1. Unifikace mezinárodního úpadkového práva ve světě a v Evropě a její reálné hranice.
Stručně k historii unifikace mezinárodního úpadkového práva
Článek 293 SES (bývalý článek 220) se stal základem spolupráce členských států ES v oblasti civilní justice. Počátek snah o úpravu insolvenčních řízení na úrovni ES sahá do roku 1960, respektive 1963. Pracovní skupina ustanovená v roce 1960, která stála za vznikem Bruselské úmluvy,[1] se rozhodla nezdržovat práce na „hlavní“ úmluvě a vyčlenit úpravu insolvenčních řízení do zvláštní úmluvy.[2] Insolvenční úmluva však měla v maximální možné míře vycházet z principů Bruselské úmluvy.[3] Důležitým požadavkem se stalo stanovení jasných pravidel pro určení, ve kterém státě může být řízení zahájeno a jaké právo bude rozhodné pro takové řízení s ohledem na typické otázky přeshraničních řízení. Tvůrci úmluvy si kladli za cíl stanovit jasná a jednoznačná kritéria tak, aby právní pozice stran byla srozumitelná a jejich vztahy mohly být uspořádány s odpovídající jistotou.[4] Ani jeden z návrhů však tyto cíle nenaplnil. [5] Přepracovaný návrh úmluvy z 80. let stanovuje pravidla pro určení přímé obecné příslušnosti na rozdíl od příslušnosti nepřímé (pouze pro fázi výkonu a uznání) a zvláštní (přímo určující soud).
Po neúspěchu návrhů z 80. let uvnitř ES se unifikační iniciativa přesunula na půdu Rady Evropy. Istanbulská úmluva z roku 1990[1] poněkud méně ambiciózně upravuje nepřímou mezinárodní příslušnost (compétence internationale indirecte). Úmluva získala jen jednu z potřebných tří ratifikací, a tak její přínos spočívá spíš v impulsu k novému úsilí uvnitř ES, pro které se stala inspiračním zdrojem.Na konci roku 1989 ustanovila Rada ministrů novou pracovní skupinu (Working Group on Bankruptcy) s poněkud neobvyklým předsedou, soukromým právníkem.[2] I tato iniciativa však v roce 1995 těsně před cílem ztroskotala kvůli sporu Velké Británie s ostatními členskými státy.[3] Další v řadě resuscitací zahájila německo-finská iniciativa v roce 1999, která v podstatě převzala předcházející Evropskou úmluvu.[4]Až tato iniciativa konečně vedla k přijetí úpravy přeshraničních insolvenčních řízení na regionální úrovni v rámci ES.
Vedle evropských legislativních pokusů se v 90. letech objevuje i celosvětová iniciativa na půdě UNCITRAL.[1]
Podobně jako v Evropě, vycházely úvodní studie z komparace předešlých úprav mezinárodního insolvenčního řízení.[1]
Ke studiu dřívějších unifikačních iniciativ použijte materiály ve společné složce (přehled mezinárodních smluv v historii).
[1] Possible Future Work, Note by the Secretariat, Addendum, Cross-border Insolvency, ze dne 23.6.1993, A/CN.9/378/Add.4., UNCITRAL, odst. 33 až 48.
[1] European Convention on Certain International Aspects of Bankruptcy otevřená k podpisu 5.6.1990, ETS No. 136. Podepsalo ji 7 států (Belgie, Turecko, Francie, Itálie, Řecko, Kypr, Lucembursko), ratifikoval jen Kypr. Dostupná z http://conventions.coe.int/Treaty/EN/Treaties/Html/136.htm. [1.3.2007]
[2] Manfred Balz sám k tomu uvádí, že obvykle takovým komisím předsedá vládní úředník. Stejně tak byl neobvyklý postup ministerské rady, která sama převzala iniciativu na rozdíl od klasického schématu návrh-komise a schválení-rada. Balz, M., The European Union Convention on Insolvency Proceedings, [1996] 70 Am. Bankr. L. J. 485, 494.
[3] Zpráva Kurta Malangrého z 23.4.1999 (Report on the Convention on Insolvency Proceedings of 23 November 1995, Comitee on Legal Affairs and Citizen´s Rights, PE 228.795/fin, A4-0234/99, dostupná z http://www.europarl.europa.eu [25.3.2007]), uvádí, že důvody britského odporu tkvěly v hospodářských důsledcích aféry s nemocí šílených krav (BSE) a neoficiálně také ve sporu kolem Gibraltaru, na který by se úmluva na základě článku 229 SES (bývalý článek 227 (4)) také vztahovala.
[4] Initiative of the Federal Republic of Germany and the Republic of Finland with a View to the Adoption of a Council Regulation on Insolvency Proceedings, Submitted to the Council on 26 May 1999, Official Journal C 221 , 03/08/1999 P. 0008 – 0023.
[1] Úmluva o pravomoci soudů a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech civilních a obchodních ze dne 27.9.1968 (tzv. bruselská úmluva), dnes nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, Úř. věstník L 012. 16/01/2001 P. 0001-0023.
[2] Srov. anglické pojmy: General Convention- Supplement Convention.
[3] Draft Convention on Bankruptcy, Winding-up, Arrangements, Compositions and Similar Proceedings, and Report on the Draft Convention on Bankruptcy, Winding-up, Arrangements, Compositions and Similar Proceedings (dále jen Lemonteyho zpráva). Bulletin of the European Communities, Supplement 2/82., dostupné z http://aei.pitt.edu/, str. 47 [citováno 25.3.2007]. Při pozdějším jednání o podobě insolvenční úmluvy, resp. nařízení se však tvůrci od Bruselské úmluvy v mnoha případech jasně distancovali. To se týká např. pojetí provozovny.
[4] Id., str. 51.
[5] K vývoji podrobněji také Fletcher I., Insolvency in Private International Law: National and International Approaches. Oxford: Oxford University Press, 2005, str. 339-358.