MV903K Lidská práva a dokumentární film

29.11. 2010 - Občan Berlusconi

S. Berlusconi a svoboda slova a médií v Itálii

     

"Jestliže já, který se starám o zájmy všech, postarám se také o zájem svůj, nemůžete pak mluvit o střetu zájmů"

                                                                           S. Berlusconi při parlamentní debatě, 2002

Silvio Berlusconi rád vystupuje na veřejnosti jako obhájce zájmů prostých lidí, dělníků a farmářů. Přitom je bezpochyby nejbohatším Italem, jehož impérium zahrnuje slavný fotbalový klub, několik televizních stanic, nakladatelství, banku, několik pojišťoven a skladišť, jehož majetek bývá odhadován na 10 miliard amerických dolarů. Zároveň je předsedou nejsilnější politické strany Forza Italia a italským premiérem. Odpůrci jej přirovnávají k Zeligovi, postavě z filmu Woodyho Allena, jehož podoba se mění v závislosti na tom, s kým právě mluví.

Silvio Berlusconi se narodil 29. září 1936 v Miláně. Jeho rodiče patřili mezi příslušníky středních tříd, otec byl bankovním úředníkem, matka v domácnosti. Už od dětství jej přitahoval svět velkého byznysu. Při studiích práv na milánské univerzitě si vydělával prodejem vakuových čističů, fotografováním sociálních nepokojů a zpěvem na výletních parnících. Na akademické půdě se seznámil s Benitem Craxim, budoucím italským premiérem, a této známosti později využil k razantnímu ovládnutí mediálního trhu v zemi.

V pětadvaceti letech ukončil studia a nastoupil jako úředník do banky, v níž pracoval jeho otec. Brzy se mu podařilo přimět finanční ústav k poskytnutí velkolepé půjčky, z níž vybudoval stavební firmu Edilnord, se kterou v roce 1962 vystavěl prakticky celé severní milánské předměstí, nazvané Milano 2. Jeho odpůrci však přičítali úspěch výstavby tajnému spojenectví s levicovými stranami a finančnímu spojenectví s tajnou a mocnou antikomunistickou organizací "Propaganda 2".

O deset let později obrátil svou pozornost k rychle se rozvíjejícímu mediálnímu průmyslu a finančnictví. V roce 1975 založil holdingovou společnost Fininvest, který dnes vlastní tři soukromé stanice největšího provozovatele vysílání v zemi, Medianetu. V roce 1980 rozjel vysílání první soukromé televizní stanice v zemi Channel 5, přičemž obešel zákon, který zaručoval monopol na vysílání státní televizi RAI. Poprvé v historii tak Italové mohli sledovat zábavné soutěžní show či telenovely (Dallas). Dva roky na to spatřila světlo světa stanice Italia 1, poté další kanál Net 4.

Berlusconi však myslel také na vlastní zábavu. V roce 1986 se stal prezidentem krachujícího klubu AC Milán a masivními investicemi jej vytáhl k dosud nejúspěšnějšímu období. V první polovině 90. let získali "Rossoneri" pět ligových titulů, třikrát Pohár mistrů evropských zemí, evropský Superpohár a dvakrát Světový pohár klubů… Od posledního triumfu v lize v roce 1999 však klub zažívá ústup ze slávy a sám Berlusconi také omezuje svůj vliv v něm, neboť se rozhodl soustředit na politickou kariéru.

Na vlastní politickou dráhu vstoupil v roce 1993 založením strany Vzhůru, Itálie! (Forza Italia - název odvozen od pokřiku fotbalových fanoušků při zápasech národního týmu). Italský politický systém se právě zmítal v nejistotě, dosavadní koaliční vláda křesťanských demokratů a socialistů (jejímž předsedou byl právě Craxi) podala demisi a voliči se znechuceně odvrátili od tradičních stran. Toho dokázal Berlusconi využít. O rok později vyhrál celostátní volby a zahájil koaliční vládu s regionalistickou Ligou severu a dříve fašistickou Národní aliancí. V následujících volbách roku 1996 sice podlehl socialistům v čele s Romanem Prodim, současným předsedou Evropské komise, ale v roce 2001 se vrátil do čela italské vlády.

Proti Berlusconimu bylo v průběhu jeho kariéry vzneseno nespočet obvinění a zahájeny desítky procesů. Na těchto procesech pracovalo mnoho desítek právních zástupců, kteří se co nejuměji snažili tto procesu protahovat do doby než bude premiér chráněn imunitou do takové míry, že tyto procesy budou zastaveny.

Tak se stalo v roce 2003, kdy parlamentem prošla změna Italské ústavy, díky níž nemohly soudy v trestním stíhání pokračovat a všechny procesy byly zastaveny. Po vítězství v dalších volbách v roce 2008 prosadil tzv. zákon Lodo Alfano, kterým znemožnil trestní stíhání premiéra (tj. své osoby), prezidenta a předsedů sněmovny a senátu. Tím unikl obrovskému počtu soudních obsílek. V říjnu 2009 však ústavní soud Itálie shledal zákon protiústavním a zrušil.

Berlusconi éra se nese ve znamení cenzury ve veřejnoprávních médiích a represe vůči novinářům píšícím proti premiérovi či členům jeho vlády. V promítaném filmu Občan Berlusconi budete svědky právě takové cenzury a represe, kdy jsou média pod neustálým politickým tlakem a novináři již po tolika letech začínají psát na základě autocenzury, což je v těžkém rozporu s nezávislostí novinářské práce a role medií v demokratické společnosti.

Občan Berlusconi / Citizen Berlusconi

Susan Gray, Andrea Cairola / Itálie / 2003 / 56 min.
Jsme tady, abychom vyhráli, prohlásil v létě roku 2003 Silvio Berlusconi. Jeho fotbalový tým AC Milán právě vyhrál prestižní Ligu mistrů a italský premiér se vyhoupl do čela předsednictví Evropské unie. Člověk, který v polovině osmdesátých let dokázal rozhýbat stojaté vody italského mediálního světa, inovátor, maximalista a skvělý řečník, jehož důsledně pěstovaná image si v ničem nezadá se způsoby rockových hvězd. Nejkontroverznější postava západoevropské politické scény, která se dokáže umně vyhýbat soudním obviněním, neštítí se zavést cenzuru v jí vlastněných médiích či na místě propustit nepohodlné novináře. V dynamickém střihu nás tvůrci filmu seznamují s Berlusconiho strmou kariérou a hlavně s nebezpečím, jež parlamentní demokracii hrozí při zneužití médií pro politické a obchodní účely. Je současná Itálie opravdu banánovou republikou, jejíž obyvatele stačí opít na pohled přitažlivým, ale uvnitř notně zplesnivělým rohlíkem?

 

Host: doc. JUDr. Jiří Kroupa, CSc.

Hosta snad ani není třeba blíže představovat - náš vždy příjemný a vlídný garant předmětu Politologie, vynikající vypravěč a učitel.