61
Nesnáze s pojmem společenská třída
(Na okraj jedné diskuse)*
JADWIGA ŠANDEROVÁ**
Institut sociálních studií fakulty sociálních věd UK, Praha
Social Class as a Conceptual Difficulty
(Some notes in the margin of a class debate)
Abstract: The article is a critical reaction to the discussion „Are social classes dying?“
(International Sociology 1991/4 and 1993/3). This is a topic, so the author
stresses, that had been discussed fruitlessly for more than 25 years. The reviewed
articles represent a typical example of such a disputation. Three basic weaknesses in
the discussion are responsible for the contemporary difficulties: 1. the ambiguity of
the concept ‚social class‘ and its related concepts (class consciousness, class action,
etc.); 2. the impossibility of testing class hypothesis through an historical comparison;
3. unjustifiable background expectations in empirical research on this topic.
The author posits that the very reason for all the problems and difficulties is the
ambiguity of the concept ‚social class‘. She is very sceptical as regards its scientific
value, which, as is suggested, is of debatable scientific value. Indeed, it is proposed
that focus switch to the problem of social change, and the identification of any social
groups or categories of people who are latently or manifestly against the
capitalist social system or capitalist economic culture.
Sociologický časopis, 1995, Vol. 31 (No. 1: 61-75)
Stejně jako v jiných oborech, i v sociologii
vedou pseudofakta k neřešitelným pseudoproblémům,
protože to, oč běží, není tím,
čím se být tváří.
R. K. Merton: Notes On Problem-Finding In
Sociology
S odstupem dvou let proběhla na stránkách International Sociology [Clark, Lipset 1991;
Hout et al. 1993; Pakulski 1993b a Clark et al. 1993] výměna názorů na to, zda má smysl
analyzovat stratifikační systém soudobých vyspělých společností z hlediska tříd. Autoři,
kteří se do diskuse zapojili, v zásadě vycházejí z těchto čtyř předpokladů:
1. V kapitalistické společnosti existuje celá řada nerovností.
2. Některé z těchto nerovností charakterizujeme jako třídní, ostatní jako netřídní.
*) Děkuji touto cestou oběma anonymním recenzentům za jejich podnětné postřehy, zejména
k závěru původního textu. Reagovat na všechny však nebylo v rámci omezeného prostoru možné.
Vyvolá-li stať diskusi, budu ráda.
**) Veškerou korespondenci posílejte na adresu: PhDr. Jadwiga Šanderová, CSc., ISS FSV UK,
Celetná 20, 116 36 Praha 1. E-mail: sanderova@s.fsv.cuni.cz.
Sociologický èasopis, XXXI, (1/1995)
62
3. V období rozvoje kapitalismu (řekněme zhruba do první poloviny dvacátého století,
zejména však ve století devatenáctém) měly pro životní úroveň a styl i politické vědomí
a jednání lidí rozhodující význam nerovnosti, které charakterizujeme jako třídní.
4. Má smysl si položit otázku, zda je tomu tak i v dnešních vyspělých kapitalistických
společnostech.
Vlastní otázka zněla takto: Je význam tříd v podmínkách soudobých vyspělých společností
ve srovnání s minulostí na ústupu?
Nejde ovšem o otázku novou. Prakticky nepřetržitě se o ní diskutuje přinejmenším
od roku 1959, kdy ji velmi podobně formuloval R. Nisbet [1959] a dospěl k závěru, že
význam tříd klesá. V rámci této diskuse se na jedné straně můžeme setkat s čistě teoretickými
více či méně spekulativními příspěvky (např. Bell, Dahrendorf, Giddens, Gouldner,
Parkin, Poulantzas) a na straně druhé s pracemi více či méně argumentujícími
empirickými daty nejrůznějšího druhu (např. Berger, Evans, Goldthorpe, G. Marshall,
Tourraine, Wright). K obecné shodě však za čtvrtstoletí vědeckého bádání nedošlo.
Důvodů nekonečnosti tohoto sporu je podle mého názoru celá řada: Je veden na
několika ne vždy spolu souvisejících frontách, často se opírá o vágně formulovaná teoretická
východiska, což vede k ne vždy ujasněné a komparovatelné empirické evidenci,
přičemž toto vše plyne z neujasněnosti pojmu třída.
Lze tak jen souhlasit s R. Cromptonovou, která dospěla k závěru, že „nedostatek
souhlasu ohledně řady základních pojmů – zejména pojmu ‚třída‘ – v teorii a výzkumu
stratifikace má tendenci generovat řadu pseudoproblémů“ [Crompton 1994: 18]. Diskuse
na toto téma pak v citované práci opakovaně charakterizuje jako „pseudodiskuse“. Jiný
autor [Lee 1994: 401] v této souvislosti dokonce hovoří o „sterilních potyčkách“. Nabízí
se tak otázka, zda nemá pravdu P. Calvert, který začátkem osmdesátých let prohlásil, že
vzhledem k neujasněnosti pojmu třída, jenž byl vždy definován různě a často rozporně,
bude nejlépe od jeho používání ve vědeckém výzkumu upustit, neboť je v zásadě pojmem
hodnotícím a nelze jej vymezit tak, aby byl obecně přijatelný [Calvert 1982: 209-216].
Typickou ilustrací problémů spojených s pojmem třída je zmíněná diskuse na
stránkách International Sociology. Nejprve ji stručně charakterizuji a shrnu její nejslabší
místa, k nimž se pak vyjádřím podrobněji. Nakonec se pokusím celý problém reformulovat
a vyhnout se při tom pojmu třída.
Pøedmìt sporu a slabá místa diskuse
Diskusi, o níž referuji, lze v zásadě charakterizovat jako spor o to, zda jsou třídy ve vyspělém
kapitalismu alespoň potenciálními kolektivitami (mají-li jejich představitelé společný
zájem, kterého si mohou, ale nemusí být vědomi), nebo jsou-li dnes klasické třídy
spíše sociálními kategoriemi. Argumentace je vedena ve dvou liniích, které spolu sice
úzce souvisí, nicméně diskutovány jsou více méně odděleně.
Jednak se vede spor o to, zda v podmínkách vyspělého kapitalismu existují objektivní
podmínky existence třídních zájmů. V této souvislosti jednotliví autoři dokazují, že
tyto podmínky a odtud třídní zájmy buď mizí, respektive jsou přehlušeny zájmy jiných
kategorií, které se stávají (přinejmenším potenciálními) kolektivitami, a nebo naopak, že
jejich význam se nezměnil.
Předmětem druhé linie sporu je otázka, zda a do jaké míry jsou to právě třídní
rozdíly, které strukturují politický život vyspělých západních zemí. Autoři zpochybňují,
či naopak dokumentují třídní podmíněnost latentního či aktuálního politického chování.
Jadwiga Šanderová: Nesnáze s pojmem spoleèenská tøída
63
Diskuse v International Sociology je věnována oběma problémům. Vzhledem
k omezenému prostoru se však budu nadále věnovat pouze otázce, zda je politický život v
současných vyspělých kapitalistických zemích strukturován třídními nerovnostmi.
Jednotlivé strany sporu došly k následujícím třem závěrům (či přesněji hypoté-
zám):
1. Třída je i nadále klíčovým konceptem analýzy stratifikace vyspělých společností,
neboť politický život strukturují především třídní nerovnosti [Hout et al. 1993].
2. Třída je i nadále užitečným konceptem, ovšem jedním z mnoha, rozhodně však ne klíčovým
[Pakulski 1993b].
3. Význam třídy jako explanační proměnné rapidně klesá, je třeba hledat nový koncept
[Clark et al. 1993].
Diskutující argumentují odkazy na závěry plynoucí z analýz dat provedených jinými autory
[zejména Clark et al. 1993 a Hout et al. 1993] nebo teoretickými a obecnými úvahami
[zejména Pakulski 1993b]. Na základě předložených argumentů je však velmi
obtížné, ne-li nemožné, uváženě se přiklonit k jednomu z výše uvedených tvrzení.
Nepřesvědčivost průběhu diskuse podle mého názoru plyne především
z nejednoznačného vymezení pojmu třída. Pod třídními nerovnostmi si zjevně nepředstavují
všichni totéž. Výraznou komplikací je dále fakt, že historickou komparaci (v tomto
případě počátku kapitalismu se současností), která by vedla k jednoznačným závěrům,
nelze provést. Autoři navíc přeceňují možnosti empirického důkazu v takto obecně postaveném
sporu, přičemž k převzatým datům a závěrům z jejich analýz přistupují nekriticky
s řadou zamlčených předpokladů.
O nejednoznaènosti definice tøíd
Ve stati z roku 1991, která diskusi vyprovokovala, hovoří Clark a Lipset o tom, že třídy
se vztahují k sociální diferenciaci vznikající na základě strukturovaných socio-ekonomických
životních šancí lidí různých sociálních kategorií. „Sociální třídy se mohou vyvinout
na základě rozdílného přístupu k výrobním prostředkům (na což kladl důraz Marx)
nebo k zaměstnání či spotřebě (jak dodal Weber). Lze říci, že třídní vědomí vzniká tehdy,
vyvinou-li se u těchto kategorií odlišné subjektivní názory, kultura a ustálené vzorce
chování“ [Clark, Lipset 1991: 408].
Pakulski sice věnuje poměrně rozsáhlou pasáž úvahám o „pružnosti“ a
„významové pluralitě“ konceptu třída a při té příležitosti předkládá typologii jednotlivých
definic,1 ale vlastní definici třídy v komentované stati neuvádí. Nalezneme ji však v jiné
jeho práci jen o tři měsíce starší: Třída je „velká sociální kategorie (lidí – J. Š.) sdílejících
podobné místo ve výrobním procesu (vlastnických a/nebo tržních vztazích) a sdílejících
podobné zájmy, jichž si mohou či nemusí být vědomi a které lze z této socio-ekonomické
pozice odvodit (…)“ [Pakulski 1993a: 134].
Vedeni snahou nezavést diskusi ke sporům o definice, vymezili Hout et al. třídu
takto: „Třída souvisí se vztahem lidí k výrobním prostředkům a/nebo trhům práce“ [Hout
1) V zásadě jde o instruktivní pomůcku pro výklad hlavních názorů na třídní stratifikaci. Jakmile
ovšem budeme chtít pomocí této typologie kategorizovat přístupy jednotlivých autorů (ba i jen
jejich jednotlivé práce), stane se, podobně jako každá jiná, příslovečným Prokrustovým ložem. Je
to jen další ilustrace spornosti a „kluzkosti“ [Pakulski 1993a: 132] pojmu třída.
Sociologický èasopis, XXXI, (1/1995)
64
et al. 1993: 261]. Taková definice je podle jejich názoru „kompatibilní se současným
neomarxistickým i neoweberiánským výkladem pojmu“ [Ibid.: 271]. V zájmu produktivity
diskuse se s ní ztotožnili i Clark et al. [1983: 294].
Netřídní nerovnosti pak v zásadě představují zbytkovou kategorii. V roce 19932
mají autoři na mysli zejména rozdíly související s rasou, etnikem, pohlavím apod. Hovoří-li
o skupinách, často zmiňují tzv. „nová sociální hnutí“ (Zelení, feministky, pacifisté
apod.). Tento problém je zřejmě hlavním předmětem zájmu Pakulského, který se jím zde
zabývá nejzevrubněji. Mimo zmíněná hnutí se věnuje skupinám, které charakterizuje jako
statusové (generace, ženy, etnické skupiny apod.), a tzv. „vyfantazírovaným (imagined)
komunitám“,3 které údajně vznikají pod vlivem sdělovacích prostředků.
Všichni autoři se tedy shodují na vymezení třídních rozdílů, které se opírá o Marxe
i Webera, jejichž pojetí považují za komplementární. To však nicméně neznamená, že
vymezují třídní nerovnosti stejně. Dojemná shoda na takto obecné a dle mého soudu nic
neříkající „definici“ je zavádějící. Je možné, že by s ní skutečně souhlasili jak neoweberiánci,
tak neomarxisté. Rozhodně by ji však různě operacionalizovali, a to v závislosti na
konkrétním vymezení „vlastnických a/nebo tržních vztahů“ a na míře důrazu na konkrétní
typy vztahů (vlastnické nebo tržní). Pro ilustraci lze uvést operacionalizace tříd
neomarxisty E. O. Wrighta a neoweberiánce J. H. Goldthorpa. Např. Wright, na rozdíl od
Goldthorpa, nepovažuje za jeden z definičních znaků dělnické třídy manuální práci,
Goldthorpe na rozdíl od Wrighta spojuje velké vlastníky a vrcholové řídící pracovníky do
jedné třídy apod. (podrobněji viz [Šanderová 1991, 1992a a 1992b.]).
Hout a kol. však pracují s třídami vymezenými podle E. O. Wrighta, ale zároveň
odkazují na výzkum, který použil Goldthorpovu operacionalizaci. Clark et al. v jednom
případě nahrazují třídy sociálními kategoriemi vymezenými daňovými pásmy. Jaké operacionalizace
bylo užito v případě výzkumu, na nějž odkazuje Pakulski, není vůbec jasné.
Zcela specifickým problémem je podle mého názoru také fakt, že většina operacionalizací
tříd (ale i sociálně ekonomického statusu apod.) vychází z profesí (nikoli tedy
z konkrétního pracovního místa), nebere v úvahu segmentovanost trhu práce4 a specifika
stratifikace ženské populace. Jen zřídka se bere v úvahu vyloučenost z trhu práce. Nezaměstnanost
je totiž spíše analyzována jako samostatný problém. A to nemluvím o mezinárodních
komparacích, které vycházejí ze sporného předpokladu, že tržní, pracovní a
zejména statusová situace jednotlivých profesí je ve všech zemích stejná.
O mezích historické komparace
Jak jsem již uvedla, meritem sporu je otázka, zda je význam tříd pro politický život vyspělé
kapitalistické společnosti stejný jako byl na počátku kapitalismu. Význam tříd Clark
et al. „měří“ korelacemi mezi třídním postavením respondentů na jedné straně a jejich
politickými postoji a volebními preferencemi na straně druhé. V této souvislosti například
2) Clark a Lipset hovoří o tzv. hierarchiích, přičemž ve stati z roku 1991 není zcela jasné, jaký je
vztah mezi hierarchiemi a třídami, ani jak konkrétně jsou hierarchie vymezeny.
3) Tyto komunity jsou také někdy nazývány „kategoriální identity“ nebo „statusová uskupení“. Jde
o lidi, kteří se pod vlivem sdělovacích prostředků začínají domnívat, že jsou členy komunit,
s nimiž sdílejí společné zájmy (např. Zelení) nebo zvyky (např. nekuřáci), vkus či chutě (např.
vegetariáni) nebo dokonce nějakou askriptivní charakteristiku (např. černoši) [Pakulski 1993b:
290].
4) Stručnou informaci o teoriích segmentace trhu práce viz [Šanderová 1994].
Jadwiga Šanderová: Nesnáze s pojmem spoleèenská tøída
65
odkazují na práce, v nichž jejich autoři [Lipset 1981, Franklin et al. 1992] dospěli k
závěru, že korelace mezi třídním postavením a volebními preferencemi mají od
padesátých let v několika západních zemích spíše klesající tendenci. Z tohoto zjištění
Clark et al. vyvozují, že ve srovnání s raným kapitalismem význam tříd ustupuje do pozadí.
Provádějí tak ničím nezdůvodněnou extrapolaci zpět do historie.
Hout et al. k tomu poznamenávají, že třída nikdy nebyla vševysvětlující proměnnou,
jak se někteří badatelé domnívali. „Třída vždy byla pouze jedním ze zdrojů politické
identity a jednání spolu s rasou, náboženstvím, pohlavím atd. Říká-li někdo, že třída má
dnes menší význam, než měla v minulosti, nutně to znamená, že zveličuje její význam
v minulosti a podceňuje současný“ [Hout et al. 1993: 268]. V této souvislosti se v poznámce
dovolávají autority Duncana, který považuje za „docela možné, že důvěra, s níž
člověk předkládá popis třídní struktury Anglie osmnáctého a devatenáctého století, je
částečně funkcí nedostatku dat o profesní diferenciaci, příjmech, rozpočtech, politických
postojích, životních stylech atd., s kterými pracují badatelé zkoumající společnost současnou“
[Duncan 1959: 28] – citováno dle [Hout et al. 1993: 273].
Dle mého názoru jde o obecnější problém odrážející omezené možnosti historických
komparací, které jsou jistě užitečné a inspirativní, sotva však mohou nezvratitelně
podpořit či vyvrátit nějakou hypotézu. Nejde jen o to, že některé typy údajů umožňující
striktní komparaci prostě nemáme k dispozici (např. údaje o volebních preferencích jednotlivých
tříd, etnik, žen apod.), ale i o to, že minulost můžeme poznávat pouze na základě
evidence, kterou Goldthorpe [1991] charakterizoval jako „relikty“. Tyto relikty jsou
značně omezeným vzorkem toho, co se mohlo z minulosti zachovat – vzorkem „úplného
univerza reliktů, o němž ani o jeho vlastnostech nám však není nic známo a ani být
známo nemůže. (…) Z jakéhokoli souboru reliktů tak můžeme vyvozovat nekonečný
počet zobecnění“ [Goldthorpe 1991: 213]. Kromě toho, sociologové jen zřídka pracují
s primárními prameny. Většinou se opírají o práce historiků, tj. přísně vzato o
interpretace. Jejich závěry tak jsou v lepším případě interpretacemi interpretací, částěji
však „interpretacemi interpretací interpretací“ [Ibid.: 223]. Interpretace jsou, jak známo,
vždy jen jedním z možných pohledů na realitu.
Striktně vzato, na otázku, zda třídy měly v počátcích kapitalismu větší význam
v životě společnosti než dnes, zřejmě nikdo jednou provždy neodpoví. Tím ovšem nechci
říci, že nemá smysl si takové otázky klást. Nicméně, empirickou evidenci o dnešku nelze
srovnávat s historickými „relikty“. Přivede-li sociology povaha řešeného problému
k historickému pohledu, „musí se připravit na těžší život, na výzkum vedený pod ‚hranicí
chudoby dat‘ (…), musí si být vědomi, že předmět jejich kritického zájmu je a pravděpodobně
zůstane mimo dosah poznání“ [Ibid.: 226].
Vést tedy zásadní diskuse typu „buď a nebo“ zřejmě není v tomto ohledu rozumné.
O mezích epmirického dùkazu
Rezignujeme-li na historické srovnání vývoje významu tříd v politickém životě kapitalistické
společnosti, můžeme se omezit na přítomnost a položit si otázku, zda latentní či
aktuální politické chování dnes ve vyspělých západních zemích souvisí spíše s třídním
postavením či s jinými charakteristikami (pohlavím, rasou, věkem, etnickou příslušností,
podporou určitého hnutí apod.) a lze-li v tomto ohledu během posledních zhruba 30 let
vystopovat nějaký trend.
Sociologický èasopis, XXXI, (1/1995)
66
Lze to udělat například tak, jako to udělal G. Evans [1993], který detailně analyzoval
vývoj korelací mezi hodnotami Likertovy škály, o níž hypoteticky předpokládá (jde
o analyticky podloženou hypotézu), že měří postoje na kontinuu levice-pravice na jedné
straně a třídním postavením (s použitím Goldthorpovy operacionalizace), věkem,
pohlavím, etnickou příslušností, náboženským vyznáním, sektorem zaměstnání, typem
bydlení a nezaměstnaností na straně druhé, a to v období let 1960-1980. Evans zjistil, že
význam třídy (měřený vysvětlenou variancí) pro strukturu politických zájmů sice není
nijak výrazný, ale je konstantní. Navíc, vliv této proměnné na ideologický konflikt je ze
sledovaných nejsilnější [Evans 1993: 463-466].
Toto zjištění lze interpretovat v tom smyslu, že přinejmenším v Anglii šedesátých a
sedmdesátých let byl politický význam třídního postavení zhruba konstantní a větší než
některých jiných charakteristik (věk atd. viz výše). Diskutovat pak lze o tom, zda Goldthorpova
operacionalizace dobře vymezuje třídní postavení, nakolik je předpoklad, že
použitá škála skutečně měří postoje na kontinuu levice-pravice oprávněný, zda existuje
nějaký důvod, proč považovat tento typ postojů za výraz třídních zájmů či vědomí a lze-li
očekávat, že si dotázaní koncem sedmdesátých let interpretovali jednotlivé otázky stejně
jako na začátku let šedesátých. Konečně lze vznést námitku, že situace v Anglii je
atypická.
Žádné úvahy tohoto typu však v komentovaném sporu nenalézáme. Krom toho se
jednotlivé argumenty ústřednímu problému Clarkovy a Lipsetovy stati, jímž je relativní
význam třídních nerovností, de facto vyhýbají.5 Ačkoli Clark s Lipsetem tuto otázku kladou
a také na ni odpovídají (třídní nerovnosti ustupují do pozadí), Hout a kol. s jejich
odpovědí polemizují a Pakulski zaujímá kompromisní postoj, žádné argumenty, kromě
několika vágních odkazů na práce jiných autorů, nikdo z nich nenabízí.
Zarážející je až nekritická „víra v čísla“. Zmínění autoři zřejmě sdílejí Goldthorpovo
přesvědčení, že pokud jde o data, mají sociologové oproti historikům nespornou
výhodu. Zatímco historikové svoji evidenci pouze nalézají, sociologové ji také generují.
Produkují datovou bázi, která před tím neexistovala, to jest pracují s evidencí, která byla
spíše vynalezena (invented) než odhalena. Datům tak může být dána taková podoba, kterou
ten který výzkum vyžaduje, a jejich kvalita může být ověřována spolu s tím, jak
vznikají [Goldthorpe 1991: 214-215].
Je ovšem otázka, nakolik je to skutečně výhoda. Problém je totiž v tom, že tzv.
historické relikty „na rozdíl od odpovědí uměle vyvolaných výzkumným šetřením (které
samozřejmě také vyžadují interpretaci) představují aspekty přirozeného prostředí minulých
sociálních světů. Historické interpretace (…) interpretují objektivizace, zatímco sociologické
interpretace výzkumných dat jsou realitě o krok vzdálenější, neboť interpretují
subjektivní respondentovy interpretace jednání a orientací lidí – obvykle ‚vecpané‘ do
předem připravených kategorií“ [Bryant 1994: 16]. Jinými slovy, veškerý empirický
materiál, který je potenciálním sociologickým datem má v zásadě stejnou kvalitu jako to,
čemu Goldthorpe říká relikt [Hart 1993; 29].
Nekonečné spory tak lze vést nejen o závěrech plynoucích z „nalezených“, ale i
z „generovaných dat“. Je proto nezbytné, ostatně jako v každé vědě, věnovat mimořádnou
pozornost kvalitě dat a znovu a znovu prověřovat, zda skutečně měříme to, co se
5) Pakulski sice vytýká Houtovi et al., že tento problém ignorují [op. cit.: 280], sám se však
k němu vyjadřuje jen v rovině teoretických úvah.
Jadwiga Šanderová: Nesnáze s pojmem spoleèenská tøída
67
domníváme, že měříme. K tomu je ovšem nezbytně nutné, aby pojmy, s nimiž pracujeme
(třída, třídní zájem, vědomí apod.) byly definovány zcela jednoznačně. Takto však autoři
buď disputují o technických detailech předkládaných analýz (např. vhodnost použitých
indexů či rekódování dat), nebo si vyměňují nekompatibilní argumenty, aniž by se kriticky
zamysleli nad hodnotou dat, která prezentují, a nad předpoklady, které jsou v jejich
pozadí.
O zamlèených pøedpokladech
V pozadí dat, která jsou v rámci diskuse prezentována, nalézám nejméně tři implicitní a
velmi sporné předpoklady.
1. V prvé řadě Clark et al. mlčky předpokládají, že třídní vědomí se projevuje a
projevovalo především ve volebních preferencích, případně v manifestovaných postojích.
K tomu Hout et al. zcela věcně namítají, že není důvod očekávat bezprostřední vztah mezi
třídní příslušností a volebními preferencemi. Takový předpoklad totiž zcela ignoruje
zásadní význam odborů, sociálních hnutí a politických stran, které vytvářejí pro tyto
preference prostředí. Jsou-li strany a další politické organizace řízeny v určitém sepětí
s třídami, lze očekávat vysokou korelaci mezi třídní příslušností a volebními preferencemi,
jak ukázali Przeworski a Sprague [1986]. Opustí-li pak dělnická strana své specifické
zájmy či uzavírá-li různé kompromisy, aby získala více hlasů, např. z řad středních
tříd, neznamená to ještě, že tyto zájmy přestaly existovat. „Třídní zájmy mohou zůstávat
v politické aréně v latentní podobě, což neznamená, že neexistují“ [Hout et al. 1993:
266].6
Paradoxní ovšem je, že Clark a Lipset v úvodu své stati z roku 1991 sami poznamenávají:
„Třídní příslušnost můžeme sice objektivně určit, ale to nám může říci jen málo
o subjektivních korelátech (názoru na svět, postojích atd.) třídního postavení. Marx ve
skutečnosti nikdy neřekl, že mezi třídním postavením a postoji by měl být nějaký vztah“
[Clark a Lipset 1991: 397].
Pokud je mi známo, nic takového neřekl ani Weber. Veškerá empirická evidence o
souvislosti mezi manifestovanými postoji a volebním chováním na jedné straně a třídním
postavením na straně druhé tak možná jde zcela mimo teorii tříd.
2. Druhým zamlčeným předpokladem je ničím nepodložená představa, že to, co
lidé vypovídají o svých postojích, případně hodnotových a dalších preferencích, je reálným
indikátorem obsahu „té části“ jejich vědomí, která ovlivňuje jejich jednání. Tento
předpoklad je v pozadí téměř veškeré empirické evidence, o níž Clark et al. s Houtem et
al. disputují.
Tak například součástí argumentace, jíž Clark et al. podporují svoji tezi o poklesu
politického významu tříd, je tvrzení, že ve vyspělých kapitalistických státech došlo
k transformaci klasické dimenze levice-pravice. Tradiční levice, „která má základ
v představitelích manuálních profesí a klade důraz na problémy, které se tradičně vztahovaly
k třídám, dosud existuje. V západních společnostech však začíná vznikat druhá le-
6) Podobně Evans: „Není oprávněné odvozovat změny v ideologických rozdílech tříd z volebních
preferencí – vztah mezi příslušností k třídě a volebním chováním není výsledkem pouze
ideologických rozdílů mezi třídami, ale také rozdílů mezi stranami. Nedaří-li se stranám
předkládat prohlášení, která přitahují zájem různých tříd, není důvod, aby mezi přislušností ke
straně a volebními preferencemi existoval nějaký vztah.“ [Evans 1993: 452].
Sociologický èasopis, XXXI, (1/1995)
68
vice (někdy nazývaná Nová politika, Nová levice, Postburžoazní nebo
Postmaterialistická), která stále více klade důraz spíše na sociální otázky než na klasické
třídní problémy“ [Clark a Lipset 1991: 403]. V důsledku toho se dělnická třída podle
Clarka et al. ideologicky fragmentuje.
Argumenty, které Clark et al. na podporu této teze uvádějí, jsou však značně chatrné.
Klasické levicové třídní vědomí např. „měří“ postoji k daňové politice státu. Tzv.
sociálně liberální orientaci (která se údajně odštěpila od levice) inidikují postoji
k umělému ukončení těhotenství a mírou tolerance k menšinám.
Hout et al. zase odkazují na stať Weakliema [1991], který analyzoval postoje obyvatelstva
ve Francii, Itálii a v Holandsku k tzv. postmateriálním hodnotám.7 Materiální
orientaci (typickou pro tradiční levici) zjišťoval prostřednictvím názorů na nutnost
zmenšit nerovnosti mezi lidmi, znárodnit průmysl a posílit úlohu státu v řízení národního
hospodářství. Orientaci na tzv. postmateriální hodnoty indikoval mírou souhlasu s tvrzením,
že je žádoucí chránit přírodní prostředí, zabránit šíření atomové energie a zpřísnit
postup proti teroristům [Weakliem 1991: 1342]. Weakliemovo zjištění, že ve všech
zkoumaných zemích došlo k posunu směrem k tzv. postmateriálním hodnotám u celé
populace, tj. nezávisle na třídním postavení, uvádějí Hout et al. na podporu svého tvrzení,
že třídy dosud existují.8
Zůstává však zcela nejasné, co nás opravňuje například k předpokladu, že verbální
podpora (v době, kdy probíhá šetření) progresívního zdanění a současně liberální postoj
k interrupcím indikuje odklon od tradiční levice a tudíž úpadek třídní identity.
3. Třetí zamlčený předpoklad se týká uvažování lidí.9 Někteří sociologové jakoby
zcela samozřejmě předpokládali, že tzv. běžná populace (průměrný člověk, lidé v ulicích
apod.) uvažuje stejným způsobem, jakým badatelé rozvíjejí své teorie. Domnívají se, že
lidé myslí a jednají v ustálených vzorcích, a to takových, které badatelé teoreticky od-
vodili.
Badatel zkonstruuje schéma, v lepším případě ideální typy, např. konzervativní
versus levicový typ myšlení, které dekomponuje na základní prvky, jimž přiřadí jednoduché
otázky, přičemž je přesvědčen, že odpovědi na tyto otázky jsou výlučně konzistentní
buď s jedním, nebo druhým typem myšlení. Dotázaní, kteří „skórují“ na obou
typech otázek, pak podle tohoto badatele buďto neuvažují konzistentně,10 nebo jsou důkazem
toho, že tyto dva typy myšlení přestávají existovat. Na druhé straně, skórují-li lidé
jen na části otázek vztahujících se k určitému typu myšlení, zřejmě to znamená, že se zde
odštěpil nový směr uvažování. Možnost, že lidé svět třeba vnímají zcela jinak, si takový
badatel zpravidla nepřipouští.
7) Blíže o postmateriálních hodnotách viz Rabušic [1990] nebo také Dahrendorf [1991b: 217-218].
8) Tento obtížně pochopitelný argument je zřejmě míněn takto: není-li sporu o tom, že v minulosti
se postoje lidí lišily v závislosti na třídním postavení a nyní se u celé populace (tj. u příslušníků
všech tříd stejně) posunuly směrem k postmateriálním hodnotám, nedošlo k žádnému vyrovnání
rozdílů v třídním vědomí. Jde však o moji interpretaci, autoři argument blíže nevysvětlují.
9) Následující kritika je téměř totožná s kritikou dotazníkových šetření obecně, vedenou z pozic
tzv. interpretativního paradigmatu (blíže o tom viz [Petrusek 1993: 110-114]). Neztotožňuji se
s interpretativním pojetím sociologie v celé jeho šíři, v dané souvislosti však tento typ výtek
považuji za více než oprávněný.
10) Na problém tzv. „inkonzistence myšlení“ běžné populace, jsme již dříve upozorňovali jinde
[Šanderová, Kabátek 1991, Šanderová 1992].
Jadwiga Šanderová: Nesnáze s pojmem spoleèenská tøída
69
S podobným přístupem se můžeme setkat u Clarka et al. Například výše zmíněné
tvrzení o existenci dvou levic dokumentují na postojích francouzských a amerických starostů
v roce 1983 a 1993. Konstatují, že v roce 1983 korelace mezi daňovým a sociálním
liberalismem francouzských starostů klesala s věkem, zatímco „u amerických starostů
nebyl mezi daňovým a sociálním liberalismem prokázán žádný vztah ani v jedné věkové
skupině.“ K podobným výsledkům dospěli, když použili vícenásobnou regresi. Cituji
doslova: „pracovali jsme s devíti proměnnými (strana, zámožnost atd.): adjustované
koeficienty R2
jsou v případě Francouzů vysoké (od 0,25 do 0,44), zhruba šestkrát větší
než pro soubor amerických starostů (od 0,03 do 0,06)!“. O deset let později si byla
struktura postojů amerických a francouzských starostů blíže. „Jak výsledky naznačují,
vliv hierarchií a tříd během několika let dramaticky poklesl. Tyto trendy jsou kongruentní
s ‚postinduistriálními‘ trendy, které identifikovali Daniel Bell a Allain Touraine“ [Clark a
Lipset 1991: 405].
Hout et al. k tomu namítají, že je přinejmenším riskantní zobecňovat na celou populaci
zjištění týkající se souboru, který představuje určitou elitu, o níž lze předpokládat
(a některá data to potvrzují), že její politické názory jsou mnohem koherentnější, stabilnější
a jednotnější než u běžné populace [Hout et al. 1993: 267].
Na tuto námitku reagují Clark et al. poměrně obšírně. „Smyslem uvedených dat
bylo ukázat, že starostové, kteří byli zvoleni jakožto „levicoví“ kandidáti se zřejmě neangažují
a ani nadále angažovat nebudou v levicové ekonomické politice, což se dalo
předpokládat v minulosti. Namísto toho údaje naznačují, že tito starostové mohou být
ekonomicky konzervativní z hlediska svého postoje k daním, ale mohli být zvoleni
jakožto levicoví čistě na základě svých postojů, které zaujímají k novým sociálním problémům“
[Clark et al. 1993: 305 – zvýrazněno v originále].
Se značnou ironií také komentují námitku hodnotící jako riskantní zobecňovat
zjištění týkající se elity na celou populaci. „Taková reakce nás poněkud mate, neboť majíli
elity ‚stabilnější a jednotnější konfesní systém‘ než obyvatelstvo, mohlo by to
naznačovat, že v případě zjištění významných korelací pro soubor starostů by bylo nevhodné
přisuzovat totéž obyvatelstvu. Hlavním smyslem tabulky však bylo ukázat, že
korelace jsou pro americké starosty nevýznamné a v případě francouzských starostů klesají
s věkem. Pokud můžeme vůbec něco předpokládat, pak pouze slabší korelace u obyvatelstva“
[Ibid.: 307 - zvýrazněno v originále].11
Podobně Clark et al. citují výsledky analýzy dat reprezenativního souboru obyvatelstva
západoevropských zemí (Francie, Belgie, Holandsko, Německo, Itálie, Lucembursko,
Dánsko, Irsko, Velká Britanie, Severní Irsko a Řecko), které se týkají otázek
zjišťujících míru souhlasu s těmito třemi názory: 1. mělo by být méně rozdílů v sociálních
rolích mužů a žen; 2. měla by být přijata razantnější opatření na ochranu životního
prostředí před jeho znečišťováním; 3. vláda by měla hrát menší roli v řízení hospodářství.
Clark et al. pak v tabulce uvádějí korelace mezi odpověďmi na otázku týkající se role
státu v řízení hospodářství na jedné straně a zbývajícími dvěma na straně druhé, a to ve
11) Nyní jsem zmatena já. Dospěla sofistikovanost statistických analýz v USA tak daleko, že se již
netestují nulové hypotézy? Skutečně nás zjištění, že jsme nenalezli významných korelací
v souboru starostů, opravňuje k předpokladu, že tyto korelace neexistují ani u běžného
obyvatelstva?
Sociologický èasopis, XXXI, (1/1995)
70
čtyřech věkových kohortách. Korelace podle jejich názoru s věkem klesají,12 což údajně
indikuje pokles vlivu tradičního antagonismu levice a pravice v politické socializaci
mladých lidí [Clark et al. 1993: 307-308].
Není však vůbec jasné, co nás opravňuje například k předpokladu, že souhlasí-li
někdo s tím, že vliv státu na národní hospodářství by měl být menší, aniž by zároveň měl
vyhraněný názor na nutnost přijmout razantnější opatření na ochranu životního prostředí,
jde o výraz jeho ambivalentního postoje vůči levici a pravici.
Pozoruhodné ovšem je, že jednotliví autoři si jsou neodůvodněnosti některých výše
uvedených předpokladů vědomi. Dovedou je však odhalit pouze u oponenta (nikoli ve
svých argumentech).
Tak např. Hout et al. považují za možné, že „některá ‚nová‘ sociální témata se stala
objektem politického boje a veřejné diskuse částečně proto, že rezonují s tradiční levopravou
heuristikou lidí“ [Hout et al. 1993: 267]. K tomu však Clark et al. namítají, že od
„průměrného občana“ nelze očekávat ideologické myšlení. Něco takového by bylo
v rozporu s výsledky výzkumu veřejného mínění, které již desítky let naznačují, že pouze
mimořádně malý podíl občanů využívá při hodnocení politických problémů široké ideologické
dimenze. Odkazují také na Converse [1964], v jehož výzkumu pouze 12 % voličů
uvedlo, že při pořádání svých politických názorů na konkrétní problémy uvažují
v dimenzi levice-pravice. Podobně Neumann [1986] dospěl k závěru, že asi 95 % populace
zakládá své politické myšlení na pseudoproblémech dne, které mají největší publi-
citu.
V jiné souvislosti naopak Hout et al. upozorňují Clarka a Lipseta, že „není vůbec
jasné, zda ‚sociální liberalismus‘ (který autoři vymezili takovými problémy, jako je
‚umělé ukončení těhotenství‘ či ‚tolerance vůči menšinám‘) vůbec někdy měl nějakou
souvislost s třídní politikou“ [Hout et al. 1993: 267].
Stručně řečeno, problematičnosti zmíněných předpokladů si jsou všichni zúčastnění
v zásadě vědomi. Tříska v oku oponenta je však znepokojuje daleko více než břevno
v oku vlastním. Meritum věci zákonitě obcházejí. Není-li totiž výchozí pojem (třída) definován
dostatečně jednoznačně, jsou další pojmy třídní analýzy (třídní zájmy, vědomí,
politika atd.) nutně ještě mlhavější.
Pokus o reformulaci problému
Nehodláme-li propadnout metodickému nihilismu, můžeme připustit, že na základě systematického
výzkumu přistupujícího k datům kriticky, lze se značnou mírou jistoty odpovědět
např. na otázku, zda určitý typ postojů a volební preference souvisí v té které
zemi spíše se sociálním postavením indikovaným Goldthorpovou operacionalizací tříd
než se sociálním postavením plynoucím z věku, etnika, pohlaví apod. Příkladem může být
již citovaná Evansova analýza. Hypotézu, že v počátcích kapitalismu třídy strukturovaly
politické dění více než dnes, však takto rigorózně testovat nedokážeme. Krom toho,
12) Nalézt takový trend v předložených datech vyžaduje poměrně značné úsilí či spíše přesvědčení
o vlastní pravdě. Pearsonovy korelační koeficienty nabývají v jednotlivých věkových kohortách
následujících hodnot (první údaj uvádí korelaci mezi názory na roli státu a na rozdíly v sociálních
rolích mužů a žen a druhý korelaci mezi názorem na roli státu a na ochranu životního prostředí –
znaménka neuvádím, neb směr závislosti je v dané souvislosti irelevantní): 15-29: 0,03 a 0,02; 30-
44: 0,01 a 0,05; 45-59: 0,03 a 0,06; 60-80: oba 0,01.
Jadwiga Šanderová: Nesnáze s pojmem spoleèenská tøída
71
diskuse na stránkách International Sociology jen dokumentuje již v úvodu citované Calvertovo
tvrzení, že třída není vhodným pojmem pro vědecký výzkum. Považuji proto za
taktické tento pojem, alespoň přechodně opustit.
Nabízí se ovšem otázka, zda se spolu s pojmem nevzdáme zajímavého problému.
Domnívám se, že nikoliv. V diskusi o třídních a netřídních nerovnostech totiž stále jde
především o problém konfliktu a sociální změny, ať už ve smyslu změny konkrétního
politického systému, či kapitalistického systému jako takového (mám na mysli to, co
Berger [1993: 11-12, 52-53] nazývá „ekonomickou kulturou“ či Weber „železnou klecí“
kapitalismu) nebo ve smyslu zrušení systému obecně, jak to požaduje Dahrendorf.13 Jinými
slovy jde o to, zda v současných společnostech vyspělého kapitalismu existuje
konflikt (přetrvávající z minulosti či rodící se nový) o stávající systém a pokud ano, které
skupiny lidí představují jeho sociální nositele (případně iniciátory či „první hybatele“).
V pozadí diskuse o významu tříd tak stojí zhruba tato otázka: Existuje
v současných tzv. vyspělých společnostech alespoň potenciální kolektivita lidí, jimž nevyhovuje
stávající politický a sociálně-ekonomický systém – ať už konkrétní systém v té
které zemi, nebo ekonomická kultura kapitalismu (EKK) obecně – a kteří jej tedy byť jen
potenciálně ohrožují? Drtivá většina sociologů by na takto položenou otázku zřejmě odpověděla,
že neintegrovaných skupin je celá řada, ale ne všechny systém ohrožují. Málokdo
by však asi zůstal u takto lapidární odpovědi – něco by k tomu dodal. Komentovaná
diskuse nabízí tři typy takového dodatku:
Dodatek neomarxistický a/nebo neoweberiánský třídní: Nejdůležitější jsou z tohoto
hlediska třídy (tj. kolektivity vymezené svým postavením ve vlastnických a/nebo tržních
vztazích). Ve společnosti existuje přinejmenším latentní třídní konflikt, jehož podstatou
jsou vlastnické a/nebo tržní vztahy.
Dodatek postmarxistický:14 Třídu vymezenou inferiorním postavením ve vlastnických
a/nebo tržních vztazích lze dnes považovat za více méně integrovanou do stávajícího
systému. Rodí se však nová kolektivita vymezující se proti existujícímu uspořádání,
kterou nelze identifikovat na základě jejího postavení ve vlastnických a/nebo tržních
vztazích. Konflikt, přinejmenším latentní, ve společnosti existuje, jeho podhoubím však
nejsou vlastnické a/nebo tržní vztahy.
Dodatek neoweberiánský statusový či liberální: Třídy dnes jsou (začínají být)
z daného hlediska zcela rovnocenné ostatním typům skupin, přičemž žádná z nich se nevymezuje
proti celému komplexu institucí vyspělé kapitalistické společnosti. Každá
z nich má výhrady proti jinému aspektu (jiné instituci) stávajícího systému. Struktura
zájmů odpovídá například Riesmanově představě „vetovacích skupin“ [Riesman 1968:
část druhá], jejichž zájmy se kříží či spolu souvisí jen velmi volně – o konfliktu v pravém
slova smyslu (byť latentním) nemůže být řeč.
Diskuse by se dle mého soudu výrazně pohnula z místa, na němž již tolik let přešlapuje,
kdyby ti, kdo do ní vstupují, alespoň na čas zapomněli na třídy, celý problém
v zásadě obrátili a hledali odpověď na otázku, zda existuje (formuje se) vůbec nějaký
13) „… Je-li kapitalismus skutečně systém, musí se proti němu bojovat stejnou silou, jakou se
bojovalo proti komunismu. Všechny systémy představují nevolnictví…“ [Dahrendorf 1991a: 40].
14) Pakulski [1993a: 147] takto charakterizuje autory, kteří sice svým způsobem navazují na neomarxismus,
zavrhli však teorii tříd a proproletářský postoj. K postmarxismu řadí Cohenovou,
Habermase a Offeho.
Sociologický èasopis, XXXI, (1/1995)
72
potenciální sociální nositel (či iniciátor) dramatické změny systému. Mám tím na mysli
sociální skupinu či kategorii lidí, kteří nemohou realizovat svoje životní aspirace (ne
nutně pouze ekonomické povahy), protože jim v tom brání stávající komplex kapitalistických
institucí.15
Pretendentů na toto označení je celá řada. Jsou to například sociální skupiny
(kategorie) typu Dahrendorfovy třídy chudoby, tj. lidé, kteří jsou v důsledku neúplných
oprávnění ze systému de facto vyloučeni [Dahrendorf 1991b: 94], nebo Bergerova třída
expertů či znalců (knowledge class), kterou Berger charakterizuje jako hlavního antagonistického
protivníka kapitalismu [Berger 1991: 234-238], a další skupiny více či méně ze
systému vyloučených. Mohou to být ženy, nebo jen určitá kategorie žen (např. svobodné
matky), mládež obecně (nebo jen nezaměstnaná mládež), ochránci životního prostředí,
pacifisté, anarchisté, nezaměstnaní, homosexuálové, skinové, důchodci, etnické menšiny,
ochránci nebohých jakožto mluvčí vyloučených, „vyfantazírované skupiny“ apod.16
Je pravděpodobné, že žádná z této pestré palety sociálních skupin a kategorií jako
taková, hledaným sociálním aktérem není. Nicméně nelze vyloučit, že tento se v řadách
některých z nich postupně formuje. Mohou tito lidé naplnit své životní aspirace – např.
určitý způsob života [Habermas 1981, 1987] či postmateriální hodnotový systém
[Inglehart 1990] – v rámci EKK? Jsou tyto aspirace skutečně principiální? Naráží snaha
je naplnit na překážky různého typu, nebo mají tyto překážky a tudíž i protesty a aktivity
určité části všech těchto lidí nějakého společného jmenovatele?
Neměli bychom připustit, že by to mohlo být něco v dané souvislosti netradičního,
například inklinace k bohužel jen mlhavě vymezenému Frommovu [1992] „modu bytí“,
jehož naplnění je podle názoru tohoto autora v přímém rozporu s EKK? Neměli bychom
se nejprve pokusit takového společného jmenovatele nalézt a teprve poté ho pojmenovat
(a přesně definovat)?
Pokud bychom ovšem chtěli na tyto otázky odpovědět, sotva bychom se mohli
omezit na to, že těmto lidem položíme několik jednoduchých otázek. Za vhodnější
považuji strategii, kterou v podobné souvislosti navrhuje Marshall: „výzkumná energie a
výdaje by měly směřovat k intenzívnímu, longitudinálnímu etnografickému výzkumu,
v jehož rámci jsou různé aspekty vědomí pevně zasazeny v kontextu každodenní praxe a
od počátku jsou konceptualizovány jako inherentně dynamické jevy“ [Marshall 1988:
121-122]. Nemám tím na mysli, abychom od dotazníkového šetření v dané souvislosti
upustili zcela. Rozhodně by však nemělo být jedinou ani hlavní metodou sběru dat.
Závìr
Třída podle mého názoru skutečně není pojmem relevantním analýze současné západní
společnosti. Na rozdíl od Clarka et al. mě však k tomuto závěru nevede domněnka, že
15) Takové vymezení je zcela zřetelně, byť implicitně obsaženo v úvahách P. I. Bergera [1993:
234-238] a R. Dahrendorfa [1991a: 94] o třídách ve vyspělém kapitalismu (nikoli však v jejich
definicích tříd). Je zřejmě podobné Tourainovu vymezení tříd, které se „objevují všude tam, kde
se formují solidární skupiny zpochybňující dominantní hodnoty, normy a instituce“ [Touraine
1985: 749-788] – citováno z [Pakulski 1993b: 281].
16) Tzv. „novým sociálním hnutím“ a podobným politickým aktivitám se samozřejmě věnuje celá
řada sociologů, a to i v dané souvislosti (shrnutí viz [Pakulski 1993a]). Nikoli ovšem na místo
debat o třídních rozdílech. Často se lze i v těchto statích setkat s hledáním či popíráním třídního
zakotvení stoupenců jednotlivých hnutí, což opět zavádí k pseudodiskusím.
Jadwiga Šanderová: Nesnáze s pojmem spoleèenská tøída
73
význam tříd klesá. Striktně vzato, relevance tohoto pojmu sociální stratifikaci raného
kapitalismu může být jen zdánlivá. Dosavadní spory (zejména ten, o němž referuji) mě
přesvědčily o tom, že pojem třída je pro produktivní diskusi nepoužitelný především
proto, že je mnohoznačný a koneckonců tedy nevědecký. Proč se tedy takovému pojmu
nezkusit vyhnout? Pak bychom ovšem museli otázky související s diskusí o třídách formulovat
jinak. Jednu z možností jsem v rámci omezeného prostoru mohla jen nastínit.
JADWIGA ŠANDEROVÁ je odbornou asistentkou na katedře sociologie Institutu sociologických
studií FSV UK. Přednáší základní kursy sociologie a zabývá se teoriemi sociální stratifikace.
Literatura
Berger, P. L. 1993. Kapitalistická revoluce. Bratislava: Archa.
Bryant, J. M. 1994. „Evidence and explanation in history and sociology: critical reflection on
Goldthorpe critique of historical sociology.“ British Journal of Sociology 45: 3-19.
Calvert, P. 1982. The Concept of Class. London: Hutchinson.
Clark, T. N., S. M. Lipset 1991. „Are Social Classes Dying?“ International Sociology 6: 397-410.
Clark, T. N., S. M. Lipset, M. Rempel 1993. „The Declining Political Significance of Social
Class.“ International Sociology 8: 293-316.
Converse, P. E. 1964.: „The Nature of Belief Sysytems in Mass Politics“. In Ideology and Discontent,
ed. by D. E. Apter. New York: Free Press.
Crompton, M. 1993. Class and Stratification. Cambridge: Polity Press.
Dahrendorf, R. 1991a. Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve
Varšavě. Praha: Nakladatelství Evropského kulturního klubu.
Dahrendorf, R. 1991b. Moderní sociální konflikt. Bratislava: Archa.
Duncan, O. D. 1959. „Discussion.“ Pacific Sociological Review 2: 27-28.
Evans, G. 1993. „The decline of class division in Britain? Class and ideological preferences in the
1960s and the 1980s.“ British Journal of Sociology 44: 449-471.
Franklin, M. et al. 1992. Electoral Change: Response to Evolving Social and Attitudinal Structures
in Western Countries. New York: Cambridge University Press.
Fromm, E. 1992. Mít nebo být. Praha: Naše vojsko.
Goldthorpe, J. H. 1991. „The uses of history in sociology: reflections on some recent tendencies.“
British Journal of Sociology 42: 211-230.
Hart, N. 1994. „John Goldthorpe and the relics of sociology“. British Journal of Sociology 45: 21-
30.
Habermas, J. 1981. „New Social Movements“. Telos 49: 33-37.
Habermas, J. 1987. The Theory of Communication Action. London: Polity Press.
Hout, M., C. Brooks, J. Manza 1993. „The Persistence of Classes in Post-Industrial Societies.“
International Sociology 8: 259-278.
Inglehart, R. 1990. „Values, Ideology and Cognitive Mobilization in New Social Movements.“ Pp.
43-67 in Challenging the Political Order, ed by R. J. Dalton et al. Cambridge: Polity Press.
Lee, D. J. 1994. „Class as a Social Fact.“ Sociology 28: 397-416.
Lipset, S. M. 1981. „What Ever Happened to the proletariat?“ Encounter 56: 18-34.
Marshall, G. 1988. „Some Remarks on the Study of Working-class Consciousness.“ In Social
Stratification and Economic Change, ed. by D. Rose. London: Hutchinson.
Neumann, R. W. 1986. The Paradox of mass Politics: Knowledge and Opinion in the American
Electorate. Cambridge, MA: Harvard University Press.
Sociologický èasopis, XXXI, (1/1995)
74
Nisbet, R. 1959. „The Decline and Fall of Social Class“. Pacific Sociological Review 2: 11-17.
Pakulski J. 1993a. „Mass Social Movements and Social Class.“ International Sociology 8: 131-
158.
Pakulski, J. 1993b. „The Dying of Class or of Marxist Class Theory?“ International Sociology 8:
279-292.
Petrusek, M. 1993. Teorie a metoda v moderní sociologii. Praha: Univerzita Karlova.
Przeworski, A., J. Sprague 1986. Paper Stones: A History of Electoral Socialism. Chicago:
University of Chicago Press.
Rabušic, L. 1990. „Tichá revoluce, neboli od materialismu k postmaterialismu v západních společnostech.“
Sociologický časopis 26: 469-481.
Riesman, D. 1968. Osamělý dav. Praha: Mladá fronta.
Šanderová, J. 1991. „E. O. Wright: Classes.“ Sociologický časopis 27: 379-383.
Šanderová, J. 1992a. „Jsou třídy passé?“ S-Obzor 1: 69-82.
Šanderová, J. 1992b. „G. Marshall a kol.: Social Class in Modern Britain.“ Sociologický časopis
28: 699-708.
Šanderová, J. 1994. „Sociální struktura: základní přístupy k analýze.“ In Sociologické texty I, red.
A. Kabátek a kol. Praha: Univerzita Karlova.
Šanderová, J., A. Kabátek 1991. „Generace v československých volbách 1990.“ Sociologický
časopis 27: 189-204.
Touraine, A. 1985. „An Introduction to the Study of Social Movements.“ Social Research 52:
749-788.
Weakliem, D. L. 1991. „The Two Lefts? Occupational and Party Choice in France, Italy, and the
Netherlands.“ American Journal of Sociology 96: 1327-1361.
Summary
More than 25 years ago, R. Nisbet opened a discussion about the ‚decline and fall of social class‘.
Nevertheless, no consensus has been reached in the ensuing debate. There are many reasons for
the endlessness and unproductiveness of the discussion, the most representative to be seen in the
discussion „Are social classes dying?“ (International Sociology 1991/4 and 1993/3).
The real matter under discussion is the controversy as to whether classes in post-industrial
societies are collectivities at least potentionally or merely social categories. There are two basic
topics to this discussion: class-based inequalities and the significance of classes in the political
arena. The present author focuses on the second of these.
Three basic weaknesses in the discussion render it fruitless:
1. the ambiguity of the concept ‚social class‘ and related concepts (class consciousness, class
action etc.). In spite of the fact that all the participants of the reviewed discussion eventually used
the same general definition of class (a person’s relationship to the means of production and/or
labour markets), they referred to different operational definitions (Marxist, Weberian or Warnerian
etc.). As a result, their propositions are incompatible, and we face a dispute rather than a
discussion.
2. the impossibility of testing class hypothesis through an historical comparison. We cannot
compare the contemporary situation with that of the last century with any rigour. First, there is no
relevant historical data. Second, we cannot compare the existing historical data to the contemporary
survey data. J. H. Goldthorpe’s characterization of historical data (as incidental relicts) is very
useful in this regard.
3. groundless background expectations of questionnaire-based empirical research. Clark and
Lipset have mentioned that Marx never postulated the necessity of „a relationship between class
position and the attitudes of class members“.Neither did Weber, it should be added. It is therefore
possible that all empirical evidence of relationships e.g. between manifested attitudes and class
Jadwiga Šanderová: Nesnáze s pojmem spoleèenská tøída
75
position is derived from the class theory. Moreover, it is not clear why we should identify a person’s
particular political orientation solely on the basis of their agreement, for example, that
stronger measures should have been taken to protect the environment against pollution.
With these problems in mind, the author is very skeptical as regards the scientific value of the
concept ‚social class‘. She suggests both avoidance of it’s wage and, at the same time, refraining
from exclusive reliance on questionnaire survey data. Indeed, the problem at the heart of the
discussion is social change and its social protagonists. It could be more productive to identify and
define those protagonists of latent social change – challengers of the economic culture of capitalism
(the concept of P. L. Berger). Thus the usage of the class concept could be postponed (at least
for a while).