Procesní právo - od svémoci k soudci Miroslav Frýdek © Dějiny soukromého práva 26. 10. 2010 Obecně o ochraně práv lPrávu jednoho odpovídá povinnost druhého (omisivní, komisivní), toto právo, které se zakládá na právní normě je označováno jako nárok. Pokud však nárok odpovídající povinnosti není splněn, je otázkou: l„Kdo vynutí jeho splnění?“ l Svémoc l je donucení osoby oprávněné, která si vlastní mocí vynucuje určité chování, či jednání na osobě povinné lpředstavovala v nejstarších dobách významnou úlohu při domáhání se svých práv, důvodem bylo rodové zřízení a instituty: vendeta a talio lPostupem času byla svémoc omezována Omezení svémoci v římském právu lOmezení svémoci již v LDT: –in ius vocatio (procesní omezení) lNaopak svémoc zůstala u: –fur nocturnus –brání-li se zloděj za světla se zbraní, může být zabit, ale bránící se musí volat o pomoc a přivolávat svědky lSvémoc se připouštěla: –u nutné obrany –při odmítání dostavit se před soud –u nedohodnutí se na náhradě škody – talio Omezení svémoci - pokračování I. lLex Iuliae de vi publica a lex Iuliae de vi privata – tyto zákony trestaly násilí při svémocném dobývání si práv l lDecretum divi Marci – pod hrozbou ztráty pohledávky a pokuty bylo věřitelům zakázáno nutit dlužníka k vydání jeho věcí nebo k svémocnému odebrání jeho věcí. Stejná úprava i ve Justiniánových Novellách a Konstituci z r. 389 n. l. l lZakazovala se jen svépomoc de vi (násilím) l lU sebeobrany platila zásada vim vi repelere licet l Ingerence „státu“ do sporů lOmezením svémoci vyvstala otázka, kdo bude poskytovat ochranu právům lZásada – „Kde není žalobce, není soudce“ l vigilanitbus iura scripta sunt l poškozený škůdce l podřízení se jurisdikci lactor actio, petito, vindicatio reus l praetor iudex privatus l sententia l Soudní proces lOtázka: CO nebo KDO je soud? lSoudní proces - je postup soudu, který se skládá z určitých úkonů jejichž cílem je vynesení rozsudku. Co je však soud? l l l u soud shora Iurisdictio lSoudní pravomoc- iurisdictio v Římě měli: –králové –konsulové –praetor (U,P) –kurulští aedilové (trh) –císař (princeps) –soudní prefektové, duumvirové, quatuorvirové, správci provincií –za dominátu – delegovaní soudci l? iudex privatus ? l l ex_curule Praetor versus iudex privatus lMarcus Tullius Cicero ve svém spise De re publica 5, 2, 3 vystihuje velice výstižně republikánské nazírání na soustředění více oprávnění v jedněch rukou: lNec vero quisquam privatus erat disceptator aut arbiter litis, sed omnia conficiebantur iudiciis regiis lJe vskutku věcí neslýchanou, aby někdo (praetor) jako soukromník (privatus) působil v celém soudním řízení a vynesl i rozsudek. l Dionysius z Halikarnassu 4, 25 l „Tullius se ukázal jako přítel lidu, a to nejen v těch opatřeních, kterými se zdálo, že snižuje pravomoci senátu a moc patricijů, ale také v těch, kterými se snižuje královská moc, jejíž se z poloviny zbavil sám. Zatímco králové před ním považovali na správné mít na starosti všechny případy a vymezili všechna soudní řízení, jak soukromoprávní tak i veřejnoprávní tak, aby jim vyhovovali, ale on si vzal na starosti všechny trestné činy, které ovlivňovaly veřejnost, ale pro soukromoprávní případy jsou jmenovány soukromé osoby, které mají být soudci, a předepsal pro ně normy a zákony, které sám sepsal.“ Souhrn oprávnění praetora v soudním řízení l l ius edicendi –ius iubendi ius praetoris –ius iudicandi – Ius iubendi lPojem iubere je používán jako právo magistrátů vydávat vyhlášky v rámci jurisdikční činnosti lLatinské slovo iubere je také technický výraz pro hlasování římského lidu, když je přijímán zákon. lIus iubendi je odvozeno od iubeo – poroučím, příkazuji. Jde o právo magistáta vydávat příkazy v oblasti jeho pravomoci; v případě praetora se jedná o příkazy, kterými bylo upraveno soudní řízení ve všech jeho fázích (in iure, apud iudicem a případně i vykonávací řízení). Práva a oprávnění praetora lVydávání ediktů – praetorských soudních vyhlášek, kterými se praetor zavazoval poskytovat ochranu právům a oprávněným zájmům v podobných případech. l lOprávnění odmítnout (denegatio actionis) či povolit žalobu, tedy vést resp. nevést soudní spor v rámci římskoprávní zásady – aequitas - smyslu pro vyšší spravedlnost. Iuris dictio lbylo zprvu uplatnění impéria v oblasti soudnictví, později a ještě za rané římské republiky trestní a civilní soudní moc nejvyšších magistrátů a zároveň jejich řídící činnost na tomto úseku. l loznačuje tu část imperia, nejvyšší přikazovací a zakazovací pravomoci, kterou měli magistráti národa římského cum imperio. Jurisdikce je pak jen určitá část impéria a vztahuje se k výkonu soudnictví jako výkonu úřadu ERGO jurisdikci nemohli mít soudci, kteří byli soukromými osobami, označovanými obratem iudex privatus. Etymologie jurisdikce l Iuris dictio - je asi nejčastěji překládáno či vykládáno jako vynesení/vyřčení spravedlnosti. lDig. 1. 1. 1.Ulp.Právo je nazvané podle výrazu spravedlnost [iustitia]. lDictio – mluvení, řeč; dictum – výrok. l lNabízí se však i další možný překlad či výklad Užívání termínu iurisdictio lSamotní Římané užívali termínu iurisdictio v následujícím významu a případech: lLivius, Ab Urbe condita 32, 28: “... peregrina iurisdictio Minucio obtigit;” – jurisdikci cizineckého praetora získal Municius (české znění v překladu Pavla Kucharského: právní agenda s cizinci /připadala/ Municiovi). lLivius, Ab Urbe condita 24, 44: “M. Aemilius praetor, cuius peregrina sors erat, iurisdictione M. Atilio collegae, praetori urbano.”– Praetor Marcus Aemilius, kterému připadla soudní péče o cizince, má odevzdat soudní pravomoc kolegovi, městskému praetorovi Marku Atiliovi. lTacitus, Annales: I. 15: “Mox celebratio annua ad praetorem translata cui inter civis et peregrinos iurisdictio evenisset” – Pořádání slavností bylo brzy přeneseno na praetora, jemuž připadne soudní pravomoc mezi občany a peregriny. Účel jurisdikce lSoudní činnost je výkon soudní pravomoci, kterou měl jen magistrát národa římského; v civilním soudnictví především praetor. Jurisdikce je trestní a civilní soudní moc (pravomoc) nejvyšších magistrátů a zároveň jejich řídící činnost na tomto úseku, jde tedy o „výkon státní moci na úseku soudním“. Jejím úkolem je nejen výkon soudní pravomoci, ale především omezení, resp. potlačení svémoci, a vytlačení institutu odplaty (talio) které byly v nejstarších dobách, a nejen u Římanů, běžným prostředkem domáhání se svých práv. lV nejstarších dobách bylo pro soud a právo stejné označení – ius: Zákon XII desk: I. 1 Si in ius vocat, [ito]. Volá-li na soud, [ať jde] l Iudicare lIudicare označuje soudní činnost, vyhlášení rozsudku nebo rozhodnutí osobou, která jedná jakou soudce v civilním nebo poenálním řízení. lV trestních věcech je iudicare stavěno do protikladu k coercitio, které není doprovázeno řádným procesem. lV antickém právu je iudicare synonymum adiudicare = přisouzení dlužníka jeho věřiteli kvůli nezaplacenému dluhu. lSloveso iudicare označuje soudní činnost, která je však omezena jen na vyhlášení rozsudku nebo rozhodnutí ve věci, nejedná se již však o činnost, která by zahrnovala formální řízení sporu, ale právě jen rozhodovací proces, provádění důkazů (probatio),výslech svědků, tedy ty úkony, které vedou k objasnění skutkového stavu věci a k meritornímu rozhodnutí. Celá práce soudce se odehrávala v rámci intence nalézt na základě důkazů, na čí straně je právo. lIudicare iubere (iussum iudicandi) je příkaz daný praetorem soukromému soudci (iudex privatus), aby vydal rozhodnutí v souladu s vyhotovenou písemnou formulí. lIudicare vetare označovalo odvolání soudce (iudex), který je nebo se stal nezpůsobilým k výkonu svých povinností. lIudicatio bylo v jazyce pozdějších konstitucí synonymem soudního rozhodnutí (sententia iudicis). l Iudicatum lznačilo buď odsuzující rozsudek (sententia), jehož obsah zní na sumu peněz ke které byl žalovaný (reus) odsouzen, aby ji zaplatit vítěznému žalobci (actor), nebo lrozhodnutí, na jehož základě vzniká závazek z rozsudku. V době klasického práva musel žalovaný splnit rozsudek – uhradit dluh – do 30 dnů. V případě neplnění mohl být žalován speciální žalobou na výkon rozhodnutí (actio iudicati – žaloba z rozsudku). Jak je to tedy s možným výkladem iurisdictio? lIurisdictio [iuris dictio], kde lprvní část (iuris) je odvozena od ius, iura, iuris (základem je slovo právo) a ldruhého slova (dictio), které patrně pochází ze slova dicto [-are, -avi, -atum] – opětovně říkati, nebo dictata, [-orum, n.], tj. slova po někom odříkávaná, papouškování. l lOpakování – připomínání práva l lvítězná strana opakovala svůj nárok druhé straně a tím připomínala dlužníkovi jeho povinnosti. l Fázovitost soudního řízení lŘímské soudní řízení se dělilo na dvě stadia: l1. stadium – in iure – před právem, na právu, odehrávalo se před soudním magistrátem l2. stadium – apud iudicem (iudicium) – se odehrávalo před soudcem – iudex privatus lDále existovali arbitři – rozhodčí např. u sporů o vytyčení hranic, obvykle byli 3, řízení pak nebylo iudicium, ale arbitrium Podmínky řízení lZpůsobilost stran – ta v sobě zahrnuje: –právní subjektivitu – způsobilost k P a P –způsobilost k právním úkonům – vlastními PÚ nabývat P a P –postulační způsobilost – způsobilost obracet se na soud lZpůsobilost soudu – ta v sobě zahrnuje: –věcnou příslušnost – iudex unus –místní příslušnost – actor sequitur forum rei –zvl. místní příslušnost – forum rei sitae, forum delicti comissi – – – l Probatio lProbatio – dokazování; u něj platila zásada volného hodnocení důkazů. lDůkazní břemeno měl kdo, kdo něco tvrdil. Strany si musely důkazy opatřit samy. lProbatio – prověřovalo tvrzení stran ve fázi in iure. lHlavní důkazní prostředky: –výpověď stran –výpověď svědků –listiny –znalci –podpůrně se používala přísaha stran – Změny v extraordinárním řízení lRozhodovali úředníci – soudci, kteří byli principem pověřeni – delegování, aby soudili. Tito soudci tak nebyli iudex privatus, ale byli to soudci – státní orgán. l lStrany již byly k jednání obesílány soudcem – evocatio – obsílka, evocatio litteris – písemný příkaz, evocatio edicto – vyhláškou. l lProti rozsudku bylo možné se odvolat apellatio, ale jen pokud šlo rozsudek, který vynesl delegovaný soudce, od rozhodnutí principa nebo prefekta pretoriánů se nešlo odvolat. Odvolací lhůta byla krátká, buď ihned ústně nebo v 2-3 denní lhůtě písemně. lPrinceps směl o všech odvoláních rozhodnout sám. lApelace měla suspenzivní účinek kasační – nové rozhodnutí mohlo staré zrušit nebo mělo účinek reformační – nový rozsudek mohl pozměnit rozsudek původní. lExekuci bylo možné provést na základě staré actio iudicandi nebo novou kogniční formou – o exekuci rozhodl stejný orgán, který vynesl rozsudek. lOd 2. stol. n.l. se stalo EOC hlavním způsobem řízení (zatlačilo formulový proces). Fáze in iure a OSŘ lVe fázi in iure se rozhodovalo o procesních otázkách, zejména o způsobilosti stran a příslušnosti soudu l lV této části se také ustanovil spor, tedy došlo k jeho právnímu posouzení. l lV českém procesním právním předpise – Občanský soudní řád – je tato fáze řízení upravena v třetí části, která je nadepsána „Řízení v prvním stupni“ ustanovení §§ 79 – 114c. Tato část OSŘ upravuje průběh řízení od jejího zahájení po přípravné jednání. Fáze apud iudicem a OSŘ lPrvní část fáze apud iudicem je upravena v OSŘ v ustanoveních §§ 115 s názvem „Jednání“ a ust. §§ 120 – 136 OSŘ se týká dokazování. l lMeritornímu rozhodnutí - vynesení rozsudku - jsou pak věnovány ust. § 152 a násl. OSŘ. l lŘízení apud iudicem je tedy věnována vlastnímu soudnímu jednání, kde došlo k dokazování a tím ověření tvrzených skutečností, na jejichž základě je vynesen rozsudek. Soudní moc lZakotvení soudní moci v ústavách l l lNeslučitelnost funkce soudce l l lNezávislost soudů a soudců l lDěkuji vám za pozornost a přeji vám příjemný den….. l l l l