Členové kompilační komise

Kompilační komise

Když Marie Terezie v průběhu čtyřicátých let 18. století úspěšně obhájila otcovské dědictví, přikročila vzápětí k pronikavé přestavbě státního ústrojí. Komise, která měla připravit osnovu tereziánského občanského zákoníka (Codex Theresianus civilis) byla ustavena v rámci prvé vlny tereziánských správních a justičních reforem jako její bezprostřední důsledek.

Reformy přetvořily dosavadní státní aparát v několikerém směru. Především byly výrazně centralistické a měly proto nepřímo i stejně výraznou státoprávní povahu: z České Koruny a rakouských habsburských rodových zemí počaly vytvářet jakési užší jádro monarchie, které se dalším vývojem stalo v 19. století v rámci dualistického Rakouska-Uherska předchůdcem tak řečeného Předlitavska. Nový celek potřeboval ovšem i nový a jednotný právní řád. Právě proto byly připravovány nové kodifikace a právě proto vznikla i kompilační komise, jejímž úkolem bylo pořídit civilní zákoník. Státní aparát byl však současně také věcně modernizován. Na nejvyšší úrovni oddělily od sebe reformy všeobecnou státní správu a soudnictví; zvláštní pozornost věnovaly i správě státních financí. Vznikly tak nové vídeňské ústřední státní orgány: Directorium in publicis et cameralibus (pro všeobecnou správu a správu nejdůležitější části státních financí) a Oberste Justizstelle, nejvyšší soudní dvůr.

Reformy byly převážně státnickým dílem Friedricha Wilhelma hraběte HAUGWITZE, prezidenta Dírectoria a o něco později i nejvyššího českého a rakouského prvého kancléře. Proto také rozhodnutí panovnice o komisi a jejím ustanovení bylo vydáno jako výnos (ze 14. února 1753) Direktoria, který byl sdělen nejvyššímu soudnímu dvoru. Ustavující zasedání bylo svoláno na počátek května 1753. Podle původní představy měla mít komise – kromě předsedy – čtyři členy, z nichž každý zastupoval určitou zemi a její právní řád: Josef Azzoni tak reprezentoval České království, Jindřich Xaver Hájek Moravu, rakouským představitelem byl Holger a konečně Štýrsko bylo zastoupeno Thinnfeldem. Později pak ještě přibyli další dva členové: Burmeister za Slezsko a za Přední Rakousy Hormayr; jejich význam pro práci komise byl však nevalný.

Předsedou komise byl jmenován hrabě Otto Frankenberk. Hrabě OTTO FRANKENBERG, svobodný pán ze SCHELLENDORFU ze slezského šlechtického rodu se narodil roku 1700 jako syn místokancléře české dvorské kanceláře a hlohovského zemského hejtmana. V Hlohově také začal svoji úřední kariéru. Po ztrátě Slezska odešel do Vídně a stal se v Řezně vyslancem habsburského panovníka jako českého krále a říšského kurfiřta. Byl jmenován tajným radou a v roce 1752 viceprezidentem nejvyššího soudního dvora (Oberste Justizstelle), zřízeného nedlouho předtím ve Vídní. V této funkci byl jmenován předsedou kompilační komise pro vypracování tereziánského civilního kodexu. Dříve než se mohl ale skutečně svého úřadu ujmout, zemřel 12. května 1753.

Novým předsedou kompilační komise se stal Jindřich Kajetán svobodný pán z Blümegen. Jelikož byl současně nejvyšším představitelem moravské zemské správy, stalo se sídlem komise jeho působiště – BRNO. V Brně komise zasedala v letech 1753 – 1756; poté byly legislativní práce soustředěny do Vídně.

Biografické medailony členů kompilační komise

JINDŘICH KAJETÁN hrabě od roky 1759) z BLUMEGENU

Náležel k šlechtické rodině pocházející z Vestfálska. Výrazněji se počala uplatňovat až počátkem 18. století. Heřman Jošt z Blumegenu, tajný rada a kancléř drobného říšského zemepána, knížete-opata kemptenskéhof se tehdy stal přísedícím říšského soudu ve Wetzlare a tím se sblížil s prostředím císařského dvora posledního Habsburka mužské linie. Karlem VI. byl také povýšen do panského stavu. Získal i český panský stav a inkolát v zemích Koruny České. Heřman Jošt byl otcem tří synů, kteří zanechali výraznou stopu v minulosti české i moravské země.

Jindřich Kajetán, prvý z bratří, byl v roce. 1735 přísedícím moravského tribunálu a následujícího roku i zemského soudu. Spolu se svými bratry byl také v roce 1736 zařazen mezi staré panské rody. V roce 1748 se stal prezidentem nového ústředního administrativního orgánu v zemí – representace a komory, a tím nejvyšším představitelem státní správy na Moravě. Následovalo jmenování tajným radou, nejvyšším komorníkem, tedy členem tradičního sboru moravských zemských úředníků a v roce 1753 moravským zemským hejtmanem. Od roku 1760 byl členem vídeňské státní rady, státním ministrem a konečně od roku 1772 i nejvyšším českým a rakouským prvým kancléřem. V roce 1782 upadl v panovníkovu nemílost, prý proto, že pozdržel vladařovo opatření namířené proti stále přežívajícímu vlivu zemských stavů. Je to překvapivé u někoho, kdo původně náležel k mužům, kteří omezovali v duchu tereziánského centralismu tradiční rysy stavovské zemské samosprávy. Svědčí to o síle domácího moravského prostředí i o tom, jak významný dvorský hodnostář, jakým Jindřich Kajetán nesporně byl, s ním nakonec splynul. Do ústraní odešel tehdy i jeho bratr Kryštof, v té době moravský zemský hejtman. Jindřich Kajetán zemřel roku 1788.

Na Moravě vlastnili Blumegenové zejména Letovice a Vizovice.

Další z bratří, uměnímilovný církevní velmož a posléze královéhradecký biskup, Heřman Hanibal, postavil zámek ve Vizovicích, kde shromáždil pozoruhodnou sbírku obrazů a uměleckých předmětů. Uměnímilovné záliby sdíleli i poslední z bratří Kryštof a jeho syn Petr.

Sympatie k novým proudům tehdejšího života prokázali Blumegenové i úspěšným manufakturním podnikáním v Letovících a rakouském Kettenhofu.

Z moravských dějin zmizeli Blumegenové stejně rychle, jako se objevili. Rod se v průběhu zhruba dvou generací vyžil.

JOSEF rytíř AZZONI

Narodil se roku 1712 v Praze z rodiny, která svůj původ spojovala se šlechtickým patriciátem italských měst. V českém hlavním městě se však věnovala kupeckému podnikání. Obchodníkem byl Azzoniův otec Jakub a z rodiny pražského kupce a obchodníka Františka Tibelliho pocházela i jeho matka. Ze sourozenců byli tři bratři členy jesuitského řádu; v kruzích kněžské inteligence – i to svědčí o intelektuální úrovni rodiny – převyšovali vysoko obvyklý průměr.

Filozofii i práva studoval a také vystudoval Azzoni v Praze. Vedle doktorátu filozofie získal i doktorát práv. Pražská právnická fakulta mu poskytla i příležitost k akademickému působení. V roce 1740 nastoupil jako mimořádný profesor na tehdy nově zřízenou stolici české právní praxe. Z té doby pochází i jeho učebnice nového oboru, zachovaná v rukopisné podobě: Collegia iuridico-practica seu Expositio praxeos iudiciariae, praecipue Boemicae tam in causis civilibus quam criminalibus; naopak práce o českém právus kterou pořídil jako člen kompilační komise, tak šťastný osud neměla. Následně postoupil na stolici římských Institucí a Digest. Nejméně od roku 1754 již nepřednášel, přesto byl ještě v roce 1755 rektorem univerzity a předtím ovšem i děkanem fakulty.

Věnoval se také, jak bylo v jeho době obvyklé, praktickým právnickým profesím: byl zemským advokátem (hájil v roce 1743 osoby obviněné se spolupráce s nepřítelem v době bavorsko-francouzské okupace Prahy za první války o rakouské dědictví), byl fiskálním adjunktem, členem komerčního kolegia a působil i při arcibiskupské konsistoři. Od roku 1756 byl skutečným (a předtím několik let jen titulárním) dvorním radou u vídeňského nejvyššího soudu. Těsně před smrtí, která jej zastihla 25. listopadu 1760, byl v lednu téhož roku povýšen do rytířského stavu.

V brněnské kompilační komisi byl z nejaktivnějších členů, neboť vedl hlavní referát. Jistou průpravu pro podobnou úlohu získal snad tím, že byl již dříve počínaje rokem 1748, v poslední fází její činnosti členem komise, která navzdory několikerému přerušení připravovala od roku 1710 v Čechách (podobně jako na Moravě její sesterská komise) revizi zemského zřízení. Azzoni byl známou osobností. Ve veřejném životě měl vynikající pověst. Jako advokát dovedl vystupovat energicky a zřejmě i asertivně. Když bylo v roce 1748 uvažováno o jeho možném uplatnění v české dvorské kanceláří, nejvyšší český kancléř hrabě Harrach jeho jmenování nedoporučil. Uváděl, že Azzoni neovládá dostatečně český jazyk, jehož znalost je v tomto úřadě nezbytná. Navíc má prý výrazně kritického ducha, což je sice u advokátů obvyklé, ale co je také důvodem, proč nejsou zpravidla povolávání na úřednická místa do dvorské kanceláře. Snad proto se také původně o něm jako o členu kompilační komise neuvažovalo a jejím členem měl být jmenován jiný advokát Schutzbreth ze Schutzwertu.

Azzoni v Praze vlastnil dům "U smrti" v Dlouhé třídě na Starém městě, kde také bydlil. Pobyt v Brně a později ve Vídni, jak ukázalo pozůstalostní řízení, ho nemalou měrou zadlužil. S pražským akademickým prostředím a profesorskými kruhy na fakultě byl spojen i svým sňatkem s Annou Am Ende.

JINDŘICH XAVER HAJEK rytíř z WALDSTÄTTENU

Pocházel z měšťanské uherskobrodské rodiny. Pavel Hájek byl v prvé polovině 18. století dlouhá léta úspěšným a zasloužilým primátorem města. Jeho bratr, Jan Zikmund, Jindřichův předek, se stal sekretářem Dominika Ondřeje hraběte Kounicef který byl uherskobrodskou vrchností. Provázel jej v diplomatických posláních a měl prý i jistý podíl v roce 1697 na sjednání míru v Rijswíjku, který ukončil jednu etapu výbojné politiky francouzského krále Ludvíka XIV. V roce 1701 byl nobilitován.

Jindřich Xaver byl od roku 1739 radou a přísedícím (assessorem) moravského tribunálu, v roce 1748 se stal jeho kancléřem; svoji kariéru dovršil pak v roce 1761 jako moravský nejvyšší zemský písař. V roce 1744 byl spolu s bratrem Dominikem Josefem povýšen do rytířského stavu; v roce 1749 byl zařazen mezi staré rytířské rody, následujícího roku uveden do sněmu.

Byl vlastníkem drobných statku Hajan a Sýrovic. Zemřel 5. 12. 1772 a byl pohřben u sv. Jakuba v Brně.

V brněnské kompilační komisí působil jako clen, který zastupoval moravské markrabství. Pro potřeby komise a přípravu zákoníka vypracoval spis (podobná povinnost byla uložena ostatním členům komise) o moravském zemském právu "Anzeige der hauptsächlichen Abfällen des Mährischen von dem allgemeinen Römischen Recht nach Ordnung des pro codice Theresiano allermildest bestätigten Entwurfes zusammengetragen" (dnes pravděpodobně nezvěstný). K legislativní přípravě tereziánského kodexu se znovu vrátil v šedesátých letech 18. století, kdy měl příležitost se jako moravský nejvyšší zemský písař seznámit s tehdy již vypracovanou osnovou zákoníka.

JOSEF FERDINAND rytíř HOLGER

Pocházel z bavorského Landshutu, kde se v roce 1706 narodil jako syn městského prokurátora. Práva vystudoval na vídeňské univerzitě, kde získal i doktorát. Na vídeňské právnické fakultě byl učitelsky činným jako profesor institucí římského práva. Počátkem padesátých let byl děkanem vídeňské právnické fakulty a posléze i rektorem univerzity. Souběžně nastoupil i úřednickou dráhu u dolnorakouské zemské vlády. V roce 1759 se stal dvorním radou u nejvyššího soudu; na tomto místě setrval pak velmi dlouho až do své smrtí, téměř celé čtvrtstoletí. V roce 1769 byl povýšen do rytířského stavu rakouských dědičných zemí. Zemřel ve Vídni v roce 1783.

V brněnské kompilační komisi tvořil spolu sAzzonim nejaktivnější referentskou dvojici. Ve zmíněné úloze pokračovatel i poté, co se střediskem legislativní přípravy tereziánského kodexu stala Vídeň. Spolupracoval tu nejprve dále s Azzonim, později s Azzoniho nástupcem Zenckerem. Od roku 1761 přešel do komise, která připravila tereziánský trestní zákoník, kde byl rovněž referentem. Jeho účast na přípravě civilního kodexu tím skončila.

FERDINAND JOSEF rytíř THINNFELD

Narodil se v roce 1706. Náležel tedy ke stejné věkové vrstvě jako ostatní členové kompilační komise. Měl právnické vzdělání, které získal na zahraničních univerzitách (Leyden) a které dovršil v roce 1730 doktorátem v italském Padově. Byl také měšťanského původu. Na rozdíl od ostatních členů komise pocházel však z rodiny, která se intenzivně věnovala manufakturnímu průmyslovému podnikání a vlastnila ve Štýrsku hamry a železárny.

Ač v komisi reprezentoval právě tuto zemi, nebyl na Moravě cizincem. V Brně působil řadu let jako vládní rada. V brněnské komisi se ocitl jako náhradník revizního rady Josefa von Luidla, o kterém jako o jejím členu bylo původně uvažováno. V roce 1731 byl Thinnfeld nobilitován a v roce 1767 byl povýšen do rytířského stavu. Při této příležitosti byly jmenovitě oceněny zásluhy, které získal úřední činností v moravské metropoli. Zemřel někdy po roce 1769 kdy byl přijat mezi štýrské stavy.

Jeho druhou manželkou byla šlechtična Marie Josefa Schickhová, z rodiny významného vídeňského byrokrata, který měl vynikající účast při vyhlašování pragmatické sankce. Jeho vnuk byl vletech 1848 – 1953 rakouským ministrem zemědělství a hornictví.

BURMEISTER

Biografická data v běžně dostupné literatuře chybí, byl blíže neurčeným revizním radou, měl šlechtický titul, v kompilační komisi zastupoval Slezsko.

HORMAYR

Jde nepochybně o JOSEFA svobodného pána HORMAYRA zu HORTENBERG (4-1778) ze starého bavorsko-tyrolského šlechtického rodu. Vrcholu své kariéry dosáhl jako tyrolský kancléř a tajný rada a dvorní rada u nejvyššího soudního dvora ve Vídni. Byl činným také v Řezně u říšského sněmu a ve Wetziaru u říšského komorního soudu. Měl pověst důvěrníka a oblíbence Marie Terezie. Proslul rovněž jako sběratel rozmanitých písemností. Jeho vnukem byl na počátku 19. století známý rakouský historiograf.