Článek

Ústavní a zákonné  zakotvení  práva na informace ve vybraných státech světa

JUDr. Petr Kolman, Ph.D. – odborný asistent na PF MU v Brně

Úvodem

Právo na informace je právem specifické povahy. Jeho zvláštnost tkví v tom, že je právem jako takovým (tedy samo o sobě) a zároveň je třeba ho chápat jako most k uskutečnění práv dalších. Zároveň také právo na informace naopak může stát v cestě k realizaci jiných práv.

Pokud jsem se zmiňoval o významu práva na informace jako mostu či prostředku k právům dalším,  zaručených v našem ústavním pořádku, dokládám toto tvrzení kupříkladu skutečností, že právo na informace je nezbytné pro efektivní realizaci práva shromažďovacího ( zaručené v článku 19 Listiny) nebo práva petičního (článek 18 Listiny) taktéž je přirozeným předpokladem pro výkon práva sdružovacího (čl. 20 Listiny).[1]

A conto právo na informace jako překážky k výkonu práv dalších zde poukazuji zejména na možnost střetu realizace práva na informace versus právo na ochranu soukromých údajů , tedy dat ze soukromého a rodinného života (článek 10 Listiny). V právu na informace je obsažena jistá nebezpečnost pro legální oprávnění zajištěná jak ústavními zákony, tak právními předpisy nižší právní síly. Z toho do jisté míry vyplývá, proč nelze právo na informace chápat neomezeně. Právo na informace není ničím neohraničeným oprávněním člověka k uspokojení jeho zvědavosti[2], nýbrž je to právo na informace v politickém slova smyslu sloužící k realizaci občana ve veřejném životě daného státu. To značí, aby kterýkoliv člověk žijící v našem státě mohl získávat relevantní informace o tom, co se děje ve společnosti a na základě těchto informací měl dispozici realizovat svá politická práva. Dnešní společnost  můžeme označit jako informační, či popřípadě postinformační.[3]

Proto je právo na informace omezeno již v listinněprávní úpravě - článek 17 odst.4 -a dále je pak jeho výkon, včetně určitých omezení, specifikován v zákonech nižší právní síly. [4]

Další ústavněprávní aspekty práva na informace

Právo na informace je považováno za jedno z nejdůležitějších (samozřejmě při vědomí faktu , že hovořit o „nejdůležitějším“ právu je ze strany této práce jistá smělost, která doprovází každé zjednodušení)  práv, která jsou zaručena v Listině základních práv a svobod.

Jedním ze stavebním kamenům Listiny je její přirozenoprávní pojetí, což mj. dokládá  preambule.[5] Listinněprávní preambule přímo uvádí uznání neporušitelnosti přirozených práv člověka, práv občana a svrchovanost zákona. Taktéž zmiňuje návaznost na obecně sdílené hodnoty lidství. Pramenem lidských práv je sama lidská bytost - člověk, jenž je přirozeně nadán jistými právy. Lidská práva tedy v žádném případě nelze pojímat jako práva státu, který by je tvořil. Zakotvení a garance lidských práv to je úkol moderního demokratického státu. Stát samozřejmě nemůže lidská práva zrušit,  jak se praví v článku 1 Listiny, základní práva a svobody jsou nezrušitelná.

Za další pojmové aspekty základních práv a svobod možno konstatovat jejich nezadatelnost, nepromlčitelnost a nezcizitelnost.[6] Tyto vlastnosti vyplývají z přirozeného práva. Právo na informace tedy lze charakterizovat následujícími znaky, které vyplývají z jeho zařazení do Listiny základních práv a svobod, a skrze články 3 a 112 této Listiny do ústavního pořádku České republiky.

Naznačenými právními vlastnostmi práva na informace, jako práva být informován a práva informace šířit, jsou tedy nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost, nezrušitelnost.

V neposlední řadě musíme za vlastnost práva na informace jako ústavního práva označit možnost jeho přímé aplikace resp. tzv. samo-vykonatelnost ústavního práva, ze které mj. vyplývá[7], že ještě před platností a účinností zákona číslo 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím či z.č.123/1998 Sb. o informacích o životním prostředí,  už byla  veřejná správy České republiky  povinna poskytovat požadované informace. Přirozeně s výjimkou: Pakliže by tomuto poskytnutí již tehdy zabraňovalo určité relevantní zákonné ustanovení (např.ochrana utajovaných skutečností) .[8] Kvůli neexistenci vědomí či alespoň povědomí mezi veřejností a ( de facto i mezi právníky ) o možnosti zmíněné  přímé aplikace práva na informace, žel ani nedocházelo k příliš časté  realizaci podávání žádostí o informace dle čl.17 LZPS. Z této „předstošestkové“ doby je vhodné připomenout usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 16. května 1996 sp. zn. III. ÚS 28/96 ve věci ústavní stížnosti V. M. proti ministru zemědělství České republiky o poskytnutí informací. III.ÚS 28/96,  kde  se mj. píše (volně a zkráceně citováno): Právo na informace je nepochybně subjektivním právem každého občana. Odmítnout poskytnutí takové informace je možné pouze v případech zákonem výslovně stanovených. Takové rozhodnutí je dle názoru ÚS ČR rozhodnutím správního orgánu a tedy soudně přezkoumatelné[9]. Zajímavostí je, že stěžovatel ( kterým byl budoucí ministr Vladimír Mlynář, tehdy ještě v pozici šéfredaktora týdeníku Respekt) se svou stížností neuspěl, ale právní názory obsažené v tomto judikátu  ÚS ČR se staly důležitou inspirativní posilou pro budoucí ochranu práva na informace.

Dalším projevem práva na informace v ústavní rovině je  právo na informace o životním prostředí, které je  upraveno 35 LZPS Ze systematiky LZPS  je evidentní , že toto právo spadá pod skupinu hospodářských, sociálních a kulturních práv. Článek 35, konkrétně jeho druhý odstavec vymezuje, že každý  má  právo  na  včasné  a  úplné  informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Zároveň,  ale musí být zohledněn článek 41, takže práv, která jsou uvedena v článku 35 je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

Česká a moravská právní publicistika se  opakovaně věnovala tématice práva na informace. Ke komplexnějšímu porozumění  nám může napomoci rovněž stručné seznámení s právní  úpravou této oblasti v právních řádech jiných států světa – jak evropských tak i mimoevropských. Autor se věnuje i státům, které byly v naší právní vědě prozatím opomíjeny – kupříkladu země jihoamerické a středoamerické.

Slovensko

Naši exkurzi začněme Slovenskou republikou , která je díky dlouholetému společnému politickému a právnímu vývoji zemí s nejbližším právním řádem k ČR.  Slovensko   má analogicky jako  ČR zakotveno  právo na informace také jako součást slovenské Listiny, tedy na nejvyšším stupni hierarchie právních předpisů. Stejně tak,  je zde upraveno  právo na informace o životním prostředí, čímž se Slovensko řadí k  státům upravujícím tuto problematiku na ústavní úrovni.

Zákonné zakotvení : stěžejní úpravu obsahuje zákon “Národnej Rady Slovenskej republiky č. 211/2000 Z. z. o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o slobodě informácií)“ s účinností od 1. ledna 2001. Problematika je upravena podobně jako v ČR.[10]

V slovenském „info-zákoně“ je mj. např. přímo stanoveno, že Vláda SR  je povinna zveřejnit texty materiálů (návrhy, zprávy, rozbory) předložených na jednání vlády a přijatá usnesení,a to  včetně jejich veškerých příloh. V SR např. dále platí, že všechna ministerstva, ostatní ústřední orgány státní správy a orgány místní státní správy mají za povinnost zveřejnit  materiály programového, koncepčního a strategického charakteru a texty navrhovaných právních norem, a to v čase  po jejich uvolnění na mezirezortní připomínkové řízení.[11][12]
  

Maďarsko

V ústavě maďarské republiky (podle úprav z roku 1997) lze najít reflexi práva na informace v souvislosti se svobodou názoru (článek 61). Její součástí je totiž navíc právo na přístup k informacím  a právo šířit informace veřejného zájmu,[13] jež může (a má) sloužit k  realizaci ustanovení odstavce 1 článku 70, že všichni maďarští občané mají právo účastnit se na veřejných záležitostech, a to včetně práva účastnit se místního či celostátního referenda.[14] Maďarská norma norem tedy pojem informace nepoužívá jako většina jiných zemí (třeba jako i naše republika) bez přívlastku, ale již přímo v konstitutivním textu zdůrazňuje politický (veřejný) charakter ústavou garantovaných informací a svobody nakládání s nimi. V české ústavě je toto přídavné jméno jaksi „zasunuto“, avšak vyplývá ze  smyslu naší ústavy, jelikož  - jak již bylo zmíněno výše – právo na informace je v ČR bezpochyby právem politickým, tedy se rovněž jedná o informace veřejného zájmu.

Maďarský „Info-Zákon“ z roku 1992 (“Act on Protection of Personal Data and Disclosure of Data of Public Interest - Törvény a személyes adatok védelméről és közzététele közérdekű adatok nyilvánosságáról“) si klade ve své preambuli za cíl v souladu s ustanoveními maďarské ústavy legislativně zabezpečit základní pravidla upravující ochranu osobních údajů a implementaci práva na přístup k údajům veřejného zájmu, což je stejně vyjádřeno také v článku 1 tohoto zákona.

SRN

Základní zákon spolkové republiky Německo (podle změn z roku 1998) pod svobodu projevu ve svém článku 5 odst.1 (věta první in fine)  zahrnuje též právo nerušeně se informovat z obecně přístupných pramenů[15]. Toto právo je součástí skupiny základních práv, které německá federální ústava řadí v odstavci 3 článku 1 pod skupinu práv, která jsou závazná pro moc zákonodárnou , výkonnou  i soudní  jako přímo aplikovatelné právní předpisy.  Pro informační komplexnost dodejme svobodný přístup k informacím není v citovaném  Základním zákoně (čl. 5) vymezen  expressis verbis , ale je konstantně dovozován až  relevantní judikaturou a taktéž německou právní doktrínou.

Z ústavní úpravy vychází institut svobodného tisku, upravený v zákonech týkajících se této problematiky. Novináři by měli představovat  prostředníky  či zprostředkovatele mezi veřejnou správou a občany, kteří mají na právo na informace zaručené ústavou. Novináři mají proto nárok na informace od veřejné správy. Právo na informace a jeho omezení je pak upraveno v několika dalších zákonech.

Celoněmecká úroveň – na popud  federální vlády byl dne 5. září 2005  přijat  zákon o svobodě informací. Tento právní předpis přiznává každé osobě bezpodmínečné právo na přístup k federálním veřejno-správním  informacím .[16]

Devět ze šestnácti spolkových - Berlín, Braniborsko, Severní Porýní-Vestfálsko, Šlesvicko-Holštýnsko, Hamburk, Brémy, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sársko a Thüringen – má své vlastní zákony o svobodném přístupu k informacím.[17]

Práva na informace (resp. bránit se proti neposkytnutí informace) se lze také domáhat , stejně jako v ČR ,  žalobou podanou ke správnímu soudu.

Švédsko

Švédské království je v otázce otevřenosti veřejné správy a svobodného přístupu k informacím (fri tillgång till information)  pokládáno za jednu ze „vzorových zemí“.

Ve švédské ústavě (Regeringes formen) článek 1 kapitoly 2 zahrnuje v odstavci 2 svobodu informací (“freedom of information - informationsfrihet“) definovanou jako svobodu získávat a přijímat informace a jinak se seznamovat se stanovisky ostatních. Zmíněné ustanovení je zrcadlovým obrazem odstavce 1, který definuje svobodu projevu jako svobodu sdělovat a vyjadřovat ideje, názory a emoce jakoukoli formou.

Omezení práva na přístup k informacím může být ve Švédsku založeno jen na základě ústavní či zákonné úpravy a pouze k dosažení cílů přijatelných v demokratické společnosti. Omezení nesmí nikdy přesáhnout skutečnou nutnost s ohledem na jeho účel. Žádné omezení nesmí být učiněno pouze na základě politických, náboženský, kulturních nebo jiných takových názorů (článek 12 švédské ústavy).[18]

Oproti jiným zemím není ve Švédsku samostatně legislativně upravena oblast práva na přístup k informacím. Související právní normy totiž obsahuje ústavní zákon o svobodě tisku, který si klade za cíl zabezpečit také svobodnou výměnu názorů a dostupnost srozumitelných informací pro každého švédského občana. Pro tento účel má mít každý  volný přístup k úředním dokumentům, který může být omezen pouze v předepsaných situacích a každé omezení tohoto práva musí být také specifikováno ustanoveními speciálních zákonů nebo konkretizováno nařízeními vlády. Tento ústavní právní předpis přitom zakotvuje také právo publikovat úřední dokumenty.

Švédský právní vědec a bývalý ombudsman pro tisk[19]  Hans-Gunnar Axberger (nar.1952)  mj. konstatuje:  Mnohé právní předpisy ve Švédsku byly koncipovány tak, aby posílily zásadu veřejného přístupu,  tedy  prakticky usnadnily a zajistily otevřený přístup. Např. všechny veřejné úřady a agentury jsou povinny uchovávat registr dokumentů, který usnadní veřejný přístup. Registr musí také zahrnovat materiál, který spadá pod pravidla o důvěrnosti. Je tedy možné uchovat obsah dokumentu v tajnosti, ale jen zřídka jeho existenci.[20] Axberger dále mj. připomíná, že další ustanovení, které podporuje zásadu veřejného přístupu je opravný prostředek. Pokud veřejný činitel nebo agentura odmítne uvolnit dokument, je možné  proti tomu podat odvolání u soudu. Švédský docent dále varuje, že není neobvyklé, že soud se rozhodne ve prospěch toho, kdo odvolání podal.

Finsko

Finská ústava zaručuje  v odstavci 1 sekci 12 (Section 12 - Freedom of expression and right of access to information) každému svobodu projevu, která obsahuje právo vyjadřovat, šířit a obdržet informace, názory a jiné sdělení bez předchozí ochrany kohokoli jiného, přičemž detailnější ustanovení upravující výše zmíněné mají být součástí zákona..[21]

Zmíněná dvanáctá  sekce ve svém odstavci 2 stanoví , že dokumenty a záznamy  (documents and recordings) ve vlastnictví úřadů jsou veřejné , pokud nebyla pro nutné účely omezena zákonem.[22]

Každý má právo na přístup k veřejným dokumentům a záznamům.  Toto právo může být odrazem povinnosti veřejných úřadů podporovat možnosti  jednotlivců podílet se na společenských aktivitách a ovlivňovat rozhodnutí, která se jich  týkají, viz. sekce  14 finské ústavy.

V zákonné  rovině  je stěžejní  zákon o otevřenosti vládních aktivit (Act on the Openness of Government Activities), který nabyl účinnosti  počátkem roku 2003. Mj. stanoví,  že právo na svobodný přístup k informacím (finsky - vapaan tiedonsaannin)  a povinnosti úřadů vyplývající z tohoto zákona mají podporovat otevřenost finské veřejné správy a mají umožnit fyzickým osobám a právnickým osobám monitorovat činnost veřejných úřadů a využívání veřejných zdrojů, a dále  pak svobodně si vytvářet názory, ovlivňovat činnost veřejných úřadů. [23] Informační povinnost se ve Finsku týká  veškerých  subjektů  vykonávající funkce veřejného správního úřadu.

Pod pojem úřad totiž zahrnuje v části čtvrté:
úřady státní správy a jiné státní orgány , rovněž soudy všech stupňů   subjekty státního podnikání; obecní (městské ) úřady, a dále např. finskou centrální banku , Parlament  jeho veškeré instituce , dále  úřady vykonávající úkoly státní správy,  nezávislé úřady, konzultativní orgány, komise, výbory, pracovní skupiny, auditory municipalit či jejich svazů a všechny ostatní obdobné subjekty , kterým  je stanoveno provádět  cíle a úkoly na základě právního předpisu  či rozhodnutí správního  úřadu.[24]

Na finském  zákonu  je mj. zajímavé, že   povinným subjektům nařizuje zpřístupnit rovněž informace o teprve chystaných  legislativních změnách.  

 Stejně tak mají povinnost informovat  i o plánech, stanoviscích a o mezitímních rozhodnutích v dosud nerozhodnutých záležitostech.  Samozřejmě jen v případě, že  se na ně  nevztahují ustanovení o odepření informace (např. utajovaná skutečnost). Povinný subjekt  musí  mj. informovat i o dosavadním stupni dosaženého rozhodnutí.

 Velká Británie

Velká Británie jako jediný členský stát EU nemá systematickou psanou ústavu. Její ústava se skládá z více právních dokumentů, jejichž počet v průběhu dějinného vývoje narůstal (tzv. ústava v materiálním smyslu). Velice stručně řečeno: Při úpravě práva na informace se vychází z možnosti publikovat cokoli a nést následky až po publikaci a dále ze zásady, že dovoleno je vše, co není zakázáno. Omezení jsou upravena v řadě zákonů, především v zákoně o úředním tajemství (“Official Secrets Act“). Od 1.1 2005 je účinný nový  zákon o volném přístupu k informacím. Současně s ním vstupuje v platnost i nařízení o informacích ohledně životního prostředí, které odpovídá požadavkům EU. K 1.1.2005  vstoupila v účinnost  i novela zákona o ochraně osobních údajů.

Tímto zákonem má veřejnost právo získávat informace od veřejných orgánů, včetně ministerstev, orgánů místní samosprávy, škol, zdravotnických zařízení  , poradenských institucí, policie, muzeí a dalších, vyjma bezpečnostních a výzvědných služeb a soudů. Výjimku tvoří dle M.Frankela[25]  skotské veřejné orgány na které se použije vlastní skotský zákon o  volném (svobodném)  přístupu k informacím.

Požádáno může být o jakoukoli zaznamenanou informaci, bez ohledu na datum jejího vzniku. Dokonce i o staré státní dokumenty, které byly přes třicet let utajovány, musí být uvolněny (s přihlédnutím k omezení podle zákona).[26]

Republika Lotyšsko[27]  –

Ústava republiky Lotyšsko[28] ve svém čl. 100 výslovně stanoví, že každý má právo na svobodný projev mínění, včetně práva svobodně získávat, uchovávat a dále předávat informace a vyjadřovat  k nim své mínění. Cenzura je taktéž v Lotyšku expressis verbis ústavně  zakázána.[29]

     V Lotyšsku, stejně jako v Česku , existuje zákon o svobodném přístupu k  informacím  (Informācijas atklātības likums). Existuje zde  také zákon o způsobu projednáni žádostí, stížností a návrhů ve státních institucích a samosprávě (Iesniegumu, sūdzību un priekšlikumu izskatīšanas kārtība valsts un pašvaldību institūcijās.)[30] Některé základní body týkající se právních aspektů odpovědí lotyšských institucí na dotazy např.:

- Do 7 dnů musí povinný subjekt předat dotaz či žádost o informaci kompetentní osobě či instituci a informovat o tomto kroku tazatele

- Do 15 dnů musí povinný subjekt odpovědět, pokud není potřeba vyžádat si doplňující informace, takže zde mají stejnou lhůtu jako v českém zákoně o svobodném přístupu k informacím

- Do 30 dnů , musí povinný subjekt odpovědět , pokud jsou potřeba doplňující informace odjinud

(v tomto případě je nutné, stejně jako v české právní úpravě,  informovat tazatele o prodloužení lhůty předem)

Republika Estonsko 

Dle ústavy této pobaltské republiky je právo na informace (Õigus saada teavet)  zaručeno v článku 44.[31] Každý má právo na informace, poskytované k obecnému použití.[32] Takže na rozdíl od české ústavy jsou tu informace přímo konkretizovány, jako ty které jsou určeny k obecnému použití,  nikoliv všechny. Je zajímavé, že estonská ústava hovoří v čl.44 výslovně o estonských státních občanech, kteří mají právo na informace od státních institucí, místních samospráv a úředních osob v nich činných, tedy na první (nedbalejší)  pohled nedává toto právo všem ((např.cizincům či apolitům (bezdomovcům) jako naše ústava)), ale jen estonským občanům, nicméně,  kdo by pokládal estonskou ústavu v tomto směru za diskriminační.  tak by vážně ústavně-právně pochybil,  jelikož v úvodní části předmětné ústavy se mj. stanoví, že občané jiných států a osoby bez státní příslušnosti s pobytem v Estonsku[33] mají stejná ústavní práva, tedy i právo na informace od tamějších státních orgánů . Takže i estonská právní úprava je dbalá doporučení Rady Evropy[34] ohledně neomezení práva na informace z důvodu státního občanství.  Další právně-teoretickou zajímavostí je fakt, že estonská konstituce mj. výslovně uvádí některé konkrétní důvody omezení práva na informace – jako např. utajení původu dítěte, odvrácení trestného činu etc. – tedy věci které jsou v jiných zemích upraveny „běžnými“ neústavními předpisy.  

[35]V zákonné rovinně je estonské právo na informace upraveno zejména zákonem o veřejných informacích (Public Information Act).  Tento zákon zahrnuje  pravidla pro přístup  k informacím estonské veřejné moci. Estonský info-zákon též obsahuje, stejně jako úpravy účinné v jiných zemích EU,  určitá omezení.  Public Information Act  např stanoví  , že data označená  jako státní tajemství spadají  mimo působnost   zmíněného  zákona [36], státní tajemství je v Estonsku upraveno v lex specialis  State Secrets Act – zákon o státním tajemství . [37]

Republika Slovinsko

Ústava[38]  této progresivní země ( slovy čl. 2 slovinské ústavy – právního a sociálního státu) pamatuje na svobodu informací (prost dostop do informacij)  ve článku č.39. Zde se garantuje: Svoboda mínění a projevu, svoboda veřejného vystupování, tisková svoboda a svoboda jiných forem veřejné informace a  veřejného vyjádření se zaručují. Každý[39] může svobodně shromažďovat zprávy a názory[40], přijímat je a rozšiřovat je. Tedy i slovinská právní úprava je dbalá doporučení Rady Evropy[41] ohledně neomezení práva na informace z důvodu státního občanství.

    S výjimkou zákonem stanovených případů má každý právo si opatřovat informace veřejného významu, má-li na tom zákonem podložený právní zájem.[42] Slovinská konstituční úprava je,  co do označení samotného pojmu informace relativně nejpreciznější, stejně jako maďarská ústava hovoří o informacích  veřejného významu, ale navíc nádavkem vyžaduje  podložený právní zájem. V čl. 38  slovinské ústavy je pamatováno na ochranu osobních dat.

Mimoevropský miniexkurz

Severní Amerika

Mimo – alespoň mezi právníky -  legendárního amerického Freedom of Information Act (Zákon o svobodě informací) – USA 1966. který se ostatně stal zásadní (ne však jedinou)  předlohou pro náš z.č.106/1999 Sb. a kanadského zákona o svobodě informací  z roku 1982 (který je hodně podobný tomu z USA)   se porozhlédněme i do méně reflektovaných částí amerického kontinentu.

Ke kanadské právní úpravě dodejme ,  že každá kanadská  provincie[43] má svůj vlastní právní předpis regulující přístup k informacím a v  mnoha případech mají i vlastní „provinční“ (regionální) legislativu upravující ochranu soukromí. Na ochranu soukromí je v Kanadě (nota bene stejně jako v USA)  kladen vysoký právní důraz.

Střední a Jižní Amerika

Pro zajímavost tedy  uveďme, že v 3.tisíciletí  si legislativa upravující svobodný přístup k informacím (el libre acceso a la información)   razí svou cestu i ve Střední a Jižní Americe. Například  v roce 2002 schválil zákon o svobodném přístupu k informacím mexický Senát[44] , rovněž peruánský Kongres v témže roce přijal Zákon o přístupu k informacím.[45] Ve zmíněném roce 2002  přijal „Zákon o přístupu k informacím“  i Jamajský parlament.[46] Doplňme,  že Jamajka je jedním ze států (stejně jako ČR) kde se konají tzv.  Oslavy dne svobody informací,  28. září (Right to Know Day). Ve stejném regionu se k oslavám připojil ještě Salvador a výše zmíněné Mexiko.[47]

Chile[48] -  článek osmý chilské  Ústavy zaručuje  každému právo na informace. Dlouho však chyběl nějaký zákonný prováděcí předpis. Až rok 2009 konečně přinesl legislativní změnu.

Dnešní zákonná rovina - zákon o přístupu k veřejným informacím (Ley de Acceso a la Información Pública) vstoupil  v platnost dne 20.dubna 2009, takže Chile se relativně nedávno přidalo do pomyslné plnohodnotné „svobodoinformační“ rodiny. [49]

Brazílie - článek 5 -  XXXIII  brazilské  Ústavy stanoví, že "každý má právo na informace od veřejných subjektů a to ať už ve svém  vlastním zájmu nebo ve veřejném zájmu“  Hlavním federálním předpisem upravujícím tuto oblast je zákon č. 8.159/1991, který v článku 22  přiznává občanům právo na "plný přístup k veřejným dokumentům", a to i k dokumentům v elektronické podobě.[50] Zajímavá brazilská aktuální info-causa - Ústavní soud Brazílie 8. července  2009 rozhodl, že primátor Sao Paula měl právo zveřejnit on-line platy všech zaměstnanců města. Toto primátorovo rozhodnutí předtím zrušil Vrchní soud v Sao Paulo kvůli bezpečnosti osob.[51]

Paraguay – zákon o svobodném přístupu k informacím zde platí od roku 2005. Od tohoto roku byla posílena transparentnost veřejných zakázek , postupně došlo k tomu, že zakázky se zveřejňují způsobem umožňující dálkový přístup a  stejně jako výsledný nákup.

Kolumbie - Kolumbijská ústava přiznává právo na přístup k veřejným informacím prostřednictvím zákona 57 z roku 1985. Vztahuje se na dokumenty, které jsou v dispozici kolumbijské státní zprávy. Nicméně v praxi , vzhledem ke složité situaci v této zemi,  poskytování informací ze strany státních orgánů  leckdy pokulhává. [52]

Japonsko 

V Japonsku byl zákon  o přístupu k informacím, které mají správní orgány"[53] vyhlášen v roce 1999. Zmíněný zákon je v Zemi vycházejícího slunce  v účinnosti od roku 2001.[54] Citovaný právní předpis reglementuje  roli,  jak orgánů státní správy,  tak i orgánů územních  samospráv při poskytování požadovaných informací  , dále pak ustanovuje orgán , zabývající se posuzováním odmítnutých žádostí a také upravuje povinnost publikace veřejnoprávních  informací způsobem umožňující dálkový přístup, tedy na internetu.[55]  V roce 2003 byl  přijat  pomyslný protipól, tedy japonský zákon o ochraně osobních údajů.  

Nový Zéland

Novozélandský zákon o svobodném přístupu k informacím je  z roku 1982. Účelem tohoto právního předpisu , který byl přijat za působnosti tzv. 3. národní vlády v citovaném  roce 1982, je aby se veřejnosprávní informace staly  více přístupnými veřejnosti. Tedy,  aby byly  takřka volně k dispozici každému žadateli. Děje se tak ovšem v souladu s veřejným zájmem a při zachování práva na ochranu soukromí – resp. osobních údajů.[56]