Prozatímní vydání
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
14. září 2017(*)
„Řízení
o předběžné otázce – Směrnice 2004/38/ES – Směrnice 2008/115/ES –
Právo na volný pohyb a pobyt na území členských států – Pobyt
státního příslušníka členského státu na území jiného členského státu
i přes zákaz pobytu na území tohoto státu – Legalita rozhodnutí
o zrušení osvědčení o registraci jeho autorem ab initio
a druhé rozhodnutí o vyhoštění – Možnost dovolávat se
prostřednictvím námitky protiprávnosti dřívějšího rozhodnutí – Povinnost
překladu“
Ve věci C‑184/16,
jejímž
předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na
základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Dioikitiko Protodikeio
Thessalonikis (správní soud prvního stupně v Soluni, Řecko) ze dne
23. března 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 1. dubna 2016,
v řízení
Ovidiu-Mihăiță Petrea
proti
Ypourgos Esoterikon kai Dioikitikis Anasygrotisis,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve
složení R. Silva de Lapuerta, předsedkyně senátu, E. Regan,
J.-C. Bonichot (zpravodaj), A. Arabadžev a C. G.
Fernlund, soudci,
generální advokát: M. Szpunar,
vedoucí soudní kanceláře: R. Schiano, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 2. února 2017,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za O.-M. Petreu S. Dima a A. Muntean, dikigoroi,
– za řeckou vládu D. Katopodisem a A. Magrippi, jako zmocněnci,
– za belgickou vládu C. Pochet a L. Van den Broeck, jako zmocněnkyněmi,
– za dánskou vládu M. S. Wolff a C. Thorningem, jako zmocněnci,
– za
vládu Spojeného království S. Brandonem a C. Brodie, jako
zmocněnci, ve spolupráci s B. Laskem, barrister,
– za Evropskou komisi E. Montaguti a M. Konstantinidisem, jako zmocněnci,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 27. dubna 2017,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost
o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 27, 28
a 30 až 32 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich
rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68
a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS,
73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS
a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd.
05/05, s. 46), čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008
o společných normách a postupech v členských státech při
navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
(Úř. věst. 2008, L 348, s. 98), jakož i zásad efektivity
a ochrany legitimního očekávání.
2 Tato
žádost byla předložena v rámci sporu mezi O.-M. Petreou
a Ypourgos Dimosias Taxis kai Prostasias tou Politi (ministr pro
veřejný pořádek a ochranu občanů), nyní Ypourgos Esoterikon kai
Dioikitikis Anasygkrotisis (ministr pro vnitřní záležitosti
a správní reformu), ohledně legality správního rozhodnutí, kterým
zmíněný ministr zrušil osvědčení o registraci, které bylo vydáno
O.-M. Petreovi a kterým mu bylo nařízeno, aby se vrátila do
Rumunska.
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2004/38
3 V bodě 11 odůvodnění směrnice 2004/38 je uvedeno:
„Základní
a individuální právo pobytu v jiném členském státě je občanům
Unie přiznáno přímo Smlouvou a nezávisí na splnění správních
postupů.“
4 Článek 8 odst. 1 a 2 této směrnice stanoví:
„1. Aniž
je dotčen čl. 5 odst. 5, může [hostitelský] členský stát
u pobytu delšího než tři měsíce požadovat po občanech Unie, aby se
zaregistrovali u příslušných orgánů.
2. Lhůta
pro registraci nesmí být kratší než tři měsíce ode dne příjezdu.
Osvědčení o registraci s uvedením jména a adresy
registrované osoby a datem registrace je vystaveno okamžitě. Při
nesplnění požadavku registrace může osoba podléhat přiměřeným
a nediskriminačním sankcím.“
5 V článku 15 odst. 1 zmíněné směrnice se uvádí:
„Na
veškerá rozhodnutí o omezení volného pohybu občanů Unie
a jejich rodinných příslušníků z jiných důvodů než veřejného
pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví se obdobně použijí
postupy stanovené v článcích 30 a 31.“
6 Podle čl. 27 odst. 1 a 2 této směrnice platí:
„1. S
výhradou této kapitoly smějí členské státy omezit svobodu pohybu
a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu
na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Tyto důvody nesmějí být uplatňovány
k hospodářským účelům.
2. Opatření
přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí
být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena
výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro
trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje.
Osobní
chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální
a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů
společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou
nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“
7 Článek 28 odst. 1 směrnice 2004/38 stanoví:
„Před
přijetím rozhodnutí o vyhoštění z důvodů veřejného pořádku
nebo veřejné bezpečnosti vezme hostitelský členský stát v úvahu
skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na jeho území, věk,
zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry, společenská
a kulturní integrace v hostitelském členském státě
a intenzita vazeb na zemi původu.“
8 Podle článku 30 této směrnice platí:
„1. Rozhodnutí
přijatá podle čl. 27 odst. 1 se dotyčným osobám oznamují
písemně a takovým způsobem, aby mohly porozumět jejich obsahu
a jejich důsledkům pro svou osobu.
2. Není-li
to v rozporu se zájmy bezpečnosti státu, jsou dotyčné osoby přesně
a úplně informovány o důvodech veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti nebo veřejného zdraví, na nichž jsou založena rozhodnutí
přijatá v jejich případě.
3. V oznámení
rozhodnutí je uveden soud nebo správní orgán, u kterého může
dotyčná osoba podat opravný prostředek, lhůta k jeho podání
a popřípadě lhůta, kterou má osoba na opuštění území členského
státu. S výjimkou odůvodněných naléhavých případů nesmí být lhůta
na opuštění území kratší než jeden měsíc ode dne oznámení.“
9 Článek 31 uvedené směrnice stanoví:
„1. Dotyčné
osoby mají v hostitelském členském státě přístup k soudním
a případně správním opravným řízením za účelem přezkumu rozhodnutí
přijatých vůči nim z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti
nebo veřejného zdraví.
2. Je-li
součástí návrhu na opravný prostředek proti rozhodnutí o vyhoštění
nebo návrhu na soudní přezkum tohoto rozhodnutí žádost o předběžné
opatření pozastavující výkon tohoto rozhodnutí, nesmí ke skutečnému
vyhoštění dojít před vydáním rozhodnutí o tomto předběžném
opatření, s výjimkou těchto případů:
– je-li
rozhodnutí o vyhoštění založeno na předchozím soudním rozhodnutí,
nebo
– měly-li dotyčné osoby již dříve přístup k soudnímu přezkumu, nebo
– zakládá-li
se rozhodnutí o vyhoštění na naléhavých důvodech veřejné
bezpečnosti podle čl. 28 odst. 3.
3. V opravném
řízení je umožněno posouzení zákonnosti rozhodnutí, skutečností
a okolností, na kterých je založeno. Toto řízení zajišťuje, že
rozhodnutí není nepřiměřené, zejména s ohledem na požadavky
stanovené v článku 28.
4. Členské
státy mohou zakázat dotyčn[é] osob[ě] pobyt na svém území
v průběhu opravného řízení, ale nesmějí jí bránit osobně vystoupit
na svou obhajobu, kromě případů, kdy by její přítomnost mohla způsobit
závažné narušení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo kdy se
opravný prostředek nebo soudní přezkum týkají odepření vstupu na území.“
10 V článku 32 směrnice 2004/38 je uvedeno:
„1. Osoby,
kterým byl zakázán pobyt z důvodů veřejného pořádku[,] […] veřejné
bezpečnosti [nebo veřejného zdraví], mohou po uplynutí přiměřené lhůty,
která závisí na okolnostech, avšak nejdéle po uplynutí tří let od
vykonání pravomocného rozhodnutí o zákazu pobytu přijatého
v souladu s právem [Unie], podat žádost o zrušení zákazu
pobytu odůvodněnou skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že došlo
k podstatné změně okolností, kterými bylo rozhodnutí o zákazu
pobytu odůvodněno.
Dotyčný členský stát rozhodne o této žádosti do šesti měsíců od jejího podání.
2. Po
dobu posuzování své žádosti nemají osoby uvedené v odstavci 1
právo vstoupit na území dotyčného členského státu.“
11 V článku 37 této směrnice je uvedeno:
„Touto
směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států,
které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti této
směrnice.“
Směrnice 2008/115
12 Článek 1 směrnice 2008/115 stanoví:
„Tato
směrnice stanoví společné normy a postupy, které jsou
v členských státech používány při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí v souladu se
základními právy jakožto obecnými zásadami práva [Unie] i
s mezinárodním právem, včetně závazků v oblasti ochrany
uprchlíků a dodržování lidských práv.“
13 Článek 2 odst. 1 této směrnice stanoví:
„Tato směrnice se vztahuje na státní příslušníky třetích zemí neoprávněně pobývající na území členského státu.“
14 V článku 6 odst. 1 zmíněné směrnice je uvedeno:
„Členské
státy vydají rozhodnutí o navrácení každému státnímu příslušníkovi
třetí země, který pobývá neoprávněně na jejich území, aniž jsou dotčeny
výjimky uvedené v odstavcích 2 až 5.“
15 V článku 12 této směrnice je uvedeno:
„1. Rozhodnutí
o navrácení, a pokud jsou vydávána, rozhodnutí o zákazu
vstupu a rozhodnutí o vyhoštění se vydávají v písemné
podobě a uvádějí se v nich věcné i právní důvody
a informace o dostupných prostředcích právní nápravy.
[...]
2. Členské
státy na požádání poskytnou písemný nebo ústní překlad hlavních prvků
rozhodnutí týkajících se navrácení a uvedených v odstavci 1,
včetně informací o dostupných prostředcích právní nápravy,
v jazyce, kterému státní příslušník třetí země rozumí nebo
o kterém lze důvodně předpokládat, že mu porozumí.
3. Členské
státy se mohou rozhodnout nepoužít odstavec 2 u státních
příslušníků třetích zemí, kteří neoprávněně vstoupili na území členského
státu a kteří následně v tomto členském státě neobdrželi
povolení k pobytu ani oprávnění k pobytu.
V takovém
případě se rozhodnutí týkající se navrácení uvedená v odstavci 1
vydávají v podobě standardního formuláře podle vnitrostátních
právních předpisů.
Členské státy poskytují
obecné informační přehledy vysvětlující hlavní části standardního
formuláře alespoň v pěti jazycích, které jsou nejčastěji používány
nelegálními migranty vstupujícími do daného členského státu nebo kterým
tito migranti nejčastěji rozumějí.“
Řecké právo
16 Směrnice
2004/38 byla provedena výnosem prezidenta 106/2007 o svobodě
pohybu a pobytu občanů Evropské unie a jejich rodinných
příslušníků na řeckém území (FEK A’ 135/21.6.2007).
17 Směrnice
2008/115 byla provedena zákonem 3907/2011 o azylových orgánech
a orgánech prvního přijetí, navracení neoprávněně pobývajících
osob, povolení k pobytu a dalších otázkách (FEK A’
7/26.1.2011).
18 Článek 40 odst. 1 a 2 tohoto zákona stanoví:
„1. Na
navracení osob, které požívají práva na volný pohyb podle čl. 2
odst. 5 Schengenského hraničního kodexu a výnosu prezidenta
106/2007, se uplatní ustanovení kapitoly C tohoto zákona týkající se
orgánů, postupů, procesních záruk a soudní ochrany cizinců při
navracení, neobsahují-li články 22 až 24 výnosu prezidenta 106/2007
příznivější úpravu.
2. Co
se týče hmotněprávních podmínek a pravidel pro přijímání
rozhodnutí o navrácení osob uvedených v předchozím odstavci,
i nadále se uplatní články 22 až 24 výnosu prezidenta 106/2007.“
Spor v původním řízení a předběžné otázky
19 Z předkládacího
rozhodnutí plyne, že rumunský státní příslušník O.-M. Petrea byl
v roce 2011 odsouzen Monomeles Plimmeleiodikeio Peiraia (trestní
soud v Pireu, Řecko) k trestu odnětí svobody v délce osmi
měsíců s podmíněným odkladem na tři roky za trestný čin loupeže ve
spolupachatelství.
20 Rozhodnutím
ze dne 30. října 2011 řecký správní orgán rozhodl o jeho
vyhoštění do Rumunska s odůvodněním, že představoval závažné
ohrožení veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti, a do
30. října 2018 ho zařadil do vnitrostátní evidence nežádoucích
cizinců a Schengenského informačního systému, takže mu byl až do
uvedeného dne zakázán vstup na řecké území.
21 V tomto
rozhodnutí bylo uvedeno, že O.-M. Petreovi byla dne 27. října 2011
zaslána informační příručka pro vyhošťované cizince, ve které byl
v jazyce, který ovládal, informován o svých právech,
dostupných opravných prostředcích a o možnosti požádat
o písemný nebo ústní překlad důležitých částí rozhodnutí
o navrácení.
22 Dne
1. listopadu 2011 O.-M. Petrea písemně prohlásil, že se vzdává
práva na všechny opravné prostředky a chce se vrátit do země svého
původu. K jeho vyhoštění do tohoto členského státu došlo dne
5. listopadu 2011.
23 Dne
1. září 2013 se O.-M. Petrea do Řecka vrátil a dne
25. září 2013 podal žádost o osvědčení o registraci coby
občan Unie, které mu bylo vydáno téhož dne.
24 Ovšem
poté, co orgány cizinecké policie zjistily, že se na O.-M. Petreu stále
vztahuje zákaz vstupu na území, rozhodly dne 14. října 2014
o zrušení tohoto osvědčení a navrácení O.-M. Petrey do
Rumunska.
25 O.-M.
Petrea podal proti tomuto rozhodnutí ve správním řízení odvolání, ve
kterém namítl, že mu rozhodnutí o vyhoštění ze dne 30. října
2011 nebylo v rozporu s požadavky článku 30 směrnice 2004/38
písemně oznámeno v jazyce, kterému by rozuměl, a že již
v žádném případě nepředstavuje hrozbu pro veřejný pořádek
a veřejnou bezpečnost.
26 Toto
odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 10. listopadu 2014
s odůvodněním, že se na O.-M. Petreu stále vztahuje zákaz pobytu.
O.-M. Petrea byl rovněž vyrozuměn o tom, že se nemůže
prostřednictvím námitky dovolávat protiprávnosti rozhodnutí
o vyhoštění ze dne 30. října 2011.
27 O.-M.
Petrea se u Dioikitiko Protodikeio Thessalonikis (správní soud
prvního stupně v Soluni, Řecko) domáhá zrušení posledně uvedeného
rozhodnutí a rozhodnutí ze dne 14. října 2014.
28 Za
těchto okolností se Dioikitiko Protodikeio Thessalonikis (správní soud
prvního stupně v Soluni) rozhodl přerušit řízení a položit
Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí
být články 27 a 32 směrnice 2004/38, ve spojení s články 45
a 49 SFEU a s ohledem na procesní autonomii členských
států a zásady [ochrany] legitimního očekávání a řádné správy,
vykládány v tom smyslu, že ukládají nebo umožňují zrušení
osvědčení o registraci občana Unie, které bylo dříve vydáno
státnímu příslušníkovi jiného členského státu podle čl. 8
odst. 1 výnosu prezidenta 106/2007, a přijetí opatření
k navrácení této osoby hostitelským státem, pokud tato osoba
nehledě na skutečnost, že byla na základě rozhodnutí o zákazu
pobytu přijatého z důvodů veřejného pořádku a veřejné
bezpečnosti zařazena do vnitrostátní evidence nežádoucích cizinců, znovu
vstoupila na území dotyčného členského státu a zahájila tam
podnikatelskou činnost, aniž podala žádost o zrušení zákazu pobytu
postupem upraveným v článku 32 směrnice 2004/38, a to za
situace, kdy je rozhodnutí o zákazu pobytu považováno za samostatný
důvod veřejného pořádku, který odůvodňuje zrušení osvědčení
o registraci občana členského státu?
2) Lze
v případě kladné odpovědi na předchozí otázku nahlížet na tento
případ jako na neoprávněný pobyt občana členského státu na území
hostitelského členského státu, takže je možné, aby orgán příslušný ke
zrušení osvědčení o registraci přijal na základě čl. 6
odst. 1 směrnice 2008/115 rozhodnutí o navrácení, a to
nehledě na skutečnost, že osvědčení o registraci podle všeobecně
přijímaného názoru není právním titulem k pobytu v zemi
a že se směrnice 2008/115 ratione personae vztahuje pouze na státní příslušníky třetích zemí?
3) V případě
záporné odpovědi na tutéž otázku, zruší-li vnitrostátní orgány
v rámci procesní autonomie hostitelského členského státu osvědčení
o registraci občana jiného členského státu, které není právním
titulem k pobytu v zemi, z důvodů veřejného pořádku
a veřejné bezpečnosti, a zároveň na tuto osobu uplatní
opatření k navrácení, lze mít za to, že se podle správné právní
kvalifikace jedná o jediný správní akt správního vyhoštění podle
článků 27 a 28 směrnice 2004/38, který podléhá soudnímu přezkumu za
podmínek upravených v těchto ustanoveních, která stanoví
potenciálně jediný postup správního vyhoštění občanů Unie z území
hostitelského členského státu?
4) Brání
zásada efektivity v případě kladné i záporné odpovědi na
první a druhou předběžnou otázku praxi vnitrostátních soudů, která
správním orgánům, a v důsledku toho i příslušným soudům, jimž
je předložen spor, zakazuje, aby v souvislosti se zrušením
osvědčení o registraci občana Unie nebo s rozhodnutím
hostitelského členského státu o vyhoštění, které je odůvodněno
zákazem pobytu vztahujícím se na státního příslušníka jiného členského
státu, zkoumaly, zda byly při přijetí rozhodnutí o zákazu pobytu
dodrženy procesní záruky upravené v článcích 30 a 31 směrnice
2004/38?
5) V případě
kladné odpovědi na předchozí otázku, vyplývá pro příslušné správní
orgány členského státu z článku 32 směrnice 2004/38 povinnost vždy
oznámit dotyčnému státnímu příslušníkovi jiného členského státu
rozhodnutí o jeho vyhoštění v jazyce, kterému rozumí, aby mohl
účinně uplatnit procesní práva, která mu přiznávají uvedená ustanovení
této směrnice, a to bez ohledu na skutečnost, zda o to tato
osoba požádala?“
K předběžným otázkám
K první otázce
29 Ze
znění předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Dioikitiko Protodikeio
Thessalonikis (správní soud prvního stupně v Soluni) má za to, že
rozhodnutím o vyhoštění ze dne 30. října 2011 bylo O.-M.
Petreovi nařízeno, aby opustil řecké území, a dále mu bylo do
30. října 2018 zakázáno, aby na toto území znovu vstoupil.
S ohledem na otázky položené Soudnímu dvoru je tudíž třeba toto
rozhodnutí považovat za rozhodnutí o zákazu pobytu.
30 Za
těchto podmínek je třeba mít za to, že cílem první otázky je
v podstatě zjistit, zda směrnice 2004/38, konkrétně její články 27
a 32, jakož i zásada ochrany legitimního očekávání brání tomu,
aby členský stát zrušil osvědčení o registraci nesprávně vydané
občanovi Unie, na kterého se stále vztahuje zákaz pobytu, a pouze
na základě zjištění, že rozhodnutí o zákazu pobytu je stále platné,
vůči němu přijal rozhodnutí o vyhoštění.
31 Předkládající
soud se táže zejména na to, zda článek 27 směrnice 2004/38 ukládá
příslušným orgánům, aby v této souvislosti ověřily, zda dotyčná
osoba stále představuje skutečné ohrožení veřejného pořádku, nebo zda má
vycházet z posouzení provedeného ke dni přijetí původního
rozhodnutí, v projednávaném případě rozhodnutí ze dne
30. října 2011.
32 Co se předně týče zrušení osvědčení o registraci jeho autorem ab initio,
Soudní dvůr rozhodl, že právo státních příslušníků členského státu
vstoupit na území jiného členského státu a pobývat tam za účely
stanovenými Smlouvou o ES je právem, které přímo přiznává tato
Smlouva nebo popřípadě ustanovení, která byla přijata k jejímu
provedení. Vydání povolení k pobytu státnímu příslušníkovi
členského státu je tedy třeba považovat nikoliv za konstitutivní právní
akt, nýbrž za akt, kterým členský stát osvědčuje individuální situaci
státního příslušníka jiného členského státu s ohledem na ustanovení
unijního práva (rozsudek ze dne 21. července 2011, Dias, C‑325/09,
EU:C:2011:498, bod 48 a citovaná judikatura).
33 Stejně
jako nelze mít z důvodu této deklaratorní povahy za to, že pobyt
občana je nelegální ve smyslu unijního práva pouze proto, že tento občan
nemá povolení k pobytu, pobyt občana nelze považovat za legální ve
smyslu unijního práva pouze na základě skutečnosti, že mu bylo vydáno
platné povolení k pobytu (rozsudek ze dne 21. července 2011,
Dias, C‑325/09, EU:C:2011:498, bod 54).
34 Jak
v této souvislosti uvedl generální advokát v bodě 42 svého
stanoviska, takový přístup se a fortiori uplatní v rámci Smlouvou o FEU, jak je ostatně zmíněno v bodě 11 odůvodnění směrnice 2004/38.
35 Takovou
deklaratorní povahu má tudíž i osvědčení o registraci podle
čl. 8 odst. 2 směrnice 2004/38, takže vydání tohoto dokumentu
nemůže samo o sobě založit legitimní očekávání dotyčné osoby
v souvislosti s jejím právem pobytu na území dotčeného
členského státu.
36 Ve
věci dotčené v původním řízení kromě toho nelze z žádné
z okolností popsaných v předkládacím rozhodnutí dovodit, že by
příslušné orgány dotyčnou osobu nějak konkrétně ujišťovaly
a vyvolaly tím u ní určité naděje na přiznání práva pobytu.
37 Ze
spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, kromě toho vyplývá, že
řecké správní orgány zdůvodnily zrušení osvědčení o registraci
legitimním způsobem, konkrétně tím, že bylo vydáno omylem.
38 Z výše
uvedeného vyplývá, že za takových okolností, jaké nastaly ve věci
v původním řízení, je třeba konstatovat, že směrnice 2004/38 ani
zásada ochrany legitimního očekávání nebrání zrušení osvědčení
o registraci, které je upraveno v čl. 8 odst. 2 této
směrnice, jeho autorem ab initio.
39 Co
se týče podmínek přijetí rozhodnutí o navrácení za takových
okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, je třeba
připomenout, že čl. 27 odst. 1 směrnice 2004/38 stanoví, že
s výhradou kapitoly VI smějí členské státy omezit svobodu pohybu
a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků bez ohledu
na státní příslušnost z důvodů veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti nebo veřejného zdraví. V článku 27 odst. 2 této
směrnice je mimo jiné uvedeno, že osobní chování dotyčného jednotlivce
musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení
některého ze základních zájmů společnosti.
40 Co
se týče čl. 28 odst. 1 uvedené směrnice, ten ukládá
příslušným orgánům, aby před přijetím rozhodnutí o vyhoštění
z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti vzaly
v úvahu skutečnosti, jako je délka pobytu dotyčné osoby na jeho
území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické poměry,
společenská a kulturní integrace v hostitelském členském státě
a intenzita vazeb na zemi původu.
41 Tato
ustanovení, která se vztahují na všechna rozhodnutí o vyhoštění,
se tudíž uplatní především na rozhodnutí o zákazu pobytu, jež
výslovně zmiňuje článek 32 směrnice 2004/38.
42 Ačkoliv
směrnice 2004/38 neobsahuje konkrétní ustanovení týkající se případu,
kdy se osoba, na kterou se vztahuje takový zákaz, v rozporu
s tímto zákazem do dotčeného členského státu vrátí, ze všech
ustanovení této směrnice a konkrétně těch, která upravují případné
zrušení takového zákazu, vyplývá, že příslušné orgány mají pravomoci
k tomu, aby zajistily jeho dodržení.
43 V tomto
ohledu je třeba uvést, že směrnice 2004/38 upravuje podmínky, za
kterých mohou příslušné orgány tento zákaz zrušit z důvodu změny
okolností.
44 V článku
32 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2004/38 je totiž uvedeno,
že osoby, kterým byl zakázán pobyt, mohou po uplynutí přiměřené lhůty,
která závisí na okolnostech, avšak nejdéle po uplynutí tří let od
vykonání rozhodnutí o zákazu pobytu, podat žádost o zrušení,
která dokládá, že došlo k podstatné změně okolností, kterými bylo
přijetí tohoto rozhodnutí odůvodněno.
45 V článku
32 odst. 2 této směrnice je však uvedeno, že tyto osoby nemají po
dobu posuzování své žádosti „právo vstoupit na území“ dotyčného
členského státu.
46 Ze
znění těchto ustanovení tudíž výslovně plyne, že směrnice 2004/38
členskému státu nikterak nebrání v tom, aby vůči osobě, která
podala podle čl. 32 odst. 1 této směrnice žádost
o zrušení zákazu pobytu, který se na ni vztahuje, přijal rozhodnutí
o navrácení, pokud nebude této žádosti vyhověno.
47 To
platí i v případě, kdy se dotyčná osoba, tak jako ve věci
v původním řízení, vrátí na území dotčeného členského státu,
ačkoliv nepožádala o zrušení zákazu pobytu, který se na ni
vztahuje.
48 Co
se týče otázky, zda příslušné orgány musí znovu ověřit, zda jsou
splněny podmínky stanovené v článcích 27 a 28 směrnice
2004/38, ze samotné povahy zákazu pobytu vyplývá, že platí, dokud není
zrušen, a že tyto orgány mohou vůči dotyčné osobě přijmout nové
rozhodnutí o vyhoštění pouze na základě zjištění o porušení
tohoto zákazu.
49 S
ohledem na výše uvedené je tedy třeba na první otázku odpovědět tak, že
směrnice 2004/38 ani zásada ochrany legitimního očekávání nebrání tomu,
aby členský stát zrušil osvědčení o registraci nesprávně vydané
občanovi Unie, na kterého se stále vztahuje zákaz pobytu, a pouze
na základě zjištění, že zákaz pobytu stále platí, vůči němu přijal
rozhodnutí o vyhoštění.
Ke druhé a třetí otázce
50 Podstatou
druhé a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba
posoudit společně, je, zda unijní právo brání tomu, aby bylo takové
rozhodnutí o navrácení občana Unie, o jaké se jedná ve věci
v původním řízení, přijato týmiž orgány a týmž postupem jako
rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího státního
příslušníka třetí země uvedeného v čl. 6 odst. 1 směrnice
2008/115.
51 Předkládající
soud zdůvodňuje uvedené otázky tím, že vnitrostátní zákonodárce se
rozhodl uplatnit na státní příslušníky členských států některá procesní
ustanovení směrnice 2008/115 vztahující se na státní příslušníky třetích
zemí, není-li příznivější vnitrostátní úprava.
52 V tomto
ohledu je třeba konstatovat, že členské státy mohou při určení
příslušných orgánů a postupu pro přijetí takového rozhodnutí
o navrácení občana Unie, o jaké se jedná ve věci
v původním řízení, vycházet z ustanovení směrnice 2008/115,
nebrání-li tomu žádné ustanovení unijního práva (obdobně viz usnesení ze
dne 10. února 2004, Mavrona, C‑85/03, EU:C:2004:83, bod 20).
53 Určení
orgánů příslušných k přijímání různých opatření podle směrnice
2004/38 totiž spadá do procesní autonomie členských států, jelikož
směrnice v tomto směru neobsahuje žádnou úpravu.
54 Co
se týče příslušného postupu, z předkládacího rozhodnutí vyplývá
nejen to, že směrnice 2008/115, na kterou odkazuje vnitrostátní právo
dotčené v původním řízení, v kapitole III stanoví, že se
uplatní procesní ochrana, ale zejména to, že podle tohoto práva lze
v každém případě uplatnit pouze ta prováděcí opatření směrnice
2004/38, která jsou příznivější pro občana Unie.
55 Na
základě žádné skutečnosti, která vyplývá ze spisu, jejž má Soudní dvůr
k dispozici, tudíž nelze dovodit, že by směrnice 2004/38 bránila
tomu, aby bylo takové rozhodnutí o navrácení, o jaké se jedná
ve věci v původním řízení, přijato týmiž orgány a týmž
postupem jako rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího
státního příslušníka třetí země podle čl. 6 odst. 1 směrnice
2008/115.
56 S
ohledem na výše uvedené je třeba na druhou a třetí otázku
odpovědět tak, že směrnice 2004/38 a 2008/15 nebrání tomu, aby bylo
takové rozhodnutí o navrácení občana Unie, o jaké se jedná ve
věci v původním řízení, přijato týmiž orgány a týmž postupem
jako rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího státního
příslušníka třetí země uvedeného podle čl. 6 odst. 1 směrnice
2008/115, a to pod podmínkou, že se uplatní prováděcí opatření
směrnice 2004/38, která jsou pro uvedeného občana Unie příznivější.
Ke čtvrté otázce
57 V rámci
čtvrté otázky se předkládající soud táže, zda zásada efektivity brání
soudní praxi, podle které se státní příslušník členského státu, na
kterého se za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním
řízení, vztahuje rozhodnutí o navrácení, nemůže na podporu
opravného prostředku namířeného proti tomuto rozhodnutí dovolávat
protiprávnosti rozhodnutí o zákazu pobytu, které vůči němu bylo
dříve přijato.
58 Z ustálené
judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že při
neexistenci unijní právní úpravy je na členských státech, aby určily
příslušné soudy a upravily procesní podmínky soudních řízení
určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají
z unijního práva. Tyto podmínky ovšem nesmějí v praxi
znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním
řádem (rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Orfanopoulos
a Oliveri, C‑482/01 a C‑493/01, EU:C:2004:262, bod 80, jakož
i ze dne 13. března 2014, Global Trans Lodzhistik OOD, C‑29/13
a C‑30/13, EU:C:2014:140, bod 33).
59 Unijní
právo nikterak nebrání tomu, aby vnitrostátní právo neumožňovalo
namítat proti takovému individuálnímu aktu, jako je rozhodnutí
o navrácení, protiprávnost pravomocného rozhodnutí o zákazu
pobytu, buď proto, že uplynula lhůta k podání opravného prostředku
proti tomuto rozhodnutí, nebo proto, že opravný prostředek, který proti
němu byl podán, byl zamítnut.
60 Jak
totiž Soudní dvůr již několikrát rozhodl, stanovení přiměřených lhůt
pro podávání opravných prostředků v zájmu právní jistoty, která
chrání jednotlivce i dotčené správní orgány, je slučitelné
s unijním právem (rozsudek ze dne 17. listopadu 2016, Stadt
Wiener Neustad, C‑348/15, EU:C:2016:882, bod 41 a citovaná
judikatura).
61 Dotyčná
osoba však musí mít skutečnou možnost původní rozhodnutí o zákazu
pobytu včas napadnout a dovolávat se ustanovení směrnice 2004/38.
62 Z předkládacího
rozhodnutí vyplývá, že O.-M. Petrea ve věci v původním řízení
namítá, že rozhodnutí o zákazu pobytu ze dne 30. října 2011,
na jehož základě bylo přijato rozhodnutí o vyhoštění ze dne
14. října 2014, mu nebylo oznámeno za podmínek, které splňují
požadavky článku 30 směrnice 2004/38, tj. takovým způsobem, „aby
mohl[...] porozumět je[ho] obsahu a je[ho] důsledkům pro svou
osobu“. V takovém případě by zásada efektivity bránila tomu, aby
bylo konstatováno, že uplynula lhůta k podání opravného prostředku
proti prvnímu rozhodnutí, a protiprávnost tohoto rozhodnutí by bylo
možné namítat i na podporu opravného prostředku namířeného proti
druhému rozhodnutí.
63 V projednávaném
případě z předkládacího rozhodnutí podle všeho vyplývá, že O.-M.
Petrea o rozhodnutí ze dne 30. října 2011 věděl, řídil se jím
a před jeho přijetím mu rovněž byla doručena informační příručka
pro vyhošťované cizince, ve které byl v jazyce, který ovládal,
informován o svých právech, dostupných opravných prostředcích a
o možnosti požádat o písemný nebo ústní překlad důležitých
částí rozhodnutí o navrácení. Vše nadto nasvědčuje tomu, že dotyčná
osoba písemně prohlásila, že se vzdává práva na všechny opravné
prostředky proti rozhodnutí ze dne 30. října 2011.
64 Za
těchto podmínek je třeba konstatovat, že dotyčná osoba měla
k dispozici dostatek informací, na jejichž základě se mohla před
soudem dovolávat případného porušení požadavků týkajících se oznámení,
které jsou zakotveny v článku 30 směrnice 2004/38; tuto skutečnost
však musí ověřit předkládající soud.
65 Na
čtvrtou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že zásada efektivity
nebrání soudní praxi, podle které se státní příslušník členského státu,
na kterého se za takových okolností, jaké nastaly ve věci
v původním řízení, vztahuje rozhodnutí o navrácení, nemůže na
podporu opravného prostředku namířeného proti tomuto rozhodnutí
dovolávat protiprávnosti rozhodnutí o zákazu pobytu, které vůči
němu bylo dříve přijato, pokud měla dotyčná osoba skutečnou možnost
posledně uvedené rozhodnutí včas napadnout z hlediska ustanovení
směrnice 2004/38.
K páté otázce
66 Předně
je třeba uvést, že předkládající soud poukazuje v rámci páté
otázky na článek 32 směrnice 2004/38 týkající se doby platnosti
rozhodnutí o zákazu pobytu, zatímco ze znění jeho otázky zjevně
plyne, že tato otázka souvisí s článkem 30 uvedené směrnice
týkajícím se oznamování rozhodnutí přijatých podle čl. 27
odst. 1 této směrnice.
67 Z předkládacího
rozhodnutí kromě toho vyplývá, že dotyčná osoba nepožádala
o překlad rozhodnutí ze dne 30. října 2011.
68 Je
tudíž třeba konstatovat, že podstatou páté otázky předkládajícího soudu
je, zda článek 30 směrnice 2004/38 vyžaduje, aby bylo rozhodnutí
přijaté podle čl. 27 odst. 1 této směrnice oznámeno dotyčné
osobě v jazyce, kterému rozumí, ačkoliv o to tato osoba
nepožádala.
69 Předně
je třeba uvést, že takový požadavek nevyplývá ze znění čl. 30
odst. 1 uvedené směrnice, který obecně stanoví, že rozhodnutí
přijatá podle čl. 27 odst. 1 této směrnice se dotyčným osobám
oznamují písemně a „takovým způsobem, aby mohly porozumět jejich
obsahu a jejich důsledkům pro svou osobu“.
70 Z přípravných
prací ke směrnici 2004/38, konkrétně z návrhu směrnice Evropského
parlamentu a Rady o právu občanů Unie a jejich rodinných
příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských
států [COM(2001)257 final], dále vyplývá, že čl. 30 odst. 1
směrnice 2004/38 nestanoví, že by rozhodnutí o vyhoštění muselo být
přeloženo do jazyka dotyčné osoby, nýbrž ukládá členským státům
povinnost přijmout veškerá vhodná opatření, kterými bude zajištěno, aby
dotyčný v souladu s tím, jak rozhodl Soudní dvůr
v rozsudku ze dne 18. května 1982, Adoui a Cornuaille
(115/81 a 116/81, EU:C:1982:183, bod 13), porozuměl obsahu
a důsledkům tohoto rozhodnutí pro svou osobu.
71 Nakonec
je třeba konstatovat, že pokud jde o rozhodnutí o navrácení
přijatá vůči státním příslušníkům třetích zemí, čl. 12 odst. 2
směrnice 2008/115 stanoví, že členské státy na požádání poskytnou
písemný nebo ústní překlad hlavních prvků rozhodnutí týkajících se
navrácení, včetně informací o dostupných prostředcích právní
nápravy, v jazyce, kterému státní příslušník třetí země rozumí nebo
o kterém lze důvodně předpokládat, že mu porozumí.
72 S
ohledem na výše uvedené je třeba na pátou otázku odpovědět tak, že
článek 30 směrnice 2004/38 sice ukládá členským státům povinnost
přijmout veškerá vhodná opatření, aby zajistily, že dotyčný podle
čl. 27 odst. 1 této směrnice porozumí obsahu a důsledkům
přijatého rozhodnutí pro svou osobu, ale nevyžaduje, aby mu bylo toto
rozhodnutí oznámeno v jazyce, kterému rozumí nebo o kterém lze
důvodně předpokládat, že mu porozumí, když o to nepožádal.
K nákladům řízení
73 Vzhledem
k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení,
povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před
předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení
příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření
Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:
1) Směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004
o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně
se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně
nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS,
68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS,
90/365/EHS a 93/96/EHS, ani zásada ochrany legitimního očekávání
nebrání tomu, aby členský stát zrušil osvědčení o registraci
nesprávně vydané občanovi Evropské unie, na kterého se stále vztahuje
zákaz pobytu, a pouze na základě zjištění, že zákaz pobytu stále
platí, vůči němu přijal rozhodnutí o vyhoštění.
2) Směrnice
2004/38, ani směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze
dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech
v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí nebrání tomu, aby bylo takové rozhodnutí
o navrácení občana Evropské unie, o jaké se jedná ve věci
v původním řízení, přijato týmiž orgány a týmž postupem jako
rozhodnutí o navrácení neoprávněně pobývajícího státního
příslušníka třetí země uvedeného v čl. 6 odst. 1 směrnice
2008/115, a to pod podmínkou, že se uplatní prováděcí opatření
směrnice 2004/38, která jsou pro uvedeného občana Unie příznivější.
3) Zásada
efektivity nebrání soudní praxi, podle které se státní příslušník
členského státu, na kterého se za takových okolností, jaké nastaly ve
věci v původním řízení, vztahuje rozhodnutí o navrácení,
nemůže na podporu opravného prostředku namířeného proti tomuto
rozhodnutí dovolávat protiprávnosti rozhodnutí o zákazu pobytu,
které vůči němu bylo dříve přijato, pokud měla dotyčná osoba skutečnou
možnost posledně uvedené rozhodnutí včas napadnout z hlediska
ustanovení směrnice 2004/38.
4) Článek
30 směrnice 2004/38 sice ukládá členským státům povinnost přijmout
veškerá vhodná opatření, aby zajistily, že dotyčný podle čl. 27
odst. 1 této směrnice porozumí obsahu a důsledkům přijatého
rozhodnutí pro svou osobu, ale nevyžaduje, aby mu bylo toto rozhodnutí
oznámeno v jazyce, kterému rozumí nebo o kterém lze důvodně
předpokládat, že mu porozumí, když o to nepožádal.
Podpisy.