolacího soudu nesouhlasí. Poukazuje
na to, že odvolací soud nečiní rozdíl mezi obecnou objektivní odpovědností vydavatele
periodického tisku ( § 4 tiskového zákona ) a instituty sui generis dle tiskového zákona. Ust. § 15
odst. 1 písm. c) tiskového zákona nelze analogicky ve sporech na ochranu osobnosti použít. Pokud
tedy lze v rámci sporu na ochranu osobnosti nějakým způsobem posuzovat to, že byla vydavatelem
citována třetí osoba, pak dle názoru stěžovatele jedině jako okolnost ve smyslu ust. § 13 odst. 3 obč.
zák. a nikoli při hodnocení existence odpovědnosti jako takové, jak to učinil odvolací soud.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, jak je vpředu označen,
zrušil.
Účastník řízení, Vrchní soud v Praze, se k výzvě Ústavního soudu ( § 42 odst. 4 zákona )
vyjádřil podáním předsedkyně senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo ( § 30 odst. 4 zákona )
tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V obecné poloze účastník uvádí, že závěr, k
němuž dospěl odvolací soud, je v souladu s judikaturou ve věcech ochrany osobnosti. U zásahů
provedených tiskem je nutno rozlišovat, zda autorem zprávy (článku) je třetí osoba nebo pracovník
vydavatele. V této souvislosti účastník uvádí, že judikatura řešila též otázku odpovědnosti
vydavatelů periodického tisku za obsahovou správnost jimi zveřejňovaných tzv. převzatých zpráv,
které je nutno rozlišovat v souvislosti s jejich odlišnou povahou. Jde jednak o převzatá tvrzení ve
formě zpráv převzatých od zpravodajských agentur z jiných informačních prostředků, z tzv.
neidentifikovatelných vlastních zdrojů a jednak o převzatá tvrzení jako jsou referáty o projevech
státních a společenských činitelů, o jednání kolektivních orgánů apod. Podle judikatury je třeba i na
pátrací relaci Policie ČR pohlížet jako na tvrzení, za něž vydavatel nenese odpovědnost. Jde tedy o
tzv. převzatá tvrzení, která si vydavatel z objektivního hlediska nemůže prověřit. Z uvedeného
účastník dovozuje, že nelze bez dalšího dovodit odpovědnost vydavatele za tvrzený neoprávněný
zásah do osobnostních práv chráněných ust. § 11 a násl. obč. zák. s poukazem na ust. § 4 tiskového
zákona . Posouzení věci je vždy odvislé od okolností konkrétního příkladu. V dané věci se
stěžovatel cítí dotčen předmětnou citací, která byla jako citace označena uvozovkami, proto dle
názoru účastníka nenese za obsahovou správnost sdělení odpovědnost vydavatel, nýbrž autor citace.
Proto nelze užít ust. § 4 tiskového zákona . Pro úplnost byl v rozsudku učiněn odkaz i na § 15 odst.
1 písm. c) tiskového zákona . Ústavní stížnost považuje účastník za nedůvodnou, procesní návrh
stran ústavní stížnosti nevznesl.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil vedlejší účastník řízení, S., s. r. o.,
prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. M. P., Ph.D. Vedlejší účastník zdůraznil, že
inkriminované označení stěžovatele bylo označení, které použil pan K., a že v žádném případě
nevyjadřuje názor redakce časopisu, tím méně pak jeho vydavatele. Přijetí teze, že vydavatel
časopisu či jiné tiskoviny odpovídá za pravdivost výroků osob, které byly citovány, by vedlo k
omezení svobody slova. Noviny a časopisy by nemohly citovat prakticky žádný výrok, protože
jakýkoliv výrok účastníků by mohl být pokládán za porušení práv na ochranu osobnosti. Taková
praxe však není běžná v civilizovaném světě a není pro ni opory ani v českém právu. Vedlejší
účastník se dále domnívá, že je na čtenáři, aby si učinil sám závěr o věrohodnosti výroku a poukázal
i na to, že stěžovatel je novinář, který rovněž ve svých článcích předestírá různá fakta. Jeho čtenáři
tak mají právo dozvědět se všechny informace a názory lidí z okolí stěžovatele, neboť ten ovlivňuje
jejich názory a veřejné mínění, lze tedy požadovat, aby byl podobně jako veřejní činitelé pod
zvýšenou kontrolou veřejnosti. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a
nařídil stěžovateli uhradit mu náklady řízení, a to k rukám jeho právního zástupce.
Stěžovatel, účastník řízení, jakož i vedlejší účastník souhlasili s tím, aby Ústavní soud
rozhodl bez nařízení jednání.
Ústavní soud po posouzení všech relevantních skutečností, které vyplývají z připojeného
spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 86/2000, vyjádření stěžovatele, účastníka řízení a
vedlejšího účastníka řízení a s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní
stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení
nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně
zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS
173/02 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 28, nález č. 127, str.
95). Jedním z těchto případů jsou případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva.
V rovině práva jednoduchého na věc dopadá ust. § 4 tiskového zákona , dle kterého za obsah
periodického tisku odpovídá vydavatel. Podle § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se
zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti,
aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Dále pak
bylo odvolacím soudem na základě analogie aplikováno ust. § 15 odst. 1 písm. c) tiskového zákona
, dle kterého vydavatel není povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení, jestliže napadené
sdělení, popřípadě jeho napadená část, je citací sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho
pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno. Podle § 10 odst. 5 tiskového
zákona platí, že ustanovení zvláštního právního předpisu o ochraně osobnosti a o ochraně jména a
dobré pověsti právnické osoby zůstávají úpravou podle odstavců 1 až 4 nedotčena (tyto odstavce
upravují podmínky použití institutu odpovědi podle tiskového zákona).
Účastník řízení (Vrchní soud v Praze) dospěl k závěru, že - stručně shrnuto - v případě
publikování označené citace není možné dovodit odpovědnost vydavatele, nýbrž autora sdělení.
Ústavní soud tento názor bezvýhradně nesdílí. Souhlasí s názorem účastníka, že bez dalšího nelze
vždy dovodit odpovědnost vydavatele za tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv.
Neztotožňuje se však s jeho názorem, že je vyloučena vždy odpovědnost vydavatele v případě, že
zpráva (článek) obsahuje citaci třetí osoby, jak vyplývá z jeho závěrů v odůvodnění napadeného
rozhodnutí.
Ústavní soud v této souvislosti rovněž poukazuje na názor, který je obsažen v rozsudku
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. února 2001 (30 Cdo 214/2000), ze kterého vyplývá, že nelze bez
dalšího konstatovat, že za obsahovou správnost sdělení nenese občanskoprávní odpovědnost
vydavatel, ale autor tohoto sdělení. Dovolací soud se zde zabýval odpovědností vydavatele za
převzatá tvrzení ve vztahu k čl. 17 Listiny základních práv a svobod deklarující právo na informace.
Dovolací soud se postavil na stanovisko, že v případě, že publikovaný rozhovor ve formě interview
je způsobilý zasáhnout do osobnostní sféry fyzické osoby, nelze bez dalšího uzavřít, že jestliže
vydavatel přesně reprodukoval výroky osoby, s níž byl rozhovor uskutečněn, plní tak jen svou
povinnost informovat veřejnost a nemůže za ně nést odpovědnost. Tak to v dané věci nesprávně
učinil odvolací soud, který pak se z tohoto důvodu již nezabýval otázkou, zda sporem dotčené
výroky byly oprávněné a přiměřené. Podle názoru dovolacího soudu je třeba uvážit, že na
publikovaném rozhovoru (interview) jsou cíleně kladeny otázky v zájmu publicistického záměru
vydavatele vyplývající z tématu, ze záměru a z konkrétní situace. Nelze proto mít zato, že bez
dalšího v takových případech jde pouze o reprodukci tvrzení určité osoby, ale je nutno přihlížet i k
faktu publicistické součinnosti vydavatele, resp. jeho pracovníků a jejich podílu na jeho obsahu a
vyznění rozhovoru, resp. vlivu na to, zda interview bude uveřejněno.
Ústavní soud se s tímto názorem Nejvyššího soudu ČR ztotožňuje. Rovněž podle názoru
Ústavního soudu je nezbytné, aby obecné soudy ve věcech odpovědnosti vydavatele podle
tiskového zákona převzatá tvrzení rozlišovaly na různé kategorie (např. kategorii tvrzení převzatých
od zpravodajských agentur, sdělení o projevech státních a společenských činitelů, sdělení o činnosti
orgánů veřejné moci i názory třetích osob, apod.), a to bez ohledu na to, že současná právní úprava
ochrany osobnosti podle tiskového zákona vykazuje v tomto směru závažné deficity - nerozlišuje
převzatá tvrzení v závislosti na tom, z jakých zdrojů pochází, jak je tomu zvykem v jiných právních
úpravách.
V této souvislosti je možno podpůrně odkázat např. na rakouskou právní úpravu
(Bundesgesetz über die Presse und andere Publizistische Medien - StF.: BGBl. Nr. 314/1981 idF.:
BGBl. I Nr. 75/2000), dle níž platí, že pokud je v nějakém médiu naplněna skutková podstata
pomluvy, nadávky či posměchu, potom má postižený nárok na odškodnění vůči nakladateli
(vydavateli) za utrpěnou újmu. Výše odškodnění se určuje podle míry, rozsahu a důsledku
zveřejnění a zvláště pak druhu a dosahu rozšíření média. Musí být brán zřetel na zachování
hospodářské existence média. Nárok na odškodnění nevznikne, pokud jde o:
- živé vysílání v rozhlase, pokud nezanedbal redaktor žurnalistickou pečlivost,
- pokud jde o pravdivou reprodukci (citát) výroku třetí osoby a pokud vznikl převažující
záměr na jeho zveřejnění.
Pokud se zveřejnění vztahuje na osobní stránku života dané osoby, tak je nárok na
odškodnění vyloučen pouze tehdy, pokud jde o pravdivou informaci týkající se jednání na veřejných
schůzích Národní rady, Spolkové rady, Spolkového shromáždění a Zemského sněmu.
S ohledem na vpředu vyloženou právní úpravu ochrany osobnosti se jeví jako sporné tvrzení
účastníka řízení v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že základní předpoklad pro vznik
odpovědnosti nebyl dán. Tento závěr podložil účastník též ust. § 15 odst. 1 písm. c) tiskového
zákona . Z právní úpravy ochrany osobnosti dle občanského zákoníku a tiskového zákona lze totiž
dovodit, že nelze řešit otázku případného zásahu do osobnostních práv tím, zda došlo k porušení
normy obsažené v tiskovém zákoně. Základní předpoklad pro vznik odpovědnosti za zásah do práv
upravených v § 11 a násl. obč. zák. je ryze objektivní zásah do občanské cti a lidské důstojnosti.
Jestliže se zveřejnění sdělení (citace) dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, mohou
vzniknout dva právní následky. Jeden z nich předpokládá tiskový zákon úpravou institutu
"odpovědi" ( § 10 tiskového zákona ). Další je obsažen v autonomní právní úpravě ochrany
osobnosti dle ust. § 11 a násl. obč. zák. Pro tento argument svědčí ust. § 10 odst. 5 tiskového zákona
, že úpravou odpovědi nejsou dotčena mj. ustanovení o ochraně osobnosti ve zvláštních předpisech.
Ust. § 15 odst. 1 písm. c) tiskového zákona se jeví jako lex specialis, jenž umožňuje vydavateli
nezveřejňovat odpověď v případě, že napadené sdělení je citací sdělení třetí osoby, nebo interpretací
takového sdělení. Vyloučení povinnosti zveřejnit odpověď však nesouvisí s posouzením
odpovědnosti vydavatele. Rozhodující pro posouzení této otázky je skutečnost, zda informace v
článku byla s to přivodit stěžovateli újmu.
Tím, že odvolací soud bez dalšího konstatoval, že není dána odpovědnost vydavatele za
převzaté sdělení (citaci), aniž by se zabýval, zda sporem dotčené výroky byly oprávněné a
přiměřené, porušil tím svévolnou aplikací norem jednoduchého práva ústavně zaručené právo
stěžovatele na řádný proces (36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Z uvedených důvodů Ústavní soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2001
(1 Co 99/2001-57) zrušil [ § 82 odst. 1 , odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona], jak je z výroku
tohoto nálezu patrno.
Poučení:
Proti tomuto nálezu se nelze odvolat ( § 54 odst. 2 zákona ).
V Brně dne 17. února 2004