Každý stát, chce-li se chovat zodpovědně z hlediska budoucího vývoje kriminality v zemi, musí jednak věnovat trvalou a soustředěnou pozornost formám a projevům sociálněpatologických jevů u dětí a mladistvých, jednak musí hájit jejich práva a oprávněné zájmy v nejširším slova smyslu.

Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) definuje v ustanovení § 2 písm. b) termín „mládež“ jako „děti mladší patnácti let a mladiství“, přičemž podle § 2 písm. c) je „dítětem mladším patnácti let ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku.

 

Pro poznání závažnosti problému kriminality mládeže je vhodné seznámit se – alespoň orientačně – s některými statistickými údaji. Především je nutno konstatovat, že kriminalita mladistvých měla ve své oficiální podobě – registrované orgány činnými v trestním řízení – v osmdesátých letech celkem setrvalý stav. Dlouhodobý průměr za tato léta ukazuje, že v ČR bylo ročně stíháno průměrně kolem 6 000 mladistvých a kolem 4 000 pachatelů bylo ve věku do 15 let, tedy podle policejní statistiky ročně kolem 10 000 registrovaných pachatelů bylo ve věku do 18 let.

V devadesátých letech dochází k podstatnému vzestupu počtů pachatelů z řad dětí i z řad mladistvých na více než dvojnásobek a tento vzestup kulminoval.

Pokud jde o typické rysy a projevy trestné činnosti mladých lidí, jedním z nich je nedostatečná plánovitost přípravy trestného činu. Páchají skutky většinou bez promyšlené dlouhodobější přípravy. Svědčí o tom náhodnost místa, na kterém byl trestní čin spáchán, použití nevhodných nástrojů či potřeb pro získání či ukrytí lupu, volba špatného času pro provedení deliktu, nedokonalá konspirace a zastření stop. V neposlední řadě k těmto charakteristikám patří i potřeba pochlubit se svými činy na veřejnosti či ve společnosti vrstevníků, což mnohdy vede k jejich dopadení. Mladí pachatelé se často nechávají svést náhle vzniklou situací či podnětem, nedoceňují vzniklé nebezpečí, mnohdy u nich hraje roli touha po dobrodružství a soutěživost, snaha prověřit si své síly a dovednosti. Trestná činnost se pak stává určitým osvědčením obratnosti, mrštnosti, rychlosti či schopnosti jednat v zátěžových situacích, sebepotvrzením „soběstačnosti“ a symbolem sebeprosazení.

Kriminalitu mladých lidí provází též neadekvátnost jejich jednání. Ta se projevuje snahou dosáhnout svých životních cílů společensky nepřijatelnými prostředky, a to i tehdy, když společnost disponuje legálními sociálně aprobovanými způsoby dosažení vytčených cílů.

Důležitým znakem kriminality mladých lidí je výrazná neschopnost odložit uspokojení svých potřeb na pozdější dobu nebo se některých potřeb vzdát. Pachatelé jsou puzeni rychle uspokojit své potřeby, nečekat na vhodnější konstelaci podmínek pro svůj záměr, mají rádi „přímou akci“ bez dlouhých odkladů.

Kriminalita mladých pachatelů nese často rysy vývojového stádia mladého člověka. Objektem zájmu či předmětem útoku se stávají hlavně věci atraktivní pro mladé lidi, věci, které jsou módní či atraktivní k naplňování určitého životního stylu. V současnosti se stále více a více otevírají nůžky mezi možnostmi na straně nabídky a poptávky v materiální oblasti. Na jedné straně existuje velká, stále se obměňující nabídka hmotných statků (doprovázena tlakem reklamy a vrstevnických standardů), na druhé straně je stále obtížnější obstarat dostatečné množství legálních finančních prostředků na jejich legální získání.

 

Zvláštní kapitolou, specifickou především pro trestnou činnost mládeže v moderní společnosti, je vandalismus neboli bezdůvodné (nebo lépe řečeno na první pohled obtížně pochopitelné) ničení cizího – veřejného či soukromého – majetku a šikanování, jež se zaměřuje na různé druhy psychického či fyzického týrání či ubližování jiným lidem. Šikanování nachází svou živnou půdu především v podmínkách určitých relativně izolovaných prostředí (internáty, vojenské útvary, nemocnice atp.) a vyskytuje se zejména u mladých lidí, kteří vyrůstali v prostředí rodiny s agresivními prvky výchovy.

 

Další dimenzí projevů mladých pachatelů je zneužívání sdružovacího práva. Někteří pachatelé tvoří jádra skupin mládeže s fašizujícími, nacionalistickými a rasistickými programy. Nebezpečí tíhnutí části mládeže k extremistickým hnutím bylo prokázáno ve výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci.

 

Trestná činnost je často výrazně spojena s potřebou mladých lidí prožívat svůj čas ve skupině vrstevníků. Sdružování do přátelských skupin je obecnou přirozenou potřebou mladých lidí. Skupina vrstevníků jim napomáhá akcelerovat pozitivní – ale bohužel i negativní – osobnostní charakteristiky, dotvářet jejich osobnost v sociálním poli. Antisociální činnost mladých pachatelů je ve velkém množství případů páchána ve skupinách nebo alespoň ve dvojicích.

 

Kriminalita mladých lidí bývá často páchána též pod vlivem (či přímo subjektivně pociťovaným diktátem) určitých sociálních či antisociálních módních životních stylů. Z hlediska kriminální kariéry mladého člověka jsou zvlášť nebezpečné takové vzory chování, jež uvádějí mládež do různých druhů závislostí.

Pro mladistvé pachatele je též příznačné dřívější zahajování sexuálního života a promiskuitní životní styl.

Jedním ze specifik trestné a jiné trestné činnosti mladých lidí jsou skutky, které vyvěrají z neopatrnosti a nezkušenosti či z nebezpečného experimentování. Děti a mladiství mají na svědomí značnou část požárů a výbuchů, které ve svých důsledcích vedou k ohromným škodám na majetku a často i na životech a na zdraví, a v podstatné míře se podílejí na anonymních telefonátech, které ohlašují fiktivní situace obecného ohrožení (bomby ve škole, poruchy v dopravě apod.)

 

Při výkladu o etiologických aspektech kriminality nelze odhlédnout od biologického základu lidí, od oblasti genetiky, hereditárních a konstitučních vlivů.

Z hlediska kriminologie nemají však význam pouze biologické determinanty, které mají vztah k duševnímu životu člověka, ale též biologické anomálie či odlišnosti poznamenávající vzhled člověka nebo jeho zdravotní stav v nejširším slova smyslu.

Biologické determinanty organismu však mají ještě další souvislosti s kriminalitou. Například reakce jedinců na alkohol a drogy je výrazně individuální povahy podle vybavení organismu vhodnými protilátkami. Lidé reagují např. rozdílně na alkoholovou intoxikaci. To má zvláštní význam pro mladé jedince, kteří neznají svou reakci na alkohol a neočekávají, že jeho vliv vyřadí kontrolní mechanismy jejich chování.

O adekvátním či neadekvátním chování mladých lidí rozhodují do značné míry jejich psychické charakteristiky. Rozhodnutí člověka je závislé mimo jiné na jeho temperamentu (který se v průběhu života příliš nemění), na motivaci k určitému chování či opomenutí (systém hybných sil chování jedince) a tzv. obecné rozumové schopnosti neboli inteligenci.

Vývoj osobnosti mladého člověka probíhá v určitém sociálním mnohovrstevnatém kontextu, který podle svého charakteru vhodně či nevhodně osobnost formuje.

Asociální či antisociální projevy mladého člověka mají závažnou souvislost s poruchami rodinného prostředí. Obecně lze konstatovat, že – ať již z jakéhokoli důvodu – nestabilní rodinné zázemí vytváří rizikové předpoklady kriminální kariéry dítěte. Orientační rodina jako celek i působení jednotlivých členů sehrává totiž významnou úlohu při primární formování jedince. Při socializaci dítěte má těžko zastupitelnou roli nejen matka dítěte, ale i role otce je obtížně suplovatelná. Podobně absence sourozenců (či jejich neúměrný počet vzhledem k možnostem rodiny) či prarodičů má pro vývoj jedince zásadní význam.

Charakter rodinného zázemí je do značné míry určen způsobem jeho vzniku, připraveností či nepřipraveností rodičů na výchovné poslání.

Nechtěné dítě je ve svém vývoji již při narozením ovlivňováno duševní nepohodou stresované matky, po porodu pak vyrůstá často v neklidném, nestabilizovaném prostředí.

Nepřítomnost mužského či ženského vzoru je často spojována s neadekvátním sociálním vývojem mladého člověka, neboť málokdy se osamocenému rodiči daří suplovat roli chybějící rodičovské postavy. Dokonce lze říci, že mnohá delikventní kariéra dětí je významně spjata se ztrátou rodiče.

Též příchod nového partnera do rodiny bývá z hlediska dítěte zátěžovou situací. Je tomu zvláště tehdy, jestliže nový vychovatel není schopen zvládnout pozvolné navazování kontaktu s dítětem, sladit své záměry se skutečnými potřebami dítěte, vcítit se do jeho života v kontextu jeho dosavadního životního zázemí.

Rodiny mladých pachatelů bývají nejčastěji charakterizovány i celkovou nízkou vzdělanostní úrovní. Největší část rodičů mívá pouze základní vzdělání (často nedokončené), navíc mnozí absolvovali pouze zvláštní školu. Chybí jim jakákoli další kvalifikace. Nelze se proto divit, že v těchto rodinách bývá význam vzdělání značně podceňován.

Do výchovy dítěte a mladistvých zasahuje významným způsobem předškolní zařízení a škola. V nich – často poprvé ve svém životě – se dítě setkává s přímým působením společenských norem a hodnot platných v okolním sociálním světě. Před vstupem do těchto zařízení žije dítě převážně pod vlivem rodiny, která mu normy a hodnoty společnosti zprostředkovává.

 

 

 

 

Společnost má zvláštní zájem na řádné výchově mladých lidí. Základní koncepce výchovného působení na nastupující generaci je založena na Listině základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.) a na Úmluvě o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.).

Základní vztahy v rodině, vzájemná práva a povinnosti jejích členů upravuje zákon o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., v platném znění).

Podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb.,v platném znění) věnuje stát prvořadou pozornost zejména dětem, jejichž rodiče zemřeli, neplní povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti nebo nevykonávají nebo zneužívají práva plynoucí z rodičovské zodpovědnosti, dětem, které vedou zahálčivý nebo nemravný život spočívající zejména v tom, že zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, živí se prostitucí, spáchaly provinění nebo čin jinak trestaný, opakovaně dopouštějí útěků od rodičů, dětem, na kterých by spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, jejich lidskou důstojnost nebo jmění nebo je podezření ze spáchání takového činu a některým dalším skupinám dětí (§ 6 ), pokud tyto skutečnosti vývoj dětí nepříznivě ovlivňují.

Významné úkoly v péči o predelikventní a delikventní děti plní pracovníci sociálně-právní ochrany dětí, kteří působí v rámci krajských úřadů a obecních úřadů s rozšířenou působností.

Problematika trestní odpovědnosti, trestání a trestního stíhání mladistvých je v současné právní úpravě řešena zákonem 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže s tím, že „pokud tento zákon nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, obecných právních předpisů“.