ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců
JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., v právní věci žalobkyně E. V., zastoupené
advokátem, proti žalované J. H., zastoupené advokátem, o zaplacení 284.787,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 13/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22.10.2004, č.j. 15 Co
465/2004-276, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22.10.2004, č.j. 15 Co
465/2004-276 (v pořadí druhým rozhodnutím) ve výroku I., změnil rozsudek Okresního soudu v Táboře
ze dne 20.5.2004, č.j. 7 C 13/2001-240 (druhý v pořadí) ve věci samé, jímž tento soud uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od
1.1.2001 do zaplacení tak, že žalobu v této části zamítl. Ve výroku II. pak výše uvedený rozsudek
soudu prvního stupně v části, v níž tento soud zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaná byla povinna
zaplatit žalobkyni další částku 184.120,30,- Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně od 1.1.2001 do
zaplacení potvrdil. Soud dále ve výroku III. a IV. rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti
žalobkyně uhradit státu náklady řízení v částce 450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního
stupně i řízení mu předcházející ve smyslu ust. § 212 věty prvé o.s.ř. a dospěl k závěru, že
odvolání žalované je důvodné, zatímco odvolání žalobkyně nikoliv. Odvolací soud dále zejména
konstatoval, což vyslovil již ve svém rozhodnutí z 11. 4. 2004, čj. 15 Co 147/2002-135, že se v
dané věci nemůže jednat o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť nenastala situace, s níž je
nárok spojován. Je-li nemovitost užívána třetí osobou a celý příjem z nájmu si ponechává jeden ze
spoluvlastníků nemovitosti, jde sice o bezdůvodné obohacení, ovšem o tomto nároku již bylo
pravomocně rozhodnuto okresním soudem (dne 15.1.2002, č.j. 7 C 13/2001-105). Odvolací soud ve svém
prvním rozhodnutí vyslovil právní názor, že jestliže žalovaná řádně o nemovitost nepečovala a
nakládala s ní zjevně nehospodárně, vzhledem k výši sjednaného nájemného, je namístě se zabývat
tím, zda jsou splněny všechny předpoklady pro náhradu škody dle § 420 obč. zák. Okresní soud přes
tento právní názor odvolacího soudu učinil závěr, že nemohou být splněny předpoklady pro náhradu
škody dle ust. § 420 obč. zák. a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2002,
sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, podle něhož rozhodnou-li spoluvlastníci většinou počítanou podle
velikosti jejich podílů, že nebytové prostory ve společné nemovitosti nebudou po určitou dobu
pronajímány, není to samo o sobě porušením právní povinnosti ve smyslu ust. § 420 obč. zák.
Odvolací soud uvedl, že toto rozhodnutí mu v době jeho předchozího rozhodování nebylo známo a do té
doby nebyl takový názor soudy vysloven. Dle odvolacího soudu, pokud žalovaná s firmou A. A. s. r.
o. uzavřela nájemní smlouvu na nebytové prostory v domě, učinila tak jako majoritní vlastník a
tudíž v souladu se zákonem. Nic na tom nemění fakt, že nájem sjednala za zjevně nízké nájemné, jak
bylo v řízení prokázáno. Jestliže se totiž porušení povinnosti dle výše uvedeného rozhodnutí
nedopustí většinoví spoluvlastníci, nepronajmou-li nebytové prostory na určitou dobu vůbec, pak se
takového porušení povinnosti nemohla dopustit ani žalovaná v tomto sporu, která rozhodla o užívání
věci způsobem, jenž nebyl z hlediska finančního přínosu pro účastnice výhodným. Důsledek dopadá
nejen na žalobkyni, ale rovnoměrně i na žalovanou, jako na druhou spoluvlastnici. Žalovaná navíc
nájemní smlouvu s třetí osobou uzavřela za situace, kdy sama žalobkyně nebyla v otázce využití
prostor nijak aktivní. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že nárok žalobkyně na náhradu škody
podle ust. § 420 obč. zák. není dán, jelikož není splněn předpoklad porušení právní povinnosti.
Odvolací soud však nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně v tom, že by nárok žalobkyně mohl být
dán dle ust. § 415 obč. zák., které zakotvuje obecnou (generální) prevenci v občansko-právních
vztazích. K porušení této preventivní povinnosti podle odvolacího soudu nedošlo. Jestliže soudy
obou stupňů dospěly k závěru, že při pronájmu nebytových prostor ve společném domě účastnic
žalovaná postupovala zcela v souladu se zákonem, nemohla porušit žádnou povinnost danou jí zákonem
a tedy ani povinnost ve smyslu ust. § 415 obč. zák. Počínáním žalované nemohla žalobkyni vzniknout
žádná škoda, za níž by žalovaná dle citovaného ustanovení odpovídala, neboť důsledek nevýhodného
pronájmu dopadl na obě účastnice rovnoměrně, takže o vzniku škody na straně žalobkyně nelze
hovořit. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak bylo výše uvedeno.
Dovoláním ze dne 27.1.2005, podaným na poště dne 28.1.2005, doručeným soudu prvního stupně dne
31.1.2005, napadla žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání je dána
ust. § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o.s.ř. a jako dovolací důvod označila důvody uvedené v ust. §
241a odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o.s.ř.
V obsáhlém dovolání žalobkyně zejména uvedla, že za vadu řízení považuje to, že rozsudek soudu II.
stupně mění rozsudek soudu I. stupně, který se ovšem řídil závazným právním názorem vyjádřeným ve
zrušujícím usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 11.4.2002, sp.
zn. 15 Co 147/2002-135. Dovolatelka dále podrobně citovala odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a
uvedla, že se od počátku nedomáhala nároku vůči žalované jen z titulu náhrady škody, jak uvedl
odvolací soud ve svém rozhodnutí, ale i z titulu bezdůvodného obohacení, případně jiného
majetkového práva vyplývajícího ze spoluvlastnického podílu, přičemž právní hodnocení skutkových
okolností dle dovolatelky plně záviselo na úvaze soudu a byl to právě odvolací soud, kdo označil
její nárok ve zrušujícím usnesení jako náhradu škody a nyní na ni přenáší nesprávné právní
hodnocení skutku. Dovolatelka dále uvedla, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2002,
sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, nedopadá na danou situaci a naopak potvrzuje důvodnost žaloby. Na rozdíl
od nepronajmutí nebytových prostor, v této věci byly nebytové prostory pronajaty na základě nájemní
smlouvy uzavřené žalovanou dne 4. 6. 1997 s nájemcem (A. A., s. r. o.) za zcela nevídaně nízké
nájemné, se kterým je majoritní spoluvlastník ekonomicky a personálně spřízněn, čímž žalovaná
nepřímo získala prospěch prostřednictvím jí blízké osoby v rozsahu nájemného v daném místě a čase,
tj. dle dovolatelky ji vznikla buď škoda nebo došlo k bezdůvodnému obohacení. Dovolatelka dále
namítá, že rozsudek odvolacího soudu zcela pominul, že případným nepronajmutím nebytových prostor v
souladu s cit. rozhodnutím Nejvyššího soudu by ona ani žalovaná ničeho nezískaly, avšak v dané
situaci pronajmutím nebytových prostor nájemci, jehož je žalovaná 50% společníkem, na dobu trvání
její účasti na podnikání nájemce, za extrémně nízké nájemné, naopak žalovaná získala
prostřednictvím jí spoluvlastněné společnosti zisk v podobě lepších hospodářských výsledků, než
kdyby nájemce platil nájemné obvyklé. Tento jednoduchý „trik“ by dle dovolatelky umožňoval
poškozování minoritních spoluvlastníků. Dle dovolatelky ji odvolací soud klade k tíži, že přes
neinformování žalovanou při hospodaření se společnou věcí nekonala, když v řízení bylo nepochybně
prokázáno, že její otec zemřel dne 11.5.1996 a dědické řízní bylo skončeno až dne 5.5.1999 s tím,
že teprve na základě její písemné žádosti si vymohla od živnostenského úřadu základní údaje a nájmu
ze dne 4.6.1997. Napadený rozsudek proto nemá podle dovolatelky v této části oporu v provedeném
dokazování. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná úmyslně ve svůj prospěch jako osoba ekonomicky a
osobně spojená se společností A. A., s. r. o., a V. V. T., sdružení fyzických osob, porušila svoje
povinnosti řádného hospodaření se společnou věcí (předmětnou nemovitostí) sjednáním nájemní smlouvy
s majetkově a personálně spřízněnou osobou, za nájemné ve výši 500,- Kč ročně, tj. cca 250x nižší
nájemné v rozsahu okolo 1.700,- Kč za 1 m2 ročně oproti sjednanému nájemnému ve výši 2,60 Kč za 1
m2 ročně. Dovolatelka dále podrobně rozepsala, co bylo v řízení nepochybně prokázáno. Rovněž
uvedla, že rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o.s.ř. opomenul zhodnotit
výpověď samotné žalované, když z její výpovědi vyplynulo, že žalovaná je jednatelkou a společníkem
nájemce, že se žalobkyní skutečně o konkrétním způsobu hospodaření s domem nemluvila, že nájemní
smlouva pro nájemce (bývalého 2. žalovaného) je neobvyklá, ale tato firma teprve začínala, neměla
ze začátku žádné finanční prostředky a počítalo se s tím, že tady bude jen na určitou dobu, že je
pravdou, že nájemce do domu nikdy nic neinvestoval, ale to nevylučuje, že by se tato investice
provedla jednorázově najednou, že původní smlouva se žalovanou platila do konce roku 2000, dodatkem
ke smlouvě, došlo k určitým změnám nájmu, že V. V. T. je sdružení fyzických osob a jejím účastníkem
byla i žalovaná a pan J. a že sdružení skončilo 31.12.2000, že daň z nemovitosti platila žalobkyně,
že žalovaná žalobkyni v období od 7/1997 – 12/2000 nic nezaplatila. Dovolatelka dále podrobně
rozebrala, čím byl dán úmysl (byť i nepřímý) žalované se na její úkor obohatit, když znovu
zopakovala svou argumentaci, kterou již jednou uplatnila ve svém odvolání ze dne 7.6.2004 (č.l. 253
a násl.). Dovolatelka je dále toho názoru, že žalovaná svým úmyslným jednáním porušila i další
zákonné povinnosti, konkrétně ust. § 139 odst. 2 obč. zák., dále povinnost nezneužívat svého
hospodářského postavení, vyplývající z ust. § 2 odst. 3 zák. č. 526/1990 Sb., dále ust. § 3 odst. 1
obč. zák. a rovněž ust. § 415 obč. zák. Dle dovolatelky nevyžádáním si vyjádření minoritního
spoluvlastníka k záměru majoritního spoluvlastníka uzavřít s konkrétním zájemcem smlouvu o nájmu
nebytových prostor za neobvykle nízké nájemné s osobou, se kterou je majoritní spoluvlastník
spřízněn, lze považovat za jednání, které porušuje ust. § 415 obč. zák., jež zakládá nárok na
náhradu škody ve smyslu ust. § 420 obč. zák. ve výši rozdílu mezi obvyklým a extrémně nízkým
sjednaným nájemným. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud se nevypořádal se zvýhodněním
žalované sjednáním nájemní smlouvy ze dne 4.6.4997. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaná se, jak vyplývá z obsahu spisu, k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno
osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem
ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které
je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovoláním žalobkyně výslovně napadla všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, a to výrok I., jímž
byl změněn výrok soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč s
přísl. tak, že žaloba byla v této části zamítnuta; v této části je proto dovolání přípustné podle
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Pokud jde o výrok II. rozsudku odvolacího soudu, v němž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně,
kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 184.120,30 Kč s přísl., přichází zde v úvahu přípustnost
dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v této části
nerozhodl (v rozsudku ze dne 20. 5. 2004, čj. 7 C 13/2001-240) jinak i poté, co jeho rozhodnutí z
15. 1. 2002, čj. 7 C 13/2001-105 bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2002, čj.
15 Co 147/2002-135.
V případě výroků III. a IV. která jsou svojí povahou usnesením, v nichž bylo rozhodováno o
nákladech řízení, není proti nim dovolání přípustné, neboť přípustnost dovolání nevyplývá z ust. §
238, 238a a 239 o. s. ř.
Dovolací soud se bude v dalším nejprve zabývat přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu, a to jeho
výroku I. proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v němž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení 100.000,- Kč s přísl., z důvodů uvedených v dovolání.
V dovolání žalobkyně jako dovolací důvod uplatnila především nesprávné právní posouzení věci, které
spočívá v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že nárok žalobkyně na zaplacení
284.120,30 Kč s přísl. není podle ust. § 420 obč. zák. dán, přičemž nesprávně vycházel z právního
názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000, v němž
však byla řešena situace, kdy nedošlo k pronájmu nebytových prostor, že odvolací soud pominul, že
žalovaná jako většinový spoluvlastník domu čp. 734 v T. sjednala dne 4. 6. 1997 nájemní smlouvu o
nájmu 191 m2 nebytových prostor s nájemcem, firmou A. A., s. r. o., v níž má 50 % účast, za nájemné
ve výši 500,- Kč ročně, bez vědomí žalobkyně jako menšinového spoluvlastníka, a to v rozporu s ust.
§ 139 odst. 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo jestliže odvolací soud právní normu správně určenou,
nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval nebo zjištěný skutkový
stav posoudil neúplně.
Ze zjištěného skutkového stavu, který nebyl v dovolání zpochybněn, mj. vyplývá, že žalovaná je s
podílem 2/3 spolu se žalobkyní, jíž svědčí podíl ve výši 1/3, spoluvlastnicí domu čp. 734 v T.,
Budějovické ulici. Nájemní smlouvou ze dne 4. 6. 1997, uzavřenou žalovanou jako pronajímatelem a
firmou A. A., s. r. o., se sídlem Budějovická 734, T., byly dány uvedené firmě do nájmu nebytové
prostory v domě čp. 734 o celkové ploše 191 m2, nacházející se v přízemí a 1. patře a bylo sjednáno
nájemné ve výši 500,- Kč za rok a záloha na vodné a stočné ve výši 500,- Kč pololetně.
Dodatkem č. 1 ze dne 20. 7. 1997 byla nájemní smlouva ze 4. 6. 1997 změněna tak, že předmětem nájmu
zůstaly nebytové prostory nacházející se v přízemí o výměře 46 m2.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud též vycházel, vyplývá, že
nájemce, A. A., s. r. o., užíval i po uzavření dodatku č. 1 z 20. 7. 1997 nebytové prostory v
původní výměře 191 m2, a to až do konce února roku 2000 a od března roku 2000 do 31. 12. 2000
nájemce užíval nebytové prostory v přízemí o výměře 76 m2 (včetně společných prostor).
Nájemní smlouva ze dne 4. 6. 1997 byla podle čl. IV. sjednána „na dobu 50 % účasti spolumajitelky
J. H. ve firmě A. A., s. r. o. a V. V. T., sdružení fyzických osob se sídlem v B.“ a nájem skončil
k 31. 12. 2000.
Soud prvního stupně v rozsudku z 20. 5. 2004, čj. 7 C 13/2001-240, s odvoláním na právní názor
odvolacího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 11. 4. 2002, čj. 15 Co 147/2002-135 uvedl, že „podle
ust. § 139 odst. 2 obč. zák. lze minoritního spoluvlastníka vyloučit z rozhodování o běžném
hospodaření se společnou věcí, když pronájem nebytových prostor je až dosud judikaturou považován
za běžné hospodaření, nikoli za důležitou změnu společné věci“.
Řízení proti původnímu žalovanému 2), tj. firmě A. A., s. r. o., T., která nebytové prostory
užívala, bylo usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 11. 2002, čj. 7 C 13/2001-157, na
základě návrhu žalobkyně ze 4. 11. 2002 na zpětvzetí žaloby vůči uvedenému žalovanému, zastaveno.
Podle § 139 odst. 2 a 3 obč. zák. o hospodaření společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou,
počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody,
rozhodne na návrh kterékoliv spoluvlastníka soud. Pokud jde o důležitou změnu společné věci, mohou
přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.
Pojem hospodaření společnou věcí mj. zahrnuje způsob užívání této věci, tj. zda a za jakých
podmínek bude věc pronajata, o čemž rozhodují spoluvlastníci s většinou podílů a tomuto jejich
rozhodnutí se musí menšinoví spoluvlastníci podřídit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 9. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2608/2000 (R 34/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2033/2005).
Požadavek spoluvlastníka, aby s věcí bylo naloženo způsobem přinášejícím finanční prospěch, v daném
případě, aby byla pronajata, vyžaduje rozhodnutí dle ust. § 139 odst. 2 obč. zák., tedy rozhodnutí
spoluvlastníků s většinou, počítanou podle velikosti podílů. Přitom žádné ustanovení zákona (popř.
v dané věci ani dohoda účastnic) žalované neukládá, aby nebytové prostory ve společné nemovitosti
pronajala, a to zejména za určitých podmínek, nebo aby vůbec nebytové prostory byly pronajaty.
Z uvedeného tedy vyplývá, že většinová spoluvlastnice (žalovaná) byla oprávněna rozhodnout o
užívání společné věci způsobem a za podmínek, které považovala za vhodné, tedy i takovým způsobem,
který pro spoluvlastníky nebyl z hlediska finančního přínosu nejvýhodnější. Rozhodnutí žalované
jako většinové spoluvlastnice učiněné v souladu s ust. § 139 odst. 2 obč. zák. bylo proto výkonem
práva stanoveného zákonem (viz též již shora zmíněné rozhodnutí R 34/2003).
Podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní
povinnosti. Porušením právní povinnosti je takové jednání (popř. opomenutí), kterým je porušována
povinnost ukládaná právním předpisem nebo jinou právní skutečností (např. smlouvou). Protiprávní
jednání musí být poškozeným prokázáno.
V posuzovaném případě je zřejmé, že žalovaná postupovala při rozhodování o hospodaření se společnou
věcí v souladu s ust. § 139 odst. 2 obč. zák., a proto nemůže být naplněna jedna z podmínek vzniku
odpovědnosti za škodu dle ust. § 420 odst. 1 obč. zák., tj. porušení právní povinnosti.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná postupovala v souladu se zákonem a proto nemohla
porušit žádnou povinnost danou jí zákonem, popř. ani povinnost dle ust. § 415 obč. zák., je tento
závěr s ohledem na uvedené správný.
V dovolání žalobkyně dále odvolacímu soudu vytýkala, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a tuto vadu v
podstatě vymezila tak, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (druhé rozhodnutí)
nevycházel z právního názoru uvedeného v usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 4. 2002, sp. zn. 15
Co 147/2002-135. K tomu je třeba ve stručnosti uvést, že z procesních předpisů nevyplývá povinnost
odvolacího soudu se v dalším rozhodnutí v téže věci řídit dříve vysloveným právním názorem (v
předchozím zrušovacím rozhodnutí). V zájmu jednotnosti rozhodování a právní jistoty účastníků je
jistě žádoucí, aby předchozí právní závěry byly v dalším rozhodování respektovány avšak dojde-li ke
změně právního názoru, nelze tuto skutečnost v takovémto případě považovat za vadu řízení, která by
měla vliv na správnost rozhodnutí posléze vydaného.
Stejně tak námitka dovolatelky, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) není
důvodná, neboť odvolací soud při právním posouzení věci (zejména týkající se aplikace ust. § 139
odst. 2 obč. zák.) vycházel z rozhodných skutkových zjištění, které i sama dovolatelka v dovolání
uváděla jako nepochybně prokázaná.
S ohledem na výše uvedené právní posouzení věci není namístě ani námitka dovolatelky, že se
domáhala uplatněného nároku nejen z titulu náhrady škody, ale i z titulu bezdůvodného obohacení,
neboť nemovitost byla užívána třetí osobou na základě nájemní smlouvy (nikoliv žalovanou) a
žalovaná tak rozhodla jako většinový spoluvlastník o hospodaření se společnou věcí a nemohlo jí tak
z tohoto důvodu vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Pokud si žalovaná ponechala celý
příjem z nájmu, získala tím bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, avšak o tomto nároku bylo již
pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 1. 2002, čj. 7 C 13/2001-105.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z
hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto podle ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. rozhodl
tak, že dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, 1. věty o. s. ř. v návaznosti
na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalované v tomto řízení žádné
náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2007
JUDr. Ing. Jan H u š e k , v. r.
předseda senátu