Klasifikace vín vyráběných pro bohoslužebné účely má význam především u římskokatolické církve a církve židovské – právě druhá jmenovaná jde co do náročnosti požadavků na kvalitu „košer“ asi nejdále. Ovšem i u těch zdánlivě nejrigidnějších pravidel lze často konstatovat (laskavý čtenář nechť promine následující racionalizaci), že vyhovují hygienickým, vinohradnickým a enologickým zásadám a stanoví zpravidla rozumné požadavky (a pokud ne, jsou pak jejich ambice často toliko nominální).

Dobře to lze demonstrovat právě na pravidlech platících pro košer vína. Košer obecně znamená "vhodné" jídlo či nápoje, které byly připraveny v souladu se židovskými předpisy. Při výrobě košer vína lze používat jen produkty certifikované rabinátem, nesmí být použity vedlejší živočišné produkty (např. želatina či kasein) a na přípravě košer vína mohou během celého procesu výroby od dovezení hroznů do vinařství až po otevření a rozlévání participovat jen zbožní Židé. Jakmile s vínem manipuluje někdo jiný, přestane být víno ve smyslu náboženských předpisů košer[1].  

Tato univerzální pravidla pak doplňují další předpisy, které mají svůj původ již v biblických dobách a týkají se vín produkovaných v Izraeli. V plné míře pro ně platí konstatování o souladu s rozumnými enologickými zásadami. Tak např. jednou z podmínek pro status košer vína je „orlach“ - zákaz tzv. prvních sklizní. Jde o sklizně uskutečňované ve třetím roce po výsadbě vinice[2], tj. v době, kdy rostlina vinné révy ještě nedisponuje odpovídajícím kořenovým systémem a tomu často odpovídá i nižší kvalita hroznů. Taktéž pravidlo Kilai Ha´Kerem - zákaz mísení druhů má v podobě zákazu pěstování jiného ovoce nebo zeleniny mezi révou racionální rostlinářské opodstatnění. Hrozící znehodnocení „košer“ kvality kontaktem s nežidy má také své pozoruhodné a elegantní řešení: v kategorii košer vín označovaných jako Mevushal, které je pasterizovaným košer vínem. Díky pasterizaci mohou s láhvemi vína manipulovat i nežidé (obchodníci, číšníci), aniž by tím víno ztratilo svůj privilegovaný status. To dále posiluje jeho marketingový potenciál i v očích nežidovských zákazníků.

O poznání méně komplikovaná jsou křesťanská pravidla stanovující podmínky statusu mešního vína, tj. vína používaného při eucharistické bohoslužbě a sloužícího k přeměně vína v krev Páně a přijímání svátosti. Mešní víno má v našich podmínkách význam v zásadě jen u Římskokatolické církve[3]. Z ampelografického pohledu je mešní víno zcela neutrální, na odrůdě nesejde. Původně bylo sice povoleno užívat pouze červené víno, papež Sixtus IV v roce 1478[4] však umožnil užití bílých vín, která nyní dominují (což je obvykle odůvodňováno hygienickými a estetickými ohledy[5]).

Kanonické právo pamatuje na mešní víno v Kánonu 924 § 1 a 3 Kodexu kanonického práva, pod rubrikou „Obřady slavení eucharistie“ velmi stručnými požadavky: Posvátná eucharistická mešní oběť se musí slavit za použití chleba a vína, do něhož se přimísí maličké množství vody. Víno musí být přírodní z vinné révy a nezkažené.

V liturgické instrukci Redemptionis sacramentum[6] najdeme pod č. 50 podrobnější pravidla: Víno použité při slavení eucharistické oběti musí být přírodní, z vinné révy, čisté, nepozměněné, nesmíchané s jinými přísadami. Při samotném slavení mše svaté je k němu přimícháno nepatrné množství vody. S největší péčí ať je dbáno na to, aby víno připravené k eucharistii bylo uchováno v dokonalém stavu a nezoctovatělo. Je naprosto zakázané používat víno, u něhož jsou pochyby o jeho pravosti a složení. Církev totiž požaduje jistotu pro podmínky nutné k platnosti svátostí. Není přípustná žádná záminka pro použití jiných nápojů jakéhokoliv typu[7], které nejsou platnou materií[8].

Z uvedeného vyplývá, že označení „mešní víno“ je pro účely bohoslužby irelevantní. Jako mešní víno tak může teoreticky posloužit i víno jako mešní neoznačené a pořízené z veřejné distribuční sítě či víno, které kněz zakoupí např. od svého známého vinaře.