Formulování funkcí veřejných financí se opírá o aktivní roli veřejného sektoru a především veřejných fondů v oblasti hospodářství, ale i ve společenské sféře.

Na počet těchto funkci i jejich obsah panují různé názory. Za tři hlavní jsou považovány funkce:

1.         Distribuční.

2.         Alokační.

3.         Stabilizační.[1]

Distribuční funkce má spojitost s korigováním příjmů hospodářských subjektů vyvinuvší se jako důsledek tržních procesů. S pomocí rozpočtových transferů je možné redukovat nebo doplňovat základní příjmy a tím ovlivňovat fondy uvedených subjektů. V rámci této funkce a jejím prostřednictvím se uskutečňují zvláštní ingerence do obou sektorů ke zmírnění důchodových a sociálních nerovností. Zajímavý názor na význam této funkce uvádí autoři Macmillanova slovníku: „Distribuční funkce nabývá na významu, jestliže rozdělení důchodu nebo bohatství, které by se ustálilo, kdyby vláda nechala věcem volný průběh, není považováno za žádoucí“. Distribuční funkce je přísně účelová, kdy veřejný fond, v rámci jehož financí se zkoumání této funkce uskutečňuje, snaží o spravedlivé rozdělení peněžních prostředků. Distribuční funkce veřejných financí se efektivně uskutečňuje především na centrální úrovni,[2] tedy v rámci státního rozpočtu, a to především s ohledem na určitou míru „spravedlnosti“ a míru uplatňování prvků solidarismu[3] v daném státě jako celku. Otázkám spravedlnosti, resp. jejímu místu v makroekonomice se věnovala celá řada autorů, které můžeme rozdělit do dvou táborů, a to na zastánce relativní sociální spravedlnosti a na ty, kteří podporují kriteria vycházející ze schopností.[4]

Podstatou alokační funkce je, že stát za pomoci peněžních operací ve formě rozpočtových příjmů a výdajů může ovlivňovat rozdělování užití zdrojů mezi produkci soukromých statků a veřejných statků za účelem zajištění optimální skladby veřejných statků.[5]

Stabilizační funkce veřejných financí spočívá ve využití rozpočtových příjmů a výdajů k ovlivňování společensko hospodářské situace státu. Činností fondů může být tato stabilita zajištěna nebo případně díky možnosti redistribuce veřejných peněz může být navrácena v žádaný stav porušená makroekonomická rovnováha. Tak veřejné finance mohou také příznivě ovlivnit konjunkturu, omezit inflaci apod. možnost veřejných financí ovlivňovat nerovnovážný vývoj ekonomiky bývá též označována za zvláštní regulační funkci veřejných financí.[6]

Na triádě zmíněných funkcí staví především američtí teoretikové, literatura uvádí pak ještě další funkce veřejných financí,[7] které funkce distribuční, alokační a stabilizační doplňují.

Těmito dalšími funkcemi jsou:

1.         Fiskální funkce.

2.         Stimulační funkce.

3.         Kontrolní funkce.[8]

Fiskalní funkce vyjadřuje potřebu shromažďovat ve fondu peněžní prostředky ve výši pokrývající společensky nezbytné výdaje v souladu hospodářskou politikou státu. Jde tedy o zajištění peněžních prostředků státu a jiným veřejnoprávním subjektům, veřejnému sektoru, k realizaci jejich úkolů.[9] Je třeba zde upozornit, že fiskální funkce veřejných financí není projevem fiskalismu.

Stimulační funkce roste na významu v případě zvýšené míry mocenských ingerencí do hospodářství a zvláště pak do soukromého sektoru. Proto je velice významnou funkcí státních financí při uplatňování modelu administrativně direktivního řízení hospodářství.[10] Vzpomeňme motivace k úspoře rozpočtových výdajů a zvyšování rozpočtových příjmů. Stimulační funkci jsou blízké funkce alokační a stabilizační, která bývá také označována za funkci vyrovnávací.[11] Liší se od stimulační funkce tím, že v jejich rámci se větší důraz klade na makroekonomické rozvojové cíle, naopak stimulační funkce směřuje z pohledu státu k činnosti jednotlivých hospodářských subjektů nebo jejich seskupení.[12]

Kontrolní funkce veřejných financí má význam pro možnou signalizaci o vývoji financí ve společnosti především jako reakci na finanční politiku státu. Tato funkce bývá také nazývána funkcí evidenčně kontrolní nebo informační.