Pojem správního uvážení není v doktríně jednoznačně definován a definic se objevuje hned několik. Obecně se dá říct, že institut správního uvážení (diskrece) přichází do úvahy tehdy, pokud s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný nutný právní následek.[1] Jedná se tedy o rozhodovací proces, v němž je podle více či méně určitých kritérií racionálně vybíráno nejméně ze dvou variant to nejlepší řešení [2], respektive o právem založený prostor pro volbu určitého postupu, řešení či rozhodnutí, tedy zda správní orgán něco učiní nebo nikoli, resp. jaký obsah bude jeho rozhodnutí mít [3]. Jednoduše se tak dá říct, že se jedná o volbu správního orgánu z nejméně dvou řešení předvídaných zákonem. Hlavním smyslem diskrece je schopnost právního řádu reagovat na konkrétní situace a případy, které nelze v obecné normě předvídat, tedy schopnost reagovat na nemožnost definovat všechny situace a jevy, které mohou nastat.

Správní uvážení je v právních normách velice často vyjádřeno slovy lze, může, je oprávněn, lze, může, je oprávněn, má právo apod.

Příklady:

• „Správní orgán může rozhodnutím uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč tomu, kdo v řízení závažně ztěžuje jeho postup tím, že…“ (§ 62 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád)
• „Jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.“ (§ 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu)
• „Za přestupek podle odstavce 1 písm. a), d) až f) a písm. h) až i) lze uložit pokutu do 3 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. b), c) a g) pokutu do 10 000 Kč.“ (§ 21 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.

[1] PRŮCHA, Petr. Správní právo: obecná část. 8., dopl. a aktualiz. vyd., (V nakl. Doplněk 3.). Brno: Doplněk, 2012, s. 113.

[2] MATES, Pavel. Správní uvážení. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 80.

[3]Tamtéž.