Přestupy

Lze mít za to, že přestup jako možný způsob formálního zahájení studia z vůle studenta je nezákonný, neboť by jím docházelo k obcházení přijímacího řízení, které přímo reflektuje ústavní právo na vysokoškolské vzdělání. Praxe přestupů pravděpodobně přetrvává z období účinnosti zákona č. 39/1980 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, tedy zákona, který se uplatnil v době centralizovaného řízení vysokých škol, který v § 38 odst. 4 stanovoval, že studentovi lze povolit přestup na příbuzný studijní obor téže fakulty nebo vysoké školy, popřípadě na stejný nebo příbuzný studijní obor jiné fakulty nebo vysoké školy, popřípadě na jinou formu řádného studia stejného studijního oboru, žádný z pozdějších zákonů, včetně současného zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách,  ovšem tento institut nezná.

Přestup jako institut nacházející se praeter legem[1] je přípustný jako postup podle § 80 odst. 4 zákona o vysokých školách a s ním analogický, tedy v situaci, kdy je vysoká škole povinna v případě zániku akreditace zajistit studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného studijního programu na téže nebo jiné vysoké škole.

Naopak, pokud jde o přestup jako možný způsob formálního zahájení studia z vůle studenta, lze se domnívat, že takový postup je nezákonný, neboť by jím docházelo k obcházení přijímacího řízení, které přímo reflektuje ústavní právo na vysokoškolské vzdělání. (obsažené v čl. 33 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[2]). Právě přijímací řízení totiž testuje, zda jsou v konkrétním případě splněny "schopnosti občana " (zákonným požadavkem na předchozí ukončené vzdělání + dalšími podmínkami (podle § 49 odst. 1), které může stanovit škola) a "možnosti společnosti" (případnými kapacitními limity).

Pokud tedy vysoká škola v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 ZVŠ stanoví nejvyšší možný počet přijímaných uchazečů, kteří splnili stanovené podmínky, je to (z pohledu práva) proto, že možnosti společnosti (promítnuté zejména do finančních prostředků poskytovaných státem) nedovolují přijmout počet vyšší. Následkem tohoto omezení možnostmi společnosti nedosáhnou na přijetí někteří studenti, kteří schopnostní podmínky splnili. Je tedy zřejmé, že existují schopní studenti, kteří na škole nemohou studovat, protože pro ně nemá studijní místo. A nemá-li škola studijní místo, které by obsadila zákonem předpokládaným způsobem, pak je celkem logické, že ho nemůže obsadit ani způsobem, který právo nezná. Kdyby tak totiž učinila, ukázalo by se, že nějaké to místo navíc přece jen má, a pak o to místo neoprávněně omezila počet přijímaných uchazečů. A tím jakoby zasáhla do jejich ústavně zaručeného práva studovat na veřejné vysoké škole (v souladu s uvedenými ústavními podmínkami).

Navzdory uvedenému některé vysoké školy nejen, že přestupy fakticky uskutečňují, ale též podmínky pro něj závazně upravují. Např. ve čl. 13 Přestupy a uznávání studia Studijního a zkušebního řádu v bakalářských a navazujících magisterských studijních programech České zemědělské univerzity v Praze (dále jen „SZŘ ČZU“), Opatření děkana [Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – pozn. autorky] č. 3/2011 k realizaci vnitrofakultního přijímacího řízení pro akademický rok 2011/2012 (dále jen „opatření děkana FF UK“) či Směrnice děkana [Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity – pozn. autorky] č. 5/2011, o zásadách při schvalování přestupů (dále jen „směrnice děkana FSS MU“).

Zatímco SZŘ ČZU umožňuje přestupy v nejširší možné variantě, tj. v celém rozsahu definice uvedené v pozn. č. 2, a za přestup označuje též změnu formy[3], opatření děkana FF UK předpokládá přestupy pouze v rámci jednoho studijního programu uskutečňovaného FF UK či v rámci materiálně téhož studijního programu uskutečňovaného v jiném stupni studia (a to jen ze stupně vyššího, magisterského, do stupně nižšího, bakalářského)[4], a obdobně též směrnice děkana FSS MU povoluje pouze přestupy mezi jednotlivými studijními obory jednoho studijního programu[5]. Přestupy v rámci jednoho studijního programu lze pro jednoduchost označit jako změny oborů.

Jak bylo uvedeno v obecných úvahách, jednou z hlavních materiálních námitek proti přestupům je právo uchazečů, kteří splnili schopnostní podmínky, na přijetí ke studiu, pokud to povolují podmínky kapacitní. Vzhledem k němu je třeba považovat přestup studenta z jiné vysoké školy, popř. fakulty[6], za protiprávní. A contrario lze však připustit přestup ve formě pouhé změny oboru, při němž student dané fakulty, který již v minulosti splnil kapacitní podmínky, zůstává studentem téže fakulty, čili materiálně ústavní právo na přijetí ke studiu kteréhokoli uchazeče nepřijatého z kapacitních důvodů neomezuje a ani omezit nemůže.