2. Systém a působnost evropského úpadkového práva, kvalifikační statut a druhy řízení.
Dotazy k tomuto tématu můžete klást v diskuzním fóru:
K přípravě můžete použít i starší prezentaci k mezinárodní příslušnosti podle nařízení dostupnou zde a zde.
Systematika insolvenčního nařízení
Nařízení se skládá z preambule a 5 částí. První část upravuje oblast působnosti nařízení, určení mezinárodní příslušnosti a rozhodného práva. Druhá část se týká uznávání insolvenčního řízení. Část třetí se věnuje vedlejšímu řízení, část čtvrtá přihlašování pohledávek a informování věřitelů a poslední pátá část obsahuje přechodná a závěrečná ustanovení. Vzorový zákon UNCITRAL[1] je strukturován podobně (preambule a pět částí) a vedle obecných ustanovení upravuje přístup zahraničních zástupců a věřitelů k soudům, uznávání zahraničních řízení a jeho účinky, spolupráci se zahraničními soudy a zástupci a postup v případě plurality řízení.
[1] UNCITRAL Model Law on Cross-Border Insolvency with Guide to Enactment, přijat komisí 30.5.1997. Text zákona byl přijatý rezolucí valného shromáždění OSN A/RES/52/158. Dostupný na internetových stránkách www.uncitral.org
Kvalifikační statut
1.1. Meze insolvenčního statutu
Insolvenční řízení a jeho účinky se obecně řídí právem státu, který řízení zahájil (lex fori concursus, insolvenční statut). Lex fori concursus upravuje zahájení, vedení, správu a skončení řízení. Je rozhodné např. pro určení účinků zahájení řízení, přijatelnosti pohledávky či určení dlužníka, který bude subjektem insolvenčního řízení. Meze insolvenčního statutu bývají stanovené právní normou[1] a zároveň jsou jeho hranice vymezeny osobním statutem společnosti (lex personalis nebo společenský statut)[2] a obligačním statutem (lex causae).
1.2. Lex fori concursus a lex causae
Otázka vzniku práva a jeho obsahu se liší od jeho postavení v insolvenčním řízení.[3] Obecné kolizní normy mohou určit právo rozhodné pro smlouvu. Hmotné právo jednoho ze států pak určuje její platnost a účinnost. Při insolvenčním řízení stát fora obvykle použije vlastní kolizní normy, které určí právo rozhodné pro posouzení platnosti a účinnosti smlouvy. Insolvenční předpisy fora tedy nejsou rozhodné pro posouzení vzniku pohledávky, ale pro určení postavení této pohledávky a účinků insolvenčního řízení. Stát A, který zahájil insolvenční řízení, tedy může přiznat pohledávce horší postavení než stát B, podle jehož práva vznikla.
Lex fori concursus určuje postavení pohledávek a jejich druhy obvykle s ohledem na jejich úpravu v domácím právu. UNCITRAL Legislative Guide on Insolvency Law pro tyto situace uvádí test „vzájemné funkční zaměnitelnosti“.[4] Jeho cílem je najít k zahraničním pohledávkám vhodný ekvivalent v domácím právu, aby postavení zahraniční pohledávky v insolvenčním řízení bylo obdobné jejímu postavení podle jejího domácího práva. [5]
1.3. Lex fori concursus a lex societatis
Právní řády států rozlišují různé druhy dlužníků, proti kterým může být zahájeno insolvenční řízení. Např. v Německu se důvody zahájení liší podle druhu společnosti.[6] V jiných státech pro změnu insolvenční řízení nelze zahájit proti nepodnikateli. Stejně jako lex fori concursus neurčuje vznik práva a jeho obsah, neupravuje ani existenci subjektů insolvenčního řízení-dlužníků.
Určení osobního statutu[7] společnosti právo ES neupravuje podobně jako u fyzických osob a ponechává členským státům svobodu, aby jej určily dle vlastních pravidel. Členské státy v zásadě uznávají dvě teorie pro určení osobního statutu společnosti.
Podle inkorporační zásady je osobním statutem právnické osoby právní řád, podle něhož byla založena, zřízena. V tomto státě je také obvykle zapsána do veřejných knih či rejstříků.[8] Ve státech uznávajících zásadu inkorporace je potom celkem běžné, že má společnost své ředitelství a skutečné sídlo v úplně jiném státě.
Podle zásady sídla je osobním statutem právnické osoby právní řád státu, v němž má své skutečné sídlo. V tomto sídle vykonává svou hlavní správu a uskutečňuje svou činnost. Státy statutárního a skutečného sídla se mohou lišit.[9]
Použitelnost insolvenčního statutu na cizí společnost závisí na tom, zda předpisy fora kvalifikujeme jako insolvenční nebo jako osobní statut společnosti. Pokud otázku zahrneme do osobního statutu, upravuje ji právo státu založení společnosti či právo státu skutečného sídla společnosti. Pokud je to věc insolvence, použije se lex fori concursus.
Může se stát, že některé otázky (např. povinné zahájení insolvenčního řízení, odpovědnost za pozdní zahájení řízení) jsou upraveny insolvenčními i obchodněprávními normami rozhodného práva. Podobný problém byl řešen např. v Německu, jelikož povinnost podat návrh na zahájení řízení je tam upravena v obchodním zákoníku a nikoli v insolvenčním zákoně.[10] Lze se ztotožnit s názorem, že právního řádu se použije jako celku tak, jak by ve státě jeho platnosti byla vyřešena otázka, která spadá do rozsahu kolizní normy. Použijí se tedy ty normy, které by se v daném státě normálně použily, bez ohledu na jejich systematické zařazení a kvalifikaci v tomto právu.[11]
[1] Např. nařízení 1346/2000 v článku 4 odst. 2 uvádí demonstrativně, na co se insolvenční statut vztahuje, v článcích 5 až 15 uvádí naopak výjimky z aplikace insolvenčního statutu.
[2] Viz např. Pauknerová, M., Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum, 1998, str. 28-29.
[3] Srov. UNCITRAL Legislative Guide on Insolvency Law. New York: United Nations, 2005, str. 68.
11 Srov. původní znění v Legislative Guide, op. cit. , str. 69, odst. 84: „... they can be considered as functionally interchangeable“.
[5] Id., str. 69, odst. 84.
[6] Srov. Ferber, M., European Insolvency Regulation - Substantive Consolidation, the Threat of Forum Shopping and a German Point of View. Cimejes Publication Series,Volume 1, 2004, str. 86.:
Předlužení je důvodem pro zahájení řízení jen u Gesellschaft mit beschränkter Haftung (GmbH) a Aktiengesellschaft (AG), zatímco u společností typu partnerships - Gesellschaft Bürgerlichen Rechts (GbR) a Offene Handelsgesellschaft (oHG) se neuplatní.
[7] Osobní statut společnosti upravuje její vznik, vnitřní poměry, uzavírání právních úkonů a zánik.
[8] Tuto zásadu např. přijímá i české právo (§ 22 obchodního zákoníku s tím, že pro odlišení české a zahraniční právnické osoby používá kritérium sídla dle § 21 odst. 1), USA, Velká Británie, Irsko, Nizozemí, Dánsko, Chorvatsko, Slovensko).
[9] Zásadu sídla používá např. Francie, Německo, Rakousko, Itálie, Belgie, Polsko, Maďarsko). Srov. např. Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé. Brno: Doplněk, 2001, str. 248-251.
Hodál, P., Alexander, J. Evropské právo obchodních společností. Praha: Linde 2005, str. 48-50.
[10] Ferber, M., op.cit., str. 100.
[11] Kučera, Z., op. cit. 17, str. 172.
Druhy řízení
Druhy insolvenčních řízení,[1] které lze podle nařízení 1346/2000 zahájit.
Nařízení odlišuje:
1) hlavní řízení podle čl. 3 odst. 1 (zahajované v místě hlavních zájmů dlužníka, s účinky na majetek dlužníka na území kteréhokoli členského státu),
2) teritoriální (vedlejší) řízení podle čl. 3 odst. 2 (zahajované v místě, kde má dlužník provozovnu, s účinky výhradně na území tohoto státu).
Teritoriální řízení lze dále rozlišit na:
A) nezávislé teritoriální řízení podle čl. 3 odst. 4 (zahájené před tím, než bylo zahájeno hlavní řízení),
B) vedlejší řízení podle čl. 3 odst. 3 (likvidační řízení zahájené poté, co již bylo zahájeno hlavní řízení).[2]
[1] Podrobněji k tomu viz Fletcher, I., Insolvency in Private International Law: National and International Approaches. Oxford: Oxford University Press, 2005, str. 370 an.
[2] Nezávislé teritoriální řízení (čl. 3 odst. 4) může být zahájeno před hlavním řízením, ke kterému nemusí vůbec dojít. V tomto případě obstojí teritoriální řízení samo o sobě. Pokud je následně zahájeno hlavní řízení, stane se z teritoriálního řízení vedlejší.