Codex Theresianus
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Autor: JUDr. Drahoslav Sojka
Editor: JUDr. Bc. Jaromír Tauchen, LL.M. Eur.Int.

Codex Theresianus – text

Úvod

Rozličná práva v naších německých dědičných zemích, zvláštní obyčeje, právní zvyklosti, soudní schopnosti, možná již většinou sama o sobě nespravedlivá, k tomu ještě v rozporu s tím co bylo možná našími slavnými předky a námi samotnými zákonným postupem přikázáno, nebo potvrzeno, aniž by k tomu byl dán popud, přece vedlo vinou místních rozdílů k mnohým omylům a z toho ke ztíženému uplatňování práva jednoho poddaného vůči druhému poddanému jiné dědičné země.

Také vždy některou z dědičných zemi velké množství zákonů, mnohé zvyky a různé jiné postupy soudů /ohromné množství nemůže být tak přesně každému známé/ začasto zvětšují nepohodlí soudního řízení, zpomalují rozhodování, zvyšují náklady, a poškozují spravedlivé záležitosti pletichami a škodlivými hmaty a vydávají je všanc ziskuchtivým přátelům práva (advokátům).

Pro tyto nedostatky byla sama o sobě dána na pořad otázka dne: Jak mnoho bude znamenat rozvoj spravedlnosti na stejnorodost práva, a jak na stejně formované soudní řízení? a jak velký užitek to přinese našim dědičným krajinám, a jak by se zavedením všude stejného a svědomitého práva mohl poddaným rozvoj spravedlivosti rozšířiti?

My jsme z toho důvodu pro blaho a zdar naší německé dědičné říše a zemí přijali obohacující rozhodnutí, ve snaze vytvořit pro oslovené krajiny stejné, stálé právo a přikázali jsme vyhotoviti konečný kodex královských a knížecích zákonů nazvaný podle Našeho nejvyššího jména Therezium. Tak aby v budoucnu platilo jisté a všeobecné právo, kterým by se každý říditi měl.

Naší mateřskou láskou k zemi vedený úmysl, nesměřuje k tomu: aby bez jakéhokoliv ohledu na dřívější zemská ustanovení docházelo ke svévolnému zavádění úplně nového zemské práva, nýbrž aby po ruce stojící prospěšné zemské zákony byly zkompletisovány; a ty nejpřirozenější, nejspravedlivější a nejslušnější byly potvrzeny, projevené nedostaky byly odstraněny a tam kde to potřeba a spravedlnost žádá, aby formou předlohy, byla sepsána nová ustanovení.

A toto všeobecné právo jsme se rozhodli poděliti podle trojjediného předmětu, k němuž patří všechno právo osob, věcí, a závazků, kromě úpravy způsobu soudního řízení děleného na čtyři částí následujícího tvaru: tak nechť je postupováno.

K prvnímu dílu: Předběžně o spravedlnosti a právech, o zákonech, o zvyklostech, o zdravému rozumu, o výkladu zákonů, zejména o osobním stavu, o násilí, o manželském spojení, o příbuzenství, o poručenství a poručnících, a o tom na čem jinak práva osob spočívají.

Ke druhému dílu: O vlastnictví věcí, jak se získávají nebo jak mohou být ztraceny? O dědičné posloupnost i na základě poslední vůle; nebo podle zákona, o zmocnění a o darování na případ smrti nebo mezi živými, o rozličých na věci spočívajících právech, o služebnostch, o zálohach a podzálohach, o držbě věcí a o promlčení. A o všem dalším co v sobě obsahuje právo k věcem.

K třetímu dílu: upravujícím závazky, právní nároky ze statutu osoby, z vlastnictví nebo z práva jinak na věcech postaveného, z různých příslibů a z vyrovnání kde jeden nebo mnozí jsou stejně nebo nestejně vzájemně vázáni; ze spojení jakoby ze smíru, z trestného činu, a jakoby z toho co ze zločinu povstalo nebo z čiré přirozené spravedlnosti uznávané v našich zákonech; jakož i z vedlejších závazků a jakoby ze spojení které bylo úplně nebo částečně rozpuštěno a umořeno?? a vše co se vždy na právo závazkové vztahuje.

Ve čtvrtém díle: O spravedlnosti a soudní pomoci, o účastnících soudního řízení a jejich právních zástupcich, o výhodných smírech, o zkráceném a řádném řízení, o žalobách, o námitkách a jiných podáních, o důkazech a protidůkazech, zvláště o svědectví ovlivněném rozhodnutím ve věci, o nezměnitelných rozhodnutích, o ochraně u vyšších a nejvyšších institucí, o výkonech rozhodnutí proti osobám nebo majetku, a o všem co by do řádného řízení patříti mělo.

A trvat nyní na dosáhnutí zamýšleného konečného cíle, především získat nějaký užitek obdržený mimořádnou, spravedlivou laskavostí soudu, jakoby v tom bylo obsaženo soukromé právo.
IUS PRIVATUM.

Prvý díl

Trojjediný obsah práva, který tento spis naší královské a zemské zákony dělí, působí tak, aby oněm osobám, pokud jde o věci, byla soudním řízením navrácena spravedlnost, onomu každému bylo dopřáno vše to, co jeho jest.

Veškeré právo je založeno na následujícím: Čestně žít, nikomu neškodit, a jednomu každému svěřit to co jeho jest, protože právě tím se vytváří spravedlnost, což je cílem i vyústěním všech práv.

Proto bude o spravedlnosti a o právech jednáno předběžně jen s malým počtem aby konečný výsledek byl pochopitelnější na jeho dosažení a k bohem požehnanému užívání, JSME se ze své mateřské péče o krajinu přiměli nabídnout nejzpůsobilejší prostředek na vytvořní jednoho stejně formovaného práva veškerým naším německy dědičným krajinám a rozhodli se užít výlučně Nám příslušejícího ústavního práva, abychom nařídili vyznačení obecné linije.

O spravedlnosti a právech

Spravedlnost je stále trvající vůle každému přiznat jeho právo, součastně s čestnou snahou směřující k tomu, aby to co jednomu přísluší konat, aby totéž musel plnit i on.

Ale co vlastně každého jeho jest? Na co by měl každý přihlížet, nebo co mu vlastně náleží? Tento majetek, právo a zákony.

Proto spravedlnost vytváří zachovávání zákonů a shodné užívání zákonů.

Nechť se zákony stanou pupeční šňúrou lidského chování. Především to je přirozené právo (ius Naturale), které samotným rozumem vede člevěka dobré pěstovati a zlé zatracovati. Toto právo bylo člověku vnuknuté BOHEM a budoucí pokolení zavazuje JEHO, stejně jako sebe nade vše milovati.

Z toho vystupují povinnosti vůči Bohu, cti, a poslušnost, vůči sobě pak: postarat se sám o sebe, nikoliv pomocí jiných:z achovat lidské společenství.

Co se týká úcty k BOHU a JEMU dlužné poslušnosti, jakož i to co je k uchování lidské společnost přiměřené a stejné; totéž je samo o sobě dobré a přirozeně správné, vše co tomu odporuje je špatné a přirozeně nesprávné.

Proto mají lidé činit to první, toho druhého se mají vystříhat

II.

Z toho vyplývá, že spořádané nebo i svévolné právo bylo Bohem nebo lidmi dosazeno nikoliv z nutnosti pro obsahovou dobrotu nebo ze zlomyslnosti ale ze svobodné vůle, z nejvyšší moci původem přislušející samotnému Bohu, který ji propůjčil příslušné vrchnosti a vládcům.

Toto právo závisí na božské nebo lidské svobodné vůli: a přiměřeně tomu je dobré a spravedlivé to co je dovolené protože je dovolené. Špatné a nespravedlivé je vše to, co je zakázané, protože zakázané je. Bude-li potom něco povoleno nebo něco zakázano je to dávno přirozeným právem.

Proto mají všichni lidé boží příkazy neporušitelně dodržovati, na základě těchto příkazů se mají všichni poddaní příkazům své bohem dosazené vrchnostní poslušně podřízovati.

III.

V Božích přikázáních Starého zákona jejichž stejná mravnost: a to co Kristus náš pán a spasitel v Novém zákoně ke spáse naší duše nařídil a nasadil, na tom spočívá staré a nové božké právo IUS DIVINUM VETUS ET NOVUM

Naproti tomu lidské právo (IUS HUMANUM) shrnuje všechno to co bylo duchovní nebo božskou mocí podle vůle Boha nařízeno.

V duchovních záležitostech, a ve všem co má vztah k blahu křesťanů bude zachováváno stejné právo.

Pro světské věcí a jednání, ve kterých jde o společné, nebo o individuální blaho, bez obtíží účastníkům dostupné, přichází do úvahy světské právo

To je buď všem národům společné, nebo je ve zvláštním každému národu a státu vlastní.

IV.

Mezinárodní právo i když není v podstatě stejné, nýbrž je zaměřené pouze na blaho národů a obvykle nebo obecně srozumitelně zavedené, zavazuje svobodné národy a nezáviské státy navzájem, a o to více každého zvlášť, takovou měrou, aby nikomu nebylo dovoleno je porušovati.

Jinak je však každý vázán vlastním právem národa, státu, nebo krajiny; a tak je proto nazýváno občasnským právem (IUS CIVILE).

To klade základy na přirozené jakož i na mezinárodního právo, mimořádně na každému národu státu nebo zemi společný nebo na jednotlivý prospěch.

Z tohoto důvodu bude veřejné nebo každé vládnoucí moci přikázáno, aby spravedlnost byla přiměřeně vztřícná k obecnému blahu, byla trvalá a obecně známá.

Jako vždy vynaložená péče: z vlastního nebo vzešlého popudu nebo z příkazů (EDICTA), ze zeměpanských přípisů RESCRIPTA), z výměrů DIRECTA

A My všem naším příkazům přejeme, aby nebyly citované ani nebyly publikované v jiné podobě a protože obsahují naší nejvyší vůli aby byly uživány jako všeobecně platící pravidlo, které by se nevztahovalo jenom na určité osoby nebo na určité případy, ale aby nasměrována síla a účinky pravých zákonů trvaly a zůstaly na věčné časy zachovávany.

VII.

Síla a působení zákona je především v tom, že zavazuje, aby k ní bylo příhlíženo.

Proto všechno to co bude dovoleno, se musí vykonati, tomu co bude zakázáno, se vyhýbati, povolenému nebude překáženo a to: od všech kteří obývají tyto končiny.

Proto mají cizinci, kteří se v naší Dědičné říši a v našich zemích po delší nebo po kratší dobu zdržují, v průběhu pobytu ctít naše zákony ještě více než jako to činí právě zde dlící naší stejně poddaní.

Z toho důvodu však budou ostatní naší a cizí poddaní vázání jen v takovém rozsahu, v jakém by se ve své zemi domáhali práva, anebo by v těchto zemích hledali spravedlnost, nebo by spravedlnost byli povinní přijímat.

Co se naproti tomu týče naších těmto zemím poddaných, bez ohledu na to, zda se nacházejí v naších nebo v cizích oblastech, nechceme bránit jejich zdejším jednáním, pokud za sebou nepovlečou osobní vazby, a pokud tyto osoby nebudou neschopné napojit se na naše zákony, nebo pokud by jejich samotné jednání nebylo nezávazné nebo nicotné, v tom případě jsme ochotni platnost a podporu práva přímo zde připustiti.

Kdyby však nějaké statky nebo jiné hodnoty které jsou podle naších zákonů považovány za nemovitost, postihly události, vyvlastnění, zatčení, a něco co se považuje za věcné právo, nenabývají v naších dědičných zemích, doživotího ani dědičného trvání, ledaže by podle naších zákonů takovýto postup a takovou platnost míti měly, a pokud by byly vrchnostenskými zákazy a jejich právními výroky, v souladu nebo i v nesouladu s nimi by vyneseny byly řádnými k tomu oprávněnými soudními místy, jsou podřízeny všem.

VIII.

Další síla a působení těchto zákonů spočívá v tom, že všechno co proti tomu povstane bude neplatné a neúčinné, i když ale my si to v žádném případě nepřejeme.

Kdyby zákon výslovně uváděl: že předmětné jednání má být úplně neúčinné, nebo nicotné, nebo když zákon považuje něco za do očí bijící podlost, bez které by jednání nebo záležitost nemohla vzniknout, vyžaduje povinnost od toho opustiti, pak ze zákona, bezprostředně následuje neplatnost a nicotnost takového postupu.

Nevznikne-li tím žádná závaznost, nemůže se nabýti vlastnictví, ani nemůže býti převedeno, a kdyby k tomu došlo, je možno se vrácení věci domáhati.

V ostatních případech mají své místo různé v místě vhodné právní prostředky, kterými to, co porušuje zákon se stane nicotným, nebo se postupem podle těchto zákonů zařídí, aby se dosáhlo urychlené nápravy.

IX.

Síla a působnost těchto zákonů znamená více: neuposlechnutí vyvolá trest, který bude uložen viníkovi. A přihlédne se pouze na jeho spáchání, na to kdy byl čin dokonán že došlo ke škodě, nebo zda by příklad jeho následováním mohl podnítit pohrdání zákonů.

A tam kde se obvykle požaduje všeobecný prospěch, který žádnou omluvu nedovolí, aby byla pěstovaná stejnost.

Avšak obecné přestupky budou takto chápány: aby v mimořádných případech, kde naprosto zřejmě vysvitla nevina a mělo-li to spojitost s nenapravitelnou škodou, nebo s tělesným trestem, mohl soudce, s ohledem na v našich zákonech zahrnutou spravedlnost, na to přihlížet.

Kde jsme to však příslušnému soudci výslovně nepřikázali, tam by měla vyšší instance případ předat nám, abychom do něho nahlédli nebo snížili trest.

Jestliže ale trest nevychází plně z činu nebo ani z neposlušnosti, ale z použité lsti a jestliže čin již preventivně směřoval k spáchání deliktu, pom nelze vyslovení viny vyslovené podle právního řádu, omezovat.

X.

Všechnu tuto sílu a působnost mají zákony samy ze sebe a samy pro sebe, aniž by měly povinnost se revanžovat za přijetí, nebo za jejich následné dodržování, proto že byly řádně dány na vědomí a každému se mohla do uší donést jejich znalost.

Aby v této věci byla zachována spolehlivost a rovnost: proto si přejeme, proto stanovíme a proto nařizujeme: Aby všechny naše zákony a obecná nařízení v justičných záležitostech v kterých nebyla Námi stanovena doba závaznosti, musely po uplynutí dvou měsíců od jejich veřejného vyhlášení v hlavním městě té které země, bezpodmínečně každého zavazovati. V souvislosti s tím ukládáme příslušnými zemskými úředníkům provésti příslušná opatření v průběhu této doby, aby znalost zákona byla v obecnou známost dána.

XI.

Může a musí proto po uveřejnění kteréhokoliv zákona a po uplynutí určené doby, jeho naznalost nikoho neomlouvat, protože pak je každý povinný zákony znát.

Také v tom případě kdyby někdo v záležitosti něco neznal, a byla mu na újmu právě tato jemu za vinu kladená neznalost, nemůže mu z tohoto důvodu tato okolost v rozporu se zákonem pomáhat, není proto o nic méně zákonem vázán.

Někdy vyjímečně, na rozdíl od ostatních, není dobré, aby pro neznalost zákonů, pro omyl v právu aniž by došlo k porušení zákona pro rozpor se spravedlnosti, aby jeden své ztratil, a aby jiný, aniž by na to právo měl, by tím byl obohacen

Tam se má částečně řádná a částeně mimořádná právní pomoc poskytovat kde její potřeba podle svého místa nastala. Zvláště když se někdo dostal do těžkostí a pro nepochopitelnost práv nemá podporu zákonů. Neznalost zákona v trestních záležitostech nezbavuje pododobným způsobem trestu; s vyjímkou mimořádných případů jak je blíže shora uvedeno. Tím méně by mohlo býti chráněno nějaké, zákonu odporující, jednání.

XII.

Zákony týkající se opožděných a budoucích jednání: pokud by do nich nebyly předcházejíí, nebo ještě probíhající, výslovně předem zahrnuty.

Ale kdyby se přihodilo něco, co je samo o sobě špatné a nespravedlivé, ačkoliv nebylo předem výslovně zakázané; může se za zločin i v takovém případě uložit přiměřený trest, protože špatnost je v každé době trestná.

Za neplané má být prohlášeno také jednání, kterému pro zlý čin není možno přiznat platnost.

Podle stejného měřítka může zákon prohlásit, že předešlé se vztahuje na nedořešené případy, protože toto bylo mezitím pochopeno a vzato na vědomí.

Ale i kdyby minulé zákony nebyly pozdějšími zákony zrušeny, i kdyby z toho průběhem času vznikly nové spojitosti, jako vyhlížené běžné úroky, výsledky užívání a podobné, tyto podle míry času, pozdější zákon zachová.

XIII.

Zákony trvají nepřetržitě ve své síle a působnosti až doté doby, než pokud se nezmění okolnosti, než se závaznost zákonů se nestane všeobecně nespravedlivá, než se plnění zákonů nestane naprosto nemožné, a pokud se pro zachování obecné prospěšnosti stanou bez vyjimky nepoužitelné, nebo pokud by mohly překážet.

Takovéto, nikterak lehko prokazatelné, všeobecné zhoršení, by nás okamžitě vedlo k rozsáhlým opatřením.

I kdyby se zdálo, že něci podobného může v jednotlivých případech nastat, zákon si bez ohledu na to, svoji působnost zachová.

Leda že bychom My v našem nazírání na osoby, na věci nebo na jednání, něco mimořádného nařídili, nebo bychom v samotném zákoně, naší Nejvyšší vůlí, podobnou bohatou vyjímku učinili.

Pro obecnou známost mohou být zákony pouze jinými zákony rušeny nebo měněny. A výlučně si pro sebe vyhrazujeme: V každém případě možnost dříve než: zákony úplně nebo částečně měnit, nové zákony podle okolností vydávat.

XIV.

K zákonům patří také nařízení (STATUTA), mířící na určité země, nebo území, kde tyto vycházejí přímo od nás, nebo jsou námi výslovně potvrzeny.

V opačnom případě nemá žádné takové nařízení, v těchto naších dědičných zemích, sílu práva a nikdo se nesmí opovážit ani v nejmenším si přisvojovat právo nařizovací.

Kdyby však přece byly příslušné vrchnosti, soudům, obcím, představeným, námi propůjčeny prostředky, nebo bylo dovoleno, aby měly ve své moci stanovy, klíče, řády a jiné podobně vhodné pomůcky, které potřebují k výkonu svého úřadu, na podporu předpokládaného výsledného účelu, aby tak mohli učiniti, k plnění povinností jejich podřízených a následně k naznačení směrování jejich členů, mohou na základě stejné výsady, na základě pověření a podle požadavků svého úřadu aniž by porušili naše zákony pevnou rukou dbáti na jejich dodržování a počínající zápory mohli odstavovati.

Nebylo-li však tímto zavedeno obecně závazné právo nýbrž propůjčena jenom pouhá moc, budíž za této situaci užívána jen v nutném případě.

Ale když bez našeho propůjčení, by se velké nebo malé obce, v záležitostech týkajících se jedince nebo nějaké věci, vzájemně mezi sebou dohodly na dodržování nějakého dobrovolně dojednaného postupu, tím sice nevytvoří pro celou obec závazné právo, ale v případě, že by něco řádného a podle naších zákonů přípustného bylo tu v obci vzájemně dohodnuto a přislíbeno, je každý povinný dobrovolně mimořádné, vzájemně poctivé závazky nebo přípovědě ochotně plniti a v opačném případě může býti k tomu soudně přinucen. Ale nikdo nemá býti proti své vůli k takovým závazkům vybízen.

XV.

Zákonům obvykle nepatří udělování svobod a milostí, i kdyby měly rovněž sílu a účinnost zákona.

Potom kdyby byly ve vztahu osob a věci takto obdařené zvláštním právem sloužícím pouze jím samotným, nechť je právem vyjimečným a zvláštním.

Nechť jsou pouze v takovém rozsahu obecně a pro každého právně závazné, aby nikdo nemohl proti tomu nic podnikati a nemohl tak brániti rozkoši udělené svobody. Udělená vyznamenání, svobody a milosti mají rovněž sílu nejvyšší zákonodárné moci a proto si jedině My vyhrazujeme výsadní právo je udělovati.

XVI.

Všechna vyznamenání a svobody nechť jsou buď osobní (PERSONALIA) nebo věcné a objektivní (REALIA) a potom ta, která mají z každého něco, patří do jiného skupiny.

Teda nechť jsou udělovány osobní svobody s ohledem na zásluhy jednotlivých osob s ohledem na jejich vlastnosti, nebo na jiné okolnosti.

Později podobná vyznamenání nechť se propůjčí osobám až potom, co se již užitek na věci projevi.

Konkretní nebo věcné svobody jsou naproti tomu ty, které jsou určeny jistým úřadům, hodnotám, podnikům a živnostem nebo jiným věcem.

K tomu patří tyto; jako na příklad prostředky obcím k společnému užitku, jakož i také určitým úřadům, hodnosti, podniky a živnosti, neméně určitá v právu zbavených jednání a obchodů, nebo jistým záporným na újmu poskytnutým činům.

Potom nechť jsou vyznamenání podobného druhu nasměřována na věci samostatně posouzené, i když je užitek u osob.

XVII.

Ta vyznamenání zahrnutá do prvního druhu, týkající se osob, nemohou být rozšiřována.

Ta vyznamenání posledního druhu, se vztahují naopak, na držitele statků, na potomky v obcích a statcích, na nástupce v úřadech a hodnostech, v stejných podnikových a řemeslných společenstvech a konečně na ty, kteří se sporným obchodem, jednáním, nebo se škodlivý skutkem mají něco společného nebo se jich týká, jako dědičové jednotlivě za právní následky ručí.

Z tohoto důvodu je nutno přihlédnout na to, za co bylo uděleno, na náplň uděleného vyznamenání a na charakter vyznamenání. A u posledního jeho místa se přihodí leccos.

XVIII.

Záleží na tom: zda je vyznamenání nebo svoboda pouze dočasná (TRANSIENS) nebo zda je určena na delší čas (PERMANENS).

Dočasné je to: jehož účinek působí pouze na jeden určitý případ, když byl někomu udělen souhlas k tomu, aby mohl něco podniknout nebo něco vyžadovat, co by mu jinak podle platných zákonů nebylo dovoleno, nebo když bylo někomu něco odpuštěno, čím by jinak byl zákonem vázán.

To je vlastně oslabení práva (DISPENSATIO) ze zvláštní milosti; a je upřednostněním zaměřeným pouze na jednou se poskytující užitek. nezanikne však samo, pokud brzo nenastane totéž, nebo nezmizí to, vzhledem k čemu byla milost udělena.

Dlohodobé je naproti tomu to, které je uděleno na delší čas nebo které v sobě obsahuje vícenásobné užívání po určitou dobu, nebo trvá na věčné časy.

XIX.

Které jsou naproti tomu udělované jednotlivým osobám nebo jenom jistým osobnostem, nebo je v nich stanovena určitá doba, nebo jsou spoutány s určitými zálibami týkajících se nějaké samotné věci nebo obce, nebo něčeho neochabujícího, jsou pouze dočasné (TEMPORALIA) a nebudou se moci vztahovat ani na více osob ani na delší čas.

XX.

Kdyby následkom toho vyvstala pochybnost: zda je správné jedno nebo druhé vyznamenání, zda osobně, zda věcně?, zda je dočasné nebo na věčné časy? je nutno především přihlížet na obsah vyznamenání, a kdyby ani to nestačilo, na vlastnosti vyznamenaného.

Kdyby spočívá udělené vyznamenání na holém nadržování a pouhé milosti, a není v rozporu s právy, ani nenarušuje zemskou spravedlnost, a není nijakému třetímu na obtíž, mělo by se takto udělené vyznamenání považovat za věcné a trvalé.

Kdyby naproti tomu, rozpor s těmto právy škodil zemské spravedlnosti, třetím osobám by tím přispíval ke znatelným svízelím a nevýhodám, musí se u osobního a časového vyznamenání dbát na to, aby přízeň rozšiřovalo nevýhody omezovalo.

XXI.

Všeobecně je třeba všechna vyznamenání a svobody přijímat do písmene.

Protože jsme také udělené milosti chápali v plné šíři a nechtěli jsme je vidět omezované, má se proto provádět jejich výklad slovními výrazy tak aby neodporoval naší vrchnostenské spravedlností.

Mimoto mají vyznamenání a svobody býti v každé době chápané v plné šíři tak, aby se s našimi zákony a všeobecným právem co nejméně rozcházely; když s jejich účinností mohou obstát.

Konečně ať jsou po všech stránkách co nejpodrobněji zkoumány a co nejomezeněji přjímány tak, aby nemohly sloužit k nevýhodě třetího ani ke škodě jeho práv.

XXII.

A není nutno se v takových případech se zdržovat tím: Zda na udělení odměny chybí konečná nebo jiná pohnutka?

A zda jsme MY neměli ono udělené, při zkoumání jeho důvodnosti, takto, nebo jinak postupovati, nebo zda jsme měli vůbec něco udělovati? Potom toto všechno spočívá na nás a nikdo jiný nemá právo to posuzovat.

Dost: Kdyby se nenašly důvody, jak byly předestřeny, a při udělování bylo na ně přihlédnuto, potom se sluší, abychom se nepokrytě a nedvojsmyslně náší milosti přidržovali.

Ale ovšem záleží na okolnostech které patří k podstatným: aby potom pro každou maličkost, která by se možná mohla vyskytnout, nebyl nikomu odebírán užitek získané svobody.

XXIII.

Právě proto si přejeme, aby to co bylo námi v právních záležitostech uděleno, nebo na naléhání prominuto, neplatilo v případě že bychom k tomu byli pohnuti nepravdivým udáním, nebo potlačením pravdy.

Také si přejeme, aby bylo na tom trváno, a přihlíženo jakmile My jsme něco, tak odporující všeobecnému právu nebo budoucím ustanovením, měli uděliti nebo naříditi.

A povolujeme v těchto případech naším příslušným právním institucím si učinit příslušný názor, a pro zakročení nabídnout bližší rozkazy.

To by bylo v případě: že by tyto z našeho nejmilostivějšího poznání a z něho vyšlého nejvyššího projevu vůle byly dostatečně poučené, kdy se má bez zpětných otázek dojít ke konci.

Vyznamenání, svobody a milosti vyhasínají mnohými způsoby: Vymřením osob, kterým byly uděleny, to by bylo v případě do toho zahrnutých dědiči.

Uplynutím určené doby, nebo zánikem přislušných podmínek. Změnou vlastností, pro které bylo osobě, nebo věci bylo propůjčeno. Naprostým zánikem obce, v takovém rozsahu, že z ní již nikdo nezbývá. Zánikem věci, nebo jejím zničením, pokud není naděje na jejich znovuvytvoření.

A konečně, kdyby se změnily okolnosti tak, že by se podobné svobody staly nespravedlivé, jiné neúnosné, a kdyby ohrožovaly obecné blaho.

Někdy bude účinnost některé udělené svobody jenom v takovém rozsahu přibrzděná v jakém by se mělo postupovat proti právě tak nebo ještě více osvobozené osobě nebo věci. Vždy, podle okolností, má starší nebo významnějí udělení, přednost.

XXV.

Každý se může zříci své výsady a může se dobrovolně vzdát své sobě propůjčené svobody, pokud by tak neučinil v neprospěch obce, stavu, hodnosti, nebo na škodu třetího.

Neméně může tentýž být bez= nebo proti= své vůli ochuzen neužíváním, neoprávněným používáním nebo zneuživáním.

Kde však tato svoboda, spočívající na pouhé libovůli, a nikoho nepoškodí, nechť ze prostým nepoužíváním neztratí.

Ta která někomu obecně nebo zvláště připadá těžká, a která pozůstává z oprávnění něco konat, nebo něco žádat, nechť při neužívání /byla-li k tomu příležitost/ bude znovu zatížena promlčením.

Která naproti tomu pozůstává ve zbavení se nějakého obvinění, a tak z oprávnění něco nekonat, nebo neodvádět, toho dosáhe dobrovolným a bezvýhradným podřízením, bez dalšího promlčení.

XXV.

Ledaže by se ten, který se takto podrobil nějaké stížnosti, neměl sílu a moc, se proti tomu přiznané svobody se vzdát.

Více může být, pro nepatřící užívání nebo zneužívání, udělená svoboda znovu odňata.

Je-li na Nás udělování, a svobody, i zaměřené tak na zálibu, nebo jinak spočívající na pouhém zvláštním zvýhodnění a na milosti, je na Nás je podla mínění znovu odejmouti.

XXVI.

Aby se udělená vyznamenání, a svobody plynutím doby a jinými okolnostmi nevytratily a aby byla také obnovena památka původního propůjčení musí být stále osvěžovány a potvrzovány.

Nezbytnost je někdy všeobecná: proto je u právě probíhající změny zeměpanské vrchnosti radno: všechna privilegia, propůjčení, výjimky, milosti a svobody, mimo těch které svými vlastnostmi platí za nezměnielné a obecně vyhrazené, je radno předložit nejvyšším místům na potvrzení.

V případě, že to v průběhu vytyčené doby nebylo uposlechnuto, a potvrzení nebylo vyžadováno, nebo pokud nebylo uděleno, právě v takovém případě, nutno z těchto důvodu je považovati za vyhaslé a za zrušené, a vší další pozornosti zbavené.

K mimořádné události dojde v případě: Kdyby v uděleném propůjčení, nebo v potvrzení, čas od času nebo při změnách byly příslušnými úřady zpochybněny sporem, nebo výhradami osob, které sporné věci mají v držbě.

Také, došlo-li dříve u někoho k předčasnému propadnutí důkazu, a tím k zániku nerušeného užívání udělené svobody, je možno se domáhati obnovení uznání a požadovati potvrzení jejího trvání na věčné časy, a to u NÁS, věcně příslušných.

XXVII.

Kdyby v některém případě bylo od nás požadováno potvrzení některé svobody a udělení mimořádného práva, a kdyby skutečně uděleno bylo /přesně tak jako u nově udělovaných/ nikdy to nemá být považováno za vyslyšení jiné prosby než jako výsledek naší nezlomené touhy po nejvyšší spravedlivosti, a ne jako poskytnutí třetímu patřící spravedlnosti.

Právě tak málo hodláme nyní vyhaslé svobody, i ty mimo držbu a užívání, nebo ty, které jsou odvozené od jiných nároků, nebo ty vycházejících z našich zákonů, z naší ústavy a z naších pořádků, opětovně vyhlašovati, znovu rozdávati nebo potvrzovati.

Podle toho má požadované, nyní udělené potvrzení jejich svobod, býti jen tak chápané a takovým způsobem užívané: v jakém rozsahu by bez vynárokování byly i tak v jejich řádné držbě a užívání a jak dalece by nepředbíhaly a nepoškozovaly vydané zemské zásady a pořádky.

Když však MY ze zeměpanské zemské nejvyšší moci a po řádné úvaze něco potvrdíme, a takovým způsobem to ve vystaveném potvrzení projevíme, získává to v takovém případě novou sílu a novou účinnost, i kdyby zrovna předtím byla již vyhaslá.)

Zákony obsahují výslovnou zeměpanskou vůli, přesto však mohou také přerůst mlčky do zákona prostřednictvím zvyků, což nazýváme nepsaným nebo také zvykovým právem (IUS CONSUETUDINARIUM) a mlčky se mu dostává zeměpanského uznání.

Vzhledem ke starému právu je žádoucí zeměpanská vůle, která nemá menší sílu a menší působnost, když bude ostatnimi dostatečně přijatá, když bude ve stejném rozsahu výslovně vyhlášená.

Všeobecné a po dlouhou dobu trvající uznávání, znamená mlčky projevenou platnou zeměpanskou knížecí vůli, pokud nebude jasnými zákony vyvrácena.

Bude proto spravedlivé, podle dále uvedených opatření, považovati právo za obecné (CONSVETUDO UNIVERSALIS), pokud nebude NAŠÍ nejvyšší mocí něco jiného nařízeno.

Kdyby ale nikolov obecně zemsky, nýbrž pouze tu a tam se mu dostalo stejného znění a stejného užívání, nemůže takový zvláštní zvyk mít žádou sílu zákona, potom nechť nám právo zůstane nadále obecným a bezvýjimečným.

XXIX.

Zvyky zařajeme do stejných druhů, z nichž některé, jsou užívány vedle zákonů (PRAETER LEGEM).

Potom ty které sledují zákon (SECUNDUM LEGEM), je třeba hodnotit jako vinníka posuzovaného podle postoje k zákonu a podle dodržování zákona.

Avšak ty, které by vyznívaly proti zákonu (CONTRA LEGEM), nechceme pro toto vůbec připustiti, nýbrž naprosto zakázati, a zakázány a zbavené moci musí zůstati na věčné časy.

Proto když je v některém zákoně vůbec něco vyměřěno a nařízeno, ale povaha a způsob, počet, míra, velikosti, vlastnosti, nebo předcházející poměry záležitosti nejsou vyjádřeny, nebo je dokonce někdy odkázováno na místní zvyky, na předcházející postřehy, na nynější zkušenosti a na něco tomu podobné, nebo na soudcovský nález podle zvláštních okolnosti případu, nebo na jedno nebo na druhé přenecháno; a když bylo podle toho něco určitého k naplnění zákona a k dosažení jeho konečného cíle shodně posuzováno a téměř jako právo přijímáno, tak jak jsme s tím mlčky souhlasil, i zakládáme na tom sílu práva stejně tak jako kdy bychom v něm výslovně projevovali náš, v zákoně poznatelný, projev vůle.

Ale i v tom případě, kdyby bylo proti jasnému a zřetelnému zákonu něco záporného podniknuto, a i kdyby se to po dlouhou dobu a v tak velkém rozsahu jak je to vůbec představitelné opakovalo, protože je to v přímém rozporu s naší vůlí, nevyrostlo by tím nikomu jeho vlastní, soukromé právo, ve kterém by snad mohl nějakým způsobem pokračovati.

XXX.

Dovolujeme aby byl zvyk, se vším co s tím souvisí, užíván vedle zákona jedině v případě, že to není obsaženo v zákonech.

V zmíňované záležitosti jsme se tím rozhodli vytyčit zvyku do budoucna nepřekročitelnou hranici. Nikdy totiž nemá být dovoleno zvyk zavádět v takových případech, které by obecně něco zakazovaly, nebo přikazovaly, aby se mezitím nemohl protlačiti do dobrých mravů, do naších zemských výsad, do všeobecného blaha a do soudních řádů. Ty zvyky, které mají s těmi, zákonem rozhodnutými případy, takovou souvislost a společenství, by snadno mohly zavést něco, co by ve shodě s tím, co bylo v jiných případech úspěšně nařízeno, bylo v rozporu. O to méně by mohl být zvyk zaveden v případech ve kterých již předem vyvstala pochybnost o tom, zda ho do zákona pojmouti, nebo nepojmouti.

XXXI.

V uvedených případech se ukazuje samo sebou, že vzhledem k tomu, že výlučně nám samotným přísluší moc vydávat zákony, a z toho důvodu právo je rozšiřovati a zúžovati, vysvětlovati, a vyhlašovati je za pravomocné: V tomto si nemůže žádný průměrný zvyk dovoliti naší nejvyšší moci vzdorovati ani jí předbíhati.

Proto vždy když vyvstane nějaká potřeba vydat nový příkaz nebo zákaz, nebo provést výklad naších zákonů, musí být každý případ, spolu se všemi okolnostmi, přednesen nám, abychom mohli nalézti nějaké zákonodárné vytyčení nebo vysvětlení.

Z toho důvodu není žádnému příslušnému soudci dovoleno v takových případech podle pouhého doslechu, nebo podle něčeho jiného než toho co naším soudcům přísluší, nebo by snad v jiných případech příslušeti mělo, z čeho by se dala vytušit nezaujatost, aby proto bral do úvahy předstíraný zvyk.

Měly by se raději všechny vyšeuvedené případy představující možné plíživé zvyky prohlásit, pro jistotu, za nicotné a neúčinné a prohlásit, že tím z nich nemohou vzniknout žádné zákonné zvyklosti.

XXXII.

V jiných případech se nemůžeme stavět proti dobrým a chvályhodným zvykům tam, kde se totiž jedná pouze o lidi, kteří mají spolu spravedlivě něco do činění v úmyslu, aby se více či méně na základě své vůle a tak nebo jinak spojili, aby svá práva uznali, aby je buď založili nebo vypustilili nebo je zavrhli, nebo aby to co není ani dovolené ani zakázané, ponechali svému osudu libovolně běžet.

Když to, co všichni nebo většina, něco veřejně a po delší dobu stejným způsobem užíváme a co považujeme téměř za právo, v případě že to nakonec tu pravou sílu zákona získá, budeme moci se tím říditi.

Nikoliv naši výslovnou vůli, při tom ani převahou, ale mlčky, nechceme způsobit, aby se to co se vytvořilo bez újmy naších zákonů a to co obchází naše zákonodárné právo, a co je dlouhotrvajícím dobrým užíváním naším poddaným prospěšné a užitečné, aby nebylo zavedeno a aby nepřinášelo prospěch.

XXXIII.

K tomu, aby mohl zvyk s naším tichým souhlasem dosáhnout moci zákona, je především nutné, aby nebyl v rozporu se zdravým rozumem a aby byl užitečný.

Tím je vyloučeno aby v případě že je něco v rozporu s přírozeným i božským právem, v rozporu s dobrými mravy, v rozporu se zákonností a v rozporu s obecným blahem, aby to vůbec někdy mohlo býti zavedeno.

Podobně je nutno se dívat na možnou rozmazlenost, zhýčkanost, zpupnost, drzost a je nezbytné chápat to jako trestné zneuživání a za žádných okolností to netrpět.

XXXIV.

Mimoto je žádoucí: aby obecně celému národu nebo celé zemi bylo zpravidla již v podstatě, jako je shora uvedeno, bylo vyhlášeno, že zvláštní obyčeje a zvyklosti jedné nebo druhé oblasti nemohou dosáhnout sílu zákona, protože nejsou všem obecně společné

Kdy však není nutné: Aby každý z národa měl na tom podíl, ale na to postačí, aby ti, kterých se stejný případ dotkne, a to buď všichni anebo jen mnozí, přece však většina, všechno chápali stejně tak a nikoliv jinak.

To vše při tom dobrovolně, bez nátlaku a také nikoliv náhodou, nýbrž vědomě, s úmyslem se vzájemně stejným způsobem na sebe vázati.

Stejně pak ti ostatní, když už jednou zvyk dosáhl své síly, se rovněž přidávají stejně tak, jako by sami byli bývali uznali to, co již ostatní uznali.

Kdyby se pak ještě dříve než zvyk přerostl v právo, menší část proti tomu ohrazovala a tomu by odporovala, tím by všeobecné zavádění zvyku, a jeho uřívání bylo přerušeno.

XXXV.

Více by bylo nutné: aby zvyk existoval po tak dlouhou dobu, aby se mohla vytvořit všeobecně silná vůle ho příjmat.

Ledaže by stejné užívání bylo spíše přisuzováno náhodě, než vznikajícímu úmyslu, a kdyby nebylo uznáváno: že zákonem dovolená svoboda by byla jenom kvůli nepřípustným zvykům omezena.

Proto je nezbytné aby také většinou, a tomu odpovídajícím počet stejných případů, bylo vše stejně chápáno.

Z toho jeden i jiný stejný případ se může jevit přibližně stejně. Z toho plyne: stejné právo nemůže být v podobné věc přijímáno stejně.

XXXVI.

Kdy je potom pro kus moci nebo pro nějakou zálibu potřebné tam kde k tomu nebo proti tomu, ke prospěchu nebo ke škodě, nikomu na to právo nepatří, potom ani dlouhý čas a ani častější opakování není dostatečným důvodem právní zvyk zaváděti.

Potom ve stejných případech bude přirozená svoboda vykonávaná, kterou jeden nebo mnozí, nebo všichni nechtěli dlouho užívati, aniž by se dalo uzavříti, že by mínili se jí i vzdáti

To by bylo v případě: že by jedna část, právě v této věci, předbíhala jinou část a nutila někoho jiného ke svobodnému užívání zvyku, nebo k určitému zvyku, ten by však při tom dobrovolně ponechal věcem volný průběh, jako nebýváme rádi k něčemu všeobecně zavázování.

Z čeho může potom nakonec vzniknout právní zvyk. Protože hned z takového dobromyslného přímého chování se neočekává žádný mimořádný užitek, ale aspoň se vytvoří obecně blahosklonná vztřícnost.

XXXVII.

Kdy naopak dohody mezi těmito lidmi, vzájemně si odporující nároky a povinnosti a tomu podobné, ve kterých zákony neudávají ani míru ani smysl, ale ponechávají věcem ve shora uvedené míře volný průběh, proto, je-li již po ruce nějaká záležitost obsahující již zavedený právní zvyk, je v takovém případě potřebné se na něj častěji a po delší dobu odvolávati.

Neznamená to skutečně něco jiného, než spojování čísel, a doby trvání tak, jak k tomu často stejným způsobem dochází? Ani otázka jak dlouho to přímo probíhalo? Protože pouze z tohoto samotného je nejisté obecné smýšlení vyvozovati.

Musí se proto brat do úvahy rozumné soudcovské uvážování o shodnosti mnoha případů a skutečnost že dlouhým časem již nabyl převahy názor že lidé obecně na právu trvají, že vybočeníz něho považují za bezpráví a že tím dostatečně vyjádřili souhlas k obecné závaznosti.

XXXVIII.

I když My se podle toho posledně uvedeného nyní, pouze na základě potřeby, nechceme zbavovat rozumného soudního posuzování, tak přece potřebujeme aby v mnoha nutných případech, a také z důvodu běhu času, byla nastolena jistota a tímto ji součastně také nařizujeme.

Že k zavedení zvyku stači: v náhodných mimořádných příhodách, zvlášť jde-li o něco sporného, třikrát se opakující mimořádná událost, ale desetinásobná při veřejně známém a nepopíraném pravidelně zachovávaném zvyku.

A že právě nyní k tomu postačí: Desetiletý průběh trvání zvyku tu začíná jako prokázaný někdy po prvé nebo již vícekrát opakovaný, potom nepřetržitě užívaný takovým stejným způsobem jako by byl uznávaný.

Kdy je potom možno přinesený zvyk považovat za zákonný: jakmile bude jinak než jak je shora uvedeno možno becný souhlas k závaznosti dostatečně ověřiti.

Kdyby však v průběhu takovéto doby vyvstal všeobecně známý nesouhlas, nebo v jiných tomu podobných případech právě nyní neznámých, by byl jiným způsobem zachováván domnělý zvyk, neměl by být vůbec brán do úvahy i kdyby se na to od nepaměti odvolávalo.

V jakém rozsahu ponechávám MY prostřednictvím zákonů naším poddaným svobodu, neomezenou všeobecně nepochopenými zvyky, ani jejich obtížnými hádkami, v takovém rozsahu se oni usilovně snaží získat výhody předstíráním nevyhovujících zvyků.

XXXIX.

Ten kdo pro sebe uvádí nějaký zvyk, který není bez dalšího sám o sobě známý, má prokázat počet podobně řešených případů, a dokázat od té doby probíhalo desíteleté plynutí času.

Soudci však přísluší: přihlédnout k okolnostem, zda bude součastně projevený souhlas obecně dostatečně přijat.

A kdo by se rozhodl proti nějakému zvyku bránit, musí od té doby dokázovat jeho odporování, nebo v mezidobí jiný způsob dodržování zvyku.

Kdy opětovně soudci přísluší k tomu přihlížet: zda slábne obecný nesouhlas? Nebo zda nejde spíše o nejednotné vyhodnocování náhody, nebo zda nejde pouze o svéhlavou nepoučitelnosti některého jedince, nebo zda by se neměla brát do úvahy nějaká jiná příčina.

Není-li sice k prokázání nutné aby na to byl shodný, nebo k tomu byl tomu odporující právní výrok již vynesen, může být důkaz zabezpečen také jinou cestou. Protože právní výrok sám osobě nepůsobí tak, aby z toho mohl vzniknout zvyk, nebo pokud ještě není dostatečný aby tím byl potvrzen.

Potom může snadno na důkaz k danému zvyku postačit, aby bylo dokázáno, že byl účastníky takto vytvořený vzájemným dobrovolným souhlasem mnokrát uznávaný za právo a že byl na tom založený.

Tak jako opačně, důkaz znovu osvětlí zvyk v tom případě když byl dosud jinak za právo uznáván a jestliže při tom vznikl.

Potom nechť se takové případy stanou veřejně a soudně známé, nechť jsou v návaznosti na ony mimosoudní, při přednostném prokázování trvalé časovosti, dávány za vzor.

XL.

My mimo to, zbavujeme toho který vede důkazy, od nezbytnostni dokázat naš nejvyšší názor, podle kterého by se mohlo usuzovat na mlčením projevený souhlas.

Jen proto jsme zaváděným zvykům již vytýčili závory, aby se týkaly jen toho, co je našimi zákony bez omezení dovoleno, aby zůstalo jen to co už je, a co lidé i tak již stejně běžně užívají.

Nám je však plně vyhrazeno právo posuzovat, zda všechno to, co představuje všeobecné vodítko směru vývoje potvrdíme, zmírníme nebo znovu odstavíme.

XLI.

Síla a působnost podle přijaté míry zavedeného zvyku je napodobeninou toho co je znamenitě vlastní zákonům, totiž skutečnost že každý je zákonem vázán.

Všechna ostatní působnost zákona než jeho výklad, jeho (INTERPRETATIO) odvolávání (ABROGATIO) rušení právního předpisu nebo jeho části (DEROGATIO) modifikace, změna, přeměna (OBROGATIO), nahrazení (SUBROGATIO) zákona zvykem, musí být na vždy a na věčné časy pokládano za zaujatě neplatné a nicotné.Zatím si toto všechno jako nositelka nejvyšší zákonodárné moci vyhrazuji sama pro sebe.

Naproti tomu novější zvyky při porovnání se zvyky staršími, mohou mít stejnou účinnost, když právě pozdější, podle hořejšího přivolení, byly řádně připuštěny, a předcházející kyž možná ani nebyly námi potvrzeny a možná že ani nebyly za obecně platné právo přikázány.

Jak může být potom nějaký zvyk jiným pozdějším nezvykem zrušen, když délka stanovené doby a zřejmé neužívání narazí vzájemně proti sobě: Protože ona svoboda poskytnutá prostřednictvím zákonů ale cestou zvyků omezená, bude znovu snadným způsobem dosažitelná.

Především však budou zvyky i nadále podléhat pozdějším zákonům, možná se ještě nějakou dobu udrží, ale nakonec budou úplně nebo částečně oslabeny a hrozí jim zánik.

XLII.

Zdá se, že zvyky mají společné soudní procesní způsoby a vznešenost (STYLUS ET LITUS), a všechno to co obvykle soudním řízením nazýváme (PRAXIM IUDICIARIAM).

Ale my si přejeme aby toto všechno co se týká se účinků, které přisuzujeme zvykům jsme zcela vyloučilitak, aby nikdy nemohlo přerůst v závazné právo.

My jsme kromě toho nechtěli naším řádným soudům, ještě méně u nich jednajícím advokátům vynucovaným nebo vtíravým plížením zavádět nějaké právo.

Jinak by se měli totíž přidržovat jedině obsahu našeho do úvahy přicházejícího soudního řízení až potom následujících nebo v budoucnu možných zákonů.

Kdyby se ale zdálo na podporu práva potřebné vykonat něco zásadnějšího, na zabránění tomu aby se znovu nevetřely do nejprospěšnějších zákonů možné zlořády, aby nevznikaly omyly, aby se nekuly pikle a aby se nepáchaly jiné nepřístojnosti, potom je v takových případech vždy nezbytné Nás požádat o dopřání sluchu.

Naše mimořádná pozornost je nejvíce zaměřena na to, aby v budoucích časech byla spravedlnost spravována ve všem takto a nikoliv jinak, aby byla stejně takto sestavena a ne jinak spravována, také aby byla takto zřízovaná a né na jiný způsob, aby se před soudem nekonalo jinak než jak to naše zákony jasně a zřetelně zamýšlejí, a jak to může každý chápati.

Potom aby právo bylo stejně jedněm jako druhým otevřené a přístupné a všem stejně pochopitelné a lehko pěstovatelné, ale ani v choulostivých, ožehavých, spletitých, oplzlých, sporných a pro tu a tam se vyskytující zvláštnosti, se často nestávalo právem tajným a skrývaným.

Proto je právo nám všem, jednomu jako druhému otevřené a úmyslně všem stejně a také lehce dostupné, nikoliv však do choulostivých jemností zapletené, v oplznostech obtížné a pro sem a tam se objevující zvláštnosti, často tajemné a skryté.

Ostatně jsme ani nechtěli aby se naše nejvyšší rozhodnutí týkající se účastníků, se v právních záležitostech vztahovalo na jiné případy, pokud by neobsahovala naší výslovnou vůli aby to platilo stejně v ostatních případech

XLIII.

My k tomu nedovolujeme žádný jiný výklad, než ten, který nazýváme výkladem zhrnujícím COMPREHENSIVAM jeho podstata sice ve slovech není, ale přece tu je usazená ve smyslu a duchu v zákona.

Naprorti tomu zakazujeme všechny rozšířující, zúžující, vybočující, vyjímečné a podobné výklady, ve kterých nejde o samotný případ a jeho rozhodnutí, ale kde se jedná o to, aby byl pochopen smyslu a názory našich zákonů.

Nepřipustíme ani žádný výklad o stejných, vícesmyslných nebo horších způsobech interpretace, protože nikoliv na tom, nýbrž pouze na naší nejvyšší vůli jsou zákony závislé, jaký výklad je výhradně pro nás samotnou vyhrazen.

XLIX.

Kdyby se proto vyskytl případ, kde, nejen slova, nýbrž i smysl, a názor naších zákonů by se vytrati tak, že by se vynořívší případ stal neřešitelným, neměl by se v žádném případě brát za vzor naším v součastné době právě platným názorům.

Kdyby se jenom proto, že se pouze na základě pravdivých a na skutku spočívajících okolnostechi zákon pouze na tento případ nevztahoval, je vhodné se ucházet o naše svrchované rozhodnutí.

Kde má ale příslušný soudce nejdříve uvážit zda se takový nedostatek nenachází ve skutku nebo zda nespočívá pouze na nevědomosti nebo zda není předstíraný úmyslnou lstivosti?)

V případě, že by týž rozhodl bez zaváhání podle příslušného na věc se vztahujícího zákona, má kromě toho pokárat sporné strany za neznalost; a především může podle okolností jejich právní zástupce za spáchané záludnosti potrestat, ale potrestat by je měl.

L.

Kdy pak v současném shora uvedeném: zda vynořivší se případ byl podle smyslu a podle účelu zákona pochopen? Mohly vzniknout pochybnosti?

Nebo by to bylo v tom, že je srozumitelné, že nevznikly žádné pochybnosti, přitom však rozhodnutí ani jasně ani jednoznačně nepřijímejme.

Nebo by bylo sice možno rozhodnutí přijmout; toto však nelze s oněmi zvláštními okolnostmi předcházejícího případu dosti dobře ujednocovati.

V takových případech je to ovšem přípustné, a ve vzniklých záležitostech je to dokonce potřebné, prozkoumávat smysl a účel naších zákonů.

Zda-li totiž u toho případu ve který se nově jedná, bude jasné zda se má zahrnout pod ten nebo onen zákon? a jak má být rozhodnutí formulované, aby bylo srozumitelné?

Z co nejširšího názoru a z vlastního pochopení těch zákonů, z ničeho jiného, než z to, co je v nich samotných, se má hledat pravý účel a smysl.

LI.

Právě v tom spočívá síla práva: že nikoliv z pouhých slov, ale o mnoho více se má ze smyslu a z názorů vyjadřujících náplň oněch zákonů vycházet, a má se poznávat pravá vůle našich zákonodárců, kterou nemůže omlouvat vnější znění slov.

Tím však nechceme aby ani smysl a ani pochopitelnost těchto zákonů, o to méně nedovolíme, aby náš projev vůle byl vyvoláván nadhodnocením dohadů.ještě k tomu předem vyvolaný k ničemu jinému než na již předem podněcující doběhnutí(nachytání), na machinací s právem, nebo častěji na pouhý zánik, nebo vznik touhy po zisku nebo k jiné náruživosti určený, posloužil jako podnět.

Uzavíráme proto ty případy, ve kterých při nedostatku nebo nejasnosti slov, na straně jedné je třeba podle smyslu, a názorů naších zákonů přistupovati ke dvojí platnosti: totiž na tu, kde je nutno něco přikazovati, nebo připouštěti a proti tomu na straně druhé, na ty kde je nutno něco zakázovati, nebo, kde je nutno něco podniknouti aby se staly neplatnými.

A tím si přejeme:podle tak vytvořeného rozdílu předcházející případy, podle některého na věc se vztahujícího zákona, buď je míti souhlasně s ním za dovolené, nebo je míti za trpěné, nebo za popřené, a aby byly proto chápané buď jako zakázané, nebo jako neplatné; přejeme si aby bylo takto poslušně dbáno na smysl a názor zákona a aby podle toho bylo po právu rozhodováno.

LII.

Abychom však poskytli ještě jasnější poučení, dále prohlašujeme: Obecnost našich zákonů je možno uplatňovati u všech případů i kdyby již samy nebyly jasně nebo jednoznačně pochopitelné, pokud by z toho nevzešlo něco protiprávního.Jaké případy by se měly považovati za nicotné, se má také podle toho říditi.

Všeobecnost našich zákonů se může na všechny případy, bez ohledu, zdali je již v nich nejasná a zřetelně pochopená, ještě dále vztahovat, aniž by z toho mohlo vzniknout něco nezákonného.Za jakých okolností bude sama považována za vyvrácenou, bude z toho vyplývat.

V případě, že bychom příště v nějaké nesrozumitelné, nebo zdánlivě neřešitelné věci stejného zaměření, (IDENTITAS FACTI) jako v jiných jasně pochopených nebo rozhodnutých záležitostech jednoznačné rozhodli, musí následkem toho být jiná věc pro totéž stejně posouzena a stejně rozhodnuta:protože při totožném stavu věci bychom nebyli oprávnění zavádět rozdílné právo.

Bylo by možné u pochopeného nebo rozhodnutého případu, výkladem Naší vůle výslovně na něj zaměřeného, nebo v takovém případě, kdy bude nově projednáván pro zvláštní význam toho se týkajících okolností, znovu učinit výjimku.

Když dále projednání věcí v nějakém nesrozumitelném nebo nerozsouditelném případě, nikoliv právě stejné s jasně pochopenými a zřetelně rozhodnutými;nicméně mající stejný základní a konečný důvod řízení EADEM RATIO ET FINIS, který nás v totožném povzbuzuje něco nepochybného naříditi:Tak má býti v naskytujícím se případě právě toto považováno za právo. Protože stejná hlavní a konečná příčina by neměla vyvolávati rozdílná rozhodování.

To by, jak shora uvedeno, byl Náš nejvyšší projev vůle nasměrovaný pouze na pochopený a rozhodnutý případ, nebo na jiný, kde bude nově jednáno, aby byl tento případ pro stejné mimořádné okolnosti vyloučen.

Nebo by rozhodnutý případ neměl nižádný jiný důvod než naši nejvyšší vůli, a kdyby také předcházející jedině zde na ní nově záviselo.

LIII.

Ale aby hlavním a konečným důvodem bylo věc náležitě, možno snad i dříve a o to lehčeji vyříditi, přejeme si aby do naších zákonů byl připojen návod k němuž by mělo byt konečně jako k odůvodnění vždy přihlíženo.

Kdyby však žádný připojen nebyl, nebo by jich bylo připojeno více, anebo by ty, které připojené byly, by se mohly brát do úvahy jen s pohnutím mysli anebo pro pohnutí mysli, nutno je vybírat ze základu celého zákona anebo z toho, co jsme v této spojitosti o těchto právních záležitostech jiným způsobem nařídili.

Tedy: Aby byl pokaždé onen důvod, který je nejpřirozenější, nejlacinější a který v opačném případě je nepřiměřenějším rozhodnutím, byl pokládán za rozhodující a konečný anebo ve zdánlivě neřešitelné záležitosti byl považován za zákonný, pokud je tento důvod ze všeho nejvhodnější.

LIV.

Jakož ale my v předcházejícím případě dovolujeme hlavní a konečný důvod viděti pouze pohledem ze vnitř:aby náš z toho čerpaný projev vůle byl převzat bez nepotřebného pokusu o výklad, a aby se následkem toho stal zákonným postupem.

Tedy my naproti tomu chceme, aby nebylo dovoleno výhradní přihlížení k příčinám nebo k účinkům, tím méně připuštěno, ani dovoleno předem takovéto hašteření vyhledávati a odvažovat se vyzvídání.

Pro více podobných nepřístojnosti, pokaždé přísně zakázat zbytečné mudrování.a protože tímto způsobem byla vyhledávána rozvláčnost určená na zapletení sporné záležitost, budou tyto zjevy podle uvážení trestány.

LV.

Za kladně přijaté je dále nutno považovati:

Přihodivší se případ, který byl jinými takto podle zákona rozhodnutý, má potřebný a přirozený důsledek.

Pak chceme jediné, a to, aby vše ostatní co přinejhorším z toho vyplyne, i když ještě nevytištěné, bylo rovněž zobecněno.

K srovnání:Kdy rozdílný případ má potřebný následek závisí od toho:Nařídíme-li něco co má následovat, nechť nejmenší co má z toho nutně následovat, je aspoň příprava na řízení.(NECESSARIUM ANTECEDENS.

Tedy nyní: kdyby vyskytuvší se případ měl s rozhodnutým úplně protichůdný vztah, potom MY v takových případech, které se tak přesně jeden vůči druhému vzájemně vztahují aby nebyly rozdílně chtěné.

Nicméně kdy nějaký případ který by právě obsahoval rozpor, DIRECTE CONTRARIUM s oněmi, ve kterých jsme My něco záporně nebo nedovoleně nařídili: Potom je Naše nejvyšší vůle namířena s jediným cílem, opak nařizovati, nebo připouštěti.

Na stejný způsob: Když v předmětném případě je něco nezbytně nutné, aby to, co bylo námi při jiné příležitosti nařízeno, nebo bylo dovoleno, mělo svoji účinnost, potom Naše Nejvyšší vůle pokaždé ukazuje na to: že nic takovéhoto nezůstane bez následků.

LVI.

Ale hlavně: jestliže předložená věc v rozhodnutých případech, nebo neodělitelné společenství (OMNIMODA CONNEXIO) s tím samým, nebo s jinak záporným výsledkem ve stejném, to co neuráží přirozené ani božské právo, udržení naší zemské knížecí spravedlnosti a neobchází naše zákony, předcházení obecným škodám, a konečně co by pro případ nejvyšší nouze bylo něco nezbytně vyžádovalo, co není v naších zákonech jasně, a řádně chápané, a bylo by rozhodnuto, chtěli bychom toto všechno míti takovým způsobem shrnuto, aby to bylo v budoucnu možných případech příslušnými soudy nejen viděno, ale, aby to viděti býti muselo.

Mimo to v zákonech nebývají ani všechny případy předvídány, ani ty které pro kolikeré rozdíly nemohou býti dostatečně vyjádřené; udělujeme takovým námi zmocněným právo na vynášení právních výroků a delegujeme jim k tomu potřebnou moc, čímž se rozumí možnost předložené případy rozhodovati jednotným výkladem na podkladě k tomu se vztahujících naších zákonů.

Vzhledem k tomu Mybychom takový, když před nás dorazí nebo byl předvídaný, nemohli učinit výslovně vyhrazeným.

LVII.

Ten kdo záporně (negastivisticky) zasahuje: toho by se měly naše zákony všímat.

Kdyby se stalo a z jeho rozhodování by podle zákonů, pro mimořádné vládnoucí poměry, něco špatného vyvstalo, nebo by vznikly nesmysly.

V případě, kdyby právě proto vznikl spor pro rozpor s tím, komu jsme MY něco s jeho souhlasem nebo pouhým příkazem nařídili.

Kdyby jinak vznikl rozpor s jinými našimi zákony.

Kdyby se poněkud změnila Naše Nejvyšší vůle.

Kdyby hlavní důvod zákona protiprávně zaniklk, dyby z jeho zachování vznikl zlořád.

Tak má sice s prvním případem spojitost, ale je potřebné dále poznamenat:že kdy původní důvod zákona v jednom nebo v druhém případě zanikl pouze z jeho nedostatku, bez toho, že by při jeho zachování vznikl zlořád. zákon o to nic méně nezavazuje: nespočivají-li stávající zákony na zřídka se vyskytujících okolnostech, ale spočívají-li na obecných případech, ale nikoliv vždy na těch které se skutečně staly, je nezbytné se zaměřovati také na ty, které se státi mohou.

LVIII.

Ale hlavně: Kdyby se při rozhodování nějakého vyskytnuvšího se případu vycházelo povrchně z obsahu zákona, a kdyby při tom došlo k rozporu s přirozeným i božským právem, ublížilo by to ostatním naším zákonům a kdyby šlo o rozpor s obecným blahem, nebo by tím byla poskytnuta možnost zákony obcházet; tu chceme jeden podobný mít znovu záporně napadený; tak jako bychom tentýž měli zřetelně vyňatý a vyloučený.

Tímto udělujeme oněm námi ustanoveným vykladačům práva potřebnou moc v tom považovat za vyhrazenou a pro ně vyloučenou.

Protože tedy My k poznání našeho, v zákonech trvale vládnoucího projevu vůle, kde možná pouhé slovo nestačí, si přejeme aby dosud zjištěné případy ukazovaly cestu / byly “červenou nití“ /; ale naproti tomu nikomu nedovolíme, aby se do našich zákonů odvážil něco vpašovat nebo z něho odebrat, nebo jinými cestami si přizpůsobit interpretaci.

LIX.

A jak zvláště My jsme právě zde pochopili.že v mimořádných případech může vzniknout naléhavá potřeba, aby rozumným obohacením naší zákonodárné vůle došlo k zakrytí základního významu slov, anebo rozsah slov byl podle stejné zásady nahrazen smysluplnou výjimkou. A kdyby to bylo naprosto nemožné, přihlédnout na přísnost práva odvozenou z široké přirozenosti spravedlnosti.

My si také přejeme aby takto tvarovaná svoboda určená na povalení naších zákonů byla plně odstavena a kdyby se tu ve zvláštních případech vyskytla nějaká mimořádná snaha, nechť naší postupojí podle práva a ti, kteří za soudy jednají nechť odkáží každého na příslušná opatření.

Z čeho by se mělo dostatečně ubrat: pro právě jaké případy jsme chtěli míti pro spravedlivost v našich zákonech obsažen jeden nebo druhý shora zmíněný způsob, a jakou formou bychom My měli v ní rozumnýcm způsobem předem chránící zákonodárnou slušnost.

Také ona to bude příští náplní tohoto všeobecného práva / tak jako naše zákony trvale / vynikajícím způsobem spočívají na spravedlnosti, protože My si nepřijeme nic jiného, než to abychom vždy měli všezahrnující, přirozené a nejvýš spravedlivé zákony se stálou mateřskou láskou k zemi, před očima.

Proto aby pak nikdo nemohl jinou samostatně vymyšlenou spravedlnost předstírati a pod touto záminkou naším nejposvátnějším zákonům svévolně škoditi, nechť s hrůzou očekává mu hrozící citelný trest.

Kdyby se však tušilo že by se mohl objevit případ provázený tak zvláštními okolnostmi, které by zákony neobsahovaly, potom je nutno takový případ dodat prostřednictvím úřadů Nám abychom zjistili od kdy má toto právo svůj počátek, také od kdy ona spravedlnost poskytuje právní pomoc.

LX.

U všech těchto My nebuďme přece dotazováni: Ponechejme v předmětných právních záležitostech onen zpětný pohled na zdivočelou spravedlnost vyloučený. To, co je nyní podle vlastností osob, věcí a úkonů nezbytně potřebné, je v našich zákonech ponecháno soudnímu uvážení.

Protože se jedná o výklad lidské vůle v souvislosti s příkazy obsaženými v posledních pořízeních s určitými vedlejšími závazky, o odhad škody nebo ušlého výdělku, o snížení výše vynaložených nákladů a náhradu útrat, o rozsah viny, o křivé obvinění, o úskok a zlořádný úmysl, mělo by se v takovýchto případech více vykonat.aby předstíranou zkušenosti zbytečně nedocházelo u rozhodnutých věcí ke změnám, nebo ke zpřísnění trestů.

Pokud totiž nebylo námi v tom nic určitého tak dalece nařízeno, jak dalece bylo ponecháno volným vazbám, a ostatní bylo přenecháno nálezu soudce, tak dalece by se mělo přihlížet k poměrům osob, k pohledům na věcí, na místo; k potřebám, na příčiny, ke způsobu a času, jakož i k úmyslu a k veřejnému mínění.

Podle toho také všechno co by se mohlo ve stávající věci nově vynořit, rozumně uvážit, a vycházeje z, na to se hodící spravedlnosti, jak to soudci jeho těžká úloha sama o sobě ukládá, záležitost projednat.

Ani takto nedojde k žádné zakázané inerpretaci naších zákonů, protože se vyskytuje daleko více snah namířených na podkopání spravedlnosti našich zákonů.

Podle tohoto k ukotvení práva, síly, a na působení oněmi zákony dovolené nebo nedovolené zvyklosti, a konečně k pravdivému porozumění a nepomýlené interpretaci tohoto našeho všeobecného práva a všech ostatních zákonodárnou vůlí dříve vydaných hlavních a základních pravidel, následuje nyní tím více konečně ono vlastní, co je sto býti vstupem do oznámeného rozdělení trojdílného práva, ten prvý zde nový, se týká osob.

Německý přepis a originál listiny