ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
5. listopadu 2014(*)
„Řízení
o předběžné otázce – Sociální zabezpečení – Nařízení (EHS)
č. 1408/71 – Články 12, 45, 46 a 94 – Vnitrostátní právní
úprava podmiňující přiznání starobního důchodu přerušením placení
příspěvků na důchodové pojištění – Doplacení příspěvků za chybějící doby
pojištění – Překrývající se doby pojištění ve více členských státech –
Možnost pojištěnce vyhnout se uplatnění pravidla o souběhu
příspěvkových dob a dob pojištění – Odnětí přiznaného důchodu
a požadování vrácení přeplatku – Povinnost platit úroky“
Ve věci C‑103/13,
jejímž
předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na
základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Administrativen sad
Sofia-grad (Bulharsko) ze dne 12. února 2013, došlým Soudnímu dvoru
dne 4. března 2013, v řízení
Snežana Somova
proti
Glaven direktor na Stolično upravlenie „Socialno osigurjavane“,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve
složení A. Tizzano, předseda senátu, E. Levits,
M. Berger (zpravodajka), S. Rodin a F. Biltgen,
soudci,
generální advokát: M. Wathelet,
vedoucí soudní kanceláře: M. Aleksejev, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 9. ledna 2014,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za
bulharskou vládu E. Petranovou a J. Atanasovem, jako
zmocněnci,
– za Irsko E. Creedon, jako zmocněnkyní,
– za
Evropskou komisi M. Kellerbauerem, D. Roussanovem
a V. Kreuschitzem, jakož i S. Petrovou, jako
zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 5. března 2014,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost
o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 48
prvního pododstavce písm. a) SFEU a článku 49 SFEU,
jakož i čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 46 odst. 1
a 2 a čl. 94 odst. 2 nařízení Rady (EHS)
č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů
sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně
činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci
Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady
(ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997,
L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3), pozměněným nařízením
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne
18. prosince 2006 (Úř. věst. L 392, s. 1, dále jen
„nařízení č. 1408/71“).
2 Tato
žádost byla podána v rámci sporu mezi S. Somovou
a Glaven direktor na Stolično upravlenie „Socialno osigurjavane“
(generální ředitel správy sociálního zabezpečení v hlavním městě,
dále jen „SUSO“) ve věci jeho rozhodnutí, jímž nařídil vrácení částek
starobního důchodu spolu s úroky, z důvodu, že byl přiznán
v rozporu s čl. 94 odst. 1 zákoníku sociálního
zabezpečení (Kodex za socialnoto osigurjavane, dále jen „KSO“).
Právní rámec
Právní úprava Unie
3 Nařízení
č. 1408/71, které bylo v platnosti v době rozhodné
z hlediska skutkového stavu v původním řízení, bylo zrušeno
nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne
29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení
(Úř. věst. L 166, s. 1).
4 Článek
12 nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Vyloučení souběhu dávek“,
v odstavcích 1 a 2 stanovil:
„1. Toto
nařízení nemůže ani přiznat, ani zachovávat nárok na pobírání několika
dávek stejného druhu za jednu a tutéž dobu povinného pojištění.
Toto ustanovení se však nevztahuje na dávky týkající se invalidity,
stáří a úmrtí (na důchody) nebo nemoci z povolání, které jsou
přiznány institucemi dvou nebo více členských států v souladu
s čl[ánkem] 41, čl. 43 odst. 2 a 3, články 46, 50
a 51 nebo čl. 60 odst. 1 písm. b).
2. Není-li
v tomto nařízení stanoveno jinak, ustanovení právních předpisů
členského státu týkající se snížení, pozastavení nebo odnětí dávek
v případě souběhu s jinými dávkami sociálního zabezpečení nebo
s jinou formou příjmu se uplatňují, i když tyto dávky byly
získány podle právních předpisů jiného členského státu nebo byl tento
příjem získán na území jiného členského státu.“
5 První
a druhý odstavec článku 44 tohoto nařízení nadepsaného „Obecná
ustanovení pro přiznání dávek, pokud zaměstnaná osoba nebo osoba
samostatně výdělečně činná podléhá právním předpisům dvou nebo více
členských států“ zněl následovně:
„1. Nároky
na dávky zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné, která
podléhá právním předpisům dvou nebo více členských států, nebo
pozůstalých po ní, se určují v souladu s touto kapitolou.
2. S
výhradou článku 49 se při posuzování žádosti o přiznání dávky
předložené dotyčnou osobou přihlíží ke všem právním předpisům, jimž
zaměstnaná osoba nebo osoba samostatně výdělečně činná podléhala.
Výjimka z tohoto pravidla se učiní tehdy, když dotyčná osoba
výslovně požádá o odklad poskytování dávek ve stáří, na které by
měla nárok podle právních předpisů jednoho nebo více členských států.“
6 Článek
45 uvedeného nařízení, nadepsaný „ Započtení dob pojištění nebo bydlení
získaných podle právních předpisů, kterým zaměstnaná osoba nebo osoba
samostatně výdělečně činná podléhala, pro získání, zachování nebo opětné
nabytí nároku na dávky“, v odstavci 1 stanovil:
„Pokud
právní předpisy členského státu podmiňují získání, zachování nebo
opětné nabytí nároku na dávky v rámci systému, který není zvláštním
systémem ve smyslu odstavce 2 nebo 3, získáním dob pojištění nebo
bydlení, přihlíží příslušná instituce uvedeného státu v nezbytném
rozsahu k dobám pojištění nebo bydlení získaným podle právních
předpisů kteréhokoli jiného členského státu, ať již v rámci
obecného nebo zvláštního systému a jako zaměstnaná osoba nebo osoba
samostatně výdělečně činná. Pro uvedený účel přihlíží k těmto
dobám, jako by byly získány podle jí uplatňovaných právních předpisů.“
7 Článek
46 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přiznání dávek“ stanovil
v prvním a druhém odstavci následující:
„1. Pokud
byly splněny podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro
získání nároku na dávky, aniž je nutno použít článek 45 nebo čl. 40
odst. 3, použijí se tato
pravidla:
a) Příslušná instituce vypočte výši dávky, která by náležela:
i) jednak pouze podle jí uplatňovaných předpisů;
ii) jednak na základě odstavce 2.
b) Příslušná
instituce však může upustit od výpočtu podle písm. a) bodu ii),
jestliže je výsledek tohoto výpočtu, kromě rozdílů vyplývajících
z použití celých čísel, roven výsledku výpočtu provedeného
v souladu s písm. a) bodem i) nebo je nižší, pokud
instituce neuplatňuje právní předpisy obsahující pravidla pro souběh
uvedená v článcích 46b a 46c nebo jestliže uvedená instituce
uplatňuje právní předpisy obsahující pravidla pro souběh v případě
uvedeném v článku 46c, za podmínky, že uvedené právní předpisy
stanoví, že dávky různého druhu jsou brány v úvahu pouze na základě
poměru dob pojištění nebo bydlení získaných pouze podle uvedených
právních předpisů k dobám pojištění nebo bydlení vyžadovaným
uvedenými právními předpisy pro přiznání plného nároku na dávky.
Příloha
IV část C vyjmenovává pro každý dotyčný členský stát případy, kde
by dva výpočty vedly k výsledku tohoto druhu.
2. Pokud
byly podmínky vyžadované právními předpisy členského státu pro získání
nároku na dávky splněny pouze po použití článku 45 nebo čl. 40
odst. 3, použijí se tato pravidla:
[...]“
8 Článek
84a tohoto nařízení nadepsaný „Vztahy mezi institucemi a osobami,
na které se vztahuje toto nařízení“ stanovil:
„1. Instituce
a osoby, na které se vztahuje toto nařízení, mají povinnost se
vzájemně informovat a spolupracovat za účelem řádného provádění
tohoto nařízení.
Instituce jsou
v souladu se zásadou řádné správy povinny zodpovědět všechny dotazy
v přiměřených lhůtách a v této souvislosti poskytnout
dotyčným osobám veškeré požadované informace nezbytné pro výkon práv
přiznaných jim tímto nařízením.
Dotyčné
osoby co nejdříve uvědomí instituce příslušného státu a státu
bydliště o všech změnách své osobní nebo rodinné situace, které
ovlivňují dávky poskytované na základě tohoto nařízení.
2. Nesplnění
povinnosti poskytovat informace uvedené v odst. 1 třetím
pododstavci může mít za následek použití přiměřených opatření podle
vnitrostátního práva. Tato opatření jsou však rovnocenná opatřením
použitelným v obdobných situacích podle vnitrostátního práva
a nesmějí v praxi znemožňovat či nadměrně ztěžovat žadatelům
výkon práv přiznaných tímto nařízením.
3. V případě
potíží při výkladu nebo používání tohoto nařízení, které by mohly
ohrozit práva osoby, na kterou se toto nařízení vztahuje, se instituce
příslušného státu nebo státu pobytu dotyčné osoby obrátí na instituci
dotčeného členského státu nebo instituce dotčených členských států.
Pokud nelze během přiměřené doby najít řešení, mohou uvedené orgány
požádat Správní komisi, aby zasáhla.“
9 Článek
94 nařízení č. 1408/71 upravující přechodná ustanovení pro
zaměstnané osoby stanovil ve druhém odstavci:
„Všechny
doby pojištění a případně všechny doby zaměstnání nebo bydlení
získané podle právních předpisů členského státu před 1. říjnem 1972 nebo
přede dnem, od kterého je toto nařízení použitelné na území uvedeného
členského státu nebo na jeho části, se berou v úvahu při stanovení
nároků získaných podle tohoto nařízení.“
10 Příloha
IV část C nařízení č. 1408/71 byla nadepsána „Případy
[uvedené] v čl. 46 odst. 1 písm. b) nařízení, ve
kterých lze upustit od výpočtu dávky podle čl. 46 odst. 2
nařízení“. Pod bodem B „Bulharsko“ bylo uvedeno:
„Všechny
žádosti o důchody za doby pojištění a starobní důchody,
invalidní důchody nárokované z důvodu celkového onemocnění
a pozůstalostní důchody odvozené z výše uvedených důchodů.“
11 Příloha
VII uvedeného nařízení nadepsaná „Případy, kdy osoba podléhá současně
právním předpisům dvou členských států“ stanovila v bodě 2:
„Pokud
je osoba samostatně výdělečně činná v Bulharsku a vykonává
závislou činnost v kterémkoli jiném členském státě.“
Bulharské právo
12 Článek. 4 odst. 3 KSO stanoví:
„Pro případ invalidity z důvodu nemoci, ve stáří a pro případ smrti jsou povinně pojištěny:
[...]
5. osoby,
které pracují, avšak nejsou zaměstnanci a pobírají měsíčně odměnu,
která je po odečtení výdajů uznaných právními předpisy vyšší nebo rovná
minimální mzdě, pokud nejsou v příslušném měsíci pojištěny na
jiném základě.
6. osoby,
které pracují, avšak nejsou zaměstnanci a jsou v příslušném
měsíci pojištěny na jiném základě, bez ohledu na výši odměny.
[...]“
13 Rozsudkem
č. 5 ze dne 29. června 2000 prohlásil Konstitucionen sad
(Ústavní soud) povinnost důchodců, kteří vykonávají samostatně
výdělečnou činnost, pojistit se a odvádět příspěvky, za
neslučitelnou s ústavou. Tito penzisté vykonávající samostatně
výdělečnou činnost nicméně mohou pro případ všech tří pojistných
událostí uvedených v čl. 4 odst. 3 KSO uzavřít dobrovolné
pojištění.
14 Článek
94 KSO nazvaný „Datum přiznání důchodu“ ve znění použitelném na osoby
samostatně výdělečně činné v době od 27. prosince 2005 do
31. prosince 2011 v prvním odstavci stanovil:
„Důchody
se přiznávají ke dni vzniku nároku, a pokud jde o starobní
důchody, ke dni skončení pojištění, jestliže byla žádost společně
s požadovanými dokumenty podána ve lhůtě šesti měsíců ode dne
vzniku nároku nebo případně ode dne skončení pojištění. Jsou-li
dokumenty podány po uplynutí šestiměsíční lhůty ode dne vzniku nároku
nebo případně ode dne skončení pojištění, přiznávají se důchody ke dni
podání dokumentů.“
15 Povinnost
ukončit pojištění stanovená článkem 94 KSO byla pro osoby samostatně
výdělečně činné zrušena od 1. ledna 2012.
16 Článek
114 KSO nadepsaný „Vrácení neoprávněně vyplacených částek“ stanoví
v prvním odstavci:
„Neoprávněně získané dávky příjemce vrátí spolu s úroky [...]“
17 Článek 9 odst. 3 a 5 přechodných a závěrečných ustanovení KSO stanoví:
„3. Do
doby pojištění pro účely odchodu do důchodu se zahrne i doba,
během níž dotyčné osoby dosáhly věku uvedeného v čl. 68 prvním
a druhém pododstavci, ale nesplňují podmínku pěti let placení
příspěvků před vznikem nároku na důchod a během níž byly odváděny
příspěvky na pojištění vypočtené na základě minimálního příjmu
zaručeného osobám samostatně výdělečně činným stanoveného na základě
zákona o financování státního povinného pojištění ke dni placení
těchto příspěvků, pokud se uvedená doba nepovažuje za dobu pojištění
podle jiného ustanovení tohoto zákoníku.
[...]
5. V případě
doby pojištění získané na základě třetího odstavce vzniká nárok na
důchod ke dni zaplacení příspěvků na sociální pojištění nebo ke dni
potvrzení splátkového kalendáře na úhradu těchto příspěvků.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
18 Dne
18. ledna 2007 požádala S. Somova o přiznání starobního
důchodu, přičemž uvedla, že pracovala v Bulharsku od 18. ledna
1957 do 31. května 1996 a že od 4. června 1996 již není
pojištěna. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 6. února
2007 z důvodu, že S. Somova, která po celkovou dobu pojištění
v délce 33 let, 11 měsíců a 17 dnů odváděla v Bulharsku
příspěvky, nesplnila podmínky věku a příspěvkových let požadované
bulharským zákonem.
19 Dne
22. června 2007 požádala S. Somova na základě článku 9
přechodných a závěrečných ustanovení KSO, ve znění účinném
v rozhodné době, o přiznání nároku na starobní důchod. Tento
článek podmiňoval přiznání nároku na starobní důchod doplacením
příspěvků za zbývající dobu chybějícího pojištění v délce 2 let 6
měsíců a 17 dnů. Rozhodnutím ze dne 5. července 2007 byl na
žádost S. Somové stanoven splátkový kalendář na úhradu chybějících
příspěvků.
20 Téhož
dne dcera S. Somové jednající jako její zmocněnkyně písemně
potvrdila, že její matka po 4. červnu 1996 nepracovala a nebyla
pojištěna.
21 Rozhodnutím
ze dne 11. července 2007 byl S. Somové přiznán starobní
důchod v minimální výši ke dni 5. července 2007. Tato částka
byla několikrát změněna.
22 V návaznosti
na žádost o přiznání starobního důchodu podanou S. Somovou
v roce 2011 u příslušného rakouského orgánu sociálního
zabezpečení obdržela SUSO dne 20. září 2011 od tohoto orgánu
formuláře E 001/AT a E 205/AT. Z těchto formulářů vyplývá, že
S. Somova byla v době od října 1995 do prosince 2000
a v době od ledna 2001 do července 2011 sociálně pojištěna
v Rakousku jako osoba samostatně výdělečně činná ve smyslu
rakouského federálního zákona o sociálním zabezpečení.
V předmětné době vykonávala v Rakousku povolání zemědělkyně.
23 SUSO
z toho vyvodila, že S. Somova nepřestala ke dni
5. července 2007, tedy ke dni přiznání starobního důchodu, odvádět
příspěvky na sociální zabezpečení. Z toho důvodu SUSO třemi
rozhodnutími zrušila rozhodnutí o přiznání starobního důchodu
S. Somové, jakož i rozhodnutí o zvýšení jeho částky,
a nařídila vrácení částek, které jí byly vyplaceny, a to i
s úroky.
24 Odvolání
S. Somové podané proti těmto rozhodnutím byla zamítnuto
rozhodnutím SUSO ze dne 2. prosince 2011. Tento orgán měl za to, že
se potvrzení zmocněnkyně S. Somové ze dne 5. července 2007
netýkalo pouze přerušení jejího sociálního pojištění v Bulharsku,
jelikož S. Somova byla podle článku 84a nařízení č. 1408/71
povinna informovat bulharský orgán sociálního zabezpečení o svém
pojištění v jiném členském státě. Kromě toho mělo být podle
čl. 44 odst. 2 a článku 45 tohoto nařízení přihlédnuto
k době pojištění S. Somové v Rakousku, avšak bez použití
článku 9 přechodných a závěrečných ustanovení KSO.
25 S. Somova
je toho názoru, že skutečnost, že byla v době žádosti
o důchod v Bulharsku pojištěna v Rakousku, není podle
jejího tvrzení relevantní, jelikož se jednalo o účast na pojištění
v systému sociálního zabezpečení jiného členského státu.
26 Za
těchto podmínek se Administrativen sad Sofia-grad rozhodl přerušit
řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Je
třeba vykládat čl. 48 první pododstavec [SFEU] a článek 49
[SFEU] za okolností [věci v původním řízení] v tom smyslu, že
nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je ustanovení [dotčené
v původním řízení], [tj.] čl. 94 odst. 1 [KSO]
upravujícímu požadavek na přerušení pojištění jakožto základ pro
přiznání starobního důchodu státnímu příslušníku členského státu, který
v okamžiku podání žádosti o důchod pracuje jako osoba
samostatně výdělečně činná v jiném členském státě a spadá do
oblasti působnosti [nařízení č. 1408/71]?
2) Je
třeba vykládat čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71 ve
světle čl. 48 prvního pododstavce písm. a) SFEU
v tom smyslu, že připouští výjimku z pravidla sčítání dob
pojištění, které byly v jiném členském státě získány dříve, než
nařízení začal uplatňovat členský stát, ve kterém byla podána žádost
o důchod, tím, že uvedené ustanovení dává pojištěnci právo vybrat
si, zda tyto doby uvede pro sčítání, a posoudit nezbytnost sčítání,
pokud doba, která byla získána výhradně podle právních předpisů státu,
ve kterém je podána žádost, nepostačuje ke vzniku nároku na důchod
a dostatečná doba může být získána pouze doplacením příspěvků na
sociální pojištění?
Umožňuje za těchto
okolností čl. 48 první pododstavec písm. a) SFEU, aby
vyloučení aplikace čl. 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71
o sčítání dob pojištění ode dne použitelnosti tohoto nařízení
záviselo na rozhodnutí pojištěnce v tom smyslu, že tato osoba
neuvede ve své žádosti o důchod doby pojištění získané v jiném
členském státě?
3) Je
třeba vykládat čl. 12 odst. 1 nařízení č. 1408/71
v tom smyslu, že brání takovému uznání doby pojištění na základě
doplacení příspěvků, které v bulharském právu stanoví článek 9
třetí odstavec [přechodných a závěrečných ustanovení KSO], pokud,
jako je tomu ve sporu v původním řízení, dochází k souběhu
takto uznaných dob pojištění s dobami pojištění, které byly získány
podle právních předpisů jiného členského státu?
4) Je
třeba vykládat čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1408/71
v tom smyslu, že připouští, aby členský stát napříště zastavil
vyplácení důchodu a požadoval vrácení všech plateb starobního
důchodu přiznaného svým státním příslušníkům podle vnitrostátního práva,
pokud byly podmínky [tohoto] nařízení splněny pouze v okamžiku
přiznání důchodu a důvody pro toto přiznání vycházely výhradně
z vnitrostátních právních předpisů (a to, že v době přiznání
důchodu nebylo pojištění v jiném členském státě přerušeno, že doba
pojištění byla uznána na základě doplacení příspěvků podle
vnitrostátního práva, aniž se přihlíželo k dobám pojištění, které
byly získány v okamžiku přiznání důchodu v jiném členském
státě) a nejsou uvedeny důvody, podle kterých měl být důchod
stanoven v jiné výši?
V případě, že je
přípustné vrácení plateb důchodu, vyplývá z unijních právních
zásad rovnocennosti a efektivity, že jsou splatné i úroky,
pokud vnitrostátní právní předpisy členského státu pro případ vrácení
důchodu poskytovaného na základě mezinárodní smlouvy žádné platby úroků
nestanoví?“
K předběžným otázkám
K přípustnosti otázek
27 Irsko
má za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je
nepřípustná z důvodu, že věc v původním řízení má čistě
vnitrostátní povahu a její vyřešení nevyžaduje použití ani výklad
unijního práva. V této souvislosti tento členský stát zejména
tvrdí, že předkládací rozhodnutí neobsahuje dostatečné údaje
o skutkových a právních okolnostech věci v původním
řízení, které jasně prokazují případný dopad unijního práva na vyřešení
této věci.
28 Tyto
argumenty nelze uznat. Je totiž nutné připomenout, že podle ustálené
judikatury Soudního dvora nelze pravidla Smlouvy o FEU
v oblasti volného pohybu osob a akty přijaté k jejich
provedení použít na situace, které nevykazují žádnou spojitost
s jakoukoliv ze situací upravených právem Unie a jejichž
všechny relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského
státu (viz rozsudek Dereci a další, C‑256/11, EU:C:2011:734,
bod 60 a citovaná judikatura).
29 Věc
v původním řízení se sice týká hlavně podmínky uložené
v čl. 94 odst. 1 KSO, která podmiňuje přiznání nároku na
starobní důchod přerušením účasti na sociálním pojištění, avšak
posuzovanou situaci nelze kvalifikovat jako situaci čistě vnitrostátní,
týkající se určitého členského státu. V době podání žádosti
o starobní důchod pracovala totiž S. Somova jakožto osoba
samostatně výdělečně činná v Rakousku a využívala tak práva na
svobodu usazování na základě článku 49 SFEU.
30 Kromě
toho předkládající soud konstatoval, že některé doby pojištění
S. Somové získané v režimu důchodového pojištění
v Rakousku se překrývaly s podobnými dobami pojištění
v Bulharsku, a to zejména doba v délce 2 let, 6 měsíců
a 17 dnů, kterou S. Somova získala doplacením dodatečných
příspěvků na základě čl. 9 odst. 3 přechodných
a závěrečných ustanovení KSO. Tuto situaci přitom
v zásadě upravují ustanovení nařízení č. 1408/71.
31 Předběžné otázky jsou tudíž přípustné.
K první otázce
32 Podstatou
první otázky předkládajícího soudu je, zda články 48 SFEU
a 49 SFEU brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je
čl. 94 odst. 1 KSO, podle něhož podléhá přiznání nároku na
starobní důchod předchozímu splnění podmínky spočívající
v přerušení placení příspěvků na sociální pojištění spojené
s činnostmi vykonávanými v jiném členském státě.
K existenci omezení
33 Stran
otázky, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava
dotčená ve věci v původním řízení, představuje omezení volného
pohybu pracovníků, je třeba připomenout, že z ustálené judikatury
Soudního dvora vyplývá, že nařízení č. 1408/71 nezavádí společný
systém sociálního zabezpečení, ale umožňuje, aby nadále existovaly
rozdílné vnitrostátní systémy, a jeho jediným cílem je zajistit
koordinaci těchto vnitrostátních systémů. Členské státy si tedy
ponechávají pravomoc organizovat své systémy sociálního zabezpečení (viz
rozsudek Salgado González, C‑282/11, EU:C:2013:86, bod 35
a citovaná judikatura).
34 Vzhledem
k tomu, že na úrovni Evropské unie nedošlo k harmonizaci,
jsou zejména podmínky, které zakládají nárok na dávky, stanovovány
právními předpisy každého členského státu (rozsudek Salgado González,
EU:C:2013:86, bod 36 a citovaná judikatura).
35 Při
výkonu této pravomoci však členské státy musí dodržovat unijní právo
a především ustanovení Smlouvy týkající se svobody pohybu
a pobytu na území členských států, která je přiznána každému
občanovi Unie (rozsudek Salgado González, EU:C:2013:86, bod 37
a citovaná judikatura).
36 Je
třeba rovněž připomenout, že veškerá ustanovení Smlouvy týkající se
volného pohybu osob mají za cíl usnadnit příslušníkům členských států
Unie na jejím území výkon výdělečné činnosti jakékoli povahy
a brání opatřením, jež by mohla tyto státní příslušníky
znevýhodňovat, budou-li si přát vykonávat hospodářskou činnost na území
jiného členského státu (viz zejména rozsudky Bosman,
C‑415/93, EU:C:1995:463, bod 94, jakož i ITC,
C‑208/05, EU:C:2007:16, bod 31 a citovaná judikatura).
37 Vnitrostátní
předpisy, které pracovníkovi, jenž je příslušníkem některého členského
státu, brání nebo ho odrazují od toho, aby opustil stát svého původu za
účelem výkonu práva na volný pohyb, proto tvoří překážku této svobody,
i když jsou používány nezávisle na státní příslušnosti dotčených
pracovníků (viz zejména rozsudky Bosman, EU:C:1995:463, bod 96;
ITC, EU:C:2007:16, bod 33, jakož i Zentralbetriebsrat der
gemeinnützigen Salzburger Landeskliniken, C‑514/12, EU:C:2013:799, bod
30 a citovaná judikatura).
38 Ustanovení
Smlouvy týkající se volného pohybu osob brání proto veškerým opatřením,
která i když se použijí bez diskriminace na základě státní
příslušnosti, mohou bránit příslušníkům Unie ve výkonu základních svobod
zaručených Smlouvou nebo tento jejich výkon učinit méně přitažlivým
(v tomto smyslu viz rozsudky Gouvernement de la Communauté
française a gouvernement wallon, C‑212/06, EU:C:2008:178, bod 45,
jakož i Casteels, C‑379/09, EU:C:2011:131, bod 22).
39 Z toho
vyplývá, že bulharský zákonodárce má pravomoc upravit ve svém právním
řádu podmínky přiznání starobního důchodu za předpokladu, že nejsou
diskriminační na základě státní příslušnosti žadatelů a nebrání
osobám s nárokem na starobní důchod ve výkonu základních svobod
zaručených Smlouvou nebo je od tohoto výkonu neodrazují.
40 Ve
věci v původním řízení se čl. 94 odst. 1 KSO uplatňuje
bez rozdílu na všechny zaměstnané osoby, které pracovaly
v Bulharsku, a není tedy diskriminační na základě státní
příslušnosti dotyčných pracovníků.
41 Pokud
jde o případnou překážku základních svobod, postačí uvést, že toto
ustanovení k přiznání nároku na starobní důchod ukládá, aby došlo
k formálnímu přerušení placení příspěvků ve formě ukončení profesní
činnosti. Bulharská vláda na jednání potvrdila, že ke splnění této
podmínky postačuje velmi krátké přerušení v délce jednoho dne.
Navíc pojištěnec nepozbývá podle vyjádření této vlády po přiznání nároku
na důchod práva na výkon takové činnosti a může takový starobní
důchod kumulovat s výdělečnou profesní činností.
42 Takové
přerušení placení příspěvků, byť je snadné pro zaměstnance činného
v Bulharsku, může být obtížné nebo zcela nemožné pro pracovníka,
který výkonem profesní činnosti jakožto zaměstnaná osoba nebo osoba
samostatně výdělečně činná v jiném členském státě využívá svobody
pohybu nebo svobody usazování. Zvláště administrativní úkony, které
mohou být důsledkem tohoto přerušení v jiném členském státě, by
mohly pracovníka, který se nachází v podobné situaci jako
S. Somova, motivovat či dokonce nutit k tomu, aby pro účely
přiznání starobního důchodu na základě bulharské právní úpravy ukončil
svou profesní činnost na předem neurčitelnou dobu, která bude delší než
jeden den, který vyžadují tyto právní předpisy.
43 Takové
přerušení by přitom mohlo ohrozit pokračování profesní činnosti osoby
samostatně výdělečně činné a vést k její nejisté profesní
situaci, vzhledem k tomu, že v důsledku tohoto přerušení by
neměla žádnou záruku, že bude moci v této činnosti pokračovat nebo
si najít jinou.
44 Jak
uvedl generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, toto přerušení
by mohlo mít po návratu uvedeného pracovníka do zaměstnání negativní
dopady na výdělek, průběh jeho kariéry a postup v ní,
například ve formě ztráty nároků na placenou dovolenou, nižší kariérní
zařazení nebo méně odpracovaných let.
45 Z toho
vyplývá, že takové vnitrostátní ustanovení, jako je čl. 94
odst. 1 KSO, může bránit osobám s nárokem na starobní důchod
na základě bulharských právních předpisů ve výkonu profesní činnosti
v jiném členském státě, nebo je od tohoto výkonu odrazovat,
a představuje tedy překážku volného pohybu a zejména svobody
usazování, která je upravena v článku 49 SFEU.
K odůvodnění omezení
46 Opatření,
které narušuje základní svobody, může být přípustné pouze tehdy, když
sleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a je odůvodněno
naléhavými důvody obecného zájmu. Navíc musí být v takovém případě
způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nesmí překračovat
meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné (viz zejména rozsudky
ITC, EU:C:2007:16, bod 37, jakož i Wencel, C‑589/10,
EU:C:2013:303, bod 70 a citovaná judikatura).
47 Úvodem
je nutné uvést, že bulharská vláda při jednání potvrdila, že si
pojištěnec po přiznání nároku na starobní důchod zachovává právo
vykonávat činnost a může tento starobní důchod kumulovat
s výdělečnou profesní činností. Mezi vyplácením takového důchodu na
základě bulharského práva a ukončením výdělečné profesní činnosti
proto neexistuje nutně daný a přímý vztah.
48 Bulharská
vláda na jednání také uvedla, že cíl čistě formálního požadavku na
přerušení takové činnosti je neznámý nebo dokonce neexistuje. Tato vláda
dodala, že tento požadavek je bezvýznamný a nelogický, že
ustanovení, které požadavek stanovilo, bylo pro samostatně výdělečné
osoby zrušeno s účinností od 1. ledna 2012, a že
v současné době je zvažována možnost tohoto zrušení ve vztahu
k zaměstnancům.
49 Je
tedy třeba konstatovat, že uvedený požadavek není odůvodněn cílem
nějakého obecného zájmu, jehož dosažení by měl zaručit.
50 S
ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak,
že článek 49 SFEU brání takovému vnitrostátnímu ustanovení
členského státu, jako je čl. 94 odst. 1 KSO, podle něhož
podléhá přiznání nároku na starobní důchod předchozímu splnění podmínky
spočívající v přerušení placení příspěvků na sociální pojištění za
činnosti vykonávané v jiném členském státě.
Ke druhé otázce
51 Podstatou
druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 45, čl. 46
odst. 2 a čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71
musí být vykládány v tom smyslu, že mají kogentní povahu nebo
v tom smyslu, že poskytují sociálně pojištěným osobám možnost volby
v tom směru, že pro účely určení nároků vzniklých v jednom
členském státě nebudou započteny doby pojištění získané v jiném
členském státě před datem počátku uplatňování tohoto nařízení
v tomto prvním členském státě.
52 Budeme-li
se nejprve zabývat čl. 94 odst. 2 nařízení č. 1408/71,
postačí připomenout, že uvádí, že pro stanovení nároků získaných podle
ustanovení uvedeného nařízení se berou v úvahu všechny doby
pojištění a případně všechny doby zaměstnání nebo bydlení získané
podle právních předpisů členského státu před 1. říjnem 1972 nebo přede
dnem, od kterého je toto nařízení použitelné na území uvedeného
členského státu nebo na jeho části.
53 Kogentní
charakter tohoto ustanovení jasně vyplývá z jeho jednoznačného
znění a zejména z výrazu ve francouzské verzi „est prise en
considération“ (bere se v úvahu). Toto konstatování plyne i
z dalších jazykových verzí nařízení č. 1408/71, jež
neposkytují prostor pro jakékoli spory ohledně závazné povahy uvedeného
ustanovení.
54 Tento
doslovný výklad čl. 94 odst. 2 uvedeného nařízení je podpořen
ustálenou judikaturou Soudního dvora, podle které ustanovení uvedeného
nařízení určující použitelné právní předpisy tvoří systém kolizních
norem, jehož celková povaha má za následek, že je vnitrostátním
zákonodárcům odňata pravomoc určovat v této oblasti rozsah
působnosti a podmínky použití jejich vnitrostátních právních
předpisů, pokud jde o osoby, na něž se vztahují, a pokud jde
o území, na němž vnitrostátní právní předpisy zakládají právní
účinky (viz zejména rozsudek van Delft a další,
C‑345/09, EU:C:2010:610, bod 51, jakož i citovaná judikatura).
55 Vzhledem
k tomu, že jsou tedy kolizní normy upravené nařízením
č. 1408/71 pro členské státy kogentní, nelze tím spíše připustit,
aby sociálně pojištěné osoby, na které se tyto normy vztahují, mohly
mařit jejich účinky tím, že by měly možnost se jim vyhnout. Použití
systému kolizních norem zavedeného tímto nařízením totiž závisí pouze na
objektivní situaci, v jaké se dotyčný pracovník nachází (rozsudek
van Delft a další, EU:C:2010:610, bod 52 a citovaná
judikatura).
56 V této
souvislosti již Soudní dvůr judikoval, že pokud jde o migrující
pracovníky, neposkytuje Smlouva o FEU, a zejména její článek
45, ani nařízení č. 1408/71 těmto pracovníkům možnost vzdát se
předem práv vyplývajících z mechanismu zavedeného zejména
čl. 28 odst. 1 uvedeného nařízení (rozsudek van Delft
a další, EU:C:2010:610, bod 53 a citovaná judikatura).
57 Kromě
toho platí, že jestliže nařízení č. 1408/71 poskytuje sociálně
pojištěným osobám, které spadají do jeho oblasti působnosti, právo volby
použitelných právních předpisů, činí tak výslovně (rozsudek van Delft
a další, EU:C:2010:610, bod 54 a citovaná judikatura).
58 Článek
94 odst. 2 uvedeného nařízení má tedy kogentní charakter. Členské
státy, příslušné orgány ani sociálně pojištěné osoby spadající do jeho
působnosti se od něj nemohou odchýlit.
59 Je
třeba konstatovat, že kogentní charakter má rovněž článek 45
a čl. 46 odst. 2 tohoto nařízení, jelikož podle svého
znění neposkytují pojištěnci, na něhož se vztahují, žádné právo volby
(obdobně viz rozsudek van Delft a další, EU:C:2010:610, bod 57).
Pojištěnec se proto nemůže vzdát jejich použití tím, že ve své žádosti
o přiznání nároku na starobní důchod podle právních předpisů
členského státu neuvede doby pojištění získané v jiném členském
státě.
60 Toto
konstatování je podpořeno čl. 84a odst. 1 nařízení
č. 1408/71, podle něhož instituce a osoby, na které se
vztahuje toto nařízení, mají povinnost se vzájemně informovat
a spolupracovat za účelem řádného provádění uvedeného nařízení.
V této souvislosti musí dotyčné osoby co nejdříve uvědomit
instituce příslušného státu a státu bydliště o všech změnách
své osobní nebo rodinné situace, které mají vliv na jejich nárok na
dávky poskytované na základě tohoto nařízení.
61 Z toho
vyplývá, jak uvedlo Irsko ve svém písemném vyjádření, že žadatel
o dávky sociálního zabezpečení nemá právo předložit kusý přehled
svého profesního života a dob pojištění s cílem získat
finanční výhodu.
62 Kogentní
povaha článku 45 a čl. 46 odst. 2 nařízení
č. 1408/71 proto pojištěné osobě neumožňuje, aby se vyhnula
použití, ze strany příslušné instituce členského státu, v němž je
podána žádost o starobní důchod, pravidel o souběhu všech dob
pojištění a pravidla o výpočtu skutečné výše této dávky
v poměru k délce dob pojištění získaných před datem počátku
uplatňování tohoto nařízení na území tohoto členského státu,
v jiném členském státě.
63 Z výše
uvedených úvah vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že
článek 45, čl. 46 odst. 2 a čl. 94 odst. 2
nařízení č. 1408/71 musí být vykládány v tom smyslu, že
sociálně pojištěným osobám neposkytují možnost volby v tom směru,
že pro účely určení nároků vzniklých v jednom členském státě
nebudou započteny doby pojištění získané v jiném členském státě
před datem počátku uplatňování tohoto nařízení v tomto prvním
členském státě.
Ke třetí otázce
64 Podstatou
třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 12
odst. 1 nařízení č. 1408/71 vykládán v tom smyslu, že
brání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je čl. 9
odst. 3 přechodných a závěrečných ustanovení KSO,
v rozsahu, v němž toto ustanovení upravuje doplacení příspěvků
za chybějící doby pojištění, když, tak jako ve věci v původním
řízení, se takto doplacená doba překrývá s dobami pojištění, které
byly získány podle právních předpisů jiného členského státu.
65 V této
souvislosti z odpovědi na druhou otázku vyplývá, že článek 45,
čl. 46 odst. 2 a čl. 94 odst. 2 uvedeného
nařízení mají kogentní povahu.
66 Příslušné
bulharské orgány měly proto při přiznání starobního důchodu
S. Somové na základě bulharských právních předpisů povinnost podle
článku 45 tohoto nařízení zohlednit doby pojištění získané
v Bulharsku a Rakousku.
67 Jak
totiž vyplývá ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, doby
pojištění získané S. Somovou v Rakousku postačovaly ke
kompenzaci doby, během níž nebyla S. Somova pojištěná podle
bulharského práva. Vzhledem k tomu, že kumulace dob pojištění
S. Somové v Bulharsku a Rakousku na základě článku 45
nařízení č. 1408/71 postačovala k zajištění jejího nároku na
starobní důchod na základě bulharských předpisů, nebyly bulharské orgány
oprávněné uložit jí povinnost doplatit dobu pojištění na základě
čl. 9 odst. 3 přechodných a závěrečných ustanovení KSO.
68 Vzhledem
k výše uvedenému a ve světle odpovědi na druhou otázku není
třeba na třetí otázku samostatně odpovídat.
Ke čtvrté otázce
69 Podstatou
čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda v takovém případě,
jako je případ, o který se jedná v původním řízení, brání
čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1408/71 právní úpravě
členského státu, která tomuto státu umožňuje přerušit vyplácení
starobního důchodu a vymáhat zpět veškeré vyplacené částky. Tento
soud se dále táže, zda částky musí být z hlediska zásad
rovnocennosti a efektivity unijního práva vráceny spolu s úroky, když
vnitrostátní právo nestanoví úhradu úroků v případě zpětného
vymáhání důchodu poskytnutého podle mezinárodní dohody.
70 Z článku 12
odst. 2 uvedeného nařízení vyplývá, že ustanovení právních
předpisů členského státu upravující snížení dávek v případě souběhu
s jinými dávkami sociálního zabezpečení nebo s jinou formou
příjmu se v zásadě uplatňují vůči osobám, jimž jsou vypláceny dávky
k tíži tohoto členského státu.
71 Je
třeba také připomenout, že podle bulharského práva je možné kumulovat
výdělečnou profesní činnost a pobírání starobního důchodu.
72 Za
těchto okolností je nutné konstatovat, že se čl. 12 odst. 2
nařízení č. 1408/71 nepoužije na souběh příjmů z profesní
činnosti a dávek sociálního zabezpečení, o které se jedná ve
věci v původním řízení.
73 Na čtvrtou předběžnou otázku není proto třeba odpovídat.
K nákladům řízení
74 Vzhledem
k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení,
povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před
předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení
příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření
Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Článek
49 SFEU brání takovému vnitrostátnímu ustanovení členského státu,
jako je čl. 94 odst. 1 zákoníku sociálního zabezpečení (Kodex
za socialnoto osigurjavane), podle něhož podléhá přiznání nároku na
starobní důchod předchozímu splnění podmínky spočívající
v přerušení placení příspěvků na sociální pojištění
v souvislosti s činností vykonávanou v jiném členském
státě.
2) Článek
45, čl. 46 odst. 2 a čl. 94 odst. 2 nařízení
Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971
o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby,
osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky
pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném
a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne
2. prosince 1996, pozměněným nařízením Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 1992/2006 ze dne 18. prosince 2006, musí
být vykládány v tom smyslu, že sociálně pojištěným osobám
neposkytují možnost volby v tom směru, že pro účely určení nároků
vzniklých v jednom členském státě nebudou započteny doby pojištění
získané v jiném členském státě před datem počátku uplatňování
tohoto nařízení v tomto prvním členském státě.
Podpisy.