Trestní právo hmotné a procesní

PŘEDNÁŠKA III. - PROF. FENYK

VEŘEJNÉ A NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ
 
Hlavní líčení není jedinou formou rozhodování soudu. TŘ kromě hlavního líčení rozeznává zasedání veřejné a neveřejné.
Základní vodítko pro řešení otázky, zda věc má být projednána ve veřejném zasedání, či v jiné formě soudního jednání, je dáno ustanovení § 232 TŘ: ve veřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde to zákon výslovně stanoví. Veřejné zasedání koná jak senát, tak samosoudce.
 
Obvykle se veřejné zasedání koná v těchto následujících případech:
-          rozhodování o odvolání,
-          rozhodování o mimořádných opravných prostředcích (u dovolání, stížnosti pro porušení zákona a obnovy řízení představuje veřejné zasedání pravidelnou formu soudního zasedání),
-          rozhodování o ochranných opatřeních (o ochranné opatření lze ovšem rozhodnout i v rámci hlavního líčení),
-          rozhodování o předběžném projednání obžaloby, včetně schválení narovnání,
-          stanovení trestu - § 370 TŘ.
 
Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Obecně není povinná přítomnost státního zástupce, pokud zákon výslovně nestanoví jinak (např. v řízení o odvolání - § 263 odst. 2 TŘ, v řízení o odvolání - § 265r odst. 2 TŘ). Povinná je přítomnost obhájce v případech nutné obhajoby (srov. § 263 odst. 3 TŘ). Předseda senátu k němu předvolá osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány. Vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět. Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
 
NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ
 
Tato forma soudního zasedání se uplatní ve výlučně v řízení před senátem. Podle § 240 TŘ v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není TŘ předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. TŘ v ustanovení § 314b odst. 5 výslovně uvádí, že samosoudce neveřejné zasedání nekoná. Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.
Zákon výslovně vylučuje z účasti na veřejném zasedání jakékoli další osoby.
Neveřejné zasedání je určeno pro projednání a rozhodnutí takových otázek, kdy lze učinit rozhodnutí, aniž by bylo potřeba provádět důkazy výslechem osob. Neveřejné zasedání je výjimkou z ústavní zásady veřejnosti (článek 38 odst. 2 LZPS).
      
Forma neveřejného zasedání přichází do úvahy především při projednání těchto otázek[1]:
-          stížnost proti usnesení,
-          předběžné projednání obžaloby (pokud předseda senátu výjimečně nenařídí předběžné projednání obžaloby do veřejného zasedání),
-          rozhodování o mimořádných opravných prostředcích (jako fakultativní forma jejich projednání),
-          použití amnestie (§ 368 TŘ),
-          některá rozhodnutí o odvolání (např. zamítnutí či odmítnutí odvolání z tzv. formálních důvodů).
 
Rozhodnutí učiněné v neveřejném zasedání má výlučně formu usnesení soudu, které musí
být vyhlášeno, byť neveřejně. V neveřejném zasedání se neuplatní zásada ústnosti.
TŘ neobsahuje výslovnou úpravu průběhu neveřejného zasedání. Soudní praxe v podstatě vychází přiměřeně z průběhu veřejného zasedání.


[1] Nett, A. a kol. Trestní právo procesní. Brno: MU, 2005.

ŘÁDNÉ A MIMOŘÁDNÉ OPRAVNÉ PROSTŘEDKY

Účelem přezkumného řízení je zvýšení záruk uplatnění zásady materiální pravdy v trestném řízení, ochrana občanů před následky, které mohou vzniknout nesprávným úředním postupem, a zajištění zákonnosti předchozího řízení. Jeho účelem je dále náprava konkrétního rozhodnutí v zájmu účastníků řízení, který vyplývá již z Ústavy. Navíc má přezkumné řízení možnost sjednocovat činnost soudů a umožnit tak jednotný výklad ustanovení trestního zákona a trestního řádu.

Po provedení přezkumného řízení orgán vyššího stupně ve svém rozhodnutí buď potvrdí výsledky řízení před prvním stupněm, nebo je napraví sám, či přikáže orgánu, který o něm rozhodoval, aby opětovně věc projednal a sám v ní rozhodl.
 
OPRAVNÉ PROSTŘEDKY V TRESTNÍM ŘÍZENÍ
 
Zahájení opravného řízení je možné jen na základě procesního úkonu, jímž se jedna ze stran domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu. TŘ zná několik druhů opravných prostředků, a to:
-          stížnost,
-          odvolání,
-          odpor,
-          dovolání,
-          stížnost proti porušení zákona a
-          obnovu řízení.
 
Tyto prostředky můžeme dále dělit např. podle toho, proti jakým rozhodnutím směřují (řádné, mimořádné), zda rozsah přezkoumání se váže na podaný opravný prostředek či nikoliv (revizní princip, bez revizního principu), dále z hlediska způsobu provedení (kasace, apelace), popřípadě z hlediska účinků podaného opravného prostředku (devolutivní, suspenzivní).
 
Řádné opravné prostředky jsou ty, které směřují proti dosud nepravomocným rozhodnutím. Mezi ně patří zejména stížnost a odvolání. Stížnost směřuje proti usnesení, odvolání proti rozsudku. Projednávají se v rámci dvojinstančního řízení u orgánu druhého stupně. Výjimkou a zvláštním druhem řádných opravných prostředků je odpor proti trestnímu příkazu. Tento směřuje též do dosud nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně, ale v případě podání odporu se tento ruší a věc projednává týž soud, který ve věci rozhodl. Neuplatňují se u něj další principy, zásady a účinky, jako v případě ostatních řádných opravných prostředků.
Mimořádné opravné prostředky směřují proti rozhodnutím již pravomocným. Mezi tyto patří dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. Co se týká posledních dvou, tak tyto jsou mimořádnými i z hlediska jejich výjimečnosti. Je tomu tak zejména z důvodu, že se jedná o zásah do již pravomocných rozhodnutí, která mají být konečná, nezvratná a vykonatelná (souvisí s autoritou soudní moci). Dovolání přibližuje právní úpravu trestního řízení právní úpravě občanskoprávního řízení a jedná se o nový typ mimořádného opravného prostředku. Jeho využití je širší, než v případě obnovy řízení a stížnosti pro porušení zákona.

ZVLÁŠTNÍ ZPŮSOBY ŘÍZENÍ
Zvláštní způsoby řízení znamenají určité odchylky od obecné právní úpravy trestního řízení. Jsou upraveny v hlavě dvacáté TŘ a v případě, že tato hlava neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se i na tato řízení obecných předpisů.
Mezi zvláštní způsoby řízení řadíme řízení proti uprchlému, podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání, řízení před samosoudcem a řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu. Dále sem TŘ zahrnuje i řízení ve věcech mladistvých, které je upraveno zvláštním zákonem, jímž je již zmiňovaný ZSM. Za situace, kdy tento zákon nestanoví jinak, postupuje se i v těchto řízeních podle TŘ.

MEZINÁRODNÍ JUSTIČNÍ SPOLUPRÁCE V TRESTNÍCH VĚCECH
V souvislosti s otevřením hranic a vstupu České republiky do EU dochází k většímu přesahování trestné činnosti na území jiných států. Do vnitrostátního práva tak proniká celá řada problémů souvisejících s cizozemským právem. Z pohledu trestního práva se jedná o trestní věci s cizím prvkem. Tyto mohou být řešeny nejen ve vnitrostátním právu, potažmo v trestním řádu, ale i v neustále se zvyšující a zešiřující spolupráci v mezinárodní legislativě a ve spolupráci orgánů jednotlivých států jak při řádném objasnění trestné činnosti a jejím postihu, tak v souvislosti s výkonem trestu. Tyto činnosti, jež překračují hranice států, jsou zahrnuty do tzv. právního styku s cizinou. Hlava XXV. TŘ se věnuje právě této problematice, pokud není právní vztah upraven mezinárodní smlouvou.
Prvotně je důležité, zda oba státy splňují podmínku tzv. vzájemnosti, tedy zda vzájemně vyhoví obdobné žádosti, bude-li ji mít druhý ze států. Žádosti orgánu cizího státu nelze vyhovět, jestliže by jejím vyřízením byla porušena Ústava České republiky nebo takové ustanovení právního řádu České republiky, na kterém je třeba bez výhrady trvat, anebo jestliže by vyřízením žádosti byl poškozen jiný významný chráněný zájem České republiky. Orgány České republiky nezveřejní ani neposkytnou bez výslovného souhlasu příslušného orgánu cizího státu informace nebo důkazy získané od něj na základě žádosti přijaté nebo zaslané podle ustanovení této hlavy anebo v souvislosti s ní, ani je nepoužijí pro jiné účely, než pro které byly zaslány anebo vyžádány, jestliže je k tomu zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, anebo jestliže informace nebo důkazy byly poskytnuty pouze pod podmínkou dodržení těchto omezení. Náklady vzniklé vyřizováním žádosti nese stát.