Exekuce a konkurs Miroslav Frýdek © Dějiny soukromého práva Literatura k tématu lValentin Urfus: Vznik a počátky konkursního práva v Čechách (Praha 1960) lKarel Schelle, Miroslav Frýdek: Vývoj konkursního práva. (Ostrava 2010) Konkurs lNázev „konkurs“ pochází z latinského termínu „concursus creditorum“ l lSouběh věřitelů, který se koná ve formě přihlašování pohledávek, aby bylo docíleno jejich uspokojení z konkursní podstaty. l lPojem „konkurs“ vystihuje: –samotné řízení –podstatu tohoto řízení – lAdekvátní výrazu „konkurs“ je český termín „úpadek“, kterého se také někdy užívá. Dokonce jak vyplývá z důvodové zprávy z prvorepublikové právní úpravy konkursního řízení vtělené do zákona č. 64/1931 Sb., měl se stát oficiálním názvem. Pro jeho nevýstižnost, ale zejména zřejmě vzhledem k tradici názvu „konkurs“, se neujal. Pravděpodobně z toho důvodu, že se v něm klade důraz nikoliv na řízení a jeho podstatu, nýbrž charakterizuje se tím hospodářský stav dlužníka, tedy stav, který může být podnětem k zavedení konkursního řízení, jindy ovšem k řízení vyrovnacímu. lV minulosti se také někdy používalo místo výrazu „konkurs“ cizího slova „krida“ (cridare, ital. gridare = veřejně vyvolávati), popř. „falliment“ rovněž italského původu oproti i ve středověku zřídka užívanému německému „Gantprocess“, či rovněž italskému „bankrot“ (banco roto – rozbitý stůl, neboť peněžníkovi jenž udělal úpadek, byl jeho stůl rozbit).I u těchto výrazů je stejný pojmový nedostatek, jako v případě termínu „úpadek“. Římsko-právní úprava konkursu lChceme-li podrobit zkoumání právní odvětví, v současném právu nazývané, konkursní právo, musíme brát v potaz specifika starověkého práva a hledat podobné procedurální postupy a právní instituty. lTeprve poté můžeme poznat fungování řešení úpadku ve starověkém Římě. Římské konkursní právo není upraveno souhrnně, ale jeho se dotýká několik oblastí: –právo procesní –praetorské interdikty –právo vlastnické –právo obligační lNejvětším problémem při výkladu římského konkursního práva je jeho terminologie. lDlužník, který není schopný dostát svým závazkům je označován jako defraudator či kridář. lSamotní římští právníci neužívali pojem konkurs či úpadek, ale tento dnes samostatný proces byl řešen v rámci exekuce, exekučního řízení resp. vykonávacího řízení soudního. lJe zde ale určité odlišení v tom, že při exekuci dochází k prodeji části majetku dlužníka až do výše dluhu, postačuje-li majetek, a při úpadku je uveden do držby věřitelům celý majetek dlužníka, který je prodáván, a z výtěžku se uspokojují věřitelé. Římské úpadkové právo rozdělujeme do pěti period l1. perioda – úprava podaná v Lex doudecim tabularum l2. perioda – od lex Poetelia Papiria de nexis l3. perioda – od lex Iulia de cessione bonorum l5. perioda – úprava v Codex Thedosianus l4. perioda – Justiniánská úprava Familia versus bonorum lLex doudecim tabularum řeší úpravu vztahů mezi věřitelem a dlužníkem v rovině osobního ručení. Dlužník odpovídá za dluh svou osobou a doslova svým životem. Jelikož jediná osoba v římské společnosti, která se může zavazovat, je otec rodiny pater familias, je nasnadě, že neručil za dluh jen svým životem, ale také osobami, které mu podléhaly. l lTato domněnka je postavena na terminologii, která se pro termín majetek užívá v Zákonu XII desek. Pátá deska pojednává o dědictví a v 5. fragmentu,zde se dědictví označuje jako familia: „Si adgnatus nec escit, gentiles familiam [habeno] – Pokud není nejbližšího agnáta, ať mají majetek příslušníci rodu“ Rodina – familia, [-ae, f] lrodina, příbuzenstvo, rod celek náboženský, politický a hospodářský; v nejširším smyslu všechny osoby a věci náležející pod právní moc jednoho občana → pater familias. lDo pojmu rodina (familia) patří lidé svobodní (liberi) – tedy osoby svého práva (personae sui iuris), tak i osoby cizího práva (personae alieno iuris) – osoby spadající pod něčí moc (potestas). Dále sem patří otroci (servi) a do pojmu familia je zahrnut veškerý majetek včetně „nehmotných věci“ jako rodinné obřady (sacra privata) a kult. lRodinu tedy tvořilo: –absolutní moc otce rodiny (pater familias), –majetek, –rodinné obřady (sacra privata/familia). Exekuce podle LDT lPokud dlužník uznal dluh ( confessus) nebo pokud byl odsouzen, měl 30 dnů na to, aby mohl uhradit svůj dluh. lPokud v této lhůtě nezaplatil, má být předveden před praetora a k tomu může dlužník použít svémoc. Jestliže dlužník nesplní svůj dluh a nikdo se za něj na soudě nezaručí, je přiřknut do domácího vězení věřitele na 60 dnů. Během této doby je dlužník po tři po sobě jdoucí trhové dny předváděn před praetora, a pokud při třetím trhovém dnu nikdo za dlužníka dluh nezaplatí, může být potrestán smrtí nebo prodán do otroctví za Tiberu. lÚprava v LDT popisuje personální ručení. To změnil až Poeteliův zákon, který zrušil personální ručení a do budoucna ručil dlužník za své závazky svým majetkem, nikoli svou osobou. Nadále však zůstala možnost odpracování si dluhu u věřitele Trudné poměry římských dlužníků lLivius Ab Urbe condita II, 24: „Své řeči dostal konsul věrohodnosti touto vyhláškou (edicto): „Nikdo ať nedrží římského občana v poutech nebo ve vězení, aby mu tím nebylo znemožněno přihlásit se k odvodu u konsulů; nikdo ať nedrží ani neprodává statky vojáka, pokud je v ležení, ani nezadržuje v nevolnictví jeho děti a vnuky! Jakmile byla tato vyhláška zveřejněna, ihned se přihlásili přítomní dlužníci a po celém městě vycházeli dlužníci ze soukromých domů věřitelů, kteří již neměli právo je zadržovat, a přibíhali na náměstí, aby složili vojenskou přísahu.“ Lex Poetelia Papiria de nexis lZměnu do způsobu vymáhání dluhů přinesl až v roce 326 př. n. l. lex Poetelia Papiria de nexis, který zakázal osobní exekuci, tedy prodat dlužníka do otroctví Dlužník nesměl být držen v poutech nebo domácím vězení. Dlužník si mohl svůj dluh u věřitele odpracovat. l lTento zákon zrušil tzv. dlužní otroctví a zavedl cestu k majetkové exekuci dlužníků, avšak ponechal možnost odpracovat si dluh u věřitele, kdy dlužník byl fakticky i právně in servorum loco. Uvedením do dlužního otroctví se mohl dlužník osvobodit, pokud pronesl přísahu, že je solventní – bonam copiam iurare. l lVedlejším účinkem situace, kdy dlužník nemohl dostát svým závazkům, bylo při nařízení exekuce postižení jeho cti. Dlužník byl postižen infamií – neboli byl snížen na cti, nemohl pořídit závěť, nemohl svědčit u soudu a také nemohl být jmenován opatrovníkem nebo poručníkem. Lex Iulia de cessione bonorum lLex Iulia de cessione bonorum pochází asi z roku 29 př. n.l.. Rogátorem tohoto zákona je Gaius Julius Casear Augustus. Patrně se jedná o zákon, který spolu s lex Iulia de iudiciorum privatorum reformoval soudní řízení. lTento zákon zavedl možnost řešení insolventnosti dlužníka, který se do insolventnosti (potažmo dluhů) dostal nezaviněně (např. útok pirátů, ztroskotání lodi, požár, povodeň …) tím, že se žádostí adresovanou praetorovi vzdal majetku, který připadl věřitelům. lTento způsob řešení insolvence znamenal velkou inovaci, jelikož nezpůsoboval infamii dlužníka. Dig. lib. 42 lDig. 42.1.0. De re iudicata et de effectu sententiarum et de interlocutionibus – O rozsouzené věci, o účincích rozsudku a o předběžných opatřeních lDig. 42.2.0. De confessis – O těch, kteří uznali žalobní nárok lDig. 42.3.0. De cessione bonorum – O postoupení majetku lDig. 42.4.0. Quibus ex causis in possessionem eatur – O těch, kteří byli uvedeni do držby soudním rozhodnutím lDig. 42.5.0. De rebus auctoritate iudicis possidendis seu vendundis – O věcech podléhajících soudním rozhodnutím, o odevzdání do držby nebo prodeji lDig. 42.6.0. De separationibus – O oddělení lDig. 42.7.0. De curatore bonis dando – O určení opatrovníka majetku lDig. 42.8.0. Quae in fraudem creditorum facta sunt ut restituantu – Zda bude vráceno to, o co byli zkráceni věřitelé Důvody úpadku a jeho možné řešení lNa počátku vykonávacího řízení byla actio iudicati neboli žaloba z rozsudku, která nastupovala v těch případech, kdy dlužník nesplnil povinnost, která mu byla uložena rozsudkem. lDalším titulem bylo uznání dluhu. lPokud není plněno nastupuje vykonávací řízení lPokud není dluh vzhledem k majetku dlužníka natolik vysoký, že postačí jen prodej určitých movitých či nemovitých věcí, je provedena exekuce na věci patřící dlužníkovi – singulární exekuce. lPokud je však dluh natolik vysoký, že bude muset být prodán celý majetek dlužníka, jsou věřitelé uvedeni do držby jeho majetku a následuje konkurs. Titulus lExekuční řízení, stejně jako dnešní právní úprava, vyžaduje titulus. Tímto titulem bylo v době legisakčního řízení zvláštní žaloba – vykonávací – legisactione per manus iniectionem iudicati – ta vedla k personální exekuci. l lV době formulového řízení byla tato legisakce nahrazena actio iudicati. Tato žaloba byla žalobou z rozsudku, jenž ukládal povinnost, kterou odsouzený nesplnil. Zde se již nekonalo iudicium, to neplatilo v případě, když dlužník namítal neexistenci práva, které bylo uznáno rozsudkem. Mohl vyžadovat „otevření sporu“. V případě prohry byl dlužník sankcionován odsouzením k dvojnásobku původně rozsudkem přiznané částky. Zásah praetora lMissionem in possessionem rei servandae causa mělo za následek uvedení věřitele (věřitelů) do detence majetku dlužníka, což však bylo omezeno na causu – tedy prodej majetku s cílem uspokojení pohledávek. Toto byl první krok, který vedl v římském právu k novému postupu, který zavedl praetor Rutilius. lToto řízení se zahájilo veřejnou vyhláškou – proscriptione bonorum. Obsahem této vyhlášky byla „výzva“ věřitelů, kteří o missio in possessionem požádali, aby se přihlásili další věřitelé dlužníka. Touto vyhláškou se stal dlužník infamis. lVěřitelé utvořili konsilium a byl dosazen správce – kurátor – majetku. Správce „konkursní podstaty“ lDig. 42.7.2. pr. Ulpianus 65 ad ed. l l Při jmenování kurátora je taková praxe, že praetor jmenuje jednoho nebo více kurátorů se souhlasem většiny věřitelů, nebo (je jmenuje) správce provincie, pokud se majetek nachází v provincii. lDig. 42.7.2.3 Ulpianus 65 ad ed. l l Je otázkou, zda někdo může být (ustanoven) kurátorem proti své vůli. Cassius napsal, že nikdo nemůže být nucen, aby se stal kurátorem majetku proti svému souhlasu, což je správné. Proto se musí najít člověk, který je ochoten, pokud není nezbytně nutné, může být kurátor jmenován proti své vůli císařem. lDig. 42.7.2.4 Ulpianus 65 ad ed. l l Není nezbytně nutné, aby osoba jmenovaná kurátorem byla zároveň i věřitelem i ti, kteří nejsou věřitelé, mohou být jmenováni. lDig. 42.7.2.2 Ulpianus 65 ad ed. l Pokud je ustanoveno několik kurátorů, Celsus říká, že musí žalovat (vystupovat před soudem) společně, nikoli odděleně. l lDig. 42.7.2.2 Ulpianus 65 ad ed. l Pokud jsou ustanoveni kurátoři pro jednotlivé kraje, jeden právě pro věci (majetek) v Itálii, jiný v provincii, myslím, že budou mít kontrolu nad svými okresy. Místo provedení dražby lDig. 42.5.1 Gaius 23 ad ed.provinc. l l Majetek dlužníka, musí být prodáván v místě, kde by se měl obhajovat (tedy, kam by byla vznesena žaloba), to znamená. Kde má bydliště. Nebo tam, kde uzavíral smlouvy. Místo uzavření smlouvy musíme chápat ne jako místo, kde byla uzavřena smlouva, ale kde by se vyplatily peníze. Privilegium exigendi – privilegium personam et causae lNěkteré pohledávky musely být uspokojeny přednostně a v plné výši - privilegium exigendi. lPrivilegium exigendi je odvozeno od tzv. ius exigendii neboli práva na přednostní uspokojené pohledávky v plné výši. Ostatní „neprivilegované“ pohledávky byly uspokojeny jen v určité výši – pro portione. lPrivilegium exigendi mají tzv. creditores privilegiari. Jejich privilegovanost je dána buď osobou věřitele, pak jde o privilegium personae, nebo zvláštní povahou pohledávky – privilegium causae Privilegium personae lfiskus lcísař a císařovna lměstské obce lprávo manželky na vyplacení svého věna lprávo poručníků na výplatu pohledávek, které vynaložili v souvislosti se správou poručencova majetku. Privilegium causae lPrivilegium causae – jsou pohledávky, které se váží k určitému důvodu – kauze –pohledávky fisku –výlohy na pohřeb –náklady na léčení –nevyplacená mzda námezdních dělníků –pohledávky, které byly zastaveny privilegovaným zástavním právem –ostatní pohledávky zajištěné zástavním právem; –„obyčejné“ pohledávky Počátky konkursního práva na českém území lVznik konkursního řízení ve středověku musíme spojovat s tím, kdy se v soudní praxi začalo jako samostatný procesní útvar vyhraňovat řízení, jehož cílem bylo uspořádat majetkové poměry insolventního dlužníka způsobem, jež by zajistilo všem jeho věřitelům poměrné uspokojení jejich nároků podle jejich výše. lTato otázka začala být řešena v italských městech, která byla obchodně velmi čilá a která tuto věc posuzovala převážně hospodářsky. lZ Itálie se tyto myšlenky rozšířily i do Německa. Zejména v okruhu severoněmeckého práva saského se konkursní řízení vyvinulo z tzv. arrestum Saxonicum vzniklého recepcí a smíšením prvků italského řízení s domácím obyčejovým právem. lPro saský arest byly charakteristické věcněprávní účinky, a proto také jednou z nejdůležitějších otázek saské praxe bylo zajišťování a stanovování priorit. Počátky vývoje konkursního řízení v Čechách lKonec 16. století - rychlý růst cen a všeobecnou drahotou, zavedena tzv. cenová revoluce, která vzrůstem drahoty postihovala zejména mimoměstské vrstvy obyvatelstva, zasahovala v prvé řadě šlechtu, která upadala do dluhů → snahy o hledání právního východiska pro vyrovnání zadluženého šlechtice s jeho věřiteli. „Nová redakce“ zemského zřízení formulovanou na stavovském sněmu v roce 1610, resp. již v roce 1575. lRozhodným je druhá polovina třicátých let 17. století a následující desetiletí. lDalším ekonomickým impulsem pro vznik konkursního řízení byla tzv. měnová kaláda z roku 1623 → jejímž důsledkem bylo znehodnocení české měny výrobou a uvedením do oběhu méněcenné tzv. dlouhé mince. lČeské konkursní právo tedy vycházelo zejména z potřeb šlechty, proto mělo jako instituce zemského práva vyhraněně šlechtický ráz a lze jej označit za nástroj, který si vytvořila šlechta pro řešení svých dlužnických vztahů. Předlužená dědictví lPotřeba konkursního řízení a obecně řešení předlužení se objevila až po smrti dlužníka v rámci dědického řízení. lBylo potřeba zjistit všechny věřitele a přimět je k tomu, aby uplatnili u soudu své nároky což bylo vtěleno do ustanovení o tom, že je třeba, aby všichni věřitelé předlužené pozůstalosti byli veřejně a úředně vyzváni k přihlášení svých nároků. lDůležitou částí bylo i ustanovení o tom, že podobná výzva je omezena určitou lhůtou sankcionovanou prekluzivními účinky lVýchodisko – poměrné uspokojení věřitelů. Povolení konkursu podle Deklaratorií a Novell z roku 1640 lKonkurs jako řešení předlužení se povoloval jen tehdy, dospělo-li se k závěru, že dluhy osoby, k jejímuž majetku uplatňuje současně svoje nároky několik věřitelů, nelze likvidovat jinak než po provedení řádného vyrovnávacího řízení (ordentliche Crida), a že dlužník může být jedině takto „zachráněn“. l lVlastní konání konkursního řízení příslušelo ve smyslu Novell a na základě již vžité tradice menším zemským úředníkům. První kodifikace konkursního práva lJosefínský obecný konkursní řád z roku 1781 lFormální podmínkou k zahájení řízení byla žaloba lI přihlášky pohledávek k řízení se podávaly ve formě žalob lTakovým způsobem bylo třeba žalovat i pohledávky, které contradictor nepopíral nebo ani popřít nemohl. Skupiny věřitelů – 2. skupina l 1. třída –pohledávky za pohřeb. –pohledávky lékařů, lékárníků, kominíků –některé vrchnostenské pohledávky i zeměpanské dávky, do druhé zástavní věřitelé se zřetele –2. třída –na zastavený majetek a podle pořadí určovaného dobou, ve které k němu nabyli zástavního práva, –3. třída –pohledávky poručenců proti jejich zákonným zástupcům –pohledávky fisku proti zeměpanským sluhům ze služebního poměru –směnečné pohledávky –manželčina pohledávka věna, –4. třída –ostatní věřitelé –5. třída –úroky starší tří let –6. třída – pohledávky z dobročinných dlužníkových úkonů a peněžité tresty, pokud nebyly kryty zástavním právem. Konkursní řád z 25. prosince 1868 č. 1/1869 ř. z. lProsadil se princip univerzality - předmětem řízení se mělo stát veškeré aktivní i pasivní dlužníkovo jmění, jež mělo sloužit k uspokojení pohledávek všech věřitelů. lNedůslednost: –do konkursu nepatřilo dlužníkovo jmění, které bylo vyloučeno z exekuce, –věci které dlužník nabyl, pokud mu to věřitelé ponechali k jeho vlastní výživě a k výživě členů jeho rodiny –předměty, na něž měl někdo zástavní nebo retenční právo, –dlužníkovy nemovitosti nacházející se v cizině –předměty, které příslušné orgány z konkursu vyloučily. – lZásada stejného nakládání s věřiteli (par conditio creditorum). lRozdělení do skupin a tříd platilo v zásadě to stejné, jako v josefínském konkursním řádu. lMajetek podléhající řízení byl odňat z volné dispozice dlužníka a byl svěřen správci podstaty, byla stanovena informační a ediční povinnost dlužníka. lŘízení se rozpadalo na dvě části: zahajovací a vlastní konkursní řízení. l lZahajovací řízení: zjišťování podmínek vyhlášení konkursu. V případě, že byl učiněn kladný závěr, bylo zakončeno vyhlášením konkursu. l lVlastní konkursní řízení potom tvořilo jednotný celek na rozdíl od dřívějších tří etap (likvidační, prioritní a distribuční). l lVěřitelský výbor byl obligatorní. Císařské nařízení č. 337/1914 ř. z lsamostatný vyrovnací řád obsahující předpisy vyrovnání mimo konkurs l lúprava některých ustanovení trestního práva v souvislosti s konkursem. Československo lRecepčním zákonem č. 11/1918 Sb. Československá republika převzala R-U úpravu konkursu lZměny: –zákony č. 161/1921 Sb. –č. 99/1923 Sb. –vládními nařízeními č. 96/1922 Sb. a č. 18/1923 Sb. lPrávní úprava konkursního práva zůstala v platnosti až do roku 1931 Zákon vyhlášený dne 1. května 1931 pod číslem 64 Sb. lNová zákonná úprava především unifikovala konkursní právo na celém území republiky, čímž byl alespoň v této oblasti právního řádu odstraněn právní dualismus. lDalším zákonem z 16. července 1931 č. 120 Sb. byla provedena i nová úprava předpisů o soudních poplatcích, čímž bylo v celém státě v oblasti konkursního a vyrovnacího řízení sjednoceno i poplatkové právo. –Tady končím a odkazuji Vás z –Katedry dějin státu a práva na –Katedru občanského práva l lJ J J lzákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, nabyl účinnost 1. října 1991 lzákon č. 122/1993 Sb. lbankrotový zákon č. 105/2000 Sb. lzákon č. 182/2006 Sb. ze dne 30. března 2006, o úpadku a způsobech jeho řešení lzákon č. 312/2006 Sb. insolvenční zákon lzákon č. 312/2006 Sb, o insolvenčních správcích Děkuji Vám za pozornost