1
Přednáška č. 1
Úvod do lidských práv; vnitrostátní, komunitární a mezinárodněprávní nástroje
ochrany lidských práv
Vojtěch Šimíček
1. Vývoj základních práv
- u jejich zrodu v dnešním pojetí stálo zejména vlastnické právo: ,,Král chudl a poté, co
byl kvůli tomu přinucen obrátit se na parlament, musel vyměnit konstituční práva za
příjmy"; ,,bohatnutí lidí a rostoucí králova závislost na nich ho přinutily udělit
poddaným práva a svobody" (viz R. Pipes: Vlastnictví a svoboda, Argo, 2008):
potvrzení ­ Magna Charta Libertatum (1215 ­ Jan Bezzemek po návratu z neúspěšného
válečného tažení do Francie ­ nebude vypisovat daně bez souhlasu parlamentu;
nedotknutelnost svobody jednotlivce).
- myšlenka nezadatelných práv jde ruku v ruce s principem ,,král vládne, ale nevlastní" zcela
jiná struktura vlastnictví
Další konkrétní historické dokumenty:
- Petition of Rights ­ podepsána Karlem I. v GB v roce 1628, dle ní nemůže být nikdo
nucen poskytovat dary, půjčky, dobročinné prostředky či daně nebo být zatěžován
jinými opatřeními, které by neschválil parlament; nikdo nesmí být potrestán jinak než
na základě pravomocného rozsudku příslušníků jeho stavu a podle práva země
- potvrzením teze, že nejpodstatnější kauzy vznikly na bázi banalit, budiž soud s Johnem
Hampdenem v letech 1637-1638: odmítl zaplatit 20 šilinků (pozn.: jeho roční příjem se
odhadoval na 1500 liber) ve formě daní na výstavbu loďstva. U soudu sice prohrál
poměr hlasů 5:7), nicméně poprvé se poddaný postavil u soudu proti panovníkovi;
v roce 1640 navíc dolní sněn´movna tento rozsudek zrušila stejně jako celou daň, kterou
shledala protizákonnou
- Habeas Corpus Act (1679) ­ nedotknutelnost svobody jednotlivce: o zbavení svobody
může rozhodovat jen nezávislý soud a nikdo nesmí být odňat zákonnému soudci
(položeny základy práva na spravedlivý proces)
- Bill of Rights (An Act Declaring the Rights and Liberties of the Subject and Settling the
Succession of the Crown 1689) ­ jakýsi první katalog ZP: garance petičního práva,
práva svobodných voleb, svobody slova v parlamentu a zákaz krutých trestů
- Act of Settlement (1701): záruky soudcovské nezávislosti
- Virginia Declaration of Rights (12. 6. 1776) ­ nezadatelnost lidských práv a nutnost
nezávislosti:
,,I That all men are by nature equally free and independent, and have certain inherent
rights, of which, when they enter into a state of society, they cannot, by any compact,
deprive or divest their posterity; namely, the enjoyment of life and liberty, with the
means of acquiring and possessing property, and pursuing and obtaining happiness and
safety.
II That all power is vested in, and consequently derived from, the people; that
magistrates are their trustees and servants, and at all times amenable to them.
2
XII That the freedom of the press is one of the greatest bulwarks of liberty and can
never be restrained but by despotic governments.
XV That no free government, or the blessings of liberty, can be preserved to any people
but by a firm adherence to justice, moderation, temperance, frugality, and virtue and by
frequent recurrence to fundamental principles.
XVI That religion, or the duty which we owe to our Creator and the manner of
discharging it, can be directed by reason and conviction, not by force or violence; and
therefore, all men are equally entitled to the free exercise of religion, according to the
dictates of conscience; and that it is the mutual duty of all to practice Christian
forbearance, love, and charity towards each other.
- Deklarace nezávislosti USA (4. 7. 1776) ­ Thomas Jefferson, Franklin, Adams + 17. 9.
1787 U. S. Constitution + Bill of Rights (prvních deset dodatků 1791)
- Deklarace práv člověka a občana (1789) ­ Francie, dodnes součástí její ústavy
- Všeobecná deklarace lidských práv (1948)
- Úmluva o ochraně základních lidských práv a svobod (1950)
- Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (1966)
- Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966)
- Charta základních práv EU
2. Členění základních práv
- rozdíl právo a svoboda je velmi relativní
- dle obsahu: (1.) základní, (2.) politická, (3.) práva národnostních menšin, (4.)
hospodářská, sociální, kulturní (5.) soudní a jiná právní ochrana
- dle generací
- dle statusů (G. Jellinek): (1.) status negativus, (2.) status activus, (3.) status positivus,
(4.) status pasivus ­ základní povinnosti
- dle nositelů práv (právnické osoby vs. fyzické osoby; zvláštní postavení veřejnoprávních
korporací včetně státu; občané vs cizinci)
- dle možností omezení: jen formou zákona a v taxativně uvedených případech (např. čl.
19 odst. 2 LZPS). Přitom je však nutno šetřit podstaty ZP a postupovat nediskriminačně a
respektovat případná další pravidla pro omezení, která se vztahují k tomu konkrétnímu
právu (čl. 11 odst. 4 LZPS). Určitě však nelze s vaničkou vylévat i dítě; resp. pro stromy
nevidět les ­ limitem je zejména čl. 4 odst. 4 LZPS ,, Při používání ustanovení o mezích
základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení
nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena."
- nutno vidět ZP komplexně, tj. limitují se i vzájemně (princip vyváženosti ZP): klasický
příklad ochrana osobnosti vs svoboda projevu - nález sp. zn. I. ÚS 367/03 (sv. 36, Rejžek
vs Vondráčková)
- dle způsobu domáhání ­ přímo či prostřednictvím zákonů (odlišné postavení sociálních
práv ­ lze se domáhat jen na základě zákona)
3
3. Kolize základních práv
- řešení zejména prostřednictvím principu proporcionality.
ÚS sp. zn. Pl. ÚS 25/97, in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, str. 25 a násl.: ,,Jedním z
esenciálních znaků právního státu je [...] princip přiměřenosti, který předpokládá, že
opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky
přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních."
Tříprvkový test:
Nález Ústavního soudu sp. zn.Pl. ÚS 4/1994 (sv. 4, anonymní svědek)
(1.) zásada vhodnosti (Je sledovaný cíl legitimní? Je sledován a prosazován cíl
nezbytný ve svobodné demokratické společnosti?)
(2.) zásada potřebnosti (Je dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky
vybranými k jeho prosazení?)
(3.) zásada poměřování v kolizi stojících základních práv (Existují alternativní
způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně
intenzivní, popř. jej zcela vyloučilo?)
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (sv. 32, utajované skutečnosti)
Nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (sv. 27, spodní hranice pokuty)
4. Modely ústavního soudnictví
A.Hamilton1
, ,,žádné stanovisko nevychází z jasnějších principů než toho, že každý úkon
delegované moci, který odporuje smyslu pověření, v jehož rámci je prováděn, je neplatný.
Proto nemůže být platný žádný zákonodárný výnos odporující ústavě. Popřít tento závěr by
znamenalo tvrdit, že zástupce je výše než jeho nadřízený, že sluha je nad svým pánem, že
poslanci zastupující lid jsou nadřazeni lidu samému a že osoby jednající na základě jisté
pravomoci mohou činit nejen to, k čemu je pravomoc neopravňuje, nýbrž i to, co jim
zakazuje."
Rozsudek NS Marbury versus Madison (1803) ­ chvála banalit: ,,pokud je ústava
nejvyšším svrchovaným zákonem, který není možné měnit běžnými prostředky, pak běžný
zákon, který je s ní v rozporu, nemůže platit." ,,Je významnou úlohou a povinností soudní
moci říci, co je zákon."
V České republice se jedná o model specializovaný a koncentrovaný opakem je model
difuzní, všeobecný
základem je čl. 83 Ústavy (ÚS je soudním orgánem ochrany ústavnosti.)
názorně předvést, kdy teprve se dostane ke slovu, subsidiarita přezkumu
Ústavním soudem:
OS ­ KS ­ případně NS ­ ÚS ­ ESLP (obnova řízení)
co se stane v případě kasace
1
Federalista č. 78, in: A. Hamilton, J. Madison, J. Jay, Listy federalistů, Univerzita Palackého, Olomouc,
1994, str. 416.
4
Nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (sv. 24, str. 222-223; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 150/03, sv. 31, str.
149): Více instancí neznamená více spravedlnosti (navíc napětí mezi spravedlností a právní
jistotou): ,,žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně
práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp.
přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv
bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně
jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty.
Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení
a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko
v případě důvodů výjimečných."
Difuzní model kontroly ústavnosti:
incidentnost a konkrétnost, tzn. obecné soudy se otázkou ústavnosti zabývají pouze v
souvislosti s konkrétním sporem, a to jako otázkou předběžnou, kdy v případě
protiústavnosti např. konstatují, že zákon v konkrétním případě nelze použít.
soudní orgány v rámci svojí rozhodovací činnosti interpretují ústavu a zákony tak, aby je
mohly uplatňovat v konkrétních případech, které řeší. Přitom však musí respektovat
hierarchii právních norem a pokud soudce dospěje k závěru, že určitá právní norma,
kterou má aplikovat, je v rozporu s ústavou, nesmí ji aplikovat a sám použije přímo
ústavu.
Rozhodnutí obecných soudů (resp. "decentralizovaných ústavních soudů") jsou závazná
toliko inter partes, nikoliv erga omnes. Soudy se tak při svém rozhodování řídí zásadou
stare decisis, kterou můžeme interpretovat tak, že soud je vázán judikaturou
nadřízených soudů stejně jako svojí vlastní judikaturou dřívější. Soudce hledá k
vyřešení určitých problémů pravidla (rules) v dřívějších rozhodnutích a na jejich základě
vytváří obecné zásady (principles), s jejichž pomocí případ vyřeší. Ke změně judikatury
proto může v zásadě dojít pouze tehdy, když se změní reálné poměry, za nichž byla
vydána starší rozhodnutí, pokud si větší počet dřívějších rozhodnutí protiřečí nebo pokud
se starší rozhodnutí ukázalo jako velmi nepraktické. Je však nutno zdůraznit, že změna je
možná zpravidla nezávisle na subjektivním názoru soudce, tzn. je vázána na "objektivní
skutečnosti". Právo "write-of-certiorari" bylo u Nejvyššího soudu USA zavedeno v roce
1925.
Centralizovaný model ústavního soudnictví
ústavní soudnictví je vyhrazeno zvláštním, specializovaným orgánům soudního typu
a posuzování otázek ústavnosti tedy nepřísluší obecným soudům, tj. důsledněji je také
respektován princip oddělení moci zákonodárné a soudní, než tomu je u systému
difuzního (ústavní soudy totiž bývají označovány za tzv. negativního zákonodárce). To
mimo jiné znamená, že obecné soudy jsou zásadně povinny aplikovat i takové právní
předpisy (jejich některá ustanovení), o nichž mají pochyby, zda jsou ústavně konformní
(v České republice pouze zákony, nikoliv podzákonné předpisy).
možnost abstraktní kontroly ústavnosti, tzn. ústavní soud se může zabývat ústavností
určitého právního předpisu bez splnění toho, že na jeho základě byla konkrétním
zásahem státního orgánu porušena některá ústavně zaručená základní práva nebo
svobody stěžovatele. Rozhodnutí ústavního soudu ve věcech přezkumu ústavnosti
5
právních předpisů má všeobecně závaznou povahu, tj. účinky erga omnes a nikoliv
inter partes.
Preventivní kontrola norem ­ viz Lisabonská smlouva
Represivní (aposteriorní) kontrola norem
5. Precedenční povaha rozhodnutí nejvyšších soudů
- stále praxe zcela tuto tezi nepřijala, nicméně tendence je jednoznačná
- případ daňového přeplatku (stanovisko NSS) - Rozsudek NSS 2 Afs 180/2004
(www.nssoud.cz)
Jakkoliv tedy se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedenčního práva, jsou
obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu je pro ně závazná.
K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech, a to např. tehdy, pokud by
došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně nesourodá a nepředstavovala by
proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala by se dostatečně se všemi možnými a
uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto
rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno, že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně,
nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo k zásadní změně společenských či ekonomických
poměrů, což by obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. ... Proto také podle
přesvědčení Nejvyššího správního soudu setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu Ústavního
soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům), nýbrž jako závazná
interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice
možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech, jejichž
demonstrativní nástin byl proveden výše.
Závěr: ČR se nachází v prostředí precedenčního práva, nicméně neustále je důležité
připomínat, jak se správně pracuje s judikaturou, která není právním předpisem.
6. Faktické příklady fungování vztahu obecných soudů a Ústavního soudu
1. Nález sp.zn. I. ÚS 643/06 (globální celní záruky ­ 13. 9. 2007)
2. Případ manželů Petrovových: dva manželé požádali o azyl, jejich žádosti byly
zamítnuty dvěma samostatnými rozhodnutími MV. Následně podali identické žaloby,
zastoupeni stejným advokátem, a poté i kasační stížnosti. Tyto kasační stížnosti zamítl
dvěma stejnými rozsudky jeden senát NSS (stejný soudce zpravodaj). Byly podány dvě
ústavní stížnosti, první ÚS odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, druhé vyhověl pro
denegatio iustitiae (otázka překladu komunikace se soudem). Následně si však plénum ÚS
uvědomilo svoje pochybení, a ve formálně jiné kauze vydalo stanovisko, odpovídající
odmítavému usnesení.
Co má následně dělat NSS ve věci, kterou ÚS zrušil?: Formálně musí respektovat závazný
právní názor ÚS a zrušit rozhodnutí krajského soudu. Musí však jít přes rozšířený senát?
Odvolat se přímo na stanovisko pléna ÚS. Pak se však jedná o obecnou závaznost
judikatury ÚS, nikoliv pouze o závaznost v konkrétní věci.
7. Vztah usnesení a nálezu ÚS
- § 54 odst. 1 ZÚS: Ve věci samé rozhoduje ÚS nálezem a v ostatních věcech
usnesením
6
- avšak velmi rušivým momentem jsou usnesení, kterými se odmítá návrh pro
zjevnou neopodstatněnost (a to dokonce v řízení o kontrole norem!)
Nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 643/06:
Usnesení ÚS nejsou závazná erga omnes a i když je ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně
neopodstatněná plénem, nebrání to pozdějšímu vyhovění senátním nálezem v obdobné právní
otázce. ,,Účelem řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv či svobod, což se promítá i do
povahy a obsahu odmítacích usnesení, které plní mj. funkci jistého procesního ventilu uvolňujícího
rozhodovací kapacitu, a rozhodně nemůže poskytovat alibi pro orgány veřejné moci, které však
kvazimeritorní (a často i nemeritorní) rozhodnutí soudů chránících základní práva, takto užívají jako
potvrzení svých právních názorů." (globální celní záruka)
V nálezu ze dne 13. 11. 2007 (sp. zn. IV. ÚS 301/05) šel Ústavní soud argumentačně ještě dále a
velmi podrobně od sebe odlišil kasační a precedenční závaznost nálezů Ústavního soudu.
,,Ústavněprávní výklady vyslovené v nálezech Ústavního soudu jsou pro obecné soudy zpravidla
závazné. Nicméně vzhledem k nepřetržitému vývoji judikatury Ústavního soudu a nutnosti nechat
otevřenou možnost, aby Ústavní soud svou judikaturu modifikoval anebo i překonal, ... nejsou
vztahy mezi Ústavním soudem a obecnými soudy charakterizované jednosměrným diktátem;
naopak musí být mezi nimi umožněn dialog." Podstatné je proto, aby obecné soudy judikaturu
Ústavního soudu ,,reflektovaly", což znamená rozhodnout v souladu se zde prezentovanými
ústavními principy, to však rozumně, tzn. nikoliv otrocky, bezduchým způsobem kopírovat jeho
názory. Jako reflexi Ústavní soud připustil též přednesení seriózních argumentů vedoucích
k závěru, proč není vhodné ­ s ohledem na relevantní skutkové rozdíly ­ aplikovat již vyslovený
princip v dalším případě. ,,To znamená, že se obecný soud smí odchýlit od judikátů Ústavního
soudu a přednést konkurující úvahy jenom na základě vlastního upřímného a pevného přesvědčení
pramenícího z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady
Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže (tzv.
,,distinguishing" čili odlišení), anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů
a pravidel v právním řádu jako celku (nejenom, ale především, ústavněprávních principů a
pravidel) přesvědčen, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit.
Pokud takto obecný soud postupuje, pak fakt, že Ústavní soud nakonec jím navržené změny
nepřijme, nepostačuje k závěru, že by obecný soud jednal chybně a že tudíž porušil čl. 89 odst. 2
Ústavy." Dále je citovaný judikát cenný tím, že nabízí určitý algoritmus postupu v případech, kdy
rozhodovací činnost Ústavního soudu není jednotná: plenární nálezy mají vždy větší váhu než
nálezy senátů, precedenční síla kteréhokoliv nálezu převažuje nad silou usnesení. Pokud existuje
argumentační rozpor mezi dvěma nálezy, mělo by být za určující zvoleno ,,to řešení případu, které
by bylo s obecnou judikaturou Ústavního soudu více konzistentní." ,,Zatímco platí domněnka, že
každý nález je všeobecného významu, mezi usneseními by mohly mít precedenční účinky maximálně
jenom ty, které Ústavní soud usnesením svého pléna vybral pro publikaci ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu."
Závěry:
- Odmítavá usnesení ÚS nelze přeceňovat; de lege ferenda je však namístě řešit možnost
odmítání věcí pro nepřijatelnost, bez odůvodnění.
- S judikaturou ÚS je třeba pracovat ,,emancipovaně".
- Jasný signál z ÚS: jeho postavení je jiné než v 90. letech: ,,z lídra se stává součást
týmu".
8. Problém jednoty rozhodovací činnosti ÚS
- zřejmě hlavní současný problém (skončila doba dělostřeleckých salv a nastal čas
dočištění bojiště a stabilizace situace)
- je třeba rozlišovat přiznané a zakrývané nejednoty;
7
- klasickým příkladem nepřiznaného judikatorního odklonu je výklad ustanovení §
32 odst. 7 daňového řádu (viz T. Langášek: Ověřování neplatnosti daňového rozhodnutí ve
světle judikatury Ústavního soudu, Právní rozhledy č. 10/2005); příp. doručování výzvy
k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví advokátovi i žalobci
Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 37/2005 ­ aneb který právní názor ÚS
si vlastně máme vybrat:
Pokud v době rozhodování obecného soudu existuje více vedle sebe stojících právních názorů
Ústavního soudu, u nichž nelze zcela jednoznačně určit, který z nich je pozdější a který dřívější, je
pro obecný soud určující ten z nich, který lze s přihlédnutím ke všem okolnostem na základě
racionální analýzy a úvahy považovat v judikatuře Ústavního soudu za názor převažující.
Rozhodnými okolnostmi pro posouzení budou zejména četnost judikátů zastávajících ten či onen
právní názor, jejich forma, míra propracovanosti argumentace k dané právní otázce a také to, do
jaké míry bylo řešení dané právní otázky v tomto judikátu nosným důvodem rozhodnutí anebo
naopak argumentací podpůrnou, doplňkovou či argumentací obiter dictum.
9. Judikatorní odklony ­ problém při práci s judikaturou
- Rozsudek NSS 2 Afs 57/2007
- Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs
59/2007-56
- Rozsudek NSS 8 Afs 48/2006
- Rozsudek NSS 2 Afs 35/2009
Možné závěry:
 V současnosti již neplatí ani zásada ,,iura novit curia"; právo je natolik dynamické,
že nelze účastníkovi řízení přičítat k tíži, pokud určitý vývoj nepředvídal (příklad judikatorní
vývoj v oblasti daňové kontroly).
 Judikatorní odklony a jejich vliv na běžící řízení lze vnímat jako tlumení
negativních důsledků, plynoucích z této dynamiky.
 Mělo by však platit, že judikatorní odklon nelze vykládat v neprospěch soukromých
subjektů (in dubio pro mitius).
10. Obiter dictum a ratio decidendi
Rozsudek NSS 2 As 57/2008 ­ aneb proč není třeba přeceňovat fakt publikace judikátu:
Takzvaná právní věta, tedy shrnutí právního názoru obsaženého v rozhodnutí soudu vytvořené pro
účely publikace ve sbírce soudních rozhodnutí, nepředstavuje obecně platné pravidlo schopné
samostatné existence, nýbrž je třeba ji vnímat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat,
a jednak v kontextu skutkových a právních okolností rozhodnutí, z nějž pochází. Je proto chybou,
pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti
rozhodovaného případu.
Rozsudek NSS 2 Afs 67/2008 ­ aneb o obítku nerozhoduje soud, který rozhodnutí vydá:
Vycházel z toho, že struktura odůvodnění rozhodnutí soudu může být v praxi velmi rozličná.
Zpravidla soud nejprve rekapituluje skutková zjištění, průběh dosavadního řízení a vyjádření
účastníků a poté přechází k vyhodnocení těchto skutkových zjištění a formuluje právní závěry,
opřené o výklad aplikovaných právních předpisů. Není samozřejmě na závadu, když soud zvolí
strukturu odůvodnění odlišnou, tzn. např. neprovede jakousi souhrnnou rekapitulaci věci, nýbrž
8
předestře jednotlivá skutková zjištění, hodnocení důkazů a právní argumentaci vždy k jednotlivým
právním otázkám, jimž se v daném rozhodnutí věnuje. Je totiž především věcí stylu práce a také
,,citu" soudce v konkrétní věci, kterou strukturu odůvodnění považuje za vhodnější. V každém
případě je však od sebe třeba odlišit dvě části odůvodnění: rekapitulaci (resp. naraci) a vlastní
argumentaci. Jestliže totiž v prvně zmíněné části jde v zásadě o to informovat účastníky řízení (a
koneckonců i každého čtenáře) o skutečnostech, které soud považuje za relevantní, seznámit
čtenáře se skutkovým příběhem věci a zároveň ­ obrazně řečeno - ,,ukázat všechny karty", které
jsou k dispozici; představuje část druhá výsledek vlastní intelektuální práce soudu. Smyslem této
druhé části je totiž vyhodnotit skutkový stav věci a provést výklad práva, tj. nalézt logicky
nejsprávnější a především spravedlivé možné řešení. Jen v některých případech pak soud považuje
za vhodné od sebe odlišit důvody, které ho vedly k vlastní formulaci výrokové části rozhodnutí, od
další argumentace, která určitě není pravidelnou součástí odůvodnění rozhodnutí a bývá proto
zpravidla uvozována slovy ,,nad tento rámec", příp. ,,jako obiter dictum soud uvádí" apod.
Nejvyšší správní soud má však za to, že vzájemné odlišování nosných důvodů rozhodnutí
(ratio decidendi) a vyslovení se k některým právním či skutkovým otázkám nad jejich rámec
(obiter dictum) nelze nazírat příliš schématicky a určitě je nelze jakkoliv přeceňovat. Toto odlišení
je totiž výrazem vyjádření názoru rozhodujícího soudu, co považuje za jádro rozhodnutí, a co má
význam jen např. z hlediska jeho lepší srozumitelnosti, dovysvětlení některých otázek, bližšího
seznámení s myšlenkovými pochody soudu apod. V obou případech se však jedná o názor soudu,
vyslovený vrchnostenským způsobem: formou individuálního právního aktu. Tato forma
rozhodnutí je závazná jako celek a nelze proto apriori vyloučit, že část označená jako obiter dictum
tuto povahu mít nemůže. Velmi srozumitelně řečeno: názor soudu na to, zda se jedná či nikoliv o
obiter dictum, může být v praxi nakládání s daným judikátem značně modifikován a může dojít i k
tomu, že obě popsané části mohou být zaměňovány. Nemluvě ani o tom, že ne vždy rozhodující
soud srozumitelně odliší, kterou část odůvodnění zamýšlel jako nosnou a kterou naopak jen jako
dovysvětlující, takže způsob výkladu takovéhoto judikátu sám nikterak neulehčí. Za situace, kdy je
již obecně přijímán názor, podle něhož právní norma žije do značné míry nezávisle na svém
gramatickém vyjádření v textu právního předpisu a je především úkolem interpreta najít její
skutečný smysl, potom nutně platí tato teze obdobně i pro práci s judikaturou. Teprve interpretační
a aplikační praxe totiž často ukáže, které části rozhodnutí soudů se ukáží v průběhu času jako
nosné, zavazující, precedenční, a které naopak mají jen velmi úzký, veskrze toliko informační,
význam.
Takto viděno proto Nejvyšší správní soud nevnímá jako rozhodné, že se s předmětnou
skupinou žalobních námitek krajský soud vypořádal tolik v části odůvodnění, nadepsané jako
,,obiter dictum". Důležité je, že tak vůbec učinil, že žádný ze žalobních bodů zcela neopomenul
a této části kasační stížnosti proto není možno přisvědčit.
Doporučená literatura k dalšímu studiu:
Alexy, Robert: Theorie der Grundrechte, Suhrkamp, 1994
Holländer, Pavel: Základy všeobecné státovědy, Aleš Čeněk, 2009
Pipes, Richard: Vlastnictví a svoboda, Argo, 2008
Wagnerová, Eliška: Základní práva (in: Bobek/Molek/Šimíček: Komunistické právo, MU,
Brno, 2009, str. 330 a násl.)