2004 v úzkej spolupráci s Katedrou právní teorie Právnickej fakulty Masarykovej Univerzity v Brne (Grantová agentura ČR., úloha č. 407/02/0533) empirickí výskum dotýkajúci sa právnych postojov a hodnotových orientácií delikventnýcJt žien. Prepojenie sociologických a právnych aspektov vo výučbe sociológie nl katedre saturuje aj kurz kriminológie, ktorá je už druhý akademický rok ponúkarjj ako dvojsemestrálny predmet, M Na problematiku výučby nadväzujú recenzie učebných textov. Doplnené sf recenziami monografií, ktoré vychádzajú z najnovších empirických výskumov! krakovskej sociologickoprávnej školy. J Predkladané číslo má ambíciu najmä priblížiť aplikačné možnosti sociológie práva, inšpirovať nádejných adeptov tejto disciplíny a stimulovať potenciál sloj venskej odbornej verejnosti. Veríme, že si nájde cestu aj mimo odborných kruhovf sociológov. f Silvia Capíková a Gabriela Lubelcová Sociální kontrola a právo Martina Urbanová1 právnická fakulta MU, Brno Social Control and the Law. The article deals with social control and law understood as a means of social control. Having defined the concept of social control, which is very close to the English term ..control", meaning power, controlling and checking behaviour of a group members, the attention is paid to the main means of social control. A universal means of social control is understood to be socialisation. In the area of law it is legal socialisation, which is linked to the establishment of legal consciousness. The whole area of social control can be seen as a relation between an individual and society, the extent of the respect towards a given social order on one side and the extent of power - the enforcement of norms of behaviour - on the other side. Social control is a way, which society uses to influence the behaviour of members of society, or_.a given sociaLgroup.Law is only one of possible ways of social control, used in particular when other forms are inefficient or inaccessible. Facing the increase of crime, terrorism and violence in the world, feared loss of trust and limitations to the quality of life, discussions are being held about the need to intensify control. The main trends of post-modern control include high tech controlling rituals as parts of everyday life. The article also describes the policies of social control and law as toois of social control. It explains the importance and changes of social control in a traditional, modern and post-modern society. An attention is also paid to changes in the area of social control, to the transition from panopticon to synopticon, from a literary analogy of Orwell 's 1984 to Huxley's End of Civilization and Kakas Trial as an additional source of inspiration. Sociológia 205 Vol. 37 (No. 1: 9-32) Úvod Každá společnost představuje vysoce komplexní systém vazeb a vztahů. Jedním z okruhů, jehož relevantnost pro právníky je zřejmá, je oblast sociálni kontroly. (Keller, J., 1992, s. 2) Moderní společnost charakterizuje mimo jiné rozpad jednotného kulturně normativního systému a zvyšující se četnost parciálních normativních řádů. Právo se stává důležitým racionálním a pragmatickým nástrojem sociální kontroly a l jedním z hlavních prostředků interakce kontroly mezi společností a jejími členy. (Přibáií, J., 1992, s. 778) Právě právo umožňuje zajistit relativně spolehlivé mechanismy kontroly společnosti a připadá mu tak v soustavě institutů sociální ; kontroly zvláštní místo, neboť představuje onen systém normativní úpravy, který 1 je nejsilněji formalizován, racionálně vytvořen a vykazuje vysoký stupeň dělby práce a účelové orientace. Nadto disponuje relativně snadno určitelným - dozorovým a prováděcím štábem s vysokým stupněm odborné sjednocenosti. Právo je definováno zvláštní rolí závazně rozhodovat konflikty a při jejich Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Martina Urbanová, Katedra právní teorie, Právnická fakulta MU, Veveří 70. 611 80 Brno, Česká republika. Tel.: 420-5-49 498 005, fax: 420-5-49 497 418, e-mail urbanovam@law.muni.cz 8 Sociológia 37, 2005, č. 1 Sociológia 37,2005, č. 1 9 porušeni udělovat sankce. Tato zvláštní pozice právního systému neznamejj| ovšem, že i j iné subsystémy, jako je náboženství, morálka, mravy a zvyky, nemal značný význam pro dosahování a uchování konformity chování". M Celá tématika sociální kontroly odráží vztah jedince a společnosti, míl respektu k danému společenskému řádu na straně jedné a míru moci (vynutitelnojj norem chování) na straně druhé. Svou podstatou jsme nezbytně společenští^ zároveň je každý z nás svými Často protichůdnými individuálními zájmy m vztahu určitého napětí. JI Vztah jednotlivce ke společnosti a k různým společenským útvarům věji k tvorbě rozličných normativních regulativů, které jednotlivcům připisují určijf role, organizují spolupráci individuí, regulují, případně vynucují určité způsollj chování. Normativní regulativy jsou proto důležitými prvky, které ovlivňuji chování lidí ve společnosti a tvoří rámec lidské činnosti. Většina norejj společenského života je neformální a jejich dodržování je zabezpečeno prostřed]^ neformální sociální kontroly, z nichž nejúčinnější je veřejné mínění. Zvláštrf skupinu představují formální normy, které jsou dopředu formulované a stanovené! Převážnou většinu této kategorie tvoří právní normy, patřící také samozřejmě dí| množiny společenských norem. Z teoreticko právního hlediska právní normou rozumíme objektivně existující, všeobecně závazné pravidlo chování, státenj stanovené, jehož dodržování je zabezpečeno státním donucením. (Ceplíková, GJ 2000, s. 306-307) f Sociální kontrola představuje způsob, jakým společnost ovlivňuje chovánf členů společnosti či dané sociální skupiny. Tváří tvář růstu zločinnosti, terorismi| a násilí ve světě, obávané ztráty důvěry a omezení kvality života se začíná! pochopitelně mluvit o zintenzívnění kontroly. í Pojem sociální kontroly j Pojem sociální kontrola je sociologii chápán nejen jako technická charakteris-$ tika určitých zvláštních „ nástrojů ", jimiž se působí na společnost, ale především^ jako určit}' sociální proces, při kterém se předávají lidem jisté standardy a so4 ciální vzorce chování. \ Sociální kontrola3 je v sociologické literatuře nejčastěji používaný pojem;! věnují mu pozornost téměř všechny systémy sociologie a úvody do sociologie aj sociální psychologie. I S výrokem Horácia "quid leges sine moribus" je spojen předpoklad, že kdyby byly účinné mravy, zákony by nebyly „utne Tím můžeme rozumět pravé závislost práva na sociální síti ncfonnálni kontroly. Sociálni kontioia je tennin, jehož význam přes velkou frekvenci v sociologu slále kolísá Pojem sociální kontrola představili v sociologické literatuře A. Small a G. Vincent v knize Úvod do studia společnosti. New York, 1894. První prací věnovanou speciálnímu tématu sociální kontroly je kniha amerického sociologa E. Rosse Soáat Control z roku 1890. Jedny z prvnídfstudií 10 V nejobecnější rovině se současné užití termínu vztahuje k udržení řádu, pravidel a stability sociálního útvaru; v užším smyslu jím někteří autoři míní různé prostředky a mechanismus4, jejich použití k dodržování sociálních příkazů a řádů, t j. k omezování a podmiňování chování členů sociálního útvaru, v širším smyslu pak kategorizaci sociálních institucí a jejich vztahů z hlediska jejich specifického přispívání k udržení stability sociálního útvaru. Význam termínu sociální kontrola se historicky vyvinul z termínu A. Comta „předvídavost" především působením severoamerických autorů. L. F. Ward termín převzal a dal mu význam „předpověď (předvídání), aby se kontrolovalo". Obdobný význam má F. H. Giddingsův termín „sociální sebeutvářecí proces" pro výklad dějin nebo termín „sociální kontrola" u Ch. H. Cooleyho, jímž rozumí sebekontrolu společnosti vyrůstající z její vlastní organizace. (Geist, B., 1992, s. 194) V češtině termín kontrola má velmi úzký význam, protože znamená dozor nad tím. jestli se nějaká činnost dělá správně a zda výsledky odpovídají kladeným požadavkům. Naproti tomu anglické „control" znamená jednak ovládání, a proto i řízení, ale i dozor\ V angličtině má slovo control význam blízký tomu, který se spojuje s termínem moc - jako možnost řídit lidi. Kontrola je proto také považována za ovládání cizího jednáni. Kontrola je pak mírou, v níž skupina reguluje jednání jedinců, kteří fungují jako členové skupiny. L. von Wiese navrhoval překládat „sociál control" termínem „soziale Regelung", ale zúžil jeho rozsah jen na tlak společnosti na individuum, který předpokládá mocenský aparát. Tak např. M. Brown chápe kontrolu jako zabezpečení adekvátní informace o postupu a výsledcích řídící činnosti, interpretování těchto faktů a používání potřebných korigujících a preventivních prostředků. Tento autor však uznává kontrolu i jako výkon moci a odlišuje ji výrazně od kontroly ve významu hodnocení výsledků. (Srov. Zieleniewski. J., 1966, s. 255 an) Problém sociální kontroly řešila především americká sociologie, v které se úvahy o sociální kontrole vyznačují nejen měnícím se pojímáním a nedůsledným používáním termínu, ale i nepřesnou definicí a nejednotnými kritériemi při klasifikaci prostředků sociální kontroly. Pojetí sociální kontroly v dnešní době v sobě zahrnuje postavení společnosti vůči jedinci a jedince vůči společnosti. Rozpracována je zejména oblast působení společnosti na jedince v podmínkách kdy: sociální kontroly hýly ovlivněny negativními zkušenostmi s absencí kontroly v případe přistěhovalců do velkých amerických měst. 4 Zájem o mechanismus společenské kontroly byl v americké sociologií patrný zejména počátkem 20. století a stal se východiskem koncepcí i Ch. H. Cooleye (Humnn Náture nud Ijrgal Order z roku 1905 či Snrial Organizmům: A Study oj ihe Lniger Aii/id z roku 1909) a A. Smalte (Orígjiu oj Sociology zrokii 1924) Posléze se tenlo zájem presunul i do leone hjnkcionalistické a odlud pak i do moderních pramenů amerického právního myšleni. Anglické „control" můžeme překládat ve smyslu ovládat, řídit, upravovat, kontrolovat, dohlížet. Sociológia 37, 2005, č. J Sociológia 37, 2005, c. 1 11 J* - Společnost působí na jedince a umožňuje mu na základě daných podmínel| seberealizaci, pokud jedinec společnost respektuje. \ - Společnost působí na jedince represivně v případě, kdy jedinec společnost nerespektuje, snaží se ze společnosti vymanit. ;-U Společnost tak disponuje dvěma složkami - podpůrnou a represivní, které sel navzájem prolínají a působí neoddělitelně. Tyto procesy jsou v současnosti častdf vázány na vlastní ekonomický proces. .1 Problematika kontroly odkazuje k oblasti moci, neboť moc znamená schopnosti kontrolovat dění. Mít moc v určité oblasti znamená být schopen řídit, regulovat,? tedy kontrolovat tuto oblast. (Komenda, A. - Keller, J., 1993, s. 64 an) [ Socializace jako univerzální prostředek sociální kontroly [ Proces socializace, sociálního učení a výchovy je osvojováním návyků, vědo- I mostí, dovedností a pravidel, která jsou nezbytná pro život každého Člověka vqs společnosti, k zastávání nejrůznějších sociálních funkcí a rolí. Směřuje v prvé řadě f k tomu, aby každý přijal za své hodnoty v dané společnosti uznávané a jim j odpovídající systém sociálních norem, pravidel a vzorců chování. Internalizace | základních norem, hodnot a vzorců chování je podmíněna vnější a vnitřní j kontrolou, ať již záměrnou či bezděčnou, ze strany především společenského! prostředí, těch sociálních mikrostruktur, které se nejvíce podílejí na socializačním j procesu. f Sociální kontrola může v procesu socializace účinkovat tak, že je aktérům f konformita sama učiněna žádoucí, přičemž nejdůležitějším mechanismem tohoto-i budování vnitřní kontroly je zapojení jednotlivce do institucí a legitimizace těchto | institucí. S tím souvisí i problém socializace, která svým obsahem zprostředko- | vává ty prvky, které legitimují určitou sociální strukturu, mohou to být např. řeč, | ideologie, nauka o morálce atd. Jako konečný produkt by měla socializace 1 přinášet chtění toho, co člověk má dělat, „chtěnou konformitu''. Aktivní kontrola % vstupuje do motivace, t.j. do vlastní interpretace podnětů. Tak je konformita se [ sociálními normami nejen samozřejmá, protože je brána jako fakt, nebo účelově \ racionální, protože odpovídá vlastním materiálním a ideovým zájmům bytí, f přičemž manipulace s nimi bychom počítali opět k aktivní kontrole, pokud jsou \ sociálně vsugerovány, jako např. tlak ke konzumu. Konformita může být také ;» hodnotově racionální, protože odpovídá naučenému přesvědčení o tom, co je i správné a dobré. % Sociální kontrola může také postupovat tak, že je aktérům v určité situaci X zprostředkováno jen omezené vědění a informace o dalších alternativách je jim 1 odepřena, zhruba vyjádřeno: tím, že jsou drženi v nevědomosti. Taktika držení | v nevědomosti může používat jak cenzuru, tak motivaci přeiníbrmovanosti, kde . = pochopení důležitého je skryto za nedůležitý™, Jedinec tak neví o možných alternativách a toto faktické omezení jej nutí ke konformnímu chování. ......Sociální kontrola však nikdy nemůže zcela oslabit rozdíl mezi individuem a společností a mezi společností a jedincem, Socializace zůstává stále neúplná a sice nejen proto, že normy jí zprostředkované mohou být vždy ve své podstatě porušovány. Dělá sice z „malého divocha" sociokulturního jedince, ale současně jedince, který není stavebním dílem úplně stejným jako ostatní a který se mnohdy nedá bez těžkostí včlenit do stavby. Člověk zůstává v podstatě svobodná bytost, která to, co jí je předkládáno, interpretuje vlastním dáváním smyslu. Těžkosti vznikají mimo to tím. že socializační vlivy jsou mimořádně mnohotvaré, že člověk stojí v průsečíku mnoha sociálních kruhů, jak řekl už Simmmel (1970), že naučené role se vytvářejí jako vykrystalizování normativních očekávání, jejich překřížováním a jejich utvářením v jednotlivostech: tím vším se tvoří jedinečné konfigurace. Mezi individuem a společností nejsou pouze vztahy podmiňující kooperaci -existují i zájmové divergence, které vyvolávají napětí mezi jednotlivcem a požadavky na něj kladenými ze strany společnosti. I. Kant uvádí v této souvislosti termín "disharmonická družnost" (ungeselliger Geselligkeit). Dürkheim vytváří koncepci „rozdvojeného člověka" zvaného „homo duplex". Tato koncepce je založena na myšlence, že člověk je rozdělená bytost ba rozporná. Toto tradiční pojetí můžeme nalézt ve většině náboženství, v mnoha mýtech v různých obměnách. Jednou jako svár duše a těla, rozumu a citu, hmoty a vědomí, smyslového a racionálního poznání, osobního a neosobního a pod. Dürkheim tuto lidskou polarizaci chápe jako neřešitelný, věčný a trvalý zápas. Lidské touhy a aspirace jsou nekonečné, nemají žádný limit. „Není v lidské povaze stanovit si různé limity ve vztahu k našim potřebám. Naše potřeby jsou neomezené do té míry, do jaké jsou závislé na samotném individuu. Bez ohledu na jakoukoliv vnější regulační sílu je naše schopnost mít tyto pocity neukojitelná a bezedná propast.*' (Dürkheim, E., 1996, s. 247) Chce-li se člověk zařadit do společnosti, musí část své individuality potlačit. Pokud se jedinec chce vymanit někdy až utlačovatelskému působení, jediné, Čeho může dosáhnout, je sociální izolace. Sociální vazba jedince ke společnosti je možná prostřednictvím čtyř faktorů: připoutáním ke společnosti, vazbou na společnost, začleněním do společnosti a vírou. (Hírshi, T., 1969, s. 16) Připoutání ke společnosti znamená zájem o jiné, vazba na společnost investici do vlastní osoby (např. vzdělání), začlenění do společnosti představuje míru společenské angažovanosti a poslední víra pak přesvědčení, že normy společnosti je třeba dodržovat. Efektivněji než na vnitřní závazky jedince je aktivní sociální kontrola vázána na aktuální vazby mezi jedincí nebo mezi jedincem a skupinou. Přitom je konfor- 12 Sociológia 37, 2005, c. 1 Sociológia 37, 2005, č. í 13 mita jedince s normami skupiny tím větší, čím lépe je jedinec integrován d j Veškeré tyto úvahy by mohly vést k domněnce, že formální kontrola nemůže současné skupiny, čím intenzivněji se snaží přizpůsobit zájmové skupině, čím jjl ^ nJJ(Cjy účinnější než kontrola neformální. To by ovšem mohlo platit pro malé závislejší na sociální podpoře ostatních, čím rozsáhlejší jsou investice do vztahů*- - [ěcénství, bez větší stratifikace, s nízkou dělbou práce, s nízkou úrovní geogra-pozic. Významnou roli tu hraje především rodina - jako přímá kontrolní instanc|fcj^é migrace. Taková společenství se vyznačují nízkým počtem přestupků proti ale také jako nepřímá, kdy péče o rodinu nutí ke konformitě v mimo rodmnJ|^ormám vyšší sociální solidaritou, komunikací mezi členy společenství, aktivní oblasti. "Júčastí y místních organizacích a stabilitou v rodinných vztazích. Jakmile se Je zcela rozhodující, aby všechna opatření sociální kontroly, formální i nefoia r,0iečnost rozvíjí, vznikají nové možnosti pro dělbu práce, získání moci či bohat-mální, měla svůj význam ani ne tak v přímé reakci na odchylku, jako sp튫 zanikají staré hierarchie. Taková změna spolu s dezintegrací společenství v preventivním momentu obsaženém v této reakci. Tento preventivní moment jí přjnáší zvýšenou potřebu formální sociální kontroly. umožněn lidskou schopností anticipovat události a reagovat již na symboly. Taft pormalní kontrola je tedy obvykle více významná ve složitějších společen-účinkují představy potupy a ztráty statusu, ekonomické nevýhody, tělesné tresty^stvl'cn s rozsáhlou dělbou práce (Dürkheim, É., 1988, s. 261 an), s heterogenní nebo trest vězení jako reakce nějakého interakčního partnera ve vlastním nitru populací a se skupinami, jež mají protichůdné hodnoty, zájmy a ideologie, dopředu odehraná a prožitá. - pormální kontrola nabývá významu v okamžiku nedostatečnosti neformální kon- Také zcela fiktivní kontrolní instance mohou rozvinout své působení podle troiy při dodržování určitých norem a je reprezentována existencí specializova-Thomasova teorému, který říká, že situace, které jsou reálné v našich představách, ných institucí a technik. Formální kontrola může být institucionalizována státními se skutečně reálnými mohou stát ve svých důsledcích. organizacemi (oprávněnými užívat sílu či nátlak) nebo nestátními organizacemi , , e "(církev, klub, firma). Formálni a neformální sociální kontrola Formální sociální kontrola je začleněna mezi instituce společnosti, je vykoná- vána konkrétními jednotlivci na určitých pozicích v daných institucích. Obecně je V "jednoduchých" společnostech (malý územní rozsah, malý počet lidí, nepříliš =věď zaměstnanci ve firmě či vyloučení z některých církevních obřadů a naopak rozvinutá dělba práce) existuje široce sdílený morální konsensus, v procesu - speciální odměny zaměstnancům nebo privilegované postavení ). narušitele zaběhlých zvyků. Lidé v malé komunitě jsou více pod vzájemnou! život poctivě dodržuje zákony, většinou nezíská nějaké speciální ocenění. Státní kontrolou i příležitostí k narušení norem (např. k trestnému činu) je mnohem! kontrola používá pro regulaci chování svých členů spíše hrozbu trestu, na druhou méně. Proto je například v případě vraždy na malém městě i dnes mnohemstranu tím ale zajišťuje ochranu většinových zájmů (daných na základě složitější vést nezaujaté soudní řízení než v případě rozsáhlejšího společenství,: společenského konsensu formou právních norem) před nepřizpůsobivými jedinci, jakým je velkoměstská aglomerace. V malém městě je možné naopak očekávat. Nejvíce rozvinutý systém formální sociální kontroly představuje trestní právo, rychlejší vyšetřování a větší spolupráci s představiteli zákona. r Chování, které je považováno za trestné či zločinné, je definováno zákony, Zajímavá je například studie Sarah L. Boggsové o účinnosti formální a nefor- : určujícími zároveň odpovídající sankce. Využití práva pro regulaci lidského mální kontroly ve velkých městech, jejich předměstích a malých městech ve státě [ chování se měnilo během rozvoje lidské společnosti stejně, jako se měnila Missouri. Občané v malých obcích se cítí více bezpečni, mají větší pocit kontroly ; struktura a forma trestů. To, které normy se stanou zákonem a které ne, je a sounáležitosti se sousedy. Lidé ve velkoměstech mají větší pocit ohrožení, více Ľ ovlivněno mnoha sociálními aspekty (morální rozhořčení, důraz na pořádek, spoléhají na formální kontrolu (policii) než na kontrolu neformální (pomoc . odpověď na hrozbu, politická taktika). Základem pro legalizaci normy je a dohled spoluobčanů). (Srov. Vago, S., 1988, s. 142 an) i nadneseni určitého tématu veřejností, která většinou reaguje touhou po zajištění 14 Sociológia 37, 2005, č. 1 Sociológia 37, 2005, č. 1 15 pořádku, po zákonném zajištění ochrany před více či méně potencionální hrozbofj Ovšem to neznamená, že by lidé respektovali právo výhradně proto, že jsou Konečné rozhodnutí na iegaíizaci určité sociální normy či o změně zákonné no^ ^tomu donucováni násilím. Právní norma může být zinternalizována, hluboce my leží nicméně v rovině politické. — oSvqjena jedincem, podporována obyčeji, morálkou, někdy i náboženstvím. Základní vlastností práva však zůstává jeho vynutitelnost pod hrozbou státní Právní socializace - moci jako takové. Z tohoto důvodu má nejzásadnější důležitost právě regulování a " ohraničení státní moci mocí práva. Na těchto základech vzniká i teorie právního Právo není chápáno jen jako jeden z normativních systémů společnosti $ státu6. Právní stát zahrnuje instituce, která pečují o dodržování práva. Buď se svými vlastními zákonitostmi rozvoje a existence, nýbrž je pojímáno jako v nejšič podílejí na tvorbě právních norem, anebo naopak dbají na to, aby právní normy Ším smyslu kulturní a duchovní výtvor, jež je určen vlastnostmi a schopnosti byly dodržovány. Legislativní aktivity nejvíce ovlivňují skupiny, které ve volbách člověka jako ústředního bodu (subjektu) evolučního procesu. £ získaly moc vládnout. Přirozeným důsledkem parlamentár ismu je tedy fakt, že Právo je jedním z nej významnějších prostředků stabilizace sociálních vztahf platné právo nemusí odpovídat tradovanému životnímu stylu některých etnických od vzniku lidské civilizace, je významným a svého druhu nenahraditelný^ či jiných sociálních skupin. Staví tyto skupiny před dilema: buď se vzdají svých sociálním fenoménem. Je tomu tak proto, že právo je v jistém, patrně v nejzákladf tradičních hodnot, anebo mohou žít jen na okraji společnosti. Velmi nebezpečnou nějším smyslu synonymem pojmu řád. (Srov. Gerloch, A., 2000, s. 204) formou vytěsňování velkých společenských skupin je rasismus. Tento řád se v zásadě vztahuje na celý náš život (což ovšem neznamená, % Právo má přispívat k sociální integraci, proto nesmí podléhat každodenním neexistují oblasti právem neupravené). Právní řád není pouhým systémeíjzměnám. Tím, že zůstává vůči svému okolí relativně stabilní, stabilizuje toto normativních myšlenkových obsahů. Je také institucionální skutečností. V jistért okolí. smyslu existuje jako vědomí, že člověk podléhá normativnímu řádu. Působí jako Právní socializace předpokládá, aby jedinec žil ve společnosti. Izolace jedince motivátor a rámec našeho jednání. Je podstatným způsobem spojen sreálnýmrod společnosti ztěžuje a mnohdy znemožňuje jeho návrat do společnosti, společenskými institucemi, především pak se státním aparátem, jehož existence Těmito případy se zabývá i kriminológie a penologie, když studuje proces i činnost je konstituována právě prostřednictvím práva. adaptace odsouzeného, vracejícího se po zejména dlouhodobém trestu do Právo je základní a univerzální normativní institucí společnosti. Pohled nf normálního občanského života, právo vychází ze dvou zásadně rozdílných otázek: Co je právem? (úvahy de legi M. Večeřa (Večeřa, M. - Urbanová, M., 1996, s. 72) upozorňuje na to, že lata) a Co má být právem? (úvahy de lege ferenda). Při prvních úvahách sr právní socializaci je třeba vidět jako funkcionální potřebu právní oblasti, řada tážeme, co je podle právního řádu právem. Druhé úvahy slouží k odůvodnění-"autorů proto rozvíjí koncept právní socializace a hledá specifické mechanismy ospravedlnění existující nebo navrhované právní úpravy či jejímu kritickému nebo procesy, jejichž prostřednictvím je v právních subjektech rozvíjeno jejich posouzení z určitých hledisek. (Weinberger, O., 1995, s. 1-20) „odevzdání se" právu. Právo má v socializaci společnosti nezastupitelnou úlohu. Právo je jedním ze stěžejních prostředků regulace (či seberegulace) společ-1 Právní normy s pomocí státních institucí vytvářejí nezbytné podmínky pro nosti. Z různých variant možného chování, ve složitém procesu sociální integrace integraci společnosti. Právní systém ve vztahu k neprávním systémům plní vybírá a normuje žádoucí chování Udí, přispívá k řešení sociálních konfliktůp podmínkách hodnotového a normativního pluralismu demokratické společnosti stabilizuje společenské vztahy, vnáší do společnosti řád a snižuje míru sociální SV0Ji funkci tím, že představuje hodnoty a normy oficiální kultury. Právní normy entropie. Je tomu tak ovšem jen tehdy, pokud samo právo je relativně stabilním^ší společenské konflikty způsobené tímto pluralismem a to na základě norem, systémem státem uznávaných a vynucovaných pravidel chování. které byly uznané za hodnoty společné. Tím právo společnost integruje. Úkolem Jedinečnost právních norem je v jejich důrazné formalizaci, objektivizaci &i schematizaci pravidel chování. Existence právních norem, jejich formování, apli-- kace a Sankcionování je ÚZCe SpOJenO S OrganizOVanOU politickou mOCÍ. Sankce Z3« Vyraz právni s,áI vznikl Prekladem & s,ova Rechtsstaat, u nás převládá proud, který pochází z nemeckého myšlení a podle - ' ' - i i i, i ' i .,, „íikterelio jde o vázanost státu právem. Ale existuje ještě jeden zdroj koncepce právního státu, známý v anglickém právním mySleru porušeni právních norem ma charakter mocenské sankce, spočívající v potenciálne od ko^e 19 století Tehdy ústa™ právník Dicey v knížce zákm a veřejné míněni v smáni, v 19. stoku vyložil pojem vláda Stále přítomném donucení ke Splnění právní pOVinnOSti -sprava „tne rule of law", který má podobnou funkci jako německá doktrína Rechtsstaat, ale chápe ji siřeji.Tvrdí, že právo musí být 5; v souladu s mravy a zvyky převládající většiny společností, proto mluví o právu a veřejném míněni. V tomto pojetí se dokonce *! projevuje přirozeně právni myšlení, jenom takové právo je právem, které ie spravedlivé. Je zde jasné vyjádřeno, že právo je rässoutasti kultury jako třeba jazyk, zejména pak soukromé právo. Právní stát tedy znamená nejenom vázanost státničil orgánů f ~ t pravém, ale znamená i to, žc právo je vázáno převládajícími hodnotami společnosti. 16 Sociológia 37, 2005, č. 1 Sociológia 37, 2005, č. 1 17 právního řádu by mělo být mimo jiné i to, aby byl přehledný a srozumitelný gfgmivnost postihu závisí především na tom, jak se policii daří trestné činy neboť stav nepřehlednosti vede k odcizování občanů právnímu řádu, který se stá#h-as^ovat. Vysoká objasněnost znamená velkou pravděpodobnost postihu vskutku srozumitelným jen omezené vrstvě odborníků. Tato propast má^-g^y pravděpodobnost nepotrestání a naopak. Účinnost sankce je pak určováno společností a právem může vést v některých případech k morálnímu relativismjejen tl'mto aspektem kriminalistickým (odhalení pachatele a objasnění případu), Taková situace totiž nutí občany, aby odpověď na otázku, co se smí a co nesmí, J|L ^j^tičnítn (soudní projednání, určení sankce a výrok o ní) apenologickým, t.j. je slušné a co ne, delegovali na své právníky. ILrnotnvm výkonem trestu. O trestu lze obecně říci, že je účinný, pokud je V rámci právní socializace plní právní norma zejména tyto funkce: liřiměřený j3^ z hlediska společnosti, tak z hlediska delikventa, neodvratiteiný Restriktivní - omezující tendence k uspokojování určitých subjektivně Prožíyj| y£asný. Samotný výkon trestu má ve své klasické podobě řadu vedlejších ných potřeb, protektivní - umožňující realizaci některých potřeb, nebo usnadňujvjn^u? které téměř zpochybňují jeho užití. Výkon trestu odnětí svobody se jejich uspokojování, direktivní-zaměřující aktivitu jednotlivce ve směru zájmůg,jenrává v extrémních podmínkách, které často působí proti úsilí o opětovné potřeb veřejných, prediktivní- umožňující orientaci v budoucích situacích podoll^ienění provinilce do společnosti. Při výkonu trestu odnětí svobody dochází ke ného druhu a facilitační - ulehčující rozhodování tím, že řeší určíte situa(^znjku jakéhosi umělého prostředí, vzniku určitého společenství. Skupina vězňů konstantním způsobem. p0 jistou dobu společně žije, a proto si musí mezi sebou vytvořit určitou síť Tyto funkce plní právní normy jen tehdy, jsou-li začleněny do mechanismiztahů, určitá pravidla chování, které ovšem nemají nic společného s vězeňskými samoregulace, do systému sebekontroly. Zde sehrává důležitou roli sankční čá%řecjpisy. Z tohoto důvodu se někdy o vězení mluví jako o „vysoké škole zločinu", normy. Figuruje jako pohrůžka pro případ porušení či neplnění povinnosí|a}dadním rysem vězeňské situace je to, že zde proti sobě stojí dvě antagonistické V rozhodovacím procesu jednotlivce jde zpravidla o nepřehlédnutelný faktoi&Qpiny se svými pevnými systémy norem, vězeňský personál a odsouzení. Hrozba sankce často působí tak, že právní norma jako model, vzor určitéhi^. Dahrendorf (1974) svým pojmem „rozpůlená společnost" upozorňuje na chování, přestože sama o sobě nemá vlastnost fyzického donucení, má schopnoiiíutečnost, že soudci se rekrutují z jedné společenské části (střední a vyšší psychicky působit už v etapě rozhodování subjektu. Toto psychické donuce%-stvy), aby soudili osoby z druhé půle společnosti (nižší vrstvy), může působit buď přímo v aktuálním procesu motivace, nebo nepřímo, formuji postoje k právu. „Průnik právní normy do psychiky osobnosti vytváří zákla&oncepty sociální kontroly a práva jako nástroje sociální kontroly skutečného, reálného, odpovědnostního vztahu mezi jedincem a právem." (Harvá; nek, J. a kol., 1995, s. 18-19) ■ Problém kontroly je velmi blízký všem významnějším proudům a školám Důležitost právního vědomí je dána tím, že tvoří zprostředkující článek me^odemí sociologie, které se z velké části koncentrují do řešení problému: do jaké objektivním právem a právním chováním. níry je sociální aktér vlastně schopen kontrolovat své vlastní jednání a do jaké V současné společenské atmosféře, pro kterou je v té či oné míře příznačntníry je naopak jeho počínání diktováno okolnostmi a poměry, které jeho kontrole narušení tradičních hodnot, konzumní mentalita a úsilí o rychlý společens&íepodléhají. úspěch, se velmi daří „právnímu nihilismu". Pro zastánce právního nihilismujs Jednotlivé sociologické směry chápou tento problém rozdílně. (Keller, J., 1997, sledovaný cíl vším a právní způsob jeho dosažení ničím. 87 an) Strukturální funkcionalismus považuje sociální kontrolu za schopnost V každém případě představuje „právní nihilismus" významný kriminogentreagovat sankcemi na deviací nebo schopnost sociálních skupin zajistit účinnost faktor, kterému je nutno čelit především řádným fungováním státního mechaforem. Značná pozornost je věnována zejména mechanismům pomocí, kterých nismu, netrpěním porušování práva, právní výchovou mládeže, kvalifikovanýiijociální systém určuje jednání svých členů. Hlavní místo zde má teorie sociali-přenosem právních informací v masmédiích atd. |ace, která je stoupenci strukturálního funkcionalismu rozpracována jako nauka o Přes prioritu prevence před represí má trestně právní postih svůj význam. Sodom, jak kontrolovat vývoj osobnosti podle potřeb systému. Sociální kontrola má trestním rozsudkem v prvé řadě označuje inkriminované jednání za trestný čin aomeostatickou funkci vzhledem k společnosti. Pro teorii sociální směny je tím charakterizuje jeho společenskou škodlivost. Současně potrestáním pachatel&ontrola jednou z forem vzájemného ovlivňování, která vede k ustálení určitého demonstruje, že takto se občan chovat nesmí a snaží se jeho budoucí chovánBhování za určitých okolností. usměrnit. Teorie konfliktu jsou rozvíjeny s cílem stanovit možnosti a podmínky regulace průběhu konfliktů ve společnosti. Zkoumají se techniky, které by měly zajistit 18 Sociológia 37,2005, č. Sociológia 37,2005, č. 1 19 stabilitu řádu tím, že se konflikt dostane pod kontrolu.Teoríe konfliktu pouka^|enS|€ého života leží boj dvou protikladných lidských instinktů - instinktu na třídní charakter sociální kontroly. Je zde snaha sociální kontrolu operatÉ eresivníko" (pudu sebezáchovy), vyvolávajícího individualismus a instinktu definovat jako akce určitých mocenských částí společenské struktury proti čám sociálního", projevujícího se.v touze lidí po spolupráci. Právo podlejeho mínění jiným. TK . funkci sociální kontroly a regulace tím, že usměrňuje individualistický in- Interpretativní sociologie přesunuje problematiku kontroly a dohledu z globálflj|tulkt ve prospěch instinktu sociálního, a to proto, že jinak by agresivní souvislostí do všední reality běžného dne, klade důraz na schopnost každého 1Ľnezachová převládla nad sociální tendencí ke spolupráci a nastal by konec téra minutu po minutě regulovat své vztahy vůči ostatním. livilizace. Proto podle něho kontrola sleduje dva cíle: na jedné straně je to zabez- Probíém sociální kontroly a práva jako nástroje sociální kontroly byl ře|pečení nerušeného rozvoje individuální iniciativy a seberealizace člověka a na zejména v americké sociologii. Monograficky se sociální kontrolou poprvé zaítraně druhé - stanovení rámce pro regulování činnosti individua tak, aby jeho val E. A. Ross (1901) ve stejnojmenné knize. Ross se snažil obsahově pojmjednáiií nepřinášelo společenskou újmu. V představách Pounda má právo trojí téma sociální kontroly daleko siřeji, než tomu bylo dříve, kdy docházelo pouzlfýznam: 1. Souhrn zákonných předpisů vdané politicky organizované společ-specializaci na pojem jako takový, v tehdejší době úzce vymezený. Ross chiLsti; 2. Součást společenské kontroly, právního pořádku (legal order), režimu společnost nominalisticky, atomisticky, jako souhrn individuí. Sociální kontrolliořádání lidské činnosti za soustavného používání násilí; 3. Soudní řízení (jus-mu pak jevila jako způsob, jak stmelit společnost, záměrně společensky ovlJLe), k němuž Pound připojuje ještě řízení správní. Tyto tři významy lze převést jednotlivce a jejich skupiny, aby v zájmu celku byly smířeny jejich rozpory a ojta jednoho společného jmenovatele, společenskou kontrolu. Z mechanismu bena pouta, která váží individua do menších skupin, zejména hospodářských. Rjociální kontroly se vydělují dva základní aspekty: normativní a institucionální, popisuje stabilitu primitivní společnosti, která byla instinktivní, protože spočiMlormativní aspekt nalézá svůj odraz v systému norem. Institucionální se odráží v v „prvotních pocitech", způsobujících, že prostředky společenské kontrolJhápání sociální kontroly jako systémů úřadů a činitelů realizujících kontrolní morálka, náboženství a právo - nebyly od sebe odlišeny. S rozvojem neosobtjfunkci ve společnosti. Tento systém má členitou organizační strukturu zahrnující společenských vztahů, pro'něž byl charakteristický smluvní charakter, se spojtátní orgány (např. soud, policie) i orgány nestátní (zájmové spolky a organizace, čenské instinkty oslabují a jejich úlohu regulátora zachování společenské stabijjeferenční skupina, rodina). Pound absolutizuje úlohu práva a právo samotné přebírá institut společenské kontroly. Sociální kontrolu klade do protikladujovažuje (v duchu Rossovy formulace) za „vysoce specializovanou formu sociálním vlivem, který je nevědomý a spontánní. Racionální i iraclonípolečenské kontroly". prostředky, které sociální kontrolu uskutečňují, Ross zařazuje velmi nesouroiVávo je Poudovi integrujícím prvkem celkového procesu společenských kontrol. vedle veřejného mínění a osobnosti uvádí složky kultury (právo, výchovu, osvWřitom je v dnešní moderní společnosti nejdokonalejším druhem kontroly. umění, mravnost, náboženství), jejich rozmanité prvky (ideály, hodnoty, čerení O právu jako nástroji sociální kontroly mluví například i současný německý niál), způsob šíření sociální kontroly (sugesce), podmínky její účinnosti (iluzefrávní sociolog M. Rehbinder (1971), který právo vidí jako prostředek sociální nakonec je rozděluje na etické a politické. ||ontroíy, řídící a korigující sociální život. Samotnou sociální kontrolu dělí na kontrolu vnější, pod kterou má na myj Tato úloha práva může být plněna pouze tehdy, je-li skupinové jednání pevně kontakt člověka s okolním světem a na kontrolu vnitřní, která je povolána kontftanoveno. Nedaří se to, když právní normy nesplňují očekávání skupiny, v tomto lovat a prověřovat lidskou povahu, t.j. spletivo složitých sociálních a agresivnítnpadě právo svoji úlohu, t.j. úlohu nástroje sociální kontroly ztrácí. Záleží tedy instinktů. pa sociálním životě, na boji mezi „podporovateli práva" (law-supporter) a Za důležitý prostředek sociální kontroly považuje Ross právo, které je pro něii-konzumenty práva" (law consumer), tedy mezi právním štábem a skupinou - na ,.vysoce specializovaným a dokonalým nástrojem společenské kontroly®™ podle Rehbindera závisí úspěch práva. Právní skutečnost pak vidí jako pole (Ross, E. A., 1912, s. 149 an) jnterakce právního štábu (právní praxe) a skupiny. (Rehbinder, M-, 1971, s. 4) Těmito myšlenkami E. Rosse byl inspirován R, Pound7 (1942), nej významný představitel sociologické jurisprudence, který poznamenává, že v základě spol Roscoe Pound byl typickým před staví teleni rozvoje první etapy sociologické koncepce práva. Pří studii právních ji prosazoval společenský charakter práva a přesto, že nebyl na tomto poli jediný, lze ho považovat za teoretika a propaeárromĚ R°sse měl na Pouda vliv především W. G. Summer a jeho práce Folfovays z roku 1906, viz např. Poudova práce zraku sociologie práva, který podstatnou měrou ovlivnil právní myšlení celé nastupující generace sociologizujícich právničitv&sty42 Sociál Contmt Through Law. 20 Sociológia 37, 2005, čjSociológia 37< 2005, č. 1 21 i i Radikální přístup k sociální kontrole J Radikální přístup k sociální kontrole je zřejmý u Stanley Cohena, profesi kriminológie Hebrejské univerzity v Jerusalemě. I Cohen (1969) chápe pojem sociální kontroly velmi široce jako: internalizil socializaci, vzdělání, světový názor, formování člověka ve skupině sobě rovnýcf také operace speciálních agentur jako je policie, právo a další státní síly. 1 Změny v sociální kontrole nám ukazují následující tabulky: J Tabulka č. 1: Změny v sociální kontrole deviace 1 1. Státní angažovanost 2. Místo kontroly 3. Ohnisko kontroly 4. Viditelnost kontroly 5. Kategorizace a diferenciace deviací 6. Hegemonie zákona a systému trestního soudnictví 7. Profesionální nadvláda 8. Objekt a c:l zákroku 9. Pojetí trestu 10. Způsob kontroly Fáze í. (do 18.století) Slabá a decentralizovaná Otevřená společnost a její základní instituce Nediferencované Veřejná a okázalá Nevyvinutá JeĚtě nezaložen, trestní právo pouze jednou z forem kontroly Není přítomna Povrchní chování „Body" Moralistické, tradiční, pak klasické Zahrnuta sama v sobě Fáze II. (běheml9.století) Silná, centralizovaná, racionální Uzavřená, odloučená „velká věznění" Soustředěné Hranice Čisté, ale neviditelné, uvnitř diskrétní Založená a posílená Založen monopol trestního justičního systému Založena a posílena Vnitřní stav „mysľ Ovlivněno pozitivismem, léčebný ideál „neopo zi ti vis mus " Výlučná a stigmatizovaná Fáze III. (polovina 20.sj| „Ideologický atak" minimální stát „Deprisonizace", spoleí alternativy_ Rozptýlené Hranice zastřené, vnitřett neviditelný a maskovanví Kdo jsou tito lidé (terapeuti, sociální pracovníci, psychologové, psychiatři, experti v medicíně, nádražáci, rodiče, učitelé, sousedé) a proč jsou schopni a mohou udělovat tresty? Systém sociální kontroly je Cohenovi vskutku gigantický, připomínající Benthamův pcmopticon, Sama společnost se jeví jako tato architektonická verze využívající nové znalosti spirály, kdy člověk může vidět centrum observatoře, ale nemůže nikdy vědět, kdo se na něho v tomto momentě dívá. Společnost je jakousi laboratoří podobnou té, kterou pro výzkum používali behavioristé. Revolta tažení proti sociální kontrole vyvrcholila v 60. letech 20. století (hippies, revoluční rok 1968). Tato léta znamenala: 1 pro stát: decentralizaci, deformalizaci, dekiiminalizaci, non-intervenci, 2 pr0 experty: deprofesionalizaci, demedicinalizaci, delegalizaci, antipsychiatrii, demystifikaci, 3. pro instituce: deinstitualizaci. Sedmdesátá léta však již obsahovala značný návrat k dřívějšímu konformismu. Z dřívějších revolucionářů a stoupenců hippies se stali mnohdy dobře postavení konformní lidé (systém represivní tolerance). Tabulka č. 2: Destrukční impuls Další zesílení a vytříbena „Ideologický atal dekriminalizace, diverze, ale trestní právo neslábn# Deprofesionalizace. antipsychiatrie Ideologický atak povrr dodržování t „Ideologický atak", zpět f k justici, neoklasicismus! Transformace 19. století 60-tá léta 20.století: protichůdné ideologie, destrukční hnuti Centralizovaná státní kontrola Decentralizace, deformalizace, dekriminalizace, diverze, nezasahování Kategorizace, oddělený systém znalostí, odborné znalosti, profesionalizace Deprofesionalizace, delegalizace. antipsychiatrie, svépomoc, obnova stigmat, nálepek Pozitivní prístup, posun od těla k mysli Zpět k justici, neoklasicismus, beliaviorismus „Ideologický stres" Pramen: Cohen 1969, s. 30 I Druhou polovinu 20. století charakterizuje jako období dekriminalizaí deprofesionalizace, antipsychiatrie a ideologického stresu. V této době jsou stále častěji kladeny otázky tohoto typu: Proč učitelé ve škol hlídači ve vězení, psychiatři na klinice, sociální pracovníci, rodiče v rodiil policisté na ulici, šéfové v továrnách mohou dělat takové věci - kontrolovat? 1 Proč extrémní vzdor vůči mravům společnosti může vést k tomu, že člověk) za všeobecného souhlasu označován za nemocného (vyšetřován na psychiatrii)? j Pramen: Cohen 1969, s. 32 Některé současné tendence sociální kontroly (Sociální kontrola v postmoderní společnosti) V moderni společnosti dochází k závažnému rozštěpení socializačních mechanismů: rodina, škola, skupina vrstevníků, masová média atd. vytvářejí často protikladné socializační tlaky. Tyto tendence jsou výrazné zvláště v současné době, o které se často mluví jako o době postmodernu Prosazující se tendence postmodernismu stojí v protikladu k hlavním tezím klasické sociologie. Klasická sociologie považovala moderní historii za složitý, avšak nezvratný pokus o přechod od partikularismu k univerzaíismu, od tradice k inovaci, od víry k rozumu, od kontroly ke svobodě, od absolutní moci k demo- 22 Sociológia 37,2005, cl Sociológia 37, 2005, č. 1 23 kracii, od uzavřených společností k otevřeným. To vše tvořilo jen různé aspe ideje pokroku, založeném na předpokladu člověka jako neomezeného páj přírody. Rozčarování korunované ekologickou krizí zpochybnilo samu tul myšlenku, podle níž je účinnost vázána na homogenitu a konformitu, a to v oblá;, výroby, politiky, kultury. Místo toho nastupuje idea, že účinnější je rozmanitá! která se například v oblasti politiky projevuje vzestupem regionálních hnutí uvttf centralizovaných států. Vznikají netradiční hnutí - studentská hnutí zejména 60. let a doprovodj hnutí komunitní, mírová, ženská, ekologická atd. Moderní společnost je stáj méně homogenní a naopak ji vyznačují fundamentální diference a zlomy. Společnost postmodernu je možno chápat jako „pluralitu myšlení, způsobí jednání, hodnotových systémů, orientací, racionalit". (Welsch, W., 1993, s. ^ Welsch charakterizuje jádro postmoderních koncepci tak, že .jsme konfrontován s rostoucím množstvím různých životních forem, koncepcí vědění a způsobí orientace, že si uvědomujeme legální charakter a nepopiratelnost této plurality, » tuto mnohost stále častěji uznáváme a oceňujeme", (s. 21) m S rostoucím počtem systémů pravidel se zvyšuje také orientační nejistota. Díkj společenskému a technickému vývoji již před delší dobou vznikla situace, kdy tjj každou otázku existuje několik rovnoprávných odpovědí, z nichž každá má vlastm plausibilitu a legitimitu. Postmoderaí sociální svět se vyznačuje tím, že se aktéři naučili žít a přežít s tlakem represivních institucí. Jejich působení se tak poměrně zmírňuje a redukuje se míra sociální kontroly. Díky vědeckým objevům, možnostem konzumtj nepředvídatelnosti životních událostí dochází i k relativizaci dosud platnýcp norem jednání. 2. Bauman (1995) nedávno poukázal na to, že rozklad obrazí života na kaleidoskop svébytných epizod, které nelze poskládat logicky podlf sledu příčin, rezonuje s postmoderní kulturou, která se podobá karnevalovém?" průvodu a má charakter hry. Tento ústup od vážnosti neznamená, že se v postrno-l děrní době likvidují mechanismy represe, které vytvořila doba moderní. Pro postmoderní dobu je příznačné, že jsou mechanismy represe decentralizovány a kanalizovány do oblasti soukromí. Výsledkem je individualizace a stylizace života, jednotlivých aktérů. Na sociální aktéry klade postmoderní situace zvýšené nároky,-nutí je nově vymezovat, co je přijatelné a co nikoliv. Z. Bauman pokládá otázku, zda-li žijeme v Panoptiku. Známá představa Panoptika vytvořená J. Benthamem a rozpracována M. Foucaultem je založená na principu, kdy jeden sleduje mnohé. Je to vlastně sociologická verze Orwelova Velkého bratra. Avšak podíváme-li se na realitu kolem sebe, zjistíme možná, že moderní verzí Panoptika jsou nejrůznější databáze (jak uvádí M. Poster), ale hlavně bychom si měli povšimnout, že nyní se situace zásadně změnila: jeden nepozoruje mnohé, ale mnozí pozorují jednoho. Thomas Mathíesen pro tento efekt asmédií používá termínu Synopticon. (Baumann, Z., 2000, s. 63) V literární analogii se tak po pádu komunismu už nevyplňuje vize Orwelova Velkého bratra, iřterý-k-poslušnosti donucuje, bičem, jako spíš model načrtnutý v Huxleyho Konci civilizace, kde se lidé nechávají manipulovat dobrovolně, pomocí cukru. I iterární metaforou silné sociální kontroly není již román 1984 od G. Orwella, ale kniha Proces od F. Kafky8. Orwel líčí svět, ve kterém má ztráta soukromí konkrétní podobu, je jím totalitní stát, Kafkův úředník Josef K. se nikdy nedozví, oč a kýjn je obžalován a stává se obětí anonymní byrokratické mašinérie. Podle A. Giddense je rozvinutá modernita a její rozvoj, jakož i příklon k postmoderně spatřován v několika ovlivňujících faktorech. (Giddens, A., Í998, sil) První z nich je oddělení času a prostoru. Místo a čas činitele, který ovlivňuje současné nebo budoucí jednání, tak není nutně známé a může být ovládáno z jiné části zeměkoule, kde platí stejný a přitom jiný čas než tady. Dalším faktorem je rozvoj vyvažovačích mechanismů. Lidé stále častěji používají pro svou komunikaci a pro svá jednání symbolické systémy, jako jsou peníze, které tak mohou svou anonymní podstatou změnit fungování celé společnosti. Třetím faktorem je reflexivita vědění. V postmoderní kultuře si nikdo nemůže být jistý, že určité vědění nebude revidováno. Přes nutnou přítomnost důvěry rozhodující pro fungování vyvažujících mechanismů (všichni musí věřit v peníze) si nikdo žádnou teorií nemůže být jist. V souvislosti s právem se spolu s Giddensem dostáváme na pole expertních systémů a důvěry vně. Lidé na rozdíl od tradiční společnosti ztrácejí pocit bezpečí. Zároveň s rozvojem totálních institucí se rozvíjí i expertní systémy s experty vyškolenými na tu kterou určitou oblast, většinou velice specifickou. Lidé tedy svou důvěru přesunují na takové expertní systémy a experty. Právo a právníci mezi takové systémy patří. Lidé se tak stále častěji před vlastním řešením problémů uchylují k právním expertům pro radu. V současnosti zvláště v konfrontaci s rostoucími sociálními problémy se dokonce objevuje požadavek na experta empatického a zúčastněného, který by měl nahradit „objektivního" neosobního experta, tedy ne nezúčastněný intelektuál, ale soucítící poradce. (Lubelcová, G., 2000, s. 235) Dalším myslitelem na poli postmoderny je např. Jean-Francois Lyotard. Podle něj je doba moderní dobou velkých vyprávění. Veškeré teorie včetně práva jsou legítimizovány pouze skrze vyprávění - školy, ve kterých se studenti učí učení vědců minulých epoch. Stejně tak i právo je íegitimizováno skrze diskurs, kdy Pro úvahy o právu je velmi podnětná napr. část ..V clirámu"'. „... je přece sluhou zákona (dveřník), patří tedy k zákonu, vymyká se tedv lidskému úsudku. Muž k zákonu teprve přichází, dveřník tam už je. Je k lé službě ustaven zákonem, pochybovat o jeho důstojnosti by znamenalo pochybovat o zákonu." s. 206. ..S tiinio názorem nesouhlasím, pravil K., neboť kdyby s ním človek souhlasil, musel by považovat za pravdivé vše, co dveřník rika. Ale sám jsi přece podrobně zdůvodnil, že to není možné. Nikoliv, řekl duchovní, není třeba vše považovat za pravdivé, je jen třeba si myslet, že vseje nutné. Skličující názor, pravil K. Lež je učiněna řádem světa." s. 199. Sociológia 37,2005, č. 1 Sociológia 37,2005, č. 1 25 všechny prostředky práva, včetně moci a trestu slouží jako proces ospravedlněn jeho fungování. (Lyotard, J.-R, 1993, s. 136-141) _j Postmoderní doba je ovládána informačními technologiemi a věděním. [>| skutečných vztahů se dostává úsloví: vědění je moc. Jen skrze vědění lze ovláu^t Tak je nemožné, aby lidé vládli sami sobě, protože žádný z nich není schopejí pojmou veškeré vědění nezbytné pro výkon moci. Rozhodování bez potřebnýcj znalostí by bylo pomalé a nevýkonné, (s. 170-172) "| Cestou je pouze jakýsi společný diskurs a otázka konsensu jak ve výkoňl moci, tak v právu. Nicméně podle Lyotarda je výkon moci stále častěji spatřová|j v diskursu a tedy cesta k poznání moci vede jen přes jazyk. | Vidíme tedy, že postmoderna je epochou příklonu k heterogenní a informači| společnosti. Postmoderna znamená, že rekonstrukce osvědčených postupů jlg neplatí. Konec velkých vyprávění ale neznamená konec represivních institucí dík| patologickým jevům. Problém však v takto roztříštěné společnosti představuje relativizace toho, co to vlastně deviace je, co a kdo ji způsobuje a je-li vůbe# postih takového jednání závazný. 4 Existence represivních institucí vsak již nepředstavuje takovou skutečnost jakej dřív. Lidé se s jejich existencí naučili žít a jejich efektivita se tedy zmenšuje! Relativizují se také normy jednání díky nepravidelnostem v lidském jednání! Jedinou cestou mocenských institucí, včetně práva, jak ovládat jedince je cesta dd jeho soukromí. Důležitost tak ztrácejí vnější instituce a na významu nabývá! vlastní konformita života jedince, kterou sleduje a dodržuje jedinec sám. I Z fungování postmoderní společnosti pak vyplývá, že normalizační a discipli.} načni mechanismy jsou v moderní společnosti všudypřítomné a pronikají dm nejskrytějších skulin sociálních vztahů. Je jasné, že projev moci musí respektova| heterogenitu jednotlivých sfér života. I Delikvent se začíná vnímat jako individuum, vůči kterému společnost působí bezprostředněji, než kdyby toto působení bylo zprostředkováno např. primární skupinou. Takto izolovaný jednotlivec je pak vržen do matrixu9 kontrolovánýclil společenských vztahů, kde pro deviaci buď není místo, nebo je podrobena! kontrole. Jednotlivec se stává objektem i nástrojem kontroly. 1 Podle Younga je možné změnu sociálního jsoucna vyspělých společnosti poslední třetiny 20. století definovat jako přechod od zahrnující (inkluzivníjl společenské stability a homogenity k vylučující (exkluzivní) společnosti změnyaf rozdělení. (Wilson, J. Q., 1995, s. 88 ' f Toto vyloučení se v postmoderní společnosti děje na třech úrovních: 1 1. ekonomické vyloučení na trhu práce, 1 -i sociální vyloučení mezi lidmi v občanské společnosti, 3 nadměrné využívání vylučujících aktivit v systému trestní justice. Přechod k vylučující společnosti je zároveň spojen s dramatickými změnami v úrovni nárůstu násilí, brutality a změn v povaze deviace. V polovině 19. století Anglie a USA reagovali na důsledky industrializace, urbanizace, při steh oval ství a rostoucího bohatství prosazováním étosu sebeovlá-dání, ve 20. století reagovali na většinu stejných jevů prosazováním étosu sebevyjádření, (s. 88) Síla, která étosu sebekontroly vdechla život, bylo náboženství a dobrovolná sdružení, která byla náboženským životem inspirována, což vedlo k následné společenské kontrole. Tuto roli plnil proces, který se odehrával v rodině, ve škole, v sousedské pospolitosti nebo na pracovišti. Tento étos vedl ke zdrženlivosti, věrnosti, umírněnosti a přijetí osobní zodpovědnosti. Dahrendorf (1991) velmi přesvědčivě a výstižně reflektuje krizi legitimity institucí moderní společnosti, ale i krizi občanství, založeného na hodnotách tolerance a participativnosti. Dahrendorf z pohledu ekonomických a sociálních argumentů a Wilson z pohledu argumentů kulturních a normativních se dotýkají otázek společenské soudržnosti, sociálních vazeb a krize společenské smlouvy definované liberální demokracií konce 19. a začátku 20. století10 Nástroje sociální kontroly Dnes je jádrem nástrojů sociální kontroly technologie high těch11 - důmyslné pozorovací videokamery na všemožných místech, odposlouchávací zařízení, sledování e-mailové komunikace. I tresty jsou high-tech. Pro 20. století je příznačná vysoká profesionalizace sociální kontroly a rozmach její medicinizace. V 60. letech v důsledku společenskovědní kritiky se zavíraly velké psychiatrické léčebny, lidé se přesouvali do komunit, denních opatrovnických center, používalo se méně chemických přípravků. V současné době se opět rozšířila medikamentace kontroly jednáni. Dochází k soustavnému růstu počtu policistů a výdajů na ni, růstu soukromých bezpečnostních služeb a průniku kontrolních technologií do každodenního života. Současný proces miniaturizace pozorovací techniky umožňuje rychlé vyhodnocení informace a nepozorovatelnost kontroly. Dnes už není Velký bratr, ale mnoho rozptýlených malých bratrů, kteří monitorují náš Bellow píše o marné snaze Člověka zlidštit a zdůvěmit svět, klerý je najednou ještě podivnější než předtím, Heller zjišťuje, že změněn je starý fád, nového není a český výtvarník Váchal pregnantnč prohlašuje, že svět se řítí do ďáblovi řiti. (Roilo, V 1993, 18