Codex Theresianus
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
Autor: JUDr. Drahoslav Sojka
Editor: JUDr. Bc. Jaromír Tauchen, LL.M. Eur.Int.

Zpráva kodifikační komise

Níže sestavená komise povolaná nejvyšší instancí k sepsání Codici Theresiani do Brna, prokazuje co se při prvním projednávání prvého dílu uvedeného kodexu v níže podepsané komisi přihodilo, co je možno pro celkové vyšší posouzení z proběhnuvšího seznat, přesto však nemůže v nejhlubší úctě ukrýt svou sklíčenost pramenící z obavy zdá se podaří množství závažných podnětů zpracovati a zda se to vše projeví v celém vypracování zadané písemnosti.

Nic nebylo komisi v plně-nejponíženější-poddanosti důležitější než podřít se v nejvyšší míře rozhodnutí z 14. května a 18 června 1753 přikazující, aby ze sestavovaného díla prosvítala přirozenost, spravedlnost a slušnost, vše jako hlavní konečný smysl mírného a shovívavého zákonodárství. A ona (komise) aby dosáhla velikosti nejslavnějšího výrazu důležitosti úmyslu nutnosti vytvoření právního vědomí aby bylo možno se dočkati očekávané universální shodnosti, dbala na to, aby ze sepisovaného Codexi Theresiani universali (jak v četných nejmilostivěji vydaných resolucích uvedeno nazývati se bude) bylo pochopeno vše co v soukromých právech představuje spravedlnost a slušnost a to nechť je v nejvýše možném rozsahu načerpáno.

Ona (komise) dala Codici Theresiani přednost před všemi kompilacemi zahraničních zemských práv aby mohla být dokonalým, zevrubným universálním dílem aby v budoucnu nebylo nutné dřívější rozhodování právních případů přehodnocovat, ani z předtím platících zemských zákonů nebo z římského práva a tím méně z odvozených názorů učených právníků aby tím nevznikl důvod dodatečně se dovolávat nezákonných zvyklostí, učebnic práva, prejudikátů a při neúplnosti předepsaného práva ani jiných křižujících výmluv.

Dospěla (komise) k závěru že je nezbytné, pokud možno dodržovat systematická pravidla a uvádět všechnu toho se týkající problematiku, aby se nezabraňovalo ničemu, co je potřebné na úplné sepsání práva, nebo toho co by mohlo být ve stejném rozsahu kompletnímu Corporem iuris žádoucí na dosažení blahobytu oněch císařsko-královských německé řeči rozumícím dědičným zemím.

V tomto předsevzetí bylo nezbytné: připojit k projednání otevření problematiky Štýrského Hradce, řádným spojením označit souvislosti jednoho s druhým, mezi tím také s prodlením upozornit na četná vyhlášení a to ostatní občas opakovat. V tom bude zachováno v případě, že komise bude napodobovat vynikající staré i novější zákonodárství ve kterých jsou uvedeny téměř všechny podklady kterými se zabývá a nikoli jen pouhé vyhovující souvislosti, nýbrž i občasné opakování toho na čem nejvíce záleží.

Při tomto snažení se komise musela připravit na to nejhorší. Na nebezpečí že zpracování prvního dílu bude ve své podstatě silně kritizováno a že k tomu budou použity velmi důrazně a velmi uváženě všechny síly.

Jenom kdyby věděla kdy dojde k rozhodování o osudu výsledků způsobu vypracování byla by komise o mnoho lehčeji snášela pronikající bolesti které jí budou představovat před očima potácející se převrat který zaviní znehodnocování dosavadní a budoucí namáhavé práce, mohla se mnohem lehčeji zdržet celé obrany navrhovaného textu.

Protože se jednalo o příjemnou důvěru, o zachování jejích povinností a o dosažení, nebo nedosažení konečného cíle, nemohla sama jinak na své ospravedlnění říkat jednou to podruhé ono.

Neodvažovala se reagovat odpovídáním na připomínky objevující se u dvorní komise i v plné poníženosti věřila že vzhledem na důvěru založenou na správnosti navrhovaného textu se ještě komisi podaří všechny množící se výtky vypořádat. Zdržet se obšírnosti a úcta vůči průměrnosti dvorní komise sestavené nejvyššími místy, obojí již nedovoluje aby zdejší právě zde nově vyhotovení dohonilo vady, z rozdílů z kterých by ji bylo možno obviňovat. Množství vytýkání vad může by mohlo klesat kdyby bylo možné je v krátkosti odstranit Nejsme není zaujatí: Nespočetné malé změny nemohou ovlivnit smysl slova. Na příklad: co by se součastně i při vkročení do vstupu práv, mělo být již na počátku práva zpravidla uvedeno: „Jejich konečný účel je spravedlnost“, místo „ony mají za svůj konečný účel spravedlnost“ nebo že by se mělo používat: „Spravedlnost je složena z toho, že každému to co mu podle práva přísluší, se mu dostane“, místo obratu: „Aby jednomu každému což jeho jest uděleno bylo“ Stejně tak málo je možno pozastavovati se nad tím co bylo v novém vyhotovení rozmanitě zkracováno a v dalekém v pryč směřujícím odsunutí ponecháno.Na příklad: „spravedlivosti nebude nikterak jinak dosaženo, než skrzevá stejnorodosti oněch lidských chování s právem“.

Tímž najevo dáno, že nikoliv Justitia moralis nýbrž justitia legalis by měla být obranou práva, aby to nezáleželo v podstatě na tom, že si někdo podle své představy myslí, že jedná po právu, nýbrž aby se řídil jen právním předpisem. Potom tyto a v tomtéž rozsahu změny, částečně i zkratky, na čem právě tak moc nezáleží, představují pouhou příčinu, které škodí úsudkům komise při hodnocení. Jak se může chápat ujišťování, že v tom že v naší písemné úloze bylo slovo za slovem uváženo, náležitě upraveno, a že nebylo zabaleno něco, co by se dalo jinak vyjádřit, se hledal a nalézal difamační (pomlouvačný) důvod.

Nemělo by se přistupovat předpojatě tam, kde nové dílo uvádí jiné teoretické principy, a ty, v zdejších dodatcích uvedené, nebyly za správné uznány.Na příklad rozdělení práv kde v novém díle podoba základů práva je takto usazena: „Ius a Deo vel hominibus ordinatum, addito: quod a Deo ordinatum in se comprehendat ius naturae et legem Divinam revelatam. Illud in quantum gentes liberae eo ad ivicem utentur, solelat etiam ius gentium sol etiam ius gentium nominari; hac vero in veterem et novam legem dividi“

I zde se (komise) tímto dělením práva řídila: „Summa iuris specii esse:ius naturale et possitivum.positivum Divinum vel humanum, Divinum vetus vel novum. Humanum a potestate spirirtuali vel temporali procedens.“

Ačkoliv (komise) se necítila vinou tím, že by se dopustila omylu, věřila, že přirozené právo bylo Bohem vnuknuto. „Ius a Deo hominibuus iudicium intrinsece bona praecipiens, et contraria prohibens“, takto nazývané i prostřednictvím uspořádaného práva se dá pochopit co závislé na Božské co závislé na vnějším poznání lidskou věrnou vůli nebo co závislé na nařízení, – je považováno za právo. Není proto posléze důvod se vnořovat do řešení teoretických otázek o tom, zda vůbec v jak a v jakém tvaru se přirozené právo liší od lidového práva, ačkoliv je jisté, že prvního či posledního schopni nejsou jednotliví lidé, ale jenom svobodné státy nebo svobodné národy ve vzájemném poměru. To první pouze co je v nich samotných dobré nebo zlé, poslední však, co je svobodným státům, nebo svobodným národům vzájemně užitečné, nebo vzájemně škodlivé, vyvolává opačný účinek.

To nejpřednější zapsáno budiž v srdci oněch lidí, poslední až po uzdravení národů, a po tom co bude těmto státům vytvořen počátek, a po tom nechť přijmou z následného pozorování civilizovaných států své zakořenění.

Víceré teoretické pochybnosti se vynořily v průběhu změněného písemného díla. Ale kam bychom došli? Kdy všechno v co se věřilo a co bylo sepsáno vycházeje důsledně z teorie, se má osvědčit?

Komise přechází podle toho s ctěnou úctou, nevyhovujíc ničemu co je méně důležité a o hodně více se omlouvá proč ze širokého rozsahu zvyklostí je v novém vydání v § 10 uvedeno pouze něco málo, pak dále za pochopení toho, že v novém vyhotovení se přechodně nebo úplně přešlo vyjádření těch práv, jejichž podstata byla celá vypuštěna.

Země Jejího Weličensta, Dědičné země koruny české a Dolní, Horní, Střední a Přední Rakousko se převážně řídí svými zvyky. Na četné judikáty vyšších i nižších míst, také i nejmilostivějšími císařsko královskými resolucemi a reskripty se uvedené zvyklosti dosud odvolávají. Ano, největší díl nynějšího práva vytvářející obyčeje těchto rakouských zemí.

Jak si měla komise věřit že prostým odhozením všech zvyklostí postupuje správně i v následujících případech: Co činit v záležitostech ve kterých není ze zemských předpisů patrno jak by se měla věc řešit, zda formálně i když důvod, na základě kterého by se mělo přihlížet k dosud chvályhodným zvyklostem, nebyl v právu zakotven.

Zda by měla komise mravnost ostatních národů mlčením obcházet v širokém rozsahu všech práv, zda ignorovat vůli nejvyšších zemských suverenit, zda zvolit protichůdný postup a zda by mohla všem zvyklostem odepřít sílu i účinnost, i když neodporují právu.

Jakým způsobem by se konečně měla komise pustit do řešení rozdílů: v případě kdy malé obce byly schopné spojovat jednotlivé místní zvyklostí pocházející z několika větších obcí, ačkoli by nebyly přijatelné pro všechny ostatní zbývající obce celé země.

Komise nepustila vůbec ze zřetele suverénní práva nejvyšší státní moci, když ius non scriptum seu consensentaneum pouze neomezila ad rem publicam liberam et statum democraticum.

Co by pak mohlo stát v cestě? že zvyklosti nevznikají in statu monarcho.Nikdy z vůle národa, nýbrž pouze s tichým souhlasením s vůlí vládnoucí moci která ho ovládá. Proč by to mělo být pouze vyřizováním nutné nezbytnosti? Aby s těmi všemi, i s oněmi ve státě stejně se vyskytujícími příhodami, které často probíhají v soukromých jednáních suverénů se museli obracet na konkrétní zákon, aby ani jeden případ v této podobě nebyl takto uzavřený, aby nebyl ponechán na jedné takto ustájené svobodě, nebo aby zůstal zachován ponecháním na jiném opatření?

Dějiny i těch nejmoudřejší zákonodárných úprav nikoliv nejasně ukazují, že novým zákonům nejen pro nepřekážení, nýbrž pro jejich dokonalé poznání by bylo předčasně „umbrae rerum antiquarum“ ponechat stranou dříve než bude nedostatek věcí alternován znatelně novým zákonem.

Jedno každé vynucování jejích práv znamená právě tak mnoho jako nepostradatelná „aplicatio iuris ad factum“

Ono je nutno aplikovat zákony i na podobné případy, které v nich nejsou doslova obsažené, stejně tak jako je naproti tomu jasně a určitě potřebné, aby se předem uvážily všechny možnosti které mohou v budoucnu nastat, případy které se mohou přihodit, předvídat a ty které není možno zákonem jednoznačně vyložit,-rozhodnout.

Ale stejně jak veliká je potřeba uvážit, jak posoudit tak nechvalný zvyk vyjadřování u lidí, u kterých se nedostává vědy nebo se nedostává poctivosti. Má těmto hrubcům, nevychovancům zůstat dobrý zvyk odepřený, protože se vytvořily špatné obyčeje? Mohla by se současně předstírat absence zákona a vystavit nejvyšší instituce obtěžováním v případě, že by se slova zákona tíživě a zřejmě vztahovala na konkrétní případ, avšak zákon na základě svých vnitřního smyslu a názoru věc o nic hůře rozhodnouti by nemohl.

Zákon vytváří, vynucuje a aplikuje normy ad casum particularum (dále o témže a žádném jiném vyjádření řeči) nižším soudem často nikoliv dobře, ostatně vrchní soudce může při existenci různých výkladů chybu napraviti. Proč by měl soudcovský rozsudek býti použit k hanění postupných kroků?Proč je poskytována možnost aby prohnaní právní přátelé mohli na zdržování a zmanipulování opaku využívati právně neurovnané záležitosti v žádném zákoně neřešené, aby ihned mohli forsírovat soudce, aby si netroufal důvěřovat rozhodnout interpretováním jednoho nebo druhého zákona.

Názor vyššího soudce, jak uvedeno, dříve než je vyprovokován, může mnohem snadněji napraviti nedokonalost či neúplnost projevu lehčeji než by to nižšímu soudu umožnilo s prodlením sporné záležitosti najít nějaké declaratio.

Nadobude-li výrok právní moci v čemž bude naplněno právo, nezpůsobí se nikomu křivda, i když to může být vyjádření souhlasu nebo i nesouhlasu.Nikoliv ony postupné kroky: hlavně samotná dobrovolná acquiescene v daleko větší míře vede k nevyužití možnosti beneficii appelationis.

Nikoliv někomu jinému: protože soudní výrok pro, nebo proti jiným nemá žádný účinek. Nikoliv konečně publico, protože předem se ví, že tím nebude pro jiné případy vytvořeno žádné právo.

Odůvodněnost může být oslabena tam kde se přízná méně práv než znění příslušného zákona připouští, mnohem častěji může vzniknut: když se tím předběhne nejvyšší zákonodárná moc, nebo k nejednotnost těchto práva bude dán podnět prostřednictvím kterého dojde striktně k zhojení práva, veřejnosti však z toho žádné právo nevznikne.

Stejně tak málo by měly důvody zaležet v tom, že soudce poskytne příliš mnoho zvůle a její použití nezamezí. Na uvážení zbytečnosti nebyla vznesena vůbec žádná potřebná myšlenka, ale bylo pouze dovoleno podle rozumného klíče navrhovat jednu vymezenou interpretaci aby blahodárné zákony šikovně aplikovaly přicházející rozdílná kvalifikovaná fakta a aby se nehledalo poučení v každé jinak vyskytnuvší se okolnosti.

Nejméně může význam a důležitost spravedlnosti spočívat na stavu, který umožňuje, aby advokáti otvírají cestu k odpornému, zvrhlému způsobu výkladu zákonů a aby zašmodrchávali, zamotávali, a pletli sporné věci nebo aby používali jiné darebáctví či neplechu.

Ono se všechno křižuje a oplocuje tak pevně a tak na úzko se spekuluje a tak takovému druhu lidí zůstává dost široce otevřená cesta vedoucí ke špatnostem, kdy ani svědomí ani manželství, ani obava z trestu za ziskuchtivost nebo za jiné náruživosti na ruby obrácenou vůli neodradí.

Kam se mají poctiví a svědomití přátelé práva uchýlit, aby se mohli sami ze vůle oddělit od nepřípustných kejklů a od překrucovačů práva?

Potřeba podrobně a důkladně projednat výklad těch práv, nezabránila obavě aby v sepisovaném Codice Theressiani navrhované budoucí zákony nebyly nejasné a tedy zastřené a že by k tomu aby jim bylo možno porozumět by musely obsahovat výklad, protože jinak by jejich smysl a názor byly každému nejasné.Neméně důležité je aby smysl a soulad se slovy mohl být vždy jednoznačný.

I tak je nezbytná opatrnost.Mohou se vyskytnout případy, které by nebylo možno rozsoudit podle doslovného znění připravovaného zákona, ačkoliv by to již ze smyslu zákona a ze souladu slov tohoto zákona nebo ze zákona připravovaného by dobře bylo.

A pro budoucnost je na potřebnou interpretaci nutno ponechat svobodu na vynořivší se případ použit ten či onen zákon.

Komise kromě toho uvážila: aby k objasnění ani právo římské, ani nejznámějších učených právníků příležitostné ukázání prstem bráno nebylo aby „interpretatio legum“ v souladu s oněmi „arcanis iuris prudentiae“, až udýchaně byla udržována.

Že advokáti si zde velmi často v nepřiměřené míře jedné zvláštnosti připisují, že jsou vynikající, výjimeční v záležitostech ve kterých se oni o těch právech se pokládají za mluvčí, za ty které nelze přehlédnouti a zpochybňují prospěšnost zákonů, jejich nerespektováním místo dodržování vystavují je mnohonásobnému nebezpečí.

Protože se považovala za zavázanou vložila všechny své vědomosti do toho aby ve výkladě který se přihodí mohl se lehce rozeznati pravý od nepravdivého, založený od nezaloženého, přírodní od vyumělkovaného, přípustný od nebezpečného a aby dřívější nezahazovala, poslední však zdatně stihala, ostřeji brala vše do úvahy a aby pokud možno předcházela nepřístojnostem

Byly to podle toho: snaha o dokonalost codici Thereziani, o v budoucí vyvarování se nepotřebného zatěžování nejvyšších míst, snaha zabránit nepochopení navrhovaných zákonů, ochránit proti hnusným výpadům „Beweg-Gründe“ hnaným proti komisi, za interpretuje materii v širším provedení a za návrh spolehlivých opatření, která byla v ní použita.

Sledujíc v obou materiích zvyklosti a plnění oněch práv, se komise nechtěla nic nově formulovaného včleňovat nebo něco významově důležitého k tomu hotovému patřící citovat. Jak toto stejně, tak jako je shora uvedeno u takto nasměrovaného vyhotovení přepracované prvé části práce nemohla uznat, že by se do ní něco neodůvodněného přebytečného nebo řádného, přiměřeného bylo vplížilo.

Nechť je vzdálena toho, aby nezvažovala, že by si komise namlouvala, že vypracování jejího díla je tak dokonalé, že by nebyla na místě žádná pochybnost nebo že by i nejpřísnější hodnocení považovala za příliš měkké, nebo, že by svůj názoru podrobit v budoucnu možnému vyššímu a se mu celistvě nepodrobila.

Je stále připravena poskytnout vždy řeč a ucho připomínkám vhodným pro doplnění navrhovaného díla, nebo všemu co v navrhované formě úpravy zůstati má. Bez přípravy vysvětliti výtky nebo připomínky i ty jejich nejmenší věty uvážiti, návrhy odvoditi a tím nahraditi buď opakovaným souhlasem, anebo vlastní změnou zlepšení textu vedoucího k snadnějšímu dosažní záměru („intentionem“).

V tomto smyslu musíme k nevyslovitelnému zármutku odmítnout vaše zaměření proti první části písemné práce v které žádáte vidět ji jednak odmítnou, jednak zkrácenou, a změněnou tak že by v podstatě skoro nic nezbylo, bez toho že by nám dovoleno vše předem vysvětit, aniž by byl připojen důkaz správnosti Vašich vět (co by doufejme bylo lehčí). Vaše kritika představuje postoje oněch hnutí a udává vliv Vašich názorů a nutí sepsané dílo k přerušení řádu a v souvislosti s tím k změně toho co sleduje a v čem má pokračovat.

Povzbuzení Komise je v mnohém poraženo a její naděje oslabeny v jejím úsilí překročit svízelnost překonat obtížnost velkého díla, když začátek díla, jeho prvá část je nepodařeným pokusem (nějakého písálka) "Schreib-Amtem" znehodnotit, když považuje za účelné změnit podstatu, nahradit mnohé pasáže pouze jedním slovem.

V tomto velmi smutném stavu nezbývá komisi jiné, než s mrazivou myslí předem žádati, aby k tomu aby předložené dílo v brzké době k úplnosti dotáhnouti se mohlo, nezbývá nic jiného, než nejponíženěji víra že o nahlížení jejího dalšího pojednání (vědecké stati) toho před přepracováním textu, jeho statí, postavení, skrz osvícení, skrz prokázání nebo by skrz nejpoddanější poučení dozvěděti se mohla.

Protože ve středě téhož, aniž by vydala v šanc všechno co od ní odešlo co vypracovala k ukončení díla upotřebiti se mohlo aby do vložení nejmilostivější důvěry domluvou k shodě dojíti mohlo a dobrým ohodnocením obohaceno býti mohlo.

Německý přepis a originál listiny