Výše avizovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu z ledna 2008[1] řešil spor mezi Českou biskupskou konferencí jako zástupcem Církve římskokatolické (dále „žalovaná“) a společností s ručením omezeným Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž (dále jen „žalobce“ nebo „stěžovatel“). Žalobce požádal Římskokatolickou církev o povolení užívat názvu mešní víno, což Česká biskupská konference zamítla (sluší se poznamenat, že mezi oběma účastníky probíhaly vážné obchodní spory, mj. spor o obchodní firmu a zrušení účasti společníka[2]).

Proti zamítavému dopisu České biskupské konference podal žalobce správní žalobu, kterou Městský soud v Praze odmítnul, neboť podle něj udělení či neudělení souhlasu k označení „mešní víno“ není rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy ve smyslu § 4 odst. 1 s. ř. s. a nepodléhá tedy přezkumu ve správním soudnictví. Spor se v rámci kasační stížnosti dostal až před Nejvyšší správní soud, který se v zásadě ztotožnil s Městským soudem a kasační stížnost zamítnul s tím, že odepření České biskupské konference spadá do vnitřní autonomie církve, nebylo rozhodnutím orgánu veřejné správy a tento nesouhlas nemůže zasáhnout subjektivní právo žádné osoby[3].

Rozhodnutí je zajímavé v mnoha ohledech. Řeší se v něm mj. vztah státu a církve, reprezentace církve nebo povaha rozhodnutí České biskupské konference. Tyto aspekty však ponechávám stranou a zaměřuji se toliko na argumenty stěžovatele týkající se hospodářských a obchodních aktivit církve a jejich souvislosti s (ne)udělením souhlasu k užití označení mešní víno.

Stěžovatel nesouhlasil s názorem městského soudu, že posouzení, zda konkrétní víno splňuje požadavky, aby mohlo být prohlášeno za víno mešní, spadá plně do vnitřní autonomie církve.

Toto tvrzení je dle stěžovatele[4] třeba měřit pohledem toho, že je „ČR sekulárním státem, zvláště když se jedná o obchodní spor, kde je římskokatolické církvi jako jednomu z účastníků obchodní soutěže poskytována značná výhoda, když může omezit ostatním soutěžitelům přístup na trh regulací označování vína. Svoboda náboženského vyznání a autonomie církví a náboženských společností má podle stěžovatele dopad toliko na správu jejich vnitřních poměrů, které žádným významným způsobem nezasahují navenek, jako je například vymezení přístupu kněží římskokatolické církve do jejich funkcí. V nyní posuzovaném případě jde však o omezení volného obchodu osobám, které s církví nemají nic společného, navíc ve výsostně ateistické zemi, kde je mešní víno, které je předmětem neomezeného obchodu a neslouží tak pouze potřebám uspokojování náboženského ritu při katolické mši, nakupováno spíše z důvodu své spotřebitelské zajímavosti. Nejde tu proto o autonomii církve, nýbrž o její postavení hospodářského soutěžitele…“.

Stěžovatel dále vyčítá zákonodárci, že „díky znění § 16 odst. 6 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, patrně nevědomky vtělil do zákona značnou hospodářskou pravomoc římskokatolické církve. Stěžovatel připomíná, že každé omezení či podmínka svobody podnikání musí být podle článku 26 odst. 2 Listiny jednak souladné se zásadou rovnosti a jednak zakotveno v zákoně, jenž musí také určit osobu, která je pověřena stanovením těchto podmínek“.

Na obou argumentech zaráží nerespektování geneze označení „mešní víno“. Tato značka byla jistým druhem obrany kléru před nekvalitními a pančovanými víny; měla být garancí toho, že výrobní postupy odpovídají příslušným liturgickým předpisům a nápoj tak může být použit při mši. Vždy bylo vnitřní věcí příslušné církve, jakou kvalitu a výrobní proceduru od vín používaných při eucharistii bude vyžadovat - a komu výsadu používat značku „mešní víno“ přizná. Požadavek žalobce ve svém důsledku směřuje – pod záminkou, že církev využívá označení také marketingově – k určitému „vyvlastnění“ tradičního vnitřního označení ve prospěch předem neurčené skupiny výrobců.

Nepřesvědčí ani argument, že požadované označení neslouží „pouze potřebám uspokojování náboženského ritu při katolické mši a je nakupováno spíše z důvodu své spotřebitelské zajímavosti“. Tak tomu jistě může být (při často velmi sporné kvalitě mešních vín o tom ovšem autor upřímně pochybuje), nicméně primárním účelem označení je naplnění požadavků římskokatolické církve pro účely její liturgie. Připustit z uvedených důvodů soudní přezkum udělení souhlasu užívat označení „mešní víno“ by tak fakticky bylo soudním přezkumem rozhodnutí církve o tom, jaký nápoj bude používat při svých bohoslužbách.

 [1] 2 As 54/2007-94, publikovaný pod č. 1556 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 5/2008, str. 459.