Přednáška č. 2 – právní věty


Správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i
nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních
předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna,
dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.

Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, čj. 6 Ads
88/2006-132


Pokud správní orgán na základě racionálních a přezkoumatelných důvodů dojde k závěru, že jeho
dosavadní praxe v některém ohledu neodpovídala (či neodpovídala zcela) odborným hlediskům, je
oprávněn tuto praxi do budoucna změnit; tato změna se ovšem musí týkat všech případů, jež mají
shodnou či obdobnou povahu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2009, čj. 7 As 43/2009-52


Použít správního uvážení lze pouze v případech, kdy toto oprávnění zákon správnímu orgánu přiznává,
a to pouze způsobem a v mezích zákonem stanovených. Výjimečně však, zejména tehdy, má-li uplatnění
správního uvážení vést ke zmírnění tak neúnosně tvrdých dopadů zákonné úpravy na fyzickou či
právnickou osobu, že by jejich uplatnění bylo v rozporu s principy, na nichž je založen ústavní
řád, může zmocnění ke „zmírňujícímu“ správnímu uvážení být obsaženo v zákoně toliko implicitně, a
tedy zpravidla vyplývat z povahy a podstaty příslušné právní regulace.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, čj. 7 As 21/2008-101


Požadavek na předvídatelnost rozhodování se uplatní i v řízení správním; transpozicí tohoto
atributu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces je v právu jednoduchém § 2 odst. 4
správního řádu z roku 2004. Přestože zákon ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, úpravu
odpovídající těmto zásadám neobsahuje, uplatní se i v řízeních vedených v jeho procesním režimu, a
to postupem dle § 177 odst. 1 správního řádu z roku 2004.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2007, čj. 8 Afs 59/2005-83


I. Adresáti veřejných subjektivních práv a povinností v oblasti veřejné správy jsou v převážné
většině právní laici, na nichž nelze vyžadovat, aby své žádosti formulovali zcela pregnantně a
pojmenovávali věci přesnými zákonnými termíny, případně dokonce citovali v žádostech přesná zákonná
ustanovení. Správní orgány musí při výkonu veřejné moci akceptovat užívání běžného neodborného
jazyka ze strany uživatelů veřejné správy. Pokud jsou výrazy z oblasti běžného jazyka nedostatečné,
vzbuzující právní nejasnost z pohledu správního orgánu, musí správní orgán vyzvat žadatele k
upřesnění obsahu žádosti a vysvětlit mu, proč je upřesnění nezbytné. Platí totiž zásada, že podání
je nutno vždy posuzovat podle jeho skutečného obsahu (k čemu směřuje), nikoliv formálního označení
(§ 19 odst. 2 správního řádu z roku 1967, § 37 odst. 1 správního řádu z roku 2004).

II. Ustanovení § 3 odst. 3 správního řádu z roku 1967, stejně jako § 4 odst. 1 a § 8 správního řádu
z roku 2004, odrážejí principy dobré správy, které jsou aplikovatelné jednak v horizontální rovině
mezi vykonavateli veřejné správy navzájem, jednak ve vertikálním vztahu mezi veřejnou správou a
jejími uživateli. Pokud principy dobré správy hovoří o nejvhodnějších prostředcích k vyřízení věci,
mají se tím samozřejmě na mysli prostředky nejvhodnější pro uživatele veřejné správy, nikoliv pro
správní orgán.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, čj. 1 As 30/2008-49