Codex Theresianus
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Autor: JUDr. Drahoslav Sojka
Editor: JUDr. Bc. Jaromír Tauchen, LL.M. Eur.Int.

Historie kodifikačních akcí

Str. 36

Kodifikační práce v průběhu vlády Marie Terezie

Ze sporů mezi městy a zeměpánem se v starších dobách vynořilo volání po kodifikaci zemského práva. Těžkosti, které vyvěraly z politických problémů, posunovaly možnost takovýchto kodifikačních prací na dlouhé lokty. Do popředí se pozvolna dostávalo občanské právo. Nejdříve snad v souvislosti s politickými vztahy při osobování si jurisdikčních oprávnění.

Společenská poptávka po jistém a bezpečném právu vystupovala ruku v ruce, spolu s vývojem moderních názorů na prvořadou povinností každé vládní moci pečovat o obecné blaho.

Duchovní proudy, které v té době ovládaly společnost a takto vysvětlovaly povinnosti vlády, s oblibou opíraly svůj zrak k justici. Přirozenoprávní písemnosti zaměstnávaly vysokou mírou ducha té doby a musely ty, kteří se těchto bojů zúčastnili přivést k přesvědčení o souvislosti mezi odpovědi na otázku co to vůbec právo znamená s otázkou, jaká je nejvyšší úloha lidského ducha.

Pěstování práva bylo nejdříve chápáno jako nutnost potřebná na rozvinutí chápání moci státu, a považováno za sílu tvořící a udržující stát.

Představy o účelnosti a o hodnotě kodifikace, šířila ve všech zemích mocnářství v tom čase existující různorodost jednotlivých zemských práv a dlouho neúspěšně probíhající snahy na nějakou kodifikační činnost. Kusost dodávaných resultátů nikde nevyvolala jiný následek, než tlak, aby se vytvořila nová komise, nebo aby změnou instrukcí upravujících činnost komise se tento tlak projevil oživujícím účinkem.

Každá časová ztráta a každý neúspěch stupňoval poptávku po nápravě.

Souhrn různých okolností urychloval volání po kodifikaci veškerých zemských práv. K tomu se přidružila snaha právo zpopularizovat a zbavit se cizích pramenů práva. Na vyškolení poslední snahy, bylo potřebné nejdříve rozšířit znalosti přirozenoprávní teorie tak, aby se takto získaným vlivem odloučily státní elementy Rakouského mocnářství od elementů německých. Tím, že došlo k odklonu od společných pramenů, musela se potřeba práva, které by bylo společné Rakouskému mocnářství uspokojit jiným způsobem.

Opakované pokusy zavést pro celou skupinu zemí stejné právo vystupovaly do popředí a jednoznačně ovlivnily názory na ideji jednotného právního řádu.Nejvyšším právním institucím a politické správě docházet často podněty, ve kterých se poukazovalo na rozdílné nalézání práva, které se projevovalo jako brzdící překážka správy a současně porušující všeobecný pocit spravedlnosti. Tento zlořád se musel projevit v oblasti výkonu práva mnohem silněji než politická správa připouštěla; odpomoc se zdála pro první o mnoho lehčí než pro naposled jmenovanou. Zemské ústavní zřízení a vše, co tenkrát s oblastí "šlechtických stavů" souviselo, mělo zůstat v každé z jednotlivých zemí nezměněno. Sotva by bylo možné stvořit jednotné dílo a uvést ho do života dříve než by proběhla jednání se šlechtickými stavy všech zemí Mocnářství.

Str. 38

Ustavení compilační comise 1753

Za této situace postačit malý podnět k tomu, aby se přikročilo k významnému opatření, jakým bylo povolání v roku 1753 ustavené compilační komise. Že sdělení obsaženém v přípise jednomu ze sekretářů zákonodárné komise, který v roku 1752 předal přípis vnitrorakouské apelační radě, by mohlo být podnětem k ustavení compilační comise, se nezdá být nepravděpodobné.

Je k disposici nikým nepodepsaný přípis, který doporučuje vytvoření stálé zákonodárné komise na vytvoření jednoty práva v Rakouském mocnářství a jehož argumenty odůvodňující potřebu odevzdat ho pro potřebu k tomu účelu vytvořit se mající Compilační comisi.

Uvedený přípis doporučoval vytvořit všeobecně platící občanský soudní řád a rovněž stejné občanské právo platící ve všech dědičných zemích Koruny české a ve zbývajících zemích Předlitavska.

V tomto pamětním spise, ve kterém je jednota práva – spojení moci Boží s moci zemských knížat – postavena na stejnou roveň, jsou vypočteny přednosti jednotného, rovného a stejnorodého práva.Tvrdilo se, že hospodářský a dopravní styk je rozdílností práva více postižen, než existujícím všeobecným chaosem. Mimo to se poukazovalo na justiční správu, jejíž výkon by byl podstatně snadnější, kdyby juristé jedné země mohli být použiti ve zbývajících zemích.

Tehdejší vicepresident nejvyššího soudu Otto hrabě z Frankenbergu se postavil – jak z podnětu onoho přípisu vyplývá – k myšlence celkové kodifikace jednotného práva kladně. Přistoupil na tento názor a předložil návrhy na jeho uskutečnění.

Je třeba zdůraznit, že k těmto návrhům považoval potřebné přizvat odborníky z různých zemí, osvobodit je od povinností tvořící jejich pracovní náplň, sestavit generálního plánu celého díla, snažit se o celkové zlepšení justice, a porovnávat zahraniční právní systémy.

Za zmínku také stojí, že hrabě Frankenberg, doporučil povolat k tomuto účelu předsedu soudu Pruského Slezska, kterému zamýšlel svěřit roli referenta. Věřil, že by jako cizinec nebyl předpojatý při rozhodování o vzájemně si kolidujících zemských právech.

Císařová souhlasila se způsobem popsaným v uvedeném návrhu. Tak mohl nejvyšší kancléř hrabě Haugwitz dne 14 února 1753 nejvyššímu justičnímu místu oznámit sestavu komise navržené na vypracování Codexu Theresiani.

Ta pod předsednictvím hraběte Frankenberka měla být složena po jednom členovi za Čechy, jednom za Moravu, a jednom za Rakousko spolu se Štýrskem.

Takový způsob jmenování členů Komise, byl motivován rozdílností mezi právem českým a právem rakouským.

Komise byla nejvyšším kancléřem, hrabětem Haugvicem povolána na den 3. května 1753 k slavnostnímu zasedání a k zahájení činnosti. Slavnosti se, mimo povolaných členů komise, zúčastnili radové direktoria a představitelé nejvyššího soudu.

Aby bylo možno ocenit velikost dané úlohy, ke které se přistupovalo touto zákonodárnou komisí, je nutno si představit poměry panující tenkrát v justici. Musíme myslet jednak na ta podmínky na kterých bylo uskutečnění zákonného díla závislé, jednak i na ty za kterých se měl zákon začít užívat.

Všeobecně bylo poukazováno na stav pěstování práva; Četné pamětní přípisy které byly zasílány J.M.Císařovně se hemžily stížnostmi na soudce a na advokáty ve kterých se hledalo zlo a základ všech nepravostí.

Politická správa měla sama starosti z provázání justici s vyššími instancemi. Bylo málo v právu vzdělaných a úctě se těšících soudců, kteří by byli schopni se úspěšně podílet na řešení souzených případů. I vzdělaní právníci byli bezmocní proti rutinérům z praxe (jak se v písemnostech uvádí). Z jednoho dopisu, líčícího poměry v oblasti Dolnorakouského zemského práva – je možno mít za to, že stejné poměry panovaly i v "stavech panských" i v "stavech rytířských".

U převážné části příslušníků těchto stavů panovala všeobecná lenost. Převládal názor že jim chybí nejen schopnost se učit, ale i snaha se vůbec nějak vzdělávat.

Silnými slovy bylo kritizován způsob jakým se rozhoduje, jak se jedná s účastníky. Hlavně se poukazovalo na ledabylost a povrchnost s jakou rozhodují nezkušení mladí lidé zmocněni vykonávat „votum decisivum“ Panoval názor, že justiční instituce jsou všeobecně opovržení hodné. Kde kdo chtěl z justice odejít; nedala se v ní získat ani úcta ani povzbuzení. K tomu všemu přistupovalo ještě nepostačující materielní postavení. Z dvaceti soudních pracovišť Dolního Rakouska bylo pouze osm honorovaných dotovaným příjmem 1500 fl., který nemohl postačit k vytvoření postavení přiměřenému tehdejší životní úrovni.

Když soudní dvůr s důležitosti pro celé dolnorakouské zemské právo se nacházel v tak smutném postavení, jaké závěry si můžeme učinit na jakost a význam poskytovaného práva.

Obtížnost zamýšlené reformy vychází jednak z protichůdných snah i z nejasností předkládaných vzájemně si odporujících návrhů.

Návrhy de lege ferenda, aby zabraly byly koncipovány tak, aby zapůsobily na známý způsob myšlení JM Císařovny, o které se vědělo, že ráda sama samostatně zasahuje a že sama spontánně řeší předložené otázky.

Zajímavý je odklon od práva římského, který se v té době projevoval v mnoha písemných článcích. Římské právo bylo považováno za pouhý element starověké záliby. Na universitách a jiných školách ale i u soudů se mělo považovat za postradatelné.

Mimo takřka dobrodružných návrhů, které musely být přesto vážně prodiskutovány, nacházíme některé sympatické, které byly v budoucnosti skutečně uplatněné. Význam zatajení jména soudce, či referenta představoval snahu zajistit nepředpojaté nalézání práva. Bylo uváděno, že by bylo lepší, kdyby přednes skutkového stavu a důvody rozsudku nebyly publiku zatajovány.

Nejvýznamnější myšlenkou byla snaha oddělit Justici od státní správy a námitky proti úmyslům vytvořit ústřední orgány.

Vytvoření nejvyššího soudu jako vrcholného justičního orgánu vyvolávalo velmi rozdílnou remonstraci, ve které musela císařovna vzít do úvahy nejen budoucí možné znepokojení svých poddaných ale i své vlastní pochyby. To vše vyvolávalo naději na možnost brzké změny. Ti, kteří tento názor zastávali, nemohli být nakloněni úlohám zákonodárné komise, která měla bojovat s těžkostmi vyvěrající z povahy tak velkého a tak významného díla.

Jak velký prostor, zejména ke konci vlády Císařovny, tyto snahy získaly, se dá usoudit z toho, že nejvyšší soud potvrzoval otevřeně svoji snahu bojovat proti dosud probíhajícím kodifikačním pracím. Viděl v nich projev škodlivé universality. Otevřeně radil zrušit vytvořenou dvorní kancelář a opět spojit justici v druhé instanci se státní správou.

Z této situace možno pochopit nářek, kterému členové zákonodárné komise tu a tam umožnili, aby proklouzl k sluchu veřejnosti, aby se vědělo jaké boje jsou vedeny vně poradních síní a co rozhoduje o osudu jejich práce.

Dá se pochopit, že ti, kteří měli převzít vynikající podíl na její činnosti, byli tíhou úloh vysílení.

To konečně vysvětluje proč kodifikace vždy, když byla již blízko svého cíle ztroskotala, a proč zůstala tak dlouho nedokončená.

O těchto těžkostech se však při ustanovování Kompilační komise jasně předem nevědělo. Komise pracovala s obdivuhodnou sílou bez ohledu na čas a námahu. Bylo spíše naplněná radostnou nadějí že se dílo podaří. Dá se to vysvětlit jen nadšením s jakým se komise ujala kodifikace.

Vynikající podíl na těchto pracích dokazuje referát z kroniky Kompilační komise popisující období od 3. května do 13. listopadu 1753:

Méně významný byl zástupce Moravy brněnský tribunální kancléř Jindřich Hájek a zástupce Štýrské Marky vládní rada Tienefeld ze Štýrského Hradce.

Komise, která měla mít původně jenom čtyři členy, byla později ještě doplněna zástupcem Slezska radou Burmeistrem a jedním zástupcem Horního Rakouska radou Hormeirem. Tito pánové však nebyli v poradních protokole skoro nikdy vzpomínaní.

Ještě dříve než se Komise mohla vůbec sejít, ztratila svého původně designovaného presidenta; místo něho byl za presidenta representace a komory v Brně ustanoven svobodný pán Blümegen, který byl současně pověřen řízením komise.

Tato okolnost byla důvodem, proč bylo Brno určeno za sídlo Komise. Bylo to navzdory marným námitkám některých členů, že kdyby komise sídlila ve Vídni v blízkosti knihoven a archívů že by to ulehčovalo styk s ústředními orgány.

V zahajovacím zasedání konaném dne 3. května 1753 došla k řeči otázka rozdělení látky a způsob jednání. V úvodě protokolu vyhotoveného o průběhu tohoto zasedání se uvádí, že po předcházejícím zdůraznění užitečnosti shodné tvorby práva a po uznání osobního podílu, kterým císařovna na díle participuje, byla stanovena hranice plánované činnosti. Vše co souviselo s veřejným právem a s jurisdikčními poměry, mělo zůstat nezměněně zachováno.

Současně byla významně jednotlivým zemím připomenuta nutnost vzdát se přání na zvláštní uspořádání, aby tak bylo možno dosáhnout společný cíl. Vzhledem na způsob rozdělení celé látky se usneslo, nevázat se na schémata žádné z nabízených často používaných příruček římského práva. Aniž by bol vyčkán konec rokování, přijalo se rozčlenění materií na tři hlavní části: Na práva osob, práva věcí a na obligace, jako základ možných žalobních petitů. Tyto tři hlavní části měly být sepisovány jedna po druhé. Ale pododdíly měli jednotliví členové zpracovávat průběžně. Bylo rozhodnuto, princip každé jednotlivé části předložit komisi na odsouhlasení v očekávání, že tak je možno dosáhnout soulad jednotlivých částí umožňující ukončení celého díla.

Aby se neztratil přehled, byli členové komise pověřeni sestavit podrobný plán celého díla. Tento úkol splnili v průběhu jednoho měsíce, kdy návrh nejdříve předložený Azzonim, projednali a beze změny ho přijali.

Rychlé vyřízení této úlohy a výhody které z jednoty referátu vyplynuly vedly ke změně dojednaného postupu; Byl ustanoven hlavní referent u kterého by se předem shromáždily vyhotovené materiály které byly před tím dané ostatním členům na vyjádření. Rozdrobením práce do několika referátů by utrpěla nejen homogenita ale vzniklo by nebezpečí, že by se jednotliví členové vzhledem na přidělený rozsah látky nemohli řádně připravovat.

Pokračování str. 46, předposlední odstavec:

Na poradě určené na stanovení generální plánu, se uvažovalo o tom zda se má vytvořit úplně nové právo, koncipované pouze podle zásad zdravého rozumu, nebo zda se mají kompilovat již existující zemská práva a případné mezery vyplnit přirozeným právem a národním právem

Pokud jde o základní motivací, kterou by se měla komise při kodifikaci řídit, převažoval názor, že není vyloučeno zabývat se i protichůdnými názory. Uvažovalo se zda doporučit stávající právo. Byl by potřebný vzor pro koncepční práci a zohlednily by se zvláštnosti zemských práv. Na konec se vzalo do úvahy, že každé nové právo těžko přejde do životních zvyklostí a že těžko vnikne do obecného povědomí.

Současně vznikly pochyby, zda je vůbec možné obecně platné právo vytvořit.

V podstatných věcech bylo možno očekávat shodu. Pokud by bylo nutno v zájmu stejnosti práva něco podniknout, nevzbudilo by to pozornost. Zdůrazňovaná nezbytnost trvat na existujícím zemském právu muselo členům komise naznačovat nutnost se seznámit s právními prameny jednotlivých zemí. Myslelo se, že postačí několik měsíců, aby každý člen komise mohl sestavil obraz práva své země, a předložil ho ostatním členům komise na orientaci. Měly se zpřístupnit všechny archivy v kterých byly materiály potřebné k popisu zemského práva každé země.

Na zasedání, 9. května 1753, kterému předsedal nejvyšší státní kancléř, se přistoupilo na návrhy komise, a schválila se myšlenka, dát vyhotovit obraz jednotlivých zemských práv. Považovalo se při tom za vhodné si podklady tvořící zemská práva opatřit přímo od vedoucích příslušných úřadů privátní cestou, aby se členové komise nemuseli obracet na zemské stavy, které by mohly činit potíže.

Je zajímavé, že se při projednávání generální linie komisí předloženého plánu, ve formě v jaké byl přijat, bylo pouze v úvodě uvedeno, že římské právo by mělo být nepovšimnuto. Ačkoliv se kompilátorům naznačovalo, aby od římského práva odhlédli, současně se jim doporučovalo, aby se na zásady zemských práv přihlíželo pouze v případě, kdyby muselo být v nově koncipovaném právu při rozhodování záležitostí zůstávat nepovšimnuté, a kdyby z toho důvodu bylo nutné se na římské právo obracet.

Mimo to, výslovným odstraněním římského práva, které konec konců tvoří základ práva států patřící do oblasti Svaté říše římské, by vyvolalo všeobecnou mezinárodní kritiku.

Str. 48

Pro pochopení tehdejší situace je důležité poznat stanovisko samotné Marie Terezie. Ta sice pod protokoly o průběhu zasedání komise konaných ve dnech 3. května a 9. června 1753 vlastní rukou napsala "placet" ale součastně připsala:

Str. 49

I když je z uvedeného zřejmá snaha císařovny o celkovou nápravu, není méně zajímavý její smysl pro drobnosti, hraničící s malicherností.Císařovna z vlastního popudu nařídila odročení termínu nejbližšího zasedání komise na 1. říjen 1753 – proto, aby každý člen komise mohl vypracovat přehled zásad zemských práv své země. Po dobu než se tak stane, snížila každému z nich původně určený obnos 12 Fl denních diet na polovici, s tím že i ta polovice bude vyplacena až po předložení řádně vypracované úlohy.

Prvním výsledkem činnosti vyjmenované komise bylo vypracování generálního plánu celého díla, který vytvořil podrobný podklad pozdějších rozsáhlých prací.Došlo k tomu v krátké době jednoho měsíce, což samo o sobě zasluhuje samostatné ocenění.

Komise považovala za svoji nejdůležitější úlohu vytvořit jednotný právní systém. Věřila, že ji může splnit kompilací existujících práv. I když bylo silně zdůrazňováno, že se má pominout upřednostňování zemských zvláštností, nemělo být přesto vyloučeno, aby některá specifika zůstala nadále zachována jako výsada jednotlivé země. Konečný cíl kodifikace byl vysloven i názvem díla, které zněl:

Str. 50

Pokud jde o způsob, jakým komise hodlá pracovat, možno to seznat z ujištění, že se vynasnaží:

Zajímavé je v této souvislosti přečíst v ustanovení § 17a. užitou větu že se má:

Poslední čtyři odstavce první části jsou věnovány výpočtu pomocných prostředků, kterými by si měla komise posloužit. Jako takový pomocný prostředek, je označen:

• arbitrum boni viri,
• užívání rozumu nezatíženého předsudky,
• skutečné uvážení konečného účelu, který vyžadují okolnosti a prostředky,
• použití římského práva jako výraz přirozené spravedlnosti,
• přihlédnutí k zahraničním právním řádům a k literatuře.

Kodifikace měla mít čtyři díly a to práva osob, práva věcná, obligační právo a občanský soudní řád.

Každý díl se dělil na jednotlivé hlavy. První díl měl 9 hlav, druhý ddíl 15, třetí díl 14, a čtvrtý díl 22 hlav.Každá hlava se dělila na pododdíly a ty na jednotlivé paragrafy.

Generální plán připravovaného díla měl pro každou hlavu krátkou charakteristiku obsahu, k jehož vysvětlení byly připojeny citáty ponejvíce z římského práva.

Jaká byla živá otázka vztahů nově tvořeného práva k právu římskému vychází z toho, že se vždy znovu a znovu k němu vracelo. Směřování, kterým se mířilo nejlépe možno poznat z poznámky naskicované na obsahu jedné části pojednávající o spravedlnosti a o právech. Římské právo již nemělo mít zákonodárnou moc, ale nemělo přestat jeho zastoupení na katedrách; dále mělo být vyučováno, protože vytvářelo dovednost a přirozenou spravedlnost a slušnost. Tyto ctnosti se měly objevit v kompilační komisí právě ve vytvářeném novém právním systému.

Dvojnásob zajímavé je, že kodifikátoři se při rozčleňování díla neopírali o žádný vzor. Azzonim použité členění látky zůstalo ve Všeobecném občanském zákoně zachováno, (a v podstatě bylo převzato i do nynějšího občanského zákoníku).

Filosofické názory jsou nejlépe vyjádřené v prvním díle, který měl 9 hlav. Pojednává o právu osob, o spravedlnosti, o právech všeobecně, o právu veřejném a právu zvláštním(privátním), o právu psaném, o zvyklostech, o obecném právu římském, o zvláštnostech zemských práv, o postavení člověka, o postavení svobody.

Je členěn následovně:

I. O spravedlnosti a právech

1. O právech obecně.
2. O právu veřejném a právu soukromém.
3. O právu psaném a o zvyklostech.
4. O obecném právu římském a o zvláštnostech zemských práv.
5. O výkladu (interpretaci) práva a o přirozené spravedlnosti.
6. O podstatě práva.

II. O statutu člověka

1. O postavení svobody.
2. O postavení záruk.
3. O postavení domovní svobody.

III. O moci otcovské

1. O postavení otce vůči dítěti.
2. O právu dítěte ve vztahu k moci otcovské.
3. O právu ve vztazích mezi matkou a dítětem.
4. Do kdy trvá moc otcovská a kdy zaniká.

IV. O právu manželském

1. O zasnoubení.
2. O manželských smlouvách.
3. O jitřním daru a jiných darech mezi ženichem a nevěstou.
4. O vlastním majetku ženy mimo věna.
5. O zajištění slibu uzavřít manželství a jeho vynutitelnosti.

V. O spřízněnosti a příbuznosti

1. O stupních příbuzenství.
2. O právu příbuzných.

VI. O poručnictví

1. Poručenství z testamentu.
2. Poručenství blízkých příbuzných.
3. Poručenství určené ze zákona.
4. Možnost se omluvit z povinnosti být poručníkem.
5. Způsob nástupu do povinností poručníka.
6. O moci a úlohách poručníka.
7. O způsobu nakládání se svěřeným majetkem.
8. O vyúčtování.
9. O skončení poručenství.
10. O zániku poručenství a o soudním odevzdání majetku.

VII. Opatrování a péče o nezletilé a jiné osoby

1. Šílení a blbí.
2. Marnotratníci.
3. Osoby úplně zbavené svéprávnosti.
4. Povinnosti těch, kteří byli pověření opatrovnictvím.

IIX. Osobní zaměstnanci

1. O tom jak se má nadřízený k podřízenému chovati.
2. Povinnosti sloužícího.

Druhý díl, o právu k věcem, měl mít 15 hlav.

Třetí díl upravoval právo obligační, a právní tituly. Měl mít 14 hlav.

Obsah čtvrté části upravoval právo formální. V průběhu kodifikačních prací bylo rozhodnuto, že formálněprávní část bude oddělena od hmotněprávní části. Tím došlo k trvalému oddělení práva hmotného a práva formálního.Proto již nebudeme v tomto dílku o čtvrté části hovořit.

Podobně jako popsaným systémovým členěním, byly zpracovány také popisy jednotlivých zemských práv. Z těchto elaborátů se zachovaly pouze práce Hölgerovy z Dolního Rakouska, Waldštätterovy z Moravy, a zlomek práce Azzoniho, popisující práva země České.Z těchto titulů se daly zjistit odlišnosti zemských práv od práva římského. Zemská práva byla v podstatě snůškou hojných údajů založených pouze na všeobecných úvahách, které mohly být jen stěží upotřebitelnými prameny práva. K poznání stanoviska na kterém se tenkrát komise dohodla, postačí pochopit, že se Hollger, Valdstätter a Azzoni, že moc zákona je odvozena pouze od zemských knížat a že slyšení stavů k vydaným zákonům, je na stejné úrovni jako posudek vládních úřadů. Z tohoto pojetí zákonodárné moci zemských knížat, pramení Azzoniho a Waldstettovo přesvědčení, že římské právo v Čechách a na Moravě nemělo sílu zákona. Ta plynula z nařízení zemských úřadů. Musela by se opatřit rozhodnutí zemského knížete všech zemským řádem nenormovaných případů. Azzoni nemohl opomenout přidat, že soudy se skutečně obecným právem řídily. Své zdánlivé protiřečení se pokusil vysvětlit následujícím důkazem: "Je proto plně příhodné potvrdit, že obecné římské právo, pokud představuje pouze holý zákon, sice není v Čechách závazné; pokud však v sobě obsahuje obecnou přirozenou spravedlnost nemůže sice platit ani jako zákon ani jako vlastní lex positiva, nýbrž jako moudrost které mravné národy připisují nepopiratelnou spravedlnost a může jako pravý rozumný závěr sloužit soudům za vodítko.

Práce komise po dobu kdy vedl referát
AZZONI.

Komise se sešla 5. listopadu 1753 v Brně. Nejdříve se věnovala způsobu jakým bude sama pracovat. Podle názoru Azzoniho, který byl mezi časem vyjmenován hlavním referentem celého zákonodárného díla, bylo dohodnuto, že před sepsáním každého elaborátu, dá se návrh jeho hlavní stati cirkulovat mezi ostatní členy komise, tak, aby mohli k ní vypracovat své vlastní připomínky. Na jejich projednání mělo být vždy svoláno takzvané antikomisionální zasedání na kterém se elaborát i připomínky projednaly ve více-méně neformální diskusi.Výsledek měl být vyhodnocen na řádném zasednutí komise. Názorové rozdíly které by se nepodařilo vyjasnit, měly být odstraněny rozhodnutím císařovny.

Při debatách se vynořily protikladné názory na zemská práva a rozporné pohledy na postavení jejich zástupců. Holger a Thinefeld zastávali názor, že hlavní referát nejdříve každé projednání zpracuje podle výsledků antikomisního zasedání, v kterém by bylo postaráno, aby referentem zastoupené zemské právo silně převažovalo, a aby bylo zapracováno dříve, než by bylo jako hotový operát předloženo členům komise.

Po dobu po kterou vedl hlavní referát Azzoni, komise uznávala převládající postavení české zemského práva.

Úloha komise spočívala v tom, aby z několika druhů práv a z různých partikulárních právních úprav vytvořila všeobecně jednotný právní řád. Vznikla otázka jak se má postupovat v případě, že dojde ke kolizi mezi právem psaným a zvykovými právy, nebo jak se má vypořádat se vzájemně si odporujícími zvláštními právy jednotlivých zemí. Protože bylo sotva možné předvídat všechny možné případy, komise rozhodla stanovit, jak se má v takovém případě postupovat, bez ohledu na rozpaky, které to může vyvolat a bez ohledu že jí to bude předčasně svazovat ruce.

Tyto Azzonim navrhnuté a v téměř nezměněně podobě přijaté základní zásady kladly v 37 odstavcích požadavky daleko přesahující příští úlohy komise. Byly chápané jako program komise – sloužily jako vodítko pro řešení kolizní právní problematiky.

Pro snahy oné doby bylo charakteristické, že si komise jednohlasně stanovila úlohy, jejichž neproveditelnost musela sama poznat již při řešení první věci, která přišla v poradě na přetřes, a když musela zejména zjistit, že bylo nutné předpokládat větší míru zdatnosti a právních vědomostí, než tenkrát měla po ruce.

Tyto zásady poskytují zajímavý pohled na právně-filozofické názory, které komise tenkrát zastávala zvlášť, když je porovnáváme s v té době vládnoucímu přirozenoprávními náhledy. Existující rozdílnost zemských práv se odvozovala především z rozdílného složení mravních zásad, morálky a řemesel. Shodnost práva byla považována za odvozenou ze závislosti na shodě uvedených okolností. Protože nyní, jak se myslelo, je tento předpoklad vytvořit jednotný právní systém daný, bylo očekávání že se podaří splnit poslání komise oprávněné.

Myslelo se, že předpisy které budou na splnění této požadavky dané, vyžadují vzhledem na kolizi zemských práv, výzkum vzniku a motivy vzájemně protichůdných ustanovení, hlavně ale vyhledání společného principu tak, aby mohl být pod kolidující právní věty subsumován a mohl z něho být logickým výkladem odvozen.

Z toho plynula nutnost zvolit ze zemských práv to nejpřirozenější a nejspravedlivější a mezery potom doplnit rozumnou úvahou přirozeným a právem a národním právem.

Příkazy, potřebné na splnění tohoto požadavku vyžadovaly, vzhledem na kolisi se zemským právem, nutnost prozkoumat vznik a motivy vzájemně si odporujících ustanovení, následně vyhledat společný základ kterým by mohly být subsumované do kolidujících právních vět, a logicky odvozené převést do připravovaných právních předpisů. Výjimky se zdály být možné jen v případě, že byly podmíněny zemskou ústavou; protože vše, co nabourá oblast veřejného práva, mělo zůstat nezměněno a působení komise odňato.

Zvykové právo bylo uznáváno za pramen práva a bylo stavěno na stejnou úroveň jako právo psané. Azzoni sice chtěl, aby zvykové právo jedné země bylo méněcenné ve vztahu k psaným právům jiné země; samotný tento názor se neprosadil.Odhalilo se, že tento návrh je založen snahou zajistit českému zemskému právu převahu nad právem rakouským. Mimoto, bylo proti podřízení zvykového práva právu psanému namítáno, že zvyklosti vyvěrají bezprostředně ze všeobecného přirozeného práva a z práva lidu, z ducha národa, a je z něho odvozeno, zatím co právo psané z takového pramene nepochází, vzniklo jako privilegium s dodanou sankcionisací. Podle toho se vůbec nedá tvrdit, že by psané právo bylo samo o sobě lepší než právo zvykové; právo psané, je v určitých ustanoveních hodně tvrdé. Psanému právu není možno, jako určitému slovnímu projevu vůle zemského knížete, dávat přednost před právem zvykovým, protože nyní převládá vůle zemské vrchnosti, nasměrovaná tak, aby přirozené právo, spravedlnost a slušnost učinila zákonem.

Mimo zvykového práva byla za pramen práva považovaná soudní praxe. Byla ovšem také myšlena jako obrana proti zneužití. Při výčtu právních pramenů, zaznívaly hlasy o možnosti zaplnit mezery přijímáním přirozených principů. Pozoruhodný je realistický charakter k tomuto účelu postavených postulátů. Přirozené právo není něco abstraktního, nýbrž je charakterizováno jako právo, které je všem civilizovaným národům společné.

Obecné blaho je opakovaně představováno jako vedoucí princip; jako potřeba a jako tužba nacházelo takové uznání jaké se obvykle mnohem později připisovalo právně-filozofickým naukám.

Zajímavé je v této souvislosti číst v ustanovení § 17a. užitou větu že se má dávat přednost tomu, co je v souladu s vrozenou svobodou. Jiné nároky zasluhují aby byly z tohoto důvodu vyzdvihnuté, protože se v nich projevuje snaha posunout hranice oblasti práva. Nemá se hledět pouze na neúprosné povinnosti, ale na spravedlnost, spojenou se zvláštní slušností.

Nikdo nemá trvat na svém prospěchu, pomalosti, pohodlí, bezstarostnosti, na svém úplném klidu způsobem který jinému zapříčiní škodu, způsobí újmu nebo nějakou nevýhodu.

Nikdo se nemá na škodu jiného obohatit.

Při motivování generálního plánu bylo s touto větou požadováno: „jedinec má to činiti nebo to připustiti, co aniž by ho to poškodilo, nebo poškodit mohlo, by jinému mohlo být užitečné.“ (2 Theil12 Band).

Poslední čtyři odstavce jsou věnovány výpočtu pomocných prostředků, kterými by si měla komise posloužit. Jako takový pomocný prostředek, je označen: "arbitrum boni viri", užívání rozumu nezatíženého předsudky, skutečné uvážení konečného účelu, který vyžadují okolnosti a prostředky.

Jako výraz přirozené spravedlnosti, mělo být také použito římské právo, zahraniční právní řády a literatura.

Komise přijala tyto hlavní zásady dne 21. Listopadu. Tak mohlo být započato s vlastními pracemi na zákonodárném díle.

Je charakteristické že bylo rozhodnuto, že je samozřejmé, aby až po tom co se císařovna vyjádřila k debatě při hledání definice co je to "spravedlnost", se debata po odvolání na intence císařovny uzavře.Pro ně samotné by nebylo vhodné zásadní otázku "práva a spravedlnosti" ponechati z vlastního rozhodnutí netknutou a tím dávat podnět k úvahám, zda by nepostačilo se zákonům jen podvolovat a být pouze formálně navenek spravedlivým, zatím co ze všech příkazů císařovny je zřejmá snaha, aby měla nejen dobré poddané, ale současně i dobré křesťany.

Komise pracovala s nesmírnou pílí a houževnatostí, co je možno posoudit podle množství zpracovaných částí z nashromážděných podkladů. Práce komise mohla pro nesmírnou obšírnost a rozvláčnost svého obsahu jenom velmi zvolna postupovat; uplynul celý jeden rok, než se podařilo výsledek jejich činnosti předložit. Ta pozůstávala z prvních čtyř částí prvního dílu. Ten byl s výrazem uspokojení přijat, ale bylo vytýkáno, že do Vídně došel až 5. října 1754.

Nutnost najít způsob jakým by se měla přezkoumávat práci komise, vyvolala zájem o záležitosti komise, která tak vystoupila do popředí. Není nepřirozené, že to vše vyvolávalo protinázorové proudy. Pamětní spis, který byl v tom čase sepsán, vystupoval proti kodifikaci s tvrzením o neproveditelnosti díla pro nemožnost vyčerpat předmět činnosti a z toho vyvozovat, že právní stav, možnosti soupisu, a dopravní těžkosti jsou tak rozdílné, že není možno vytvořit jednotné právo. Charakteristické je následné stanovisko:

Záměr císařovny by bylo možno, podle názoru autora pamětního spisu sepsaného baronem Buvolem, lépe dosáhnout:

Mimo těchto všeobecných úvah, byly vznášeny námitky na charakter činnosti komise, že ta vlastně spisuje učebnici práva a netvoří zákon, že vše je tak rozsáhlé a tak obšírné že to odporuje úmyslu popularizovat právní vědu.Zajímavá je i výčitka, že se do zákona s ohledem na touhu po čistotě řeči a v snaze vše malicherně vkládat, způsobila prý nejen nejasnost ale i důvody k novým podnětům.

Přesto, že úsilí Buola, nasměrované proti snahám kodifikační komise nebylo v celém rozsahu úspěšné, přece však jeho názor, že operát komise je příliš rozsáhlý a že má velmi mnoho motivací, zavážil, prosadil se a nezůstal bez vlivu na hodnocení, kterému se musel zaslaný brněnský operát podrobit. Odhodlanost kterou se kompilační komise proti námitkám bránila, byla její snaha zabránit snahám zmanipulovat přezkum tak, aby nemohl byl důvodem k přepracování celého díla. a aby nebyl ani překážkou, překonání které by v každém případě vyžadovalo mnoho času.

Pod předsednictvím barona v. Buola byla sestavena vlastní komise složená z dvorních radů nejvyššího soudu a z členů direktoria. Měla proto 9 členů, protože každá kapitolu prvního dílu (který měl podle generálního plánu mít devět kapitol), měla být svěřena zvláštnímu referentovi.

Str. 68

Podle instrukce, vypracované pro tuto vídeňskou komisi, nemělo se přihlížet k ničemu formálnímu.Do úvahy se měla brát pouze hmotněprávní ustanovení. Projednávání všech závažných pochybností mělo být přerušeno dokud by do Vídně.nedorazili nejvýznamnější členové brněnské komise, totiž Azzoni a Holger spolu s presidentem svobodným pánem Blümegenem. Starost o stylistická vylepšení se měla odsunout až na skončení celého dílu. Okolnost, že ve Vídni se poskytla většímu počtu osob možnost vyvíjet vliv na prověřování díla, rozdělení práce mezi více referentů, těžkosti dopravy mezi kompilační komisí v Brně a komisí vídeňskou, postoj recensentů a funkce do které byli členové vídeňské komise proti své vůli vtaženi, způsobila, že se překročily hranice vyznačené touto instrukcí a že bylo navrženo úplné přepracování celé kapitoly kterou brněnská komise předložila, dokonce i její stylizace.

Pracovní postup vídeňské prověrkové komise se vyvinul tak, že se písemnost toho kterého referenta, ke kterému svob. pán. Buol ještě stále psal koreferát, dal cirkulovat mezi členy; pak došlo k zasedání, jehož závěry byly prostřednictvím v té době známého sekretáře Ursiniho pro "čistý způsob písma" byly redigovány; takto uspořádaný referát byl dán znovu mezi členy cirkulovat, co přineslo nové poznámky a nové připomínky, které musely být vyhodnocovány. Byla opuštěna myšlenka jednat s brněnskou kompilační komisí bezprostředně.

Str. 69

Brněnská komise ještě dříve než se dozvěděla, o vytvoření prověrkové komise ve Vídni, měla již ukončené zpracování druhého svazku prvního dílu a třetí svazek byl již téměř dokončen – v červnu 1755 byl poslední zaslán do Vídně. Brněnská komise byla z toho zroněna a ve svých nadějích zklamaná. Rozdrobení práce do několika dílů a obava, že se nemůže proti hanlivým výtkám bránit, bylo tím, co zbudilo strach z nespravedlivého hodnocení. Velmi těžké bylo pro kompilační komisi se ubránit klackům házeným jí pod nohy tím, že se od ní žádalo aby okamžitě vypracovala druhý díl, ačkoliv byly ještě ve vzduchu porady o znění prvního dílu. Přesto se přálo, aby práce která se ráda srovnávalo se sochou, nebo se stavbou, byla uznána za tak dobře sladěnou, aby žádná kritika nemohla najít chybu, která by vyvolala nutnost nějaké změny.

Když do Brna dorazil návrh Vídeňské prověrkové komise – která svoji činnost zahájila 9. dubna 1755, na přepracování prvních dvou kapitol, členové brněnské komise v tom pociťovali znak, že jejich síla je považována za nedostatečnou. Tím vyvolané zbavení odvahy vyjádřili přípisem žádajícím ospravedlnění a současně plédovali, aby byl někdo z jejich středu přizván do prověrkové komise aby mohl podat potřebná vysvětlení a aby bylo možno posoudit obranu, dříve než by se zmařila lopotná práce.

Str. 70

Brněnská komise žádala odpověď na svůj vysvětlovací přípis a žádala současně i zaujetí stanoviska k navrhovanému řešení. Protože by každá odpověď musela být předmětem jednání vídeňské komise a tento postup by se vždy musel znovu při každé kapitole opakovat, nemohl by takový postup podpořit jednání ve věci. Navršovalo se stále větší množství těžko zpracovatelného materiálu, protože diference mezi pracemi obou komisí byly velmi velké, úloha těch, kteří měli rozhodovat byla velmi nesnadná. Čas ubíhal, aniž by se přiblížovalo ukončení kodifikace. Kompilační komise v Brně byla zastrašena a znejistěna. Za této situace se hledalo východisko nejdříve ve změně stylu práce. Podle vzoru vídeňské komise došlo k podělení referátů ve snaze, aby se tak s vypracováním druhého dílu postoupilo rychleji dopředu. Ale výsledek nenaznačil žádnou účelnost;protože díl, který již nebyl Azzonim, aleTinefeldem připravován (totiž ustanovení o vlastnictví)- protože byl při poradách úplně zavrhnut a Azzoni ho muselo sám znovu úplně přepracovat. Protože se tím ztratil celý rok, zaslali kompilátoři pamětní spis, ve kterém si stěžovali na těžkopádnost a pomalost prověrkových prací, a hlavně předhazovali, že jsou v další práci brzděni, když nevědí jaký osud postihnou ty principy obsažené v prvním díle, které budou v druhém dílu souviset s právem k věci.

Str. 71

Bylo naléhavě žádáno, aby se přijalo konečné rozhodnutí o schválení principů, které ovládají celé dílo, nebo aby se vytýčily jiné principy, které by v budoucnu mohly udávat směr. Kompilátoři si současně vyprosili korektnější způsoby, kterým by se měla brněnská komise podřizovat ve vzájemných vztazích a žádala, aby bylo upuštěno vycházet z předpojatých doktrinálních posic a z předsudků při úvahách o potřebě přepracovávat vyhotovené dílo.

Tento pamětní spis byl snad příčinou toho, že císařovna 29.května 1756 uznala za potřebné vyslat oběma komisím varovný signál a důvod proč žádala zprávu o tom, kdo je za dosavadní prodlení zodpovědný, přičemž současně uvedla, jak velice ji záleží na tom aby se v tomto blahodárném díle dále zdárně pokračovalo. Na omluvu vzniklé obtížné situace svobodní pánové v. Buol a v. Blümegen uvedli, že překážky není možno hledat ve zlé vůli nebo v nedbalosti jednotlivce, nýbrž že ty vyplývají z poměrů. Za pomoc vedoucí k odstranění překážek považovali oba pánové zrušení brněnské komise přičemž representanti českých a rakouských zemských práv z brněnské komise – kteří by byli současně representanty právních elementů l římského práva a práva předlitavské oblasti – mají byt povoláni k vídeňské komisi; pověření vypracovat konečný návrh by oběma zůstalo zachováno.

Přijaté rozhodnutí, bylo odůvodněno poukazem na to, že rozdílný pohled na věc, který se v dosavadních poradách vyskytoval, je potřebné odvodit z protikladu mezi uvedenými dvěmi zemskými právy. Ze začátku se projevovala nedůvěra k úmyslu k poradám do Vídně, přibírat k projednání návrhů ostatní členy kompilační komise z Brna, později se však brala do úvahy jenom písemně vyhotovená dobrozdání; přizváním v. Azzoniho a v. Holgera do Vídně zanikly styky mezi vídeňskou komisí posílenou Azzonim a Holgerem a zbývajícími členy brněnské komise. Schválení těchto návrhů následovalo krátce na to, co byly navrženy. Nemalý vliv na to měla možnost dosáhnout tím snížení nákladů. Císařovna se nezabývala, aspoň ne ve svých vlastních rozhodnutích, problematikou nákladů ani otázkou dosažitelných úspor, které by z toho vyplynuly. Rozpuštěním Brněnské kompilační komise, které následovalo dne 9. června 1756, se Vídeňská prověrková komise změnila na zákonodárnou komisi, do jejíhož pole působnosti pozvolně přešlo celé zákonodárstvo, a ve které ve které je možno spatřovat předchůdce později vytvořené stálé zákonotvorné komise. Po tom, co oba dva kompilátoři v. Azzoni a v.Holger nastoupili do své nové funkce do Vídně, bylo jejich prvořadou úlohou projednat další způsob práce.Postavili se proti jakémukoliv drobení činnosti a zvlášť odmítavě se stavěli proti snaze, aby jejich práci formuloval Ursini. Podle jejich návrhu Holger soustřeďoval materiálie a vykonávat ostatní pomocné práce. Azzoni pak následně sám navrhované znění vypracovával a s Holgerem prodiskutovávat. Takto ukončený, definitivní návrh celého oddílu byt s přistoupením jednoho českého člena komise a jednoho rakouského člena komise schvalován. Vše co takto vzniklo bylo předneseno v plénu komise.Kdyby přesto zůstaly nějaké názorové rozdíly, měly být za předsednictví nejvyššího kancléře srovnány.

Téměř dva roky trvalo, než mohla vídeňská komise předstoupit s nějakým resultátem. Ačkoliv se přestalo pokračovat v dokončování v Brně zahájeného zpracovávání druhé části, bylo možno ho císařovně předložit až v červnu 1758.