Kriminologie je věda o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o její kontrole. Samotné slovo "kriminologie" je přitom odvozeno od latinského crimen (zločin) a řeckého logos (zde ve smyslu učení). Poprvé tohoto termínu použil francouzský antropolog Topinard v roce 1879. O šest let později se tento výraz objevil i v názvu Garofalovy knihy "Criminologia". Jako samostatný vědní obor se kriminologie konstituovala ve druhé polovině 19. století v Itálii, ovšem jejímu vzniku předcházela celá řada prací předních světových myslitelů, kteří se otázkou zločinu zabývali. Po více než stoletém úspěšném rozvoji ve světě (zejména v Evropě a v USA) je dnes kriminologie uznávána jako samostatná vědecká a pedagogická disciplína. Proces postupné institucionalizace tohoto oboru pokročil natolik, že dnes existuje celá řada kriminologických výzkumných institutů, bezpočet kriminologických učebnic a monografií, kriminologie se přednáší na univerzitách a existují i samostatné kriminologické fakulty.

       Kriminologie je naukou multidisciplinární. Kriminalita jako sociálně patologický fenomén má totiž aspekty společenské i osobnostní, a tak kriminologie čerpá své poznatky například ze sociologie, psychologie, psychiatrie, kriminalistiky, pedagogiky, trestního práva, statistiky a dalších oborů. Současně je kriminologie vědou empirickou, neboť zkoumá kriminalitu jako reálný jev. Základním a trvalým úkolem kriminologie je získávání poznatků o kriminalitě a jejích souvislostech. Výsledky kriminologického poznání mají sloužit především zákonodárným orgánům, justičním orgánům a dalším orgánům sociální kontroly.

 

 

            Předmětem zkoumání kriminologie je kriminalita, její pachatelé, oběti a její kontrola. V otázce vymezení pojmu „kriminalita“ se většina kriminologů shoduje v tom, že kriminalita patří mezi sociálněpatologické jevy, jinak však mezi nimi existuje značná pluralita názorů. Pokud kriminologie rozumí kriminalitou souhrn jednání, která trestní právo posuzuje jako trestné činy, jedná se o tzv. legální (juristické) pojetí kriminality (např. Kaiser). Kriminologický pojem kriminality se zde kryje s trestněprávním pojmem kriminality. Někteří kriminologové pracují s tzv. sociologickou, na trestním právu nezávislou definicí kriminality ( např. Mannheim). Tak vznikla teorie tzv. odchylného chování či chování deviantního.

            Předmětem kriminologie je tedy v prvé řadě kriminalita. Kriminologické výzkumy jsou orientovány na popis kriminality, její struktury, jejích forem, na popis kriminalitou způsobených škod, na popis stavu kriminality a jejích vývojových tendencí, ale i na popis pachatelů a obětí a jejich společenských vztahů – kriminální fenomenologie či kriminografie. Kriminalita je jevem, který narušuje harmonický vývoj společnosti, a je tedy pro společnost dysfunkční a společensky škodlivý. Kriminalita narušuje základní pravidla společenského řádu a lidského soužití, působí společnosti i státu značné materiální i imateriální škody, způsobuje jednotlivým obětím škody fyzické, psychické a společenské, vyvolává ve společnosti atmosféru strachu, nejistoty a nedůvěry.

            Z fenomenologického hlediska i etiologického hlediska se zabývá kriminologie pachateli trestných činů, resp. nositeli sociálněpatologických jevů s kriminalitou více či méně souvisejících. Kriminologie obvykle chápe osobu pachatele šířeji než trestní právo. Věnuje např. pozornost i osobám trestně neodpovědným vzhledem k jejich nepříčetnosti nebo nízkému věku a tzv. potencionálním pachatelům. Z hlediska kriminologie jsou velmi důležité zejména společenské vztahy, ve kterých pachatelé žijí, sociodemografické a psychologické charakteristiky jejich osobnosti, klasifikace pachatelů a jejich typologie.

            Do předmětu kriminologie náleží též zkoumání obětí trestných činů. Viktimologie – nauka o oběti trestného činu - je obvykle považována za součást kriminologie.

            Neustále roste pozornost věnovaná moderní kriminologií kontrole kriminality. Pod kontrolou kriminologie rozumíme úsilí státu i společnosti o udržení kriminality v určitých přijatelných mezích nebo o její omezování. Kontrola kriminality se uskutečňuje prostřednictvím represivních (trestnou činnost potlačující) či preventivních (trestné činnosti předcházejících) strategií. V našich současných společenských podmínkách zatím převažují represivní přístupy. Avšak oproti trestní represi se prevence často jeví jako účinnější a méně nákladná a bezesporu i více perspektivní.

            Do této oblasti můžeme začlenit i nauku nazývanou penologie, která zkoumá tresty, jejich výkon a jejich účinky.

 

            Latentní (skrytou)  kriminalitou se rozumí kriminalita o jejimž spáchání se orgány činné v trestním řízení nedozví, a proto nemůže být registrována na oficiálních statistikách. 

Mezi nejčastější podoby latentní kriminality, s nimiž se policie asi setkává, patří lichva a trestná činnost, která s ní bezprostředně souvisí (vydírání, omezování osobní svobody atd.), kuplířství, distribuce drog, obchod s lidmi, komerční sexuální zneužívání dětí ad.

           Existence latentní kriminality relativizuje všechny dostupné údaje o stavu, struktuře a dynamice kriminality.

 

 

 

 

            Metodologie je soustava obecných pravidel, podle kterých se poznatky shromažďují, třídí, analyzují a zobecňují. Je to nauka o použití metod a technik. Soustavně se zabývá ověřováním jejich vypovídací schopnosti, tím, jak a kdy je použít, s jakým účinkem, s jakou mírou spolehlivosti a objektivnosti. Analyzuje chyby či zkreslení a jejich příčiny.

            Metoda je obecnější výzkumný postup zahrnující často jak sběr, tak interpretaci výsledků. Při sběru může využívat i některé konkrétní techniky. (Například historická metoda může vycházet z analýzy dokumentů nebo časových řad, prognostická metoda může využívat časové řady, delfskou techniku, expertizy, dotazování veřejnosti.)

            Technika je konkrétní výzkumný nástroj uplatňovaný v konkrétních podmínkách (terénu). Je zaměřena na zjišťování (většinou měřitelných) skutečností týkajících se konkrétního objektu, jejich sumarizaci a vyhodnocování.