3
Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod
ve znění Protokolů č. 11 a 14
s Protokoly č. 1, 4, 6, 7, 12 a 13
Czech version / version tchèque
český překlad
Text Úmluvy je předkládán ve znění novelizovaném ustanoveními Protokolu
č. 14 (CETS č. 194), jenž vstoupil v platnost 1. června 2010.
Text Úmluvy byl novelizován ustanoveními Protokolu č. 3 (ETS 45), který
vstoupil v platnost 21. září 1970, Protokolu č. 5 (ETS č. 55), který vstoupil
v platnost 20. prosince 1971 a Protokolu č. 8 (ETS č. 118), který vstoupil
v platnost 1. ledna 1990, a zahrnoval též text Protokolu č. 2 (ETS č. 44)
který, v souladu s ustanovením svého článku 5 odst. 3, byl nedílnou součástí
Úmluvy od 21. září 1970, kdy vstoupil v platnost. Všechna ustanovení, která
byla novelizována nebo přidána těmito Protokoly, jsou nahrazena Protokolem
č. 11, a to k 1. listopadu 1998, kdy tento Protokol vstoupil v platnost.
K tomuto datu byl Protokol č. 9 (ETS č. 140), který vstoupil v platnost
1. října 1994, zrušen a Protokol č. 10 (ETS 146) pozbyl svého významu.
Stav ratifikací Úmluvy a jejích Protokolů, jakož i úplný seznam prohlášení a
výhrad jsou přístupné na internetových stránkách Soudu
(http://conventions.coe.int)
Kancelář Evropského soudu pro lidská práva
červen 2010
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod
Řím, 4.XI.1950
Podepsané vlády, členové Rady Evropy,
majíce na zřeteli Všeobecnou deklaraci
lidských práv vyhlášenou Valným
shromážděním Organizace spojených
národů 10. prosince 1948;
majíce na zřeteli, že tato deklarace
směřuje k zabezpečení všeobecného a
účinného uznávání a dodržování práv v
ní vyhlášených;
majíce na zřeteli, že cílem Rady Evropy
je dosažení větší jednoty mezi jejími
členy, a že jedním ze způsobů, jak se
má tento cíl uskutečňovat, je ochrana a
další rozvoj lidských práv a základních
svobod;
znovu potvrzujíce svou hlubokou víru v
ty základní svobody, které jsou
základem spravedlnosti a míru ve světě
a které jsou nejlépe zachovávány na
jedné straně účinnou politickou
demokracií a na druhé straně společným
pojetím a dodržováním lidských práv, na
němž závisí;
rozhodnuty, jakožto vlády evropských
států, které jsou stejného smýšlení a
mají společné dědictví politických tradic,
ideálů, svobody a právního státu,
podniknout první kroky ke kolektivnímu
zaručení některých práv vyhlášených ve
Všeobecné deklaraci;
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Povinnost respektovat lidská práva
Vysoké smluvní strany přiznávají
každému, kdo podléhá jejich jurisdikci,
práva a svobody uvedené v Hlavě I této
Úmluvy.
Hlava I
Práva a svobody
Článek 2
Právo na život
1 Právo každého na život je chráněno
zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně
zbaven života kromě výkonu soudem
uloženého trestu následujícího po uznání
viny za spáchání trestného činu, pro
který zákon ukládá tento trest.
2 Zbavení života se nebude považovat
za způsobené v rozporu s tímto článkem,
jestliže bude vyplývat z použití síly,
které není víc než zcela nezbytné, při:
a obraně každé osoby proti
nezákonnému násilí;
b provádění zákonného zatčení nebo
zabránění útěku osoby zákonně
zadržené;
c zákonně uskutečněné akci za
účelem potlačení nepokojů nebo
vzpoury.
Článek 3
Zákaz mučení
Nikdo nesmí být mučen nebo
podrobován nelidskému či ponižujícímu
zacházení anebo trestu.
Článek 4
Zákaz otroctví a nucených prací
1 Nikdo nesmí být držen v otroctví
nebo nevolnictví.
2 Od nikoho se nesmí žádat, aby
vykonával nucené nebo povinné práce.
3 Za „nucenou nebo povinnou práci“
se pro účely tohoto článku nepovažuje:
a práce běžně požadovaná při výkonu
trestu uloženého podle článku 5 této
Úmluvy, nebo v době podmíněného
propuštění z tohoto trestu;
b služba vojenského charakteru nebo,
4
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
v případě osob, které odmítají vojenskou
službu z důvodů svědomí v zemích, kde
je takové odmítnutí vojenské služby
uznáváno, jiná služba vyžadovaná místo
povinné vojenské služby;
c služba vyžadovaná v případě nouze
nebo pohromy, která ohrožuje život
nebo blaho společenství;
d práce nebo služba, která tvoří
součást běžných občanských povinností.
Článek 5
Právo na svobodu a osobní
bezpečnost
1 Každý má právo na svobodu a
osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být
zbaven svobody kromě následujících
případů, pokud se tak stane v souladu s
řízením stanoveným zákonem:
a zákonné uvěznění po odsouzení
příslušným soudem;
b zákonné zatčení nebo jiné zbavení
svobody osoby proto, že se nepodrobila
rozhodnutí vydanému soudem podle
zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno
splnění povinnosti stanovené zákonem;
c zákonné zatčení nebo jiné zbavení
svobody osoby za účelem předvedení
před příslušný soudní orgán pro důvodné
podezření ze spáchání trestného činu
nebo jsou-li oprávněné důvody k
domněnce, že je nutné zabránit jí ve
spáchání trestného činu nebo v útěku po
jeho spáchání;
d jiné zbavení svobody nezletilého na
základě zákonného rozhodnutí pro účely
výchovného dohledu nebo jeho zákonné
zbavení svobody pro účely jeho
předvedení před příslušný orgán;
e zákonné držení osob, aby se
zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo
osob duševně nemocných, alkoholiků,
narkomanů nebo tuláků;
f zákonné zatčení nebo jiné zbavení
svobody osoby, aby se zabránilo jejímu
nepovolenému vstupu na území, nebo
osoby, proti níž probíhá řízení o
vyhoštění nebo vydání.
2 Každý, kdo je zatčen, musí být
seznámen neprodleně a v jazyce, jemuž
rozumí, s důvody svého zatčení a s
každým obviněním proti němu.
3 Každý, kdo je zatčen nebo jinak
zbaven svobody v souladu s
ustanovením odstavce 1 písm. c tohoto
článku, musí být ihned předveden před
soudce nebo jinou úřední osobu
zmocněnou zákonem k výkonu soudní
pravomoci, a má právo být souzen v
přiměřené lhůtě nebo propuštěn během
řízení. Propuštění může být podmíněno
zárukou, že se dotyčná osoba dostaví k
přelíčení.
4 Každý, kdo byl zbaven svobody
zatčením nebo jiným způsobem, má
právo podat návrh na řízení, ve kterém
by soud urychleně rozhodl o zákonnosti
jeho zbavení svobody a nařídil
propuštění, je-li zbavení svobody
nezákonné.
5 Každý, kdo byl zatčen nebo zadržen
v rozporu s ustanoveními tohoto článku,
má nárok na odškodnění.
Článek 6
Právo na spravedlivé řízení
1 Každý má právo na to, aby jeho
záležitost byla spravedlivě, veřejně a v
přiměřené lhůtě projednána nezávislým
a nestranným soudem zřízeným
zákonem, který rozhodne o jeho
občanských právech nebo závazcích
nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního
obvinění proti němu. Rozsudek musí být
vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost
mohou být vyloučeny buď po dobu
celého nebo části procesu v zájmu
mravnosti, veřejného pořádku nebo
národní bezpečnosti v demokratické
společnosti, nebo když to vyžadují zájmy
nezletilých nebo ochrana soukromého
života účastníků, anebo v rozsahu
považovaném soudem za zcela nezbytný
pokud by, vzhledem ke zvláštním
okolnostem, veřejnost řízení mohla být
na újmu zájmům spravedlnosti.
2 Každý, kdo je obviněn z trestného
činu, se považuje za nevinného, dokud
jeho vina nebyla prokázána zákonným
způsobem.
3 Každý, kdo je obviněn z trestného
činu, má tato minimální práva:
a být neprodleně a v jazyce, jemuž
rozumí, podrobně seznámen s povahou
a důvodem obvinění proti němu;
b mít přiměřený čas a možnosti k
přípravě své obhajoby;
c obhajovat se osobně nebo za
pomoci obhájce podle vlastního výběru
nebo, pokud nemá prostředky na
zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut
5
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
bezplatně, jestliže to zájmy
spravedlnosti vyžadují;
d vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky
proti sobě a dosáhnout předvolání a
výslech svědků ve svůj prospěch za
stejných podmínek, jako svědků proti
sobě;
e mít bezplatnou pomoc tlumočníka,
jestliže nerozumí jazyku používanému
před soudem nebo tímto jazykem
nemluví.
Článek 7
Uložení trestu jen na základě zákona
1 Nikdo nesmí být odsouzen za
jednání nebo opomenutí, které v době,
kdy bylo spácháno, nebylo podle
vnitrostátního nebo mezinárodního práva
trestným činem. Rovněž nesmí být
uložen trest přísnější, než jaký bylo
možno uložit v době spáchání trestného
činu.
2 Tento článek nebrání souzení a
potrestání osoby za jednání nebo
opomenutí, které v době, kdy bylo
spácháno, bylo trestné podle obecných
právních zásad uznávaných
civilizovanými národy.
Článek 8
Právo na respektování soukromého
a rodinného života
1 Každý má právo na respektování
svého soukromého a rodinného života,
obydlí a korespondence.
2 Státní orgán nemůže do výkonu
tohoto práva zasahovat kromě případů,
kdy je to v souladu se zákonem a
nezbytné v demokratické společnosti
v zájmu národní bezpečnosti, veřejné
bezpečnosti, hospodářského blahobytu
země, ochrany pořádku a předcházení
zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky
nebo ochrany práv a svobod jiných.
Článek 9
Svoboda myšlení, svědomí a
náboženského vyznání
1 Každý má právo na svobodu
myšlení, svědomí a náboženského
vyznání; toto právo zahrnuje svobodu
změnit své náboženské vyznání nebo
přesvědčení, jakož i svobodu projevovat
své náboženské vyznání nebo
přesvědčení sám nebo společně s jinými,
ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou,
vyučováním, prováděním náboženských
úkonů a zachováváním obřadů.
2 Svoboda projevovat náboženské
vyznání a přesvědčení může podléhat
jen omezením, která jsou stanovena
zákony a která jsou nezbytná
v demokratické společnosti v zájmu
veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného
pořádku, zdraví nebo morálky nebo
ochrany práv a svobod jiných.
Článek 10
Svoboda projevu
1 Každý má právo na svobodu
projevu. Toto právo zahrnuje svobodu
zastávat názory a přijímat a rozšiřovat
informace nebo myšlenky bez
zasahování státních orgánů a bez ohledu
na hranice. Tento článek nebrání
státům, aby vyžadovaly udělování
povolení rozhlasovým, televizním nebo
filmovým společnostem.
2 Výkon těchto svobod, protože
zahrnuje i povinnosti a odpovědnost,
může podléhat takovým formalitám,
podmínkám, omezením nebo sankcím,
které stanoví zákon a které jsou
nezbytné v demokratické společnosti v
zájmu národní bezpečnosti, územní
celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
ochrany pořádku a předcházení
zločinnosti, ochrany zdraví nebo
morálky, ochrany pověsti nebo práv
jiných, zabránění úniku důvěrných
informací nebo zachování autority
a nestrannosti soudní moci.
Článek 11
Svoboda shromažďování a
sdružování
1 Každý má právo na svobodu
pokojného shromažďování a na svobodu
sdružování se s jinými, včetně práva
zakládat na obranu svých zájmů odbory
nebo vstupovat do nich.
2 Na výkon těchto práv nemohou být
uvalena žádná omezení kromě těch,
která stanoví zákon, a která jsou
nezbytná v demokratické společnosti v
zájmu národní bezpečnosti, veřejné
bezpečnosti, ochrany pořádku a
předcházení zločinnosti, ochrany zdraví
nebo morálky nebo ochrany práv a
svobod jiných. Tento článek nebrání
6
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
7
uvalení zákonných omezení na výkon
těchto práv příslušníky ozbrojených sil,
policie a státní správy.
Článek 12
Právo uzavřít manželství
Muži a ženy způsobilí věkem k uzavření
manželství mají právo uzavřít manželství
a založit rodinu v souladu s
vnitrostátními zákony, které upravují
výkon tohoto práva.
Článek 13
Právo na účinný právní prostředek
nápravy
Každý, jehož práva a svobody přiznané
touto Úmluvou byly porušeny, musí mít
účinné právní prostředky nápravy před
národním orgánem, i když se porušení
dopustily osoby při plnění úředních
povinností.
Článek 14
Zákaz diskriminace
Užívání práv a svobod přiznaných touto
Úmluvou musí být zajištěno bez
diskriminace založené na jakémkoli
důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva
pleti, jazyk, náboženství, politické nebo
jiné smýšlení, národnostní nebo sociální
původ, příslušnost k národnostní
menšině, majetek, rod nebo jiné
postavení.
Článek 15
Odstoupení od závazků v naléhavé
situaci
1 V případě války nebo jiného
veřejného ohrožení státní existence
může každá Vysoká smluvní strana
přijmout opatření směřující k odstoupení
od závazků stanovených v této Úmluvě v
rozsahu přísně vyžadovaném naléhavostí
situace, pokud tato opatření nebudou
neslučitelná s ostatními závazky podle
mezinárodního práva.
2 Podle tohoto ustanovení nelze
odstoupit od článku 2, kromě úmrtí
vyplývajících z dovolených válečných
činů, a článků 3, 4 (odstavec 1) a 7.
3 Každá Vysoká smluvní strana
využívající svého práva na odstoupení
bude v plném rozsahu informovat
generálního tajemníka Rady Evropy o
opatřeních, která přijala, a o jejich
důvodech. Generálního tajemníka Rady
Evropy bude rovněž informovat o tom,
kdy tato opatření pozbyla platnosti, a
kdy ustanovení Úmluvy budou znovu
prováděna v plném rozsahu.
Článek 16
Omezení politické činnosti cizinců
Nic v článcích 10, 11 a 14 nemůže být
považováno za bránící Vysokým
smluvním stranám uvalit omezení na
politickou činnost cizinců.
Článek 17
Zákaz zneužití práva
Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno
tak, jako by dávalo státu, skupině nebo
jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost
nebo dopouštět se činů zaměřených na
popření kteréhokoli ze zde přiznaných
práv a svobod nebo na omezování
těchto práv a svobod ve větším rozsahu,
než to Úmluva stanoví.
Článek 18
Omezení výkonu práv
Omezení, jež tato Úmluva připouští pro
uvedená práva a svobody, nesmí být
využívaná k jinému účelu než k tomu,
pro který byla určena.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Hlava II
Evropský soud pro lidská práva
Článek 19
Zřízení Soudu
K zajištění plnění závazků přijatých
Vysokými smluvními stranami v této
Úmluvě a jejích protokolech se zřizuje
Evropský soud pro lidská práva, dále jen
"Soud". Svou činnost vykonává trvale.
Článek 20
Počet soudců
Soud tvoří soudci, jejichž počet se rovná
počtu Vysokých smluvních stran.
Článek 21
Podmínky výkonu funkce
1 Soudci musí mít vysoký morální
charakter a splňovat podmínky
vyžadované pro výkon vysokých
soudních funkcí nebo být uznávanými
právníky.
2 Soudci zasedají v Soudu jako
soukromé osoby.
3 Ve svém funkčním období soudci
nemohou vykonávat žádnou činnost
neslučitelnou s jejich nezávislostí,
nestranností nebo s požadavky činnosti
vykonávané na plný úvazek; o jakékoli
otázce vzniklé v souvislosti s tímto
odstavcem rozhodne Soud.
Článek 22
Volba soudců
1 Soudce volí většinou z odevzdaných
hlasů Parlamentní shromáždění, za
každou Vysokou smluvní stranu ze
seznamu tří kandidátů navržených
Vysokou smluvní stranou.
Článek 23
Funkční období a odvolání
1 Soudci jsou voleni na období devíti
let. Nemohou být zvoleni znovu.
2 Funkční období soudců končí
dosažením věku 70 let.
3 Soudci zastávají funkci, dokud
nejsou nahrazeni. Po svém nahrazení
však pokračují v projednávání těch
případů, které již začali posuzovat.
4 Soudce může být zbaven funkce,
pouze pokud ostatní soudci
dvoutřetinovou většinou rozhodnou o
tom, že přestal splňovat požadované
podmínky.
Článek 24
Kancelář Soudu a zpravodajové
1 Soud má kancelář, jejíž úkoly a
organizaci stanoví jednací řád Soudu.
2 Pokud Soud zasedá jako
samosoudce, pomáhají mu
zpravodajové, kteří vykonávají své
funkce pod dohledem předsedy Soudu.
Jsou součástí kanceláře Soudu.
Článek 25
Plénum Soudu
Plénum Soudu
a volí na tříleté období svého
předsedu a jednoho nebo dva
místopředsedy; ti mohou být zvoleni
znovu;
b ustavuje senáty na pevně stanovené
období;
c volí předsedy senátů Soudu, kteří
mohou být zvoleni znovu;
d přijímá jednací řád Soudu,
e volí tajemníka Soudu a jednoho
nebo více jeho zástupců,
f předkládá žádosti ve smyslu článku
26 odst. 2.
Článek 26
Samosoudci, výbory, senáty a velký
senát
1 K projednání předložených případů
zasedá Soud jako samosoudce, ve
výborech složených ze tří soudců, v
senátech složených ze sedmi soudců a
ve velkém senátu složeném ze
sedmnácti soudců. Senáty Soudu
ustavují výbory na pevně stanovené
období.
2 Na žádost pléna Soudu může Výbor
ministrů jednomyslným rozhodnutím a
na pevně stanovené období snížit počet
8
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
soudců v senátech na pět.
3 Samosoudce nepřezkoumává
žádnou stížnost směřující proti Vysoké
smluvní straně, za kterou byl zvolen.
4 Členem senátu a velkého senátu je
automaticky soudce zvolený za dotčenou
Vysokou smluvní stranu. Pokud takový
soudce není nebo není schopen zasedat,
zasedá jako soudce osoba vybraná
předsedou Soudu ze seznamu
poskytnutého předem touto stranou.
5 Členy velkého senátu jsou rovněž
předseda Soudu, místopředsedové,
předsedové senátů a další soudci určení
v souladu s jednacím řádem Soudu. Je-li
případ předán velkému senátu podle
článku 43, nemůže v něm zasedat
soudce ze senátu, který vynesl
rozsudek, s výjimkou předsedy senátu a
soudce, který v něm zasedal za
dotčenou smluvní stranu.
Článek 27
Pravomoc samosoudců
1 Samosoudce může prohlásit za
nepřijatelnou nebo vyškrtnout ze
seznamu případů Soudu stížnost
podanou podle článku 34, pokud takové
rozhodnutí lze učinit bez dalšího
přezkoumání.
2 Toto rozhodnutí je konečné.
3 Pokud samosoudce neprohlásí
stížnost za nepřijatelnou nebo ji
nevyškrtne, postoupí ji tento soudce
výboru či senátu k dalšímu přezkoumání.
Článek 28
Pravomoc výborů
1 Stížnost podanou podle článku 34
může výbor jednomyslně:
a prohlásit za nepřijatelnou nebo
vyškrtnout ze seznamu případů, pokud
takové rozhodnutí lze učinit bez dalšího
přezkoumání; nebo
b prohlásit ji za přijatelnou a vynést
zároveň rozsudek o odůvodněnosti
stížnosti, pokud jí nastolená otázka
vztahující se k výkladu nebo použití
Úmluvy nebo jejích protokolů je již
řešena ustálenou judikaturou Soudu.
2 Rozhodnutí a rozsudky podle
odstavce 1 jsou konečné.
3 Pokud soudce zvolený za dotčenou
Vysokou smluvní stranu není členem
výboru, výbor, s ohledem na všechny
podstatné okolnosti, včetně toho, zda
tato strana zpochybnila uplatnění
postupu podle odstavce 1 b., může v
jakékoli fázi řízení přizvat tohoto soudce
na místo jednoho ze svých členů.
Článek 29
Rozhodnutí senátů o přijatelnosti a
odůvodněnosti věci
1 Není-li přijato žádné rozhodnutí
podle článku 27 a 28 ani vynesen
rozsudek podle článku 28, vysloví se
senát o přijatelnosti a odůvodněnosti
individuálních stížností podaných podle
článku 34. Rozhodnutí o přijatelnosti lze
přijmout odděleně.
2 Senát se vysloví o přijatelnosti a
meritu mezistátních stížností podaných
podle článku 33. Rozhodnutí o
přijatelnosti se přijímá odděleně, ledaže
Soud ve výjimečných případech
rozhodne jinak.
Článek 30
Postoupení věci velkému senátu
Vyvolává-li případ projednávaný
senátem závažnou otázku týkající se
výkladu Úmluvy nebo jejích protokolů,
nebo může-li vyřešení otázky vést k
rozporu s rozsudkem vyneseným
Soudem dříve, může senát, dokud
nevynese rozsudek, postoupit případ
velkému senátu, s výjimkou případů,
kdy se některá ze stran vysloví proti.
Článek 31
Pravomoci velkého senátu
Velký senát
a se vyslovuje ke stížnostem podaným
podle článku 33 nebo článku 34, pokud
mu byla věc předaná senátem podle
článku 30 nebo pokud mu byla věc
předaná podle článku 43;
b rozhoduje o záležitostech
postoupených Soudu Výborem ministrů
v souladu s článkem 46 odst. 4; a
c posuzuje žádosti o poradní
stanoviska podané podle článku 47.
Článek 32
Pravomoc Soudu
1 Pravomoc Soudu se vztahuje na
všechny otázky týkající se výkladu a
9
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
provádění této Úmluvy a jejích
Protokolů, které mu budou předloženy
podle článků 33, 34, 46 a 47.
2 V případě sporu o pravomoc Soudu
rozhodne Soud.
Článek 33
Mezistátní stížnosti
Každá Vysoká smluvní strana může
předložit Soudu každé údajné porušení
ustanovení Úmluvy a jejích protokolů
jinou Vysokou smluvní stranou.
Článek 34
Individuální stížnosti
Soud může přijímat stížnosti každé
fyzické osoby, nevládní organizace nebo
skupiny osob považujících se za
poškozené v důsledku porušení práv
přiznaných Úmluvou a jejími protokoly
jednou z Vysokých smluvních stran.
Vysoké smluvní strany se zavazují, že
nebudou nijak bránit účinnému výkonu
tohoto práva.
Článek 35
Podmínky přijatelnosti
1 Soud může posuzovat věc až po
vyčerpání všech vnitrostátních právních
prostředků nápravy podle všeobecně
uznávaných pravidel mezinárodního
práva a ve lhůtě šesti měsíců ode dne,
kdy bylo přijato konečné vnitrostátní
rozhodnutí.
2 Soud nebude posuzovat žádnou
individuální stížnost předloženou podle
článku 34, která je
a anonymní nebo
b v podstatě stejná jako stížnost již
předtím Soudem projednávaná anebo již
předložená jiné mezinárodní vyšetřovací
nebo smírčí instanci a pokud neobsahuje
žádné nové důležité informace.
3 Soud prohlásí za nepřijatelnou
každou individuální stížnost předloženou
podle článku 34, pokud se domnívá, že:
a je neslučitelná s ustanoveními
Úmluvy nebo jejích Protokolů, zjevně
neopodstatněná nebo zneužívající právo
na stížnost; nebo
b stěžovatel neutrpěl podstatnou
újmu, ledaže dodržování lidských práv
zaručených v Úmluvě a v jejích
Protokolech vyžaduje přezkoumání
stížnosti, přičemž z tohoto důvodu
nemůže být odmítnut žádný případ,
který nebyl řádně posouzen
vnitrostátním soudem.
4 Soud odmítne každou stížnost,
kterou považuje za nepřijatelnou podle
tohoto článku. Může tak učinit v jakékoli
fázi řízení.
Článek 36
Zásah třetí strany
1 Při projednávání každé věci senátem
nebo velkým senátem má Vysoká
smluvní strana, jejímž příslušníkem je
stěžovatel, právo předložit písemné
připomínky a zúčastnit se zasedání.
2 V zájmu řádného chodu
spravedlnosti může předseda Soudu
přizvat kteroukoli Vysokou smluvní
stranu, která není účastníkem řízení,
nebo kteroukoli dotčenou osobu, která
není stěžovatelem, aby předložily
písemné připomínky nebo se zúčastnily
zasedání.
3 Ke všem případům předloženým
senátu nebo velkému senátu může
komisař Rady Evropy pro lidská práva
předložit písemné stanovisko a účastnit
se veřejného jednání.
Článek 37
Vyškrtnutí stížnosti ze seznamu
případů
1 Soud může v kterékoli fázi řízení
rozhodnout o vyškrtnutí stížnosti ze
seznamu případů, jestliže okolnosti
dovolují dospět k závěru, že
a stěžovatel již nemíní trvat na své
stížnosti nebo
b věc již byla vyřešena nebo
c pro jakýkoliv jiný Soudem zjištěný
důvod není dále opodstatněné
pokračovat v jejím projednávání.
Soud však pokračuje v projednávání
stížnosti, vyžaduje-li to dodržování
lidských práv stanovených Úmluvou a
jejími protokoly.
2 Soud může rozhodnout o vrácení
stížnosti do seznamu případů, jestliže se
domnívá, že okolnosti odůvodňují takový
krok.
Článek 38
Posouzení případu
Soud případ projedná kontradiktorním
10
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
způsobem se zástupci stran, a je-li to
třeba, přistoupí k šetření, pro jehož
účinné provedení poskytnou dotčené
Vysoké smluvní strany všechny nezbytné
prostředky.
Článek 39
Smírná urovnání
1 V jakékoli fázi řízení může být Soud
nápomocen dotčeným stranám s cílem
dosáhnout smírného urovnání věci
respektujícího lidská práva tak, jak jsou
stanovena Úmluvou a jejími Protokoly.
2 Řízení vedené podle odstavce 1 je
důvěrné.
3 Je-li dosaženo smírného urovnání,
vyškrtne Soud případ ze svého seznamu
rozhodnutím, které se omezí na stručné
vylíčení skutečností a přijatého řešení.
4 Toto rozhodnutí je předáno Výboru
ministrů, který dohlíží na plnění
podmínek smírného urovnání uvedených
v rozhodnutí.
Článek 40
Veřejné zasedání a přístup k
dokumentům
1 Zasedání jsou veřejná, pokud Soud
z důvodu výjimečných okolností
nerozhodne jinak.
2 Dokumenty uložené v kanceláři
Soudu jsou přístupné veřejnosti, pokud
předseda Soudu nerozhodne jinak.
Článek 41
Spravedlivé zadostiučinění
Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena
Úmluva nebo její protokoly, a jestliže
vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké
smluvní strany umožňuje jen částečné
odstranění důsledků tohoto porušení,
Soud přizná v případě potřeby
poškozené straně spravedlivé
zadostiučinění.
Článek 42
Rozsudky senátů
Rozsudky senátů se stávají konečnými v
souladu s ustanoveními článku 44
odstavce 2.
Článek 43
Postoupení věci velkému senátu
1 V tříměsíční lhůtě od data rozsudku
senátu může každá zúčastněná strana
ve výjimečných případech požádat o
postoupení věci velkému senátu.
2 Kolegium pěti soudců velkého
senátu žádost přijme, pokud věc
vyvolává závažnou otázku týkající se
výkladu nebo provádění Úmluvy nebo
jejích protokolů, nebo závažnou otázku
všeobecné povahy.
3 Pokud kolegium žádost přijme, velký
senát ve věci rozhodne rozsudkem.
Článek 44
Konečné rozsudky
1 Rozsudek velkého senátu je
konečný.
2 Rozsudek senátu se stává
konečným,
a když strany prohlásí, že nebudou
žádat o postoupení věci velkému senátu,
nebo
b po třech měsících lhůty od data
rozsudku, jestliže nebylo požádáno o
postoupení věci velkému senátu, nebo
c když kolegium velkého senátu
zamítne žádost o postoupení podanou
podle článku 43.
3 Konečný rozsudek je zveřejněn.
Článek 45
Odůvodnění rozsudků a rozhodnutí
1 Rozsudky, stejně jako rozhodnutí
prohlašující stížnosti za přijatelné nebo
nepřijatelné, jsou odůvodněny.
2 Jestliže rozsudek vcelku nebo zčásti
nevyjadřuje jednomyslný názor soudců,
má každý soudce právo k němu připojit
své odlišné stanovisko.
Článek 46
Závaznost a výkon rozsudků
1 Vysoké smluvní strany se zavazují,
že se budou řídit konečnými rozsudky
Soudu ve všech sporech, jichž jsou
stranami.
2 Konečný rozsudek Soudu se
doručuje Výboru ministrů, který dohlíží
na jeho výkon.
3 Jestliže se Výbor ministrů domnívá,
že dohledu nad výkonem konečného
rozsudku brání problém týkající se
výkladu tohoto rozsudku, může se
obrátit na Soud, aby rozhodl o této
11
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
12
výkladové otázce. Rozhodnutí obrátit se
na Soud musí být přijato dvoutřetinovou
většinou zástupců oprávněných zasedat
ve Výboru.
4 Jestliže se Výbor ministrů domnívá,
že se některá Vysoká smluvní strana
odmítá řídit konečným rozsudkem
vydaným ve sporu, jehož je stranou,
může se po formální výzvě adresované
této straně rozhodnutím přijatým
dvoutřetinovou většinou zástupců
oprávněných zasedat ve Výboru obrátit
na Soud v otázce, zda tato strana plní
své povinnosti podle odstavce 1.
5 Jestliže Soud shledá porušení
odstavce 1, postoupí věc Výboru
ministrů ke zvážení opatření, jež mají
být přijata. Jestliže Soud neshledá
porušení odstavce 1, postoupí věc
Výboru ministrů, který ukončí svůj
dohled.
Článek 47
Poradní stanoviska
1 Soud může na žádost Výboru
ministrů vydávat poradní stanoviska o
právních otázkách týkajících se výkladu
Úmluvy a jejích protokolů.
2 Tyto posudky se nemohou zabývat
otázkami, které se týkají obsahu nebo
rozsahu práv a svobod stanovených v
Hlavě I Úmluvy a v protokolech, ani
jinými otázkami, které by mohly Soud
nebo Výbor ministrů posuzovat v
důsledku jakýchkoli řízení, jež mohou
být zahájena podle této Úmluvy.
3 Rozhodnutí Výboru ministrů, kterým
se žádá Soud o poradní stanovisko, je
přijímáno většinou hlasů zástupců
oprávněných zasedat ve Výboru.
Článek 48
Poradní pravomoc Soudu
Soud rozhodne, zda žádost o poradní
stanovisko podaná Výborem ministrů
spadá do jeho pravomoci, jak je
definována v článku 47.
Článek 49
Odůvodnění poradních stanovisek
1 Poradní stanovisko Soudu je
odůvodněno.
2 Jestliže poradní stanovisko vcelku
nebo zčásti nevyjadřuje jednomyslný
názor soudců, má každý soudce právo k
němu připojit svůj odlišný názor.
3 Poradní stanovisko Soudu se zašle
Výboru ministrů.
Článek 50
Výdaje na činnost Soudu
Výdaje na činnost Soudu hradí Rada
Evropy.
Článek 51
Výsady a imunity soudců
Soudci požívají při výkonu funkcí výsad
a imunit uvedených v článku 40 Statutu
Rady Evropy a v dohodách uzavřených
na základě tohoto článku.
Hlava III
Závěrečná ustanovení
Článek 52
Dotazy generálního tajemníka
Každá Vysoká smluvní strana poskytne
na žádost generálního tajemníka Rady
Evropy požadované vysvětlení o
způsobu, jakým její vnitrostátní právo
zajišťuje účinné provádění všech
ustanovení této Úmluvy.
Článek 53
Ochrana uznaných lidských práv
Nic v této Úmluvě nebude vykládáno
tak, jako by omezovalo nebo rušilo
lidská práva a základní svobody, které
mohou být uznány zákony každé Vysoké
smluvní strany nebo každou jinou
úmluvou, jíž je stranou.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Článek 54
Pravomoci Výboru ministrů
Nic v této Úmluvě nebrání pravomocím,
které Výboru ministrů přiznal Statut
Rady Evropy.
Článek 55
Zřeknutí se jiného způsobu
urovnávání sporů
S výhradou zvláštního ujednání Vysoké
smluvní strany souhlasí, že mezi sebou
nepoužijí smluv, úmluv nebo prohlášení,
které jsou mezi nimi v platnosti, k tomu,
aby předkládaly formou žalob spory
vyplývající z výkladu nebo provádění
této Úmluvy k jinému způsobu urovnání,
než je stanoveno v této Úmluvě.
Článek 56
Územní působnost Úmluvy
1 Každý stát může při ratifikaci nebo
kdykoli později prohlásit sdělením
generálnímu tajemníkovi Rady Evropy,
že tato Úmluva se bude vztahovat, s
výhradou odstavce 4 tohoto článku, na
všechna nebo kterékoli z území, za
jejichž mezinárodní vztahy je
odpovědna.
2 Úmluva se bude vztahovat na jedno
nebo více území uvedených ve sdělení
počínaje třicátým dnem následujícím po
přijetí tohoto sdělení generálním
tajemníkem Rady Evropy.
3 Na uvedených územích budou
ustanovení této Úmluvy prováděna s
přihlédnutím k místním potřebám.
4 Každý stát, který učiní prohlášení
podle prvního odstavce tohoto článku,
může kdykoli později prohlásit jménem
jednoho nebo více území, kterých se
toto prohlášení týká, že uznává
pravomoc Soudu k tomu, aby přijímal
stížnosti jednotlivců, nevládních
organizací nebo skupin jednotlivců podle
článku 34 této Úmluvy.
Článek 57
Výhrady
1 Každý stát může při podpisu této
Úmluvy nebo uložení své ratifikační
listiny učinit výhradu ke kterémukoli
ustanovení Úmluvy, pokud zákon, který
v té době platí na jeho území, není v
souladu s tímto ustanovením. Výhrady
všeobecné povahy nejsou podle tohoto
článku povoleny.
2 Každá výhrada učiněná podle tohoto
článku musí obsahovat stručný popis
příslušného zákona.
Článek 58
Vypovězení
1 Vysoká smluvní strana může
vypovědět tuto Úmluvu až po uplynutí
pěti let od data, kdy se stala její
stranou, a po šesti měsících od zaslání
sdělení generálnímu tajemníkovi Rady
Evropy, který o tom informuje ostatní
Vysoké smluvní strany.
2 Tato výpověď nemůže zprostit
zúčastněnou Vysokou smluvní stranu
závazků vyplývajících z této Úmluvy,
pokud jde o jakýkoli skutek, který by
mohl znamenat porušení těchto závazků
a kterého by se smluvní strana dopustila
před datem, k němuž výpověď nabývá
účinnosti.
3 Každá Vysoká smluvní strana, která
přestane být členem Rady Evropy,
přestane být stranou této Úmluvy za
stejných podmínek.
4 Úmluva může být vypovězena podle
ustanovení předcházejících odstavců,
pokud jde o kterékoli území, na něž se
vztahuje podle článku 56.
Článek 59
Podpis a ratifikace
1 Tato Úmluva je otevřena k podpisu
členům Rady Evropy. Podléhá ratifikaci.
Ratifikační listiny budou uloženy u
generálního tajemníka Rady Evropy.
2 Evropská unie může přistoupit k této
Úmluvě.
3 Tato Úmluva vstoupí v platnost po
uložení deseti ratifikačních listin.
4 Pro každý stát, který Úmluvu
podepsal a který ji bude ratifikovat
později, vstoupí Úmluva v platnost ihned
po uložení ratifikační listiny.
5 Generální tajemník Rady Evropy
oznámí všem členům Rady Evropy vstup
Úmluvy v platnost, jména Vysokých
smluvních stran, které ji ratifikovaly,
jakož i uložení každé ratifikační listiny, k
němuž dojde později.
Sjednáno v Římě 4. listopadu 1950 ve
13
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
14
francouzštině a angličtině, přičemž obě
znění mají stejnou platnost, v jednom
vyhotovení, které bude uloženo v
archivu Rady Evropy. Jeho ověřené
kopie zašle generální tajemník všem
státům, které Úmluvu podepsaly.
Dodatkový protokol k Úmluvě
o ochraně lidských práv
a základních svobod
Paříž, 20.III.1952
Podepsané vlády, členové Rady Evropy,
rozhodnuty přijmout opatření k zajištění
kolektivního provádění práv a svobod
odlišných od těch, které jsou již uvedeny
v Hlavě I Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, podepsané v
Římě 4. listopadu 1950 (dále „Úmluva“),
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Ochrana majetku
1 Každá fyzická nebo právnická osoba
má právo pokojně užívat svůj majetek.
Nikdo nemůže být zbaven svého
majetku s výjimkou veřejného zájmu a
za podmínek, které stanoví zákon a
obecné zásady mezinárodního práva.
2 Předchozí ustanovení nebrání právu
států přijímat zákony, které považují za
nezbytné, aby upravily užívání majetku
v souladu s obecným zájmem a zajistily
placení daní a jiných poplatků nebo
pokut.
Článek 2
Právo na vzdělání
Nikomu nesmí být odepřeno právo na
vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v
oblasti výchovy a výuky, které stát
vykonává, bude respektovat právo
rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání
ve shodě s jejich vlastním náboženským
a filozofickým přesvědčením.
Článek 3
Právo na svobodné volby
Vysoké smluvní strany se zavazují konat
v rozumných intervalech svobodné volby
s tajným hlasováním za podmínek, které
zajistí svobodné vyjádření názorů lidu při
volbě zákonodárného sboru.
Článek 4
Územní působnost
1 Každá Vysoká smluvní strana může
při podpisu nebo ratifikaci tohoto
protokolu nebo kdykoliv později předat
generálnímu tajemníkovi Rady Evropy
prohlášení, v němž uvede, v jakém
rozsahu se budou vztahovat ustanovení
tohoto protokolu na území uvedená v
tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní
styky je odpovědná.
2 Každá Vysoká smluvní strana, která
učinila prohlášení dle předchozího
odstavce, může čas od času učinit další
prohlášení pozměňující znění kteréhokoli
předchozího prohlášení nebo ukončující
používání ustanovení tohoto protokolu
ve vztahu ke kterémukoliv území.
3 Prohlášení učiněné podle tohoto
článku bude považováno za učiněné
podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy.
Článek 5
Vztah k Úmluvě
Vysoké smluvní strany budou považovat
články 1, 2, 3 a 4 tohoto protokolu za
dodatkové články k Úmluvě a všechna
ustanovení Úmluvy budou plnit v
souladu s tím.
Článek 6
Podpis a ratifikace
1 Tento protokol je otevřen k podpisu
členům Rady Evropy, kteří podepsali
Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s
Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí
v platnost po uložení deseti ratifikačních
listin. Pro každý stát, který jej podepsal
a bude jej ratifikovat později, vstoupí
protokol v platnost ihned po uložení
ratifikačních listin.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
2 Ratifikační listiny budou uloženy u
generálního tajemníka Rady Evropy,
který sdělí všem členům jména těch,
kteří jej ratifikovali.
Sjednáno v Paříži dne 20. března 1952
ve francouzštině a angličtině, přičemž
obě znění mají stejnou platnost, v
jednom vyhotovení, které bude uloženo
v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené
kopie zašle generální tajemník Rady
Evropy všem signatářským vládám.
Protokol č. 4 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod
přiznávající některá práva a svobody jiné
než ty, které jsou již uvedeny v Úmluvě
a v prvním dodatkovém protokolu k Úmluvě
Štrasburk, 16.IX.1963
Podepsané vlády, členové Rady Evropy,
rozhodnuty přijmout opatření k zajištění
kolektivního provádění určitých práv a
svobod odlišných od těch, které jsou již
uvedeny v Hlavě I Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod,
podepsané v Římě 4. listopadu 1950
(dále „Úmluva“) a v článcích 1 až 3
prvního dodatkového protokolu k
Úmluvě, podepsaného v Paříži
20. března 1952,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Zákaz uvěznění pro dluh
Nikdo nemůže být zbaven svobody
pouze pro neschopnost dostát
smluvnímu závazku.
Článek 2
Svoboda pohybu
1 Každý, kdo se právoplatně zdržuje
na území některého státu, má na tomto
území právo svobody pohybu a svobody
zvolit si místo pobytu.
2 Každý může svobodně opustit
kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3 Žádná omezení nemohou být
uvalena na výkon těchto práv kromě
těch, která stanoví zákon a jsou
nezbytná v demokratické společnosti v
zájmu národní bezpečnosti, veřejné
bezpečnosti, udržení veřejného pořádku,
předcházení zločinnosti, ochrany zdraví
nebo morálky nebo ochrany práv a
svobod jiných.
4 Práva uvedená v odstavci 1 mohou v
určitých oblastech podléhat omezením
stanoveným podle zákona a
odůvodněným veřejným zájmem v
demokratické společnosti.
Článek 3
Zákaz vyhoštění občanů
1 Nikdo nebude, ať individuálně nebo
hromadně, vyhoštěn z území státu,
jehož je státním příslušníkem.
2 Nikdo nebude zbaven práva vstoupit
na území státu, jehož je státním
příslušníkem.
Článek 4
Zákaz hromadného vyhoštění
cizinců
Hromadné vyhoštění cizinců je
zakázáno.
Článek 5
Územní působnost
1 Každá Vysoká smluvní strana může
při podpisu nebo ratifikaci tohoto
protokolu nebo kdykoliv později předat
generálnímu tajemníkovi Rady Evropy
prohlášení, v němž uvede, v jakém
rozsahu se budou vztahovat ustanovení
tohoto protokolu na území uvedená v
tomto prohlášení, za jejichž mezinárodní
styky je odpovědná.
2 Každá Vysoká smluvní strana, která
učinila prohlášení dle předchozího
15
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
odstavce, může čas od času učinit další
prohlášení pozměňující znění kteréhokoli
předchozího prohlášení nebo ukončující
používání ustanovení tohoto protokolu
ve vztahu ke kterémukoli území.
3 Prohlášení učiněné podle tohoto
článku bude považováno za učiněné
podle odstavce 1 článku 56 Úmluvy.
4 Území každého státu, na které se
vztahuje tento protokol vzhledem k jeho
ratifikaci nebo jeho přijetí tímto státem,
a každé území, na něž se protokol
vztahuje vzhledem k prohlášení
učiněnému tímto státem podle tohoto
článku, budou považována za různá
území, pokud jde o odkazy na území
státu učiněné v článcích 2 a 3.
5 Každý stát, který učiní prohlášení
podle odstavce 1 nebo 2 tohoto článku,
může kdykoli později prohlásit jménem
jednoho nebo více území, kterých se
toto prohlášení týká, že uznává
pravomoc Soudu k tomu, aby přijímal
stížnosti jednotlivců, nevládních
organizací nebo skupin jednotlivců podle
článku 34 Úmluvy založené na všech
nebo některém z článků 1 až 4 tohoto
protokolu.
Článek 6
Vztah k Úmluvě
Vysoké smluvní strany budou považovat
články 1 až 5 tohoto protokolu za
dodatkové články k Úmluvě a všechna
ustanovení Úmluvy budou plnit
v souladu s tím.
Článek 7
Podpis a ratifikace
1 Tento protokol je otevřen k podpisu
členům Rady Evropy, kteří podepsali
Úmluvu; podléhá ratifikaci současně s
Úmluvou nebo po její ratifikaci. Vstoupí
v platnost po uložení pěti ratifikačních
listin. Pro každý stát, který jej podepsal
a který jej bude ratifikovat později,
vstoupí protokol v platnost ihned po
uložení ratifikačních listin.
2 Ratifikační listiny budou uloženy u
generálního tajemníka Rady Evropy,
který sdělí všem členům jména těch,
kteří jej ratifikovali.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu
byli řádně zmocněni, podepsali tento
protokol.
Sjednáno ve Štrasburku 16. září 1963 ve
francouzštině a angličtině, přičemž obě
znění mají stejnou platnost, v jednom
vyhotovení, které bude uloženo v
archivu Rady Evropy. Jeho ověřené
kopie zašle generální tajemník Rady
Evropy všem státům, které Úmluvu
podepsaly.
Protokol č. 6 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod
týkající se zrušení trestu smrti
Štrasburk, 28.IV.1983
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod, podepsané v Římě 4. listopadu 1950 (dále „Úmluva“),
berouce v úvahu, že vývoj, k němuž
došlo v některých členských státech
Rady Evropy, vyjadřuje všeobecnou
tendenci ve prospěch zrušení trestu
smrti,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Zrušení trestu smrti
Trest smrti se ruší. Nikdo nemůže být k
takovému trestu odsouzen ani popraven.
Článek 2
Trest smrti v době války
Stát může zákonem stanovit trest smrti
za činy spáchané v době války nebo
bezprostřední hrozby války; tento trest
smí být uložen pouze v případech
předvídaných zákonem a v souladu s
jeho ustanoveními. Stát sdělí
generálnímu tajemníkovi Rady Evropy
příslušná ustanovení tohoto zákona.
16
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Článek 3
Zákaz odstoupení
Od ustanovení tohoto protokolu nelze
odstoupit podle článku 15 Úmluvy.
Článek 4
Zákaz výhrad
K ustanovením tohoto protokolu není
přípustná žádná výhrada podle článku
57 Úmluvy.
Článek 5
Územní působnost
1 Každý stát může při podpisu nebo
uložení listin o ratifikace, přijetí nebo
schválení určit jedno nebo více území,
na která se tento protokol bude
vztahovat.
2 Každý stát může kdykoliv později
prohlášením zaslaným generálnímu
tajemníkovi Rady Evropy rozšířit
provádění tohoto protokolu na kterékoli
jiné území uvedené v tomto prohlášení.
Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto
území v platnost první den měsíce, který
následuje po datu přijetí takového
prohlášení generálním tajemníkem.
3 Každé prohlášení učiněné podle
obou předchozích odstavců smí být
odvoláno pokud jde o kterékoli území
uvedené v tomto prohlášení sdělením
zaslaným generálnímu tajemníkovi.
Odvolání nabývá účinnosti první den
měsíce, který následuje po datu přijetí
takového sdělení generálním
tajemníkem.
Článek 6
Vztah k Úmluvě
Smluvní státy považují články 1 až 5
tohoto protokolu za dodatkové články k
Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy
budou plnit v souladu s tím.
Článek 7
Podpis a ratifikace
Tento protokol je otevřen k podpisu
členským státům Rady Evropy, které
podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci,
přijetí nebo schválení. Členský stát Rady
Evropy nebude moci ratifikovat, přijmout
nebo schválit tento protokol, aniž by
zároveň nebo dříve ratifikoval Úmluvu.
Ratifikační listiny nebo listiny o přijetí
nebo schválení budou uloženy u
generálního tajemníka Rady Evropy.
Článek 8
Vstup v platnost
1 Tento protokol vstoupí v platnost
první den měsíce, který následuje po
datu, kdy pět členských států Rady
Evropy vyjádří svůj souhlas být vázány
protokolem v souladu s ustanovením
článku 7.
2 Pro každý členský stát, který
následně vyjádří svůj souhlas být vázán
protokolem, vstoupí tento protokol v
platnost první den měsíce, který
následuje po datu uložení ratifikační
listiny nebo listiny o přijetí nebo
schválení.
Článek 9
Činnost depozitáře
Generální tajemník Rady Evropy
vyrozumí členské státy Rady o:
a každém podpisu;
b uložení každé ratifikační listiny nebo
listiny o přijetí nebo schválení;
c každém datu vstupu tohoto
protokolu v platnost podle jeho článků
5 a 8;
d jakémkoli jiném úkonu, oznámení
nebo sdělení týkajícím se tohoto
protokolu.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu
byli řádně zmocněni, podepsali tento
protokol.
Sjednáno ve Štrasburku 28. dubna 1983
ve francouzštině a v angličtině, přičemž
obě znění mají stejnou platnost, v
jednom vyhotovení, které bude uloženo
v archivu Rady Evropy. Jeho ověřené
kopie zašle generální tajemník Rady
Evropy všem členským státům Rady
Evropy.
17
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Protokol č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv
a základních svobod
Štrasburk, 22.XI.1984
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol,
rozhodnuty podniknout další opatření k
zajištění kolektivního provádění určitých
práv a svobod prostřednictvím Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních
svobod, podepsané v Římě 4. listopadu
1950 (dále „Úmluva“),
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Procesní záruky v případě vyhoštění
cizinců
1 Cizinec, který má povolen pobyt na
území některého státu, může být
vyhoštěn pouze na základě výkonu
rozhodnutí přijatého v souladu se
zákonem a musí mít možnost:
a uplatnit námitky proti svému
vyhoštění;
b dát přezkoumat svůj případ a
c dát se zastupovat za tímto účelem
před příslušným úřadem nebo osobou
nebo osobami tímto úřadem určenými.
2 Cizinec může být vyhoštěn před
výkonem práv uvedených v odstavci 1 a,
b a c tohoto článku, je-li takové
vyhoštění nezbytné v zájmu veřejného
pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy
národní bezpečnosti.
Článek 2
Právo na odvolání v trestních věcech
1 Každý, koho soud uzná vinným z
trestného činu, má právo dát
přezkoumat výrok o vině nebo trestu
soudem vyššího stupně. Výkon tohoto
práva, včetně důvodů, pro něž může být
vykonáno, stanoví zákon.
2 Z tohoto práva jsou přípustné
výjimky v případě méně závažných
trestných činů určených zákonem, nebo
pokud byl jednotlivec souzen v prvním
stupni nejvyšším soudem nebo byl
uznán vinným a odsouzen na základě
odvolání proti osvobozujícímu rozsudku.
Článek 3
Právo na odškodnění v případě
justičního omylu
Je-li konečný rozsudek v trestní věci
později zrušen nebo je-li udělena milost,
protože nová nebo nově zjištěná
skutečnost dokazuje, že došlo k
justičnímu omylu, je osoba, na níž byl
vykonán trest podle tohoto rozsudku,
odškodněna podle zákona nebo praxe
platných v příslušném státu, pokud se
neprokáže, že k včasnému odhalení
neznámé skutečnosti nedošlo zcela nebo
částečně vinou této osoby.
Článek 4
Právo nebýt souzen nebo potrestán
dvakrát
1 Nikdo nemůže být stíhán nebo
potrestán v trestním řízení podléhajícím
pravomoci téhož státu za trestný čin, za
který již byl osvobozen nebo odsouzen
konečným rozsudkem podle zákona a
trestního řádu tohoto státu.
2 Ustanovení předchozího odstavce
nejsou na překážku obnově řízení podle
zákona a trestního řádu příslušného
státu, jestliže nové nebo nově zjištěné
skutečnosti nebo podstatná vada v
předešlém řízení mohly ovlivnit
rozhodnutí ve věci.
3 Od tohoto článku nelze odstoupit
podle článku 15 Úmluvy.
Článek 5
Rovnost mezi manžely
Při uzavírání manželství, za jeho trvání a
při rozvodu mají manželé rovná práva a
povinnosti občanskoprávní povahy mezi
sebou a ve vztazích ke svým dětem.
Tento článek nebrání státům přijmout
opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.
18
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Článek 6
Územní působnost
1 Každý stát může při podpisu nebo
uložení listin o ratifikaci, přijetí nebo
schválení určit jedno nebo více území,
na něž se tento protokol bude vztahovat,
přičemž určí rozsah, v jakém se
zavazuje plnit ustanovení protokolu na
tomto nebo na těchto územích.
2 Každý stát může kdykoli později
prohlášením zaslaným generálnímu
tajemníkovi Rady Evropy rozšířit
provádění tohoto protokolu na kterékoli
jiné území uvedené v tomto prohlášení.
Protokol vstoupí ve vztahu k tomuto
území v platnost první den měsíce, který
následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty
ode dne, kdy generální tajemník obdržel
prohlášení.
3 Každé prohlášení učiněné podle
obou předchozích odstavců může být
odvoláno nebo pozměněno, pokud jde o
kterékoliv území uvedené v tomto
prohlášení, sdělením zaslaným
generálnímu tajemníkovi. Odvolání nebo
změna nabude účinnosti první den
měsíce, který následuje po uplynutí
dvouměsíční lhůty ode dne, kdy
generální tajemník obdržel sdělení.
4 Prohlášení učiněné podle tohoto
článku se považuje za prohlášení
učiněné podle odstavce 1 článku 56
Úmluvy.
5 Území každého státu, na něž se
tento protokol vztahuje na základě
ratifikace, přijetí nebo schválení tímto
státem, a každé z území, na něž se
protokol vztahuje vzhledem k
prohlášení, učiněnému tímto státem
podle tohoto článku, mohou být
považována za různá území, pokud jde o
odkaz na území státu učiněný v článku
1.
6 Každý stát, jenž učinil prohlášení
podle odstavce 1 nebo 2 tohoto článku,
může kdykoli později prohlásit jménem
jednoho nebo více území, kterých se
toto prohlášení týká, že uznává
pravomoc Soudu k tomu, aby přijímal
stížnosti jednotlivců, nevládních
organizací nebo skupin jednotlivců podle
ustanovení článku 34 Úmluvy založené
na článcích 1 až 5 tohoto protokolu.
Článek 7
Vztah k Úmluvě
Členské státy považují články 1 až 6
tohoto protokolu za dodatkové články k
Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy
budou plnit v souladu s tím.
Článek 8
Podpis a ratifikace
Tento protokol je otevřen k podpisu
členským státům Rady Evropy, které
podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci,
přijetí nebo schválení. Členský stát Rady
Evropy nemůže ratifikovat, přijmout
nebo schválit tento protokol, aniž by
zároveň nebo dříve ratifikoval Úmluvu.
Ratifikační listiny, listiny o přijetí nebo
schválení budou uloženy u generálního
tajemníka Rady Evropy.
Článek 9
Vstup v platnost
1 Tento protokol vstoupí v platnost
první den měsíce, který následuje po
uplynutí dvouměsíční lhůty od data, kdy
sedm členských států Rady Evropy
vyjádří svůj souhlas být vázány
protokolem podle ustanovení článku 8.
2 Pro každý členský stát, který
následně vyjádří svůj souhlas být vázán
protokolem, vstoupí tento protokol v
platnost první den měsíce, který
následuje po uplynutí dvouměsíční lhůty
od data uložení ratifikační listiny, listiny
o přijetí nebo schválení.
Článek 10
Činnost depozitáře
Generální tajemník Rady Evropy
vyrozumí členské státy Rady o:
a každém podpisu;
b uložení každé ratifikační listiny nebo
listiny o přijetí nebo schválení;
c každém datu vstupu tohoto
protokolu v platnost v souladu s články
6 a 9;
d jakémkoli jiném úkonu, oznámení
nebo prohlášení týkajícím se tohoto
protokolu.
Na důkaz toho podepsaní, kteří k tomu
byli řádně zmocněni, podepsali tento
protokol.
Sjednáno ve Štrasburku, 22. listopadu
1984 ve francouzštině a angličtině,
19
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
20
přičemž obě znění mají stejnou platnost,
v jednom vyhotovení, které bude
uloženo v archivu Rady Evropy. Jeho
ověřené kopie zašle generální tajemník
Rady Evropy všem členským státům
Rady Evropy.
Protokol č. 12 k Úmluvě
o ochraně lidských práv
a základních svobod
Řím, 4.XI.2000
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol,
majíce na zřeteli základní princip, podle
nějž jsou si všichni lidé rovni před
zákonem a mají právo na rovnou
ochranu zákona,
odhodlány podniknout další kroky na
podporu rovnosti všech lidí cestou
kolektivního prosazování všeobecného
zákazu diskriminace prostřednictvím
Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, podepsané v Římě
dne 4. listopadu 1950 (dále „Úmluva“),
potvrzujíce, že zásada zákazu
diskriminace nebrání účastnickým
státům v přijímání opatření na podporu
úplné rovnosti za předpokladu, že pro
tato opatření existuje objektivní a
přiměřené opodstatnění,
dohodly se na následujícím:
Článek 1
Všeobecný zákaz diskriminace
1 Užívání každého práva přiznaného
zákonem musí být zajištěno bez jakékoli
diskriminace z důvodu pohlaví, rasy,
barvy pleti, jazyka a náboženství,
politického či jiného smýšlení,
národnostního či sociálního původu,
příslušnosti k národnostní menšině,
majetku, rodu či jiného postavení.
2 Nikdo nesmí být diskriminován
žádným orgánem veřejné moci z
jakéhokoli důvodu, zejména z důvodů
uvedených v odstavci 1.
Článek 2
Územní působnost
1 Každý stát může při podpisu nebo
při uložení své listiny o ratifikaci, přijetí
či schválení určit území, na něž se bude
vztahovat tento protokol.
2 Každý stát může kdykoli později
prohlášením zaslaným generálnímu
tajemníkovi Rady Evropy rozšířit
uplatňování tohoto protokolu na jakékoli
další území uvedené v prohlášení. Ve
vztahu k takovému území vstoupí
protokol v platnost prvním dnem měsíce
následujícího po uplynutí období tří
měsíců od data obdržení takového
prohlášení generálním tajemníkem.
3 Každé prohlášení učiněné podle
předchozích dvou odstavců může být ve
vztahu k jakémukoli území určenému v
takovém prohlášení odvoláno či
změněno oznámením adresovaným
generálnímu tajemníkovi. Odvolání či
změna nabudou účinnosti prvním dnem
měsíce následujícího po uplynutí období
tří měsíců od data obdržení takového
oznámení generálním tajemníkem.
4 Prohlášení učiněné v souladu s tímto
článkem se považuje za prohlášení
učiněné v souladu s odstavcem 1 článku
56 Úmluvy.
5 Každý stát, který učinil prohlášení v
souladu s odstavcem 1 či 2 tohoto
článku, může kdykoli poté prohlásit
jménem jednoho či více území, jichž se
prohlášení týká, že uznává pravomoc
Soudu přijímat stížnosti jednotlivců,
nevládních organizací nebo skupin
jednotlivců podle ustanovení článku 34
Úmluvy ohledně článku 1 tohoto
protokolu.
Článek 3
Vztah k Úmluvě
Členské státy považují články 1 a 2
tohoto protokolu za dodatkové články k
Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy se
aplikují v souladu s tímto.
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Článek 4
Podpis a ratifikace
Tento protokol je otevřen k podpisu
členskými státy Rady Evropy, které
podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci,
přijetí či schválení. Členský stát Rady
Evropy nesmí tento protokol ratifikovat,
přijmout či schválit bez předchozí či
současné ratifikace Úmluvy. Ratifikační
listiny, listiny o přijetí či schválení se
ukládají u generálního tajemníka Rady
Evropy.
Článek 5
Vstup v platnost
1 Tento protokol vstoupí v platnost
prvním dnem měsíce následujícího po
uplynutí období tří měsíců ode dne, kdy
deset členských států Rady Evropy
vyjádřilo souhlas být vázáno protokolem
v souladu s ustanoveními článku 4.
2 Ve vztahu ke kterémukoli členskému
státu, který následně vyjádří souhlas být
vázán protokolem, vstoupí protokol v
platnost prvním dnem měsíce
následujícího po uplynutí období tří
měsíců od data uložení ratifikační listiny,
listiny o přijetí či schválení.
Článek 6
Činnost depozitáře
Generální tajemník Rady Evropy
vyrozumí členské státy Rady o:
a každém podpisu;
b uložení každé ratifikační listiny,
listiny o přijetí či schválení;
c každém datu vstupu tohoto
protokolu v platnost v souladu s články 2
a 5;
d jakémkoli jiném úkonu, oznámení či
sdělení týkajícím se tohoto protokolu.
Na důkaz toho níže podepsaní, řádně k
tomu zmocnění, podepsali tento
protokol.
Sjednáno v Římě dne 4. listopadu 2000
v jazyce anglickém a francouzském,
přičemž obě znění mají stejnou platnost,
v jednom vyhotovení, které bude
uloženo v archivu Rady Evropy.
Generální tajemník Rady Evropy zašle
ověřené kopie všem členským státům
Rady Evropy.
Protokol č. 13 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod
týkající se zrušení trestu smrti
za všech okolností
Vilnius, 3.V.2002
Členské státy Rady Evropy, které podepsaly tento protokol,
přesvědčeny, že právo každého člověka
na život je základní hodnotou
demokratické společnosti a že zrušení
trestu smrti je nezbytné pro ochranu
tohoto práva a pro plné uznání
nezadatelné důstojnosti všech lidských
bytostí;
přejíce si posílit ochranu práva na život
zaručeného Úmluvou o ochraně lidských
práv a základních svobod, podepsanou v
Římě dne 4. listopadu 1950 (dále
„Úmluva“);
konstatujíce, že Protokol č. 6 k Úmluvě
týkající se zrušení trestu smrti,
podepsaný ve Štrasburku dne 28. dubna
1983, nevylučuje trest smrti za činy
spáchané v době války nebo
bezprostřední hrozby války;
rozhodnuty učinit poslední krok ke
zrušení trestu smrti za všech okolností,
se dohodly takto:
Článek 1
Zrušení trestu smrti
Trest smrti se zrušuje. Nikdo nesmí být
odsouzen k takovému trestu ani
popraven.
Článek 2
Zákaz odstoupení
Od ustanovení tohoto protokolu nelze
odstoupit podle článku 15 Úmluvy.
21
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Článek 3
Zákaz výhrad
Vůči ustanovením tohoto protokolu nelze
učinit výhradu podle článku 57 Úmluvy.
Článek 4
Územní působnost
1 Každý stát může při podpisu nebo
ukládání své listiny o ratifikaci, přijetí
nebo schválení určit jedno či více území,
na něž se vztahuje tento protokol.
2 Každý stát může kdykoli později,
prohlášením zaslaným generálnímu
tajemníkovi Rady Evropy, rozšířit
uplatňování tohoto protokolu na jakékoli
jiné území určené v prohlášení. Ve
vztahu k takovému území vstoupí
protokol v platnost prvním dnem měsíce
následujícího po uplynutí tří měsíců ode
dne obdržení takového prohlášení
generálním tajemníkem.
3 Každé prohlášení učiněné podle
dvou předchozích odstavců může, ve
vztahu k jakémukoli území určenému v
takovém prohlášení, být odvoláno či
pozměněno oznámením adresovaným
generálnímu tajemníkovi. Odvolání či
změna nabude účinnost prvním dnem
měsíce následujícího po uplynutí období
tří měsíců ode dne obdržení takového
oznámení generálním tajemníkem.
Článek 5
Vztah k Úmluvě
Členské státy považují články 1 a 4
tohoto protokolu za dodatkové články k
Úmluvě a všechna ustanovení Úmluvy se
aplikují v souladu s tímto.
Článek 6
Podpis a ratifikace
Tento protokol je otevřen k podpisu
členským státům Rady Evropy, které
podepsaly Úmluvu. Podléhá ratifikaci,
přijetí nebo schválení. Členský stát Rady
Evropy nesmí ratifikovat, přijmout nebo
schválit tento protokol, aniž by dříve či
zároveň ratifikoval Úmluvu. Listiny o
ratifikaci, přijetí či schválení se ukládají
u generálního tajemníka Rady Evropy.
Článek 7
Vstup v platnost
1 Tento protokol vstoupí v platnost
prvním dnem měsíce následujícího po
uplynutí období tří měsíců ode dne, kdy
deset členských států Rady Evropy
vyjádří souhlas být vázány protokolem v
souladu s ustanoveními článku 6.
2 Ve vztahu ke kterémukoli členskému
státu, který následně vyjádří souhlas jím
být vázán, vstoupí protokol v platnost
prvním dnem měsíce následujícího po
uplynutí období tří měsíců ode dne
uložení listiny o ratifikaci, přijetí či
schválení.
Článek 8
Funkce depozitáře
Generální tajemník Rady Evropy
vyrozumí členské státy Rady o:
a každém podpisu;
b uložení každé listiny o ratifikaci,
přijetí nebo schválení;
c každém datu vstupu tohoto
protokolu v platnost v souladu s články 4
a 7;
d jakémkoli jiném úkonu, oznámení či
sdělení týkajícím se tohoto protokolu.
Na důkaz toho níže podepsaní, řádně k
tomu zmocnění, podepsali tento
protokol.
Sjednáno ve Vilniusu dne 3. května 2002
v angličtině a francouzštině, přičemž obě
znění mají stejnou platnost, v jednom
vyhotovení, které bude uloženo v
archivu Rady Evropy. Generální tajemník
Rady Evropy zašle ověřené kopie všem
členským státům Rady Evropy.
22