*
CS
Sbírka soudních rozhodnutí
*
ECLI:EU:C:2013:565 1
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
19.  září 2013 
Jednací jazyk: němčina.
„Volný pohyb osob — Občanství Unie — Směrnice 2004/38/ES — Právo pobytu po dobu delší než tři
měsíce — Článek 7 odst.  1 písm.  b) — Osoba, která již nemá postavení pracovníka —
Poživatel starobního důchodu — Podmínka dostatečných prostředků, aby se osoba nestala zátěží pro
‚systém sociálního zabezpečení‘ hostitelského členského státu — Žádost o zvláštní nepříspěvkovou
peněžitou dávku — Vyrovnávací příspěvek určený k dorovnání starobního důchodu — Nařízení (ES)
č.  883/2004 — Článek 3 odst.  3 a  článek 70 — Příslušnost členského státu bydliště —
Podmínky poskytnutí — Právo legálního pobytu na vnitrostátním území — Soulad s unijním právem“
Ve věci C-140/12,
jejímž předmětem je žádost o  rozhodnutí o  předběžné otázce na základě článku  267  SFEU, podaná
rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Rakousko) ze dne 14.  února 2012, došlým Soudnímu dvoru dne
19.  března 2012, v  řízení
Pensionsversicherungsanstalt
proti
Peteru Breyovi,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení M.  Ilešič, předseda senátu, E.  Jarašiūnas, A.  Ó  Caoimh (zpravodaj), C.  Toader
a  C. G.  Fernlund, soudci,
generální advokát: N.  Wahl,
vedoucí soudní kanceláře: A.  Impellizzeri, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a  po jednání konaném dne 7.  března 2013,
s ohledem na vyjádření předložená:
— za P.  Breye C.  Rappoldem, Rechtsanwalt,
— za rakouskou vládu G.  Hessem, jako zmocněncem,
— za německou vládu T.  Henzem a  J.  Möllerem, jako zmocněnci,
— za Irsko E.  Creedon, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A.  Collinsem, SC, a  G.  Gilmore, BL,
2 ECLI:EU:C:2013:565
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
— za řeckou vládu M.  Tassopoulou, jako zmocněnkyní,
— za nizozemskou vládu M.  Noort a  C.  Wissels, jako zmocněnkyněmi,
— za švédskou vládu A.  Falk a  H.  Karlsson, jako zmocněnkyněmi,
— za vládu Spojeného království C.  Murrell a  J.  Coppelem, jako zmocněnci,
— za Evropskou komisi V.  Kreuschitzem a  C.  Tufvesson, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 29.  května 2013,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o  rozhodnutí o  předběžné otázce se týká výkladu čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice Evropského
parlamentu a  Rady 2004/38/ES ze dne 29.  dubna 2004 o  právu občanů Unie a  jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a  pobývat na území členských států, o  změně nařízení (EHS)
č.  1612/68 a  o  zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS,
75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a  93/96/EHS (Úř.  věst.  L 158, s.  77; Zvl.  vyd. 05/05, s.  46).
2 Tato žádost byla podána v  rámci sporu mezi P.  Breyem a  Pensionsversicherungsanstalt ve věci
nepřiznání ze strany posledně uvedeného P.  Breyovi vyrovnávacího příspěvku (Ausgleichzulage)
stanoveného v  rakouské právní úpravě za účelem dorovnání jeho německého starobního důchodu.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2004/38
3 Body  10, 16, 20 a  21 odůvodnění směrnice 2004/38 stanoví:
„(10) Při výkonu svého práva pobytu by se […] osoby v  počáteční fázi svého pobytu neměly stát
nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu. Proto by právo
pobytu občanů Unie a  jejich rodinných příslušníků delší než tři měsíce mělo podléhat určitým
podmínkám.
[…]
(16) Osoby požívající práva pobytu by neměly být vyhoštěny, pokud nepředstavují nepřiměřenou zátěž
pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu. Vyhoštění ze země by tedy nemělo být
automatickým důsledkem využití systému sociální pomoci. Hostitelský členský stát by měl
posuzovat, zda se nejedná o  dočasné potíže, a  při posuzování, zda se příjemce pomoci stal
nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci a  zda by měl být vyhoštěn, zohlednit délku
pobytu, osobní poměry a  objem poskytované pomoci. Zaměstnané osoby, osoby samostatně
výdělečně činné či uchazeči o  zaměstnání, jak byli definováni Soudním dvorem, by v  žádném
případě neměli být vyhoštěni, s  výhradou případů odůvodněných veřejným pořádkem nebo
veřejnou bezpečností.
ECLI:EU:C:2013:565 3
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
[…]
(20) V  souladu se zákazem diskriminace z  důvodů státní příslušnosti by se všemi občany Unie a  jejich
rodinnými příslušníky pobývajícími v  některém členském státě na základě této směrnice mělo být
v oblastech, na něž se vztahuje Smlouva, zacházeno stejně jako se státními příslušníky, s výhradou
zvláštních ustanovení výslovně upravených Smlouvou a  sekundárními právními předpisy.
(21) Mělo by však být ponecháno na rozhodnutí hostitelského členského státu, zda občanům Unie
jiným než zaměstnaným osobám nebo osobám samostatně výdělečně činným a  osobám, které
získají tento status, nebo jejich rodinným příslušníkům, přizná sociální pomoc během prvních
třech měsíců pobytu, nebo u  uchazečů o  zaměstnání během delšího období, nebo zda těmto
osobám před nabytím práva trvalého pobytu přizná podporu při studiu, včetně odborné
přípravy“.
4 Článek  7 uvedené směrnice, nazvaný „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“, v  odst.  1 písm.  b)
stanoví toto:
„1. Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři
měsíce, pokud:
[…]
b) mají pro sebe a  své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu
nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a  jsou účastníky
zdravotního pojištění, kterým jsou v  hostitelském členském státě kryta všechna rizika.“
5 Článek 8 směrnice 2004/38, nazvaný „Správní formality pro občany Unie“, stanoví:
„1. Aniž je dotčen čl.  5 odst.  5, může členský stát u  pobytu delšího než tři měsíce požadovat po
občanech Unie, aby se zaregistrovali u příslušných orgánů.
2. Lhůta pro registraci nesmí být kratší než tři měsíce ode dne příjezdu. Osvědčení o  registraci
s uvedením jména a  adresy registrované osoby a  datem registrace je vystaveno okamžitě. Při nesplnění
požadavku registrace může osoba podléhat přiměřeným a  nediskriminačním sankcím.
3. K vystavení osvědčení o registraci smějí členské státy vyžadovat pouze,
[…]
— aby občané Unie, na něž se vztahuje čl.  7 odst.  1 písm.  b), předložili platný průkaz totožnosti nebo
cestovní pas a  prokázali, že splňují podmínky uvedeného ustanovení,
[…]
4. Členské státy nesmějí stanovit pevnou částku, kterou považují za ‚dostatečné prostředky‘, ale musí
zohledňovat osobní poměry dotyčné osoby. Tato částka nesmí být v  žádném případě vyšší než
minimum, při jehož nedosažení mají státní příslušníci hostitelského členského státu nárok na sociální
pomoc, a  není-li toto kritérium stanoveno, nesmí být vyšší než minimální důchod ze sociálního
zabezpečení vyplácený hostitelským členským státem.
[…]“
4 ECLI:EU:C:2013:565
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
6 Článek 14 směrnice 2004/38, nazvaný „Zachování práva pobytu“, uvádí:
„[…]
2. Občanům Unie a  jejich rodinným příslušníkům náleží právo pobytu stanovené v  článcích 7, 12 a  13,
dokud splňují podmínky uvedených ustanovení.
Ve zvláštních případech, existují-li odůvodněné pochybnosti, zda občan Unie nebo jeho rodinní
příslušníci splňují podmínky stanovené v  článcích 7, 12 a  13, mohou členské státy ověřit, zda jsou tyto
podmínky splněny. Toto ověřování není prováděno systematicky.
3. Vyhoštění ze země nesmí být automatickým důsledkem využití systému sociální pomoci
hostitelského členského státu občanem Unie nebo jeho rodinnými příslušníky.
[…]“
7 Článek 24 uvedené směrnice, nazvaný „Rovné zacházení“, stanoví:
„1. S výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a  v  sekundárních právních
předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území
hostitelského členského státu, v  oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci
tohoto členského státu. Právo na rovné zacházení se vztahuje i  na rodinné příslušníky, kteří nejsou
státními příslušníky žádného členského státu a  mají právo pobytu nebo trvalého pobytu.
2. Odchylně od odstavce  1 není hostitelský členský stát povinen přiznat nárok na sociální pomoc
v  prvních třech měsících pobytu nebo případně během delšího období stanoveného v  čl.  14 odst.  4
písm.  b), ani není povinen přiznat před nabytím práva trvalého pobytu vyživovací podporu při studiu,
včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium osobám jiným než
zaměstnaným osobám, osobám samostatně výdělečně činným, osobám ponechávajícím si takové
postavení a  jejich rodinným příslušníkům.
[…]“
Nařízení (ES) č.  883/2004
8 Nařízení Evropského parlamentu a  Rady (ES) č.  883/2004 ze dne 29.  dubna 2004 o koordinaci systémů
sociálního zabezpečení (Úř.  věst.  L 166, s.  1, a  oprava Úř.  věst. 2004, L 200, s.  1; Zvl.  vyd. 05/05, s.  72)
od 1.  května 2010 nahradilo nařízení Rady (EHS) č.  1408/71 ze dne 14.  června 1971 o  uplatňování
systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a  jejich rodiny pohybující se v  rámci
Společenství, ve znění pozměněném a  aktualizovaném prostřednictvím nařízení (ES) č.  118/97 Rady ze
dne 2.  prosince 1996 (Úř.  věst. 1997, L 28, s.  1; Zvl.  vyd. 05/01, s.  35, dále jen nařízení č.  1408/71).
9 Nařízení č.  883/2004 ve znění nařízení Komise (EU) č.  1244/2010 ze dne 9.  prosince 2010
(Úř.  věst.  L 338, s.  35, dále jen „nařízení č.  883/2004“) v  článku 1, nazvaném „Definice“, stanoví:
„Pro účely tohoto nařízení se:
[…]
j) ‚bydlištěm‘ rozumí obvyklé bydliště;
[…]“
ECLI:EU:C:2013:565 5
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
10 Článek 3 uvedeného nařízení, nazvaný „Věcná oblast působnosti“, stanoví:
„1. Toto nařízení se vztahuje na veškeré právní předpisy týkající se těchto oblastí sociálního
zabezpečení:
[…]
d) dávky ve stáří;
[…]
2. Není-li v  příloze  XI stanoveno jinak, vztahuje se toto nařízení také na obecné i  zvláštní systémy
sociálního zabezpečení, příspěvkové i  nepříspěvkové, a  na systémy týkající se povinností
zaměstnavatele nebo vlastníka lodi.
3. Toto nařízení se také vztahuje na zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky, na které se vztahuje
článek 70.
[…]
5. Toto nařízení se nevztahuje:
a) na sociální a  léčebnou pomoc […];
[…]“
11 Článek 4 uvedeného nařízení, nazvaný „Rovnost zacházení“, stanoví:
„Nestanoví-li toto nařízení jinak, požívají osoby, na které se toto nařízení vztahuje, stejné dávky a  mají
podle právních předpisů kteréhokoliv členského státu stejné povinnosti jako jeho státní příslušníci.“
12 V  článku 70 uvedeného nařízení se stanoví:
„1. Tento článek se použije na zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky, jež se poskytují podle právních
předpisů, které v  důsledku oblasti jejich osobní působnosti, cílů nebo podmínek pro vznik nároku mají
znaky právních předpisů týkajících se jak sociálního zabezpečení uvedených v  čl.  3 odst.  1, tak sociální
pomoci.
2. Pro účely této kapitoly se ‚zvláštními nepříspěvkovými peněžitými dávkami‘ rozumí dávky, které:
a) jsou určeny k poskytování buď:
i) doplňkového, náhradního nebo pomocného krytí proti sociálním událostem zahrnutým do
odvětví sociálního zabezpečení uvedeným v  čl.  3 odst.  1, a  které s  ohledem na ekonomickou
a  sociální situaci v  dotčeném členském státě zaručuje dotyčným osobám minimální
existenčně nutný příjem,
nebo
ii) výhradně zvláštní ochrany pro zdravotně postižené, úzce spojené s  jejich sociálním
prostředím v  dotyčném členském státě,
a
6 ECLI:EU:C:2013:565
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
b) jejichž financování je odvozeno výlučně od povinného daňového systému určeného ke krytí
všeobecných veřejných výdajů, přičemž podmínky pro poskytování a  výpočet dávek nezávisí
v  případě poživatele na žádném přispívání. Avšak dávky poskytované jako doplněk k příspěvkové
dávce se nepovažují za příspěvkové dávky pouze z  tohoto důvodu;
a
c) jsou uvedeny v  příloze  X.
3. Článek 7 a  ostatní kapitoly této hlavy se na dávky uvedené v  odstavci  2 tohoto článku nepoužijí.
4. Dávky uvedené v  odstavci  2 se poskytují výlučně v  členském státě, v  němž dotyčné osoby bydlí,
v  souladu s jeho právními předpisy. Tyto dávky poskytuje instituce místa bydliště na své náklady.“
13 Příloha  X  nařízení č.  883/2004, nazvaná „Zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky“, obsahuje
stran  Rakouské republiky následující poznámku: „Vyrovnávací příspěvek (spolkový zákon ze dne
9.  září 1955 o  všeobecném sociálním pojištění […] [Allgemeines Sozialversicherungsgesetz, BGBl.
č.  189/1955]“.
Rakouské právo
14 Článek  292 odst.  1 o  všeobecném sociálním pojištění (Allgemeines Sozialversicherungsgesetz, BGBl.
189/1955), ve znění pozměněném s  platností ke dni 1.  ledna 2011 zákonem o  rozpočtu na rok 2011
(Budgetbegleitgesetz 2011, BGBl. 111/2011, dále jen „ASVG“) stanoví, že pokud starobní důchod
navýšený o  čistý příjem plynoucí z  ostatních příjmů, jakož i  o  ostatní částky, které je třeba zohlednit,
nedosáhne stanovené referenční částky, mají poživatelé starobního důchodu nárok na vyrovnávací
příspěvek ve výši rozdílu mezi referenční částkou a  jejich příjmem, pokud mají obvyklý a  legální pobyt
v  Rakousku.
15 Zákon o  usazování a  pobytu (Niederlassungs- und Aufenthaltsgesetz), ve znění zákona o  rozpočtu na
rok 2011 (dále jen „NAG“) obsahuje zejména následující relevantní ustanovení:
„§  51 (1) Na základě směrnice o  volném pohybu osob mají občané [Evropského hospodářského
prostoru, EHP] právo na pobyt delší než tři měsíce, pokud
[…]
2. mají dostatečné prostředky k  zabezpečení svých životních nákladů a  nákladů svých rodinných
příslušníků a  mají dostatečné zdravotní pojištění, takže během svého pobytu nebudou muset
uplatnit nárok na žádné dávky sociální pomoci ani vyrovnávací příspěvek nebo
[…]
Potvrzení o evidenci
§ 53 (1) Občané EHP, kteří mají na základě unijního práva právo pobytu (§ 51 a  § 52), musí, zdržují-li
se na spolkovém území déle než tři měsíce, oznámit svůj pobyt úřadu během čtyř měsíců od vstupu do
země. Jsou-li splněny podmínky (§ 51 nebo § 52), vystaví úřad na žádost potvrzení o evidenci.
(2) K  prokázání práva pobytu na základě unijního práva je třeba předložit platný občanský průkaz nebo
cestovní pas, jakož i  následující doklady:
[…]
ECLI:EU:C:2013:565 7
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
2. Podle §  51 odst.  1 bodu  2: důkazy o  dostatečných prostředcích k  pokrytí životních nákladů
a  o zdravotním pojištění s krytím všech rizik;
[…]“
Spor v  původním řízení a předběžná otázka
16 Peter Brey a  jeho manželka, oba němečtí státní příslušníci, v  průběhu  března 2011 opustili Německo
a  usadili se v  Rakousku. Peter Brey v  Německu pobíral invalidní důchod ve výši 862,74  eur brutto
měsíčně a  příspěvek ve stavu odkázanosti ve výši 225  eur měsíčně. Manželé mimo uvedených příjmů
nemají žádné jiné příjmy ani majetek. Manželka P.  Breye pobírala v  Německu základní dávku
sociálního zabezpečení, která však již není z  důvodu jejího přestěhování do Rakouska od 1.  dubna 2011
vyplácena. Nájemné za byt v  Rakousku, ve kterém manželé bydlí, dosahuje 532,29 eur měsíčně.
17 Rozhodnutím ze dne 2.  března 2011 Pensionsversicherungsanstalt zamítl žádost P.  Breye o  vyplácení
vyrovnávacího příspěvku ode dne 1.  dubna 2011 jako dorovnání jeho starobního důchodu, protože
P.  Brey kvůli nízkému důchodu neměl dostatečné prostředky, a jeho pobyt v Rakousku tedy nemohl být
legální.
18 Dne 22.  března 2011 vydal Bezirkshauptmannschaft Deutschlandberg (okresní správní orgán
v  Deutschlandsbergu) v  souladu s  NAG P.  Breyovi a  jeho manželce potvrzení o  evidenci pro občany
EHP.
19 Peter Brey podal proti rozhodnutí ze dne 2.  března 2011 žalobu. Rozsudkem vydaným dne 6.  října 2011
Oberlandesgericht Graz potvrdil rozsudek vydaný v  prvním stupni Landesgericht für Zivilsachen Graz
a  pozměnil jej tak, že Pensionsversicherungsanstalt je povinen vyplácet P.  Breyovi ode dne 1.  dubna
2011 vyrovnávací příspěvek ve výši 326,82 eur měsíčně.
20 Pensionsversicherungsanstalt podal proti uvedenému rozsudku opravný prostředek „Revision“
k Oberster Gerichtshof.
21 V  předkládacím rozhodnutí uvedený soud připomíná, že Soudní dvůr v  rozsudku ze dne 29.  dubna
2004, Skalka (C-160/02, Recueil, s.  I-5613) kvalifikoval vyrovnávací příspěvek jako „zvláštní
nepříspěvkovou dávku“ ve smyslu čl.  4 odst.  2a nařízení č.  1408/71 (nyní článek  70 nařízení
č.  883/2004), neboť doplňuje starobní a  invalidní důchod a  má povahu sociální pomoci, jelikož
příjemci má v  případě nedostatečného důchodu zajistit existenční minimum.
22 Podle předkládajícího soudu vyvstává v  projednávaném sporu otázka, zda unijní právní úprava v  oblasti
práva pobytu používá tentýž pojem „sociální pomoc“ jako unijní právní úprava v  oblasti sociálního
zabezpečení.
23 Předkládající soud má za to, že pokud by tomuto pojmu měl být přiznán v  obou oblastech totožný
obsah, nemohl by být vyrovnávací příspěvek považován za dávku sociální pomoci ve smyslu směrnice
2004/38, jelikož vykazuje aspekty sociálního zabezpečení a  spadá do oblasti působnosti nařízení
č.  883/2004. V  důsledku toho právo na vyrovnávací příspěvek nemá vliv na právo pobytu.
24 Uvedený soud se však domnívá, že pojmu „sociální pomoc“ by mohl být přiznán vlastní obsah na
základě cílů sledovaných směrnicí 2004/38, kterým je zejména zamezit tomu, aby osoby, které
nepřispívaly na financování systému sociální ochrany hostitelského členského státu, nadměrně
zatěžovaly rozpočet dotčeného státu. Z  této perspektivy je třeba uvedený pojem v  rámci právní úpravy
práva pobytu chápat jako základní péči státu financovanou ze všeobecných daňových příjmů, na kterou
mají nárok všichni obyvatelé bez ohledu na to, zda na tuto péči existuje právní nárok či zda je založena
8 ECLI:EU:C:2013:565
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
na situaci konkrétní potřeby, a  také bez ohledu na to, zda s ní souvisí určité riziko, pokud jde o sociální
zabezpečení, či nikoliv. V  takovém případě musí být vyrovnávací příspěvek považován za dávku sociální
pomoci ve smyslu směrnice 2004/38.
25 Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof rozhodl přerušit řízení a  položit Soudnímu dvoru
následující předběžnou otázku:
„Je třeba považovat vyrovnávací příplatek za ‚dávku sociální pomoci‘ ve smyslu čl.  7 odst.  1 písm.  b)
směrnice 2004/38 […]?“
K předběžné otázce
K dosahu otázky
26 Předkládající soud se táže, zda čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice 2004/38 musí být vykládán v tom smyslu,
že pojem „sociální pomoc“ ve smyslu uvedeného ustanovení označuje dávku, jako je vyrovnávací
příspěvek stanovený v  § 292 odst.  1 ASVG.
27 Tato otázka byla položena v rámci sporu, v němž příslušné rakouské orgány odmítly vyplácet uvedenou
dávku státnímu příslušníkovi jiného členského státu, P.  Breyovi, protože navzdory skutečnosti, že mu
bylo vydáno osvědčení o  právu pobytu, nemohl být považován za osobu „legálně“ pobývající
v  Rakousku ve smyslu uvedeného § 292 odst.  1 ASVG, jelikož v  Rakousku právo pobytu po dobu delší
než tři měsíce podle §  51 NAG požaduje, aby dotčená osoba měla dostatečné prostředky pro sebe
a  svoji rodinu, zejména „dostatečné prostředky […], takže během svého pobytu nebudou muset
uplatnit nárok na žádné dávky sociální pomoci ani vyrovnávací příspěvek“.
28 Je nesporné, že posledně uvedené ustanovení provádí do rakouského práva čl.  7 odst.  1 písm.  b)
směrnice 2004/38, podle kterého mají všichni občané Unie právo pobytu na území jiného členského
státu po dobu delší než tři měsíce, pokud mají pro sebe a  své rodinné příslušníky dostatečné
prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského
členského státu.
29 Ačkoli právo pobytu P.  Breye není ve sporu v  původním řízení přímo dotčeno, neboť spor se týká
výhradně poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, z  výše uvedeného plyne, že samo vnitrostátní právo
stanoví přímé spojení mezi podmínkami pro pobírání uvedené dávky a  podmínkami pro uplatnění
práva legálního pobytu v  Rakousku po dobu delší než tři měsíce. Poskytnutí vyrovnávacího příspěvku
je totiž podmíněno tím, že dotčená osoba splní podmínky pro uplatnění práva pobytu. V  tomto ohledu
z  vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že podle návrhů změn provedených v  §  51
odst.  1 bodu  2 NAG ode dne 1.  ledna 2011 je účelem uvedeného ustanovení, které odkazuje výslovně
na vyrovnávací příspěvek, zamezit tomu, aby státní příslušník jiného členského státu požíval práva
pobytu v  Rakousku na základě unijního práva, pokud během svého pobytu požádá o  vyplácení
vyrovnávacího příspěvku.
30 Za těchto podmínek se zdá, že řešení sporu v  původním řízení závisí na otázce, zda členský stát může
vyloučit poskytnutí vyrovnávacího příspěvku státním příslušníkům jiných členských států, protože  –
jako P.  Brey  – navzdory skutečnosti, že jim bylo vydáno osvědčení o  právu pobytu, nesplňují
podmínky pro využití práva legálního pobytu na vnitrostátním území po dobu delší než tři měsíce,
jelikož pro využití takového práva musí mít dotčená osoba dostatečné prostředky, aby nepožádala
zejména o  vyrovnávací příspěvek. Právě v  rámci přezkumu této otázky musí být přezkoumána povaha
uvedené dávky, na kterou se táže předkládající soud.
ECLI:EU:C:2013:565 9
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
31 V  tomto ohledu je třeba připomenout, že v  rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy
a  Soudním dvorem zavedeného článkem  267  SFEU, přísluší Soudnímu dvoru poskytnout
vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, který mu byl předložen.
Z  tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny (viz
zejména rozsudky ze dne 8.  března 2007, Campina, C-45/06, Sb.  rozh. s.  I-2089, bod  30, a  ze dne
14.  října 2010, Fuß, C-243/09, Sb.  rozh. s.  I-9849, bod  39).
32 Je tedy třeba přeformulovat položenou otázku v  tom smyslu, že podstatou otázky předkládajícího
soudu je, zda unijní právo, zejména ustanovení směrnice 2004/38, musí být vykládáno v  tom smyslu,
že brání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v  původním řízení, jež
vylučuje poskytnutí dávky, jako je vyrovnávací příspěvek stanovený v  §  292 odst.  1 ASVG,
hospodářsky nečinnému státnímu příslušníkovi jiného členského státu, protože navzdory skutečnosti,
že mu bylo vydáno osvědčení o  právu pobytu, nesplňuje podmínky pro využití práva legálního pobytu
na území prvního členského státu po dobu delší než tři měsíce, jelikož existence takového práva je
podřízena požadavku, aby uvedený státní příslušník měl dostatečné prostředky, aby nemusel požádat
zejména o uvedenou dávku.
K právu hospodářsky nečinného občana Unie na dávku, jako je dávka dotčená ve věci v  původním
řízení, v hostitelském členském státě
33 Úvodem je třeba připomenout, že ve výše uvedeném rozsudku Skalka Soudní dvůr rozhodl, že
vyrovnávací příspěvek stanovený v  §  292 odst.  1 ASVG patří do působnosti nařízení č.  1408/71,
a  v  důsledku toho představuje „zvláštní nepříspěvkovou dávku“ ve smyslu článku  4 odst.  2a téhož
nařízení, ve spojení s  jeho přílohou IIa. Tuto dávku podle čl.  10a odst.  1 uvedeného nařízení vyplácejí
v  souladu s  právní úpravou členského státu pobytu výhradně příslušné orgány uvedeného státu, a  to
na vlastní náklady.
34 Soudní dvůr v  tomto ohledu v  bodě  26 výše uvedeného rozsudku Skalka konstatoval, že rakouský
vyrovnávací příspěvek má povahu „zvláštní dávky“, jelikož doplňuje starobní nebo invalidní důchod, že
má povahu „sociální pomoci“, jelikož má svému příjemci zajistit životní minimum v  případě
nedostatečného starobního důchodu, a  že jeho poskytnutí je založeno na objektivních kritériích
stanovených zákonem.
35 Mimoto měl Soudní dvůr v  bodech  29 a  30  téhož rozsudku za to, že vyrovnávací příspěvek musí být
považován za „nepříspěvkovou“ dávku, jelikož náklady přechodně nese orgán sociálního zabezpečení,
a  jsou následně v  plné výši zaplaceny dotčenou spolkovou zemí (Land), která z  federálního rozpočtu
dostává částky potřebné k  financování uvedené dávky, a  příspěvky pojištěnců v  tomto financování
v  žádném okamžiku nefigurují.
36 Je nesporné, že odpovídající ustanovení nařízení č.  883/2004, tedy čl.  3 odst.  3 a  článek 70 uvedeného
nařízení, jakož i  jeho příloha  X, se týkají „zvláštních peněžitých nepříspěvkových dávek“, nemohou
uvedené úvahy změnit.
37 Evropská komise má za to, že z  uvedených ustanovení vyplývá, že podmínka, podle které musí mít
dotčená osoba právo legálního pobytu v  hostitelském členském státě po dobu delší než tři měsíce, aby
mohla pobírat vyrovnávací příspěvek, není v  souladu s  unijním právem. Každá osoba, která  – jako
P.  Brey  – spadá do oblasti působnosti nařízení č.  883/2004 coby osoba pobírající starobní důchod,
která ukončila veškeré činnosti jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná, má totiž
právo  – v  souladu s  čl.  70 odst.  4 uvedeného nařízení, na vyplácení zvláštních nepříspěvkových
peněžitých dávek v  členském státě bydliště. Přitom podle čl.  1 písm.  j) uvedeného nařízení, se
bydlištěm osoby rozumí místo „obvyklé[ho] bydliště“, přičemž tento výraz označuje členský stát,
v  němž má osoba obvyklé bydliště a  v  němž se nachází i  její obvyklé středisko zájmů. Z  toho plyne, že
10 ECLI:EU:C:2013:565
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
podmínka týkající se legální povahy pobytu stanovená v  §  292 odst.  1 ASVG, ve spojení s  § 51 odst.  1
NAG, představuje nepřímou diskriminaci v  rozporu s  článkem  4 nařízení č.  883/2004, jelikož se týká
výhradně nerakouských občanů Unie.
38 Je tedy třeba předběžně přezkoumat, zda členský stát může podřídit poskytnutí dávky spadající do
oblasti působnosti nařízení č.  883/2004 státnímu příslušníkovi jiného členského státu podmínce, aby
dotyčný občan splnil podmínky pro získání práva legálního pobytu po dobu delší než tři měsíce. Pouze
v  případě kladné odpovědi by totiž bylo třeba určit, zda může takové právo pobytu být podřízeno
podmínce, že dotčená osoba má dostatečné prostředky, aby nemusela o tuto dávku žádat.
K požadavku na splnění podmínek pro využití práva legálního pobytu po dobu delší než tři měsíce
39 Je třeba uvést, že čl.  70 odst.  4 nařízení č.  883/2004, o který se opírá Komise, stanoví „kolizní pravidlo“,
jehož předmětem v  případě zvláštních nepříspěvkových peněžitých dávek je určení příslušné právní
úpravy, jakož i  orgánu pověřeného vyplácením v  ní stanovených dávek.
40 Cílem tohoto ustanovení je tak nejen zamezit současnému uplatňování několika vnitrostátních právních
úprav a  z  toho plynoucím komplikacím, ale rovněž zamezit tomu, aby osoby spadající do oblasti
působnosti nařízení č.  883/2004 byly zbaveny ochrany v  oblasti sociálního zabezpečení v  důsledku
neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly (obdobně viz rozsudky ze dne 11.  června
1998, Kuusijärvi, C-275/96, Recueil, s.  I-3419, bod  28, a  ze dne 21.  února 2013, Dumont de Chassart,
C-619/11, bod  38).
41 Naproti tomu cílem uvedených ustanovení jako takových není určit hmotněprávní podmínky pro
existenci nároku na zvláštní nepříspěvkové peněžité dávky. Je v  zásadě věcí právních předpisů každého
členského státu určit tyto podmínky (v  tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Dumont de Chassart,
bod  39 a  citovaná judikatura).
42 Z  článku  70 odst.  4 nařízení č.  883/2004 ve spojení s  jeho čl.  1 písm.  j) tedy nelze vyvodit, že unijní
právo brání vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení dotčené ve věci v  původním řízení, které
podřizuje nárok na zvláštní nepříspěvkovou peněžitou dávku splnění podmínek pro získání práva
legálního pobytu v  dotčeném členském státě.
43 Nařízení č.  883/2004 totiž nezavádí společný systém sociálního zabezpečení, ale umožňuje, aby nadále
existovaly rozdílné vnitrostátní systémy, a  jeho jediným cílem je zajistit koordinaci těchto systémů.
Umožňuje, aby nadále existovaly různé systémy, které vedou k  různým pohledávkám ve vztahu
k  jednotlivým institucím, vůči nimž má příjemce přímé nároky buď pouze na základě vnitrostátního
práva, nebo na základě vnitrostátního práva doplněného, pokud je to nutné, unijním právem
(rozsudek ze dne 3.  dubna 2008, Chuck, C-331/06, Sb.  rozh. s.  I-1957, bod  27, jakož i  výše uvedený
rozsudek Dumont de Chassart, bod  40).
44 Přitom z  judikatury Soudního dvora vyplývá, že v  zásadě nic nebrání tomu, aby poskytnutí sociálních
dávek hospodářsky nečinným občanům Unie podléhalo požadavku splnění podmínek pro získání
práva legálního pobytu v  hostitelském členském státě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12.  května
1998, Martínez Sala, C-85/96, Recueil, s.  I-2691, body  61 až 63; ze dne 20.  září 2001, Grzelczyk,
C-184/99, Recueil, s.  I-6193, body  32 a  33; ze dne 7.  září 2004, Trojani, C-456/02, Sb.  rozh. s.  I-7573,
body  42 a  43; ze dne 15.  března 2005, Bidar, C-209/03, Sb.  rozh. s.  I-2119, bod  37, jakož i  ze dne
18.  listopadu 2008, Förster, C-158/07, Sb.  rozh. s.  I-8507, bod  39).
45 Avšak podmínky, kterým je podřízeno udělení takového práva pobytu, jako je ve věci v  původním
řízení podmínka prostředků dostatečných k  tomu, aby dotčená osoba nemusela žádat o  vyrovnávací
příspěvek, musí být samy o sobě v  souladu s unijním právem.
ECLI:EU:C:2013:565 11
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
K požadavku disponovat prostředky dostatečnými k  tomu, aby dotčená osoba nemusela žádat
o vyrovnávací příspěvek
46 Je třeba připomenout, že právo státních příslušníků členského státu pobývat na území jiného členského
státu, aniž v  něm vykonávají jakékoliv zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost, není
bezpodmínečné. Podle čl.  21 odst.  1  SFEU je totiž právo pobytu na území členských států přiznáno
všem občanům Unie s  výhradou omezení a  podmínek stanovených Smlouvou a  ustanoveními, která ji
provádějí (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek, body  31 a  32; rozsudek ze dne 19.  října 2004,
Zhu a  Chen, C-200/02, Sb.  rozh. s.  I-9925, bod  26, jakož i  ze dne 11.  prosince 2007, Eind, C-291/05,
Sb.  rozh. s.  I-10719, bod  28).
47 Mezi tato omezení a  podmínky patří i  to, které plyne z  čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice 2004/38, že
členské státy mohou požadovat, aby státní příslušníci jiného členského státu, kteří chtějí uplatnit právo
pobytu na jejich území po dobu delší než tři měsíce, aniž vykonávají hospodářskou činnost, měli pro
sebe a  své rodinné příslušníky dostatečné prostředky a  byli účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou
v  hostitelském členském státě kryta všechna rizika, aby se během svého pobytu nestali zátěží pro
systém sociální pomoci tohoto státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23.  února 2010, Teixeira,
C-480/08, Sb.  rozh. s.  I-1107, bod  42).
48 Komise na rozdíl od všech vlád, které předložily písemná vyjádření, tvrdí, že pokud vyrovnávací
příspěvek představuje zvláštní nepříspěvkovou peněžitou dávku spadající do působnosti nařízení
č.  883/2004, nelze jej považovat za dávku „sociální pomoci“ ve smyslu čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice
2004/38. Kromě toho z  důvodové zprávy k uvedené směrnici [návrh směrnice Evropského parlamentu
a  Rady o právu občanů Unie a  jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a  pobývat na území
členských států,  COM(2001) 257 final] vyplývá, že dávky „sociální pomoci“ podle uvedeného
ustanovení jsou dávky, které v  současné době nespadají do nařízení č.  883/2004. Tento výklad je
potvrzen skutečností, podle uvedené důvodové zprávy, že sociální pomoc ve smyslu směrnice 2004/38
zahrnuje lékařskou a  bezplatnou pomoc, která je výslovně vyloučena z  působnosti nařízení č.  883/2004
jeho článkem  3 odst.  5.
49 V  tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že z  požadavků jednotného použití unijního práva i  zásady
rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu
a  působnosti neodkazuje výslovně na právo členských států, musí být v  celé Evropské unii vykládáno
zpravidla autonomním a  jednotným způsobem při zohlednění kontextu ustanovení a  cíle sledovaného
dotčenou právní úpravou (viz zejména rozsudky ze dne 14.  února 2012, Flachglas Torgau, C-204/09,
bod  37, a  ze dne 11.  dubna 2013, Edwards a  Pallikaropoulos, C-260/11, bod  29).
50 Jak vyplývá již z  bodů  33 až 36  tohoto rozsudku, dávka, jako je vyrovnávací příspěvek, spadá do
působnosti nařízení č.  883/2004. Nicméně taková okolnost sama o  sobě není určující pro účely
výkladu ustanovení směrnice 2004/38. Jak tvrdí všechny vlády, které předložily písemná vyjádření,
nařízení č.  883/2004 totiž sleduje cíle odlišné od cílů sledovaných uvedenou směrnicí.
51 V  tomto ohledu je třeba připomenout, že ustanovení nařízení č.  883/2004 usilují o  dosažení cíle
definovaného v  článku  48  SFEU tím, že předchází negativním účinkům, které by výkon svobody
pohybu pracovníků mohl mít na nároky pracovníků a  jejich rodinných příslušníků na pobírání dávek
sociálního zabezpečení (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Chuck, bod  32).
52 Za účelem dosažení tohoto cíle uvedené nařízení stanoví, s  výhradou jím uvedených výjimek, zásadu
přenositelnosti peněžitých dávek spadajících do jeho působnosti do hostitelského členského státu
prostřednictvím upuštění od pravidla bydliště na základě jeho článku  7 (v tomto smyslu viz rozsudek
ze dne 4.  listopadu 1997, Snares, C-20/96, Recueil, s.  I-6057, body  39 a  40).
12 ECLI:EU:C:2013:565
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
53 Účelem směrnice 2004/38 je sice usnadnit a  posílit výkon základního a  osobního práva volně se
pohybovat a  pobývat na území členských států, které Smlouva přiznává přímo každému občanu Unie
(viz rozsudky ze dne 25.  července 2008, Metock a  další, C-127/08, Sb.  rozh. s.  I-6241, body  82 a  59; ze
dne 7.  října 2010, Lassal, C-162/09, Sb.  rozh. s.  I-9217, bod  30, a  ze dne 5.  května 2011, McCarthy,
C-434/09, Sb.  rozh. s.  I-3375, bod  28), avšak jak plyne z  jejího čl.  1 písm.  a), má rovněž upřesnit
podmínky pro výkon uvedeného práva (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek McCarthy, bod  33,
jakož i  ze dne 21.  prosince 2011, Ziolkowski a  Szeja, C-424/10 a  C-425/10, Sb.  rozh. s.  I-14035,
body  36 a  40), mezi které  – pokud jde o pobyt po dobu delší než tři měsíce  – patří podmínka uvedená
v  čl.  7 odst.  1 písm.  b) uvedené směrnice, podle které občané Unie, pokud nemají nebo již nemají
postavení pracovníka, musejí mít dostatečné prostředky.
54 Zejména z  bodu 10 odůvodnění směrnice 2004/38 vyplývá, že tato podmínka má zamezit tomu, aby se
tyto osoby staly nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu (výše
uvedený rozsudek Ziolkowski a  Szeja, bod  40).
55 Taková podmínka se zakládá na myšlence, že výkon práva pobytu občanů Unie může být podřízen
legitimním zájmům členských států, v  projednávané věci ochraně veřejných financí (obdobně viz
rozsudky ze dne 17.  září 2002, Baumbast a  R, C-413/99, Recueil, s.  I-7091, bod  90; výše uvedený
rozsudek Zhu a  Chen, bod  32, jakož i  ze dne 23.  března 2006, Komise v.  Belgie, C-408/03, Sb.  rozh.
s.  I-2647, body  37 a  41).
56 V  rámci stejného přístupu stanoví čl.  24 odst.  2 směrnice 2004/38 výjimku ze zásady rovného
zacházení, která se vztahuje na občany Unie, kteří pobývají na území hostitelského členského státu
a  nejsou zaměstnanými osobami, osobami samostatně výdělečně činnými, osobami ponechávajícími si
takové postavení a  jejich rodinnými příslušníky, která spočívá v  nepřiznání nároku na dávky sociální
pomoci, zejména v  prvních třech měsících pobytu (viz rozsudek ze dne 4.  června 2009, Vatsouras
a  Koupatantze, C-22/08 a  C-23/08, Sb.  rozh. s.  I-4585, body  34 a  35).
57 Z  toho plyne, že ačkoli cílem nařízení č.  883/2004 je zajistit občanům Unie, kteří využili práva na volný
pohyb pracovníků, zachování práva na určité dávky sociálního zabezpečení přiznané členským státem
jejich původu, směrnice 2004/38 umožňuje hostitelskému členskému státu uložit občanům Unie,
pokud nemají nebo již nemají postavení pracovníka, legitimní omezení ohledně sociálních dávek, aby
se nestali nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci tohoto členského státu.
58 Za těchto podmínek pojem „systém sociální pomoci“ uvedený v  čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice 2004/38
nelze v  rozporu s tvrzením Komise omezit na dávky sociální pomoci, které podle čl.  3 odst.  5 písm.  a)
nařízení č.  883/2004 nespadají do jeho působnosti.
59 Jak zdůraznila řada vlád, které předložily vyjádření, opačný výklad by vedl ke vzniku neodůvodněných
rozdílů v  zacházení mezi členskými státy v  závislosti na organizaci jejich vnitrostátních systémů
sociálního zabezpečení, jelikož „zvláštní“ povaha dávky, jako v  případě dávky v  původním řízení  –
a  tudíž její zahrnutí do působnosti nařízení č.  883/2004 – závisí zejména na tom, zda je její poskytnutí
ve vnitrostátním právu založeno na objektivních kritériích nebo výhradně na situaci konkrétní potřeby
dotčené osoby.
60 Z  toho vyplývá, že pojem „systém sociální pomoci“ ve smyslu čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice 2004/38 je
třeba určit nikoli v  závislosti na formálních kritériích, ale v  závislosti na tom, jaký cíl sleduje uvedené
ustanovení, jak se připomíná v  bodech  53 až 57  tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz výše uvedený
rozsudek Vatsouras a  Koupatantze, body  41 a  42, jakož i  rozsudek ze dne 24.  dubna 2012, Kamberaj,
C-571/10, body  90 až 92).
61 Uvedený pojem je tedy třeba vykládat tak, že odkazuje na všechny systémy pomoci zavedené orgány
veřejné správy, ať již na celostátní, regionální nebo místní úrovni, k nimž se může uchýlit osoba, která
nemá dostatečné prostředky na pokrytí základních potřeb ani svých, ani svých rodinných příslušníků,
ECLI:EU:C:2013:565 13
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
a  která se v  důsledku toho může během svého pobytu stát zátěží pro veřejné finance hostitelského
členského státu, což by mohlo mít důsledky pro celkovou úroveň podpory, kterou tento stát může
poskytnout (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Bidar, bod  56; Eind, bod  29, a  Förster, bod  48,
jakož i  obdobně rozsudky ze dne 4.  března 2010, Chakroun, C-578/08, Sb.  rozh. s.  I-1839, bod  46,
a  výše uvedený rozsudek Kamberaj, bod  91).
62 Pokud jde o  vyrovnávací příspěvek dotčený ve věci v  původním řízení, z  bodů body  33 až 36  tohoto
rozsudku vyplývá, že lze mít za to, že taková dávka spadá do „systému sociální pomoci“ dotčeného
členského státu. Jak Soudní dvůr rozhodl v  bodech  29 a  30 výše uvedeného rozsudku Skalka, uvedená
dávka, která má zajistit životní minimum svému příjemci v  případě nedostatečného důchodu, je totiž
v  plné výši financována orgány veřejné správy bez jakéhokoli příspěvku ze strany pojištěnců.
63 Z  toho plyne, že skutečnost, že hospodářsky nečinný státní příslušník jiného členského státu by
s ohledem nízký důchod mohl mít nárok na pobírání uvedené dávky, může prokazovat to, že posledně
uvedený nemá dostatečné prostředky, aby se nestal nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci
uvedeného státu ve smyslu čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice 2004/38 (v tomto smyslu viz výše uvedený
rozsudek Trojani, body  35 a  36).
64 Příslušné vnitrostátní orgány nicméně nemohou takový závěr učinit bez celkového posouzení zátěže,
jakou by představovalo konkrétní přiznání uvedené dávky pro celý vnitrostátní systém sociální pomoci
v  závislosti na konkrétních okolnostech situace dotčené osoby.
65 Zaprvé je totiž třeba zdůraznit, že směrnice 2004/38 vůbec nevylučuje možnost přiznat v  hostitelském
členském státě sociální dávky státním příslušníkům jiných členských států (obdobně viz výše uvedený
rozsudek Grzelczyk, bod  39).
66 Právě naopak, řada ustanovení uvedené směrnice přesně uvádí, že takové dávky lze poskytnout. Jak
správně zdůraznila Komise, ze samotného znění čl.  24 odst.  2 uvedené směrnice vyplývá, že odchylně
od zásady rovného zacházení uvedené v  odstavci  1 téhož článku, není hostitelský členský stát povinen
přiznat nárok na dávku sociální pomoci občanům Unie, kteří nemají nebo již nemají postavení
pracovníka, pouze po dobu prvních tří měsíců pobytu. Mimoto čl.  14 odst.  3 uvedené směrnice
stanoví, že vyhoštění ze země nesmí být automatickým důsledkem využití systému sociální pomoci
státu občanem Unie nebo jeho rodinným příslušníkem.
67 Zadruhé je třeba uvést, že čl.  8 odst.  4 první věta směrnice 2004/38 stanoví výslovně, že členské státy
nesmějí stanovit pevnou částku, kterou považují za dostatečné prostředky, ale musí zohledňovat
osobní poměry dotyčné osoby. Kromě toho podle druhé věty uvedeného čl.  8 odst.  4 nesmí částka
dostatečných prostředků být v  žádném případě vyšší než minimum, při jehož nedosažení mají státní
příslušníci hostitelského členského státu nárok na sociální pomoc, a  není-li toto kritérium stanoveno,
nesmí být vyšší než minimální důchod ze sociálního zabezpečení vyplácený hostitelským členským
státem.
68 Z  toho plyne, že členské státy mohou uvést určitou částku jako referenční výši, ale nemohou stanovit
výši minimálního příjmu, při jehož nedosažení bude platit předpoklad, že dotčená osoba nemá
dostatečné prostředky, a  to aniž konkrétně přezkoumaají situaci jednotlivých dotčených osob
(obdobně viz výše uvedený rozsudek Chakroun, bod  48).
69 Mimoto z  bodu  16 odůvodnění směrnice 2004/38 vyplývá, že při posuzování, zda se příjemce sociální
pomoci stal nepřiměřenou zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, musí
uvedený členský stát před rozhodnutím o vyhoštění posoudit, zda nejsou potíže dotčené osoby dočasné
povahy, a  zohlednit délku pobytu a  osobní situaci, jakož i  výši poskytované pomoci.
14 ECLI:EU:C:2013:565
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
70 Konečně zatřetí je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že právo volného pohybu je jako základní
zásada unijního práva obecným pravidlem, podmínky stanovené v  čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice
2004/38 musí být vykládány striktně (obdobně viz výše uvedené rozsudky Kamberaj, bod  86,
a  Chakroun, bod  43), a  to při dodržení omezení stanovených unijním právem a  v  souladu se zásadou
proporcionality (viz výše uvedené rozsudky Baumbast a  R, bod  91; Zhu a  Chen, bod  32, jakož
i  Komise v.  Belgie, bod  39).
71 Kromě toho prostor pro uvážení přiznaný členským státům nesmí být užíván takovým způsobem, který
by ohrožoval cíl směrnice 2004/38, jímž je zejména usnadnit a  posílit výkon základního práva občanů
Unie volně se pohybovat a  pobývat na území členských států, a  užitečný účinek uvedené směrnice
(obdobně viz výše uvedený rozsudek Chakroun, body  43 a  47).
72 Článek  7 odst.  1 písm.  b) směrnice 2004/38, vykládaný ve světle bodu  10 jejího odůvodnění, tím, že
podmiňuje právo pobytu po dobu delší než tři měsíce okolností, že se dotčená osoba nestane
„nepřiměřenou“ zátěží pro „systém“ sociální pomoci hostitelského státu, naznačuje, že příslušné
vnitrostátní orgány mají pravomoc posoudit, s  ohledem na všechny faktory a  na zásadu
proporcionality, zda přiznání sociální dávky může představovat zátěž pro všechny systémy sociální
pomoci uvedeného členského státu. Směrnice 2004/38  tedy připouští určitou finanční solidaritu mezi
státními příslušníky hostitelského členského státu a  příslušníky ostatních členských států, zejména
pokud jsou obtíže, kterým čelí osoba požívající práva pobytu, přechodné povahy (obdobně viz výše
uvedené rozsudky Grzelczyk, bod  44; Bidar, bod  56, jakož i  Förster, bod  48).
73 Jak vyplývá z  bodu  74 stanoviska generálního advokáta, německé znění čl.  7 odst.  1 písm.  b) směrnice
2004/38 na rozdíl od většiny ostatních jazykových znění uvedeného ustanovení neodkazuje na takový
„systém“.
74 Podle ustálené judikatury však nemůže formulace použitá v  jedné z  jazykových verzí ustanovení práva
Unie sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být v  tomto ohledu
přiznána přednost před jinými jazykovými verzemi. Takový přístup by byl neslučitelný s  požadavkem
jednotného použití unijního práva. V  případě rozdílů mezi různými jazykovými verzemi musí být
dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a  účelu právní úpravy, jejíž část tvoří (viz
rozsudky ze dne 27.  března 1990, Cricket St Thomas, C-372/88, Recueil, s.  I-1345, body  18 a  19, jakož
i  ze dne 12.  listopadu 1998, Institute of the Motor Industry, C-149/97, Recueil, s.  I-7053, bod  16).
75 Přitom z  bodů  64 až 72  tohoto rozsudku vyplývá, že pouhá skutečnost, že státní příslušník členského
státu pobírá dávku sociální pomoci, nepostačuje k  prokázání, že představuje nepřiměřenou zátěž pro
systém sociální pomoci hostitelského členského státu.
76 Pokud jde o  právní úpravu dotčenou ve věci v  původním řízení, vyplývá ze samotných vysvětlení
poskytnutých na jednání rakouskou vládou, že ačkoli částka vyrovnávacího příspěvku závisí na
majetkové situaci dotčené osoby s ohledem na referenční částku stanovenou pro poskytnutí uvedeného
příspěvku, pouhá skutečnost, že hospodářsky nečinný státní příslušník jiného členského státu požádal
o  vyplácení uvedené dávky postačuje k  tomu, aby byl z  jejího pobírání vyloučen bez ohledu na délku
jeho pobytu, jakož i  výši uvedené dávky a  dobu jejího vyplácení, a  tedy bez ohledu na zátěž, jakou tato
dávka představuje pro celý systém sociální pomoci uvedeného státu.
77 Je třeba konstatovat, že takové automatické vyloučení hostitelským členským státem hospodářsky
nečinných státních příslušníků jiných členských států z  pobírání dané sociální dávky, a  to i  v  období
po uplynutí prvních tří měsíců pobytu uvedeném v  čl.  24 odst.  2 směrnice 2004/38, neumožňuje
příslušným orgánům hostitelského členského státu, nedosahují-li prostředky dotčené osoby referenční
částky pro poskytnutí uvedené dávky, provést v  souladu s  požadavky vyplývajícími zejména z  čl.  7
odst.  1 písm.  b) a  čl.  8 odst.  4 uvedené směrnice, jakož i  ze zásady proporcionality celkové posouzení
zátěže, kterou by konkrétně představovalo poskytnutí uvedené dávky pro celý systém sociální pomoci
v  závislosti na individuálních okolnostech situace dotčené osoby.
ECLI:EU:C:2013:565 15
ROZSUDEK ZE DNE 19. 9. 2013 – VĚC C-140/12
BREY
78 Zejména ve věci, jako je věc v  původním řízení, je důležité, aby příslušné orgány hostitelského
členského státu při přezkumu žádosti hospodářsky nečinného občana Unie nacházejícího se v  situaci,
v  jaké se nachází P.  Brey, mohly zohlednit zejména výši a  pravidelnost příjmů daného občana,
skutečnost, že to vedlo uvedené orgány k tomu, že danému občanovi vydaly osvědčení o  právu pobytu
na vnitrostátním území, jakož i  období, po které by mu mohla být vyplácena požadovaná dávka.
Mimoto za účelem přesnějšího posouzení rozsahu zátěže, kterou by takové vyplácení dávky znamenalo
pro vnitrostátní systém sociální pomoci, může být relevantní, jak uvedla Komise na jednání, určení
podílu příjemců uvedené dávky, kteří jsou občany Unie a  pobírají starobní důchod v  jiném členském
státě.
79 V  této věci přísluší předkládajícímu soudu, který je jako jediný příslušný k  posouzení skutkových
okolností, aby určil, zejména v  ohledu na uvedené skutečnosti, zda může poskytnutí dávky, jako je
vyrovnávací příspěvek, osobě v  situaci, v  jaké se nachází P.  Brey, představovat nepřiměřenou zátěž pro
vnitrostátní systém sociální pomoci.
80 S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že unijní právo, jak vyplývá
zejména z  čl.  7 odst.  1 písm.  b), čl.  8 odst.  4 a  čl.  24 odst.  1 a  2 směrnice 2004/38, musí být vykládáno
v  tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci
v  původním řízení, jež i  ve vztahu k  období po uplynutí prvních tří měsíců pobytu vylučuje za
jakýchkoli okolností a  automaticky poskytnutí dávky, jako je vyrovnávací příspěvek stanovený v  §  292
odst.  1 ASVG, hospodářsky nečinnému státnímu příslušníkovi jiného členského státu, protože navzdory
skutečnosti, že mu bylo vydáno osvědčení o  právu pobytu, nesplňuje podmínky pro využití práva
legálního pobytu na území prvního členského státu po dobu delší než tři měsíce, jelikož existence
takového práva je podřízena požadavku, aby uvedený státní příslušník měl dostatečné prostředky, aby
nemusel o uvedenou dávku požádat.
K nákladům řízení
81 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve
vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k  rozhodnutí o  nákladech řízení
příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření
uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z  těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
Unijní právo jak vyplývá zejména z  čl. 7 odst. 1 písm. b), čl. 8 odst. 4 a čl. 24 odst. 1 a 2 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29.  dubna 2004 o  právu občanů Unie a jejich
rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a  pobývat na území členských států, o  změně
nařízení (EHS) č.  1612/68 a  o  zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS,
73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a  93/96/EHS, musí být vykládáno
v  tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci
v  původním řízení, jež i  ve vztahu k  období po uplynutí prvních tří měsíců pobytu vylučuje za
jakýchkoli okolností a  automaticky poskytnutí dávky, jako je vyrovnávací příspěvek stanovený
v  §  292 odst.  1 zákona o  všeobecném sociálním pojištění (Allgemeines
Sozialversicherungsgesetz), ve znění  – ode dne 1.  ledna 2011  – zákona o  rozpočtu na rok 2011
(Budgetbegleitgesetz 2011), hospodářsky nečinnému státnímu příslušníkovi jiného členského
státu, protože navzdory skutečnosti, že mu bylo vydáno osvědčení o  právu pobytu, nesplňuje
podmínky pro využití práva legálního pobytu na území prvního členského státu po dobu delší
než tři měsíce, jelikož existence takového práva je podřízena požadavku, aby uvedený státní
příslušník měl dostatečné prostředky, aby nemusel o  uvedenou dávku požádat.
Podpisy.