Přestupky jsou upraveny zejména v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích a jsou v podstatě jediným typem správních deliktů, jehož úprava je do jisté míry kodifikována. Přestupek má na rozdíl o jiných typů správních deliktů svoji legální definici, obsaženou v § 2 odst. 1 přestupkového zákona:

         „Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.“

Již z definice přestupku je zřejmé, že u něj rozlišujeme formální a materiální znaky:

• formální znaky – obecné zákonné znaky i konkrétní znaky skutkové podstaty (typové znaky). Mezi obecné znaky přestupku, které jsou společné všem přestupkům řadíme např. věk, příčetnost a zavinění. Typové znaky (tj. objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka) odlišují jednotlivé typy přestupků a charakterizují je.
• materiální znak – společenská škodlivost, která je vyjádřena dikcí „jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti“. Ve většině případech je formální a materiální znak překrývá, nicméně kupř. u některých bagatelních přestupků tomu tak být nemusí. Nejvyšší správní soud: „Lze tedy obecně vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti. Z tohoto závěru však nelze dovodit, že by k naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku došlo vždy, když je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby“ (rozsudek NSS ze dne 14. prosince 2009, sp. zn. 5 As 104/2008)

K formálním znakům přestupku lze blíže uvést:

• objekt – jevy a společenské vztahy, proti kterým směřuje protiprávní a společensky nebezpečné jednání. Obecným objektem jsou jevy a společenské vztahy ve sféře působnosti správních orgánů. Kromě obecného objektu má ale každá skutková podstata i objekt individuální. Podle druhového objektu pak můžeme rozlišovat přestupky proti pořádku ve veřejné správě, přestupky proti občanskému soužití a přestupky proti majetku.
• objektivní stránka – protiprávní jednání, škodlivý následek a kauzální nexus, tedy příčinný vztah mezi jednáním a škodlivým následkem.
• subjekt – obecným předpokladem postavení subjektu je způsobilost k právní odpovědnosti. Za přestupek může být odpovědná pouze fyzická osoba. Pokud poruší určitou povinnost právnická osoba a toto porušení má znaky přestupku, odpovídá za porušení ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat, a jde-li o jednání na příkaz, ten kdo dal k jednání příkaz (viz § 6 přestupkového zákona). K náležitostem subjektu dále patří dosažení určitého věku a příčetnosti. Přestupkový zákon stanovuje věkovou hranici pro odpovědnost za přestupek na 15 let. Před dovršením této věkové hranici není možné osobu považovat za subjekt přestupku a stejně tak není možné za subjekt přestupku považovat osobu, která spáchala přestupek ve stavu nepříčetnosti, pokud se do tohoto stavu nepřivedla sama použitím alkoholu nebo jiné návykové látky (§ 5 přestupkového zákona). Z působnosti přestupkového zákona jsou vyloučeny i osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci, příslušníci bezpečnostních sborů a osoby během výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence (§ 10 přestupkového zákona). Přestupky poslanců a senátorů projednat lze, pokud nepožádají o projednání v disciplinárním či kárném řízení (§ 9 odst. 3 přestupkového zákona). Zvláštní postavení mají mladiství, tedy osoby, které dovršily 15. a nepřekročily 18. rok věku (§ 19 přestupkového zákona), u kterých se ve zvýšené míře dbá na výchovnou roli a na které se proto vztahují specifická pravidla u ukládání sankcí i některá procesní specifika.
• subjektivní stránka – je představována zaviněním, zásadně přitom stačí zavinění z nedbalosti, pokud zákon výslovně nestanoví, že je třeba úmyslného zavinění (§ 3 přestupkového zákona). Příkladem takového ustanovení je § 50 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona: „ Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku nebo se o takové jednání pokusí“

Použité zdroje:

PRŮCHA, P. Správní právo: obecná část. 8. doplněné a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita a Doplněk, 2012, s. 393–399.

MATES, Pavel. Základy správního práva trestního. 6. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2015, s. 51–60.